Connect with us

Zajímavá města

V temných uličkách Marakéše

Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na
lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na
pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes
ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní
boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již
začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci.

Published

on

Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.

Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.


Temné uličky

Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.

Co bude dál?

Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.


Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.

Dobrodružství na lavičce

Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.


Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.

Dny plynou jak po obloze mračna a člověk se najednou ocitne v Africe. A to se stalo i mně a mému otci. Po překonání Španělska, přes majestátní hory lemující Gibraltarský průliv, a přeplavení se na africký kontinent jsem došlápl, již neklidnou ploskou nohou, na horký a divoký Africký kontinent. Vstupní branou do Maroka se pro nás stal exotický Tanger. Ale to je na jiné povídání a já bych se s hurá po časové ose přesunul dopředu a to do Marakeše, protože zde se zrodila obranná metoda, kterou jsem měl možnost poprvé aplikovat zde v Maroku.

Po 8 hodinovém přesunu autobusem, velkoryse temperovaným na teplotu vnějšího povětří a to je za zimních marockých nocí pouhých 5 stupňů Celsia, jsme se dostali na místa, kde se dějiny otištěné do podoby města prolínají se současným úpadkem. Z mrazírenského boxu jsme se vyklopýtali v nezáviděníhodný čas, ve tři hodiny ráno. Marek Eben by to jistě vtipně okomentoval jako čas, kdy je na některé věci příliš brzy a na jiné naopak příliš pozdě, a následně by dlouze cenil své krysí zoubky. Šourali jsme se rovnými a vznosnými třídami nového Marakeše, ospale a polopaticky komentovali okolí a pořizovali roztřesené fotky nasvícené fortifikace.


Temné uličky

Zevlovali jsme, jak se sluší a patří v tuto nevhodnou hodinu, až jsme se dovlnili do starého města, kde nás polkly uzoučké křivolaké uličky. Pohltily nás a vcucly jako stará splašková kanalizace. Temná zákoutí prochcaná hektolitry moči, nízká rozklížená dvířka, ztemnělé okenní otvory kdesi nad námi. A to vše nasvícené žluklým sporadickým světlem občasných výbojek. Úzká metr padesát široká ulička mizela v temnotě a pak se zase objevovala za rohem křížena jinou a ještě užší. Z hromady papíru se náhle zvedla snědá tvář, postava se posadila jako žertovný kostlivec v maketě rakve. Panák pronesl bonjour a posléze se opět uložil do původní polohy ležmo. Vida, bývalá francouzská koloniální moc se zde projevuje, jak se patří.

Co bude dál?

Co bude následovat? Tepalo mi v mozku. Otec zdušeně pronesl: „Tady vrčí pes,“ a ukazoval do temné slepé uličky napravo. Nebyl to pes, ale ze spánku se vrčivým chrápáním projevoval kdosi bez domova. Co bude za rohem? Nejde někdo za námi? Jak se budeme bránit? Hlavně pryč z tohoto zapáchajícího temného bludiště. Pocity ohrožení nabývaly na intenzitě. Nemaje zbraně čím se bránit? Ďábelským řevem! Ten útočníka nejen překvapí, ale i vyděsí a v krajním případě donutí k útěku, či dokonce k defekaci do vlastních gatí! Maje plánu, kráčelo se mi o poznání s větší jistotou. Netušil jsem, jakou intenzitou se mnou vyluzovaný maximální řev bude projevovat, ale počítám, že bude mít dostatečnou sílu, aby ozvěna z hliněných rozpadajících se zdí rvala poslední zbytky omítky. Několik kroků do temnoty, především jsme museli obejít tu hromadu vpravo. „Co to v ní jen může být?“ Vylezli jsme z labyrintu se slyšitelným vydechnutím.


