Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil,
„ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy
společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na
Baťově kanále.
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.
Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.
Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!
Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.
Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!
Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.
Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.
Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!
Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.
Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!
Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.
Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích
značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých
250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní
přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela
stálé.
Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.
Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.
Podél Dunaje jihem Slovenska
Čtvrtý den: 3. 7. 2009
Trasa: Štúrovo – Komárno – Moča – Velký Lél – Velký Meder (kemp)
Čas jízdy: 7:30–18:00, AVS: 19,60, Km/den: 98,28 Km/celkem: 219,20
Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.
V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.
Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…
Vodní dílo Gabčíkovo
Pátý den: 4. 7. 2009
Trasa: Velký Meder – Gabčíkovo – Šamorín – Bratislava – kemp (zlaté piesky)
Čas jízdy: 8:05–18:50, AVS: 19,90, Km/den: 85,71 Km/celkem: 304,91
Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.
Bratislava – Devín – loučení s Dunajem
Šestý den: 5. 7. 2009
Trasa: Bratislava – Devín – Malacky – Velké Leváre – kemp (Malé Leváre)
Čas jízdy: 7:35–17:55, AVS: 18,40, Km/den: 79,93 Km/celkem: 384,84
Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…
Poslední etapa…
Šestý den: 6.7. 2009
Trasa: Kemp (Malé Leváre) – Moravský Svatý Ján – Kúty – Lanžhot- Břeclav
Čas jízdy: 8:30–13:05, AVS: 22,80, Km/den: 44,99 Km/celkem: 429,83
Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.
Zhodnocení na závěr
Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.
Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)
Dunajská stezka 2009 východní část aneb na kole podél Dunaje
Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009
Délka: 429,83 km
Doporučená mapa:
Maďarská část – Cycling map 1:550 000
Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000
Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy
Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava
Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.
Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.
Podél Dunaje jihem Slovenska
Čtvrtý den: 3. 7. 2009
Trasa: Štúrovo – Komárno – Moča – Velký Lél – Velký Meder (kemp)
Čas jízdy: 7:30–18:00, AVS: 19,60, Km/den: 98,28 Km/celkem: 219,20
Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.
V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.
Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…
Vodní dílo Gabčíkovo
Pátý den: 4. 7. 2009
Trasa: Velký Meder – Gabčíkovo – Šamorín – Bratislava – kemp (zlaté piesky)
Čas jízdy: 8:05–18:50, AVS: 19,90, Km/den: 85,71 Km/celkem: 304,91
Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.
Bratislava – Devín – loučení s Dunajem
Šestý den: 5. 7. 2009
Trasa: Bratislava – Devín – Malacky – Velké Leváre – kemp (Malé Leváre)
Čas jízdy: 7:35–17:55, AVS: 18,40, Km/den: 79,93 Km/celkem: 384,84
Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…
Poslední etapa…
Šestý den: 6.7. 2009
Trasa: Kemp (Malé Leváre) – Moravský Svatý Ján – Kúty – Lanžhot- Břeclav
Čas jízdy: 8:30–13:05, AVS: 22,80, Km/den: 44,99 Km/celkem: 429,83
Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.
Zhodnocení na závěr
Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.
Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)
Dunajská stezka 2009 východní část aneb na kole podél Dunaje
Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009
Délka: 429,83 km
Doporučená mapa:
Maďarská část – Cycling map 1:550 000
Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000
Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy
Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava
Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to
v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet
vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a
přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám
rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a
nápisem „Dunajská stezka 2009“.
Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…
Přejezd do Budapešti
První den: 30. 6. 2009
Popis trasy: Břeclav – Budapešť (přejezd vlakem)
Čas jízdy: 16:15–2:30, AVS: 18,70, Km/den: 11,31, Km/celkem: 11,31
Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno . Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…
Budapešť a jeho okolí
Druhý den: 1. 7. 2009
Popis trasy: Budapešť – Szentendre
Čas jízdy: 11:46–19:30, AVS: 13,50, Km/den: 55,00, Km/celkem: 66,31
Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.
Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…
Čas jízdy: 8:40–17:10, AVS: 18,70, Km/den: 54,61, Km/celkem: 120,92
Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).
V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.
