Gambie

Na cestu po západní Africe se vydáváme z Varšavy. Nejprve se však
musíme autem přepravit do Katovic, odkud jsme měli původně odlétat. Tento
let však byl pro nedostatek zájmu zrušen a cestovka nám jako kompenzaci,
zajistila přepravu z Katovic na varšavské letiště. Ke katovickému
letišti přijíždíme večer a ubytováváme se v malém ale útulném
hotýlku, vzdáleném jen kousek od letiště. Auto pak necháváme po celou
dobu naší cesty, zaparkované na hotelovém parkovišti.

Let do Afriky

Na druhý den vstáváme brzy ráno a přemísťujeme se se zavazadly na
letištní terminál. Jelikož je konec února a teplota pod nulou, je nám
pořádná zima, neboť na sobě máme jen svetry, protože teplé oblečení
nebudeme během celé cesty potřebovat a tak jsme jej zanechali v autě.
Zanedlouho pro nás přijíždí taxi a po zhruba tříhodinové cestě po
dálnici a rychlostní silnici, již vystupujeme před odletovou halou
varšavského letiště. Po všech známých procedurách načas odlétáme a po
více nežli sedmihodinovém letu, přistáváme pozdě večer na mezinárodním
letišti Banjul, v západoafrické Gambii. Po vyplnění malého
formuláře a po pasové kontrole vycházíme z haly. Zde čeká průvodce,
který podle toho, jaký kdo má zaplacený program, posílá účastníky
zájezdu do autobusů, čekajících před letištěm. Poté co se všichni
usadíme, zkontroluje průvodce zda jsme kompletní. Přitom se ukáže, že
jsme v celé skupině jediní Češi. Ostatní naši spolucestovatelé,
jsou pak Poláci. Z letiště, které leží na okraji největšího
gambijského města, s názvem, jenž pro Čechy zní značně
pejorativně, neboť se jmenuje Serekunda, nás autobus dopravuje do nedalekého
hotelu. Po ubytování nás čeká pozdní večeře, která je již zcela
studená. Po nevydařeném jídle uléháme a již značně unaveni rychle
usínáme.

Víza

Po první noci na africkém kontinentu jdeme nejprve na snídani,
k níž se podává omeleta, párky, fazole a bageta a poté se vydáváme
na malou procházku kolem hotelu. Přes palouk, pokrytý tropickou vegetací, se
zakrátko dostáváme k fotbalovému hřišti s umělou trávou. Na
zelenou plochu právě přibíhají borci, na jejichž dresech se skví název
Real de Banjul. U hřiště není žádné zázemí ani šatna, takže se
hráči převlékají v autobuse a během tréninku se občerstvují vodou,
kterou si nabírají hrnkem z barelu, stojícího u postranní čáry.
Od hřiště se přemísťujeme před hotel, stojící v ulici, která je
stejně jako ty okolní, pokrytá červenou hlínou. Vyasfaltované, jsou totiž
jen hlavní městské třídy. Poté, co personál hotelu naloží naše kufry
na střechu autobusu nastupujeme a spolu s polským a místním průvodcem,
který se k nám ráno přidal, vyjíždíme do ulic města.
V Serekundě žije podle odhadu čtyřistatisíc lidí, což je asi pětina
obyvatel celé Gambie, jenž má rozlohu zhruba jako Středočeský kraj. Provoz
na ulicích je řídký. Mezi vozidly převažují starší modely, novějších
aut je vidět jen poskrovnu. Po krátké jízdě odbočujeme do prašné ulice a
zastavujeme před vilou konzula republiky Guinea Bissau, abychom si zde nechali
vystavit víza. Do této země, jejíž návštěvu máme v plánu, je
totiž budeme potřebovat. Získání víza je však čistě formální akt, za
který však musíme každý zaplatit osmdesát euro. Po předání našich
pasů a vyplněného formuláře příslušnému úředníkovi, vyrážíme do
hlavního města.

