V prvním díle seriálu jsme se snažili neztratit směr v lehkém nadhledu úvodu problematiky GPS. Dnes je na řadě téma jednodušší, svým způsobem představitelnější – stručný přehled jednotlivých typů GPS přijímačů. Výčet se nám technicky zjednoduší a zkrátí, budeme-li dělit GPeSky pouze z hlediska jejich způsobu použití.
V prvním díle seriálu jsme se snažili neztratit směr v lehkém nadhledu úvodu problematiky GPS. Dnes je na řadě téma jednodušší, svým způsobem představitelnější – stručný přehled jednotlivých typů GPS přijímačů. Výčet se nám technicky zjednoduší a zkrátí, budeme-li dělit GPeSky pouze z hlediska jejich způsobu použití.
Prudký rozvoj technologií GPS a jejich rozšíření v nejrůznějších oblastech lidského pátrání po užitečných informacích odvozených od přesného X a Y, případně X, Y a Z dalo vzniknout celé řadě více či méně odlišných přístrojů specializovaných na užší svazek úkolů.
Provedení GPS: Přijímač GPS může mít několik podob, v lepším případě v závislosti na potřebách uživatele, v horším případě třeba na jeho finanční situaci. Jednoduše řečeno, existují tři základní provedení přijímačů – přenosné, vestavěné a jako hardwarový doplněk k PC či PDA. Hlavní výhoda těch přenosných plyne z jejich názvu, stejně jako nevýhody – často menší velikost LCD a s ním snížená přehlednost a čitelnost dat, snížená kapacita zdroje napájení. Naopak vestavěný přijímač například v autě, lodi či letadle obvykle potěší velikostí zobrazovacího zařízení, zajistí stabilní přísun energie a anténa najde své místo na nejvýhodnějším místě exteriéru. Hardwarový doplněk k PC nebo PDA představuje anténu GPS, která po připojení a úspěšné spolupráci s příslušným softwarem zpříjemní služby GPS zejména velkou obrazovkou a vyšší kapacitou počítačem získané paměti.
{{reklama}}
Bez ohledu na provedení dělíme přijímače GPS podle aplikace na:
Outdoorové ručky
Přiznávám, že výraz outdoorové ručky může být trochu matoucí. Jak bylo řečeno v prvním díle seriálu, přijímače GPS potřebují k dosažení pracovního úspěchu výhled na oblohu. Nabízí se tedy připomínka, že všechny GPS, od kterých se vyžaduje odpovídající výsledek jejich stěžejní existenční podstaty, jsou tak trochu přirozeně outdoorové. Vysvětlením přítomnosti tohoto výrazu je jejich určení zejména pro činnosti v přírodě. Outdoorové ručky často vidíme připnuté k oděvu, jízdnímu kolu, mořskému kajaku apod. Slovo „ručka“ také tedy neznamená, že by se musely nezbytně držet v ruce, spíše naznačuje, že použití přístroje z ruky je vzhledem k jeho velikosti a váze možné. Přijímače tohoto typu jsou co do počtu jedny z nejrozšířenějších a vzhledem k příbuznosti jejich účelu a obsahu tohoto časopisu jim bude věnováno více pozornosti v třetím díle tohoto seriálu.
Navigační systémy v autech
Přenosné a dnes čím dál častěji v palubní desce automobilu vestavěné přijímače signálu družic GPS jsou v kombinaci s příslušnou elektronickou mapou velmi populárním a efektivním způsobem navigace. Mapy často obsahují databáze motoristům užitečných bodů, jako jsou čerpací stanice, motely, autoservisy, apod. Po zadání cílového bodu (např. města, ulice) navrhne GPS podle uživatelem zvolených kritérií nejlepší trasu, kterou nejen že zobrazí na svém LCD, ale pro snížení odvedení řidičovy pozornosti od dění v silničním provozu obvykle za pomocí zvukového zařízení typu audio soustavy vozidla či mobilního telefonu příjemným hlasem postupně za jízdy řidiči odhaluje.
Letecké
Dalším možným využitím GPS je letecká navigace. Pilot vybaven GPS s leteckou mapou má k dispozici poměrně zásadní informace jako kde právě je, kde jsou okolní letiště či letové trasy. Výhodou GPS je, že pokud jsou známé souřadnice cílového bodu, GPS k němu ukáže směr bez ohledu na vzdálenost onoho bodu od aktuální pozice, takže kličkování od jednoho pozemního majáku k druhému není úplně nezbytné a pilot tak ušetří čas i provozní náklady. Další výhodou GPS pro průměrné piloty (oproti některým jiným aplikacím systému) je nepřetržitá dostupnost družicového signálu od vzletu po přistání. Pilot, který nemá za letu GPS signál, neboť ho kryjí koruny stromů, výškové budovy, či dokonce žula tunelu, je buď hodně dobrý pilot, nebo hodně špatný pilot.
Námořní
Námořní GPS jsou upraveny k lodní navigaci a často pracují ve spolupráci s dalšími lodními zařízeními (lokátory rybích hejn a jiné sonary). Zobrazované námořní mapy obsahují podmořské výšky, navigační bóje, apod. Nepostradatelnou roli hraje v oblasti lodní dopravy GPS v případech lodních nehod, kdy znalost přesné polohy plavidla v ohrožení může zásadně zjednodušit záchranné akce.
Výškoměrné GPS
Výškoměrné GPS přijímače se za pomoci uspořádaného systému antén používají k vymezení přesné třírozměrné pozice objektu vzhledem k Zemi.
GPS pro mapování a sběr dat
Tyto GPS s přesností kolem 1 metru se používají ke sběru dat a jejich následnému exportu do databází. Přijímače často používají externí anténu (na batohu) a zdroj (v batohu).
Vesmírné
Vesmírné GPS slouží k navigaci a výškové lokaci družic. Jsou odolné nejrůznějším zářením a schopné pracovat ve vysokých relativních rychlostech.
Zeměměřické
Zeměměřiči používají nejpřesnější GPS, a to ke stanovení rozměrů spíše než k vymezení pozice. K těmto účelům jim slouží sada dvou přesných GPS přijímačů a porovnávání jejich vzájemných poloh.
Časoměrné a frekvenční
Časoměrné GPS mají jen jediný úkol – poskytnout přesný čas. Přijímače využívají atomových hodin instalovaných v družicích GPS (přesný čas z družic je pro přijímač zásadní, neboť pozice se zjišťuje z doby radiového signálu letícího rychlostí světla od družice k anténě). GPS tak nabízí čas s přesností na 150 miliardtin vteřiny. Přesné výkonné časoměrné GPS se používají k synchronizaci astronomických observatoří, digitálních telekomunikačních sítí, seismografů, apod.
V příštím díle už si konečně přestaneme všímat družic, signálů, atomových hodin a lokátorů rybích hejn a řekneme si, k čemu nám doopravdy je taková věc na palouku uprostřed hustého lesa. K čemu nám je uprostřed hustého lesa bez palouku by měl každý vědět už po prvním dílu.
O nepostradatelnosti korektního výběru informací dnes už pochybuje málokdo. Informací je tolik, že náhodní či neopatrní hledači lehce ztratí cestu prošláplou těžkou botou užitečnosti v hustých větvích slov temného lesa bílých stránek. A zejména těm, kteří v informačním pralese zabloudili ve snaze vyhnout se podobné ztrátě orientace v prostoru okolního prostředí, je určen tento miniseriál. Jeho hlavním tématem je GPS a hlavním cílem jednoduše podat něco tak nejednoduchého, čím GPS bezesporu je.
O nepostradatelnosti korektního výběru informací dnes už pochybuje málokdo. Informací je tolik, že náhodní či neopatrní hledači lehce ztratí cestu prošláplou těžkou botou užitečnosti v hustých větvích slov temného lesa bílých stránek. A zejména těm, kteří v informačním pralese zabloudili ve snaze vyhnout se podobné ztrátě orientace v prostoru okolního prostředí, je určen tento miniseriál. Jeho hlavním tématem je GPS a hlavním cílem jednoduše podat něco tak nejednoduchého, čím GPS bezesporu je. (Pokusím se vyhnout technickým detailům týkajících se technologie GPS ze strany provozovatele a zaměřím se na základní informace pro uživatele a to zejména cestovatelských GPS, tedy tzv. „outdoorových ruček“).
