Connect with us

Sport a cestování

Kuk (kook) v El Salvadoru

Znáte běžný surfařský slang? Znamená to, že umíte surfovat nebo jste
jen další suchožralok?

Published

on

Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.

Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.


A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.

Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.

Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.


Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.

Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?

V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.

COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.

Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty

BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru

Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.


Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.

Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.

Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.

Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží

Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.

Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.

Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.

Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.


A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.

Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.

Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.


Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.

Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?

V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.

COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.

Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty

BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru

Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.


Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.

Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.

Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.

Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží

Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.

Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.

Continue Reading

Lyžování a lyžařská střediska

Kam za lyžováním v okolí Mariánských Lázní?

Published

on

By

Zima je v plném proudu, konečně počasí přeje i lyžařům. Příroda je pokryta sněhem, na sjezdovkách je dostatek sněhu, stejně tak na běžeckých tratích. Chcete si i vy konečně letos dopřát pořádnou lyžovačku, přitom si ale užít třeba i nějakou tu lázeňskou proceduru? Vydejte se do Mariánských Lázní.

Mariánské Lázně můžete navštívit v létě i v zimě

Říkáte si, že jet v zimě do lázní je naprostý nesmysl? Opak je pravdou, stačí si ty lázně dobře vybrat. Ne všechny nabízí i zimní radovánky, v případě Mariánských Lázní se ale bát nemusíte. Navštívit je můžete v létě i v zimě, pobyt si v každém případě užijete. K návštěvě láká nejen zdejší kolonáda, procedury, minerální prameny a elegantní hotely, ale i sjezdovky.

Tip číslo jedna: Ski areál Mariánky

Proč hned vyrážet do míst vzdálených i desítky kilometrů, když se dá lyžovat přímo v Mariánských Lázních? Skiareál Mariánky vám nabídne hned tři sjezdovky. Ta nejdelší měří jeden kilometr a je vhodná jak pro začínající, tak středně pokročilé lyžaře. Díky umělému osvětlení si na ní můžete zalyžovat i večer. Další dvě sjezdovky jsou určeny spíše pro pokročilé lyžaře. Kromě sjezdovek pro dospělé se tu nachází i dětský ski park s lyžařským kolotočem a malými lanovými vleky.

Svahy obsluhuje kabinková lanovka na Krakonoš a další dva vleky, funguje tu i lyžařská škola a ve městě si můžete půjčit i vybavení. Samozřejmostí je parkování v areálu zdarma a možnost občerstvení v bufetu u spodní stanice lanovky a v restauraci u horní stanice.

Tip číslo dva: Ski areál Přimda

V pohoří Českého lesa se rozprostírá i známé rodinné lyžařské středisko, ski areál Přimda. Zalyžovat si můžete na dvou sjezdovkách, konkrétně na 500 m dlouhém slalomovém svahu s kotvovým dvojmístným vlekem a 330 metrů dlouhé cvičné louce s jednomístným talířovým vlekem. Těšit se můžete i na večerní lyžování za umělého osvětlení, je tu i prostor vyhrazený pro sáňkování a bobování. Přímo u vleku je i ski bar, samozřejmostí je i lyžařský servis.

Tip číslo tři: Ski areál Nové Hamry

Severně od nedalekých Karlových Varů se nachází v nadmořské výšce 720 – 860 metrů ski areál Nové Hamry. Na milovníky zimních sportů tu čekají sjezdovky o celkové délce 1300 metrů, které obsluhují čtyři vleky. Pokud s sebou budete mít děti, potěší vás dětský vlek i lyžařská škola, nachází se tu také půjčovna lyží a snowboardů.

Tip číslo čtyři: Ski areál Pernink

Severně od Karlových Varů můžete navštívit i ski areál Pernink se třemi uměle zasněžovanými sjezdovkami obsluhovanými vleky v délkách 100, 250 a 400 metrů, na děti tu čeká dětský vlek Baby lift. Samozřejmostí je i půjčovna vybavení, občerstvení, lyžařská škola a škola snowboardingu, potěší vás i možnost večerního lyžování.