Banjul

Autobus najíždí na čtyřproudou dálkovou silnici, která je lemována
palmami a reklamními tabulemi. Po několika kilometrech jízdy přejedeme přes
řeku Tumbull na ostrov Panny Marie, na kterém leží metropole Gambie Banjul,
v níž žije jen několik desítektisíc obyvatel. Během okružní jízdy
míjíme nejprve novou budovu parlamentu, poté projedeme pod vstupní bránou
Arch 22, dále kolem mešity, rozlehlého objektu radnice, fakultní nemocnice a
Národního muzea. Nakonec objedeme kostel sv. Mary a zamíříme
k proslulému Albert marketu. Poté zastavujeme v prašné uličce na
východní straně tržiště a průchodem mezi domy vstupujeme na vyhlášený
trh, tvořený řadami stánků z plechu, z lepenky a
z plátěných přístřešků. Někteří prodejci, pak mají své zboží
rozložené na plachtě, jen tak položené na zemi. Průvodce nás nejprve vede
k přístřešku z vlnitého plechu, pod kterým sedí směnárník,
před nímž na stole leží nákupní taška plná balíčků bankovek,
přepásaných páskou. Postupně nyní přistupujeme k muži a ten podle
toho, kolik euro si kdo mění, hbitě odpočítává z balíčku bankovky
místní měny, zvané dalasi. V době naší návštěvy byl kurz
padesátpět dalasi za jedno euro. Po výměně se pouštíme do spletitých
uliček tržiště. Kromě stánků s potravinami, s převažující
nabídkou pestrobarevné zeleniny a všemožných ryb, míjíme také stánky
s textilem a s rukodělnými výrobky. Ty nás zajímají nejvíce,
především pak výtvory vyřezávané ze dřeva. Tak jako všude jinde,
i zde prodejci halasně nabízí své zboží a vybízejí nás, abychom
k nim alespoň nakoukli.

U jednoho ze stánků, posléze objevujeme pěkně vytvarovanou
dřevěnou masku. Jakmile o ní projevíme zájem, prodejce navrhuje cenu a
začíná smlouvání. Nakonec se z původní částky tisícdvěstě
dalasi, dohodneme na pětistech. Během procházky po tržnici pozorujeme
nakupující, mezi kterými převažují ženy, které jsou vesměs oblečené
do pestrobarevných šatů sahajících až na zem a na hlavě mají pokrývku,
připomínající turban. Čas vymezený na nákupy vypršel a my se vracíme
zpátky k autobusu. Poté nasedáme a opouštíme tržiště, během jehož
návštěvy jsme mohli okusit nefalšovanou atmosféru barvitého afrického
trhu.

Brána

Návštěvu Banjulu ukončujeme prohlídkou monumentálního oblouku Arch 22.
Tato stavba, která byla postavena na paměť převratu v roce 1994, je se
svojí výškou, dosahující třicetipěti metrů, nejvyšším objektem ve
městě. Nyní se blížíme k oblouku, jehož světlá fasáda září
v odpoledním slunci a stoupáme po vnitřním schodišti na rampu,
umístěnou zhruba v polovině výšky objektu a poté vyjdeme až na malou
terasu, situovanou na samém vrcholu brány. Z našeho stanoviště
můžeme přehlédnout celé město s nízkými, převážně okrově
zbarvenými domy, jeho hlavní ulice a nedalekou budovu parlamentu.
Fascinující je zejména pohled na ústí řeky Gambie, na jejímž levém
břehu Banjul leží a která se u města vlévá do Atlantického oceánu.
Koryto řeky je v těchto místech široké zhruba pět kilometrů a při
pohledu na něj máme dojem, že před námi leží rozlehlý záliv a nikoli
ústí řeky. Nedaleko brány také stojí mešita King Fahad se dvěma
minarety, která je jednou z několika muslimských svatostánků ve
městě. K muslimské víře, se totiž hlásí kolem devadesáti procent
obyvatel země. Cestou dolů se ještě zastavujeme v sále, ve kterém je
instalována výstava mapující historii země. Po prohlídce se vracíme
k autobusu, najíždíme na dálkovou silnici a opouštíme Banjul.
Čtyřproudová vozovka nás zakrátko přivádí do Serekundy. Zde si nejprve
vyzvedáváme na konzulátu pasy s vízem a poté míříme do centra,
které se mezitím zaplnilo lidmi a vozidly, takže nyní městem projíždíme
značně pomaleji nežli ráno. Cestou, kromě zástavby nízkých domů,
míjíme také četné obchody, restaurace, čerpací stanice, banky a mešity.
Posléze najedeme na ulici Brikama Highway, která směřuje ven z města.
Nežli ale opustíme největší město v zemi, zastavujeme se
u supermarketu Marouns, abychom si koupili občerstvení. Kromě
základních potravin, drogistického zboží, lahůdek a uzenin, nabízí
obchod také různé druhy alkoholu, od piva až po lihoviny. Během nákupu
postupně ukládáme do košíku jogurt, bagetu, sýr „veselá kráva“,
pomeranče a z vitríny lahev vychlazeného piva. Značná část zboží
vystaveného v regálech je podobná tomu v našich obchodech a tak
nebýt na konci nákupu černošky za pokladnou, připadali bychom si zde, skoro
jako u nás.