Po zralé úvaze jsme se vydali na široký bulvár, kde jsme spočinuli na lavičce umístěné na rozhraní parčíku a hlavní třídy. Teplota byla na pováženou, a tak jsem klobouk narazil hluboko do očí a šálu omotal přes ústa tak, aby vydechovaný vzduch naveden správnými směry ohříval ušní boltce. Pátá hodina. Tma se stále nehodlala poddat, ale na ulici se již začaly vynořovat roztodivné kriplkáry i osamocení chodci, putující ve světle žlutých výbojek veřejného osvětlení za svým denním klokotem. Vše jsem, mlhavě na pokraji nechtěného spánku, sledoval z pod široké krempy elegantního klobouku, který byl především ve Španělsku oceněn obdivnými pohledy dívek i žen.

Dobrodružství na lavičce

Otec klimbal vedle mne, majíc hlavu zaobalenu do kapuce, užíval si plnými doušky bezdomoveckého spánku na marocké lavičce. Když v tom mé otupělé oči postřehly tři kradmé postavy, kráčely kolem a svými pohledy na naše útočiště dávaly najevo zájem o náš osud a možná i o netradiční místo spočinutí zahraničních návštěvníků. Jistě milí lidé, pomyslel jsem si především v momentě, kdy se Marokánci náhle objevili v mém zorném poli podruhé. Ze stínu pod krempou klobouku, zíraly dvě vědoucí oči. Chuť spát byla vytlačena nedalekou existencí tří zjevů. Zjev šlehl nesrozumitelnou otázku směrem k mému klobouku. Co chcete?! Procedil jsem přes pleteninu vlněné šály. Zjevy zhodnotily své možnosti a já jsem si přál kolty a to proklatě nízko.


Zjevy, jak tři kojoti, se vydali do parku za našimi zády. Vjemy se zostřily. Něco visí ve vzduchu. Dvě vědoucí oči zachytili pohyb,čerta prozradil rychle se pohybující stín po pravé straně. Vymrštěn z lavičky a poháněn adrenalinem útočím bez rozmyslu. Řev, který se line z hloubi mého hrdla, rezonuje do tmy, odráží se od oblohy a nedalekých domů, plaší spící ptáky v korunách a cuchá nervová zakončení všeho živého v okolí. Ďábelský řev je v jeden moment doprovázen atletickým pokusem o skok za lavičku. Čert je zde tváří v tvář a svírá popruh batohu otce ve své pazouře, zcela konsternován poděšen a šokován mocnou zbraní, která rezonuje, cuchá a hněte jeho mozková zakončení. Lupiči se dávají na poděšený úprk. Pobertové za úprku defekují do kaftanu a ďábelský řev utichá.

Continue Reading

Zajímavá města

Oáza klidu a luxusu. Odpočinkový víkend v srdci Vysočiny

Published

on

By

Každý z nás si občas zaslouží nebývalou péči a okamžiky plné ticha, zkrátka pár magických chvilek mimo realitu všedních dní. Občas stačí jeden luxusní víkend a vy se do svého každodenního života vracíte plni nové energie a chuti pustit se do svých projektů, práce či celého života s novým nadšením. Ubytování na zámku Chateau Herále je přesně tím zážitkem, který tohle dokáže.

Odpočinek v pokojích s příběhem

Luxusní zámecké pokoje jsou samy o sobě velkým zážitkem. Historie kamenných zámeckých zdí sahá až do 13. století, a přesto pokoje oplývají veškerým luxusem dnešních časů. Velkolepé pokoje jsou designované ve stylu galerie, takže v každém z nich se nachází dokonalá kopie díla některého velkého českého mistra. Originály všech obrazů využitých v pokojích pak zdobí společné prostory zámku a zapůjčila je oblastní galerie.

Pokoje mají navíc vše pro dokonalý odpočinek. Kvalitní matrace jsou vyrobeny na zakázku, jsou nadstandardně vysoké a nabízejí tvrdou či středně tvrdou stranu, aby dokázaly uspokojit osobní přání každého hosta. Pohodlné postele můžete doplnit o výběr polštáře dle vlastního přání ze zámeckého pillow menu. Pokud chcete opravdu co nejštědřejší prostor, zvolte luxusní zámecké apartmány.

