Rubrika: Zvířata a ZOO

Krásné počasí láká návštěvníky Prahy trávit čas především venku na sluníčku a čerstvém vzduchu. Vzpomeňte si, kdy naposledy jste navštívili pražskou Zoo. Pokud již to bude nějaká řádka let nebo jste ji dokonce nikdy nenavštívili, je nejvyšší čas to napravit! Vydejte se na celodenní výlet do Zoo Praha a využijte našeho tipu na ubytování v Praze na jednu noc za hubičku!

Pražská Zoo láká do jedné z nejprestižnějších zoologických zahrad světa!

V pražské Zoo na Vás čeká pestrá kolekce zvířat celého světa na 58 hektarech jedinečné přírodní scenérie a dohromady 14 pavilonů. Zlatým hřebem celé zoologické zahrady je Údolí slonů, ve kterém lze pozorovat početné stádo slonů indických včetně slůňat. Výjimečný je také Darwinův kráter, kde se nacházejí vzácní “tasmánští čerti”. V srpnu a v září se tu navíc můžete těšit na večerní prohlídky Zoo se zkušeným průvodcem a speciální technikou jako je například termovizní kamera. Některá zvířata se po západu probouzí a Vy budete moci pozorovat jejich noční život.

Ubytování v Praze na jednu noc pro méně či více náročné návštěvníky

Pokud si nepotrpíte na luxus a neočekáváte od ubytování perfektní služby na úrovni pětihvězdičkového hotelu, zvolte ubytování v ubytovně v Praze! Hlavu zde složíte v příjemných a čistých pokojích, od kterých očekávejte útulné prostředí s ideálně vybavenými pokoji. Vybírat můžete z několika druhů pokojů dle Vašich preferencí. Nejčastější volbou jsou pokoje “Standard”, ve kterých Vám nebude chybět příslušný počet lůžek a dostatek místa na uskladnění svých věcí. Na náročnější návštěvníky čeká varianta “Apartman” s kuchyňským koutem a u vícepokojových variant kuchyň s jídelnou. A to nejlepší na závěr, ubytování v Praze na jednu noc se nachází jen pár minut od centra hlavního města! A jakou variantu pokoje si vyberete Vy?

Každý cestovatel hledá něco jiného. Zatímco někteří touží po odpočinku na pláži, jiní vyhledávají horské či exotické túry. Jsou i tací, kteří rádi vyráží za zvířaty a roztomilá stvoření „loví“ na svůj fotoaparát. A právě těmto „lovcům“ je určen následující článek. Pokud Vás zajímá, kde se snadno a zblízka podíváte na slony, leopardy či si třeba pohledíte klokana, pak čtěte dál!

Cestování za divokými zvířaty

Každého jistě hned z kraje napadne, že africká safari bude pravděpodobně jasnou volbou. Velmi se doporučují především trasy po Keni, Tanzanii či v Jihoafrické republice. Zkušení průvodci vědí, kde v klidu vyfotografujete smečku lvů, zebry či třeba hrochy a africké slony. Nepříjemností v případě tohoto výletu však zůstává nejen poměrně vysoká cena zájezdů a přeci jen jezdit do Afriky bez jakýchkoli zkušeností takříkajíc na vlastní pěst nemusí být zrovna nejbezpečnější varianta. Nesmíte opominout ani řadu povinných očkování, s nimiž se doporučuje začít zhruba pět měsíců před samotnou cestou. Vedle Afriky existuje ale také celá řada dalších míst, kde lze exotická zvířata ve volné přírodě snadno pozorovat.

Sloni a leopardi na Srí Lance

Například cenově výrazně přijatelnější dovolená na Srí Lance (kam lze navíc vyrazit bez očkování téměř okamžitě). Tato země je známá především díky stádům slonů, která často vidíte i během každodenní přepravy po zemi. V některých oblastech sloni křižují silnice jsou zkrátka všude. Pokud budete mít štěstí na hotel a budete dál od velkých měst, nad ránem uslyšíte i velmi hlasité troubení slonů. V některých částech země se sloni dodnes používají jako dopravní prostředek – a to nikoli jen jako atrakce pro turisty.

Vedle slonů je Srí Lanka také domovem leopardů. Na Srí Lance žije údajně největší kolonie této kočkovité šelmy na světě. Tuto skutečnost dokazují, bohužel, i časté útoky na člověka, a to nejen na vesnicích, ale i ve větších městech. Pokud jako turista toužíte spatřit leoparda v divoké přírodě na vlastní oči, je nejlepším řešením domluvit se s místními průvodci a vyrazit do divočiny v jeepu. Nejvhodnější oblastí je druhý největší národní park země Yala na jihovýchodě země, kde většina leopardů žije. Doporučuje se vyrazit brzo ráno a pozorovat tyto kočky přes den či přes poledne, kdy ve vysokých teplotách pospávají nebo v klidu odpočívají ve stínech stromů. K večeru totiž vyrážejí na lov a jsou obecně více aktivní, což pro pořízení fotografií (a klidný návrat na hotel) nemusí být úplně ideální.

Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen. V jihozápadní části ostrova se ještěrky přemnožily, takže není třeba tvářit se překvapeně, pokud budete každý den jednu vynášet z hotelového pokoje. Je to zkrátka běžné. Hoteloví zaměstnanci je většinou zabíjí.

Chráněná zvířata v Austrálii

Oproti tomu v Austrálii, kde žije celá řada jedinečných tvorů, nikoho jen tak zabíjet zvíře neuvidíte. Zřejmě i proto, že za zabití jakéhokoli zvířete (kromě žáby) hrozí až dvacet tisíc dolarů pokuty. Všechna zvířata jsou totiž v zemi chráněná. Zajímavostí je, že například chráněný je i pták ibis, který je sice nádherný, avšak v zemi jich žije zhruba tolik jako u nás holubů. Takže se tito opeřenci nijak neostýchají nalétávat třeba na zahrádky restaurací ve snaze ukořistit nějakou tu dobrotu. V loňském roce se ve městě Brisbane stal incident, kdy korejský student ibisa usmrtil, protože mu ukradl svačinu přímo ze stolu. Studentova reakce byla sice nepřiměřená, avšak reakce strážníků a následných úřadů byla pro mnoho cizinců šokující – pokuta za zabití chráněného ibisa byla mladému studentu angličtiny vyměřena na hranici oněch dvaceti tisíc dollarů. Tento příběh je možné považovat za dobré varování pro každého turistu či zájemce o studium u protinožců – zkrátka na zvířata je zde skutečně lepší se jenom dívat.