Vysvětlení pojmu GPS může začít opravdu jednoduše, a to rozborem zkratky GPS. Přeložíme-li anglický termín Global Positioning System do češtiny, získáme nejen vžitý tuzemský název Globální polohový systém, ale i dobrý pocit z toho, jak nám jde práce od ruky, neboť jsme zrovna začali a už máme rozepsanou jednu zkratku ve dvou jazycích. Pojďme ji teď pořádně rozmontovat a ona nám prozradí co v sobě schovává. Ať je to co je to, je to globální – pracuje to v celoplanetárním měřítku, je to polohové – týká se to polohy a je to systém – skládá se to z více částí navzájem propojených. GPS je tedy komplexní zařízení, které nám pomáhá zjistit polohu kdekoliv na Zemi. Jinými slovy, vlastníme-li jednu ze součástí onoho zařízení – přijímač GPS, máme v rukou nástroj, který je s pomocí zbytku systému schopen prozradit zeměpisnou šířku a délku antény přístroje.
Nemluvíme zde samozřejmě o poloze ve které odpočíváte, čtete Cestovatele nebo … děláte podobně vzrušující činnosti. GPS prozradí vaší matematicko-geografickou polohu, tedy zeměpisnou šířku a délku. Zeměpisná šířka nabývá hodnoty 0°-90° od rovníku k pólům severní a jižní polokoule (určuje rovnoběžku), zeměpisná délka nabývá hodnot od 179° východní délky do 179°západní délky, které doplňuje 0. a 180. poledník. Každý bod na Zemi je tak přesně určen dvěma čísly (kromě pólů, těm stačí zeměpisná šířka)
Může se zdát, že toho humbuku kolem dvou čísel na displeji energii žroucí krabičky, která pořád ještě nestojí stovku, je trochu moc, a že taková informace se hodí geografům, nebo alespoň těm, pro které je pojem zeměpisná délka více než označení pro trvání nudné hodiny zeměpisu. Probudit z takového snu nás může třeba dnes poměrně časté spojení „GPS navigace“. Slůvkem navigace se naznačuje, že nejde už jen o otázku „kde?“, ale můžeme se systému ptát „kam?“, „kudy?“ nebo „jak?“. Místo dvou čísel pak displeji GPS přijímače zobrazuje například směr a vzdálenost k nejbližší čerpací stanici (všech možných hmot), mapu s vyznačenou trasou mezi bodem kde jsme a kam máme namířeno nebo nás displej nemusí zajímat vůbec a můžeme se spoléhat pouze na hlasové sdělení typu: „Po 200 metrech zatoč doprava do ulice Taddy Tudyho. Přístroje GPS totiž porovnáním změřené polohy v reálném čase zjistí několik veličin, které v kombinaci s digitální mapou v paměti přijímače přináší uživateli nejednu užitečnou informaci. Máme tak v rukou jakousi interaktivní mapu, po které se ona známá formule „Tady jste“ s šipkou pohybuje v závislosti na vašem přesunu krajinnou sférou, mapu, která na přání uživatele poskytuje informace o přesunech provedených, prováděných či plánovaných. Charakter funkcí přístroje GPS je úzce spjatý s účelem jeho použití a bude o něm řeč v druhém díle seriálu.
Zatím byla řeč pouze o jedné části Globálního polohového systému a to té na straně uživatele. O zbytek systému se běžný uživatel nemusí starat a může být rád, neboť péče o bezproblémový běh GPS na straně provozovatele přijde ročně na více než 15 miliard amerických dolarů. Pro ty do své peněženky sahá ministerstvo obrany a dopravy Spojených Států Amerických.
Vojenské složky Spojených států amerických zadaly vývoj systému už v roce 1973 (první satelit byl na svou dráhu dopraven v roce 1978). Důležité pro uživatele GPS mimo americkou armádu bylo uvolnění a zpřístupnění signálu pro veřejný a soukromý sektor na počátku 90. let minulého století. Zejména tedy díky jejich úsilí a kapitálu pro náročný výzkum a vývoj máme dnes bezchybně sloužící nástroj, umožňující 24 hodin denně přesnou navigaci neomezenému množství uživatelů na celém světě.
K tomu abychom obdrželi informaci o naší aktuální poloze se stará tzv. kosmický segment systému. Celkem 24 družic (spolu se třemi záložními) krouží po 6 kružnicích vzájemně stočených o 60 stupňů ve výšce 20 200 km nad Zemí. Takovéto uspořádání drah spolu s rychlostí družic (12-13 tisíc kilometrů za hodinu) zaručuje z každého místa na zemi viditelnost na 4 satelity současně, což stačí i ke stanovení tzv. 3D polohy, tedy souřadnic i s nadmořskou výškou. 2D polohu zprostředkuje signál z alespoň tří družic současně. Je samozřejmé, že čím více satelitů, tím bude zjištěná poloha přesnější.
Dne 2. května 2000 byla zrušena záměrná chyba signálu GPS pro soukromý sektor a v závislosti na počtu satelitů lze docílit přesnosti 4-12 metrů. Aby neznal terorista svou polohu stejně dobře jako G. I. Joe, může být ve vyjímečných situacích signál pro soukromý sektor vysílán s úmyslnou chybou (známá jako SA – selected availability). Po aktivaci této chyby zaručuje provozovatel největší odchylku 100 m horizontálně a 156 metrů ve výškové poloze (tedy alespoň v 95% měření).
S technickými parametry GPS se tu nehodlám moc roztahovat, jen uvedu na pravou míru své rčení, že polohu s GPS získáme na libovolném místě planety Země pokud máme příjem alespoň ze 3 satelitů. Je na místě dodat, že signál družic GPS je velmi slabý a jeho příjem je citlivý na překážky. Stačí schovat přijímač do kapsy a nic vám nepoví. Nejde o to, ze nevidíte na display, ale o to, že GPS přijímač nevidí na družice. O příjmu signálu v místnosti nebo tunelu nemůže být vůbec řeč a není nepravděpodobné, že o signál přijde přijímač GPS třeba i v hustém lese nebo ve městě s výškovými budovami. Sílu signálu může zeslabit i zatažená obloha a pod vodu se informace z družice v podstatě nedostane. Existují dva způsoby řešení: neschovávat GPS přijímač obloze nebo si pořídit externí anténu.
Výkon signálu se pohybuje mezi 20 až 50 W. Posloucháme-li radio v pásmu FM, chytá signál o výkonu okolo 100 000 W a vysílač rozhodně není 20 200 km od přijímače :-).
V prvním díle jsem trochu rozvedl větu: „GPS vám řekne, kde jste“ a druhé pokračování si bude všímat různých druhů přijímačů GPS s podrobnějším popisem vybrané ruční GPS pro cestovatele.
Už jste někdy zkusili cestovat s někým, koho neznáte, s kým jste se seznámili třeba přes inzerát na konkrétní cestu? Psát o tom mě napadlo, když jsem si všiml, že velká část nových čtenářů (tzv. prvočtenářů) k nám chodí právě přes rubriku spolucestování, kdy hledá spolucestovatele na nějakou cestu.
Už jste někdy zkusili cestovat s někým, koho neznáte, s kým jste se seznámili třeba přes inzerát na konkrétní cestu? Psát o tom mě napadlo, když jsem si všiml, že velká část nových čtenářů (tzv. prvočtenářů) k nám chodí právě přes rubriku spolucestování, kdy hledá spolucestovatele na nějakou cestu.
Já sám jsem takhle jel už dvakrát. Jednou to bylo do Turecka, sám jsem se bál jet a nikdo z mých kamarádů jet nemohl (nebo mohl, ale ne se mnou), tak jsem odpověděl na inzerát v rubrice „cestujeme spolu“. Jedno setkání, padli jsme si do oka a jeli spolu. Za celý (skoro) měsíc jsme měli jen jedno menší nedorozumění, takže myslím, že to dopadlo dobře. Moje druhá cesta začla podobně, byly plány, byly peníze, byl čas, ale nebyl nikdo, kdo by se přídal. Ale jen do té doby, než jsem se byl nechat očkovat. Tam, čekajíc v ordinaci, v duchu si opakujíc benegeseritstkou litanii proti strachu, dal jsem se do řeči s jedním klučinou a šup, za tři neděle jsme už spolu seděli v letadle do Thajska. Tentokrat to bylo dokonce úplně bez problémů, tedy pokud nepočítám jedenkrát průjem a desetkrát zácpu – z toho ovšem bylo devět dopravních a ty se nepočítají.
A jak jste na tom vy? Máte někdo opačný zážitek se spolucestovateli? Nechcete nám jej napsat?
