Salvador da Bahia – Capital da Alegria

Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.

Bez peněz do taxiku nelez!

Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.

Pelourinho – historické centrum Salvadoru

Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.

Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.

Salvador da Bahia – Capital da Alegria

Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.

Bez peněz do taxiku nelez!

Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.

Pelourinho – historické centrum Salvadoru

Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.

Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.