Rubrika: Zajímavá města

Bangkok – to je jedno obrovské mraveniště lidí, které je třeba každého rána a každého odpoledne přepravit za prací, do škol, za zábavou,… leckdy z jednoho konce města na druhý. Úkol to není vůbec jednoduchý, a tak se k tomu používají všechny možné dopravní prostředky. Je tu moderní nadzemní dráha, jejíž systém se ale zatím jen postupně rozrůstá. A tak největší díl práce zůstává na autobusech, taxících, osobních automobilech, motorových tříkolkách „tuk-tuk“, motorkách, bicyklech a „vodních tramvajích“.

Po kanálech starým Bangkokem

Bylo by zřejmé dobré objasnit, co se za posledním zmiňovaným pojmem vlastně skrývá. Výraz „vodní tramvaj“ není zase až tak originální. Používá se třeba v tureckém Istanbulu, italských Benátkách, francouzském Marseille či Concarneau. Tady však pod sebou skrývá ve svém principu jednoduchý, ale promyšlený systém vodních linek, využívající posledních zhruba dvacet vodních kanálů, napájených vodami řeky Chao Phraya. V thajštině se pro ně používá výraz „khlong“, který označuje někde i poměrně úzké kanály, lemované přízemními domky – pozůstatky původní městské zástavby. Člověk si připadá, když projíždí touto připomínkou starého Bangkoku, jak kdyby poodhaloval pomyslnou roušku, skrývající intimitu tohoto lidského mraveniště. Rychle plující člun sice nezastaví tam, kde by si to člověk zrovna přál, ale i v rychlém tempu plavby dokáže pochopit tu nostalgii a smutek zdejších obyvatel nad tím, že starý Bangkok tak závratným tempem mizí.

Khlongy – tepny města

Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Snad do určité míry mají i pravdu. Zdejší obyvatelé si opravdu s nějakou tou hygienou, o odpadovém hospodářství ani nemluvě, hlavu nelámou. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti. Snad je to paradoxní, ale právě tady, uprostřed obrovského velkoměsta, se můžete setkat se soužitím člověk a přírody. V úzké symbióze s řekou se tady rodí, žijí a umírají lidé. Vodní tok pro ně není jen občas nevyzpytatelný a trochu nebezpečný soused, ale také zdroj obživy, prostředek hygieny a za dlouhých, horkých večerů i společník, jehož šplouchání tak báječně uspává. Snad jen občasné zaburácení lodního motoru dokáže na chvíli protrhnout ospalou atmosféru, do níž občas z nedalekých ulic, oddělených od řeky řadou obytných domů, dolehne ozvěna vzdáleného městského ruchu.

Vodní „městská doprava“

Přiznám se, že během mého krátkého pobytu v thajské metropoli jsem nepronikl do tajů zdejších jízdních řádů. A tak jsem se, vyzbrojen jen svou angličtinou, rukama, nohama, touhou po improvizaci a jištěn přítomností své partnerky a svých přátel, ponořil do tajů lodního provozu. Lodní zastávky najdete celkem jednoduše. Bývají doslova přilepeny na břehu kanálu v bezprostřední blízkosti mostu, klenoucího se přes vodní tok. Nechybí na nich stříška pro případ dešťů, kterých tady bývá v monzunovém období dost a dost. Čas příjezdu lodního spoje se dá celkem dobře odhadnout podle množství čekajících cestujících. Ve chvíli, kdy se zdá, že vzrůstající hrozen cestujících začne padat do vody, většinou se v zatáčce objeví rychle jedoucí člun, který toto nebezpečí zažehná. Nevím, zda jsou to dlouholeté zkušenosti, nebo intuice tvůrců jízdního řádu, ale nikdy jsme neviděli, že by po odjezdu lodi zůstali na nástupišti cestující, kteří by se do „vodní tramvaje“ prostě nevešli. Provoz na kanálech je obousměrný a proto i zastávky jsou umisťovány po obou stranách vodního koryta, s výjimkou konečných stanic, kde pochopitelně stačí jedno nástupiště.

Na hladině vodních kanálů

Když jsme usedli do jedné z četných, pendlujících lodí, nevěděli jsme přesně, co nás čeká, kam se dostaneme, a tak jsme se prostě nechali vézt. Nástup na loď je dílem okamžiku a tomu se musí přizpůsobit i cizinec. Nemajíce sice zručnost a zkušenosti domorodců, přesto jsme se nakonec dostali na kymácející se palubu a ještě dříve, než jsme se pořádně usadili, loď už hbitě vyrazila vpřed. Sezení nebylo vpravdě příliš pohodlné. Obyčejné dřevěné lavice, žádné polstrování, strohé, ale účelné vybavení. A proč také?! Tady jde o rychlost a jednoduchost. Tady není místo pro zhýčkané turisty zvyklé na pohodlí a luxus pohodlných autokarů!

Překvapila nás rychlost, se kterou se člun protahoval občas dost úzkým kanálem. Brzy jsme pochopili i účelnost plachet visících po stranách člunu. Prudce odstřikující voda totiž občas vyšplíchla přes bok člunu a nebýt již zmiňované ochrany, asi bychom dorazili do cíle cesty slušně zmáčení. Nakonec našim šortkám a tričku by to zase asi moc neuškodilo, ale je nutno si uvědomit, že tento druh dopravy využívají i úředníci, lidé mířící za zábavou nebo do společnosti a ti by asi neuvítali, kdyby jejich obleky měly doznat nějaké újmy, díky spršce vody.

Zatímco „šoféři“ zdejších kocábek sedí celkem v pohodlí za sklem kabiny a soustředí se jen na řízení člunu, průvodčí mají těch povinností více. Nutno především zdůraznit, že vybírání poplatků za dopravu, se děje zásadně během jízdy. A tak tito, vesměs mladí Thajci šplhají za plné jízdy po bocích lodě a inkasují příslušné částky, vydávají lístky, v přístavišti vyskakují na molo a zase naskakují, navzájem se přitom překřikují a přitom dávají pozor na to, aby je vlna od protijedoucí lodě nebo některý z nízkých mostů nesrazily do kalných vod. Zpočátku jsme nechápali, když průvodčí postávali u loďky v ochranných přilbách, důvod těchto ochranných pomůcek, ale po prvních stovkách metrů jízdy jsme pochopili. Řada mostů a můstků se klene jen pár centimetrů nad stříškami člunů a jsou místa, kde se musí tyto stříšky snižovat, aby plavidlo vůbec takovým místem projelo. Sice je diskutabilní, zda by přilba při nárazu do poctivého betonu byla co platná, nicméně ji používali všichni průvodčí, a tak zřejmě svůj význam má.

Thajská metropole zadními vrátky

Je třeba říci, že jen málo věcí v Bangkoku Vám pomůže rychle a relativně snadno pochopit duši tohoto města. Nic lépe neodhrne pozlátko moderní architektury a vysokých mrakodrapů jako jízda po zdejších vodních kanálech. Z jejich hladiny člověk vnímá budovy mrakodrapů jako pouhou kulisu. To hlavní se děje na vodní hladině, na obou březích, na balkonech, v oknech nebo na pavlačích okolních domů, na palubě lodi. Tady všude kolem Vás sedí, postávají, koupají se, odpočívají a v naprosté většině i usmívají obyčejní obyvatelé tohoto města. Prostě žijí! A vy sedíte vedle nich a cítíte se být součástí toho obrovského „mumraje“, kterým toto lidské „mraveniště“ žije po celých 24 hodin. Jste s nimi a oni s Vámi! Pro někoho snad maličkost, letmá vzpomínka z dovolené, pro někoho však zážitek na celý život!

