Rubrika: Sport a cestování

Na Vašich webových stránkách jsem našla zajímavou větu, u které jsem se zlehka pousmála. Cituji: „Trénuji od listopadu do konce září. V říjnu je čas volna“. Přitom ještě studujete na fakultě strojní ČVUT Praha. Můžete nám prozradit, jak to všechno lze vůbec stíhat? Jak se skloubí náročné tréninky se studiem a se závody?

Ano a to není veškerá činnost, kterou provozuji. Zabývám se ještě propagací, reklamou a marketingem . A času mi opravdu moc nezbývá. Každý den mám striktně naplánován hodinu po hodině a často mám pouze dvacet minut na přejezd z tréninku do školy nebo na pracovní schůzku. Každý den vstávám v šest hodin a do postele se dostávám kolem jedenácté. V zimním přípravném období mívám dva až tři tréninky každý den, kromě neděle… Tu si nechávám volnou.Recept na to, jak vše stíhat nemám.Ne vždy vše stihnu vždyť i tento rozhovor Vám posílám s malým zpožděním.Často jsou situace stresující, ale mám to raději než nic nedělání. A jak se to dá skloubit?No,nej­dříve si udělám rozvrh ve škole a pak společně s šéftrenérem reprezentace Jirkou Pulterou si sedneme a vyřešíme časy tréninků a jejich množství a v čase, který mi zbude se věnuji ostatním aktivitám.

Z čeho všeho se vlastně takový trénink skládá? Počítám, že krom ježdění na vodě taky posilujete, běháte? Zbývá Vám pak čas ještě na jiné sporty jako lyžování, běžky, cykloturistika a pod.? Máte rád ještě jiný sport nebo není čas už na žádný další?

V zimním přípravném období se trénink skládá z hodin trávených na vodě, posilovně, bazénu, běhu, v tělocvičně. Když je dostatek sněhu, každý víkend trávím na českých horách na běžkách, které kombinuji s jízdou na snowboardu. V závodním období jsem většinu času na vodě a ostatní sporty dělám jako aktivní odpočinek. Vesměs mám rád všechny sporty, některé jsou mi více některé méně sympatické. Nejvíce mě přitahují sporty, kde je určité množství rizika a nutné šikovnosti.

Předpokládám, že při své kariéře hodně cestujete, jezdíte i na zahraniční soustředění?

Ano, jezdím i na zahraniční soustředění, ale často je to otázka finančních prostředků. V rámci Evropy jsem navštívil většinu zemí. Cestuji automobilem a při větších vzdálenostech se dopravuji letecky. Letošní přípravu jsem absolvoval pouze v České republice a v loňském roce v řeckých Athénách a Nafpaktosu. V budoucnu bych chtěl zimní přípravu trávit měsíc až dva v Australském Penrytu nebo někde v teple , ale jak říkám je to otázka financí a partnerů, kteří mě budou chtít podpořit.

Zůstanou někdy uvnitř Vás ta místa pobytu nebo je tam takový pracovní a sportovní výkon, že ani pořádně nevnímáte, kde vlastně jste?

Určitě vnímám pokaždé, kde jsem a než do dané země odjedu, zjistím si nejvíce informací o místě pobytu a místech, které by bylo dobré navštívit. Čas trávený v zahraničí se snažím maximálně využít. Samozřejmě aby nebyla narušena kvalita tréninku a přípravy.

Máte v Česku nebo někde ve světě místo, které je Vašemu srdci nejbližší? Místo, kam se rád vracíte?

Vracím se rád tam, kde je mi dobře. Rád se vracím do jižních Čech, pod lipenskou přehradu. Je tam parádní voda i příroda okolo. A když vyjde počasí tak je to úplně bájo. V cizině se mi líbí ve Španělsku nejen proto, že se španělsky učím, ale i kvůli místu Seo de Urchel, kde jsem závodil na světovém poháru v roce 2004. Je to těsně pod Pyrenejemi a kousek od Andorry.

