Rubrika: Zajímavá města

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse, u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým z dalších přátelských Irů. A že se nikdy předtím neviděli? Nevadí! Pokud máte rádi irskou kulturu, společnost a veselou zábavu – vítejte v GALWAY!

Městečko, nacházející se na západním pobřeží Irska má asi 70 tisíc obyvatel. Je správním centrem stejnojmenného hrabství a pro turisty je zajímavý především fakt, že již od nepaměti je centrem irské (gaelské) kultury. Najdeme zde plno památek a příběhů, z nichž ten první se váže hned k nedaleké vesničce jménem Claddagh. V tu chvíli se naše skupina zastavuje a hledí na symbol, na kterém jsou zobrazeny dvě ruce nesoucí srdce s korunou: claddaghský prsten.

Claddaghský prsten

Prsten se nosí jako snubní a zároveň je také symbolem přátelství. Srdce symbolizuje lásku, ruce přátelství a koruna věrnost či oddanost. Pokud takový dárek dostanete, nezapomeňte, že je velmi důležité, jakým způsobem si jej navléknete. Pokud jej nosíte na pravé ruce s hrotem srdce směřujícím ven znamená to, že jste svobodný. Stejná ruka, stejný prst, ale hrot srdce obrácený směrem dovnitř znamená, že jste někomu zaslíben. No a konečně, pokud jej nosíte na levé ruce hrotem srdce směrem dovnitř, dáváte okolí najevo, že jste zasnoubený / vdaný. Z uvažování nad symbolem prstenu nás probudí až silná sprcha náhlého deště. A je tu pravý čas odběhnout do hospody a ochutnat klasickou irskou snídani.

Irská snídaně, zpěv a procházka po pobřeží

Zanedlouho už nám na stole přistávají obrovské talíře s rajčaty, fazolemi, vajíčky, houbami a párky. Určitě doporučuji vyzkoušet, i když raději jen jednou, pokud se při svém pobytu v Irsku chcete ještě hýbat . Než se nadějeme, je po dešti a opět můžeme vyrazit do ulic. Potkáváme další a další hudebníky, mezi kterými jsou i Češi a Slováci. A světe div se – strhnout se necháváme i my a během několika vteřin stojíme na hlavní galwayské třídě a zpíváme moravské písně. A navíc – máme úspěch! Jednoduše řečeno – živé městečko Galway, které je tak veselé a plné života především díky přítomnosti mládeže z galwayské univerzity, a také díky působení divadla Druid, se nám líbí čím dál víc.

Procházíme se úzkými středověkými uličkami, zavítáme také na náměstí Eyre s parkem, k zámku Lynch‘s castle a také zkoušíme štěstí u mostu Salmon weir – nejlepší v době tahu lososů. Nakonec se přemístíme k přístavu, což je ideální místo k odpočinku a pozorování racků. Pokud jste stejně jako my milovníci moře a klidných procházek, podívejte se směrem na západ města. Tam leží Salthill, místo dnes oblíbené především pro rodinnou rekreaci. Jak určitě sami víte, teplota moře v Irsku je srovnatelná s Baltem a koupají se v něm spíše ti otužilejší. Snad i z toho důvodu jsou všude po ostrově tak oblíbené procházky po pobřeží, což můžete učinit i tady. Dlouhá procházka, šumění moře, vlny narážející na obrovské balvany a všude kolem rozléhající se „smích“ racků. Ideální odpočinek pro tělo i duši!

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit Vracíme se zpět do města, kde se ulice začínají plnit ještě víc. Muzikanti snad i povzbuzeni irskou whisky, mimochodem, určitě vyzkoušejte , přidávají na hlasitosti a z hospod se ozývá smích a zní irská hudba. Chodíme kolem a nakukujeme, kde se dá, někde jen družná zábava, jinde živá hudba, Irové sedící kolem muzikantů, všichni zpívají a baví se. Tu jedinečnou atmosféru jinde než v Irsku nezažijete, myslím si v duchu a zatím prozkoumávám vybavení hospůdky, kde jsme nakonec zastavili i my, účastníci zájezdu do Irska.

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit, ještě k tomu tak, aby to vypadalo hezky a přirozeně. Desky, obrazy, půllitry, korbely, kytary, čepice … neumím si představit žádnou hospodu u nás, které by to prošlo. Tady jsem ale nadšená. A pokud máte tento styl rádi, nevynechejte při svém putování po Irsku ani slavnou čtvrť Temple bar v Dublinu se stejnojmenným barem omítnutým v červených barvách. Rozhlížím se kolem a mé přemýšlení náhle přetíná hlasitý dupot a potlesk.

Irská hudba, tanec a veselá zábava

Obrovský prostor před barem se rázem vylidňuje a několika skoky se na něm ocitají mladí irští tanečníci. Plní energie a oblečení do černo-zelených kostýmů na sebe rázem strhávají veškerou pozornost a jásot publika. Irské tance jsou dnes již i ve světě nesmírně populární a na vrcholné úrovni je umí tančit několik desítek formací. Irská hudba je pojem neméně zajímavý, už jen nástroje, jaké jsou používány, slibují velmi hezký zážitek. Harfa, dudy, buben, píšťala, housle, kytara, banjo. Strhnuti atmosférou ocitáme se na podiu, vlastně ani nevím jak, tančíme, zpíváme, jeden Guiness druhý Guiness a já už teď vím, že tento večer v Galway bude opět nezapomenutelný. No a co zítra? Že bychom se vydali na cestu po nedalekých Aranských ostrovech, kde si můžeme koupit další z tradičních irských suvenýrů, aranské pletené svetry? Ošlehaná a drsná krajina, prehistorické památky a všudypřítomný vápenec. S pocitem, že už teď se nemohu dočkat, vyskakuji a s úsměvem se zapojuji do dalšího tance. Tak přátelé – dobrou noc!