Východní část Dunajské stezky 2009 aneb na kole podél Dunaje
Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009
Délka: 429,83 km
Doporučená mapa:
– Maďarská část – Cycling map 1:550 000
– Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000
Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy
Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava
Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…
Přejezd do Budapešti
První den: 30. 6. 2009
Popis trasy: Břeclav – Budapešť (přejezd vlakem)
Čas jízdy: 16:15–2:30, AVS: 18,70, Km/den: 11,31, Km/celkem: 11,31
Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno . Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…
Budapešť a jeho okolí
Druhý den: 1. 7. 2009
Popis trasy: Budapešť – Szentendre
Čas jízdy: 11:46–19:30, AVS: 13,50, Km/den: 55,00, Km/celkem: 66,31
Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.
Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…
Čas jízdy: 8:40–17:10, AVS: 18,70, Km/den: 54,61, Km/celkem: 120,92
Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).
V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.
Východní část Dunajské stezky 2009 aneb na kole podél Dunaje
Budapešť – Bratislava – Břeclav, 30. 6. – 6.7. 2009
Délka: 429,83 km
Doporučená mapa:
– Maďarská část – Cycling map 1:550 000
– Slovenská část – cykloturistický atlas Slovenska 1:100 000
Projeté oblasti: NP Visegrad, Národní park „Duna-Ipoly“, CHKO Dunajské luhy
Projetá města: Budapešť, Visegrád, Ostřihom, Štúrovo, Komárno, Bratislava
Volné dny mezi Vánocemi a oslavami konce roku starého a počátku nového
se dají prožít různě. Někdo odpočívá, jiný navštěvuje příbuzné,
další sleduje oblíbené pohádky a někteří se rádi zaboří do bílé
stopy a vychutnávají kilometry běžeckých tratí. Já patřím mezi ty,
kteří rádi kombinují odpočinek, pohádky, ale když je sníh, tak
nezaváhám a musím alespoň pár desítek kilometrů za sezónu ujet.
To se to jezdí, když napadne pár čísel čerstvého prašanu
Volné dny mezi Vánocemi a oslavami konce roku starého a počátku nového se dají prožít různě. Někdo odpočívá, jiný navštěvuje příbuzné, další sleduje oblíbené pohádky a někteří se rádi zaboří do bílé stopy a vychutnávají kilometry běžeckých tratí. Já patřím mezi ty, kteří rádi kombinují odpočinek, pohádky, ale když je sníh, tak nezaváhám a musím alespoň pár desítek kilometrů za sezónu ujet. Ne, nepatřím mezi ty, kteří zdolávají různé závody, vyžívají se v předbíhání pomalejších a získávání různých ocenění a titulů. Ano, miluju krásnou bílou stopu a v ní se vyžívám, více bruslím než jezdím klasikou. Ale zvládám obojí, a když je krásný sníh, tak jsem i rychlá a užívám si to!
Přelom roku 2009 a 2010 jsem s několika dalšími milovníky Jizerských hor strávila v Příchovicích v penzionu Štěstíčko. Mimo času stráveného hraním na kytary a zpěvem, popíjením piva a pojídáním zbytků cukroví a připravených jednohubek, jsme strávili také pár hodin v bílé stopě, brázděním Krkonoš a Jizerek.
Z Příchovic je to co by kamenem dohodil do Harrachova, Rokytnice nebo do Kořenova či Polubného. Tedy ideální poloha pro ty, kteří mají v úmyslu se, jak říkají běžkaři, trochu sklouznout.
Jedna z velmi oblíbených běžeckých cest vede na Dvoračky v Krkonoších. Můžete zvolit několik cest, které vás tam zavedou. Naše vedla z Rokytnice nad Jizerou přes Ručičky, poté napříč přes několik sjezdovek až k chatě Dvoračky. V místní chatě nejde nezastavit na občerstvení! Už od „pradávna“ tam dělají výborné domácí housky a rohlíky, dršťkovou polévku a vdolečky s borůvkami. Jak říkává můj táta, že na Dvoračkách se musí zastavit na jedno DPH (dršťková, pivo a houska), tak to jsme s chutí vyplnili a zastavili se. Dál už záleží na vás, jestli těch piv bude víc nebo jestli se přemluvíte a po chvíli se opět vrhnete do stopy. Ta pak může vést nahoru na Pláně a pak přes Labskou boudu k Vosecké boudě a pak přes Krakonošovu snídani dolů do Harrachova nebo zpět na Ručičky a k autu na parkoviště pod Lysou horou. Celkový dojem z výletu záleží na kvalitě sněhu a počasí. Větší část této trasy je spíš na klasiku a bruslení si musíte nechat na jindy.