Odvěká touha létat provází lidstvo od nepaměti. Teprve před pár desítkami let se tento sen mohl splnit většímu množství lidí a létání se stalo sportem a zálibou. Nebude se asi nikdy jednat o činnost masově rozšířenou, ale tvrzení, že je to snobská záliba horních deseti tisíc, je daleko od pravdy. Rozhodující je hlavně nadšení a ochota svému koníčku i něco obětovat.
Letiště navíc nemusí sloužit jen létání. Při dodržení jistých podmínek může být prostorem, kde se odehrává spousta činností, které by jinde bylo možné realizovat jen těžko. Ač se to zdá nemožné, může plnit i významnou úlohu v ochraně přírody.
Na severním okraji Brna, v místech, kde město přechází do krajiny, najdete kromě přehrady a zoologické zahrady i jedno ze dvou brněnských letišť. Mýlil by se ten, kdo by hledal ohrazené a nepřístupné betonové dráhy hlídané poplašným zařízením a příslušníky bezpečnostní agentury. Opak je pravdou. Návštěvník tu najde udržovanou travnatou plochu ohraničenou červenobílými stříškami a v rohu několik hangárů a budov. Přeje-li počasí a ve vzduchu je ten správně hustý provoz větroňů a leteckých modelů, může si v klidu užívat poezii Lhotákových obrazů. Právě zde, na území městských částí Medlánky a Komín, sídlí jeden z nejstarších a pravděpodobně i největší aeroklub u nás.
Počátky létání na severním okraji Brna spadají do roku 1914, kdy zde své první pokusy s vlastnoručně postaveným kluzákem prováděl student brněnské techniky Richard Harabus. Ve dvacátých letech měl již několik následovníků. Za oficiální počátek historie medláneckého letiště je považován rok 1924, kdy zde byla uspořádána I. Národní soutěž plachtových letadel. Krátce po vzniku postihla aeroklub tragédie ve formě větrné smršti, která těžce poškodila většinu letadel. I přes to se zdejší plachtění dále rozvíjelo až do roku 1933, kdy se vůli policejnímu zákazu musel místní aeroklub přestěhovat do Čebína. Německá okupace v roce 1939 měla sice za následek zákaz létání, zabavení techniky a pronásledování pilotů, ale paradoxně se podepsala na rozvoji medláneckého letiště spíše kladně. Bylo z Čebína přestěhováno zpět na své původní působiště, a v roce 1942 zde byla započata výstavba výcvikového středisko pilotů Luftwafe. Vedoucí školy, rakouský plachtař Kalbacher, naštěstí na konci války nesplnil rozkaz o zničení techniky a budov a tak mohli předváleční členové poměrně brzy po osvobození převzít celý areál a začít znovu s leteckým výcvikem. Medlánecký aeroklub přežil i několik reorganizací počátkem padesátých let minulého století a pod hlavičkou Svazarmu přežil jako jeden z našich nejaktivnějších aeroklubů až do roku 1990, kdy se stal samostatným občanským sdružením, které pokračuje v úspěšné tradici.
Mnoho lidí, kteří náhodou zavítají na letiště, se domnívá, že slouží jen k zábavě hrstky vyvolených zbohatlíků. Troufnu si tvrdit, že nemají pravdu. Letecké sporty nepatří sice mezi levné koníčky a nestanou se asi nikdy lidovou zábavou, ale to se dá říci o jakékoli aktivitě, kterou je potřeba dělat pořádně a s plným nasazením a která vyžaduje prokázání znalostí a dovedností. V případě bezmotorového létání je nadšení a ochota dělat věci naplno a pro svého koníčka i něco udělat podstatnější, než finanční stránka věci.
Kromě aeroklubu slouží medlánecký areál, který má statut veřejného vnitrostátního letiště, i mnohým dalším organizacím a aktivitám, které vyžadují dostatek místa a je možné je sloučit s leteckým provozem. Od padesátých let minulého století zde funguje modelářské letiště. V době jeho vzniku zde byla vybudována dráha pro motorové a raketové upoutané modely. Ta postupně zanikla, když byly upoutané modely postupně vytlačeny radiově řízenými, ale její zbytky je možno v poli nedaleko modelářského letiště najít dodnes. V současné době slouží modelářům asfaltová startovací dráha. Z akcí pro veřejnost, které se zde odehrávají, je možno jmenovat příležitostné letecké dny zaměřené především na bezmotorová a ultralehká letadla, v roce 2001 zde byl při příležitosti dvacátého výročí brněnského balónového létání uskutečněn rekordní hromadný start horkovzdušných balónů (Balloon Jam, v rámci jednoho z prvních ročníků festtivalu Brno, město uprostřed Evropy). Na letišti se však neodehrává jen létání. V rámci možností daných dodržením podmínek bezpečnosti leteckého provozu využívají část areálu ke svým turnajům hráči paintbalu, turistické a dětské organizace, letiště ve večerních hodinách navštěvují pejskaři, potkáte zde jezdce na koních, při dobrých sněhových podmínkách využívají okolní cety i samotnou letištní plochu běžkaři, …
Protože se letiště nachází v místě, kde město přechází do okolní krajiny, leží na trase cyklistických výletů a vycházek lidí z blízkého okolí a stává se atraktivní zastávkou. V okolí se nachází několik značených cest, po některých z nich je vedená Medlánecká naučná stezka. Vynechat nelze ani přírodní památky Netopýrky (teplomilná společenstva) a Medlánecké kopce (stepní rostliny). Sama letištní plocha se stala útočištěm kolonie dnes již vzácných a ohrožených syslů.
Přehlídku nejlepších českých i evropských raftařů a raftařek, adrenalin na nejtěžší umělé slalomové dráze ve střední Evropě, bouřlivou párty do časných ranních hodin, šťastné pivní hodinky a další překvapení – to vše nabídnou závody Českého poháru na Trnávce o posledním červnovém víkendu 24.-25.
Přehlídku nejlepších českých i evropských raftařů a raftařek, adrenalin na nejtěžší umělé slalomové dráze ve střední Evropě, bouřlivou párty do časných ranních hodin, šťastné pivní hodinky a další překvapení – to vše nabídnou závody Českého poháru na Trnávce o posledním červnovém víkendu 24.-25.
Slalomový kanál dlouhý 700 m, se spádem 11 m a obtížností WW IV-V, který patří mezi nejtěžší tratě na světě, naleznete u vesnice Želiv nedaleko Humpolce (asi 10 km). Přibližná pozice na Mapy.cz.
Na vodě se představí úřadující mistři a mistryně světa ze šampionátu v Ekvádoru 2005, medailisté z mistrovství Evropy 2006, ze zahraničí přijedou úřadující vítězky ME ze Slovenska a cenu pořadatelů pro nejexotičtější posádku nejspíš stejně jako loni vyhrají Japonci.
Nedělní sprint tradičně zpestří vložený závod VIP posádek sponzorů, osobností a médií O Pohár starosty města Humpolce. Náročná trať na Trnávce je tradičně velkou výzvou jak pro absolutní raftovou špičku, tak i pro vodáky z opačného konce výsledkové listiny. Rychlá a těžká voda potrestá sebemenší zaváhání a namísto projíždění brankových kombinací se jízda z ničeho nic podobá spíše kulečníku a nezřídka končí nedobrovolnou koupelí posádky. Ostatně plavání na Trnávce není výsadou pouze výkonnostně slabších posádek, „cvaknutí“ zde mají na kontě například i mistři světa…
Přestože jsou závody na Trnávce otevřeny pro všechny raftaře, ti méně zkušení by nejprve měli přijet obhlédnout terén a základní vodácké dovednosti si vyzkoušet třeba jenom při sprintu, případně potrénovat na lehčím terénu a do peřejí Trnávky vyrazit až za rok.
Nejenom pro diváky, ale i pro závodníky a jejich doprovod se v okolí USD nachází celá řada možností, jak strávit volný čas. Vedle výletu na horském kole či pěší turistiky se přímo nabízí možnost využít zvýšeného průtoku řeky Želivky na její splutí. Rodinný výlet na příjemně tekoucí a bezpečné vodě v nádherné krajině Vysočiny potěší zejména ty vodáky, kteří se zrovna nemusejí potkávat každých pět minut s partičkami hlučných a přiopilých turistů a rádi si užijí klidnou atmosféru přírody.
Během víkendu bude možné shlédnou DVD z minulých závodů na Trnávce, ale hlavně z ME v Rusku, MS v Ekvádoru a dalších raftových akcí.