Bangkok – to je jedno obrovské mraveniště lidí, které je třeba každého rána a každého odpoledne přepravit za prací, do škol, za zábavou,… leckdy z jednoho konce města na druhý. Úkol to není vůbec jednoduchý, a tak se k tomu používají všechny možné dopravní prostředky. Je tu moderní nadzemní dráha, jejíž systém se ale zatím jen postupně rozrůstá. A tak největší díl práce zůstává na autobusech, taxících, osobních automobilech, motorových tříkolkách „tuk-tuk“, motorkách, bicyklech a „vodních tramvajích“.

Po kanálech starým Bangkokem

Bylo by zřejmé dobré objasnit, co se za posledním zmiňovaným pojmem vlastně skrývá. Výraz „vodní tramvaj“ není zase až tak originální. Používá se třeba v tureckém Istanbulu, italských Benátkách, francouzském Marseille či Concarneau. Tady však pod sebou skrývá ve svém principu jednoduchý, ale promyšlený systém vodních linek, využívající posledních zhruba dvacet vodních kanálů, napájených vodami řeky Chao Phraya. V thajštině se pro ně používá výraz „khlong“, který označuje někde i poměrně úzké kanály, lemované přízemními domky – pozůstatky původní městské zástavby. Člověk si připadá, když projíždí touto připomínkou starého Bangkoku, jak kdyby poodhaloval pomyslnou roušku, skrývající intimitu tohoto lidského mraveniště. Rychle plující člun sice nezastaví tam, kde by si to člověk zrovna přál, ale i v rychlém tempu plavby dokáže pochopit tu nostalgii a smutek zdejších obyvatel nad tím, že starý Bangkok tak závratným tempem mizí.

Khlongy – tepny města

Při prvním pohledu na městský kanál většina cizinců ohrne nos a všechny zdejší „khlongy“ si spojí pod jediné označení – stoka. Snad do určité míry mají i pravdu. Zdejší obyvatelé si opravdu s nějakou tou hygienou, o odpadovém hospodářství ani nemluvě, hlavu nelámou. Přesto však návštěvník, který se už předem obrní trochou trpělivosti, shovívavosti a tolerance, dokáže propadnout kouzlu těchto míst a objevovat jejich zajímavosti. Snad je to paradoxní, ale právě tady, uprostřed obrovského velkoměsta, se můžete setkat se soužitím člověk a přírody. V úzké symbióze s řekou se tady rodí, žijí a umírají lidé. Vodní tok pro ně není jen občas nevyzpytatelný a trochu nebezpečný soused, ale také zdroj obživy, prostředek hygieny a za dlouhých, horkých večerů i společník, jehož šplouchání tak báječně uspává. Snad jen občasné zaburácení lodního motoru dokáže na chvíli protrhnout ospalou atmosféru, do níž občas z nedalekých ulic, oddělených od řeky řadou obytných domů, dolehne ozvěna vzdáleného městského ruchu.

Vodní „městská doprava“

Přiznám se, že během mého krátkého pobytu v thajské metropoli jsem nepronikl do tajů zdejších jízdních řádů. A tak jsem se, vyzbrojen jen svou angličtinou, rukama, nohama, touhou po improvizaci a jištěn přítomností své partnerky a svých přátel, ponořil do tajů lodního provozu. Lodní zastávky najdete celkem jednoduše. Bývají doslova přilepeny na břehu kanálu v bezprostřední blízkosti mostu, klenoucího se přes vodní tok. Nechybí na nich stříška pro případ dešťů, kterých tady bývá v monzunovém období dost a dost. Čas příjezdu lodního spoje se dá celkem dobře odhadnout podle množství čekajících cestujících. Ve chvíli, kdy se zdá, že vzrůstající hrozen cestujících začne padat do vody, většinou se v zatáčce objeví rychle jedoucí člun, který toto nebezpečí zažehná. Nevím, zda jsou to dlouholeté zkušenosti, nebo intuice tvůrců jízdního řádu, ale nikdy jsme neviděli, že by po odjezdu lodi zůstali na nástupišti cestující, kteří by se do „vodní tramvaje“ prostě nevešli. Provoz na kanálech je obousměrný a proto i zastávky jsou umisťovány po obou stranách vodního koryta, s výjimkou konečných stanic, kde pochopitelně stačí jedno nástupiště.

Na hladině vodních kanálů

Když jsme usedli do jedné z četných, pendlujících lodí, nevěděli jsme přesně, co nás čeká, kam se dostaneme, a tak jsme se prostě nechali vézt. Nástup na loď je dílem okamžiku a tomu se musí přizpůsobit i cizinec. Nemajíce sice zručnost a zkušenosti domorodců, přesto jsme se nakonec dostali na kymácející se palubu a ještě dříve, než jsme se pořádně usadili, loď už hbitě vyrazila vpřed. Sezení nebylo vpravdě příliš pohodlné. Obyčejné dřevěné lavice, žádné polstrování, strohé, ale účelné vybavení. A proč také?! Tady jde o rychlost a jednoduchost. Tady není místo pro zhýčkané turisty zvyklé na pohodlí a luxus pohodlných autokarů!

Překvapila nás rychlost, se kterou se člun protahoval občas dost úzkým kanálem. Brzy jsme pochopili i účelnost plachet visících po stranách člunu. Prudce odstřikující voda totiž občas vyšplíchla přes bok člunu a nebýt již zmiňované ochrany, asi bychom dorazili do cíle cesty slušně zmáčení. Nakonec našim šortkám a tričku by to zase asi moc neuškodilo, ale je nutno si uvědomit, že tento druh dopravy využívají i úředníci, lidé mířící za zábavou nebo do společnosti a ti by asi neuvítali, kdyby jejich obleky měly doznat nějaké újmy, díky spršce vody.

Zatímco „šoféři“ zdejších kocábek sedí celkem v pohodlí za sklem kabiny a soustředí se jen na řízení člunu, průvodčí mají těch povinností více. Nutno především zdůraznit, že vybírání poplatků za dopravu, se děje zásadně během jízdy. A tak tito, vesměs mladí Thajci šplhají za plné jízdy po bocích lodě a inkasují příslušné částky, vydávají lístky, v přístavišti vyskakují na molo a zase naskakují, navzájem se přitom překřikují a přitom dávají pozor na to, aby je vlna od protijedoucí lodě nebo některý z nízkých mostů nesrazily do kalných vod. Zpočátku jsme nechápali, když průvodčí postávali u loďky v ochranných přilbách, důvod těchto ochranných pomůcek, ale po prvních stovkách metrů jízdy jsme pochopili. Řada mostů a můstků se klene jen pár centimetrů nad stříškami člunů a jsou místa, kde se musí tyto stříšky snižovat, aby plavidlo vůbec takovým místem projelo. Sice je diskutabilní, zda by přilba při nárazu do poctivého betonu byla co platná, nicméně ji používali všichni průvodčí, a tak zřejmě svůj význam má.

Thajská metropole zadními vrátky

Je třeba říci, že jen málo věcí v Bangkoku Vám pomůže rychle a relativně snadno pochopit duši tohoto města. Nic lépe neodhrne pozlátko moderní architektury a vysokých mrakodrapů jako jízda po zdejších vodních kanálech. Z jejich hladiny člověk vnímá budovy mrakodrapů jako pouhou kulisu. To hlavní se děje na vodní hladině, na obou březích, na balkonech, v oknech nebo na pavlačích okolních domů, na palubě lodi. Tady všude kolem Vás sedí, postávají, koupají se, odpočívají a v naprosté většině i usmívají obyčejní obyvatelé tohoto města. Prostě žijí! A vy sedíte vedle nich a cítíte se být součástí toho obrovského „mumraje“, kterým toto lidské „mraveniště“ žije po celých 24 hodin. Jste s nimi a oni s Vámi! Pro někoho snad maličkost, letmá vzpomínka z dovolené, pro někoho však zážitek na celý život!

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Poznávání západního Ruska – Kaliningrad

Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.

Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.

Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.

Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.

Nejzápadnější ruské město – Baltijsk

Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.

Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.