Skutečností však je, že Austrálie je rájem pro milovníky zvířat. Celou řadu živočichů jinde nenajdete, třeba klokany, ptakopyska, emu nebo divokého psa dinga. Klokany lze poměrně snadno zachytit i ve volné přírodě a to i v relativní blízkosti větších měst. Zhruba čtyřicet minut jízdy od třetího největšího města Brisbane, u městečka Alberton (připomíná spíše velmi řídce osídlenou vesnici) lze spatřit klokany doslova na každém kroku. Stačí pomalu projíždět autem a v travnatých loukách okolo silnice jich spatříte desítky. Většina z nich jsou plaší jedinci, kteří před zvukem aut utíkají. Pokud si budete chtít klokana pohladit či se s ním vyfotografovat, doporučuje se vyrazit do přírodních parků. Těch je v Austrálii celá řada a zvířata tam jsou na přítomnost lidí zvyklá.

Australská ZOO

V Queenslandu se nachází Australian ZOO (vstupné 60 AUD), kde je možné se s celou řadou zvířat vyfotografovat nebo si je pohladit. Nás, jakožto Evropany, může děsit v názvu slovo „zoo“. Avšak australské „zoologické zahrady“ mají do těch našich hodně daleko. Jedná se spíše o rozsáhlé přírodní rezervace, kde ve výběžcích jsou jen některá zvířata (většinou dovážená), zatímco zbytek živočichů si volně žije v přírodě a turisté se k nim snadno dostanou. Potkat klokana a pohladit si ho je zcela běžné. Zvířata jsou zvyklá na přítomnost turistů a nijak se nenechávají vyrušovat ze svých běžných činností. Nalézt tam můžete vedle klokanů i koaly, psy dingo a velké množství ptáků a ještěrek.

Pokud chcete fotografii s exotickým zvířetem, které je nebezpečné nebo nemá v Austrálii svou domovinu, je možné o to požádat personál, a oni Vám vyjdou vstříc. Například za sto dollarů si můžete půl hodiny hrát s malým tygrem a fotografovat se s ním dle libosti.

Centrum koal v australském Brisbane

Dalším centrem, kde se to australskými zvířaty jen hemží, je brisbaneské Long Pine Koala Senctuary. Ačkoli se tato rezervace zaměřuje spíše na koaly, které si zde můžete jednoduše i pochovat, zde naleznete také několik druhů klokanů, plazů a ptáků. Podívat se můžete třeba i na nejjedovatějšího hada světa – tajpana. Ten při severní pobřeží Austrálie žije volně, avšak spatřit ho ve městech je prakticky nemožné. Naštěstí. Pro zájemce je ale pár jedinců k vidění právě z tomto koalím centru. Milovníci šnorchlování a podmořského světa by si neměli nechat ujít výlet k Velkém bariérovému útesu na severu Austrálie. Ten je právem považován za nejkrásnější místo světa, co se potápění týká.

Drzé opičky na Bali

Pokud patříte mezi milovníky opic všeho druhu, pak nelze doporučit nic jiného než ostrov Bali! Nejznámějším opičím pralesem je Ubud, kde se nachází nejvíce malinkých opiček velikosti zhruba třicet centimetrů. Tyto opice jsou však známé tím, že se velmi často a rády obohacují o turistovu výbavu. Proto se obecně doporučuje sundávat před návštěvou pralesa šperky, čepice a vše, co by si mohla šikovná malá opička nechat jako vzpomínku na Vás. Vstupné vychází na zhruba deset dollarů, což je oproti většina Australských rezervací opravdu jen symbolická cena.

Projížďky na slonech

Vedle opic Bali nabízí i projížďky na slonech pralesem. Jedná se sice o atrakci zaměřenou na turisty, jako třeba na Srí Lance, ale kdo má zájem, může se obohatit i o tento zážitek. Zajímavostí je, že vedle slonů a opic, se můžete na Bali setkat také s medvědy. Nikoli avšak ve volné přírodě, nýbrž chovanými opět jako turistickou atrakci. Za doslova pár drobných si tak můžete medvídě nakrmit či se s ním vyfotografovat. Jedná se sice o další byznys se zvířaty, ale na druhou stranu chápejme, že v chudé zemi jako Bali je, se lidé zkrátka živí čímkoli, co jim může aspoň trochu vydělat – a tím turistický ruch beze sporu je.

Stojíme na hranicích Tanzánie – Zambie a čekáme frontu na vyřízení formalit. I přesto, že je víkend, tak je dost rušno. Byrokracie není v Zambii tak únavná jako v jiných zemích, ale přeci jen nastává malý problém. To by přeci nebyla Afrika, aby se alespoň malá překážka někde neobjevila. I tentokrát máme víza, respektive já mám víza již z ambasády. René je opět nějak nepotřebuje, Německo si umí pro své občany zjednat výhody.

Nastává jen ta potíž, že u okénka, kde se vybírá silniční daň, se platí v dolarech a tam, kde se zajímají o Carnet (doklad k autu) se platí v zambijských kwacha. Máme jen dolary a navíc je sobota, takže banky zavřené. Pouliční směnárníci jsou zloději, navíc černé směnárny jsou zakázané, evidentně to tu celníkům nevadí, neb směnárníků je tu celý zástup. Nakonec měníme, ale s našimi nasazenými pravidly a kurzem z oficiální směnárny. Platíme daň dovozovou i silniční a vyrážíme do srdce Zambie. Do sedmé země na dlouhé cestě k nejjižnějšímu mysu Afriky.

„Potholes“, že by se v nich dalo koupat

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout. „PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár kroků zpět a polívá nás horko. Obrovská díra přes celou šířku silnice od krajnice ke krajnici, zhruba metr široká a dobrých 30 centimetrů hluboká. „Jak jsi ji mohl přehlédnout?!“ ptám se Reného. „Na rovné silnici a hladkém asfaltu se člověk lehce nechá unést do světa snů,“ odpovídá se stékajícím potem po čele. Tak tohle snění nás stálo, jak jsme později zjistili, nejen opravu pneumatiky, ale i koupi nových ráfků – prasknutý ráfek se nedal opravit. Přehazujeme kolo a pokračujeme v domnění, že to je jen ta jediná a podivná „pothole“. Ale není! Přichází i druhá a třetí a další a další. Problém je, že díry jsou opravdu přes celou silnici a povrch silnice je o dost výše než okolí, není tedy nejvhodnějším a nejbezpečnějším řešením při rychlosti, kterou si na té krásné rovné silnici dovolíte a při hmotnosti, kterou máte na střeše auta, tu díru prostě objet kolem. Může se stát něco mnohem horšího, než jen proražená pneumatika. A při tom minimálním provozu, co tato silnice o víkendu má, je pravděpodobné, že tam na boku můžete ležet i pár dní. Dál už silnici nevěříme a bez snění se vracíme k obvyklé rychlosti, ke které nás Afrika naučila.