Třeba na další den, kdy můžete stejně jako já s kamarády vyrazit do Jizerských hor. Konkrétně do Polubného, odkud vede krásná cesta Jizerskou magistrálou až na Smědavu. Tam po přibližně 12 kilometrech můžete občerstvit svoje tělo na Chatě Smědava a poté pokračovat Promenádní cestou přes Zimní kiosek na Mořinu nebo se přes křižovatku U Bunkru vrátit zpět na Magistrálu a v pohodovém tempu dojet zpět do Polubného. Celkem budete mít v nohách 25 kilometrů. Trasa je perfektní, zvlášť když napadne dostatek sněhu a jsou vyžehlené dvě stopy, mezi kterými je dostatek místa i pro širokorozchodné bruslaře.
Další běžeckou extázi můžete při kvalitním sněhu a dobrém počasí zažít v dalším centru Jizerských Hor, konkrétně na Bedřichově. Tam nasadíte lyže na stadionu, odkud startuje i Jizerská padesátka a sundat je můžete po libovolném počtu kilometrů na stejném místě. Mně nejvíce vyhovuje cesta od stadionu na Novou Louku, přes Hřebínek na Kristiánov, zpět na Novou Louku a pak už zase zpět ke stadionu v Bedřichově. Během cesty naleznete občerstvení na Nové louce v chatě Šámalka nebo v kiosku na Hřebínku, který většinou okupují desítky běžkařů. Pokud to nestihnete během cesty, tak po doběhnutí zpět zastavte v hospodě Dolina, která je hned pod stadionem a kde je velmi milý personál.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
To se to jezdí, když napadne pár čísel čerstvého prašanu
Volné dny mezi Vánocemi a oslavami konce roku starého a počátku nového se dají prožít různě. Někdo odpočívá, jiný navštěvuje příbuzné, další sleduje oblíbené pohádky a někteří se rádi zaboří do bílé stopy a vychutnávají kilometry běžeckých tratí. Já patřím mezi ty, kteří rádi kombinují odpočinek, pohádky, ale když je sníh, tak nezaváhám a musím alespoň pár desítek kilometrů za sezónu ujet. Ne, nepatřím mezi ty, kteří zdolávají různé závody, vyžívají se v předbíhání pomalejších a získávání různých ocenění a titulů. Ano, miluju krásnou bílou stopu a v ní se vyžívám, více bruslím než jezdím klasikou. Ale zvládám obojí, a když je krásný sníh, tak jsem i rychlá a užívám si to!
Přelom roku 2009 a 2010 jsem s několika dalšími milovníky Jizerských hor strávila v Příchovicích v penzionu Štěstíčko. Mimo času stráveného hraním na kytary a zpěvem, popíjením piva a pojídáním zbytků cukroví a připravených jednohubek, jsme strávili také pár hodin v bílé stopě, brázděním Krkonoš a Jizerek.
Z Příchovic je to co by kamenem dohodil do Harrachova, Rokytnice nebo do Kořenova či Polubného. Tedy ideální poloha pro ty, kteří mají v úmyslu se, jak říkají běžkaři, trochu sklouznout.
Jedna z velmi oblíbených běžeckých cest vede na Dvoračky v Krkonoších. Můžete zvolit několik cest, které vás tam zavedou. Naše vedla z Rokytnice nad Jizerou přes Ručičky, poté napříč přes několik sjezdovek až k chatě Dvoračky. V místní chatě nejde nezastavit na občerstvení! Už od „pradávna“ tam dělají výborné domácí housky a rohlíky, dršťkovou polévku a vdolečky s borůvkami. Jak říkává můj táta, že na Dvoračkách se musí zastavit na jedno DPH (dršťková, pivo a houska), tak to jsme s chutí vyplnili a zastavili se. Dál už záleží na vás, jestli těch piv bude víc nebo jestli se přemluvíte a po chvíli se opět vrhnete do stopy. Ta pak může vést nahoru na Pláně a pak přes Labskou boudu k Vosecké boudě a pak přes Krakonošovu snídani dolů do Harrachova nebo zpět na Ručičky a k autu na parkoviště pod Lysou horou. Celkový dojem z výletu záleží na kvalitě sněhu a počasí. Větší část této trasy je spíš na klasiku a bruslení si musíte nechat na jindy.