Bližší informace naleznete na stránkách www.rkstan.cz.
Canyoneering is the name of the game. Vlastně se tam ani nic jiného dělat nedá. Tenhle sport je v jižním Utahu doma,
kdekoliv jinde je to jen ubohá napodobenina, tečka. Najdete tu všechno, od příjemných procházek pod neuvěřitelnými skalami
pres týdenní výpravy liduprázdnou krajinou jak z jiné planety, až po šílené průlezy škvírami s plaváním, nechráněným lezením
a dlouhými úseky příliš úzkými pro prsa č. 3.
V květnu 2004 jsem potkal v jedné škvíře v jižním Utahu český pár s fotoaparátem. Uvědomil jsem si, že jsem asi jeden z mála Čechů, který pravidelně křižují tuhle neobvyklou část světa, a to mě vedlo k napsání tohoto článku – kaňony jižního Utahu.
1. Jak se tam dostat
Doletíte do Las Vegas a najmete auto. Celou oblast potom dosáhnete po půldenní nebo celodenní jízdě. Mezi alternativy lze zařadit letiště v Salt Lake City nebo Phoenixu. U Phoenixu počítejte s delší jízdou.
Asfaltové silnice v oblasti jsou velmi dobré a rychlé. Výjimku tvoří horské úseky, jako státní silnice č. 12 mezi vesnicemi Boulder a Torrey nebo přejezd Cedar Breaks, kde nedosáhnete vysoké průměrné rychlosti a v zimě je policie uzavírá. K dosažení těch nejzajímavějších míst budete muset použít dlouhé prašné cesty (i 50 mil), kde můžete očekávat písečné pasti, přejezdy potoků a skalnatá nerovná místa, po dešti nebo sněžení často nesjízdné. Najměte si spolehlivý SUV s vysokou světlostí podvozku, náhonem na všechny čtyři a malým rozvorem, uklidní to mysl všech zúčastněných. Jako zajímavé alternativy uvedu starý VW Brouk nebo Subaru Outback, ale to jsou vozy, které nelze najmout.
2. Kdy jet
To záleží na tom, co chcete provádět, viz níže. Jižní Utah charakterizují divoké změny v nadmořské výšce, které ovlivňují výsledné místní klima. Obecně mezi prosincem a únorem můžete očekávat mrazy alespoň po ránu a sníh. Březen až květen jsou krásné suché měsíce, ale zcela ledová voda při brodění nebo plavání nepotěší. V červnu a červenci se oteplí až k naprostému nesnesení, v temných škvírách s dostatkem vody je příjemně, ale jakákoliv delší výprava po otevřených prostorách se promění v Belzebubovu odtučňovací kúru. Srpen a začátek září je ve znamení monzunů a prudkých odpoledních bouří. Všudypřítomné riziko bleskových povodni tyto měsíce vyřazuje z úvah. Nejkrásnější doba nastává na podzim, se suchým mírným počasím, relativně teplou vodou a malým počtem turistů. Ve vysokých polohách může sníh ležet od konce října do května.
3. Co tam dělat
Canyoneering is the name of the game. Vlastně se tam ani nic jiného dělat nedá. Tenhle sport je v jižním Utahu doma, kdekoliv jinde je to jen ubohá napodobenina, tečka. Najdete tu všechno, od příjemných procházek pod neuvěřitelnými skalami pres týdenní výpravy liduprázdnou krajinou jak z jiné planety, až po šílené průlezy škvírami s plaváním, nechráněným lezením a dlouhými úseky příliš úzkými pro prsa č. 3. Pouze neočekávejte rychle tekoucí vodu. Místní svérázná scenérie ohromí i tu nejotrlejší kancelářskou krysu. Geolog zaplesá nad vrstvami usazených hornin, zoolog se pomazlí s chřestýšem, ekolog začne bojovat za vypuštění přehradních jezer, vyhulená hlava stráví hodiny nad čajem z místních pouštních rostlin s efedrinem, historik proleze tajemné indiánské ruiny, pro každého něco.
Typické výlety se dělí v zásadě na jednodenní technicky náročné škvíry a mnohadenní túry. V úzkých škvírách nutné vybavení na přenocování obvykle strašně překáží a proto se jim vícedenní túry vyhýbají. Kaňonýři vymysleli rating obtížnosti kaňonu ve formátu 3B III, kde arabská číslovka označuje technickou náročnost lezení (1-procházka, 2-balvany apod., netechnické, 3-potřebujete provazy k jištění a slaňování, 4-náročné techniky), písmeno označuje typický stav vody (A-brodění nejvýše po pás, B-plavání, C-tekoucí voda) a římská číslovka označuje délku výletu (III-den, IV-hodně dlouhý den, V-mnohadenní).
Vyhněte se standardním turistickým atrakcím, jako je Bryce Canyon a Grand Canyon, kde potkáte pouze početné davy a možná vaše sousedy důchodce mezi nimi. Jsou to sice krásná místa, ale těžce hoblovaná mezinárodním turistickým ruchem, a nenabízí žádnou možnost sportovního vyžití. Miřte do oblasti s úzkými kaňony a malým počtem turistů. Přiložená mapka (řeky modře, silnice červeně, obce černě) vyobrazuje čtyři základní oblasti. Každá z nich se pyšní vlastním nezaměnitelným charakterem.
Zion je národní park. V létě ho zahltí turisté od drobných Japonců po rozplizlé americké kancelářníky. Nicméně nabízí úžasnou scenérii a ty nejhlubší, nejužší, a nejdramatičtější škvíry. Kromě toho v blízké vesnici Springdale naleznete veškerý komfort moderního života, a tak po dvoudenní bitvě v kaňonu si můžete dát horkou sprchu, večeři v nóbl restauraci, espresso, a zbytek večera strávíte v galerii (http://www.fatali.com/). Mezi místní klasické výlety se řadí the Narrows, den dlouhé brodění přehlubokým kaňonem Virgin River, možné pouze v létě a Pine Creek, několikahodinový výlet jeskyňovitou škvírou s plaváním a slaňováním, jehož jediná nevýhoda je, že jak ho jednou absolvujete, budete se muset do jižního Utahu vracet znova a znova.
Salámoví turisté se naproti tomu vyhýbají oblasti kolem řeky Escalante, kde naleznete hlavně škvíry krátké a velice úzké a masy hladkého pískovce. Méně technicky orientovaní jedinci ocení několikadenní výlet Coyote Gulch, kde uvidíte několik velikých skalních oken, ale také víc lidí než je v oblasti obvyklé. Mezi klasické kaňonýrské zážitky se řadí slanění oknem Golden Cathedral v Neon Canyon. Mezi specialitami oblasti nemůžu zapomenout na úplně temné škvíry Ringtail Canyon a Brimstone Canyon připomínající architekturu gotických chrámů.
Zcela mimo civilizaci se nachází oblast Cedar Mesa. Zde naleznete pískovec White Rim Sandstone, který tvoří kolmé stěny a převisy. Kdo chce královské kaňonýrské dobrodružství, nebude zklamán z několikadenní náročné výpravy do Gravel Canyon. V oblasti se nachází mnoho starých indiánských sídel. Většina z nich je dobrému lezci docela snadno přístupná, slušnost i federální zákon říkají, že není správné v nich tábořit, případně si odnést kousek na památku. Jedinou možnost ubytování kromě stanu reprezentuje drahá a dlouho dopředu zamluvená Fry Canyon Lodge (http://www.frycanyon.com/).
Několik hodin jízdy na sever pak naleznete oblast San Rafael Swell, podobně naprosto odloučenou, protkanou sítí starých hornických prašných cest. Krásnou denní smyčku tvoří Baptist Draw a Upper Chute, s jedním 20m dlouhým slaněním. The Chute of Muddy Creek se podoba Narrows v Zionu. Jako základna poslouží blízký kemp (web) v Goblin Valley, často plný. V Goblin Valley najdete stovky několikametrových ohlazených skalních útvarů, které podle jména mají údajně připomínat skřítky (goblins), nicméně neznám nikoho, kdo by si místo skřítku nevybavil část mužské anatomie. Celá ta scéna je naprosto surrealistická. Můžete kolem nich chodit a o půlnoci provádět nějaké pohanské rituály ženské plodnosti.