Tip číslo pět: Ski areál Merklín

V podhůří Slavkovského lesa si můžete o víkendu a ve svátky zalyžovat i v malém lyžařském středisku v obci Merklín. Z Mariánských Lázní to sem máte něco málo přes 40 km. Na své si přijdou rodiny s dětmi i začínající lyžaři, nachází se tu 250 metrů dlouhá sjezdovka, kterou obsluhuje poma. Pod sjezdovkou se nachází restaurace, večer se dá lyžovat za umělého osvětlení.

Continue Reading

Sport a cestování

Jak vybrat turistické boty, aby vám sloužily dobře a dlouhou dobu?

Published

on

By

V zimním období většinou turisté neabsolvují tolik kilometrů v přírodě, přesto je právě během ledna či února praktické si pořídit novou trekovou obuv. Je to dáno hlavně díky atraktivním cenám v obchodech s obuví, protože nabízejí mimosezonní slevy. Abyste však uskutečnili skutečně dobrý nákup, je zapotřebí vědět, podle jakých kritérií se mají trekové boty vybírat.

Vzhled samozřejmě může hrát svoji roli, neměl by však v žádném případě být hlavním ukazatelem. Podobně je to s cenou, byť samozřejmě někteří z vás mohou mít omezený rozpočet. Vězte ale, že kvalitní turistická obuv dnes nemusí vyjít na tisíce korun. Ve vybraných specializovaných obchodech se dá narazit na překvapivě kvalitní modely a značky, jež vás vyjdou klidně na méně než 1.000 Kč. U levných variant je však o to důležitější se starat o patřičné parametry.

Podrážka

Velmi podstatnou roli při výběru turistické obuvi hraje jejich podrážka. Trekové boty by měly mít přeci jen tvrdší podrážky, protože se předpokládá, že se v nich budete pohybovat v náročnějším terénu. Zároveň u nich nesmí chybět ani protiskluzová úprava, aby se minimalizovalo riziko uklouznutí někde v lese na stezce apod. Turistické boty mají mít členitější podrážku, díky níž se obuv dobře zachová na nezpevněném terénu, při chůzi na mokru a v dalších extrémních podmínkách.

Kotníkové boty

Jestliže se vybírá turistická obuv do náročnějšího terénu, je vždy lepší zvolit kotníkové modely. Ty vám totiž nabídnou lepší komfort během chůze a samozřejmě poskytují rovněž větší ochranu proti zraněním. Nízké boty totiž třeba při výšlapech do kopců někde v lesích mohou snadno způsobit vyvrtnutí kotníku při podklouznutí.

Šněrování

Ve městě jste na procházkách možná zvyklí nosit obuv bez šněrování. Ve volné přírodě však rozhodně zapomeňte na obuv bez tkaniček. Jedině s kvalitně zavázanými botami totiž neriskujete poranění kotníku a dalších částí chodidel a nohou.

Pevná špička

Při putování po lesních cestách se občas stane, že zakopnete o nějaký drn, větev, kmen stromu či kámen. Abyste si hned nezlomili palec, je vhodné si pořídit trekové boty, které mají dostatečně vyztužené špičky. Samozřejmě tím není myšlena kovová ochrana, jako je tomu v případě pracovní obuvi, ale špičky turistických bot byste neměli pouhým lehkým stiskem promáčknout, to nikdy není dobré znamení.

Velikost

Zatímco v běžné civilní obuvi, již používáte denně při chůzi po městě, si vystačíte s klasickými ponožkami, u turistických bot se předpokládá i nošení teplých ponožek, případně si někdo rovnou bere dva páry na sebe. Proto mají být trekové boty o něco větší než vycházková obuv. Zároveň je ale důležité, aby vás netlačila pata a prsty, jinak byste po pár kilometrech chůze měli zaděláno minimálně na nepříjemné puchýře. Jestliže v obchodě máte možnost si obuv vyzkoušet, setrvejte v ní alespoň několik minut, zkuste udělat pár kroků a různě ohýbat chodidla, abyste věděli, že jsou vámi vybírané trekové boty skutečně komfortní v každé poloze.