Wellness francouzských kvalit

V historických prostorách se nachází také zámecké Spa, jemuž propůjčila jako prvnímu v Česku licenci přírodní kosmetika L’OCCITANE. Hosté milují bazén pod klenbami z 12. století, silencárium s výhledem do zahrady i netradiční herbárium odkazující na dávné lazebnické postupy. Samozřejmostí je velká nabídka procedur, které si můžete užít v intimní atmosféře soukromých wellness prostor.

Unikátní zámecký park a dokonalá restaurace

Velkou výhodou celého hotelového areálu je opravdový klid a pocit odlehlosti díky rozlehlému tradičnímu anglickému parku. Dlouhá procházka pod korunami stromů vás zavede až k barokní soše sv. Agasia z první poloviny 18. století či k ještě starším Božím mukám. Můžete rozjímat, meditovat nebo si nechat v zámecké kuchyni připravit piknikový koš s těmi nejvybranějšími dobrotami.

Zámecká restaurace stojí na lokálních surovinách, kvalitě a svěžích intepretacích tradiční české kuchyně. Úžasné jsou samotné prostory jídelen a vkusně ručně foukané číše a poháry.

Kniha zážitků Spoustu vkusného luxusu najdete i mezi tipy na výlety v Knize zážitků. Projížďky kabrioletem, piknikové koše v přírodě, golfové výpravy, toulání v lesích nebo návštěva nedalekých památek UNESCO. Vše zařídí a připraví hotelový personál s úsměvem na tváří.

Continue Reading

Zajímavá města

Letní dovolená v Česku? Koupaliště a kemp Lodín

Published

on

Jaro už je tady – takže je nejvyšší čas začít plánovat zaslouženou letní dovolenou. Pokud máte již dost povalování se u moře, určitě je pro vás vhodná letní dovolená v Česku. Možná si to nemyslíte, ale věřte, že i u nás se dá zažít spousta zážitků a vidět krásnou přírodu stejně tak, jako kdybyste se vydali do zahraničí. A navíc ušetříte, což je v dnešní době zdražování hodně příjemný bonus. Kemp s koupalištěm je ideální volba.

Koupaliště s kemp Lodín

Pokud plánujete rodinnou dovolenou, Koupaliště a kemp Lodín jsou pro vás skvělou variantou. Na své si zde totiž přijdou jak dospělí, tak děti. Pro všechny věkové kategorie jsou zde připraveny zážitky ve formě vodních atrakcí, jako je spousta bazénů, tobogánů, aquaroller a tak oblíbený vodní banán, nebo dokonce i vodní kokos! Takže zábava pro děti je zaručená na celý den. Ubytování v kempu je pohodlné – a všechno máte takříkajíc po ruce.

Zábava pro dospělé

Kemp se nachází v areálu u Nechanic, kde je samozřejmě velký prostor i pro sportovní vyžití. Milovníky posilování potěší venkovní fitness, pokud jedete s partou kamarádů, jistě oceníte možnost zahrát si kolektivní sporty, jako je volejbal, fotbal či tenis. Odpočinout si pak můžete například při minigolfu. A pokud budou vaše děti již z koupání unaveny, mohou si užít volný čas na velkém dětském hřišti, kde si jistě najdou spoustu kamarádů – a vy se můžete i nadále věnovat sportovním aktivitám. Vše si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Výlety do okolí

Určitě se necháte zlákat také na objevování okolní krajiny. Můžete se tedy vydat na příjemnou procházku, pokud jsou ale vaše děti již starší, nic vám nebrání, abyste se vydali zkoumat krásy přírody na kole. V kempu je k dispozici půjčovna dámských i pánských kol s veškerým základním vybavením. Až se večer vrátíte, odpočinete si v malebné pergole, kde je k dispozici i gril. Dámy jistě ocení nabídku zkrášlovacího centra, jež nabízí masáže, lymfodrenáže, biorezonanci a spoustu dalších kosmetických procedur. Navštivte https://www.camplodin.cz/ a přesvědčte se sami.

