Rubrika: Historické památky a města

19. července – Prohlídka Benátek.

Ačkoliv nemám ráda horko a turisty, Benátky stály za překonání mých averzí. Procházeli jsme labyrintem spletitých uliček a nasávali atmosféru města.

Gondoly pluly úzkými kanály a gondoliéři ve svých tradičních oblečcích a slamácích zpívali a lákali turisty na projížďku.

Náměstí sv. Marka, patrona města, může být možná krásné, ale přes neskutečné davy turistů a holubů (za euro si můžete koupit krmení a nechat je po sobě lozit a trousit výkaly) ani není vidět.

Chrám sv. Marka je pěkný, ale fronta na vstup dlouhá.

Ano, ikony jsme viděli, tak hurá pryč! Navštívili jsme ještě několik kostelů a poté se rozdělili, neboť Janča s Míšou mířili na koncert Keitha Jarreta. Procházela jsem se uličkami města. Večerní vánek od moře byl příjemný a na ulicích a náměstích se začali objevovat hudebníci, loutnista v režných kalhotách, bílé haleně a slamáku jako by vyskočil ze selanky. Lidí v ulicích ubývalo. Odevšud čišela starobylost, nebylo zahrady bez kamenných soch rozmístěných s rozmazlenou ledabylostí. Ve dvoře s převrácenými vázami u domu s oprýskanými zelenými okenicemi seděl malíř. Koupila jsem si zmrzlinu za dvě eura a místní jedinečný naprosto unikátní vdoleček a jela jsem zpět do kempu.

Milý příteli, bezpochyby jsem se dopustil neodpustitelného prohřešku. Mám před sebou kousek kamene, který jsem zdvihl na cestě mezi zdmi budov na Machu Picchu. Kdyby každý návštěvník tohoto monumentu Inků zdvihl a odnesl pouhý jeden, malý kamínek, zely by v cestách a na terasách propasti. Naštěstí podobných hříšníků není mnoho, naprostá většina jich odnáší záběry fotoaparátů, videokamer a vzpomínku.

Mne ovšem provázel uzmutý kamínek do Cusca napříč jihoamerickým kontinentem, před Atlantik, Amsterodam do Prahy a domů. Tisíce kilometrů daleko od štítů And, z místa vysoko nad hučící Urubambou. Leží přede mnou, občas budí dojem, že byl součástí většího, opracovaného. Nepravidelný obdélník, plochý kvádřík, snad je úlomkem kamenné desky, z jakých byly postaveny stěny domů, jaké dnes tvoří panorama staveb bez střech.

Kousek kamene, svědek historie o které známe tak málo. Kousek skály, které se musely dotýkat ruce někdejších budovatelů města, které kdysi ožívalo hlasy jeho obyvatel. Kousek kamene, ve kterém zůstává zakleta doba kdysi živá.

Dnes není kouzla které by oživilo to, čeho byl kousek kamene kdysi svědkem. Účastníkem lidských osudů, jejich radostí i dnů všedních, zrodu nových generací, vzestupu i zániku, této výspy kultury Inků, která unikla chtivým dobyvatelům. To vše se zde kdysi mohlo odehrávat a nepochybně žádná fantazie nedokáže vykouzlit představu někdejšího života v Machu Pichu.

Není ale hranic, milý příteli, které by mohly omezit mé úvahy. Podstatnější ale je, že onen malý kousek kamene byl svědkem toho, o čem mohu dnes snít. Dávná minulost je v něm zakleta a já pouze neznám ono tajemné heslo, které by ono tajemství odkrylo. Snad je v něm zakleto i tajemností, kde jsou zde ukryty poklady, ukryté před dobyvateli. Kousek kamene má kouzelnou moc, vyvolává myšlenky, představy jako by uváděl mysl na cestu vedoucí do minulosti, ve které domy nebyly ještě bez střech, kdy se na terasách pěstovaly plodiny, na prostranstvích byly slouženy rituály, uctívající nám již neznámá božstva a postavy byly oděny v barevné zářící roucha. Všechna tajemství rozkvětu i zániku jsou uložena v nám nepoznané paměti kousku kamene, jehož sdělování se snažím zachytit.

Dnes na Machu Picchu převládá šedočerná barva zdí a zeleň porostů. Bílé mráčky občas zahalí pohled na pyramidu nad městem. Je v té proměně času spíše melancholie, než smutek — a hluboko dole v údolí stále hučí Urubamba, odnášející své poselství do Amazonie.