Africký čas – nenechte se nakazit!

Když jsme byli v Keni a zjistili jsme, že plánovaná doba na celý výlet přes africký kontinent je už pryč a i finanční prostředky pro těch šest měsíců se pomalu a jistě ztrácí. Když jsme cestu plánovali a sledovali těch pár cizinců, co Afriku projeli napříč, byli jsme v domnění, že šest maximálně sedm měsíců je více než dost k návštěvě VŠECH východních zemí. Ale pokud se člověk nechá nakazit virem zvaným africký čas, je to více než nemožné. Přemýšleli jsme, jak a kudy pojedeme, abychom se na ten Střelkový mys vůbec dostali. Nějak nám ale nešlo vyškrtat země, které nebudeme moci navštívit. Ale museli jsme. Kvůli času, ale i penězům. Pokud by těch bylo dost, asi bychom se ještě dnes toulali někde třeba v Botswaně. Nicméně v září musíme být zpět v práci. Odnesla to tedy Uganda, Rwanda, Burundi, Malawi a Mozambik. S Malawi jsme trochu zachybovali, do Tanzánie jsme mohli vjet právě z Malawi. Plán se přeplánoval a my jedeme po zambijské dálnici k jedné z našich destinací, které jsme si pro Zambii určili.

Chimfunshi wildlife orphanage – šimpanzí útulek

Projíždíme celou zemí z východu do středu a pak rovnou na sever ke konžským hranicím. Tam kdesi dál od civilizace je zajímavý útulek, „šimpanzí útulek“. A tam vedou naše kroky.

V roce 1983, aniž by měli pořádně ponětí, britský pár žijící v Zambii založil tento domov pro poraněné, opuštěné a ukradené šimpanze. V tomto roce ranger přinesl těžce poraněné šimpanzí mládě na farmu Davida a Sheily, ty se o něj dobře postarali a šimpanze odchovali. Zpráva, jak je v Africe zvykem, se rychle roznesla a farmáři se nejadnou ocitli obklopení rozrůstající se skupinou šimpanzů. Mnoho jich byla zabavena pytlákům, kteří je do Zambie pašovali k prodeji jako domácí mazlíčky. Ale téměř stejný počet pochází z chátrajících zooparků a dokonce i cirkusů z Asie, Evropy i Ameriky. Útulek nabírá na popularitě. Rozrůstající se šimpanzí rodina obývá téměř 700 hektarů volného výběhu. Černé ovce, agresivní jednotlivci jsou odděleni od ostatních.

Siddleovi se věnují každému jednotlivci s láskou, respektem a mateřským citem. Jejich pečlivá a perfektní práce jim přinesla mnohá ocenění a úctu okolního světa. Mnoholetá práce a zájem o tento druh jim přinesly mnohé poznatky a zkušenosti, které dnes předávají dál v různých projektech na podporu záchrany zvěře, i projektech vzdělávacích (v době publikování článku mají za sebou již 30leté výročí). Dnes je to největší šimpanzí azyl na světě.

Haló, tady šimpanz, těší mě!

Ze zvířecího světa je právě šimpanz nám nejpříbuznější. Více než z 95 % je jeho genetika totožná s genetikou člověka. Lidoopi se od opic odlišují z různých důvodů – jsou větší, chodí vzpřímeně po delší dobu, nemají ocasy a mají mnohem větší a rozvinutější mozek. Jsou to společenští tvorové, žijící v minimálně 25ti členném společenství, rozdělené do několika menších skupin. Jsou vynalézavý a efektivní lovci. Používají a vyrábějí si nástroje a náčiní ulehčující jejich život. Šimpanzi jsou všežravci, živí se především ovocem, ořechy, semínky a hmyzem. Příležitostně i loví a pojídají maso. Vykazují emoce, které kdysi byly přisuzovány výlučně člověku, jakými jsou žárlivost, lenost, soucit, ale i závist, chamtivost, lakomství a zloba. Samice porodí jedno mládě kdykoliv v roce každých 5–6 let, to pak nosí dva roky na zádech a celkem s matkou zůstává maximálně 10 let. Dorůstají až 1,7 m, o váze až 60 kg. Ve volné přírodě se mohou dožít, pokud je nepotká zranění, nemoc nebo pytláci, věku 45 let. Což je úctyhodný věk.

Tito roztomilí primáti pochází z rovníkové Afriky, kde se jich před 50ti lety toulalo napříč západní, střední a východní Afrikou zhruba 5 milionů. Každým rokem jsou tisíce šimpanzů, spolu s gorilami a dalšími druhy zabiti za účelem prodeje. Dospělí jedinci jsou poraženi a naporcováni na masný trh a mláďata prodávána jako domácí mazlíčci mnohokrát i do velmi podivných rodin nebo do zoo a cirkusů. Mláďata se však v zajetí stávají apatickými a bez matky umírají. Díky tomu se populace šimpanzů zmenšila, dnes jich žije méně než 150 tisíc ve čtyřech zemích a jsou vedeni na červeném seznamu ohrožených druhů. Existují pouze omezené právní předpisy v několika zemích na ochranu těchto druhů. Projekty, jakými je právě Šimpanzí útulek v Zambii, jsou nadějí na záchranu těchto druhů a nejen těch. Po celém světě se nachází mnoho různých projektů na záchranu přírody a zvěře, jež jsou pro člověka důležité. Bez nich by tu nebyl! Bohužel pro velkou většinu obyvatel planety jsou důležitější peníze a vlastní blahobyt na úkor toho nejdražšího co máme. Mnoho dalších je lhostejných k tomu, co se kolem děje a velká většina si myslí, že nejdůležitější je pomáhat a zachraňovat lidi, kteří by si v mnoha případech mohli pomoci sami. Jenže takové zvíře nebo deštný prales si proti chamtivému člověku, jeho pušce a motorové pile, jistě nepomůže! Pokud chceme žít v pohodě, štěstí i blahobytu, musíme se zamyslet, kam se populace ubírá a co po ní zůstává. Největším nepřítelem přírody a nejhorším predátorem je člověk!

Ježíš, to jsem se zase nechala unést. Ale pokud člověk cestuje, cestuje rád a s otevřenýma očima. Navíc cestuje proto, aby poznal svět, jeho kultury, krajiny, bohatství, ale i nástrahy. Nenechají ho situace, které při setkání tváří v tvář, mají na člověka mnohem silnější vliv než neúplné nebo zkreslené informace z médií, v klidu a když už nic jiného, alespoň přemýšlí o tom, co zažil či viděl a změní svůj vlastní přístup. Je ovšem pravdou, že v mnohém je následně outsiderem, neboť většina společnosti získává informace právě jen z médií, která organizují, kam a jak se společnost bude ubírat, a tím je jejich smýšlení opačné.