Takže se spíš dá říci, že Vaše sportovní aktivity jsou spojené doslova a do písmene s neustálým cestováním. Cestujete rád nebo Vás to už někdy zmáhá?

Cestuji opravdu hodně. Během týdne někdy necestuji až 1000 kilometrů po ČR , ale nevadí mi to, protože řídím rád. I když je pravda, že občas mě to unavuje.

Pokud vůbec máte ještě nějaký svůj volný čas dostanete někdy touhu vyrazit jen tak někam do přírody, na lehký trek nebo na vandr?

Na takovéto aktivity bohužel čas nemám. Ale dal jsem si předsevzetí, že bych rád vyrazil na vodu a pod stan s partou kamarádů. Alespoň na nějaké dva, tři dny. Nejpíš na Vltavu.Vypnu si mobil a budu si užívat vodácké turistiky se vším všudy.

A ještě jedna ženská otázka. Když jsem Vás byla fotit 5.5.na Českém poháru ve Špindlu, kde jste získal 4. místo obdivovala jsem (samozřejmě krom Vašich svalnatých paží) jak skvěle máte sladěný design lodi s oblečením a helmou? Máte na své image nějaké poradce nebo si tyto záležitosti ladíte sám ve vlastní režii?

Dříve mi pomáhal s designem lodi můj bratr, od kterého jsem k tomu také získal vztah a začal jsem se o to více zajímat. V současné době si tyto záležitosti navrhuji sám. Stříbrno černou kombinaci, kterou můžete vidět na fotografiích z letošní sezóny mám celkem oblíbenou. Je to má již čtvrtá loď v tomto barevném provedení.

Pro zajímavost bych z Vás ještě ráda vytáhla jak asi finančně náročné je vybavení potřebné k soutěžení? Mám tím na mysli loď, neoprenový oděv do vody a další nezbytnosti? Jaké všechny nezbytnosti to jsou a nač tak zhruba přijdou?

Záleží na tom, do jak kvalitních výrobků chcete investovat. U výběru lodi záleží jaké chcete složení materiálu, ze kterého je loď vyrobena. Protože v lodi a oblečení trávím každý den několik hodin, vybírám si věci nejlepších vlastností Cena lodi, na které závodím se pohybuje okolo 40 000 korun, neoprenový oblek okolo 5 000 korun, pádlo také tak. Vestu, helmu a neopren kraťasy a botičky – každou z těchto položek pořídíte do 2000 kč. Celkem se vybavení pohybuje kolem 70 000 kč.

Jste mladý ambiciózní člověk, ale student bez příjmů. Na webu jsem viděla seznam Vašich sponzorů. Je dostačující nebo hledáte ještě další?

Partnery hledám celoročně v rámci mých aktivit v reklamě a propagaci. Protože smlouvy většinou uzavírám na dobu jednoho roku. Pokud jde o seriózní nabídku není problém uzavřít delší spolupráci. Tuto činnost jsem začal především dělat pro zkvalitnění podmínek pro trénink a s tím související větší výkonnost. V současné době hledám partnera, který by mi umožnil kvalitní přípravu na olympijskou nominaci a nominaci do reprezentace ČR, která proběhne na jaře příštího roku. Pro všechny mé partnery se snažím zajistit maximální zviditelnění a medializaci.

Děkuji Vám za rozhovor a držím pěsti v další kariéře.

Ráno vstáváme o něco dřív než obvykle, neboť nás dnes čekají tři kaňony. Po rychlé avšak vydatné snídani, vaříme polévku do termosek, balíme zásobu sušenek a čokolády do nepromokavých vaků, probíhá poslední kontrola potřebného materiálu a něco po půl osmé nasedáme do aut a vyrážíme k našemu dnešnímu prvnímu kaňonu – Purcaraccia.