Když přijedete do Brna a budete mít chvíli času nazbyt, zajděte se podívat do Medlánek, jedné z nejmenších městských částí. Nenajdete tu starodávné památky, muzea ani divadla, ale dostanete se do okrajové části města, která i přes to, že zde sídlí vozovna dopravního podniku a část technologického parku, není dosud zamořená hypermarkety a průmyslovými zónami. Město zde přes zemědělskou krajinu a zahrádkářské kolonie přechází do zalesněného okolí a dosud zde zůstalo zachováno množství cenných přírodních lokalit.

Území podél Medláneckého potoka je soustavně osídlené přibližně již od doby bronzové (okolo roku 2000 před naším letopočtem), první dochované písemné zmínky o obci pochází z roku 1237. V průběhu věků obec měnila majitele, postupně zde vyrostl panský dvůr, barokní zámek, vzniknul a zaniknul pivovar a v roce 1919 byla připojena k Brnu. Protože se Medlánky až do roku 1918 téměř nerozrůstaly, zůstalo původní centrum obce tvořené krátkou strmě stoupající ulicí poměrně dobře zachované až do dnešní doby. Dokladem toho jsou nejen již zmíněné objekty zámku a bývalého panského dvora ale i hranolovitá zvonička.

Téměř komorní ráz si Medlánky zachovaly i přes to, že stavební boom započatý první třetině minulého století ve větší či menší míře stále trvá. Dokladem toho je poměrně bohatá činnost různých místních spolků sahající od zájmů čistě lokálních (zahrádkářské sdružení, fotbalový klub, honební společenství, krojovaná chasa), až po spolky a zájmová sdružení, jejichž činnost zdaleka přesahuje místní rámec (turistický oddíl, aeroklub). Právě ve spolupráci městské části Brno – Medlánky a odboru Klubu českých turistů Fénix vznikla v letech 2001 a 2002 za přispění i dalších zájmových sdružení naučná stezka, která prochází nejzajímavějšími částmi území Medlánek. Stojí za to si ji projít i přes to, že v současné době nejsou kvůli stavebním pracím některá stanoviště přístupná a obrázky na informačních panelech již trochu vybledly. Provede vás nejen po historickém jádru bývalé obce (dnes městské části), ale vytáhne vás kolem studánky v Perglu na zalesněný vrchol Bosně a zpátky mezi zahrádkami kolem letiště na vyhlídku na Medláneckých kopcích, které byly jako zbytky stepních rostlinných společenstev vyhlášeny za přírodní památku. Koho nebaví rostlinky, může se pokochat kruhovou vyhlídkou prakticky na celé území Medlánek. Přírodních zajímavostí se zde nachází povícero. Jednou z nich je i místní letiště, jehož pečlivě udržovaná travnatá plocha se stala útočištěm kolonie chráněných syslů.

Sportovní letiště zaměřené především na bezmotorové létání je sídlem jednoho z největších a nejstarších aeroklubů u nás a za dobu svého trvání se stalo významným brněnským fenoménem. Neslouží totiž jen plachtařům, ale za dobu svého trvání se stalo i útočištěm leteckých modelářů, místo pro své sídlo tu našla firma Aveko (dříve Aeron) zabývající se stavbou a opravami sportovních letadel a v rámci možností daných nutným zajištěním bezpečnosti leteckého provozu je možné tady provozovat i další aktivity. V létě se stává častým cílem cyklistických výletů pro lidi z okolních čtvrtí (Medlánky, Řečkovice, Bystrc, Komín, Královo Pole) a když se povede zima třeba taková, jako byla ta letošní, stává se letištní plocha rájem běžkařů.

Tak jsem konečně poznal tolik kamarády opěvovanou kelstkou vesničku u Letovic. Berte můj zápis z oné akce jako pozvání.