Setkání se Sylvií a línou Billy

K bráně útulku se prodíráme po rozmočené cestě plné hlubokých kaluží. Je právě období dešťů a v Zambii pršelo nějak extrémně. Vítá nás překvapená Sylvie. Vzhledem ke vzdálenosti od Lusaky a ostatních turstických destinací, je návštěvnost oblasti Chingola minimální. Provádí nás po útulku. Potkáváme obrovskou hrošici Billy, domácího mazlíčka, která si každý den líně chodí pro svou láhev s teplým mlékem. Dříve pospávala na gauči, dnes je na něj přerostlá, tak nocuje jako ostatní zvířata. Rendu si oblíbil malý kočkodan, který byl ohromen jeho neudržovanou kšticí. Hned jí začal dávat dohromady a Rendovi to evidentně dělalo dobře. O šimpanzech bychom rádi věděli víc, a tak čekáme na ráno a vydáme se se skupinkou na dvě hodiny do buše. I když se to zdá jako turistická atrakce, která mimo jiné není vůbec levná, dvě hodiny v buši vyjdou na 100 USD za osobu, tak je to i způsob finanční podpory útulku, který nikdy nemá peněz dost. Podpořit tyto projekty můžete i jako dobrovolníci při práci přímo na místě nebo si nějaké zvířátko adoptovat.

Kemp si rozbalujeme v malém útulném kempu na břehu říčky. Dojídáme zbytky z předešlého dne a za zvuku v ohni praskajícího dřeva pozorujeme rybáře až do sytého afrického západu slunce. Není nic krásnějšího než pozorovat západ slunce doprovázený koncertem afrického divočiny. Když opomenu otravné komáry a moje snad tisíckrát seštípané nohy i ruce, tak to je romantika. Noc je chladnější.

Vyprázdnit kapsy, overal na sebe, chytit se za ruce a jdeme!

Vstáváme brzy, ještě je šero. V kanceláři dostáváme modrý overal, všechno musíme vyndat z kapes, sundat všechny ozdoby včetně mé gumičky na vlasy. Prolézáme malým okénkem do výběhu, kde se na nás hned sesypou čtyři nádherní šimpanzi všech věkových kategorií. Ve výběhu jich je pět, ale ten jeden se s námi nechtěl vůbec družit. Uhhhh! Jsme nedočkaví a vzrušení, co nás čeká a jací tihle společníci budou. Dodnes jsme je viděli pouze na obrázku, v televizi nebo zoo. Přichází ranger a vyrážíme na túru. Hned na začátku se projevili jako pěkní lenoši. Nejmladšímu tříletému Dominikovi a o rok starší DeeDee se prostě nechce chodit, lepší je se nechat nosit jako mimčo v náručí. Je to také mnohem pohodlnější pro šacování kapes. Neuvěřitelní „kleptomani“, jeden jim tu ručku nestačí uhlídat. Vytáhnete ji z kapsy a šup, už je zase za knoflíkama. Nenudíme se. 12letá Cindy je velmi klidná a přátelská a ráda se s někým vede za ruku. Přeci jen u ní by se člověk prohnul, než by ji poponesl o pár metrů.

Je to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se neustále upřednostňuje, zamilovala se do Reného. Cindy se se mou dělí i o výtečnou, dobře rozžvýkanou, trávu a připadá jí divné, že se po ní nevrhám stejně jako ostatní. Dee Dee skotačí a favorit Dominik vydává za všechny a vyvádí spoustu lumpáren. Mrzí nás, že jsme museli nechat vše, včetně fotoparátu v kanceláři. A nyní nemůžeme zaznamenat ty veselé okamžiky v jejich společnosti. A nejen ty veselé. Carla představuje neuvěřitelnou sílu primátů. Objevuje Rendovo tetování a musí ho prostě mít taky. Pokouší se ho seškrábat. Nejde to, což jí děsně rozčiluje a tak mu jednu „ubalí“. René se sbírá ze země. „To byla rána! Myslím, že vydala za všechny.“ Carla s námi chvilku nemluví, ale pak se zase začíná vnucovat. Evidentně jí ten náš nezájem činil smutnou. Dominik šacuje vše, na co přijde. Je sice nejroztomilejší, stále se svou světlou tvářičkou ale také nejdrzejší. I žvýkačku z pusy se mi snaží ukrást. Dvě hodiny jsou pryč.

Ještě jdeme se Sylvií nakrmit problémové, většinou starší, šimpanze. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je oddělit a zavřít odděleně. Jeden se mi snaží projevovat svou náklonnost, neustále mě sleduje, hází na mě banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele právě dostal k večeři. Mezi tím přihazujee neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Asi mám velké štěstí, že je za silnými mřížemi, nejspíš bych jeho svádění neunikla.

Řezbáři pod stříškou a upovídaný farmář v Lusace

Vše jednoou končí. Vydáváme se zpátky na hlavní silnici do Lusaky. Již po cestě na sever jsme zahlédli na krajnici pod stříškou posedávat několik místních mladíků. Teď se u nich i zastavujeme. Likalatu z kmene Luvali s pár jeho přáteli zde vyrábí masky, obrazy z přírodních materiálů, misky a další sošky. Kupujeme masky hned dvě a třetí měníme za, pro nás nepotřebné nářadí, dláto.

V Zambii ještě nakukujeme do národního parku Kafue a Blue Lagoon. Převážná část je kvůli povodním zavřená, tak se točíme jen poblíž hlavní silnice, která park protíná. Nikde ani živáčka. Za celou cestu jsme nepotkali jediné cestovatele, jediného turistu. Lidem se asi do Zambie moc nechce. Policie je tu maximálně zkorumpovaná. Dodržování pravidel vyžaduje především od bělochů. Také tady máme tu čest se přesvědčit, že „v Africe máte buď peníze, nebo čas“. Nejspíš také proto se nám naše cesta napříč kontinentem tak protahuje.

Lusaka je poslední destinací v téhle zemi. Do hlavních měst se vždy vydáváme především pro vyřízení formalit. Zajištění víz do následujících zemí, kam je samozřejmě především potřebuji já jako Češka. Renda má cestu levnější. Namibijská víza jsou hotová přes víkend a Botswana (v době naší cesty jsou stále potřeba si o víza žádat) nám dělá starosti. Vyřízení víz trvá několik dní, je třeba přesný itinerář cesty, rezervace veškerých parků a ubytování, a také zpáteční letenka. Obtloustlý černoušek si nenechává vysvětlit, že nemáme a nebudeme mít žádné letenky, když do Botswany jedeme vlastním autem dovezeným z Evropy. A tím také z Botswany vyjedeme do Namibie. No hádat se nám s ním nechce, měníme plán. Botswana počká, až bude v kanceláři ambasády sedět vstřícnější úředník.