Do mapky se nevešlo mnoho jiných zajímavých míst. Mezi nimi je třeba jmenovat kaňon řeky Paria River s přítokem Buckskin Gulch, přístupné z městysu Kanab. Buckskin Gulch je nejdelší škvíra v Utahu, zhruba půl dne cesty, při nízkém stavu vody docela nenáročný, ale chodí tudy hodně lidí. Nebudu psát ani o oblasti kolem města Moabu, kde se vyřádí zejména majitelé džípů a horských kol, ale pro kaňonýry tak zajímavá není. Kaňony jsou na mnoha jiných místech.
4. Vybavení
První a zcela nutnou součástí výbavy je spolehlivá průvodcovská kniha. Úzké kaňony jsou zcela závažné – prostě musíte vědět, kam jdete a přesně co vás tam čeká. Dobrá kniha obsahuje popis všech kritických míst, únikových cest, udává rating obtížnosti. Existují internetoví průvodci, někteří se zdají být spolehliví (web). Na vaší průvodcovské knize bude záviset váš život. Jako standard slouží knihy od Steve Allena a Michaela Kelseyho, které reprezentují dva naprosto odlišné přístupy. Steve Allen je městský muž, který se přistěhoval do Utahu pod vlivem jeho krás, které chce chránit. Jeho knihy (Canyoneering I, II, III) jsou podrobné, naprosto spolehlivé a obsahují množství ekologicky korektních kázání. Michael Kelsey je utažský samotář, jeho knihy (Guide to Technical Canyons of Colorado Plateau) jsou velmi podrobné, někdy výstřední, co se doporučených technik týče, nevyhýbá se střetům s doporučeními ochránců přírody, káže taky, ale jinak. Místní ranger stations bojkotují Kelseyho knihy jako nezodpovědné, ale co se týče detailů a množství pokrytých kaňonů Kelsey nemá konkurenci. V době psaní svých knih musel Kelsey být v neuvěřitelné fyzické kondici, uvedené časy a doporučené techniky tomu odpovídají.
Bez podrobné mapy, kompasu a GPS uhynete. Mapy se dají zakoupit na USGS (web) nebo v ranger station nebo v kancelářích BLM v místních vsích.
Další součástí výbavy záleží na vašich konkrétních plánech. Volte umělohmotné boty, které snadno, rychle a beze škod vysychají, dvoje boty pro brodění a pro suché úseky jsou praktické jenom pro ty nejsušší výlety, brodit se naboso nebo v sandálech se okamžitě vymstí. Pro rozsáhlejší brodění nebo plavání berte neopren. Na hypotermii uprostřed rozžhavené pouště zemřelo už nemálo lidí. Pro jednoduché mělké brodění postačí neoprenové ponožky, pro plavání v závislosti na sezóně až 5mm oblek s dlouhými nohavicemi. Suché potápěčské obleky se nehodí, protože se můžou prodřít nebo protrhnout a pak jsou na rozdíl od neoprenu k ničemu. Vodácké vodotěsné tašky. Pro zajišťování lezení 8.5mm slaňovací provaz, délku podle údajů v průvodci, ale delší než 50m je třeba jen zřídka. Pokud chcete umisťovat vlastní skoby, uvědomte si, že místní skála je drolivý pískovec a volte skoby podle toho. Tam kde jsou skoby třeba už je lidi umístili, nepřidávejte další. Hořák na vaření, ne že sesbíráte suché dřevo ze širokého okolí na táborovou vatru. Volte hořák na palivo, které je dostupné jak v USA, tak v Evropě, například benzin nebo CampinGaz, v USA ho prodává síť obchodu REI (web), jeden najdete v Las Vegas. Pumpu na pitnou vodu. Vody je uprostřed pouště dost, když víte, kde ji máte hledat, ale často je nevábná, s piskem nebo jinými minerály, nebo se proti proudu pase dobytek. Plastovou láhev na vodu omotejte izolačkou, aby se při prvním styku se skalou neprodřela. Krém na opalování, antibiotickou mast na odřeniny. Jsou místa, kde potřebujete speciální vybavení pro vylézání z vymletých děr s úplně svislými hladkými stěnami. Čím méně vybavení máte, tím rychleji daný kaňon projdete.
Obecně lze říct, ze REI v Las Vegas je dobře zásobovaný a drahý obchod. Malé obchody s vybavením ve vsích v Utahu jsou ještě dražší, malé a nepříliš dobře zásobené. Doporučuji internetový nákup vybavení na kartu na Sierre (web) nebo v podobných krámech, s následným doručením na adresu vašeho hotelu.
5. Místní civilizace
…by se dala šmahem shrnout do tvrzení, že v jižním Utahu žádná civilizace není. Tak se na věc dívá cynik. Citlivější pohled ukáže společnost nepočetnou, ale nikoliv nezajímavou. Jedna velká část se skládá z mormonů, spolehliví lidé nabízející čisté ubytování, kteří chodí v devět hodin spát, a ne že se v ložnici potom provádějí nesmysle. Spát. Pozoruhodnou historii mormonské kolonizace tohoto nehostinného kraje můžete shlédnout v Pipe Springs National Monument. Druhou část tvoří lůza, co se sem natáhla z celých USA za lacinými realitami, postaví si svůj přívěs a mají vystaráno. Konečně jsou tu zastoupeni lidé, kteří se přistěhovali za místními přírodními krásami a sportovními příležitostmi, se kterými si asi porozumíte nejlépe. Bystrý pozorovatel ihned uvidí, ze tyto tři části místního obyvatelstva se nemísí a každá má svoje restaurace i obchody.
Jako základny se hodí následující městysy. Springdale hned u Zionu, plné turistů, krásných lidí a kaňonýrů, s restauracemi a galeriemi. Escalante kus od Escalante River, kde není nic než pár motelů a benzinových pump, taky dva krámy s vybavením. Podobně je na tom Hanksville. Green River je trochu větší město na dálnici, ale ani tady neočekávejte nějaké zábavní podniky. Kanab je pohledne městečko, galerie, krám s vybavením. Automechanika a lékaře najdete v každém z těchto měst, stejně jako šerifa, ranger station nebo alespoň kancelář BLM.
Klíčová místa z pohledu kaňonýra jsou právě ranger stations nebo kanceláře BLM. (BLM=Bureau of Land Management, spravuji půdu, která je v držení federální vlády). Zde najdete průvodcovské knihy, mapy, zaměstnance, kteří vám rádi poradí, i jiné lidi, kteří třeba právě odešli ze škvíry, do které právě chcete vlézt a řeknou vám, jak to tam vypadá. Zde také dostanete povolení nezbytná k táboření, v několika velice frekventovaných místech jsou povolení nutná i pro pouhý denní výlet. Chovejte se mile a ukažte, že víte, co děláte. Každá z těch kanceláří zažila situace, kdy vydali povolení lidem, kteří v těch škvírách pak nalezli smrt. Z právního hlediska vám povoleni nemohou nedat, pokud kvóta není naplněna, ale mohou se všelijak zdráhat, když děláte nerozumný dojem. Tenhle dojem často zahraniční výpravy dělají. Když naleznete klič k srdci té nepříjemné baby v BLM, zjistíte, že je to hotová pokladnice užitečných informací. Podmínky ve škvírách se neustale mění, čerstvé informace zlatem nevyvážíte.
Internetové spojeni najdete ve Springdale a v Green River v knihovně. Mobilní telefony fungují, nicméně váš GSM miláček neposlouží. Musíte mít CDMA telefon s možností přepnout na starobylou analogovou síť. Až uvidíte ty ohromné liduprázdné prostory, přestanete se tomuhle divit. Samozřejmě na dně škvíry vám nepomůže ani satelitní telefon. Mobily se dají najmout na letišti.