Proč tedy jezdit k moři, když u nás máte vše, co si jen můžete přát? Letní dovolená s dětmi u nás vás nadchne.

Continue Reading

Zajímavá města

Prodloužený víkend ve Švýcarsku

Po osmi hodinách jízdy s malou přestávkou kdesi v Německu na
občerstvení, jsme konečně dorazili do Švýcarska. Země nás uchvátila už
po přejetí hranic. Příroda se tu zdá jakoby vyčištěná. Až
nepřirozeně barevná a všude vás to nutí zastavovat a zachytit si tu
krásu.

Published

on




Na cestu do Švýcarska jsem se velmi těšila. Už i proto, že jsem při studování cesty na mapě viděla tolik zajímavých míst. Jenže záhy přišlo zklamání. A to, když nás navigace vedla pouze po dálnicích a ze zajímavých míst jsme viděli jen směrovky. Každé odbočení a zastávka cestou by znamenaly zdržení a my jsme se museli držet časového harmonogramu, protože jsme na cestu měli pouhý prodloužený víkend. V plánu byl Zurich, Luzern, Interlaken a Rýnské vodopády. Po osmi hodinách jízdy s malou přestávkou kdesi v Německu na občerstvení, jsme konečně dorazili do Švýcarska. Země nás uchvátila už po přejetí hranic. Příroda se tu zdá jakoby vyčištěná. Až nepřirozeně barevná a všude vás to nutí zastavovat a zachytit si tu krásu fotoaparátem.


Švýcarsko mě překvapilo spoustou tunelů, kterými projíždíte po cestě. Jsou úplně všude a některé jsou velmi dlouhé. I několik kilometrů. Když jimi projíždíte, máte pocit, že snad nikdy nevyjedete ven. Můj subjektivní pocit byl velmi nepříjemný, až klaustrofobický. Konečně se kilometry na směrovkách s názvem Zurich začaly snižovat. Byli jsme trochu nervózní z toho, že ještě pořád nemáme dálniční známku. Ale žádné kontroly jsme po cestě nepotkali.

Poznávání Zurichu

Po příjezdu do Zurichu jsme snadno s pomocí GPS našli náš hotel a ihned po ubytování vyrazili na první obhlídku. Ubytování v Zurichu patří mezi nejdražší na světě, ale pokud si hotel objednáte s předstihem, dají se ceny srovnat s centrem Prahy. Doprava je v Zurichu na první pohled velmi složitá. Po městě jezdí tramvaje, trolejbusy, autobusy, rychlovlaky a vážně není snadné se vyznat ve směrech a jízdenkách. Po oslovení několika kolemjdoucích a požádání o radu jsem byla stále bezradnější. Hlavně skoro nikdo nemluvil anglicky. Buď šílenou švýcarskou němčinou nebo francouzsky či italsky. Možná to byla jen má smůla, že jsem narážela na lidi, kterým nerozumím a oni mně. Nicméně nakonec jsme do centra došli pěšky podle mapy. Musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí, protože cesta byla velmi zajímavá a myslím, že nejlepší je pěší chůze pro poznání města. Co mě překvapilo, bylo, že všude můžete vidět „zaparkována“ jízdní kola. Před obchody, před obytnými domy, u parků i v centru. Kola si můžete zapůjčit zdarma a nechat je ve stojanech, které jsou po celém městě. To si v Čechách bohužel neumím představit.



