Connect with us

Doprava

Kamionem divokým Balkánem

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak,
z pohledu řidiče kamionu. Poznal jsem už za svůj život mnoho
pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým
porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako
právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a
nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice
nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Published

on

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.


Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.


Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.


Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.


Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.


Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.


Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.


V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.


Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.


Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.


Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.


První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.


Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.


Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.


Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.


Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.


Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.


Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.


Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.


V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.


Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.


Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.


Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.


První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.


Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Continue Reading

Doprava

Jak si chytře sbalit na cesty

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na
balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta
nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce
tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako
rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových
zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých
cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný
pobyt.

Published

on

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný pobyt.


1. Cestovní horečku berte s chladnou hlavou

Jedno z prvních základních pravidel zní: uklidněte se. Možná to vypadá jako učitelské klišé, ale tahle pravdivost by se měla tesat do kamene. Staré přísloví dvakrát měř a jednou řež totiž platí všude a u balení na cesty ještě jednou tolik. Takže místo zmateného pobíhání sem a tam udělejte pravý opak. Sedněte si. Zhluboka dýchejte. A s rozvahou a s chladnou hlavou si udělejte rozumný seznam věcí, který pak budete odškrtávat. Žádnou z věcí tak nezapomenete nebo omylem nepřibalíte dvakrát.

2. Balte se nalehko. Vážně, zkuste jen jeden kufr

Ostřílení světoběžníci tvrdí, že nejde dohromady cestovat levně, šťastně a s těžkými kufry. Vybrat si lze jen z kombinace dvou možností. Pokud se jednou rozhodnete místo několika tašek sbalit se jen do jednoho kufru, nikdy už nebudete chtít vycestovat jinak. Vaše mobilita se mnohonásobně zvýší a vy se tak bez větších omezení dostanete kamkoliv chcete. Krom ušetřených nákladů za přepravu má cestování jen s jedním zavazadlem další obrovskou výhodu. Zmenšujete totiž riziko, že jednu s tašek nakonec někde zapomenete nebo vám jí někdo v nestřeženém okamžiku ukradne. S jedním kufrem jste však pánem (o mnoho lehčí) situace.

3. Nebalte na nejhorší možný scénář, ale na ten nejlepší

Toto pravidlo má pouze jednu výjimku a ta se týká lékárničky. Teď se však pojďme zaměřit na věci, jako jsou oblečení, kosmetika a další “nezbytně” nutné přístroje a pomůcky. Než do zavazadla zkoušet mermomocí zabalit tlustý kožich, vezměte si radši vrstvy, zkrátka dvě mikiny či svetry, které můžete nosit na sobě. Kosmetika by vydala na samostatnou kapitolu sama o sobě, a to se týká jak dam, tak i mužů. Je až s podivem, kolik lidí je přesvědčeno (alespoň co se balení týče), že se v cizích krajích nedá koupit zubní pasta, sluneční brýle, holící potřeby, tělové mléko nebo šampon. Opravdu? A nechcete tohle dobrodružství alespoň vyzkoušet? Možná budete překvapeni. Také je dobré vzít v úvahu rozrůstající se počet veřejných prádelen, kde si můžete během chvíle a za pár drobných své oblečení kvalitně vyprat a vysušit. Kouzelné zaklínadlo všech světoběžníků při balení se nazývá trilogie aneb pravidlo tří kusů: tři páry ponožek, tři páry spodního prádla, tři trička. Jedno nosíte, druhé perete, třetí sušíte. Svůj šarmantní šatník tak nechte doma a vemte z něho opravdu jen to nejpohodlnější, ušetříte si síly a zbytečnosti. A hlavně ušetříte drahocenné místo v kufru, které pak můžete zaplnit třeba zakoupenými suvenýry na zpáteční cestě.

4. Vaše chytrá elektronika je chytřejší, než si myslíte

Většina moderní elektroniky jako jsou telefony nebo kamery umí dnes automaticky přepnout voltáž a přizpůsobit se i jinému napětí, které koluje v zástrčkách cizích zemí. Zkontrolujte, zda je na vaší elektronice napsáno “Input: 100–240V. Pokud ano (a dnes už tomu v 99% nové elektroniky bývá), máte nad komplikovanou technologií vyhráno. Což v praxi znamená, že veškeré těžké adaptéry a neskladné speciální redukce napětí můžete s klidem nechat doma.

5. Omrkněte půjčovny v okolí vaší destinace

Cestovní ruch se stává důležitým ekonomickým faktorem a místní firmy na něho samozřejmě reagují. Zkrátka tam, kde existuje poptávka, rychle roste i nabídka. Proto než se budete zoufale pokoušet nacpat do zavazadel potápěčskou výstroj i výzbroj, lyžáky, sportovní chrániče, tenisové rakety či volejbalovou síť, doporučujeme věnovat deset minut Googlu a prověřit nabídku místních půjčoven a sportovních středisek. Nabídka půjčoven se vyvíjí a roste stejně jako potřeby turistů a za rozumný peníz si dnes můžete půjčit opravdu kde co. Zbytečným cestováním tak nebudou trpět vaše sportovní potřeby ani vaše svaly.

6. Sbalte si s sebou i cestovní pojištění

Proč? Protože cestovní pojištění vás ochrání v případě, že se něco stane. Pokryje za vás léčebné výlohy, náklady v případě, že způsobíte škodu někomu jinému nebo třeba výdaje při zpoždění nebo zrušení letu. Je dobré udělat si přehled v nabídce na trhu a nevybírat jen podle ceny, ale podle rozsahu a kvality služeb. Například u AXA Assistance si můžete vybrat hned ze tří balíčků a zvolit si můžete buď krátkodobou, nebo dlouhodobou variantu. Zároveň s sebou v rámci pojištění máte i právní asistenci, která vám pomůže při řešení různých sporů, které člověk nechce řešit u nás doma, natož ještě v zahraničí v cizím jazyce. Takže určitě stojí za to krýt si záda týmem profesionálů. A navíc si všechno sjednáte online během pár kroků, takže neřešíte fronty nebo čekání. Všechny dokumenty máte u sebe hned. Ideální. A jak se rozhodnete vy? Riskovat nebo raději cestovat v klidu a bez starostí?

Continue Reading

Doprava

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Published

on

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Continue Reading

Cestování letadlem

Jaké je nejlepší letiště světa? Incheon v Soulu!

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.

Published

on

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.

Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.


Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.

Lázně a bazén na letišti

Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.


Masáže nejen z masážního křesla

Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.

Když přijde na letišti hlad

Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.


Park a botanická zahrada na letišti? V Soulu ano!

O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.

Muzeum jihokorejské kultury na letišti

Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).

Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.



Výlety za hranice letiště, třeba do Soulu

Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.

Spaní na letišti v Soulu

Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.

Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!

Continue Reading

Nové články