6. Nebezpečí
Canyoneering je nebezpečný sport, zcela nevhodný pro malé děti nebo lidi z formy. Pokud jste tenhle článek se zájmem dočetli až sem, potřebujete několik drobných upozorněné o místních rizicích.
a.) Naprostá odlehlost terénu způsobuje, že vašeho případného hrozícího úhynu si někdo všimne až po geologicky dlouhé době. Slušný člověk má dohodu s někým třetím, když do tří dnů nezavolám, zburcuj šerifa. Tuhle zodpovědnost pracovnici ranger stations nepřebírají. Místní záchranné služby se skládají z dobrovolníků, to znamená, že se uvidí, jestli Johnny nebude mít zejtra ráno opici, tak tu helikoptéru nahodíme a podíváme se, kdo tam zase zůstal viset. Účet za záchranku hradíte vy, což v praxi vypadá tak, že vám založí účet a vy budete dlužit $15,000 místnímu šerifovi. Nemůžou vás zachráněné zavřít dokud dluh nezaplatíte, prostě vás budou jen pořád popotahovat. Možná znáte příběh mladého muže (Blue John Canyon, 2003), který nikomu neřekl kam jde, pak ve škvíře zůstal viset za ruku, kterou si po pěti dnech musel sám upižlat nožíkem.
b.) Bleskové povodně jsou nebezpečí zcela smrtelné, může se však zdát, že se jim dá snadno vyhnout. Další známý příběh je o zkušené partě, která si neověřila včerejší počasí daleko na horním toku daného kaňonu a povodňová vlna je překvapila uprostřed výletu. Jedna žena zemřela (Black Hole of White Canyon, 1996). V létě pečlivě sledujte zprávy o počasí a poraďte se s pracovníky BLM. Zjistěte si odtokovou oblast škvíry, do které chcete vlézt.
c.) Gravitace. Lezeni v kaňonech se většinou omezuje na slaňování a krátké komínové úseky, háček spočívá v tom, že se obvykle není možné jistit. Náchylnost k závratím na hladkých skalách nad kaňony taky k ničemu dobrému nevede.
d.) Hypotermie má na svědomí největší počet průšvihů, protože to často vypadá, že v tomhle příšerném vedru mně přeci malá studená koupel může jen osvěžit. Do mokrých škvír si berte neopren a do května bych měl mít dlouhé nohavice. Konzultujte svého průvodce. Ve Springdale můžete neopren najmout.
e.) Vymleté díry s hladkými stěnami (potholes, keeper potholes), ze kterých se nedá bez vybaveni vylézt. Často stojí v cestě vašeho dalšího postupu kaňonem. Vaše průvodcovská kniha musí takové díry identifikovat.
f.) Vyskytuje se jedovatá fauna a flora. Občasný chřestýš se vám rád sám vyhne, nebezpečí spočívá v šátrání rukou na místa, kam nevidíte, typicky při lezeni. Poison ivy je zákeřnější varianta české kopřivy, tmavě zelená velká rostlina ve stinných zákoutích s listy ve skupinách po třech, žahá až hanba.
Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na Internet, jak na tom ta voda je.
Je jaro, povodně pomalu opadly a spousta z vás by jela někam na pěknou jarní vodu. Ponechám stranou otázku vhodného vybavení (minimálně helma a dobrá plovací vesta je bez diskuze) a budu se věnovat tomu, kde získáte informace o stavech vody. Zdá se mi, že je dnes, nejen mezi začátečníky, populární trend „čím víc vody, tím víc adrenalínu“. Nechci nikomu říkat co má a nemá dělat (já jít příkladem ani nemůžu), jen chci říct, abyste zbytečně nepřecenili svoje síly a než vyrazíte, mrkněte na následující stránky, jak na tom ta voda je.
Začněte na raft.cz. Dalším zdrojem, který ukazuje grafy stavů řek, je stránka ceske-reky.cz. Grafy využijete hlavně pokud řeku už znáte ale potřebujete vědět, kolik je v ní přesně vody, když ji plánujete třeba při jarním tání. No a pak taky můžete pomocí vyhledávače zkusit stránky půjčoven lodí nebo místních vodáků.
Víte, jak se v Polsku vozí vlakem kola, jak v Estonsku opravují silnice, že v Lotyšsku nemají na každém nádraží jízdní řád a v Polsku vlaky létají?
Závěr bohatýrské cyklistické cesty po pobaltských státech. Z Estonska přes Lotyšsko a Litvu do Polska a celonoční přejezd vlakem do ČR.
Neděle 11.7.
Dnes ráno začal Věroš plašit už velmi brzo. Uvařil zelňačku se slepičí krémovou. Snědli jsme to asi v 7:00 místního času a zase ulehli, protože byl mokrý stan od rosy a vůbec.
Když už slunko pralo do stanu moc, začal jsem palšit já a začalo se balit. Když už jsme měli téměř vše zabaleno, přinesl nám pan domácí vdolky s cukrem a mléko od krávy. Dobalili jsme vše a vyrazili na silnici. Tentokrát jsme byli na silnici v 10:00, možná ve tři čtvrtě. Šlapali jsme jako o závod, do Valgy nám zbývalo 60 km. Po cestě jsme jednou zastavili na cukr a pak jsme narazili na značku práce na silnici práce na silnici 12km..
Zprvu jsem myslel, že 1,2 km a tu tečku někdo ukradl, ale za chvíli to bylo opravdu 12 km. Kodrcali jsme se po vyfrézované silnici, pak po uválcované hlíně a štěrku, kousek jen po štěrku, to ani nejelo a taky v protisměru. Když jsme zdolali tento úsek, který měl opravdu 12 km už nám scházelo do Valgy je 6 km a to bylo hned.
Na náměstí jsme spočítali všechny naše estonské korunky a šli jsme Věroš a já koupit oběd. Na první pokus jsme koupili 4 krát chleba, paštiku a 2 krát sýr a zbylo nám ještě 20 korun. Jo a taky kvas. Vše jsme snědli a Adam a Věroš utratili zbytek za čokoládu, zmrzlinu a banány.
Vyrazili jsme na přechod, ale dřív, než jsme opustili Estonsko, zeptal jsem se, jestli si můžeme vyměnit peníze na laty. Poslali nás zpět, odkud jsme přišli, na rozestavěný přechod, do kterého jsme už jeli. Tam nám opravdu vyměnili 20 DM na laty (dostali jsme asi 6,48 LVL).
Po této úspěšné transakci jsme vyrazili hledat nádraží do Valky. I přesto, že jsme se ptali dvou domorodých obyvatel, nádraží se nám najít nepodařilo. Vydali jsme se tedy po silnici směr … na další nádraží. Po 6 km jsme narazili na přejezd a o kousek dál i na nádraží. Paní, která hlídala nádraží jsme se zeptali kde je voda a jestli nemá jízdní řád. Pro vodu nás poslala k nedaleké studni, kde jsme si napumpovali, ale neřád neměla. Ve stínu WC jsme uvařili večeři, brkaši + špek a taky ji sežrali. No a v 19:30 přijel vlak, do kterého jsme se nalodili. Paní průvodčí nám řekla (rusky), že máme jít na konec vlaku, že je tam místo na kola. Tak jsme se svezli na kole vlakem, protže vlaky tady jsou dlouhé a hlavně široké. Možná i bystrozraké :-). No a teď tu sedíme ve velice pohodlných křeslech, Věroš a Adam vykládají pasians a já píšu deník. Už ne.
Ještě pořád Damon: Během cesty jsme se dali do řeči se jedním pánem, který nás přesvědčoval, že máme vystoupit v … a jet dál do Rigy na kolech,že je to tam moc krásné. My jsme ale byli rádi, že už jedem domů a vlakem, a tak jsme jeli až do Rigy. V Rize jsme Věroš a já šli otravovat paní v pokladně, kdy jede vlak do Kaunasu. Paní nám řekla, že vlak jede ve 23:35 a bylo 22:20 a že stojí 6 latů do spacího, 9 latů do singlu plus 2,54 za kola. To je hodně peněz, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem. Vyměnili jsme teď 90 DM a dostali 27 latů a kooupili jsme si lístky. No nakonec lístek stál 5,54, takže nám zbylo 5 latů. Jako na sviňu pán ve směnárně zavřel. Vydali jsme se k vlaku, dokonce jsme ani nemuseli po schodech, tak dobře jsme s věrošem koupili lístky.
Ještě než jsme se nalodili (navlačili), pozdravili nás tři individua. byli to Češi, kteří tu byli na pěšárně a jeli do Šiauliai. Paní průvodčí se sice ošívala, že takovým vlakem velocipedy vozit nelze, ale měli jsme na ně lístky, a tak nám je naložili úplně na konec vlaku.
Totiž to nebyl jen tak ledajaký vlak, byl to lehátkový rychlík do Vilniusu. Každý vagon měl dvě průvodčí, každý lístek byl na určité lehátko. Nafasovali jsme čisté prostěradlo a deku, no a do takového vlaku jsme chtěli naložit kola. Ale odjeli jsme. Kousek za Jelgavou jsme rozestlali a šli spát.
— Damon
Poznámka při přepisu: Místa označená … nejsou ta, kam lidi běžně posíláme, ale nikdo si nevzpomene, jak se to vlastně jmenovalo.
Pondělí 12.7.