Třeba na další den, kdy můžete stejně jako já s kamarády vyrazit do Jizerských hor. Konkrétně do Polubného, odkud vede krásná cesta Jizerskou magistrálou až na Smědavu. Tam po přibližně 12 kilometrech můžete občerstvit svoje tělo na Chatě Smědava a poté pokračovat Promenádní cestou přes Zimní kiosek na Mořinu nebo se přes křižovatku U Bunkru vrátit zpět na Magistrálu a v pohodovém tempu dojet zpět do Polubného. Celkem budete mít v nohách 25 kilometrů. Trasa je perfektní, zvlášť když napadne dostatek sněhu a jsou vyžehlené dvě stopy, mezi kterými je dostatek místa i pro širokorozchodné bruslaře.
Další běžeckou extázi můžete při kvalitním sněhu a dobrém počasí zažít v dalším centru Jizerských Hor, konkrétně na Bedřichově. Tam nasadíte lyže na stadionu, odkud startuje i Jizerská padesátka a sundat je můžete po libovolném počtu kilometrů na stejném místě. Mně nejvíce vyhovuje cesta od stadionu na Novou Louku, přes Hřebínek na Kristiánov, zpět na Novou Louku a pak už zase zpět ke stadionu v Bedřichově. Během cesty naleznete občerstvení na Nové louce v chatě Šámalka nebo v kiosku na Hřebínku, který většinou okupují desítky běžkařů. Pokud to nestihnete během cesty, tak po doběhnutí zpět zastavte v hospodě Dolina, která je hned pod stadionem a kde je velmi milý personál.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší
výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi
prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit
na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program
Turistické trasy.
Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program Turistické trasy. {{reklama()}} Turistické trasy jsou český mapový software určený pro PC s operačním systémem Windows 98 a novějším. Dají se volně stáhnout ze stránek www.trasy.net, oddíl Stažení. V současné době obsahuje program turistické mapy 60 českých, šesti slovenských a třech zahraničních oblastí. Uživatel může otevřít jednu nebo více map najednou. Na mapě jsou vyznačeny všechny rozcestníky, značené turistické cesty, naučné stezky. U všech míst se zobrazuje nadmořská výška a zeměpisná poloha, u vybraných míst i fotografie nebo text. U cest je zadána jejich délka, druh, značení, případně výškový profil.
Zadat místo do trasy můžeme z rejstříku nebo poklepáním na libovolné křížení cest v mapě. Jakmile jsou v trase alespoň dvě místa, začne se kreslit výškový profil, ze kterého se dá vyčíst převýšení, délka trasy, barva značení, názvy průchozích míst a druhy cest. Přepneme-li se do itineráře trasy, jsou zde navíc uvedeny poznámky k místům a cestám, údaje o kilometráži, stoupání, klesání, sklonu, názvy značení atd. Posledním pohledem na vytvářenou trasu je statistika. Ta říká, které místo v trase je nejvýš a nejníže, jaké je celkové převýšení, nejprudší sklon z kopce a do kopce, kolik procent trasy tvoří jaký druh cesty atd.
Turistické trasy vyhledávají mezi zvolenými místy trasu na základě uživatelského nastavení. Je možné povolit jen některé druhy cest nebo značení, vyhledávat trasu nejkratší, s nejmenším nebo naopak největším stoupáním, nebo trasu, která se bude co nejvíce držet turistických značek. Hotová trasa se dá uložit, vytisknout, vložit do deníku výletů nebo exportovat. Export je možný do souboru vhodného pro GPS, do obrázku, do tabulky nebo do webové stránky. Jednoduše tak můžeme vytvořenou trasu umístit na web, poslat ji kamarádovi e-mailem, nebo si ji nahrát do GPS.
Deník slouží k evidenci uskutečněných výletů. Ke každému výletu se dá zadat název, datum a čas konání, počasí, poznámka a průběh trasy z programu Turistické trasy nebo přímo stopa z GPS. Deníků je možno vést více, třeba pro účely vícečlenné rodiny. Program dokáže z deníku vygenerovat webové stránky, na kterých jsou výlety rozděleny podle roků a obsahují výškové profily, mapy, itineráře, GPS soubory tras a další dostupné údaje.