Ale pobyt v Lusace přeci jen přináší ovoce. Potkáváme Colina, bývalého farmáře ze Zimbabwe, kterému v roce 2001 vláda odcizila velkou komerční farmu. Zimbabwe byla na našem itineráři od počátku, jen jsme nevěděli, jak to bude s dostatečnou zásobou paliva a potravin, když v zemi nic není. V příjemném kempu hned na okraji Lusaky, za dohledu žiraf, podupávání stáda buvolů a hýkání mezi chatkami pasoucích se zeber, nás Colin u dobrého zambijského piva a hamburgeru zasvěcuje do tajů „Zimbabwe dnes“. A my následující ráno spokojeně míříme k jejím hranicím.

Cestuju, protože mi to dává volnost. Poznávám spoustu míst,nových kultur, setkávám se s lidmi, se zvířaty. Pojďte se se mnou podívat do chobotového království, ukrytého u prašné cesty odpočinkového Kanchanaburi.

Šedá skvrna u silnice

„Zastav, zastav, zastav.“, křičím ze zadního sedátka na Zbyňka, který řídí vypůjčenou motorku. Seskakuji z přibrzďujícího dvoukolového chrchláku, sundavám kokosku z hlavy a ignoruju Zbyňďovo reptání. Rozbíhám se za rozmazaným šedým obrysem, který jsem periferně zahlédla. Jen doufám, že mě má intuice nemýlí. Pár metrů ode mě se z vizuálního doufání vylupuje betonově zbarvené sloní klubíčko. Nevěřícně kráčím k malému slůněti. Stojí na plácku, na těch svých čtyřech robustních nohách a svojí pozornost obrací k mé udivené osůbce. Hladím ho po chobotě, který má zakončený jedním prstíkem.

Farma chobotnatců

Přichází paní oblečená v citronovém tričku a ametystové sukni. Zdraví nás úslužným hlasem thajského pozdravu: „Sabajdýýýý.“ Prozrazuje, že tohle je nejmladší přírůstek v rodině. Celkem mají 25 slonů na práci. „Where? Where are the elephants?“, položím pro mě tolik neodkladnou otázku. Když vidí mé rozzářené oči, ujišťuje mě, že na farmu je budou nahánět později.

Sloní apetit na banány

Hladový nedočkavec sleduje, jak se Thajka ohýbá pro malé žluté půlměsíčky a začíná banánové krmení. Ovšem v žádném případě chaotické házení žrádla. Slůně Kwai pojmenované podle místní řeky musí o banán nejdříve požádat. Hned jak spatří žluté srpečky, sroluje zadní nohy a na místo lidského „Prosím“ napřáhne chobot, kterým si na sebe ještě před chvílí házelo hlínu kvůli vedru. Thajka mu vloží jeden dietní banán s plnohodnotnou dávkou energie do vykrojené tlamičky a on ho s vervou slupne. Poděkuje chobotím úklonkem a radostným zábleskem v očích.

Kapybara a slon ve společné domácnosti

Mladá Thajka se ubírá ke své chýši a přináší největšího hlodavce na světě. Zvíře má usazené v náručí. Udiveně kulíme na podivnou srstnatou kuličku oči a ona začíná vysvětlovat, že to je kapybara, v překladu „pán trávy“. Je chován hlavně pro maso a kůži, která se například využívá jako podložky pod koňská sedla. Kapybary mívají až 80 kg.“ „Tak to z něj bude pěkný macek.“, napadá mě. Zírám nevěřícně na zvíře podobné morčeti. Má jemnou hnědou srst, tupý čenich a prsty zakončené blánami.

Na správném místě ve správný čas: čekej nečekané

Čas kvapí. Naposledy se podívám na slůně a nasedám na motorku. V tom slyším za mými zády hromcující dunění. Zpoza bambusové chýše se vynořuje obrovské stvoření jako z Hvězdných válek. Šedá viklající hrouda se rozhlíží nejdříve na pravou, poté na levou stranu a inteligentně přechází skrz pendrekově zbarvenou silnici. Mezi plácačkovýma ušima se krčí lidské stvoření. Thajec má na sobě čtverečkovanou košili a tmavé kalhoty. Bambusovou tyčkou šťouchá do sloního obra. Díky silné a tvrdé kůži si slon z nemístného pošťuchování nic moc nedělá. Okamžitě sesedám z motorky a utíkám směrem k šedíškovému chobotnatci, jednomu z největších žijících suchozemských živočichů. Sleduji, jak kroutí baculatou zadnicí a natřásá se při každém dusivém a ohlašujícím kroku. Zvedá se za ním oblak dýmu.

Farma dlouhověkosti a zdravého životního stylu

Po pár krocích se vyhupujeme na místo, které jsem označila jako „Planina slonů“. Sloni jsou býložravci a denně dokážou zkonzumovat až 420 kg vegetace. Jedí větve, listy, kůru, rostliny. Když objeví strom s plody, tak malé ovoce snědí na jedno nadechnutí. Ty větší kusy si shodí na zem, rozšlápnou je a podávají si chobotem naporcované ovoce. Přičemž pouze 40 % potravy jsou schopni zpracovat, ostatní projde trávicím traktem nestrávené. Sloní starci se dožívají 60–70 let.

Sloní jízda without elephant driving licence

Thajec jménem Lucky pokyne slonovi a ten si dominovým způsobem skládá nejdříve zadní a poté i přední nohy. Lucky seskočí, otočí se na mě a gestikulací ukazuje, ať si jdu zkusit sloní jízdu. Nesmírnou vděčností na něj koukám a nevěřím svým očím. Drápu se sloního obra jako bych šplhala na cejlonský Adam´s Peak. Když je zřejmé, že jsem to zvládla, dá Thajec chobotnatci povel k vstání. V první chvíli mě napadá: zemětřesení. Jako by se nadzvedla hrouda země. Vzpomínám si na hodinu zeměpisu, kde nám paní profesorka Mašková vyprávěla, že sloni v Asii dorůstají až do 3,5 metru. Snažím se ten fakt raději zapomenout. Dunivými kroky kráčíme udusanou hlínou, která prahne po prvních monzunech. Slon při chůzi používá jak chobot, tak i ocas, který se mu mnohdy zkroutí jako kotouč nití.

Jak seskočit ze sloního hřbetu?