Přímořské město Zelenogradsk

Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.

Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.

Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…

Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu

Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.

Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Poznávání západního Ruska – Kaliningrad

Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.

Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.

Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.

Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.

Nejzápadnější ruské město – Baltijsk

Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.

Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.

Přímořské město Zelenogradsk

Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.

Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.

Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…

Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu

Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.

Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.

Cestovní kanceláře při plánování poznávacích zájezdů do Benátek většinou sází na klasiku a nabízejí objevování těch turisticky nejznámějších míst jako je náměstí Sv. Marka, Dóžecí palác apod. Benátky se však rozprostírají na 118 ostrůvcích a na každém ostrůvku na nás dýchá jiná atmosféra. Proto je dobré se z centra Benátek vypravit i na okolní ostrovy. Mezi ty nejznámější patří ostrov Murano, Burano a Torcello.

Doprava na vodě

I přesto, že už je září, počasí nám přeje. Svítí sluníčko, nebe je bez mráčků. Hlavní centrum Benátek už máme prohlédnuté, tak proč si nevyjet na další z ostrůvků. Jako dopravní prostředek využijeme místní lodní autobus. Unavení horkým počasím, čekáme ukrytí pod střechou místní zastávky, což je žluto-bílá „krabice“ na vodě, takže pokud přijde vlnka, zhoupne se celá tato bouda a já se cítím skoro jako bych už byla na lodi. Nejdřív jsem se rozhodla navštívit ostrov Murano. Kanály jsou zde opravdu hlavní dopravní tepnou, o čemž se člověk přesvědčí hned pár minut strávených na loďce. Míjeli jsme nejen spoustu vodních taxi, hasičů na motorovém člunu nebo vodní ambulanci, ale také svatebčany, což byla opravdu zajímavá podívaná.

Murano

Murano bývá často nazýván jako ostrov sklářů. Výroba skla má na tomto místě bohatou tradici. Různé výrobky a suvenýry ze skla se tady rozhodně nedají přehlédnout. Také krásná benátská zrcadla pocházejí právě z tohoto ostrova. Hned jak opustíme lodní autobus, rozprostírá se před námi první stánek se skleněnými předměty. Naše kroky však vedou do místní dílny, kde lze shlédnout práci sklářů. Ti během chvilky, před zraky skupinky zvědavých turistů, za pomoci rozžhavené pece, sklářské píšťaly a několika dalších pomůcek vyrobí sklenici. Podstatné je, že tento zážitek vás nic nestojí, neboť za exkurzi v dílně nepožadují žádné vstupné. Dokonce se zde dá bez problému celý proces výroby skla natáčet nebo fotografovat. Na památku si lze odvést třeba bižuterii vyrobenou přímo na tomto ostrůvku nebo postavičky zvířátek vytvarovaných ze skla, kterých se zde prodává obrovské množství hned v několika obchůdcích.

Torcello

Druhým celkem známým ostrůvkem je Torcello. Oproti turisty zahlcenému centru Benátek nebo Muranu, jsem se tady cítila jako v oáze klidu. Turistů se zde pohybovalo opravdu méně než na předešlých místech. Dříve bylo však právě Torcello hlavním centrem Benátek a veškerý ruch se soustředil převážně na tomto místě. Od zastávky vaporetta (lodní autobus, v překladu z italštiny malý parníček) vede kanál, podél něhož se line cesta až k místní katedrále Santa Maria dell Assunta. Doporučuji nahlédnout dovnitř katedrály, jsou zde opravdu krásné staré mozaiky. Tato katedrála je asi největším skvostem Torcella spolu s kostelem Santa Fosca. Před katedrálou se každý může vyfotit na Attilově trůnu, na němž prý sedával samotný bojovník Attila. Za zmínku stojí také nakupování. Na Torcellu se dají pořídit suvenýry o něco levnější než v centru Benátek. Proto je výhodné si zde nakoupit alespoň pohlednice nebo typické karnevalové masky.

Burano

Trojici námi navštívených ostrovů doplňuje Burano. Tento ostrůvek si mě získal asi nejvíce. Již z dálky, kdy připlouváme k Buranu, mě zaujaly krásné pestré barvy fasád domů. Najde se tu snad celá paleta barev a to od sytě modré až po rudě červenou. I tento ostrůvek má svá specifika. Je považován za ostrov rybářů a krajek. Jestli-že jsme na Muranu snad na každém kroku naráželi na výrobky ze skla, tak na Buranu nás pronásledovaly všude krajky. Mnohé zvědavce také láká podívaná na místní šikmou věž. Ta je vidět již z dálky, bohužel jsem se k této věži kostela nedostala, protože času bylo málo a cestou jsem nějak zabloudila. Tak snad příště.

San Michele

Na závěr zmíním ještě jeden z ostrovů, kolem kterého jsme několikrát proplouvali a který mě utkvěl v paměti a to San Michele. Neboť tento ostrov patří celý mrtvým. Zjednodušeně by se dalo říct, že je to hřbitov. Mrtví Benátčané jsou přepraveni právě na toto místo, kde jsou i pohřbeni. Z dálky je San Michele nápadný oranžovou zdí, kterou je dokola obehnán. Zahlédnout lze také velké hrobky, které zde stojí. Klid ke svému poslednímu odpočinku tady prý našlo i několik slavných osobností.

Cestovní kanceláře při plánování poznávacích zájezdů do Benátek většinou sází na klasiku a nabízejí objevování těch turisticky nejznámějších míst jako je náměstí Sv. Marka, Dóžecí palác apod. Benátky se však rozprostírají na 118 ostrůvcích a na každém ostrůvku na nás dýchá jiná atmosféra. Proto je dobré se z centra Benátek vypravit i na okolní ostrovy. Mezi ty nejznámější patří ostrov Murano, Burano a Torcello.

Doprava na vodě

I přesto, že už je září, počasí nám přeje. Svítí sluníčko, nebe je bez mráčků. Hlavní centrum Benátek už máme prohlédnuté, tak proč si nevyjet na další z ostrůvků. Jako dopravní prostředek využijeme místní lodní autobus. Unavení horkým počasím, čekáme ukrytí pod střechou místní zastávky, což je žluto-bílá „krabice“ na vodě, takže pokud přijde vlnka, zhoupne se celá tato bouda a já se cítím skoro jako bych už byla na lodi. Nejdřív jsem se rozhodla navštívit ostrov Murano. Kanály jsou zde opravdu hlavní dopravní tepnou, o čemž se člověk přesvědčí hned pár minut strávených na loďce. Míjeli jsme nejen spoustu vodních taxi, hasičů na motorovém člunu nebo vodní ambulanci, ale také svatebčany, což byla opravdu zajímavá podívaná.

Murano

Murano bývá často nazýván jako ostrov sklářů. Výroba skla má na tomto místě bohatou tradici. Různé výrobky a suvenýry ze skla se tady rozhodně nedají přehlédnout. Také krásná benátská zrcadla pocházejí právě z tohoto ostrova. Hned jak opustíme lodní autobus, rozprostírá se před námi první stánek se skleněnými předměty. Naše kroky však vedou do místní dílny, kde lze shlédnout práci sklářů. Ti během chvilky, před zraky skupinky zvědavých turistů, za pomoci rozžhavené pece, sklářské píšťaly a několika dalších pomůcek vyrobí sklenici. Podstatné je, že tento zážitek vás nic nestojí, neboť za exkurzi v dílně nepožadují žádné vstupné. Dokonce se zde dá bez problému celý proces výroby skla natáčet nebo fotografovat. Na památku si lze odvést třeba bižuterii vyrobenou přímo na tomto ostrůvku nebo postavičky zvířátek vytvarovaných ze skla, kterých se zde prodává obrovské množství hned v několika obchůdcích.