Turistické trasy dále umožňují otevírat stopy, trasy a body ze souborů GPX v textové (itinerář, statistika) i grafické (mapa a výškový profil) podobě. Program dokáže zobrazovat v mapě informace o keších ze souborů LOC a GPX, případně slučovat tyto soubory dohromady. Důležitá je také možnost administrace mapy. Uživatel díky ní může jednoduchým způsobem doplňovat nebo upravovat cesty, místa, objekty, fotografie a texty.
Volně dostupná verze programu uživatele omezuje nutností opisovat při používání neregistrovaných map desetimístné číslo. Toto jediné omezení se vytratí placenou registrací. Platí se zvlášť za program a zvlášť za jednotlivé mapy. Jaké mapy si uživatel pořídí, záleží jen na něm, v budoucnu může jakoukoli mapu do programu přikoupit.
Do 24. 12. 2009 běží na stránkách www.trasy.net akce Předvánoční sleva -20 %. Cena programu je po slevě 119,– Kč a cena jedné mapy 55,– Kč. Aktualizace jednotlivých map jsou na webu dostupné zdarma.
Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program Turistické trasy. {{reklama()}} Turistické trasy jsou český mapový software určený pro PC s operačním systémem Windows 98 a novějším. Dají se volně stáhnout ze stránek www.trasy.net, oddíl Stažení. V současné době obsahuje program turistické mapy 60 českých, šesti slovenských a třech zahraničních oblastí. Uživatel může otevřít jednu nebo více map najednou. Na mapě jsou vyznačeny všechny rozcestníky, značené turistické cesty, naučné stezky. U všech míst se zobrazuje nadmořská výška a zeměpisná poloha, u vybraných míst i fotografie nebo text. U cest je zadána jejich délka, druh, značení, případně výškový profil.
Zadat místo do trasy můžeme z rejstříku nebo poklepáním na libovolné křížení cest v mapě. Jakmile jsou v trase alespoň dvě místa, začne se kreslit výškový profil, ze kterého se dá vyčíst převýšení, délka trasy, barva značení, názvy průchozích míst a druhy cest. Přepneme-li se do itineráře trasy, jsou zde navíc uvedeny poznámky k místům a cestám, údaje o kilometráži, stoupání, klesání, sklonu, názvy značení atd. Posledním pohledem na vytvářenou trasu je statistika. Ta říká, které místo v trase je nejvýš a nejníže, jaké je celkové převýšení, nejprudší sklon z kopce a do kopce, kolik procent trasy tvoří jaký druh cesty atd.
Turistické trasy vyhledávají mezi zvolenými místy trasu na základě uživatelského nastavení. Je možné povolit jen některé druhy cest nebo značení, vyhledávat trasu nejkratší, s nejmenším nebo naopak největším stoupáním, nebo trasu, která se bude co nejvíce držet turistických značek. Hotová trasa se dá uložit, vytisknout, vložit do deníku výletů nebo exportovat. Export je možný do souboru vhodného pro GPS, do obrázku, do tabulky nebo do webové stránky. Jednoduše tak můžeme vytvořenou trasu umístit na web, poslat ji kamarádovi e-mailem, nebo si ji nahrát do GPS.
Deník slouží k evidenci uskutečněných výletů. Ke každému výletu se dá zadat název, datum a čas konání, počasí, poznámka a průběh trasy z programu Turistické trasy nebo přímo stopa z GPS. Deníků je možno vést více, třeba pro účely vícečlenné rodiny. Program dokáže z deníku vygenerovat webové stránky, na kterých jsou výlety rozděleny podle roků a obsahují výškové profily, mapy, itineráře, GPS soubory tras a další dostupné údaje.
Turistické trasy dále umožňují otevírat stopy, trasy a body ze souborů GPX v textové (itinerář, statistika) i grafické (mapa a výškový profil) podobě. Program dokáže zobrazovat v mapě informace o keších ze souborů LOC a GPX, případně slučovat tyto soubory dohromady. Důležitá je také možnost administrace mapy. Uživatel díky ní může jednoduchým způsobem doplňovat nebo upravovat cesty, místa, objekty, fotografie a texty.
Volně dostupná verze programu uživatele omezuje nutností opisovat při používání neregistrovaných map desetimístné číslo. Toto jediné omezení se vytratí placenou registrací. Platí se zvlášť za program a zvlášť za jednotlivé mapy. Jaké mapy si uživatel pořídí, záleží jen na něm, v budoucnu může jakoukoli mapu do programu přikoupit.