Přijíždíme na Isarno autem, vezu přítelkyni a její kamaradku a mám veliké štěstí, že tam obě už několikrát byly. Bloudíme jen chvilku. Už na osmý pokus nacházíme zkratku, která nám šetří pět set metrů. Krásné slunečné počasí se kousek před Letovicemi mění na skutečně původní bretaňské deštivé a mlžné klima. Padá na mne stesk. Na Isarnu nikdo není. Všichni ostatní jsou u blízké přehrady. Jedeme tedy za nimi. Tentokrat odmítám jet další zkratkou a bloudíme už jen trochu. Přijíždíme právě včas. Na rozbouřené hladině přehrady bojují s vodním živlem dvě posádky statečných Keltů. Blikám dálkovými světly a zběsile mačkám klakson. Moje náhrada majáku je kvalitní a úspěšná a obě posádky v bezpečí přistávají u pobřeží lemovaného rozervanými skalisky. Vysílené a zubožené lidské trosky balíme do deky a odvážíme zpět na Isarno, kde v teple keltské hospody mají ještě šanci na návrat mezi živé.

Konečně mám šanci si trochu osadu prohlédnout. Jedná se o opuštěný lom, v jehož středu se Isarno buduje. Asi šest funkčních staveb, aréna, brána a hospoda. Všude pobíhají zvířatka. Chci si hrát s kůzlátkem, ale ovce mi důrazně naznačuje, že mám raděj drbat ji. Tak drbu, ale vím, že žádný dlouhodobý vztah z toho nebude. Jen nevím, jak jí to říct. Rozhoduji se náš vztah vyřešit standardním způsobem. Odcházím do hospody. Hospoda je naprosto úžasná. Veliká kruhová místnost s ohništěm uprostřed. Je tu vážně útulno a na ovci zapomínám hned za dveřmi. Asi půl hodiny se bavím s Alešem, barmanem, majitelem, správcem a hlavně nadšencem do toho, co dělá. Celý projekt Isarna je moc zajímavý. Můžete sem přijet jen se pobavit a (p)opít v útulné hospůdce. Můžete si užít některou z mnoha akcí, které tu pořádají různé historické spolky. Můžete se tu vzdělávat, dozvědět se o keltské kůltuře, o které vědí historikové tak málo. Mužete sem přijet a pomáhat stavět keltské stavby. Ať uděláte cokoliv, podpoříte dobrou věc. Vycházím z hospůdky jen nerad a na velké naléhání kamarádů, protože nikdo z nich neumí zapálit oheň. Zapaluji oheň, snažím se, aby moje počínání bylo pokud možno instruktážní. Všichni si poctivě zapisují do deníčků postup. O pár hodin později a několik kilogramů masa v batozích méně otíráme mastné ruce do chleba a odcházíme zpět do tepla vyhřáté hospůdky. Informace o břišních tanečnicích se ukázala jako o břišních tanečnících a zábava tedy mohla začít. Příjemné posezení s přáteli, které jsem už nějaký čas neviděl končí něco po půlnoci bojem o místa ve srubech a chýších. Nejlepší místa zabírají né ti, co přijeli první a dopoledne na Isarnu pracovali, ale ti, kteří přijeli sice poslední, nepracovali, ale jsou pekelně rychlí a zákeřní. Druhý den ráno se už jen balíme, naposled podrbeme zvířata a odjíždíme zpět do svých domovů.

Isarno je parádní tip na výlet pro rozdováděnou mládež se špatnou pletí, pro nerozdováděné vysokoškoláky sedící celé dny u počítačů, pro rodiče s dětmi, kteří ještě nerezignovali na výchovu a vzdělávání potomků, pro akademické historiky s brýlemi a zacuchanými vousy, pro mne, zkrátka pro všechny.

V lesích za obcí Lešetice, 5 km od Příbrami se nachází zrekonstruované zbytky bývalého zajateckého tábora pro německé válečné zajatce, přeměněného na tábor nucených prací a poté na vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu. Již při příjezdu k bráně tábora každého upoutá cedule s nápisem „Prací ke svobodě“, což je překlad německého „Arbeit macht Frei“, která jen dokazuje že praktiky komunistického a nacistického režimu se v poválečných letech nelišily.

Za tuto branou se rozkládá vlastní tábor, ze kterého se zachovaly pouze kamenné budovy. Dřevěné stavby vězeňského baráku a kulturního domu byly obnoveny před otevřením tohoto památníku. Část stěny jednoho z původních dřevěných baráků je umístěna v expozici. Z původních budov je zde k prohlédnutí budova velitelství, korekce, bunkr a ošetřovna. Tábor je rozdělen na dvě části, které jsou obehnány dvojitým plotem. Součástí oplocení jsou strážní věže. Tábor byl v letech 1947-49 vybudován německými válečnými zajatci a dostal jméno podle nedalekého kopce Vojna (666 m).