Z mého snění mě vytrhne Thajec, který si uvědomil, že slunko pro dnešek odvrací tvář a rychlými kroky seskakuje po nebeských schůdkách na západ. Dává slonímu velikánovi příkaz. Thajec se pousměje, kroutí hlavou a říká mi, že se tohle slonbidlo rádo předvádí. V tom si slon sedne na zadní nohy a pomalu se posunuje do pololehu, aby evropská slečna mohla dolů. S radostí děkuji tradičním „[Kop kump kap.]“

Můj vnitřní život se obohatil o jednu úžasnou chvilku, na kterou velmi ráda vzpomínám a přenáším se na sloní hřbet vždy, když cítím, že na mě jde chmur. Díky takovým dnům stojí za to žít.

Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set kilometrů. Největší kaňon je k vidění v Americe, známý Grand Canyon a v Nambii je druhý největší, Fish River Canyon.

Blyde River kaňon a Krůgerův Národní park

Projíždíme provincii Mpumalanka a Limpopo, která nám nabízí nádhernou panoramatickou cestu. V dálce s pohořím a kolem cesty se střídají plantáže banánů, slunečnic, smíšené lesy, na loukách se prohání koně i pštrosi. O pár kilometrů dále si zase připadáte, jako v Kalifornii. Příroda podél cesty se neustále mění a je se nač dívat. Jelikož jsme páni svého času a nikdo nám nic nenařizuje, volíme prohlídku pohádkového kaňonu obráceným způsobem, jak nám radí tištěný průvodce.

Přehrada Blydepoort Dam leží na horním konci kaňonu a nám se nabízí útesy horské scenérie Escarpmenu, které vyrůstají z nízkého úrodného veldu. Přes všechny vyhlídky nás čeká ujet třicet kilometrů a k tomu dvě řeky s poetickým názvem Radostná – Blyde a Smutná – Treur.

Tři rondavely – Three Rondavels

Stojím na okraji vyhlídkové terasy a sleduji dokonalé dílo přírody. Kaňon pode mnou dosahuje hloubky více jak sedm set metrů. Celé to dílo je dlouhé téměř třicet kilometrů a tvořila ho po staletí pomalu a klikatě tekoucí řeka Blyde, v břidlici a křemeni. Před sebou mám tři okrouhlé útesy se špičatým zakončením. Hned vedle nich je hora Mariepskop, měřící 1 945 metrů, která při trošce fantazie připomíná letadlovou loď. Krása je pode mnou i vedle mě, je prostě všude kolem a já si to plně vychutnávám.

Gold´s Window – Boží okno je na světě jen jedno

O pár kilometrů níže, po proudu řeky, je soutok řek Radostné a Smutné. Vyhlídka pojmenovaná podle stařičkého zlatého dolu, Jámy šťastného Bourkeho. I zde si příroda neskutečně vyhrála a vytvořila díry do skal. Voda se v nich točí a vytváří krásnou bílou pěnu. Tom Bourke zde jako první našel a rýžoval zlato.

Stát na okraji Božího okna ve výšce sem set merů a dívat se na krajinu, budete si připadat stejně jako její první obdivovatelé, kterým připomínala ráj na zemi. A pokud jste viděli film Bohové musí být šílení, kdy se bushman domnívá, že došel na konec světa, když je Boží okno zahaleno v mlze, tak i my tak málem dopadli. Mlha nám neudělala radost u vyhlídky na jámy, kde se Bourke radoval z prvního zlata a málem se jí to podařilo i tady.

Pokud je výhled bez oparu, můžete tady stát dle libosti a maximálně si vychutnávat nádheru celého okolí. Žádná fotografie zde pořízená nemůže dokonale vystihnout tuto podívanou, když každou chvíli výhled zahalí mlha. Ale jelikož jste tam nebyli a neviděli tu krásu na vlastní oči, nic jiného vám nezbývá, než si pár fotek prohlédnout. K ústí kaňonu už to není daleko, stejně jako k branám NP Kruger.

Národní park Kruger

Jedním z mála míst v Africe, kterou se před lidským vlivem podařilo uchránit, je právě Krugerův národní park. Vidíte zde zblízka a bez mříží africká zvířata. Po noční bouřce se ráno řádně ochladilo, ale vypadá to, že bude krásně. Je půl šesté a zatím, co jiní si užívají teplo postele, my vyrážíme vstříc zvířatům. Snad si konečně budeme připadat jak v africkém ráji zvířat, která nám, doufejme, zprostředkují neuvěřitelné zážitky.

Lepší začátek a přivítání jsme si přát nemohli, jako první se na cestě objevuje levhart. Prohlíží si nás svýma nádherně zelenýma očima. Jen o pár metrů dál se před námi ze zatáčky vynořuje slon, další, celé stádo, je v nedaleké buši. V těsné blízkosti vidíme množství antilop, mezi kterými jsou lehce rozpoznatelné antilopy kudu. Pokud jste milovníky sušeného masa, tak právě z nich je to nejlepší. Ke koupi je v každém krámku a chutná opravdu skvěle.

U velké louže, kterou tu vytvořila noční bouře, popíjí stádo pruhovaných zeber vypadajících, jako by si zapomněly sundat pyžama. Společně s nimi se ve vodě čabrají volušky, které zase mají ozdobené svůj zadek bílým půlkruhem.

U písečné řeky Sabie vidíme Daniela, místního strážce zdejšího okolí v parku, v řece lebedícího si hrocha a několik metrů dál se na kameni vyvaluje krokodýl. Daniel, pětapadesátiletý černoch s puškou, dalekohledem a velikou svačinou, nám prozradil, že tady jezdí na kole, den co den z domova, odkud to má patnáct kilometrů a od rána do večera svěřený prostor hlídá dlouhých dvacet šest let. A dodal „Pokud chcete vidět lvy, tak ti zde chodí v zimní měsíce a na krokodýly, je třeba přijet ráno kolem sedmé hodiny. V zimě zde napočítáte až třicet pět hrochů, ale přiblížit se k nim je velmi nebezpečné“.

Všechna zvířata od buvolů, opic, pakoňů a těch, které jsem již jmenoval, byly nejkrásnější žirafy. Ne proto, že jsme viděli toto krásné zvíře, jak se stará a krmí své mládě, ale proto, jak ladně chodí, jak každého sledují, co provede. Pro mě jsou to modelky se vším všudy!

Poledne se blíží a zvířata vyhledávají stín pod keři. Teploměr se vyšplhal ke čtyřicítce. Asi jediným komu to žnoucí slunce nevadí, jsou opice. Poskakují, dovádí a pojídají ovoce na cestě, a ne a ne je napadnout odejít a cestu nám uvolnit. Nechtějí pochopit, že žnoucího slunce máme už i my dost a že máme před sebou ještě hodně k vidění.