Do 24. 12. 2009 běží na stránkách www.trasy.net akce Předvánoční sleva -20 %. Cena programu je po slevě 119,– Kč a cena jedné mapy 55,– Kč. Aktualizace jednotlivých map jsou na webu dostupné zdarma.
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu,
objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme
mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď
nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před
námi se rozprostírá opět jen písek a duny.
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.
Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.
Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.
Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.
Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.
Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.
Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!
Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.
Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.
Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.
Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.
Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.
Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.
Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.
Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.
Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!
Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.
Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.
Znáte běžný surfařský slang? Znamená to, že umíte surfovat nebo jste
jen další suchožralok?
Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.
Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.
A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.
Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.
Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.
Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.
Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?
V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.
COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.
Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty
BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru
Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.
Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.
Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.
Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.
Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží
Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.
Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.
Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.
Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.
A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.
Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.
Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.
Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.
Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?
V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.
COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.
Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty
BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru
Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.
Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.
Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.
Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.
Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží
Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.
Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.
Večerní kulisa dotvářející atmosféru místa
Závodník kategorie 8-12 let (věku, nikoliv na moři)
Fotku sebe v akci nemám, ale takhle nějak vypadaly první hodiny
Díky, díky, máte tu někde moře?
Jó krátké prkno, to by bylo poježdění…
Pláž El Tunco
Head dip – slangový výraz pro surfování s hlavou dotýkající se vody. Figura, kterou jsem si osvojil. Vlastně si ani nevybavuju, že bych se při serfování nedotýkal hlavou vody….
Tohle taky nebudu já – já měl ruce víc u těla
Chce-li se tu někdo vozit po vodě na prkénku, musí se na „dvorek kostí“ dostat přes sérii asi tří takovýchto splachovadel
Ani víly z El Tunca se moc nesmějí
Jak říkám, kromě surfování se tu toho moc dělat nedá
Jó tenkrát v El Tuncu, hodiny ztrávený na prknech……
Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta
začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý
orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým
vlastním automobilem. Tady nacházíme rozcestník pěších
i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá,
posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do
malebných lázní Sedmihorky.
Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.
S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.
{{reklama()}}
Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.
Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!
Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.
Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.
Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.
Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!
Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.
Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.
Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.
A tak tedy vzhůru do sedel!
Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)
Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.
S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.
{{reklama()}}
Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.
Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!
Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.
Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.
Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.
Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!
Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.
Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.
Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.
A tak tedy vzhůru do sedel!
Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)
Tak tady se kdysi procházeli Jan Neruda, Eliška Krásnohorská nebo T.G. Masaryk. Vpravo je bývalá lázeňská kolonáda, ze které je dnes turistický hotel.
Otevřel se nám pohled na ve své době takřka nedobytný hrad Trosky. Zuby si na něm vylámali i husité, neuspěli ani Sirotci.
Napůl přírodní výtvor, napůl práce dělníků – Pekařova brána. Vznikla z přírodního útvaru Mnich, při výstavbě silnice na Vyskeř a nese jméno historika dr. Josefa Pekaře.
Dřevěná zvonice na zdejším hřbitově, je jednou ze zdejších zajímavostí.
Toto chlupaté, malé, ale o to zvědavější stvořeníčko na nás vykouklo ve stoupání z Podtroseckých údolí.
Při pohledu zpět se otevřel nádherný výhled na Kozákov.
Do cesty se nám postavil rybník Věžák – největší z zdejší soustavy rybníků. Podtrosecká údolí nás přivítala svou romantickou atmosférou, které několikrát využili i filmaři při natáčení filmových exteriérů.
Bývalé lázeňské budovy dnes slouží takřka výhradně k ubytovacím účelům.
Za Doubravicemi se nám poprvé otevřel pohled na siluetu hradu Trosky, která nás dorovázela po většinu cesty.
Na Vyskeři na nás čekalo studené pití, dobré jídlo a nádherný výhled do kraje.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého
světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní
Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy
zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic
jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené
vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při
výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových
státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat
v Evropě běžné hygienické standardy. Jak se na cestách staráte
o vodu vy?
Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.
{{reklama()}}
V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.
Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.
Má cestovatel na výběr?
Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.
Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.
Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.
Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?
Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!
Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.
{{reklama()}}
V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.
Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.
Má cestovatel na výběr?
Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.
Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.
Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.
Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?
Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!
Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…
. Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…