Po další hodině jízdy nás vyrušila průvodčí. Jsou hranice. Jsme rozchrápaní, a tak celníkovi vnucujeme pasy a pasovému říkáme, že nic nevezeme. Přesto nás pustili. Spali jsme dál, cesta ubíhala pěkně. Věroš půl hodiny před Kaunasem začal plašit, že už budeme vystupovat. Tak jsme se trochu otřepali a ve 3:45 jsme stáli na perónu v Kaunasu. Kola nám neukradli, a tak jsme vyrazili na prohlídku spícího něsta.
Damon si dal slalom mezi čárami jinak rušné šestiproudé silnice. Všude bylo zavřeno, ale podařilo se nám přece jen nalézt otevřenou směnárnu. Tak jsme se zbavili pěti latů a získali 22 litů. Poté jsme vyrazili pryč, než začne ranní špička. Všude měli zavřeno, ale v žaludku kručelo. Tak jsme si řekli jednomu pánovi o vodu a uvařili si polívku.
Nad mapou jsme pak vydumali, že to dnes dotáhnem až do Suwalek a odtud pojedem domů. Je to sice pěkný flák cesty, ale když je teď sedm hodin ráno…
Pak jsme vyrazili. Cestou do Marijampole, které je v půlce cesty se nic zvláštního nestalo.
Protože bylo teprve 10 hodin, tak jsme oběd nechali do dalšího městečka. Zde jsme si koupili jen zmrzku, buchty s rozinkami a giru (kvas). Pak jsme pokračovali. Já jsem předstíral, že to tady znám, tak jsem zakufroval. Než jsem se stačil vymotat, Věroš se někoho zeptal a ten mu ukázal správnou cestu. To ovšem nebyl konec obtíží. Z Marijampole byla silnice uzavřena a my pokračovali po objížďce. Nastavili jsme si tak cestu asi o 6 km, z toho 3 km po opravované vozovce bez asfaltu. Holt ta objížďka šla jinudy. Pak jsme ale najeli na správnoou silnici, po které dalších 20 km nejezdily náklaďáky.
Ve městečku Kalvarija – Jirka jsme šli nakoupit oběd. Nebyla to samoobsluha, a tak nákup byl dobrodružstvím. Zvítězili jsme. Po obědě jsme ještě utratili zbytky místní měny a vyrazili do 40 km vzdálených Suwalek. V nohách jsme přece jen už něco měli (90 km), takže se nejelo úplně lehce, ale nebylo to zas tak hrozné. Na hraničním přechodu si nás polský úředník prohlížel a srovnával nás s fotkama v pasech. Nakonec se zeptal, odkud a kam jedeme a popřál nám šťastnou cestu.
Silnice do Suwalek byla ve stavbě, a tak na některých úsecích se nejelo nejlépe. Navíc ještě ubývaly síly.
V Suwalkách nastalo další dobrodružství. Hledání nádraží. Každý domorodec nás poslal jiným směrem. Nakonec jsme ale zvítězili. Z paní v okénku jsme dostali, že vlak v 19:20 do Gliwic opravdu jede. Pak šel Věroš s Damonem zpět do města vyměnit peníze. Přinesli zlaťáky, takže jsme si mohli koupit lístky. Nakonec jsem je koupil až do Chalupek přes Katowice.
Ještě jsme si uvařili večeři na peróně a pak jsme nastoupili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme si všichni umyli nohy pod vodovodním kohoutkem na peróně. Pak ještě Damon odskočil koupit zmrzlinu.
Teď sedíme ve vlaku, a pokud nezapomeneme v Katowicích vystoupit, tak se snad už nic nemůže stát.
— Adam
Úterý 13.7.
Adam v předchozím dni poznamenal, že pokud v Katowicích nezapomeneme vystoupit, nemůže se nic stát. Leč Adam míní a život mění.
Tentokrát se život vtělil do průvodčího. Vlak se v Czestochowe rozděluje na dvě poloviny, jedna letí do Krakówa, druhá na Katowice a potom do Gliwic. My jsme seděli v té polovině, co jela (po polski letěla) do Krakówa a my chtěli jet do Katowic.
Už jsme docela sehraní, vylodění jsme zvládli docela rychle. Kola jsme posadili do vlaku až na konec. Pak přišel průvodčí a chtěl rozsvítit koncová světla v nějaké skříňce, o kterou jsme měli opřená kola. U polských vlaků se to totiž dělá až na konci posledního vagónu. To i v naší staré Škodovce 120 to šlo udělat z místa řidiče. PKP se zřejmě v oblasti technických vymoženstí mají ještě co učit. Odtud byla cesta velmi pohodlná.
V Katowicích jsme vystoupili a viděli něco, co se u nás jen tak nevidí. Dva polští cyklisté vykládali v vlaku kola. Nejdřív přední, potom zadní a nakonec rám. Na nástupišti je složili dohromady a odjeli. Už chápu, proč se průvodčí rozhlížel po kupé, kde ta kola máme.
Z Katowic jsme dojeli do Rybnika a s přestupem do Chalupek. V Chalupkach jsem najednou měl pocit, že jsme v České republice, všude spousta aut s bílou SPZ vytlačovala ze silnice tu trošku s černými.
V kantoru jsme směnili zlotówki za české koruny a utratili zbylé zlotówki. V pohodě a už bez razítka jsme překročili hranice a ocitli se v ČR. Dojeli jsme na nádraží, podali kola, snědli smažák, na který jsme se těšili minimálně od Šiauliai, ale spíš dřív, nakoupili koblihy a čokoládu a teď sedíme ve vlaku a jedeme domů, do Brna…
–Věroš
Hledáme vodu na nádraží v Lotyšsku.
Adam se na nádraží myje, aby nás vůbec pustili do vlaku.
Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění.
Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.
Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění. Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.
1. Jak se tam dostat
Většina návštěvníků přilétá na jeden/dva dny jako fakultativní výlet z Isla Margarita. Já jsem si zakoupil týdenní pobyt pres internetového prostředníka, který zahrnoval let z Caracasu a zpět, ubytování, a dva ponory denně. Po shlédnutí místních cen jsem konstatoval, ze si prostředník přivlastnil asi $200. Nicméně bez znalosti telefonních čísel vhodné ubytovny (posada), potápěčského klubu a letecké společnosti to lze stěží jinak zařídit.
Let byl zajímavý. Můj výpis z počítače ukazoval, ze letím s aerolinkou Blue Star. O té děvčata v informačním kiosku caracaského letiště nic nevěděla, v telefonním seznamu, ani na internetu neexistuje. Po několika chvílích úzkosti (zase si gringo naběhnul, hahaha) mě odkázali na pomocný terminál, toho času rozestavěný. Tam se poflakovalo pár pomocných dělníků, prodavaček a bodyguardů, z okna byl vidět speciál pana Chavéze a hlavně tam byl skromný přenosný pultík s nápisem Blue Star. Kolem nikde žádný cestující, žádná letuška, nic. Posléze se ukázalo, že aerolinie Blue Star vlastní jednu pětisedadlovou Cessnu, která pendluje na Los Roques a zpět, typicky s dvěma pasažéry. GPS navigaci měl pilot izolačkou přilepenou na kniplu, zrovna jako v Čechách, po doletu byla otevřená dvířka od zavazadlového prostoru, což odbyl tím, že stejně vypadnout nic nemohlo z důvodu protivětru. Letiště v Los Roques bylo plné muzeálních letadel, mj. jedna Dakota DC-3. Jestli si chcete vzít svoje potápěčské vybavení se všemi možnými udělátky, do téhle Cessny by se vešla tak jedna souprava.
2. Místní civilizace
Los Roques je atol. Skládá se z jednoho hlavního ostrova a kruhu mnoha menších ostrůvků a mělčin, průměr kruhu je tak dvě hodiny cesty potápěčskou lodí. Kdysi tam obyvatelstvo těžilo fosfáty, pak přešli na rybolov, dnes je to národní park s omezeným rybolovem, turistickým ruchem, a armadní základnou. Diky malým rozměrům hlavního ostrova tam all-inclusive hotely nejsou a nikdy nebudou. V miste se nachází letiště, asi tři potápěčské kluby a množství rodinných hotýlku, pár restaurací a tančíren, kostel, dva doktoři (žádná hyperbaric chamber), škola, pár krámů s nevábnými potravinami, internetová kavárna s obstojným spojením. Místní mluví španělsky a pak nějakým místním jazykem promíšeným s holandštinou. Civilní auta jezdí na ostrově dvě, jedno rozváží vodu a druhé stavebniny. Ulice jsou nedlážděné, s písečným povrchem.