Na malém parkovišti se naposledy koukáme do průvodce, kudy že to vede nástupová cesta k začátku kaňonu, obouváme neoplenové ponožky a kaňonářské boty a loučíme se se Zuzkou, která dnes zůstává na suchu jako pojistu, kdyby se v kaňonu něco přihodilo, a také aby převezla auta k výstupu z kaňonu.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Nejprve stoupáme po pohodlné lesní cestě, která vede přes nedávným požárem zničený les, až se z cesty stává pěšina, posléze skoro neznatelná stezka, až se nám nakonec ztratí úplně. Víme, že kaňon je vlevo od nás, a tak se vydáváme dál po skalách, lezeme po šikmých plotnách, plazíme se pod převisem a mezi rozkvetlými keříky mochny stoupáme stále na hřeben. Nyní již nikdo nepochybuje o tom, že jsme zabloudili, ale přesto se dereme stále vzhůru, občas překonáváme lezecké úseky tak 3 stupně obtížnosti a přitom se kocháme okolní horskou scenérií a pohledy do údolí, kde se jako had klikatí silnička po které jsme přijeli. Asi po hodině šplhání jsme konečně na hřebeni a pod sebou vidíme náš kaňon. Nyní nelitujeme, že jsme zabloudili a v tichosti si vychutnáváme ptačí pohled na kaňon a jeho nádherné vodopády.

Již se nemůžeme dočkat, až si v něm smočíme naše po výstupu propocená těla a míříme dolů ke kaňonu. Jestliže cesta nahoru byla po sluníčku, plná nádherných výhledů a květin, cesta dolů byla pravý opak. Klesali jsem po hustě zarostlé stinné stráni, prodírali se trním a nebylo nic vidět. Když jsme asi po hodině slezli až k vodě byli jsme celí špinaví a podrápaní a litovali jsme, že jsme zabloudili. Nyní jsme asi během 20 minut došli po správné a pohodlné cestě k nástupu do kaňonu, oblékli se do gumy a mohlo se vyrazit.

Voda byla průzračně čistá a žulová skála a balvany v korytě byly krásně oblé a čisté, bez klouzajících řas. Hned na začátku je jednoduché slanění po šikmé plotně, která se dá s trochu šikovnosti slézt i bez lana. Dál oblézáme a přelézáme obrovské balvany, občas si skočíme do prosluněné tůňky, nebo se sklouzneme po některé ze zdejších přírodních skluzavek, které se dají většinou obejít a svézt se tak vícekrát.

Asi po 20 minutách přicházíme k prvnímu většímu vodopádu. Bohužel zde potkáváme místní procesuální průvodce s několika klienty, kteří zrovna slaňují. Slaňují velmi pomalu a my si po našem ranním kufrování nemůžeme dovolit další zdržení, abychom stihli všechny kaňony, které jsme si na dnešek naplánovali. Uvázali jsme tedy kus staré smyce okolo stromu, našroubovali mailonku a provlékli naše lano. Jeli jsme sice po suchu a ne krásně tvarovaným korýtkem asi 30 metrového vodopádu, ale skončili jsme alespoň ve stejné tůňce a dostali se před místní outdoorovou agenturu. Z tůňky jsme se vyšplhali na úzkou hranu, ze které jsme skočili do další větší tůně a doplavali k další atrakci tohoto kaňonu, jímž byla široká a relativně dlouhá dokonale hladká skluzavka. A protože se dala pohodlně obejít a dojezd do tůně byl bezpečný vyzkoušeli jsme jízdu snad ve všech polohách: v sedě, v leže i po břiše.

Když jsme se nabažili této skluzavky, pořídili dostatek foto a video dokumentace vyrazili jsme dál. Opět jsme absolvovali několik skoků do nádherných tůní a při tom se stále kochali velkolepostí a panenskou krásou tohoto horského kaňonu. Asi po další půlhodině jsme se dostali k dalšímu vodopádu, u něhož jsme před dvěma hodinami našli při našem nástupu tu správnou cestu. Dlouho se však nezdržujeme vzpomínkami na útrapný nástup a natahujeme lana. Abychom ušetřili čas jezdíme na dvou lanech, vždy dva naráz. Po tomto posledním slaňovacím vodopádu nás čeká ještě slabá hodinka chůze v kaňonu, kterou nám zpestřuje jeden pěkný i když trochu zahnutý tobogán, kde si Jarda narazil kostrč, a jeden pěkný asi pěti metrový jumpík. Bohužel se nám zatahuje a na silnici již vylézáme za slabého deště.