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse, u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým z dalších přátelských Irů. A že se nikdy předtím neviděli? Nevadí! Pokud máte rádi irskou kulturu, společnost a veselou zábavu – vítejte v GALWAY!

Městečko, nacházející se na západním pobřeží Irska má asi 70 tisíc obyvatel. Je správním centrem stejnojmenného hrabství a pro turisty je zajímavý především fakt, že již od nepaměti je centrem irské (gaelské) kultury. Najdeme zde plno památek a příběhů, z nichž ten první se váže hned k nedaleké vesničce jménem Claddagh. V tu chvíli se naše skupina zastavuje a hledí na symbol, na kterém jsou zobrazeny dvě ruce nesoucí srdce s korunou: claddaghský prsten.

Claddaghský prsten

Prsten se nosí jako snubní a zároveň je také symbolem přátelství. Srdce symbolizuje lásku, ruce přátelství a koruna věrnost či oddanost. Pokud takový dárek dostanete, nezapomeňte, že je velmi důležité, jakým způsobem si jej navléknete. Pokud jej nosíte na pravé ruce s hrotem srdce směřujícím ven znamená to, že jste svobodný. Stejná ruka, stejný prst, ale hrot srdce obrácený směrem dovnitř znamená, že jste někomu zaslíben. No a konečně, pokud jej nosíte na levé ruce hrotem srdce směrem dovnitř, dáváte okolí najevo, že jste zasnoubený / vdaný. Z uvažování nad symbolem prstenu nás probudí až silná sprcha náhlého deště. A je tu pravý čas odběhnout do hospody a ochutnat klasickou irskou snídani.

Irská snídaně, zpěv a procházka po pobřeží

Zanedlouho už nám na stole přistávají obrovské talíře s rajčaty, fazolemi, vajíčky, houbami a párky. Určitě doporučuji vyzkoušet, i když raději jen jednou, pokud se při svém pobytu v Irsku chcete ještě hýbat . Než se nadějeme, je po dešti a opět můžeme vyrazit do ulic. Potkáváme další a další hudebníky, mezi kterými jsou i Češi a Slováci. A světe div se – strhnout se necháváme i my a během několika vteřin stojíme na hlavní galwayské třídě a zpíváme moravské písně. A navíc – máme úspěch! Jednoduše řečeno – živé městečko Galway, které je tak veselé a plné života především díky přítomnosti mládeže z galwayské univerzity, a také díky působení divadla Druid, se nám líbí čím dál víc.

Procházíme se úzkými středověkými uličkami, zavítáme také na náměstí Eyre s parkem, k zámku Lynch‘s castle a také zkoušíme štěstí u mostu Salmon weir – nejlepší v době tahu lososů. Nakonec se přemístíme k přístavu, což je ideální místo k odpočinku a pozorování racků. Pokud jste stejně jako my milovníci moře a klidných procházek, podívejte se směrem na západ města. Tam leží Salthill, místo dnes oblíbené především pro rodinnou rekreaci. Jak určitě sami víte, teplota moře v Irsku je srovnatelná s Baltem a koupají se v něm spíše ti otužilejší. Snad i z toho důvodu jsou všude po ostrově tak oblíbené procházky po pobřeží, což můžete učinit i tady. Dlouhá procházka, šumění moře, vlny narážející na obrovské balvany a všude kolem rozléhající se „smích“ racků. Ideální odpočinek pro tělo i duši!

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit Vracíme se zpět do města, kde se ulice začínají plnit ještě víc. Muzikanti snad i povzbuzeni irskou whisky, mimochodem, určitě vyzkoušejte , přidávají na hlasitosti a z hospod se ozývá smích a zní irská hudba. Chodíme kolem a nakukujeme, kde se dá, někde jen družná zábava, jinde živá hudba, Irové sedící kolem muzikantů, všichni zpívají a baví se. Tu jedinečnou atmosféru jinde než v Irsku nezažijete, myslím si v duchu a zatím prozkoumávám vybavení hospůdky, kde jsme nakonec zastavili i my, účastníci zájezdu do Irska.

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit, ještě k tomu tak, aby to vypadalo hezky a přirozeně. Desky, obrazy, půllitry, korbely, kytary, čepice … neumím si představit žádnou hospodu u nás, které by to prošlo. Tady jsem ale nadšená. A pokud máte tento styl rádi, nevynechejte při svém putování po Irsku ani slavnou čtvrť Temple bar v Dublinu se stejnojmenným barem omítnutým v červených barvách. Rozhlížím se kolem a mé přemýšlení náhle přetíná hlasitý dupot a potlesk.

Irská hudba, tanec a veselá zábava

Obrovský prostor před barem se rázem vylidňuje a několika skoky se na něm ocitají mladí irští tanečníci. Plní energie a oblečení do černo-zelených kostýmů na sebe rázem strhávají veškerou pozornost a jásot publika. Irské tance jsou dnes již i ve světě nesmírně populární a na vrcholné úrovni je umí tančit několik desítek formací. Irská hudba je pojem neméně zajímavý, už jen nástroje, jaké jsou používány, slibují velmi hezký zážitek. Harfa, dudy, buben, píšťala, housle, kytara, banjo. Strhnuti atmosférou ocitáme se na podiu, vlastně ani nevím jak, tančíme, zpíváme, jeden Guiness druhý Guiness a já už teď vím, že tento večer v Galway bude opět nezapomenutelný. No a co zítra? Že bychom se vydali na cestu po nedalekých Aranských ostrovech, kde si můžeme koupit další z tradičních irských suvenýrů, aranské pletené svetry? Ošlehaná a drsná krajina, prehistorické památky a všudypřítomný vápenec. S pocitem, že už teď se nemohu dočkat, vyskakuji a s úsměvem se zapojuji do dalšího tance. Tak přátelé – dobrou noc!

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney

A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.

Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney

A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.

Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.

Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních

Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.

Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.

Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.

Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.

Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.

Occupation still continues

Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.

Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.

Fungl nová katedrála

Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.

Jak se ve Tbilisi hledá pošta

Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.

Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.

Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních

Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.

Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.

Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.

Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.

Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.

Occupation still continues

Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.

Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.

Fungl nová katedrála

Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.

Jak se ve Tbilisi hledá pošta

Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.

Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“

Salvador, město barevných stuh

Historické centrum Salvadoru se rozprostírá přibližně mezi Praça Municipal a Largo do Pelourinho. Většina turistů vyjede výtahem Lacerda nahoru na Praça Municipal (0,15 RLS) ke kavárně, kde se skýtá nádherný pohled na zátoku a přístav, odkud vyplouvají trajekty na okolní ostrovy (např. Morro de Sao Paulo) a vzdálenější pláže. Z terasy je vidět i stinná tvář Salvadoru: opuštěné a zdevastované domy v okolí přístavu ve čtvrti Comercio, z nichž se řada pyšní koloniálním slohem. Na opravy ale očividně chybí peníze, a tak domy z dob zašlé slávy chátrají dál. Naopak Pelourinho je díky finanční podpoře UNESCA relativně dobře restaurované a velmi malebné, tedy alespoň hlavní turistická náměstí s kostely a uličky s barevnými koloniálními domy, dnes plné suvenýrů popř. restaurací. Připravte se, že vás místní pouliční umělci ve snaze prodat své malby, popř. šperky z přírodních materiálů, atd. nenechají na pokoji. Můžete zvolit taktiku „ignorovat“, popř. taktiku slušného odmítání, kdy vám postačí úsměv a dvě slova „Não, obrigado/a“.

Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu. Od výtahu se vydejte směrem Praça da Sé a dále k Largo do Pelourinho. Cestou můžete obdivovat kostely (např. kostel Igreja Do Rosário dos Pretos z 18. století, popř. kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco, 18. st), muzea i výhled z terasy od Museum Da Misericórdia.

Padla na vás únava z úmorného třicetistupňového vedra? Zajděte si na ovocný džus (3 – 4 realů) popř. na kokosovou vodu (2 realů) do nekteré z malebných restaurací nebo stánků. Na oběd doporučuji bufet restauraci kulturního centra SENAC (Largo do Pelourinho 13–19), kde se za 18 realů/kg najíte k prasknutí. Jídlo je zde opravdu dobré a díky systémů bufet si každý přijde na to své a zároveň vyzkouší tradiční bahijskou kuchyni.

Zvuky berimbao a bojové umění Capoeira

Po toulkách okolními uličkami se vám určitě naskytne podívaná na capoeristy. Capoeira je brazilské bojové umění, kombinace tance a netradičního boje. Toto bojové umění vzniklo jako odezva afrických otroků na životní a sociální podmínky, ve kterých žili v době koloniálního zřízení, jako forma neozbrojeného zápasu mezi otrokem a pánem. Koloniálním pánům byla capoeira natolik trnem v očích, že ji roku 1707 úplně zakázali. V roce 1809 dokonce vznikla speciální policie, která pronásledovala capoeristy. Vytrvalost afrických otroků však nenechala capoeiru zaniknout. První formální škola capoeiry byla založena roku 1927, dnes existují dva hlavní proudy tohoto umění: capoeira Regional a capoiera Angola. Brazilským národním sportem byla capoeira vyhlášena oficielně roku 1972. Během show capoeiry, tzv. „roda da capoiera“ (kruh capoeiry), se zadívejte na plynulost souhry pohybů obou hráčů, akrobacii a celkovou vyváženost hry. Zaposlouchejte se do hudby provázející toto bojové umění, která je směsicí tleskání a zvuků jednostrunného nástroje berimbao. Berimbao laikovi jako jsem já, možná připomene rybářský prut. Dalšími hudebními nástroji jsou tamburína, buben a zvonky, to vše za doprovodu zpěvu tradičních capoiera písní.

Řada capoeira show v Salvadoru je zadarmo, někdy ale budete vyzváni věnovat malý příspěvek, který je určen pro danou školu capoeiry. Placené show mohou být lepší kvality, informujte se proto v turistickém centru ohledně jejich konání. V případě, že chcete za každou cenu ušetřit, stačí zajít na pláž Barra. Místní mládež tu trénuje akrobatické prvky capoeiry na měkkém písku, nádherná podívaná!

Potřebujete dárky pro své blízké, anebo máte dlouhou chvíli?

Zkuste zajít do Mercado Modelu hned naproti výtahu Lacerda, kde je řada obchůdků se suvenýry, podobně jako i restaurace s místními pokrmy. Mercado Modelo byl postaven v roce 1861 a sloužil jako přepravní bod v obchodu s otroky. Dodnes je tato budova opředena legendami strašících duchů otroků, se kterými bylo krutě zacházeno. I zde je k vidění capoeira.

Afro-jazzové rytmy v Solar do Unhão

Kousek od Mercado Modelo je komplex Solar do Unhão z 18. století, ve kterém sídlí MAM, Muzeum moderního umění. Vřele doporučuji muzeum navštívit: každou neděli od 19h do 22h zde probíhá jazzový festival pod širým nebem (4 reály). Komplex muzea se rozkládá v nádherně položeném terasovitém terénu přímo nad oceánem a skýtá proto úžasný pohled na salvadorskou zátoku. Během jazzového večera můžete navštívit výstavy, kochat se výhledem na moře ze zahrad, popř. si sednout do malé romantické restaurace, která je součástí komplexu, a povečeřet zde při svíčkách. Místní mi tvrdili, že nedoporučují jít k muzeu večer pěšky, neboť je obklopeno na jedné straně favelou a nemá autobusovou zastávku poblíž. Za světla by ale procházka neměla být problém.