Torcello

Druhým celkem známým ostrůvkem je Torcello. Oproti turisty zahlcenému centru Benátek nebo Muranu, jsem se tady cítila jako v oáze klidu. Turistů se zde pohybovalo opravdu méně než na předešlých místech. Dříve bylo však právě Torcello hlavním centrem Benátek a veškerý ruch se soustředil převážně na tomto místě. Od zastávky vaporetta (lodní autobus, v překladu z italštiny malý parníček) vede kanál, podél něhož se line cesta až k místní katedrále Santa Maria dell Assunta. Doporučuji nahlédnout dovnitř katedrály, jsou zde opravdu krásné staré mozaiky. Tato katedrála je asi největším skvostem Torcella spolu s kostelem Santa Fosca. Před katedrálou se každý může vyfotit na Attilově trůnu, na němž prý sedával samotný bojovník Attila. Za zmínku stojí také nakupování. Na Torcellu se dají pořídit suvenýry o něco levnější než v centru Benátek. Proto je výhodné si zde nakoupit alespoň pohlednice nebo typické karnevalové masky.

Burano

Trojici námi navštívených ostrovů doplňuje Burano. Tento ostrůvek si mě získal asi nejvíce. Již z dálky, kdy připlouváme k Buranu, mě zaujaly krásné pestré barvy fasád domů. Najde se tu snad celá paleta barev a to od sytě modré až po rudě červenou. I tento ostrůvek má svá specifika. Je považován za ostrov rybářů a krajek. Jestli-že jsme na Muranu snad na každém kroku naráželi na výrobky ze skla, tak na Buranu nás pronásledovaly všude krajky. Mnohé zvědavce také láká podívaná na místní šikmou věž. Ta je vidět již z dálky, bohužel jsem se k této věži kostela nedostala, protože času bylo málo a cestou jsem nějak zabloudila. Tak snad příště.

San Michele

Na závěr zmíním ještě jeden z ostrovů, kolem kterého jsme několikrát proplouvali a který mě utkvěl v paměti a to San Michele. Neboť tento ostrov patří celý mrtvým. Zjednodušeně by se dalo říct, že je to hřbitov. Mrtví Benátčané jsou přepraveni právě na toto místo, kde jsou i pohřbeni. Z dálky je San Michele nápadný oranžovou zdí, kterou je dokola obehnán. Zahlédnout lze také velké hrobky, které zde stojí. Klid ke svému poslednímu odpočinku tady prý našlo i několik slavných osobností.

Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.

První dojmy

První věc mě zarazila hned na začátku, když jsem se svou dvacetiletou hostitelkou Bárou Finnsdötir ubírala autem směrem k jejímu domovu na předměstí Reykjavíku. Městská doprava je tam tak řídká, že v jednom autobuse sedí v průměru jen dva lidé, všichni totiž jezdí auty. Cesta od hlavního autobusového nádraží nám trvala cca 10 minut, takže je vidět, že Reykjavík projedete coby dup. Byl srpen. Teplota se pohybovala kolem 9 stupňů, ale vítr foukající od oceánu způsoboval dojem, že bylo mnohem chladněji. V jejím řadovém domku jsem dostala vlastní pokoj s koupelnou. Pak jsme si sedli k opečenému toastu se slaným máslem – nejčastějším jídlem a povídali si o všem, co nás napadlo. A Bára mi ukázala křišťálový servis z Prahy, co její otec kdysi dovezl z dovolené.

Muzea a kultura

Během jednoho týdne jsme prošli snad všechny muzea, co se na islandu nacházejí. Národní muzeum, kde je vystaveno plno vykopávek po Vikinzích, Arbaer muzeum neboli skanzen, který se snaží připomenout dobovou architekturu, způsob středověkého života a tradiční domácí zvířata, muzeum Einara Jónssona, jednoho z nejslavnějších sochařů, nejstarší a nejmenší dům, nacházející se v centru. Saga muzeum, ve kterém se vypráví legendy o prvních obyvatelích Islandu a prohlédnout si tam můžete jejich voskové podobizny. Muzeum Sigurjóna Óláfssona, dalšího sochaře a umělce a nakonec Námořní muzeum, které vás zavede i do vnitřku lodi. Mimo to jsme navštívili i tamní botanickou zahradu a zoologickou zahradu, kde si za v přepočtu stokorunu můžete prohlédnout domácí zvířata. Na Islandu se staví i druhá opera, která ale kvůli krizi nemůže být dostavěna.

Zajímavost v tvorbě jmen

Islandská příjmení se tvoří stále starým způsobem. Vždy se použije otcovo křestní jméno a k němu se přidá koncovka son pro chlapce a nebo döttir pro holčičku. Zjistíme tedy, že Bářin otec se jmenuje Finn. Její bratr se jmenuje Hjálmar. Bratrovo jméno tedy bude Hjálmar Finnsson. Není to ale příjmení na jaké jsme zvyklí. Nikdy se nesmí použít samostatně bez křestního jména.

Náš projekt

V pondělí 24. 8. byl první školní den. Na středních a základních školách výuka začíná deset minut po osmé hodině. S Bárou jsem se vydala na její vyšší odbornou školu zaměřenou na estetickou výchovu. Tam nás přivítala skupina učitelek a už jsme se vrhli na tvorbu animací a zvukových doplňků, které měly být součástí našeho projektu – e-learningové učebnice anglického jazyka, za jejíž tvorbou jsme na Island vlastně jeli. Vybavená škola moc dobře nebyla a vůbec i její úroveň mi nepřipadala dostačující. Snad to tak ale není i s ostatními vysokými školami.

Tradiční jídlo, pití a islandské pivo

Nejobvyklejším jídlem na Islandu je jehněčí a to na všelijaké způsoby. V každém obchodě ho koupíte uzené. To ale chutná hodně po kouři. Více než jsme zvyklí u nás. Zato jehněčí steaky jsou delikátní. Měli jsme je grilované s opečenými brambory v alobalu, s rukolou, u příležitosti Bářiných jednadvacátých narozenin, kdy se k nám domů sjela celá její rodina. Dříve se z jehněčího využívalo všechno. Krev se pila a sušila, z jater se dělal puding, hlavy se opekly a největší pochoutkou byly beraní varlata.

Jako předkrm se podávaly langusty, což je taky jedna ze specialit. Dezert byla zmrzlina, přes to, jak bylo chladno. Zmrzlinu můžete koupit v obrovském papírovém kornoutu, k tomu si ještě můžete zakousnout lékořicové bonbony a horkou tekutou čokoládu. Lahůdka!

Hodně vyhledávané jsou také solené sušené ryby, které se nechávají odstát zhruba na 3 měsíce. Ale pozor na ten zápach! Pečivo je jinak žitné, pečlivě si přečtěte obal, ať nekoupíte sladký chléb místo obyčejného. K pití se podává často obyčejná voda, která je zadarmo k dispozici v každé kavárně a restauraci. Jinak jsou Islanďané velkými milovníky piva. Půllitr stojí v přepočtu 150 Kč, jejich pivo značky Viking mi ale příliš nechutnalo. Bylo hodně hořké a jakoby rozředěné. Dalším oblíbeným pitím je kořalka Brenivín přezdívaná „černá smrt“. Má kmínový nádech. A vodka Opal, která je, věřte tomu nebo ne, slaná! Od stejné značky jsou i lékořicové bonbony, také slané!

Islandský design a móda

Na Islandu stojí za povšimnutí móda. Známá je například outdoorová značka 66 º North face, která působí už od začátku minulého století, a pak hlavně obrovské množství designérských obchodů. Nakoupit můžete všelijaké módní výstřelky z ovčí vlny. Oblíbená je značka Varma. Ručně vyráběné šperky z lávy a obsidiánů. Keramika, doplňky do interiéru a plno dalšího. Islanďana od turisty rozeznáte na první pohled. Jsou to módní znalci. Dbají na svou postavu a na to, aby vypadali pěkně.