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.

NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.

Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.

Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.

Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.

U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.

NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.

Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.

Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.

Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.

U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…

Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!

I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.

Události a novinky 2010 – 2011

K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.

V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.

Do pražské zoo s dětmi

Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.

Cestovatelská setkání a přednášky

Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.

Chovatelem na jeden den a jiné zážitky

Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.

Povodeň v Zoo Praha v roce 2002

Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.

Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.

Vše co chcete a potřebujete vědět

Veškeré informace o akcích a speciálních programech v pražské zoo, včetně otvírací doby a ceny za vstup, ale i o možnosti adopcí zvířat, o trase parníkem, o poslání a úsilí zdejších chovatelů a pracovníků a o tom, jak jim můžete pomoct i vy sami, to všechno a mnohem víc najdete na webových stránkách www.zoopraha.cz.

Kam na první jarní výlet? Do pražské zoo!

I když to zatím ještě tak nevypadá, jaro se blíží a s ním i první teplé a slunečné dny, které nás nutí utíkat z města do přírody. Utíkat ale nemusíme daleko, dokonce ani nemusíme vyjet z hlavního města. Dokonalý jarní výlet pro milovníky zvířat, přírody a exotiky nás totiž čeká v pražské zoo. Výlet do zoo nemusí být ovšem jen procházka s dětmi a se psem, rodinné focení u ledních medvědů nebo tygrů a nakonec párek v rohlíku. Pražská zoologická zahrada nabízí celou řadu úžasných zážitkových programů, cestovatelských setkání, soutěží, kurzů a dalších akcí.

Události a novinky 2010 – 2011

K největším novinkám letošního roku patří narození sedmdesátého žirafího mláděte. Malá samička se narodila 23. ledna 2011 v pavilonu Africký dům, kde je nyní už také k vidění. Jedná se o druh žirafy Rothschildovy. K dalším zajímavostem patří chov leguánů modravých, kteří jsou nyní k vidění v teráriu v Pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pražská zoo je jediná v Evropě, která se může pochlubit chovem těchto býložravých ještěrů. Napínavé ale úspěšné bylo také novoroční líhnutí plazů, nebo silvestrovské páření goril.

V květnu loňského roku byla zahájena největší stavba v historii pražské zoo a tou je nový areál pro slony, hrochy a antilopy. Zahájení sezóny 2013, kdy by měl být projekt dokončen, tak bude určitě o něco slavnostnější.

Do pražské zoo s dětmi

Jednou z největších senzací pro děti je tu bezpochyby Dětská zoo nebo taky farma. Najdete ji v jižní části zoo, kde se děti mohou volně pohybovat mezi domácími zvířaty, pohladit si je a dokonce je i krmit speciálním krmením zakoupeným v automatech. Děti se mohou také svézt dětskou tramvají nebo oblíbeným vláčkem, povozit se na ponících. Pro ty starší je tu lanovka nebo rozhledna Obora.

Cestovatelská setkání a přednášky

Ve vzdělávacím centru se tu každé úterý od ledna do března setkáváme s cestovateli, horolezci, umělci a dalšími zajímavými lidmi, kteří pro nás a s námi objevují svět. V březnu se tu můžete těšit na přednášky o Zambii, Zimbabwe a Etiopii, taky se tu setkáte s ředitelkou Zoo v Hradci Králové a s jejím projektem Zachraňme nosorožce. Pokud se vám tato setkání zalíbí, můžete v nich pokračovat a účastnit se programu Cestovatelské středy v Národním muzeu. Jsou společnou akcí Zoo Praha, Národního muzea, Botanické zahrady Praha a cestovní kanceláře Livingstone a mimo jiné se tu nabízí i ukázky z exotické gastronomie a jejich degustace.

Chovatelem na jeden den a jiné zážitky

Budete mít narozeniny? Řekněte si o zážitkový dárek! Můžete si vybrat z individuálně připravených prohlídkových tras s průvodcem, nebo z několika programů kontaktu se zvířetem, nebo se stát na jeden den chovatelem ve vybraném pavilonu. V ceně jsou dárkové předměty, tričko s logem, fotodokumentace, odborná asistence, rodinná vstupenka a spousta dalších lákadel. Z dalších akcí, které si můžete v zoo objednat je třeba narozeninový den pro děti nebo dokonce i svatební obřad.

Povodeň v Zoo Praha v roce 2002

Ničivá povodeň v roce 2002 se nevyhnula ani pražské zoo a její následky byly skutečně devastující. Zemřelo při ní 136 zvířat, včetně slona a hroší samice, kteří museli být utraceni. Příběh uprchlých lachtanů a jejich putování v čele s Gastonem je známo snad každému a vyšel dokonce i knižně. Mnoho zvířat našlo dočasný azyl v olomoucké a plzeňské zoo a na odklízení škod se podílely desítky dobrovolníků.

Pražská zoo je dnes po rekonstrukci mnohem krásnější a její návštěvnost je nesrovnatelně vyšší než v době před povodní. Magazín Forbes ji dokonce označil jako sedmou nejlepší zoo světa. Před ní se umístily zoologické zahrady v Orlandu, ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v New Yorku a v Anglii, ale za sebou nechala například Japonsko, Kanadu, Austrálii nebo Jihoafrickou republiku.

Vše co chcete a potřebujete vědět

Veškeré informace o akcích a speciálních programech v pražské zoo, včetně otvírací doby a ceny za vstup, ale i o možnosti adopcí zvířat, o trase parníkem, o poslání a úsilí zdejších chovatelů a pracovníků a o tom, jak jim můžete pomoct i vy sami, to všechno a mnohem víc najdete na webových stránkách www.zoopraha.cz.

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.

Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.

V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.

V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.

Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.

Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.

Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.

V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.

V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.

Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.

Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.

Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!

Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!

Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!

Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!

Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.

Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.

Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!

Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!

Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!

Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!

Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.

Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních „safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a v jejich přirozeném prostředí!

Ostrovy Galapágy jsou součástí Ekvádoru a leží přibližně 1000 km západně od pevniny. Tato izolovanost umožnila vývoj specifických zvířecích druhů. Ostrovy proslavil známý vědec Charles Darwin, který zde rozvíjel svou teorii evoluce. Já jsem se na toto místo vydal během svého cestování po Jižní Americe.

Souostroví Galapágy je vulkanického původu a je tvořeno mnoha rozličnými ostrovy, proto je nejlepší formou poznávání několikadenní plavba na lodi. Ostrovy jsou většinou neobydlené, jsou ponechány svému přirozenému vývoji a současně pečlivě chráněny ekvádorskou vládou. Ostrovy Galapágy leží na rovníku a i díky tomu nabízí celoročně velmi dobré a teplé počasí.