Salvadorské pláže

Příjemným odpočinkovým programem, po návštěvě muzeí ve stinné a poklidné čtvrti Vitoria, je odpoledne strávené na pláži Barra . Barra se pyšní hned několika plážemi. První z nich, Praia Porto da Barra, je relativně dost narvaná, ale moře poklidné a dobře si tu zaplavete. V noci se zde schází mládež, brazilská hudba duní z mobilných sound-systémů aut, levné pivo SKOL chutnající jako voda, tu teče proudem. Sem tam někdo griluje podivně vypadající maso, že by zbloudilá kočka? Připravte se na zajímavou podívanou: Brazilky troufale tančící do rytmů funk, forro, atd., to si nesmíte nechat ujít!

Naopak roztáhlá Praia do Farol da Barra za majákem má větší vlny a nabízí poklidnější prožitek. I když plážových prodavačů i různých jiných obejdů se ani tady nezbavíte. Obecně platí pravidlo nebrat příliš mnoho cenností a peněz s sebou. Po pláži můžete utišit žízeň a hlad například ve stinné zahrádce restaurace/baru Carangueijo do Sergipe , která nabízí řadu mořských plodů. Porce krevet s česnekem tu stojí kolem 9 reálů. Po menším občerstvení můžete vyrazit na západ slunce, který každodenně s potleskem vítá dav lidí za hlavním majákem pláže Farol.

A co po západu slunce?

Salvador nabízí i noční život, který je koncentrován částečně v Pelourinhu a dále hlavně ve čtvrti Rio Vermelho, kolem náměstí Largo de Santana a Largo de Mariquita. Autobusy jezdí cca do půlnoci, přepravovala jsem se i v noci a žádný problém ohledně bezpečnosti neměla. Záleží ale dost na tom, v jaké čtvrti bydlíte. Obecně se dá říci, že dále od centra je více favel a větší chudoba. Salvador je chudší než Sao Paulo i Rio, takže není radno se potloukat po nocích se zlatým řetězem a foťákem kolem krku, zvláště když neznáte město dobře!

Boca da Galinha aneb dobrá bašta

V případě, že si chcete po zdařilé noci udělat výlet a shlédnout pravý neturistický Salvador, vydejte se autobusem do čtvrti Ribeira na vzdáleném konci města. Odtud se z přístavu malinkým člunem za 1,50 reálů přepravte na druhou stranu a zajděte na výborné rybí pokrmy do jednoduché, ale vždy narvané restaurace Boca de Galinha. O víkendu většina pasažérů míří právě sem, takže nemějte obavy, že restauraci nenajdete. Oběd vás nevyjde na víc než 20 realů, spolu s předkrmem, rýží, fazolemi, rybou, pivem a kokosovou vodou. Porce, která je podávaná pro dva, vystačí v klidu pro tři osoby. Jedná se o nefalšovanou místní kuchyni – comida baiana. Během cesty nazpátek autobusem do centra (autobus k nákupnímu středisku Morumbi) vám možná přijde, že Salvador je jedna velká favela. Favely se táhnou všude po kopcích kolem dálnic, v záři zapadajícího slunce ale vypadají velmi fotogenicky a skoro až malebně. Na focení ale není čas, přiblížil se čas loučení: na shledanou Salvadore, město afrických rytmů! A hurá dál směrem vnitrozemí do národního parku Chapada Diamantina.

Salvador, město barevných stuh

Historické centrum Salvadoru se rozprostírá přibližně mezi Praça Municipal a Largo do Pelourinho. Většina turistů vyjede výtahem Lacerda nahoru na Praça Municipal (0,15 RLS) ke kavárně, kde se skýtá nádherný pohled na zátoku a přístav, odkud vyplouvají trajekty na okolní ostrovy (např. Morro de Sao Paulo) a vzdálenější pláže. Z terasy je vidět i stinná tvář Salvadoru: opuštěné a zdevastované domy v okolí přístavu ve čtvrti Comercio, z nichž se řada pyšní koloniálním slohem. Na opravy ale očividně chybí peníze, a tak domy z dob zašlé slávy chátrají dál. Naopak Pelourinho je díky finanční podpoře UNESCA relativně dobře restaurované a velmi malebné, tedy alespoň hlavní turistická náměstí s kostely a uličky s barevnými koloniálními domy, dnes plné suvenýrů popř. restaurací. Připravte se, že vás místní pouliční umělci ve snaze prodat své malby, popř. šperky z přírodních materiálů, atd. nenechají na pokoji. Můžete zvolit taktiku „ignorovat“, popř. taktiku slušného odmítání, kdy vám postačí úsměv a dvě slova „Não, obrigado/a“.

Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu. Od výtahu se vydejte směrem Praça da Sé a dále k Largo do Pelourinho. Cestou můžete obdivovat kostely (např. kostel Igreja Do Rosário dos Pretos z 18. století, popř. kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco, 18. st), muzea i výhled z terasy od Museum Da Misericórdia.

Padla na vás únava z úmorného třicetistupňového vedra? Zajděte si na ovocný džus (3 – 4 realů) popř. na kokosovou vodu (2 realů) do nekteré z malebných restaurací nebo stánků. Na oběd doporučuji bufet restauraci kulturního centra SENAC (Largo do Pelourinho 13–19), kde se za 18 realů/kg najíte k prasknutí. Jídlo je zde opravdu dobré a díky systémů bufet si každý přijde na to své a zároveň vyzkouší tradiční bahijskou kuchyni.