Noční život

Islanďané se rádi baví. V pátek večer je doslova risk jít do města do nějakého klubu. Je tam tak narváno, a to přesto, že klubů je na každém rohu několik. My jsme takhle vyrazili. Myslela jsem, že se každým okamžikem ztratím. Pořád mě někdo oslovoval, neboť v outdoorovém oblečení jsem vypadala jako cizinka na první pohled. Musím říct, že Islanďané si neberou žádné servítky. Jsou energičtí a nespoutaní. Tančí divoce. Noční život pro ně začíná až po půlnoci a končí v ranních hodinách. V jednom rockovém klubu jsme zahlédli Björk. Když jsme si ji chtěli vyfotit, začala se bránit.

Jací doopravdy jsou?

Můžou se vám zdát chladní, drsní, ne moc otevření, vlažní a neoblomní, ale když jim dáte čas, poznáte, že jsou vstřícní, citliví, poetičtí, loajální. Všemu se rádi naučí. Umějí perfektně anglicky. Rychle se přizpůsobí a rozvíjejí své schopnosti na co nejvyšší úroveň. I když se před vámi neukážou přesně v té pozici, jací jsou v přítomnosti svých přátel a blízkých, také před vámi nic nezatají. Klidně se s nimi dá přátelit.

Poslední den

Nastal pro mě poslední den v Bářině rodině. Ráno mě vzbudila, k snídani jsme si daly zas jeden toast. Vždycky se divila, když mi to nestačilo a brala jsem si druhý. Odpoledne jsme vyrazily na kolech podél oceánu, kde se nějací opilí odvážlivci koupali v ledové vodě. Jely jsme se podívat na hřbitov a později jsme šly sbírat borůvky. Tam jsem poprvé spatřila něco jako nízký smrkový les. Vrátily jsme se a Bára mi borůvky přenechala jako dárek. K večeři její strýc uvařil výbornou rybu a ještě dlouho do noci jsme si povídali. Pak jsem šla naposledy spát do své letadlové postele s vědomím, že je konec a že zítra touhle dobou už budu v Berlíně. Usínala jsem s vděčnými vzpomínkami a přemítala o všem krásném, co jsem zažila.

Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.

První dojmy

První věc mě zarazila hned na začátku, když jsem se svou dvacetiletou hostitelkou Bárou Finnsdötir ubírala autem směrem k jejímu domovu na předměstí Reykjavíku. Městská doprava je tam tak řídká, že v jednom autobuse sedí v průměru jen dva lidé, všichni totiž jezdí auty. Cesta od hlavního autobusového nádraží nám trvala cca 10 minut, takže je vidět, že Reykjavík projedete coby dup. Byl srpen. Teplota se pohybovala kolem 9 stupňů, ale vítr foukající od oceánu způsoboval dojem, že bylo mnohem chladněji. V jejím řadovém domku jsem dostala vlastní pokoj s koupelnou. Pak jsme si sedli k opečenému toastu se slaným máslem – nejčastějším jídlem a povídali si o všem, co nás napadlo. A Bára mi ukázala křišťálový servis z Prahy, co její otec kdysi dovezl z dovolené.

Muzea a kultura

Během jednoho týdne jsme prošli snad všechny muzea, co se na islandu nacházejí. Národní muzeum, kde je vystaveno plno vykopávek po Vikinzích, Arbaer muzeum neboli skanzen, který se snaží připomenout dobovou architekturu, způsob středověkého života a tradiční domácí zvířata, muzeum Einara Jónssona, jednoho z nejslavnějších sochařů, nejstarší a nejmenší dům, nacházející se v centru. Saga muzeum, ve kterém se vypráví legendy o prvních obyvatelích Islandu a prohlédnout si tam můžete jejich voskové podobizny. Muzeum Sigurjóna Óláfssona, dalšího sochaře a umělce a nakonec Námořní muzeum, které vás zavede i do vnitřku lodi. Mimo to jsme navštívili i tamní botanickou zahradu a zoologickou zahradu, kde si za v přepočtu stokorunu můžete prohlédnout domácí zvířata. Na Islandu se staví i druhá opera, která ale kvůli krizi nemůže být dostavěna.

Zajímavost v tvorbě jmen

Islandská příjmení se tvoří stále starým způsobem. Vždy se použije otcovo křestní jméno a k němu se přidá koncovka son pro chlapce a nebo döttir pro holčičku. Zjistíme tedy, že Bářin otec se jmenuje Finn. Její bratr se jmenuje Hjálmar. Bratrovo jméno tedy bude Hjálmar Finnsson. Není to ale příjmení na jaké jsme zvyklí. Nikdy se nesmí použít samostatně bez křestního jména.

Náš projekt

V pondělí 24. 8. byl první školní den. Na středních a základních školách výuka začíná deset minut po osmé hodině. S Bárou jsem se vydala na její vyšší odbornou školu zaměřenou na estetickou výchovu. Tam nás přivítala skupina učitelek a už jsme se vrhli na tvorbu animací a zvukových doplňků, které měly být součástí našeho projektu – e-learningové učebnice anglického jazyka, za jejíž tvorbou jsme na Island vlastně jeli. Vybavená škola moc dobře nebyla a vůbec i její úroveň mi nepřipadala dostačující. Snad to tak ale není i s ostatními vysokými školami.

Tradiční jídlo, pití a islandské pivo

Nejobvyklejším jídlem na Islandu je jehněčí a to na všelijaké způsoby. V každém obchodě ho koupíte uzené. To ale chutná hodně po kouři. Více než jsme zvyklí u nás. Zato jehněčí steaky jsou delikátní. Měli jsme je grilované s opečenými brambory v alobalu, s rukolou, u příležitosti Bářiných jednadvacátých narozenin, kdy se k nám domů sjela celá její rodina. Dříve se z jehněčího využívalo všechno. Krev se pila a sušila, z jater se dělal puding, hlavy se opekly a největší pochoutkou byly beraní varlata.

Jako předkrm se podávaly langusty, což je taky jedna ze specialit. Dezert byla zmrzlina, přes to, jak bylo chladno. Zmrzlinu můžete koupit v obrovském papírovém kornoutu, k tomu si ještě můžete zakousnout lékořicové bonbony a horkou tekutou čokoládu. Lahůdka!

Hodně vyhledávané jsou také solené sušené ryby, které se nechávají odstát zhruba na 3 měsíce. Ale pozor na ten zápach! Pečivo je jinak žitné, pečlivě si přečtěte obal, ať nekoupíte sladký chléb místo obyčejného. K pití se podává často obyčejná voda, která je zadarmo k dispozici v každé kavárně a restauraci. Jinak jsou Islanďané velkými milovníky piva. Půllitr stojí v přepočtu 150 Kč, jejich pivo značky Viking mi ale příliš nechutnalo. Bylo hodně hořké a jakoby rozředěné. Dalším oblíbeným pitím je kořalka Brenivín přezdívaná „černá smrt“. Má kmínový nádech. A vodka Opal, která je, věřte tomu nebo ne, slaná! Od stejné značky jsou i lékořicové bonbony, také slané!

Islandský design a móda

Na Islandu stojí za povšimnutí móda. Známá je například outdoorová značka 66 º North face, která působí už od začátku minulého století, a pak hlavně obrovské množství designérských obchodů. Nakoupit můžete všelijaké módní výstřelky z ovčí vlny. Oblíbená je značka Varma. Ručně vyráběné šperky z lávy a obsidiánů. Keramika, doplňky do interiéru a plno dalšího. Islanďana od turisty rozeznáte na první pohled. Jsou to módní znalci. Dbají na svou postavu a na to, aby vypadali pěkně.