Centrum je opravdu nádherné. Spousta kaváren, restaurací, obchodů a lidí. Měla jsem dojem, že se tu všichni velmi dobře baví. Ta atmosféra byla tak příjemná. Kolem jezera seděli lidé všech věkových kategorií. Většina si dělala piknik s krabičkou s obědem, či si prostě užívali oběd o pracovní pauze. Neuvěřitelné mi přišlo, když jsem viděla muže v obleku, jak si ho svlékl, šel si zaplavat, pak pojedl svůj oběd a znovu se oblékl do obleku a vyrazil zpátky do práce. Taková pohoda z toho všeho čišela. Po jezeře se můžete projet parníkem, což je opravdu skvělá vyjížďka za překvapivě nízké ceny. Protože jinak je v Zurichu celkem draho. Večeře v restauraci vám peněženku spolehlivě provětrá. Ale zase má své kouzlo dívat se z některé ze zahrádek po setmění na nádherné můstky, kterých je v centru několik a dost blízko u sebe. Vypadají skoro jako zmenšenina panoramatu pražských mostů.




Jídlo ve Švýcarsku je velmi specifické. Podává se hodně masa. Dostanete od telecích řízků po těstoviny. Oblíbené jsou rösti, což jsou smažené bramborové placičky opékané do křupava. Vyhlášené jsou tu grilované klobásky, domácí chléb a malé knedlíčky chnöpfli. Hodně populární jsou tu asijské restaurace.


Nakupování v Zurichu vás může přijít draho. Vyhlášená Bahnhoffstarsse je nejdražší a nejelegantnější nákupní ulicí. Ale najdou se tu samozřejmě i levnější nákupní centra. Potraviny nakoupíte v Coopu, kterých je tu obrovská síť. Jen trochu jinak zásobované než ty naše. Je adresou mnoha významných bank. Za vidění stojí také nádraží v Zurichu, které působí jako velké tržiště. Nezapomeňte si koupit švýcarskou čokoládu.

Malebné městečko Interlaken

Dalším cílem bylo turisticky vyhlášené městečko Interlaken. Kolikrát jsem si prohlížela úchvatné obrázky na netu a sjížděla videa na youtube. Z Zurichu je to asi 1,5 hodiny jízdy. Hotely tu jsou nehorázně drahé, ale dají se najít penziony nebo hostinské domy za normálnější ceny, i když levné se říct nedá. Všem hotelům vévodí Victoria hotel, který je opravdu ultra luxusní a stojí na nejlepším místě, odkud můžete obdivovat Jungfrau – nádherný horský masív. Interlaken je úžasné místo s výhledem na vrcholky hor, s čistými jezery, kde uvidíte mnoho zakotvených člunů. Městečko je poklidné. Je tu spousta luxusních obchůdků, ještě víc hotelů a restaurací. Centrum se hemží turisty nakupujícími některé z nepřeberné nabídky suvenýrů. Zábavu si tu najde každý. Pro klidnější povahy třeba návštěva zábavního parku, kde jsou jezírka, krásné rostliny a spousta míst k relaxaci. Pro aktivní jedince se tu nabízí spousta sportovního a adrenalinového vyžití jako bungee jumping, seskok padákem, rafting, paragliding s pilotem.


Luzern – město na jezeře

Na zpáteční cestě jsme využili toho, že jsme projížděli kolem Luzernu, kde jsme se také zastavili. Luzern je krásné město na jezeře s historickým centrem. Zajímavý je průchod Kapličkovým zastřešeným mostem, který je chloubou města a je hojně využívaný.


Rýnské vodopády

Ale nejvíc jsme se těšili na Rýnské vodopády, které jsou kousek od hranic s Německem a tedy velmi dostupné cestou zpátky. Můžete si zaplatit cestu lodí ke skále, od které je nejkrásnější výhled. Plavba lodí je také příjemný zážitek. Nádhera je to i od zámku Laufen. Mohutný proud vody řítící se z výšky 23 metrů je ohromující. Místo je na turisty připravené. Je tu restaurace i možnost nákupu mnoha krásných suvenýrů.


Prodloužený víkend na Švýcarsko stačí, i když nestihnete určitě všechna krásná a zajímavá místa. Je nutné se vrátit!




Continue Reading

Nové články