Continue Reading

Rady pro cestování

Když dovolená, tak v ČR

Published

on

By

Máte před sebou letní dovolenou, ale výběr místa, kam se vydáte, jste nechali na poslední chvíli? Pořád ještě nevíte, kam se letos vydáte? Máme pro vás tip. Když dovolená, tak jedině v Čechách. Když v Čechách, tak jedině v Mariánských Lázních.

Dovolenou si zasloužíme

Celý rok pracujeme, staráme se o domácnost, točíme se kolem dětí a čtyřnohých kamarádů. Alespoň pár dní v roce si zasloužíme zapomenout na všechny starosti a vydat se na dovolenou, kde nic nebudeme řešit, maximálně co si dáme k jídlu nebo kam se půjdeme podívat.

Malebná krása Západních Čech

Západní Čechy jsou plné nádherných míst, která stojí za návštěvu. Namátkou můžeme jmenovat Bečov nad teplou, Karlovy Vary, Františkovy Lázně, nebo Mariánské Lázně. Ty poslední jmenované jsou nejmladší z proslulého západočeského lázeňského trojúhelníku, přesto se mohou pochlubit zajímavou historií.

Není to tak dlouho, co na místě, kde dnes najdete elegantní hotely a kouzelný lázeňský park, stál prales a bažina. O léčivých pramenech, které tu vyvěrají, se sice vědělo už dávno, právě kvůli nepřístupné krajině se ale nevyužívaly. Až na konci 18. století se o ně začal víc zajímat lékař nedalekého kláštera v Teplé Josef Jan Nehr, který se rychle přesvědčil o jejich blahodárném účinku na lidské zdraví.

Byl to právě on, kdo se spolu s opatem kláštera Karlem Kašparem Reitenbergerem podílel na rozvoji města. Postupem času se Mariánské Lázně staly centrem společenského, kulturního i politického dění, zavítal sem dokonce britský král Edward VII., J. W. Goethe, Dr. Edvard Beneš a další významné osobnosti.

Co v Mariánských Lázních můžete zažít?

Kromě toho, že se zde můžete ubytovat v některém z mnoha lázeňských hotelů, penzionů nebo apartmánů, se samozřejmě můžete těšit na lázeňské procedury. Masáže, koupele, bahenní zábaly, plynové injekce i inhalace, to vše tu čeká jen na vás.

No ale lázně nejsou jen o procedurách, co byste to byli za lázeňské návštěvníky, kdybyste se neprošli lázeňským parkem, neochutnali některý z minerálních pramenů nebo lázeňskou oplatku, neposlechli si dominantu města Zpívající fontánu?

Víte, že ve městě a kolem něj najdete více než 100 vývěrů léčivých vod? Všechny prameny jsou studené a využívají se nejen při léčbě močového ústrojí. Ochutnat můžete Lesní pramen, Rudolfův pramen, Ambrožův pramen, Karolinin pramen, Ferdinandův pramen nebo Křížový pramen, najde se tu i jeden specifický pramen, a to Mariin pramen. To není vodní pramen, ale vývěr přírodního CO2, právě podle něj město dostalo své jméno.

Mariánských Lázních najdete i několik vyhlídek a rozhleden, ze kterých se podíváte po širokém okolí, navštívit můžete i městské muzeum nebo park miniatur Boheminium. Za návštěvu stojí i Naučná stezka Geologický park.

No a když už ve městě projdete vše, můžete se vydat i za jeho okraj. Co takhle navštívit hrad Loket, Zámek Bečov nad Teplou, osadu Kladská, nebo pivovar Chodovar? Pro hráče golfu máme také tip, najdete tu mistrovské hřiště na světové úrovni.

Continue Reading