Noční život

Islanďané se rádi baví. V pátek večer je doslova risk jít do města do nějakého klubu. Je tam tak narváno, a to přesto, že klubů je na každém rohu několik. My jsme takhle vyrazili. Myslela jsem, že se každým okamžikem ztratím. Pořád mě někdo oslovoval, neboť v outdoorovém oblečení jsem vypadala jako cizinka na první pohled. Musím říct, že Islanďané si neberou žádné servítky. Jsou energičtí a nespoutaní. Tančí divoce. Noční život pro ně začíná až po půlnoci a končí v ranních hodinách. V jednom rockovém klubu jsme zahlédli Björk. Když jsme si ji chtěli vyfotit, začala se bránit.

Jací doopravdy jsou?

Můžou se vám zdát chladní, drsní, ne moc otevření, vlažní a neoblomní, ale když jim dáte čas, poznáte, že jsou vstřícní, citliví, poetičtí, loajální. Všemu se rádi naučí. Umějí perfektně anglicky. Rychle se přizpůsobí a rozvíjejí své schopnosti na co nejvyšší úroveň. I když se před vámi neukážou přesně v té pozici, jací jsou v přítomnosti svých přátel a blízkých, také před vámi nic nezatají. Klidně se s nimi dá přátelit.

Poslední den

Nastal pro mě poslední den v Bářině rodině. Ráno mě vzbudila, k snídani jsme si daly zas jeden toast. Vždycky se divila, když mi to nestačilo a brala jsem si druhý. Odpoledne jsme vyrazily na kolech podél oceánu, kde se nějací opilí odvážlivci koupali v ledové vodě. Jely jsme se podívat na hřbitov a později jsme šly sbírat borůvky. Tam jsem poprvé spatřila něco jako nízký smrkový les. Vrátily jsme se a Bára mi borůvky přenechala jako dárek. K večeři její strýc uvařil výbornou rybu a ještě dlouho do noci jsme si povídali. Pak jsem šla naposledy spát do své letadlové postele s vědomím, že je konec a že zítra touhle dobou už budu v Berlíně. Usínala jsem s vděčnými vzpomínkami a přemítala o všem krásném, co jsem zažila.

Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.

Ubytování a doprava

Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelwor­ld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.

Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.

Zajímavosti

V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.

Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.

Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.

Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).

Okolí Buenos Aires

Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.

Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.

Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.

Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.

Ubytování a doprava

Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelwor­ld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.

Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.

Zajímavosti

V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.

Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.

Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.

Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).

Okolí Buenos Aires

Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.

Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.

Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.

Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.

Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.

Temné uličky

Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.

Co bude dál?

Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.

Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.

Dobrodružství na lavičce

Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.

Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.

Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.

Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.

Temné uličky

Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.

Co bude dál?

Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.

Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.

Dobrodružství na lavičce

Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.

Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.

Londýn – hlavní město Spojeného království, či chcete-li Velké Británie, pýcha všech Angličanů, obdivovaný turisty a vyhledávaný emigranty, město mnoha uskutečněných snů, bouřlivé historie, oslavující moc králů, přihlížející jejich pádům.

Londýn je veliké téma, inspirace umělců, obchodníků, hazardérů i bláznů, mnozí tu najdou slávu i úspěch v umění či v centru světové ekonomiky, jiní hledají jen sami sebe, v metropoli mnoha náboženství a etnických skupin. Londýn je město mnoha kultur, ale i životních úrovní, lidských snah a víření osudů.

Bylo o něm napsáno už mnoho a stále je a vždycky bude o čem psát, Londýn se neustále mění a rozrůstá, i jeho historie přichází se stále novými příběhy, ale přesto jsme se v našem článku pokusili zachytit alespoň některé londýnské divy a půvaby, pro inspiraci čtenářů. {{reklama()}}

BigBen ve svém 150. výročí!

Jeden z nejslavnějších symbolů města a celé Anglie byl letos obzvlášť středem pozornosti, poslední den v květnu totiž oslavil své 150 narozeniny. Tento londýnský monument, stojící přímo ve středu všeho dění, byl svědkem desítek a stovek událostí světového významu, mnoha slavných ceremonií, od samotných korunovací přes královské svatby, smuteční obřady králů a vysokých státníků, zkrátka při pohledu na tuto majestátní věž vám určitě bleskne hlavou – ten by mohl vyprávět…

Původní název – Věž sv. Štěpána (St. Stephen’s Tower), je mnohem méně známý, než slavná přezdívka BigBen, která se prý váže k největšímu z pěti zvonů uvnitř hodin a dále k siru Benjaminu Hallovi, hlavnímu staviteli.

BigBen je dále neodmyslitelnou součástí Westminsterského paláce a budov parlamentu. Přímo zde se také nachází Westminsterské opatství (Westminster Abbey), kde se návštěvníci, ohromení silou přítomnosti britské historie, doslova zastaví v čase. Jsou zde pohřbeni králové a královny ve svých honosných hrobkách, např. pro zajímavost Alžběta I. hned vedle své sestřenice, skotské královny, Mary Stuart, kterou dala popravit.

K Westminsteru se pojí legenda o pokusu vyhodit jej do povětří za pomoci střelného prachu. Guy Fawkes, jeden ze zločinců, kteří se tak pokusili zabít krále, byl vězněn a mučen v Toweru.

Londýnský „Tower“ a katedrála sv. Pavla

“Tower of London“ patří do správy britských královských paláců a sídel, přestože jde o stavbu sloužící dříve jako vězení. Ne však ledajaké, mezi studenými a temnými zdmi tu našli smrt ti, kdo se znelíbili králi, většinou vysoce postavení a mezi nimi i samotné královny, čímž je historie britských panovníků dobře známá. Vzpomeneme si na Annu Boleynovou, druhou manželku krále Jindřicha VIII., stejně tak jako jeho pátou ženu, Kateřinu Howardovou. Obě byly v Toweru vězněny a popraveny, slavná Anna Boleynová, žena, která byla jedním z důvodů pro náboženskou reformu, je tu i pohřbená. Jsou tu také uloženy korunovační klenoty, jejichž expozice je přístupná veřejnosti. Hned vedle Toweru je nepřehlédnutelný “Tower Bridge“, další slavná londýnská ikona.

Jako je Westminster Abbey posledním místem odpočinku mnoha britských monarchů, katedrála sv. Pavla je zasvěcena národním hrdinům a válečníkům, mužům, kterým Anglie vděčí za to, čím je dnes. Proto právě tady odpočívá i admirál Nelson.

Zde se konala také pohádková svatba korunního prince Charlese a princezny Diany, kterou sledoval celý svět a v nedávné době se tu konaly slavnostní mše u příležitosti 80. narozenin a zlaté svatby královny Alžběty II.

Buckinghamský palác

Oficiální rezidence královny a královské rodiny, kromě slavnostních recepcí a banketů se tu projednávají státní záležitosti, část paláce je každoročně v určité době přístupna veřejnosti.

Buckinghamský palác má celkem 775 místností, z toho oficiálních místností přístupných veřejnosti je 19. Místnosti jsou vybaveny nábytkem, obrazy a dekorativními předměty nedozírné ceny, všechny většinou spadající do královských uměleckých sbírek. Palác by se dal sám o sobě považovat za výsostnou uměleckou galerii nebo muzeum. Portréty na stěnách v přízemní hale jsou stále ve stejném pořadí, jak je naaranžovali podle přání královny Viktorie.

Jiné atrakce a zajímavosti – obchodní dům Harrods

Harrods sice patří ke vzorům velkosvětské elegance, můžete tu při nákupu narazit na slavné osobnosti, můžete mít pocit, že si tu dává dostaveníčko“ horních deset tisíc“ a že to není nic pro vás. Omyl! Harrods je zvyklý na davy turistů, korzujících s poschodí do poschodí, obdivujících vystavené plody moře všech tvarů a velikostí, stejně jako šperky a oblečení v cenách sportovních automobilů apod. Je zvykem a tradicí odnést si z Harrods třeba jen nepatrný suvenýr, ale nemějte strach, Harrods myslel na všechno a k dostání jsou tu věcičky, cukrovinky a jiné suvenýry dostupné pro každou kapsu.