Hranice

Po nákupu se znovu vydáváme na cestu. Nejprve mineme letiště, pak
přijedeme na okraj celé městské aglomerace a posléze zamíříme na jih, na
hranici se Senegalem. Podél silnice leží políčka s červeně zbarvenou
půdou a savany porostlé keři. Cestou také projíždíme vesnicemi,
tvořenými většinou domky z nepálených cihel s plechovou
střechou. Kolem některých stavení jsou postaveny ohrádky
z křivolakých kůlů a boudy z vlnitého plechu. Mezi tím
pobíhají domácí zvířata a povalují se odpadky. Vše je pak pokryto
načervenalým prachem pocházejícím z nezpevněných cest. Ačkoli to
máme na hranici jen asi čtyřicet kilometrů, trvá nám cesta přes hodinu.
Provoz sice není nijak hustý, ale je to dáno úzkou a nepříliš kvalitní
silnicí, po které jedeme. Dlouhá řada nákladních aut, s korbami
vysoko naloženými nákladem překrytým plachtou dává tušit, že jsme
dospěli k hranici. Náš autobus nyní zastavuje a místní průvodce od
nás vybírá pasy, se kterými odchází k pasové kontrole. My zatím
vystupujeme a čekáme, až se průvodce vrátí. Kolem hraničního přechodu
stojí hliněné domky, v nichž se nachází rozličné obchůdky. Všude
kolem se povaluje množství odpadků a mezi tím vším se hemží prasata,
slepice, osli, kozy a ovce. Na hraničním přechodu čekáme již nějakou dobu
a tak se děti, kterých je kolem nás plno osmělují, přichází k nám
a začínají s námi komunikovat. Zajímá je především repelentní
náramek sytě zelené barvy, který mám na zápěstí a fotografický aparát
zavěšený na mém krku. Ty nejodvážnější pak po mě chtějí, abych je
vyfotil a poté užasle sledují svůj obraz na displeji přístroje. Čekání
na vyřízení formalit se stále protahuje. Teplota vzduchu již určitě
o hodně překročila třicet stupňů a nám začíná být horko.
V jednom obchůdku si tedy kupujeme vodu a pomeranče, abychom se
občerstvili. Během čekání také fotím omšelý přízemní domek, ve
kterém se nachází stanice pohraniční policie. Náhle ke mně přispěchá
muž a s hněvivým výrazem ve tváři mě upozorňuje, že se stanice
nesmí fotit. Moje omluva a ujištění, že jsem to nevěděl muži nestačí a
tak mě žádá, abych mu ukázal poslední pořízené obrázky. Poté musím
všechny snímky, na kterých je služebna zachycena, za jeho dohledu vymazat.
V ten moment nechci ani domyslet co by asi následovalo, kdybych kromě
služebny vyfotil i post, umístěný v jejím sousedství.
V něm sedí čtyři po zuby ozbrojení vojáci v maskáčích a před
nimi stojí kulomet namířený na silnici. Po více nežli hodině čekání
konečně přichází průvodce s pasy a my můžeme pokračovat
v cestě. Nastupujeme tedy do autobusu a ten vyjíždí. Poté absolvujeme
asi sto metrů dlouhý slalom mezi překážkami ze silných kmenů
umístěných cikcak u okraje silnice a pak již opouštíme Gambii,
nejmenší zemi na africkém kontinentu, která byla první zastávkou na naší
africké cestě.