Zajatci zde pracovali na těžbě uranu za pomoci primitivních nástrojů. Po komunistickém převratu v roce 1948 sem byli často bez řádného soudu umísťováni „…nejnebezpečnější, zvláště státně bezpečnostní zločinci…“, tedy lidé komunistickému režimu nepohodlní.

Uvězněným lidem a obětem komunistického režimu je věnována expozice v budově velitelství, která přibližuje tehdejší režim a mapuje jeho zločiny. Z vystavených dokumentů je vidět utrpení lidí, kteří se „provinili“ často tím, že vlastnili, nebo pracovali na rodinném majetku. Továrny a statky jim byli komunisty zabaveny a během dalších let se v nich často „hospodařilo“ tak, že z prosperujících firem a zachovalých hospodářských budov zbyly trosky. Nejhorší ale bylo utrpení celých rodin, které se musely vystěhovat z domovů, často jenom proto, že jejich domy se zalíbily komunistickým funkcionářům. Objevili se tu i lidé, kteří měli velkou zásluhu na osvobození od fašismu a zároveň s nimi i kolaboranti s nacisty, které vedení tábora záměrně dosazovalo na místa dozorce – kápa.

Expozice se nevěnuje pouze táboru Vojna, ale jsou zde i makety dalších podobných zařízení, které byli na Příbramsku a Jáchymovsku. Mnoho lidí pobyt v těchto táborech nepřežilo a proto je zde i pietní místnost věnovaná těmto obětem.

Návštěva tohoto komunistického koncentráku není zábavný výlet, ale je velmi poučná. Tato temná část naší nedávné historie je tématem o kterém by se mělo daleko více hovořit a připomínat je mladým lidem. A to zejména proto, že se ji mnoho komunistů snaží zamlčet, nebo alespoň banalizovat. Výklad průvodkyně je velmi dobře vyvážený a podložený historickými fakty.

Moravský kras je místo s krásnou přírodou a plné jeskyní. Ale v tomto krásném koutě se od nepaměti dobývala a zpracovávala železná ruda. Po této činnosti jsou zde stále patrné stopy a několik zachovalých technických památek. Jednou z nich je i Stará huť u Adamova, ve které je i muzeum Železářství střední části Moravského krasu.

Historie železářství v Josefovském údolí se zde začala psát již v pravěku, nedaleko odtud v Býčí skále se nalezla halštatská kovárna, kde zpracovávali železo předkové keltů. Po příchodu slovanů se toto území změnilo ve výrobnu tehdy vzácného železa v malých pecích. Surové železo se zpracovávalo v hamrech – kovářských dílnách, kde se využívalo vody pro pohon bucharů a měchů.

V 17. století začala stavba vysokých pecí, které umožňovali produkovat více kvalitního železa. Těžba a výroba železa se v Moravském krasu udržela do konce 19. století, kdy byla pro nedostatek surovin zastavena. Díky rozvoji železářství vznikla z malých osad v údolí řeky Svitavy dvě mladá průmyslová města – Blansko a Adamov, který se do konce 19. století nazýval Staré Hamry.

Z huti kterou zde vybudoval Jan Adam z Liechtensteina se zachovala vysoká pec, která tvoří dominantu celého areálu, a několik budov – bývalá modelárna Kameňák (dnes muzeum) a hrázděný hostinec nazývaný Švýcárna (nyní ekologické volnočasové centrum Švýcárna patřící Hnutí Brontosaurus, pro veřejnost bývá otevřen během akcí).

Pec Františka, postavená kolem roku 1736, byla naposledy přestavěna v roce 1840 a sloužila až do roku 1877. Pec používala moderní zařízení na předehřívání vháněného vzduchu. Základna pece má rozměr 12×12 m a dosahuje výše 10 m. V roce 1852 byly postaveny pece na výrobu vápna, které byly vytápěny tzv. kychtovými plyny, které během tavby unikají z vysoké pece. V roce 1971 začala rekonstrukce pece a celého areálu.

V Kameňáku můžete navštívit expozici Železářství střední části Moravského krasu. Dozvíte se zde vše o železářství od jeho počátku až po období největšího rozmachu a budování vysokých pecí. S provozem hamrů a hutí vás seznámí jejich pohyblivé modely. Najdete zde i archeologické nálezy a ukázky výrobků místních železáren.

