Hory a pohoří

Přečtěte si o Kučerlinském údolí, ze seriálu Přípluvových
příhod na Altaji.

Tak a máme čtyři ryby. Za sedm cigaret Luč Bijsk, co jsou
z krabičky, která stála tři ruble.

Vyprávění Přípluva o výletě na Altaj.
„Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce.“

Když se pohybuju po horách, většina lidí po mě pokukuje jako bych spadl někde z Marsu. A já si pokaždé říkám, proč? Co je na mě divného? Nebo jen nevědí co to mám připnuté na na nohou a proč se pohybuju jako kachna? Za všechno můžou sněžnice.

Chtěl jsem původně napsat článek osobních zážitků z let minulých o putování po Jeseníkách doprovázený současnýma fotkama. Namísto toho jsem nabídl téma, které se mě od mládí drží:
„Jaké by to bylo v Jeseníkách, kdyby nebyl narušen přirozený vývoj?“

Teprve pod několik set metrů vysokou vrcholovou pyramidou zjišťujeme, že výstup tak snadný nebude. Místo tvrdého firnu je jedna strana pyramidy zasypána metrem nového sněhu. Při každém došlápnutí spouštíme malou, ale stále se zvětšující lavinu. Tudy výstup nepůjde!

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců.

Cpeme se do vlaku, poprvý si můžeme sami vybrat místa. Beru hned buňku na začátku, u samovaru. Vlak jede z Moskvy. Naproti nám sedí taková otylá dvojka připomínající mi dinosaury. Ti žerou.
Dežurnaja je mladá, pěkná a pro změnu i příjemná. Čili pozitivní změna. Fasujeme u ní povlečení za deset hřiven. Poprvý ležím dole. Taky příjemná změna. Kupujeme piva.

Snídaně klasicky z marketu a k tomu dojezení včerejšího melouna. Balíme a jdeme platit ke kempové „centrále“. Odbíhám ještě doplnit vodu a kluci jsou vyřídit úřední věci. Když se k nim blížím, vidíme na jejich tvářích široký úsměv. Copak??? Oznamují mi, že namísto 20 eur platili jen 10. Tož za 2 noci (1 stan, 3 osoby) nás to vyšlo 1,5 eura na osobu za noc. NO, SUPER! Dobrá cena! Šlapeme si to do Budvy na autobus. Kupujeme lístky do Podgorice (4 eur + 0,5 eur za batožinu). Kupodivu přijíždí na čas, takže v 10:40 odjíždíme a začínáme se vzdalovat moři.

Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku.
Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.
Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.