Na silnici se dáváme doprava a pokračujeme tak jak jsme v neoprenech, v sedacích úvazcích s lany asi 1,5 kilometru po silnici až k mostku přes horský potok Polishellu, kde čeká Zuzka s autem. Je ráda, že jsme v pořádku, a ptá se nás na zážitky z kaňonu. Dáváme si malý oběd v podobě polévky z termosky a chleba, necháváme zde část lan, které již nebudeme potřebovat a pod mostem nalézáme do kaňonu Polishellu.

Přesněji řečeno do jeho spodní části, která na rozdíl od horní není tak výživná. V podstatě se jedná jen o jakousi vodní turistiku, kterou nám zpříjemňují jen dvě skluzavky. Tento kaňon nám však sloužil pouze jako přístupová cesta k dalšímu, kterým byl kaňon Vacca.

Tento kaňon sice nepůsobí tak velkolepě jako Purcaraccia, ale rozhodně stojí zato si ho projít. Od soutoku s Polishellu nejprve jdeme opět jen korytem, přelézáme velké oblé žulové balvany, ale za chvíli to již začíná. Nejprve malý skok, pak větší a nakonec pořádný asi sedmi metrový jump do temné, hluboké a dlouhé tůně, v níž následuje několik desítek plavacího úseku v temné chladivé vodě. Pak opět chvíly jdeme úzkým kaňonem s kolmými stěnami, až se soutěska opět otevře, voda se rozlije a padá přes hranu asi pět metrů vysokého a deset metrů širokého stupně. Pod vodopádem je dostatek vody pro bezpečný skok, a tak děláme společný sedmy členný seskok. Po tomto společném pěkném zážitku postupujeme kaňonem dále do míst, kde se kaňon opět stává úzkou soutěskou. Následuje skok do soutěsky, kousek plavání a je tu první a zároveň poslední slaňení v tomto kaňonu. V průvodci dokonce uvádějí, že to lze za dostatečného stavu vody i skočit. Protože jsme však sraby a nechce se nám riskovat 12-ti metrový skok rozhodujeme se pro slanění. Slanění je jednoduché, tak opět jezdíme po dvojicích a za chvíli pokračujeme dál. Čekání na ostatní krátíme zkoušením našeho nového podvodního fotoaparátu a děláme několik komických fotografií.

Dál následuje malý asi tří metrový skok a plavání mezi vysokými jen několik málo metrů od sebe vzdálenými kolmými stěnami. Jen co vylezeme z vody a ujdeme pár kroků je zde další skok a opět pěkný kus plavání. Pak ještě chvíli jdeme korytem, které se rozšiřuje, údolí se otevírá, kolmé stěny se pokládají a kaňon pomalu končí.

Po téměř sedmi hodinách svlékáme neopreny, prohlížíme si naše rozmočená těla, balíme věci do vaků a zahajujeme strmý výstup z kaňonu. Tentokrát se nám podaří nezabloudit a po hodinové cestě lesem a mezi rozkvetlými keři přicházíme až k silnici, kde na nás opět čeká Zuzka s autem.

Převlékáme se do suchého, kluci se Zuzkou se otáčí pro zbytek aut a poté se všichni příjemně unavení, vymrzlí a hlavně plni nádherných zážitků vracíme do malebného kempu mezi starými borovicemi na vydatnou večeři.

V minulých letech jsem si řekla, že by nebylo od věci příjemně si zasportovat v krásném a čistém prostředí, blízko u moře. Zvolila jsem dva roky po sobě Jadranské ostrovy. Nejdříve Krk, následující rok Pag. A právě o Pagu bych ráda napsala pár slov.