Kdybych měl Zlín, město na jihovýchodní Moravě, charakterizovat ne přídavnými jmény (jak je obvyklé), ale podstatnými jmény (jak je už méně obvyklé), pak by slovo, které by mě napadlo jako první, bylo zcela jistě podnikatel. Druhé slovo – mobil, třetí – Baťa, a tak bych ve výčtu mohl pokračovat do nekonečna. Jo, jasně že taky hokej („berani, berani“), pan ředitel na místní stavební průmyslovce Sládeček apod., ale to jsou takové sezónní výrazy. V hokeji berani udělají „duc“, pan ředitel bude odvolán, ale jména, která jsou opravdu podstatná zůstanou. A v tom je právě ten vtip! Zlín je prostě město stále mobilních podnikatelů s černými brýlemi a kufříky, kteří mají k Baťovi většinou mnohem dál než já k prezidentské funkci. A že to už je teda co říct!

Pokud mám ale vážně napsat, co je ve Zlíně k vidění, tak toho moc nebude. Návštěvník může klidně zajít do muzea obuvi, podívat se, jaké že boty se to vlastně vyráběly nebo jakou že to měl pan Antonín Baťa vlastně kancelář (mimochodem – opravdu stojí za to!). Může jít obdivovat výstavu pánů Zikmunda a Hanzelky do „zámečku“, která oslovila nejen mě, ale i spoustu dalších. Ale Praha to holt není. Od Zlína se nedá čekat, že Vás naplní krásou barokních soch a chrámů, že to bude město stověžaté nebo, že to, kde právě jste, je přímo „die Perle der Europa“, jak s oblibou říkával o Praze můj spolužák a přítel Pavel R.. Tak to opravdu není. Ale přece se na něm dá najít něco zvláštního a přitažlivého.

Podle mého názoru Zlín především vyniká svou osobitou architekturou. U přijímacích zkoušek na naší školu (pro nevědoucí je to Institut reklamní tvorby a marketingových komunikací sídlící tady ve Zlíně, obor marketingové komunikace, ročník první, číslo studijní skupiny 12, rodné číslo neřeknu), jsem měl otázku, jaký styl architektury je pro Zlín typický. Tehdy jsem odpověděl špatně, protože já se s ničím podobným v životě nesetkal. Dnes už to vím naprosto bezpečně. Je to funkcionalismus. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Baťa, kterému se tady podařilo za pár let postavit neuvěřitelné množství továrních hal, rodinných domků pro zaměstnance a mnoho dalších budov, jako je dnes např. PRIOR nebo HOTEL MOSKVA. Zlínská architektura je opravdu velice zajímavá a svérázná, a stojí za to ji shlédnout.

Z kulturního hlediska snad Zlín není ničím vyjímečný. Najdete tu stálý divadelní soubor, který produkuje 6 – 8 premiér ročně, pár muzeí, Velké kino, Malou scénu a ještě jedno kino ve zlínské čtvrti Malenovice. S kluby to není o moc lepší. Je tu klub Golem, pravidelně každou středu hojně navštěvovaný především z řad studentů (pojem studenti – tyn. kromě nás z IRTMK je tu ještě Fakulta technologická a Fakulta managementu a ekonomiky), klub A, klub Z a možná něco navíc. Ale každopádně na to, že ve Zlíně žije asi 80 000 lidí a ještě jsou tady studenti, je to až žalostně málo. Co však přičíst Zlínu k lepšímu je ten fakt, že tu jsou tři (!!!) regionální rádia – Rádio Zlín, Hit Rádio Publikum a AZ Rádio. Bohužel ani jedno z nich nedosahuje podle mého soudu takové kvality, aby se dala poslouchat více než 5 minut denně. To je příklad toho, že kvantita ještě nutně nemusí znamenat kvalitu. Postupně se tu také zabydluje i regionální televize Emurfilm.

Když už jsem zmínil AZ Rádio, pak bych Vám asi měl přiblížit, co tato „značka“ vlastně znamená. Kromě počátečního a koncového písmene abecedy tanto symbol zkracuje název filmových ateliérů, které tady za svojí „vlády“ založili Tomáš a Antoním Baťové. Přesný název je: Ateliéry Zlín a dodnes tyto ateliéry tvoří nedílnou součást československého, později českého animovaného filmu. Pracovali zde takoví velikáni jako například Karel Zeman nebo Jiří Trnka, točily se filmy „Cesta do pravěku“ nebo „Vynález zkázy“ a veliká spousta ještě dnes vysílaných večerníčků.