Místní budovy poslouží jako dobrý příklad karibské architektury, s otevřeným dvorem a verandami, nejvýše jedno patro, pastelové barvy, otevřené místnímu stálému větru z východu. Sklo v oknech nenajdete. Místní nepoužívají klimatizaci, jestli nejste na tropy zvyklí, buď si najdete posadu s klimatizací, ty dražší ji mají, nebo si přineste houpací síť a spěte venku na průvanu. Střechy budují zásadně z vlnitého plechu a večer se pokoj mění v pec. S vodou je problém, každý dům má na střeše nádrž, jednou za čas přiveze auto ze společné strategické nádrže další dávku, pít se to nedá, ze sprchy teče voda velmi zvolna. Každý dům stojí na vlastním septiku, po deštích tam přichází pravidelně sanitární katastrofa. Dodávka elektřiny blízkým armádním generátorem nevykazovala výkyvy.
Kolem na ostrůvcích žijí rybáři jako robinsoni, k jednomu jsem diky poruše motoru lodi zašel domů, měl tři boudy z vlnitého plechu a naplaveného dřeva, v jedné loď a klece na langusty, v druhé kuchyň s hořákem a nadrží vody, ve třetí obývák s houpací sítí, tři hnusné a zlé psy a pár kuřat, na písečném jazyku tátův hrob skládající se z pneumatiky zalité betonem, s křížem a kapličkou. Ten ostrůvek měl tak sto metrů napříč, písek, mangrovy a všude hromady velkých mušlí (conchitas), co by mu v Mexiku vynesly spoustu peněz, ale z parku se odvážet nesmí.
Podnebí je horké, s krátkou deštivou sezónou v létě. Atol leží těsně na jih od hurikánového pasu, což znamená velkou bouři tak jednou za deset let. Tihle rybáři za takové velké bouře údajně ztratí všechno, co mají.
3. Potápění
Na atolu najdete asi tři potápěčské kluby. Ti lidi se chovali mile, ale v zásadě to byla typická karibská pakáž, co nemá žádný smysl pro byznys a nejradši leží někde ve stínu. Během toho týdne se jim rozbily motory na dvou lodích, teda podle mého jenom potřebovali nové svíčky, na ostrově neexistuje mechanik, všechno si musí udělat sami. Potápěčské vybavení staleté, bubliny se rojily odevšad, ukazatele mrtvé nebo všelijak nestabilní, mávali nad tím rukou, já jsem si pro sebe vrtěl hlavou.
Potkala mě jedna velká klika v podobě neskutečně zazobané rodinné ruské potápěčské výpravy v počtu asi osmi lidí. Jen jejich vybavení muselo stát víc než můj roční plat, jejich desetiletý synek trousil v restauraci z kapsy stodolarovky, Rusové jak vystřižení. Totiž ukázalo se, ze konec května je z nějakého nejasného důvodu na Los Roques zcela mimo sezónu, následkem toho chybí zákazníci, a s jedním – dvěma nikdo nikam daleko jezdit nebude. Rusové ale zjevně platili dobře a navíc chtěli přivést další moskevské potápěče příští rok, tak se majitel klubu mohl strhnout a jezdili jsme, kam se dalo.
Místní mořská příroda se dá popsat jako spousta fantastického úplně zdravého korálu a hub, jak v Jiříkově vidění. Na druhé straně neuvidíte větší ryby než murény a občasnou barakudu, taky neočekávejte nějaký příliš rozeklaný terén. Viditelnost byla vesměs velmi dobrá, ale to jistě záleží na sezóně. Kolem hlavního ostrova naleznete asi dva ponory které stojí za to, zbytek se nachází na druhé straně atolu, všechno v hloubce do 20m, bez nějakých zrádných proudů. Pět dní potápění úplně postačí ke shlédnutí všeho důležitého.
U atolu kdysi kotvila luxusní potápěčská jachta Antares III, kterou i dnes ještě můžete vygooglovat, nicméně asi před rokem odplula do jiných končin.
4. Jiná moudra
Návštěvníci atolu se dělí do třech základních skupin. A) Evropané na dovolence, typicky pár, co přiletí na jeden den z Isla Margarita, ona ho donutí koupit výlet malou lodí na nějakou „neobjevenou“ pláž, tam se strašně spalí, pak s tou bolestivou červenou barvou dělají ostudu v restauraci a za všeobecného opovržení místního obyvatelstva odtáhnou zpět do svého all-inclusive hotelu na Margarite. B) Venezuelani na výletě, to hned místní pookřejí a štěbetají jak o závod, tohle se údajně hlavně děje kolem Vánoc a Velikonoc. C) Zatoulaní baťůžkáři, nemalá skupina, která ale brzy s nelibostí zjistí, že na atolu vládne drahota a jejich záchranné laciné hotely a restaurace neexistují. Za ten týden jsem tam potkal asi pět zcela šílených postav typu C. Klíčem k příjemnému pobytu je dobrá španělština a snaha místním ukázat, že vám na nich záleží. Během pouze dvoudenního pobytu se od místních dočkáte jen otrávených ksichtů.
Dana cast Karibu je mezi windsurfaři světoznámá svým stálým větrem. Tohle není můj koníček, ale nepamatuji se, že bych tam někde viděl půjčovnu prken.
Všechny posady nabízejí k pobytu i snídani a večeři, kterou vám udělají z toho co mají, což jsou většinou ryby. Restaurace jsou drahé a nepříliš zajímavé, jídlo v nich se opět omezuje na ryby.
Na atolu to nepoznáte, ale pevninská Venezuela se nám mění na stát husákovského typu s latinskoamerickými specifiky. Zejména ti starší z nás si mohou zopakovat takové věci, jako armády veksláků, nešťastníky, co chtějí za každou cenu emigrovat, taxikáře, co vydělávají více než soudci, billboardy „Co je proti Chavézovi, to je proti lidu“ atd.. Pokud by to ve vás vyvolávalo nutkaní bít hlavou do zdi, pamatujte, ze to ničemu nepomůže, a radši se na vaše venezuelské přátele příjemně usmívejte. Budou to potřebovat.
Konečně jsem měl také příležitost vyzkoušet potápěčské hodinky. Přestože jsem z toho měl trochu nepříjemný pocit, fungovaly jako na drátkách.
Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně,
možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za
humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe
než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud
jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do
okolí Hostinného…
Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně, možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do okolí Hostinného v Podkrkonoší.
Pokud jezdíte do Krkonoš, možná právě přes Hostinné projíždíte směrem na Vrchlabí. Okolí Hostinného je mírně zvlněné a vršky nejsou příliš strmé. Skvěle se proto hodí právě pro lyžařské běžecké tratě. A místní Klub českých turistů v Hostinném si toho je vědom a proto zakoupil na úpravu běžeckých tratí sněžný skútr, pomocí kterého upravují několik tratí v okolí Hostinného, obcí Dolní Lánov, Čistá, Rudník či Čermné až k Hoffmannovým boudám, odkud je to jen skok na Černou horu v Krkonoších.
Celkem je dostupných více než 70 kilometrů upravovaných tratí s mnoha kratšími odbočkami. Většina těchto tratí vede po hřbetech místní pahorkatiny a jen několik málo tras je skutečně prudkých. Jedná se většinou jen o krátké úseky v lese při sjezdu do obcí.
Lyžařské trasy se nacházejí v nadmořské výšce 400 – 600 m.n.m. (trasa vedoucí na Hoffmannovy boudy sahá až do nadmořské výšky 800 m.n.m., je proto nutno brát zřetel na to, že sníh se zde neudrží tak dlouho, jako v nedalekých Krkonoších. Ale přesto je zde často sněhu dostatek pro krásné výlety po okolí.
Stopy jsou většinou skvěle upravené, často vede několik souběžných stop a proto se zde jezdí opravdu dobře. Z vrcholků se pak za pěkného počasí otvírají krásné výhledy na panorama Krkonoš (Kotel, Liščí horu, Studničnou, Sněžku i majestátní Černou horu v popředí). Jednotlivé trasy se dají podle schopností dobře kombinovat od krátkých okruhů až po okruhy přes 40 kilometrů. Jelikož prudká stoupání a sjezdy jsou zde jen ojediněle, hodí se tyto trasy i pro začátečníky. Nebudete si tu připadat jako na Václaváku jako někde na hřebenech Krkonoš a krom toho krásná okolní příroda potěší i srdce milovníků přírody.