Vyjela jsem z Prahy koncem května s oběma dcerami a několika kamarádkami a hlavní náplní týdne u moře byl aerobic. Probíhal pravidelně dvakrát denně, jednou ráno od osmi a jednou večer od sedmi nebo od osmi, podle denních teplot. Ranní čerstvý a slaný vzduch od moře, v jehož úplné blízkosti jsme pravidelně cvičily, krásně protáhnul plíce a nakopnul pro další aktivní den a večerní vzduch prosycený zlatým světlem, které předchází blížícímu se západu slunce, krásně pohladil na duši a zklidnil tělo i mysl po docela namáhavém cvičení, po němž následovalo důkladné protažení a posilování. Nejhezčím zážitkem byly v konečné fázi cvičení denně zařazované prvky jógy, které jsem se kdysi věnovala skoro dvanáct let a které s blížícím se západem slunce dokázaly přivést tělo i mysl k dokonalé harmonii.

Přes den se většina cvičenek pohybovala po plážích a plavala v průzračném moři. Já s dcerami jsme to pojaly spíše turisticky a tak jsme procházely protáhlým ostrovem a toulaly se jedním z nejdelších ostrovů Jadranu (délka kolem 60 km) pěšky. Záhy jsme zjistily, že celá strana ostrova směrem k pevnině je téměř bez vegetace. Tak nějak podobně to vypadá v kamenolomech. Mnohem lépe je na tom jihozápadní strana. Tady je vegetace bohatší. Našly jsme nevysokou macchii a krásně vonící šalvěj a na ní pestrobarevná křídla motýlů. Místy jsou k zahlédnutí vinice a políčka se zeleninou. Jste tady v oblasti, kde se nalézají olivové háje, ale jen zlehka, zlehounka.

Pag najdete jihovýchodně od ostrova Ráb, od kterého jej dělí Pažský průliv. Od pevniny je Pag oddělen Velebitským průlivem. Celkově je ostrov velmi protáhlý, na jihozápadě nízký, na severovýchodě strmý, vysoký a hornatý. Tato část je bičována chladným nárazovým větrem – tzv. bóra. Proti němu bylo v minulosti vystavěno množství, doslova kilometry kamenných zdí. Samozřejmě ani my pár vichřicím a silným větrům neunikly. Bylo ale zase velmi krásným zážitkem pozorovat rozbouřené moře a zmítající se loďky v něm.

Nejhorší zážitek z pobytu mě ale teprve čekal. To když jsem jednoho dne vstala brzy zrána někdy kolem půl šesté a pěšky, jen s fotoaparátem a baťůžkem, jsem se vydala směr velké saliny, což je obrovská plocha umělých jezer s mořskou vodou. Mimochodem již od dob starověku se z Pagu vyváží sůl a právě tyto saliny slouží dnes jako ukázka výrobní tradice. Dnes se ale se sůl vyrábí umělým zahříváním mořské vody a následným odpařováním a výroba soli na Pagu představuje 2/3 chorvatské produkce. Roční těžba se pohybuje okolo 33000 tun a je možné prohlédnout si z blízka oba způsoby výroby. Jak se vlastně sůl těží, jsem se rozhodla prohlédnout individuálně na vlastní pěst v brzkých ranních hodinách v touze po romantice.