Zkrátka, jak je vidno, Zlín není až zas tak malé či bezvýznamné město. Nakonec, posuďte sami! Přijeďte se podívat! Pokud nemáte auto, nevadí. Použijte zlínskou hromadnou dopravu! Co že ta zlínská hromadná doprava je? No především trolejbusy (v nářečí trajfly), které stojí buď 6Kč, nebo 8Kč, podle toho, kam chcete a jak dlouho se chcete povozit, anebo vlak, který stojí obdobně, ale drncá. Rozhodně se ale rozhodněte sami. (Pozor, revizoři chodí poměrně často, proto mějte u sebe alespoň o 200Kč navíc!!!) Pokud auto máte a je to ošuntělá Škodovka 120, pak stejně raději zvolte MHD. Ve Zlíně byste s ní mezi „meďákama“ a „BMWákama“ moc nepochodili.

No, to je už o Zlíně skoro úplně všechno. Jídlo si raději přivezte s sebou (řízky apod.- jste přece Češi), protože fast food není zrovna nejlevnější. Jinak se mějte moc krásně, přeji Vám, aby se Vám Zlín líbil alespoň jako mně, a celou tuto malou „recenzi“ zakončuji opravdu originálními a zřídkakdy slýchanými slovy zlínského primátora: „Těšíme se na Vaši návštěvu!“

Broumov je malé město asi s osmi tisíci obyvateli nacházející se v okrese Náchod asi 75 kilomterů severoseverovýchodně od Hradce Králové. Chráněnná krajinná oblast, ve které Broumov leží se nazývá Broumovsko.

V samotném městě je několik důležitých bodů, které by žádný turista neměl opomenout. Je to především jeden z nejvýznamějších klášterů v Čechách. Klášter to je benediktýnský, ale již déle než půl století není benedyktýny obýván. Po roce 1945 byl vysídlen a od té doby byl po většinu let prázdný. Po roce 1989 byl opět vrácen Břevnovskému opatství. V klášteře je k vidění městské museum a atraktivní je také klášterní kostel, kde byl právě letos objeven velice vzácný pohřební šátek ze 16. století. Dříve bylo součástí kláštera klášterní gymnásium, které navštěvovalo i několik známých osobností českých dějin, jako např. spisovatel Alois Jirásek či první československý ministr financí Alois Rašín a další.

Dále je v Broumově k vidění nejstarší dřevěný kostelík v Evropě, který se nacházý na hřbitově. Uprostřed krásného náměstí určitě žádný člověk nepřehlédne Mariánský sloup, více známý jako sloup Morový. Ve městě je dále možno vidět několik dalších kostelů a kaplí. Raritou města je také jedna z posledních dochovaných městských hladomoren v Čechách, kterou najdeme nedaleko náměstí.

V okolí Broumova si každý turista přijde na své, ať je jen pěší či horolezec nebo cyklista. Pro horolezce jsou v CHKO Broumovsko známé Adršpašsko-Teplické skály, které navštíví snad každý, kdo do této oblasti zavítá. Skály, jako např. „Starosta“, „Starostová“ či „Milenci“ a další jsou známé každému horolezci. Pěší turisté mohou zavítat kamkoliv, všude je krásná a čistá příroda, která uchvátí snad každého. Mezi nejnavštěvovanější místa patří již zmiňovaná skalní města, dále Broumovské pískovcové stěny s chatou Hvězdou a impozantní kaplí u ní či další skalní město Ostaš.

Nákupuchtiví turisté mají možnost zajet si na tržnice do Polska, kam to je z Broumova jen 9 kilometrů.

Pod Broumovskem se nacházý obrovské podzemní jezero, odkud se čerpá voda i na výrobu známých limonád Toma.

Broumovsko je určitě ideální oblast pro ty, kdo mají rádi přírodu, rádi sportují a rádi se rekreují. Kdo tam ještě nebyl, jistě by tam měl zavítat.

Druhým okresním městem v oblasti Orlických hor a jejich podhůří je Rychnov nad Kněžnou. Původně to byla obec na obchodní cestě, o které se ví, že byla založena již před rokem 1258. Stejně jako v dalších městech v podhůří, je i v Rychnově rozvinut především textilní průmysl, vycházející z tradic soukenictví ze 13. století. Městem protéká řeka Kněžná, pramenící na Pasekách v Orlických horách.