Zvuky berimbao a bojové umění Capoeira

Po toulkách okolními uličkami se vám určitě naskytne podívaná na capoeristy. Capoeira je brazilské bojové umění, kombinace tance a netradičního boje. Toto bojové umění vzniklo jako odezva afrických otroků na životní a sociální podmínky, ve kterých žili v době koloniálního zřízení, jako forma neozbrojeného zápasu mezi otrokem a pánem. Koloniálním pánům byla capoeira natolik trnem v očích, že ji roku 1707 úplně zakázali. V roce 1809 dokonce vznikla speciální policie, která pronásledovala capoeristy. Vytrvalost afrických otroků však nenechala capoeiru zaniknout. První formální škola capoeiry byla založena roku 1927, dnes existují dva hlavní proudy tohoto umění: capoeira Regional a capoiera Angola. Brazilským národním sportem byla capoeira vyhlášena oficielně roku 1972. Během show capoeiry, tzv. „roda da capoiera“ (kruh capoeiry), se zadívejte na plynulost souhry pohybů obou hráčů, akrobacii a celkovou vyváženost hry. Zaposlouchejte se do hudby provázející toto bojové umění, která je směsicí tleskání a zvuků jednostrunného nástroje berimbao. Berimbao laikovi jako jsem já, možná připomene rybářský prut. Dalšími hudebními nástroji jsou tamburína, buben a zvonky, to vše za doprovodu zpěvu tradičních capoiera písní.

Řada capoeira show v Salvadoru je zadarmo, někdy ale budete vyzváni věnovat malý příspěvek, který je určen pro danou školu capoeiry. Placené show mohou být lepší kvality, informujte se proto v turistickém centru ohledně jejich konání. V případě, že chcete za každou cenu ušetřit, stačí zajít na pláž Barra. Místní mládež tu trénuje akrobatické prvky capoeiry na měkkém písku, nádherná podívaná!

Potřebujete dárky pro své blízké, anebo máte dlouhou chvíli?

Zkuste zajít do Mercado Modelu hned naproti výtahu Lacerda, kde je řada obchůdků se suvenýry, podobně jako i restaurace s místními pokrmy. Mercado Modelo byl postaven v roce 1861 a sloužil jako přepravní bod v obchodu s otroky. Dodnes je tato budova opředena legendami strašících duchů otroků, se kterými bylo krutě zacházeno. I zde je k vidění capoeira.

Afro-jazzové rytmy v Solar do Unhão

Kousek od Mercado Modelo je komplex Solar do Unhão z 18. století, ve kterém sídlí MAM, Muzeum moderního umění. Vřele doporučuji muzeum navštívit: každou neděli od 19h do 22h zde probíhá jazzový festival pod širým nebem (4 reály). Komplex muzea se rozkládá v nádherně položeném terasovitém terénu přímo nad oceánem a skýtá proto úžasný pohled na salvadorskou zátoku. Během jazzového večera můžete navštívit výstavy, kochat se výhledem na moře ze zahrad, popř. si sednout do malé romantické restaurace, která je součástí komplexu, a povečeřet zde při svíčkách. Místní mi tvrdili, že nedoporučují jít k muzeu večer pěšky, neboť je obklopeno na jedné straně favelou a nemá autobusovou zastávku poblíž. Za světla by ale procházka neměla být problém.

Salvadorské pláže

Příjemným odpočinkovým programem, po návštěvě muzeí ve stinné a poklidné čtvrti Vitoria, je odpoledne strávené na pláži Barra . Barra se pyšní hned několika plážemi. První z nich, Praia Porto da Barra, je relativně dost narvaná, ale moře poklidné a dobře si tu zaplavete. V noci se zde schází mládež, brazilská hudba duní z mobilných sound-systémů aut, levné pivo SKOL chutnající jako voda, tu teče proudem. Sem tam někdo griluje podivně vypadající maso, že by zbloudilá kočka? Připravte se na zajímavou podívanou: Brazilky troufale tančící do rytmů funk, forro, atd., to si nesmíte nechat ujít!

Naopak roztáhlá Praia do Farol da Barra za majákem má větší vlny a nabízí poklidnější prožitek. I když plážových prodavačů i různých jiných obejdů se ani tady nezbavíte. Obecně platí pravidlo nebrat příliš mnoho cenností a peněz s sebou. Po pláži můžete utišit žízeň a hlad například ve stinné zahrádce restaurace/baru Carangueijo do Sergipe , která nabízí řadu mořských plodů. Porce krevet s česnekem tu stojí kolem 9 reálů. Po menším občerstvení můžete vyrazit na západ slunce, který každodenně s potleskem vítá dav lidí za hlavním majákem pláže Farol.

A co po západu slunce?

Salvador nabízí i noční život, který je koncentrován částečně v Pelourinhu a dále hlavně ve čtvrti Rio Vermelho, kolem náměstí Largo de Santana a Largo de Mariquita. Autobusy jezdí cca do půlnoci, přepravovala jsem se i v noci a žádný problém ohledně bezpečnosti neměla. Záleží ale dost na tom, v jaké čtvrti bydlíte. Obecně se dá říci, že dále od centra je více favel a větší chudoba. Salvador je chudší než Sao Paulo i Rio, takže není radno se potloukat po nocích se zlatým řetězem a foťákem kolem krku, zvláště když neznáte město dobře!

Boca da Galinha aneb dobrá bašta

V případě, že si chcete po zdařilé noci udělat výlet a shlédnout pravý neturistický Salvador, vydejte se autobusem do čtvrti Ribeira na vzdáleném konci města. Odtud se z přístavu malinkým člunem za 1,50 reálů přepravte na druhou stranu a zajděte na výborné rybí pokrmy do jednoduché, ale vždy narvané restaurace Boca de Galinha. O víkendu většina pasažérů míří právě sem, takže nemějte obavy, že restauraci nenajdete. Oběd vás nevyjde na víc než 20 realů, spolu s předkrmem, rýží, fazolemi, rybou, pivem a kokosovou vodou. Porce, která je podávaná pro dva, vystačí v klidu pro tři osoby. Jedná se o nefalšovanou místní kuchyni – comida baiana. Během cesty nazpátek autobusem do centra (autobus k nákupnímu středisku Morumbi) vám možná přijde, že Salvador je jedna velká favela. Favely se táhnou všude po kopcích kolem dálnic, v záři zapadajícího slunce ale vypadají velmi fotogenicky a skoro až malebně. Na focení ale není čas, přiblížil se čas loučení: na shledanou Salvadore, město afrických rytmů! A hurá dál směrem vnitrozemí do národního parku Chapada Diamantina.