Když jsme na Pag přijížděli první den někdy před půl šestou ráno právě okolo těchto lesknoucích se ploch, byla jako zrcadla, z kterých v tu dobu stoupala pára, řekla jsem si, že tenhle zážitek musím zopakovat a brzy ráno se sama tudy procházet, zažít si to, nafotit. Naivně jsem si myslela, že to stihnu bez problémů do cvičení od osmi. No, skutečnost byla poněkud jiná. Jednak cesta pěšky z města Pag nebyla tak krátká, jako když mě vezli autobusem (a to jsem si vzala tenisky a v klidu běžela nejdřív podél moře a pak po asfaltové silnici). Přece jen pár kilometrů tam to bylo. Ze silnice vedl jediný můstek do areálu, kam byl vstup zakázán, ale pohled na rozsáhlé vodní plošiny, v nichž se zrcadlily skály a jejichž středem vedly jen úzké dřevěné cestičky skrz vodu až do „někam“, že nešlo dohlédnout kam vlastně, mě i přes zákaz nalákal dál jako bludičky své oběti do hlubokých bažin. Nedívala jsem se napravo, nalevo a šla dřevěnými cestičkami nad vodou do neznáma a do daleka a cestou fotila vodní plochy i úplně vyprahlá koryta bez vody, kde byly kusy vyschlé popraskané hlíny, kousky překrásně se lesknoucích krystalů soli v právě vyšlém slunci a stovky mušlí a ulit poměrně velkého množství různých druhů. Klidně jsem si přes vyschlé strouhy a políčka přelezla a přeběhla a popošla zase na jiné můstky a cestičky a plnýma hrstma sbírala mušličky pro své holčičky, které je milují, zvlášť když na plážích nebylo po mušlích ani památky. Ve finále jsem ty plné hrsti z batohu odložila zase zpátky a vybrala z nich po dvou kusech od každého druhu a to nedlouho po tom, kdy jsem stála na jednom z dřevěných můstků, ne širším než 30cm a do prázdných vyschlých políček se odněkud začala valit voda. Co jsem stihla doběhnout zpět mezi proudící vodou, to jsem stihla a pak jsem se ocitla na můstku nad hladinou a všude okolo mě voda, voda a voda.

Pravdou je, že saliny jsou už na pohled velmi rozsáhlé. Zaujímají plochu přes tři kilometry čtvereční a většina jezírek je také velmi mělkých. Bez fotoaparátu a oblečení není problém je přeplavat. Záhy jsem zjistila, že hodně jich šlo i přebrodit a tak jsem se dostala velkou oklikou, podle hloubky políčka – saliny teoreticky až k silnici. Bylo to o nějaký 1,5 km dál, než jsem přišla po můstku z asfaltky a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že podél silnice a pod silnicí vede potok nebo řeka dosti hluboká a s foťákem se přes ní na silnici prostě nedostanu. Pěkně jsem si zdrápala nožky, než jsem se celá mokrá, obalená pískem a blátem úplně zarostlou krajinou podél vody dostala až ke starým budovám, původním mlýnům, kde se voda upravovala a odtud už pohodlnou asi 40 cm širokou dřevěnou cestou nad vodou až k můstku a asfaltce. Místo na ranní cvičení jsem se vrátila na odpolední siestu a ubrečené vytřeštěné oči mých dcer dokázaly rozjasnit jen plné hrsti překrásných mušlí a zdravá smějící se maminka. Po zbytek pobytu mě už ale nespustily z očí a na všechny další dlouhé procházky ostrovem chodily nereptajíc poslušně se mnou.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Časem se přidávaly i kamarádky a tak jsme vstřebaly atmosféru ostrova, došly na nejvyšší bod ostrova, tj. vrch Sv. Víta (348 m.), ochutnaly vynikající místní specialitu, pažský sýr a viděly stáda ovcí a jehňat, o jejichž kvalitě masa se zde pějí ódy. Prošly jsme i celé město Pag, navštívily kostel Nanebevzetí P. Marie a pokochaly se úžasnými krajkářskými výrobky, které tento ostrov proslavily. Nakonec jsme přesvědčily i místního rybáře s docela velkou lodí, aby nás osm vzal na relativně dost levnou projížďku okolo velké části ostrova a tak naše spokojenost byla úplná. Vyrazily jsme se sluncem v zádech a vrátily se s klidem a mírem v očích.

Takže, ženy a dívky, které rády spojíte cílené cvičení jako je aerobic nebo jóga s čistým mořským vzduchem a drsnou krajinou podobnou polopoušti s minimem vegetace a procházkami takřka měsíční krajinou nad městečkem Pag, navštivte v jarních nebo letních měsících stejnojmenný ostrov v Jaderském moři. P.S. a do Paške solane jen organizovaně!