Ve městě je nemálo kulturně – stavitelských památek jako např.: barokní zámek z let 1676 – 1690 (G. Santini) s obrazárnou (dílo Karla Škréty, brandlovské portréty, obrazy G. Pittoniho, Rottmayerovy, J. J. Hartmanna, Halwachsovy aj.), Pelclovým vlastivědným muzeem (místní rodák 1734 – 1801, první profesor češtiny na Univerzitě Karlově), Muzeem Orlických hor a Podorlicka (expozice řezbářství, sklářství, železářství, textilu a zaniklých řemesel), Orlickou galerií (díla zde působících nebo trvale žijících umělců – O. Nejedlý, J. Slavíček, J. Trampota, V. Sedláček, L. Kubíček, M. Holý, Piskač, Sychra, Hoffmeister, Žufan aj.) a knihovnou (sedmatřicet vzácných prvotisků). Ze třináctého století pochází děkanský kostel, který byl v roce 1690 upraven v barokním stylu a v roce 1893 se uskutečnila jeho celková oprava (dvě plastiky gotických madon z konce 14. století a zbytky nástěnných maleb ze 16. století). Další kostel u zámku, jehož výstavba pro Jednotu českobratrskou spadá do let 1594 až 1602 (stavitel Kryštof Betengl), byl spolu se zámkem barokně přestaven taktéž G. Santinim. Po velkém požáru v roce 1798 byl novogoticky upraven během let 1836 – 1843 architektem Františkem Pavíčkem. Ve zvonici kostela je třetí největší český zvon, vážící sedmdesát (!) metrických centů.

Rychnov nad Kněžnou je navíc jedním z mála měst či obcí Podorlicka, kde se zachovaly původní roubené domky kdysi prosperujících soukeníků (např. dvojdomky „V chaloupkách“). Za shlédnutí také stojí chalupy s mlýnem „Na trávníku“.

Rychnov nad Kněžnou je v povědomí spojován hlavně se jménem spisovatele Karla Poláčka, který se tu v roce 1892 narodil (zemřel 1944). Sem také umístil děj románu „Okresní město“ nebo „Bylo nás pět“. Stejné cti se městu dostalo i od Aloise Jiráska, který jej zvolil za dějiště svého románu „Husitský král“ nebo od J. G. Jarkovského, který Rychnov nad Kněžnou zvolil pro svou studentskou kroniku „Cesta ještě nezarostla“.

Závěrem dnešního příspěvku krátký dovětek – zámek je dnes navrácen původním majitelům. Od konce třicetileté války se jimi stali Libštejnští z Kolowrat a dnešním „pánem“ je Kryštof Kolowrat Krakowsky. Do zámku a zámeckého parku je volný přístup v určených termínech, takže nic nebrání tomu, abyste ho i Vy navštívili. Rychnov nad Kněžnou je sice malým okresním městem, ale pochlubit se rozhodně má čím.

Prosím, přijďte či přijeďte, vždy budete vítáni.

Své putování začneme v okresním městě Ústí nad Orlicí, ležícím na soutoku dvou řek – Tiché Orlice a Třebovky (nezaměňovat s Třebůvkou, protékající okresem svitavským). Řeka Orlice si zaslouží trochu více pozornosti, neboť je to dnes již poslední větší či velká česká řeka, která si zachovala v drtivé většině přírodní meandrové koryto. Díky tomu, že dnes každé město na toku řeky má svou vlastní čističku odpadních vod, je Orlice vhodná i k přírodnímu koupání a v neposlední řadě i k úspěšnému rybaření.

Na náměstí v budově radnice nalezneme Informační centrum Českých drah a městského úřadu, kde lze získat podrobnější informace, ale můžeme si tu zakoupit třeba jízdenku či turistickou mapu. V blízkosti náměstí je i autobusové nádraží.

Do Ústí nad Orlicí se lze dopravit vlakem, autobusem, ale třeba i letecky, neboť je zde ve směru na Letohrad letiště. V letní sezoně pochopitelně můžeme využít také Orlice a připlout ve vlastní kanoi nebo pramici – řeka je prakticky od Letohradu velmi dobře splavná.