Salvador da Bahia – Capital da Alegria

Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.

Bez peněz do taxiku nelez!

Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.

Pelourinho – historické centrum Salvadoru

Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.

Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.

Salvador da Bahia – Capital da Alegria

Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.

Bez peněz do taxiku nelez!

Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.

Pelourinho – historické centrum Salvadoru

Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.

Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.

Cape Cod

Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.

Historie Provincetownu

Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.

Gay karneval v Provincetownu

Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.

Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.

Whale watching aneb plavba za velrybami

V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.

Výlet k majáku

Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.

Užitečné informace a odkazy

Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.

Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetow­n.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4ho­diny.

V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).

Cape Cod

Léto jsem strávila v rámci programu W&T na východním pobřeží Ameriky ve státě Massachusetts v malém městečku Eastham na poloostrově Cape Cod v Nové Anglii. Zde jsem hlavně při práci poznala „milion“ Američanů a další „dva miliony“ zajímavých mladých lidiček ze všech koutů světa. Byli to převážně studenti z Ruska, Ukrajiny, ale také z Číny, Thajska, Turecka a dalších krajů. Společně jsme pak ve dnech volna podnikali nejrůznější výlety na nejen turisticky zajímavá místa Cape Codu. Za jeden z nejvíce obohacujících výletů považuji návštěvu malého městečka Provincetown.

Historie Provincetownu

Několikrát jsem se svými novými kamarády z celého světa navštívila asi 30 mil vzdálený Provincetown. Provincetown místními obyvateli nazývaný též P-town je malebné turistické a přístavní městečko, ležící na téměř samém konci poloostrova Cape Cod (Tresčí zátoka). Tady poprvé zakotvila legendární loď Mayflower po strastiplné plavbě přes oceán. Na počest lidí z Mayflower zde byl vystavěn Památník otců poutníků (Pilgrim Memorial Monument) ve tvaru italské zvonice, ze kterého je skutečně nádherný a zároveň dech beroucí výhled na celé městečko, zátoku a okolí. V současné době je P-town městečkem umění, uvolněnosti a zábavy. Není tedy divu, že při procházce P-townem často potkáte dva muže nebo dvě ženy objímajíc se, líbajíc se nebo se jen tak držíc za ruce. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Místní obyvatelé to berou jako samozřejmost a turisté jako turistickou atrakci.

Gay karneval v Provincetownu

Každoročně druhý srpnový čtvrtek v měsíci se zde koná Gay karneval. Nenasytní turisté z širokého okolí přijíždějí do P-townu, aby se mohli stát svědkem této okázalé události. Ani já jsem nebyla výjimkou a nemohla si tuto atrakci nechat ujít.

Byl čtvrtek a karneval vrcholil. V ulicích to vřelo. Hlasitá rytmická hudba se ozývala ze všech stran a všude bylo plno turistů. Hlavní třídou projíždělo jedno ozdobené auto za druhým. Na autech tančili a oddávali se pulsujícímu rytmu hudby vyfintění transvestiti, gayové a lesbičky, kteří rozhazovali a obdarovávali bouřící dav korálky a kondomy. V nejrůznějších maskách, kostýmech a divokých oblečcích se předváděli pro zábavu davu. A můžu říct, že to byla parádní podívaná a nezapomenutelný zážitek. Myslím si, že každý mohl pocítit uvolněného, bezstarostného a nezávislého ducha tohoto městečka.

Whale watching aneb plavba za velrybami

V P-townu jsme rovněž podnikli asi 4 hodinovou plavbu lodí, abychom mohli pozorovat velryby. Neopakovatelný zážitek, kdy jsme sledovali největší žijící savce, které jsme měli na dosah ruky, jak dovádějí nebo si jen tak v klidu plavou v otevřeném moři. Úchvatný byl rovněž západ slunce na lodi, který jsme si mohli vychutnat, protože jsme se z plavby za velrybami vraceli ve večerních hodinách.

Výlet k majáku

Dalším úžasným zážitkem byla pěti hodinová procházka na pláž k bílému majáku. Cesta začala na konci Provincetownu. Zpočátku vedla po dlouhatánském kamenném molu na moři, které pozvolna přešlo v písčitou cestičku vedoucí rozmanitou krajinou písku, bažin, močálů, křovin, anglické travičky až k nádherné čisté písčité pláži, které dominoval majestátní maják, a kde jsme nepotkali ani živou duši. Bylo to něco úžasného. Jen my, osvěžující vítr vlající ve vlasech, hukot moře spolu se zvedajícím se přílivem, starobylý maják a písek mezi prsty našich ušlapaných nožiček. Člověk, zde na chvilinku zapomene na to, odkud je, odkud přišel, co tady dělá a jen tak splyne s přírodou.

Užitečné informace a odkazy

Pokud zavítáte na poloostrov Cape Cod, doporučuji, abyste se zajeli podívat do tohoto skvělého nespoutaného městečka. Věřím tomu, že P-town vás uchvátí stejně jako mě a určitě nebudete litovat. Má toho hodně co nabídnout.

Na následujícím odkaze v angličtině najdete vše, co potřebujete vědět o poloostrově Cape Cod www.oncape.com. Na dalších stránkách naleznete veškeré informace o Provincetownu www.provincetow­n.com. Do Provincetownu můžete jet trajektem z Bostonu, autem, autobusem nebo na kole. Autobus jezdí co hodinu/hodinu a půl a stojí 2USD. Přepravuje i kola. Do Provincetownu vede velmi hezká cyklistická stezka po rovince a mimo hlavní silnici. Nedoporučuji jet na kole do Provincetownu po hlavní cestě. Stává se tam poměrně hodně nehod a hodně často. Řidiči jezdí na hlavní silnici Route 6 velmi rychle a bezohledně. Whalewatching stojí kolem 30 USD/osoba/4ho­diny.

