Valovi Sobota 31. Července
Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen „bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. Tak tomu říkáme dovolená. Docela těm zde déle ubytovaným místní pohodu závidíme. My ale musíme dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a u Batz-sur-Mer.
Projíždíme oblastí salin. Ze silnice to tu příliš poutavě nevypadá, navíc naši jízdu doprovází typicky zápach. Zajímavější pohled se určitě naskýtá z výšky. Prý stojí zato vyjít na kostelní věž v Batz a odtamtud se otevře ten správný pohled. Kostel je ale až do odpoledne zavřen, tento zážitek si tedy nedopřejeme. Pouze zakoupíme pohledy, na nichž jsou právě saliny z ptačí perspektivy. Je to úchvatné.
Celá oblast je rozdělena hrázemi na malé nádrže, v nichž se odpařuje mořská voda, která sem přitéká s každodenním přílivem systémem kanálů. Solivarníci pak opatrně mohou sbírat sůl. Způsob jejího dobývání se po staletí příliš nezměnil. Na dřevěných „kolečkách“ je sůl dopravována na kupy a pak putuje na další úpravy. U kraje cesty se nabízí sůl a jakási rostlina se solí. Obraz krajiny dokreslují větrné mlýny.
Le Croisic je půvabné městečko, dnes ale přecpané k prasknutí, není ani kde zaparkovat. Rychle se také zaplňují parkoviště těsně za městem. Jsme přesvědčeni, že lidé se tady někde koupou. Chyba lávky. Brzy pochopíme svůj omyl. Z auta vystoupí celé osazenstvo, obuje gumáky, vezme kbelíky, všelijaké síťky, motyčky a lopatičky a vydává se k moři. A okem ostřížím lidé sledují za odlivu obnažené útesy. Na nich a v prohlubních mezi nimi sbírají různou mořskou havěť, nejčastěji moules – slávky a huitres – ústřice.
I v nás se probudí lovecká vášeň, dědictví dávných dob, a vydáváme se lovit nejspíše moules. Je jich tu mnoho, na kamenech se jich drží celé trsy. Jsou ale příliš malé a tak nám dá hodně práce, než najdeme pár větších. Uložíme je do ponožky – nic vhodnějšího nemáme po ruce – a doufáme, že vydrží bez újmy do večera, kdy si z nich chceme připravit chutný zákusek. Sice to bude zákusek netypický, zákusek naslano, ale množství potřebné k nasycení jsme nesebrali.
Jen nakrátko zajedeme do vnitrozemí, do chráněné oblasti Parc Naturel Régional de Briére. Toto největší francouzské rašeliniště je chráněnou oblastí od roku 1970 a jeho unikátní fauna i flóra sem prý láká množství turistů. Na jižním přístupu do parku je ale dnes před polednem ještě mrtvo. Informační centrum a restaurace jsou už v provozu, lodičky k projížďkám jsou připraveny, na louce vedle kanálu se „něco“ chystá. Staví se tu velké stany, přenosným plotem se ohrazuje prostranství, připravují se stoly a lavičky. Že by lidová veselice? Jinak ale turisté tu nejsou. Jen tři muži na kolech přemýšlejí – nevíme o čem.
S úspěchem projedeme po průtahu v Saint-Nazaire a před námi se objevuje jeden z největších francouzských mostů, most přes řeku Loiru, která zde vtéká do moře širokým ústím. Do provozu byl uveden v roce 1975, je více než 3 300 m dlouhý, 15 m široký a jeho světlá výška činí 61 m. Vzdálenost mezi Saint-Nazaire a Saint-Brévin-les-Pins na protějším břehu řeky zkrátil o více než 100 km, neboť další most přes Loiru je až hluboko ve vnitrozemí, tam, kde její tok není ještě tak široký.
Provoz se zpomaluje a tak máme čas se rozhlížet. Je sice zamženo, vše pod námi se barví do odstínů šedi, ale stojí to za podívání. Přístav se zaoceánskými lodními kolosy, jeřáby, sklady překládaného zboží – to vše máme zase trochu z ptačí perspektivy. Silnice stoupá do nejvyššího bodu mostu, v našem směru se jede ve dvou pruzích. Na vrcholu stoupání je nám rázem jasno, proč se provoz zpomalil. Dva pruhy v našem směru se „zcuknou“ v jeden, aby dva pruhy stoupaly z protisměru. Tak tuto „drobnost“ konstruktéři poněkud nedomysleli.
Příbřežní silnice nás vede na jih, zastavíme až u dalšího zajímavého mostu. Ten pro změnu spojuje pevninu s ostrovem Ile de Noirmoutier. Ne, nechceme na něj najet, hledáme místo ke koupání, protože rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům. Voda není příliš čistá, na jejím momentálním stavu se podepisuje samozřejmě i odliv. Přece jen najdeme čistší zátočinu a můžeme se „rochnit.“
Pár kilometrů ještě jedeme po pobřeží, pak uhneme do vnitrozemí. Hledáme kemp. Není tak pozdě, ale nechceme riskovat, že cestou do La Rochelle na žádný nenarazíme. A tak se „chytneme“ první směrovky, která zve k využití kempu na farmě. Do La Rochelle nám zbývá kolem padesáti kilometrů, bylo by tedy dobré se zde ubytovat. Kemp bez problémů najdeme, i když je zastrčený u obydlí uprostřed polí. Posunky se „domluvíme“ a můžeme se ubytovat.
Na zahradu by se vešlo nejméně dvacet velkých stanů, jsou tu však tři a tři přívěsy. A k nim za chvíli přibude náš ministan. Děti z jednoho přívěsu zvědavě okukují, jak stan s klasickými kolíky zatloukanými do země stavíme. Asi to ještě neviděly, dnes jsou už jen stany s pružnými tyčemi apod. Tyto kempy na farmách nám jsou obzvláště sympatické. Cena v nich je o čtvrtinu až třetinu nižší než v kempech městských či obecných ve vnitrozemí (zde platíme 8,15 Eur, v městských kempech jsme platili většinou kolem 11 – 12 Eur) a vyjde na polovinu ceny průměrného kempu na pobřeží (ten stojí mezi 14 – 16 Eur). A to stačí od moře ujet třeba jen pouhých 10 km.
Posílíme se večeří po česku – polévka, maso s přílohou, pivo, francouzská je jen čerstvá zelenina – a zákusek si dáme francouzský. Přijde zlatý hřeb večera – již zmíněné moules. Když je otevřeme, dospějeme k poznání, že jsme nasbírali „mrchy malinké,“ ale i tak si je na olivovém oleji upečeme. Chutnají výborně. Rodí se v nás přesvědčení, že bychom měli tuto dobrotu ochutnat, ale připravenou francouzskými odborníky.
Je zde klid, opět lenošíme, pozorujeme ostatní ubytované i majitele farmy. V nedalekém kanále kuňkají žáby, řvou tu cvrčci, občas nad našimi hlavami proletí racek. Den se chýlí ke svému konci, je deset večer a slunce pomalu zachází za obzor. I ten skromný ruch v kempu utichá.