Kromě historických staveb a královských paláců nám Londýn nabízí k vidění mnoho i v oblasti moderní architektury, město, které je centrem obchodu, stejně jako největším finančním centrem, je samozřejmě plné skleněných “věžáků“ a jiných administrativních budov, hodných světové metropole.

London Eye – vyhlídkové kolo, je vidět přímo od BigBenu a můžete jeho návštěvu spojit s příjemnou procházkou po břehu řeky Temže. V této části Londýna je také velké množství galerií a uměleckých výstav pod širým nebem, známá je Tateova moderní galerie, přímo u “kola“ je také Londýnské akvárium.

Mezi historické zajímavosti Londýna patří již zmíněný pokus o atentát ve Westminsteru, jehož strůjci a organizátoři byli včas dopadeni a uvězněni. Na oslavu odvrácení nebezpečí se v Anglii každoročně konají během listopadu ohňostroje a oslavy.

Významným datem je také rok 1666, kdy byla velká část Londýna zničena obrovským požárem. fotografie kreseb a informace je možné najít v galeriích.

Legendární postavou starého Londýna je známý Sherlock Holmes, který zde má své muzeum s příběhem o postrachu jménem Jack the Ripper (Jack Rozparovač). Patří mezi hrůzyplné londýnské atrakce, jeho legenda je však také úzce spjata s královskou rodinou.

Londýn je v nabídkách mnoha cestovních kanceláří za přijatelné ceny, vyplatí se využít např. Student Agency. Nejdražší je ubytování a vstup do velkých, královských paláců, do Toweru apod. Mnoho památek a atrakcí však stojí za to i bez toho, abyste museli chodit dovnitř. Umělecké galerie bývají naopak zdarma, včetně Národní galerie na náměstí Trafalgar. Ve vnitřních prostorách se většinou nesmí fotografovat, ale pohlednice s interiéry zámků, katedrál a jiných budov jsou vždy k dostání v příslušném obchodu se suvenýry.

Tip: O víkendech není na škodu si přivstat a vyrazit do ulic Londýna brzy ráno, mezi sedmou a osmou hodinou, abyste se vyhnuli neproniknutelným davům. Mnoho obchodů, atrakcí, či galerií sice otvírá kolem deváté, ale do té doby si můžete, bez problémů a mačkání se v tlačenici, prohlédnout a vyfotit z venku mnoho památek, jako je BigBen, Tower, nebo Tower Bridge a navíc atmosféra pomalu se probouzejícího města, těsně před návalem tisícových davů, má rozhodně něco do sebe.

Londýn – hlavní město Spojeného království, či chcete-li Velké Británie, pýcha všech Angličanů, obdivovaný turisty a vyhledávaný emigranty, město mnoha uskutečněných snů, bouřlivé historie, oslavující moc králů, přihlížející jejich pádům.

Londýn je veliké téma, inspirace umělců, obchodníků, hazardérů i bláznů, mnozí tu najdou slávu i úspěch v umění či v centru světové ekonomiky, jiní hledají jen sami sebe, v metropoli mnoha náboženství a etnických skupin. Londýn je město mnoha kultur, ale i životních úrovní, lidských snah a víření osudů.

Bylo o něm napsáno už mnoho a stále je a vždycky bude o čem psát, Londýn se neustále mění a rozrůstá, i jeho historie přichází se stále novými příběhy, ale přesto jsme se v našem článku pokusili zachytit alespoň některé londýnské divy a půvaby, pro inspiraci čtenářů. {{reklama()}}

BigBen ve svém 150. výročí!

Jeden z nejslavnějších symbolů města a celé Anglie byl letos obzvlášť středem pozornosti, poslední den v květnu totiž oslavil své 150 narozeniny. Tento londýnský monument, stojící přímo ve středu všeho dění, byl svědkem desítek a stovek událostí světového významu, mnoha slavných ceremonií, od samotných korunovací přes královské svatby, smuteční obřady králů a vysokých státníků, zkrátka při pohledu na tuto majestátní věž vám určitě bleskne hlavou – ten by mohl vyprávět…

Původní název – Věž sv. Štěpána (St. Stephen’s Tower), je mnohem méně známý, než slavná přezdívka BigBen, která se prý váže k největšímu z pěti zvonů uvnitř hodin a dále k siru Benjaminu Hallovi, hlavnímu staviteli.

BigBen je dále neodmyslitelnou součástí Westminsterského paláce a budov parlamentu. Přímo zde se také nachází Westminsterské opatství (Westminster Abbey), kde se návštěvníci, ohromení silou přítomnosti britské historie, doslova zastaví v čase. Jsou zde pohřbeni králové a královny ve svých honosných hrobkách, např. pro zajímavost Alžběta I. hned vedle své sestřenice, skotské královny, Mary Stuart, kterou dala popravit.

K Westminsteru se pojí legenda o pokusu vyhodit jej do povětří za pomoci střelného prachu. Guy Fawkes, jeden ze zločinců, kteří se tak pokusili zabít krále, byl vězněn a mučen v Toweru.

Londýnský „Tower“ a katedrála sv. Pavla

“Tower of London“ patří do správy britských královských paláců a sídel, přestože jde o stavbu sloužící dříve jako vězení. Ne však ledajaké, mezi studenými a temnými zdmi tu našli smrt ti, kdo se znelíbili králi, většinou vysoce postavení a mezi nimi i samotné královny, čímž je historie britských panovníků dobře známá. Vzpomeneme si na Annu Boleynovou, druhou manželku krále Jindřicha VIII., stejně tak jako jeho pátou ženu, Kateřinu Howardovou. Obě byly v Toweru vězněny a popraveny, slavná Anna Boleynová, žena, která byla jedním z důvodů pro náboženskou reformu, je tu i pohřbená. Jsou tu také uloženy korunovační klenoty, jejichž expozice je přístupná veřejnosti. Hned vedle Toweru je nepřehlédnutelný “Tower Bridge“, další slavná londýnská ikona.

Jako je Westminster Abbey posledním místem odpočinku mnoha britských monarchů, katedrála sv. Pavla je zasvěcena národním hrdinům a válečníkům, mužům, kterým Anglie vděčí za to, čím je dnes. Proto právě tady odpočívá i admirál Nelson.

Zde se konala také pohádková svatba korunního prince Charlese a princezny Diany, kterou sledoval celý svět a v nedávné době se tu konaly slavnostní mše u příležitosti 80. narozenin a zlaté svatby královny Alžběty II.

Buckinghamský palác

Oficiální rezidence královny a královské rodiny, kromě slavnostních recepcí a banketů se tu projednávají státní záležitosti, část paláce je každoročně v určité době přístupna veřejnosti.

Buckinghamský palác má celkem 775 místností, z toho oficiálních místností přístupných veřejnosti je 19. Místnosti jsou vybaveny nábytkem, obrazy a dekorativními předměty nedozírné ceny, všechny většinou spadající do královských uměleckých sbírek. Palác by se dal sám o sobě považovat za výsostnou uměleckou galerii nebo muzeum. Portréty na stěnách v přízemní hale jsou stále ve stejném pořadí, jak je naaranžovali podle přání královny Viktorie.

Jiné atrakce a zajímavosti – obchodní dům Harrods

Harrods sice patří ke vzorům velkosvětské elegance, můžete tu při nákupu narazit na slavné osobnosti, můžete mít pocit, že si tu dává dostaveníčko“ horních deset tisíc“ a že to není nic pro vás. Omyl! Harrods je zvyklý na davy turistů, korzujících s poschodí do poschodí, obdivujících vystavené plody moře všech tvarů a velikostí, stejně jako šperky a oblečení v cenách sportovních automobilů apod. Je zvykem a tradicí odnést si z Harrods třeba jen nepatrný suvenýr, ale nemějte strach, Harrods myslel na všechno a k dostání jsou tu věcičky, cukrovinky a jiné suvenýry dostupné pro každou kapsu.