V městečku můžete nakoupit plno suvenýru a dárečků. Můžete se najíst v nejrůznějších restauracích či fast foodech, které nabízejí nepřeberné množství mořských pochoutek a ryb jako humra, tuňáka, kraba, kalamáry, ústřice, mušle, krevety, lastury atd., velké množství salátů a na jídelníčku samozřejmě nechybí ani klasická americká jídla jako hot dog či hamburger. Gurmánům doporučuji ochutnat alespoň 1 1/2lb. velkého humra, tuňáka, tuna sashimi nebo lastury. Ti méně nároční by neměli opustit P-town, aniž by neochutnali Lobster roll (krabí hot dog neboli krab v rohlíku).

Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.

Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko­/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvo­vanějších oblastí západní švédské riviéry.

Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.

Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.

Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.

Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.

Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.

Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.

Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.

Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.

Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.

Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.

Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.

Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.

Po opuštění Varbergu a jeho festivalu porozumění mezi národy v minulé kapitole se tentokrát přesuneme až do 240km vzdáleného Strömstadu.

Strömstad je krásné přístavní městečko v nejzápadnějším cípu Švédska. Původně norská rybářská vesnička s názvem Strømen byla v roce 1658 tzv. „Roskildskou“ smlouvou přidělena ke Švédsku a začala rychle vzkvétat. V roce 1672 získala privilegia města. Celá oblast Bohuslän, ve které se Strömstad nachází, hrála v té době významnou úlohu ve švédsko/dánsko­/norských sporech a válkách. V dnešní době má přes 6000 obyvatel a pro svou polohu, lázně s vyhřívanou vodou a množství historických památek už od počátků doby železné, se stal Strömstad, nejzápadnější švédské město, jednou z nejnavštěvo­vanějších oblastí západní švédské riviéry.

Během cest do Norska bylo toto město jednou z mých nejmilejších zastávek a častým místem odpočinku. Leží přímo na pobřeží, jen pár kilometrů od hlavní silnice. Na malém předměstí s krásným a tichým zálivem je veliké parkoviště pro soukromé plachetnice a malé motorové lodě, kde se dá bez problému zaparkovat i s kamionem, nebo karavanem. Je tady také báječný klid na spaní, protože parkovací prostor je od silnice oddělen cca dvousetmetrovou plochou plnou trupů lodí, které tvoří dokonalou zvukovou zábranu.

Když se vám podaří na tomto místě zaparkovat, doporučuji vám jako první navštívit prodejnu soukromých jachet a motorových člunů. Stojí přímo u hlavní silnice a její prohlídka je pro našince velkým zážitkem. Vypadá vlastně úplně stejně jako běžné autosalony u nás, jen s tím rozdílem, že uvnitř nenajdete limuzíny, ale nablýskané lodě, které si můžete prohlédnout, dokonce se do nich i posadit.

Hned za tímto „Boat saloonem“ je příjezd k soukromým přístavním molům, kde stojí za to si chvilku počkat. Téměř denně a s určitou pravidelností sem totiž přijíždí nákladní automobil s rukou, přivážející lodě buď zrovna zakoupené ve zmiňovaném saloonu, nebo starší jachty ze zmíněného, tzv. „suchého“ parkoviště. I to je velice zajímavý pohled pro oči suchozemců. Nacvakal jsem tady hodně snímků při pokládání lodí na vodní hladinu a jeden přikládám.

Další cesta už vede do městského přístavu. Můžete jít přes perfektně udržovaný park a vystoupat na skalnatý útes nad městem s jedním z nejhezčích „karavanplaců“ jaké jsem kdy poznal, nebo sem dojet okolo po hlavní silnici. Z útesů nad karavany je nejmalebnější pohled na místní pobřeží a přilehlé i vzdálenější ostrovy.

Cesta od karavanů do centra města vede přímo kolem přístavu trajektů, jehož terminál a kotviště je přímo na městské kolonádě. Vejde se sem jen jeden, a tak tady vždycky nějaký kolos, chystající se k plavbě do norského Sandefjordu, nebo do Bamble potkáte. Tady máte potom také velký výběr přístavních krčem a hospůdek, od kterých vedou všemi směry mola se soukromými jachtami, nebo rybářskými loděmi všemožných tvarů i patvarů. Ty mají (alespoň pro mne) vždy to největší kouzlo. Už se mi na mých toulkách po světě několikrát podařilo vyplout s rybáři na otevřené moře. Ať už to bylo na Atlantiku v jihoamerické Brazílii, na chorvatském Jadranu, nebo tady, v pobřežních vodách Skandinávie. Zážitek je to po každé neopakovatelný. Napínavé čekání na to, co se objeví v sítích vytažených z tajemných hlubin, ranní východy a večerní západy slunce na otevřeném moři, křik racků, rybáků a kormoránů jsou chvíle, na které člověk s dobrodružnou a romanticky laděnou povahou nemůže nikdy zapomenout, a pokud je někdy pozná, vždycky bude toužit prožít je znovu.

Dalším exotickým zážitkem je burza, neboli aukce ryb, krevet, langust a dalších mořských produktů. Jednu takovou aukční tržnici vidíte na dalším z přiložených snímků. Bohužel, když jsem trávil v tomto městečku celý víkend a měl možnost focení, byly zrovna svátky a nikdo nikde nepracoval. V minulosti jsem už ale měl možnost se jako divák, nebo kupující několika takovýchto aukcí zůčastnit a je to vskutku zážitek. Majitelé restaurací, hotelů, penzionů, ale i městských kiosků se předhánějí a člověk jen žasne, kam až se dokáže cena kvalitních ryb, langust, nebo krevet vyšplhat. Ty nejlepší kousky pochopitelně shrábnou bohatí majitelé luxusních hotelů a jsou ochotni za ně zaplatit obrovské peníze. Ty se jim však vrátí z kapes bohaté klientely.