Proč onen trochu podivuhodný nadpis tohoto příspěvku? Město je proslulé svou hudební historií, ale i současností. Proslaveno je především svým slavným rodákem – Jaroslavem Kocianem, houslovým virtuosem, na jehož počest se každoročně pořádá Kocianova houslová soutěž mladých talentů. Dalším hudebním velikánem byl i violoncellista Bohuslav Heran. Ve městě je kino, divadlo, malá scéna, kulturní dům a několik výstavních síní. Po stránce sportovní lze využít v současné době renovované koupaliště, rozsáhlý tenisový komplex, kuželkářskou dvoudráhu v Hylvátech, k dispozici jsou i nejrůznější fit-centra a prozatím nekrytá ledová plocha ve sportovním areálu. V zimě je k dispozici lyžařský vlek na samém okraji města.

Nad městem se již několik roků vypíná na Andrlově chlumu telekomunikační věž doplněná těsně pod svým vrcholem rozhlednou, odkud je možno spatřit při vhodném počasí téměř polovinu „Českého království“. Až nebývale hustá síť značených turistických stezek v okolí přímo vybízí k delším či kratším výletům. Pravý ráj pro turisty!

Ubytování pro jednotlivce nebo menší skupiny není problémem (v blízkosti jsou chatové osady Mandl, Klopoty, Amerika – informace v CK a IC), pro početnější výpravy doporučujeme zajištění noclehů telefonicky předem, v některých z ubytovacích zařízení (hotely Praha, Poprad, Avion, Florida, UNO), v penzionu Quatro, na chatě Hvězda na Andrlově chlumu nebo v kolibě Hrádek.

Město Ústí nad Orlicí samo o sobě nabízí nemálo kulturně – stavebních památek, významných krajinných prvků, památných stromů a navíc leží v centru nedávno vyhlášeného přírodního parku „Orlice“.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha Ikara a socha Matky na místním hřbitově, Křížová cesta na Andrlův chlum, socha legionáře, Boží muka, sochy Panny Marie a sv. Václava, sousoší Nejsvětější Trojice, budovy gymnázia, radnice, děkanství a Sboru bratrského, nájemní domy, rodinná vila Hernychových, měšťanský dům a nakonec i železniční zastávka. To všechno jsou kulturně – stavební památky. Mezi významné krajinné prvky patří stráň Bučina nad silnicí Kerhartice – Hrádek, přímo naproti mostu přes Tichou Orlici (roste tu např. árón plamatý, samorostlík klasnatý, pižmovka mošusová, sasanka pryskyřičníkovitá, čarovník alpský, lýkovec jedovatý, kyčelnice cibulkonosá a devítilistá, oman hnidák, lilie zlatohlavá, měsíčnice vytrvalá, prvosenka vyšší a další), dalším prvkem jsou opukové srázy a lesní porosty nad železniční stanicí (pryšec sladký, kostřava lesní a růžolistá, jaterník podléška, oman hnidák, hrachor jarní, vstavač mužský, kokořík mnohokvětý, kopretina chocholičnatá, pětiprstka horská, strdivka sedmihradská, hořečka brvitá, čistec přímý a jiné). Dalším z krajinných prvků je překrásné Údolí sejfů v zářezu mezi Vadětínem a Černovírem (vzrostlá olšina s velmi bohatým výskytem bledule jarní), stráň nad silnicí mezi Oldřichovicemi a Černovírem (dubohabřina se vzácnou květenou – hrachor jarní, lilie zlatohlavá, zimolez pýřitý, pryskyřník kosmatý, prvosenka vyšší, chřastavec křovištní, podbílek šupinatý, kokořík vonný, árón plamatý, ptačinec velkokvětý a jiné) a konečně opuštěný lom „Opučák“ na drobivé vápenité slínovce na okraji lesa jižního svahu Andrlova chlumu (výskyt vzácných druhů teplomilné a vápnomilné květeny – pcháč bezlodyžný, hořeček brvitý, pupava obecná, ostřice jarní, dobromysl obecná a jiné).

Mezi chráněné památné stromy patří 17,5 metrů vysoký javor babyka na podměstí s obvodem kmene 480 cm a stáří 100 let. Dále 120 let starý buk lesní červenolistý na Náměstí svobody s obvodem kmene 280 cm při výšce 13 metrů. V okrajové části města Knapovec jsou celkem tři lípy malolisté, jedna je stará 200 let s obvodem 410 cm a výškou 26 metrů a zbylé dvě ve stáří dokonce 300 let s obvodem kmene 480 a 850 cm a výškou 24 a 26 metrů.

V příštím pokračování se podíváme k sousedům – do druhého okresního města Rychnov nad Kněžnou.