Loď je pohodlná a posádka se stará o přípravu jídla a chod lodi. Dvakrát denně je na programu vylodění na některém z ostrovů a průvodce z lodi nás provází po nejlepších místech, kde pozorujeme místní faunu a flóru. Téměř na každém z ostrovů nacházíme jiný zvířecí druh a každý den vidíme něco neobyčejného, na ostrově Santa Cruz obří želvy, na ostrově Floriana prehistoricky vypadající skupiny ještěrů Iguana, na dalších ostrovech krásné pláže s koloniemi roztomilých tuleňů vedle kterých si leháme na pláž. Oblíbení jsou modronozí ptáci Boobies, kteří před námi tančí svůj obvyklý taneční rituál, bez ohledu na naši přítomnost. K mému překvapení na Galapágách nemají strach z lidí ani krabi, kteří v pestrých barevných kombinacích pobíhají kolem. V každém ročním období se na Galapágách něco děje, lze tak být svědky kladení vejcí želvami nebo třeba líhně malých přírůstků Albatrosů.

Nejoblíbenějšími a nejfotografova­nějšími zvířaty jsou beze sporu tuleni, kteří se nahánějí po pláži ve snaze opanovat pláž, nebo svádějí závody ve vodě. Po čas celého výletu máme několik možností si s nimi zaplavat anebo si vedle nich lehnout na pláž s bílým pískem a být součásti jejich světa. Fotografování je povolené dle libosti, a tak si každý odvážíme spoustu nádherných snímků.

Byl jsem překvapen kolik zajímavých informací o divoké přírodě a praktických ukázek se nám po dobu této plavby dostalo. Nemám v oblibě hltat informace o životě zvířat, jejich původu apod., ale tady je vše založeno na vlastní zkušenosti s divokými zvířaty.

Naši velmi oblíbenou aktivitou je každodenní šnorchlování v moři (když program dovolí tak i dvakrát denně), kdy pozorujeme bohatý podmořský život, běžně plaveme s tuleni, s obrovským štěstím jsme obklopeni hejnem delfínů! Za příplatek se potápíme na několika vyhlášených místech, k vidění jsou „manta-rays“ nebo třeba žraloci kladivouni.

Ačkoliv Galapágy nepatří mezi levné destinace, vřele Vám tyto ostrovy doporučuji, protože podobné místo na světě nenajdete. Pokud jste milovníci pozorování zvířat ve volné přírodě a neobyčejných zážitků obecně, pak si toto dobrodružství nemůžete nechat ujít! Z mých vlastních zkušeností z cestování kolem světa hodnotím Galapágy a safari v Africe jako nejlepší zážitek z pozorování divoké přírody na světě.

Obří želvy, ještěři Iguana, modronozí ptáci Boobies, kolonie tuleňů a další úžasná zvířata tvoří jednu z nejlepších přírodních „safari“ na světě. Jedinečnost tohoto místa vytváří chování všech zvířat, která se vůbec nebojí lidí! Otvírá se nám tak neskutečný zvířecí svět, který můžeme pozorovat z bezprostřední blízkosti a v jejich přirozeném prostředí!

Ostrovy Galapágy jsou součástí Ekvádoru a leží přibližně 1000 km západně od pevniny. Tato izolovanost umožnila vývoj specifických zvířecích druhů. Ostrovy proslavil známý vědec Charles Darwin, který zde rozvíjel svou teorii evoluce. Já jsem se na toto místo vydal během svého cestování po Jižní Americe.

Souostroví Galapágy je vulkanického původu a je tvořeno mnoha rozličnými ostrovy, proto je nejlepší formou poznávání několikadenní plavba na lodi. Ostrovy jsou většinou neobydlené, jsou ponechány svému přirozenému vývoji a současně pečlivě chráněny ekvádorskou vládou. Ostrovy Galapágy leží na rovníku a i díky tomu nabízí celoročně velmi dobré a teplé počasí.

Loď je pohodlná a posádka se stará o přípravu jídla a chod lodi. Dvakrát denně je na programu vylodění na některém z ostrovů a průvodce z lodi nás provází po nejlepších místech, kde pozorujeme místní faunu a flóru. Téměř na každém z ostrovů nacházíme jiný zvířecí druh a každý den vidíme něco neobyčejného, na ostrově Santa Cruz obří želvy, na ostrově Floriana prehistoricky vypadající skupiny ještěrů Iguana, na dalších ostrovech krásné pláže s koloniemi roztomilých tuleňů vedle kterých si leháme na pláž. Oblíbení jsou modronozí ptáci Boobies, kteří před námi tančí svůj obvyklý taneční rituál, bez ohledu na naši přítomnost. K mému překvapení na Galapágách nemají strach z lidí ani krabi, kteří v pestrých barevných kombinacích pobíhají kolem. V každém ročním období se na Galapágách něco děje, lze tak být svědky kladení vejcí želvami nebo třeba líhně malých přírůstků Albatrosů.

Nejoblíbenějšími a nejfotografova­nějšími zvířaty jsou beze sporu tuleni, kteří se nahánějí po pláži ve snaze opanovat pláž, nebo svádějí závody ve vodě. Po čas celého výletu máme několik možností si s nimi zaplavat anebo si vedle nich lehnout na pláž s bílým pískem a být součásti jejich světa. Fotografování je povolené dle libosti, a tak si každý odvážíme spoustu nádherných snímků.

Byl jsem překvapen kolik zajímavých informací o divoké přírodě a praktických ukázek se nám po dobu této plavby dostalo. Nemám v oblibě hltat informace o životě zvířat, jejich původu apod., ale tady je vše založeno na vlastní zkušenosti s divokými zvířaty.

Naši velmi oblíbenou aktivitou je každodenní šnorchlování v moři (když program dovolí tak i dvakrát denně), kdy pozorujeme bohatý podmořský život, běžně plaveme s tuleni, s obrovským štěstím jsme obklopeni hejnem delfínů! Za příplatek se potápíme na několika vyhlášených místech, k vidění jsou „manta-rays“ nebo třeba žraloci kladivouni.

Ačkoliv Galapágy nepatří mezi levné destinace, vřele Vám tyto ostrovy doporučuji, protože podobné místo na světě nenajdete. Pokud jste milovníci pozorování zvířat ve volné přírodě a neobyčejných zážitků obecně, pak si toto dobrodružství nemůžete nechat ujít! Z mých vlastních zkušeností z cestování kolem světa hodnotím Galapágy a safari v Africe jako nejlepší zážitek z pozorování divoké přírody na světě.