Kromě historických staveb a královských paláců nám Londýn nabízí k vidění mnoho i v oblasti moderní architektury, město, které je centrem obchodu, stejně jako největším finančním centrem, je samozřejmě plné skleněných “věžáků“ a jiných administrativních budov, hodných světové metropole.

London Eye – vyhlídkové kolo, je vidět přímo od BigBenu a můžete jeho návštěvu spojit s příjemnou procházkou po břehu řeky Temže. V této části Londýna je také velké množství galerií a uměleckých výstav pod širým nebem, známá je Tateova moderní galerie, přímo u “kola“ je také Londýnské akvárium.

Mezi historické zajímavosti Londýna patří již zmíněný pokus o atentát ve Westminsteru, jehož strůjci a organizátoři byli včas dopadeni a uvězněni. Na oslavu odvrácení nebezpečí se v Anglii každoročně konají během listopadu ohňostroje a oslavy.

Významným datem je také rok 1666, kdy byla velká část Londýna zničena obrovským požárem. fotografie kreseb a informace je možné najít v galeriích.

Legendární postavou starého Londýna je známý Sherlock Holmes, který zde má své muzeum s příběhem o postrachu jménem Jack the Ripper (Jack Rozparovač). Patří mezi hrůzyplné londýnské atrakce, jeho legenda je však také úzce spjata s královskou rodinou.

Londýn je v nabídkách mnoha cestovních kanceláří za přijatelné ceny, vyplatí se využít např. Student Agency. Nejdražší je ubytování a vstup do velkých, královských paláců, do Toweru apod. Mnoho památek a atrakcí však stojí za to i bez toho, abyste museli chodit dovnitř. Umělecké galerie bývají naopak zdarma, včetně Národní galerie na náměstí Trafalgar. Ve vnitřních prostorách se většinou nesmí fotografovat, ale pohlednice s interiéry zámků, katedrál a jiných budov jsou vždy k dostání v příslušném obchodu se suvenýry.

Tip: O víkendech není na škodu si přivstat a vyrazit do ulic Londýna brzy ráno, mezi sedmou a osmou hodinou, abyste se vyhnuli neproniknutelným davům. Mnoho obchodů, atrakcí, či galerií sice otvírá kolem deváté, ale do té doby si můžete, bez problémů a mačkání se v tlačenici, prohlédnout a vyfotit z venku mnoho památek, jako je BigBen, Tower, nebo Tower Bridge a navíc atmosféra pomalu se probouzejícího města, těsně před návalem tisícových davů, má rozhodně něco do sebe.

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.

V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází

Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.

Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!

Klidné centrum bretaňské kultury, sídlo hrnčířů, město starobylých brázděných domů na soutoku řek Odet a Steir – tak lze v krátkosti charakterizovat město, které sice většina cestovních kanceláří zařazuje do programu svých zájezdů, ale na jeho prohlídku vymezuje jen minimum času. My jsme sem přijeli v odpoledních hodinách a tak jsme měli možnost prožít tu proměnu historického klenotu v blyštivý náhrdelník světel, rozesetých po obou březích říčky Odet.

V srdci Bretaně

Historickým i současným a přirozeným centrem města je kostel Saint – Corentine, jehož dvojice věží velmi dobře poslouží jako orientační bod ke vstupu do starých čtvrtí Quimperu. Dvojice věží i katedrála samotná byla vybudována mezi 13. až 15. stoletím n. l. a jako její základní charakteristický rys je možnost označit růžový strop hlavní kostelní lodě se žlutým žebrováním. Jako nešikovnost stavitelů či jako geniální tah architekta lze ohodnotit orientaci hlavní chrámové lodě šikmo od kůru, což jej odlišuje od podobných svatostánků. Záleží, jak kdo se na to dívá! Přestože v době naší návštěvy byla většina chrámu zahalena lešením, pohled na něj v nás vyvolával impozantní dojem. Ať už zvenku svou mohutností, či zevnitř již zmiňovanou specifickou výzdobou a bohatým zdobením oken, zapůsobil na každého z nás zvláštním dojmem. Snad mi odpustíte to přirovnání, ale jako kdyby se tu kvočna usadila do hnízda a na všechny strany rozsévala zárodky bretaňské kultury. Tak nějak zvláštně mateřsky na nás působil chrám Saint – Corentine i náměstí Terre Du Auc. I přes pošmourné, deštivé počasí se nám pořád chtělo toulat uličkami lemovanými starobylými brázděnými domy, nahlížet do obchůdků v jejich suterénech a obdivovat šikovné ruce hrnčířů, kteří plní roli pokračovatelů zdejší hrnčířské tradice. Po dvouletém školení dokáží před zákazníkem vykouzlit na talíři bohatou škálu ornamentům v široké paletě barev. Člověk jen může obdivovat lehkost a bravuru, se kterou jsou schopni vytvořit ty drobné krásy, které přinášejí tolik radosti. Ani vytrvalý déšť, ani postupující soumrak nás nedokážou vyhnat ze starobylých uliček. Naopak! Jakoby nás postupně rozsvěcující se světla vtahovala do labyrintu mostů, mostků, zákoutí a náměstíček stejně tak tajemně vábivého, jako je Bretaň samotná.

Když večer přichází

Ani v pokročilém podvečeru neslábne malý dav domorodců a návštěvníků, kteří nás v proudu lidských těl unáší stále někam dál. Přesto zaznamenáme teplou zář oken muzea Bretaně, nacházejícího se v bezprostředním sousedství katedrály, jejíž zahradou se do něho i vstupuje. Sbírky jsou sestaveny z místních archeologických vykopávek a spolu s výstavou bretaňských krojů dávají relativně širokou možnost seznámit se s bretaňskou minulostí, pochopit genius loci tohoto regionu. Jen kousek od katedrály můžete vstoupit do světa barev a štětců v Muzeu výtvarných umění, jehož výstava je zasvěcena místnímu rodákovi, básníku a výtvarnému umělci Maxi Jacobovi. Sbírku doplňují i obrazy jeho přátel, mezi něž patřil sám Pablo Picasso. Že tato kulturní instituce nehledí jen do minulosti, ale žije i současností, dokumentují další dvě, souběžně probíhající výstavy současného umění.

Za svitu lamp

Když vycházíme z muzea, vítá nás tmavá noc a kapky deště bubnují do našich kapucí se snad ještě větší intenzitou. Občas se vynoříme na břehu říčky Odet, ale znovu a znovu odskakujeme do dalších uliček, ze kterých na nás občas vykouknou zajímavé kostelíky se jmény jako Locmaria (z 11. století), St. Mathieau či nebretoňsky znějící Kerfenteun. Potulujeme se pěší zónou Vieux Quimper, která nás brzy přivede znovu před dominantu města – katedrálu Saint – Corentine. Jsme v Bretani, a jelikož bretonci byli vždy specifickou a leckdy i svéráznou komunitou, nepřekvapí nás, že irský mnich Corentinus, který byl prvním zdejším biskupem. Patří mezi světce, kteří nebyli nikdy církví oficiálně uznáni. Přesto žije v srdcích domorodců jako světec a patron města zároveň.

Loučení s Quimper

Připozdívá se a blíží se i čas našeho odjezdu z Quimper. Ještě jednou se projdeme uličkami města, které neslo jméno svého biskupa Quimper – Corentine, za Francouzské revoluce se přejmenovalo na Montagne sur Odet, aby pak získalo dnešní název Quimper. Už sice asi nepoznáme, jak divoce dokáže pulsovat srdce města během festivalu de Cornouialle, ani nestihneme projít tržiště s rybami, masem, sýry, plněnými palačinkami a čas nám nezbude ani na malou botanickou zahradu. Ale chvilku na sladkou tečku za návštěvou Quimperu si určitě najdeme. Mandlový, medem prolévaný croissant stojí za to!