Vrátím se ale k oněm „krčmám a hospůdkám“, o kterých jsem se letmo zmínil o pár řádků výš. Na jednom z obrázků je jedna taková má oblíbená hospůdka přímo na přístavním molu. Při poslední návštěvě Strömstadu jsem neporušil tradici a využil pohostinnosti jejích příjemných a ochotných majitelů k posezení a chutnému obědu. Zajímavé je uspořádání těchto restaurací. Prostor pro hosty bývá často rozdělen do dvou částí. V té první jsou vitríny a pulty s nabídkou stále čerstvých mořských lahůdek a vy si můžete osobně vybrat, z čeho chcete svůj oběd, nebo večeři připravit. Za ní je pak výčep a vlastní restaurace. Protože jsem sám vášnivým rybářem a rybí maso patří k mým oblíbeným pochoutkám, mám vždycky chuť skoro na všecko. Můj poměr váhy cca 90kg vůči 172cm výšky tomu nasvědčuje.

Tentokrát jsem si tedy vybral dvě pěkné makrely a z nich mi kuchař nabídl udělat jeho specialitu, rybí karbanátky. Příjemně mě překvapilo, že je dělá úplně stejným způsobem, jakým je dělám sám doma z našich kaprů, nebo cejnů. Jako přílohu mi přinesli jakýsi druh bramborového salátu, chutný dressing a na samoobslužném pultu jsem si nandal ještě suché, křupavé kukuřičné placky a zeleninový salát. To jsou přílohy, které bývají volně k disposici, jako bonus. Náramně jsem si pochutnal, nacpal se k prasknutí a za odměnu jsem majiteli udělal pár reklamních fotografií.

Každému, kdo se rozhodne toto rybářské městečko navštívit, doporučuji procházku po městských molech plných lodí snad všech kategorií. Protkávají celé městské pobřeží jako úzké uličky na vodě. Setkáte se tady s jachtaři z Anglie, Dánska, Norska, ale i z mnohem vzdálenějších končin. Na samém konci nejzápadnějšího výběžku mola stojí na skalnatém útesu malé, zajímavé stavení. Je to soukromý, tzv. taxipřístav neustále obsazený turisty, čekajícími na převoz na nedaleké souostroví Nordkoster a Sydkoster, krajinu s absolutně čistým, mořským vzduchem a příjemnou pěší a cyklo turistikou. S auty se tady totiž setkáte jen zcela výjimečně. Zato tady není vůbec problém sehnat poměrně levná ubytování.

Nordkoster, menší z obou ostrovů nabízí krásné, oblázkové i pískové pláže, zátoky vhodné k plavání a výhled na oblíbený maják Ursholmen u nejvzdálenějšího útesu od pevniny. Má však mnohem méně zeleně než větší Sydkoster, kde roste i mnoho vzácných květin a rostlin. Oba ostrovy jsou velice dobře zásobeny, takže se tu dá strávit delší čas bez nutnosti návratu na pevninu. Celé souostroví bylo vyhlášeno rezervací a švédským národním parkem a tak tady není, tak jako na většině švédského území, povoleno kempování ve volné přírodě. Proto je vhodné, pokud by tu chtěl někdo strávit dovolenou v letních měsících, zajistit si ubytování dopředu. Ideálním dopravním prostředkem, pokud byste chtěli prozkoumat oba ostrovy, je kolo. Půjčovna kol i lodí v přístavu je velice dobře zásobena a tak není problém projet celou lokalitu jak po souši, tak po vodě.

Vraťme se ale na pevninu. Než se se Strömstadem rozloučíme, nesmím zapomenout ještě na jednu raritu malého městečka. Mají tady totiž přímo v centru vyhlášený bazén pro plavce se slanou vodou, vyhřívanou na 28˚C a pro děti až na 30˚C. Nechybí ani tobogán a skluzavky a přilehlá rozsáhlá tělocvična. Bez zajímavosti není ani zdejší muzeum s historickými nálezy od počátku doby železné až po technické zajímavosti z minulých století.

Tady prohlídku Strömstadu, nejzápadnějšího města Švédska ukončím. Na únor všem přeji mnoho kilometrů bez nehod a bez konfliktů s policií a celníky a šťastný návrat ze všech cest. Příště se podíváme na slavné mosty ve Svinesundu, oddělující švédské království od norského, zajedeme k nikdy nepokořené pevnosti v norském Haldenu a do přistavu v Mossu.

Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.

Do provincie Ratchaburi

Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.

Vzhůru na trh

Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.

Ve víru obchodů

Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.

Úsměvy na vodní hladině

A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…

Domky „duchů“

A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.

Směr Bangkok

Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!

Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.

Do provincie Ratchaburi

Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.

Vzhůru na trh

Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.

Ve víru obchodů

Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.

Úsměvy na vodní hladině

A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…

Domky „duchů“

A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.

Směr Bangkok

Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!

A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!

Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.

Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.

Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.

Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.

V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.

Bialověža

V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).

Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.

Cesta do Narevky

Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.

Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka

Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.

Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.

Frčíme dál do Malborku

Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.

Malbork – perla polského středověku

Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.

Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.

Moře, moře a zase moře

Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.

Kaszuby a polské Švýcarsko

Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.

Toruń a Gniezdno

Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.

Poznań a Slońsk

Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.

A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.

A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!

Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.

Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.

Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.

Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.

V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.

Bialověža

V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).

Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.

Cesta do Narevky

Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.

Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka

Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.

Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.

Frčíme dál do Malborku

Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.

Malbork – perla polského středověku

Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.

Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.

Moře, moře a zase moře

Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.

Kaszuby a polské Švýcarsko

Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.

Toruń a Gniezdno

Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.

Poznań a Slońsk

Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.

A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.

Karen Blixen a její vztah k Nairobi

Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.

Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.

Kolem honosných vil až na konec Nairobi

K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.

Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.

Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.

Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.

Karen Blixen a její vztah k Nairobi

Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.

Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.

Kolem honosných vil až na konec Nairobi

K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.

Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.

Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.

Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.