Rubrika: Cykloturistika

Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky, úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin i zvyšovat nadšení z jízdy. Stejně jako mě na mých třech posledních zastávkách.

Singletrek pod Smrkem

Zastávka číslo 1 – Singletrek pod Smrkem, Liberecký kraj. V centru dění na mě čeká hustě vybarvená mapa. Jsou tady mraky single trailů. Začínám tedy těmi jednoduchými modrými – přes lávky a krásně upravené cesty kličkuju lesem nejdřív lehce nahoru a posléze po vrstevnicích šikmo dolů. Fantastické. Jdu na střední obtížnost. Tohle zvládne každý.

Červené singly jsou delší a čekají na mne delší pasáže. Hup nahoru a hup dolů, doleva a doprava, projíždím úzkou cestou mezi stromy. Chvilku stoupám a chvilku zase klesám. Ale žádná dřina. Nádheru z dynamiky jízdy občas přeruší krásný výhled do okolí. To černé singly přitvrzují. Ne technikou jízdy, ale úvodním stoupáním, které mne ale záhy dovoluje to rozjet ještě o chlup víc dolů. Bomba, skvělý flow, za den a půl projeta hustá mapa a mezitím ještě koupačka v rybníku. Rozhodně vynikající možnost.

Rychlebské stezky

Zastávka číslo 2 – Rychlebské stezky, Olomoucký kraj. Začíná přituhovat. Single trail kolem Černého potoka ještě pohodička. Lážo plážo a skvělá dynamika jízdy. Jen při dvou nucených objížďkách jednou zastavuju vlastní chybou uprostřed široké říčky. Bylo to za zatáčkou a už nemám rychlost. Jedna bota to tedy odnáší a začíná čvachtat. Dávám si oběd a vyrážím do druhé sekce. Delší výjezd korunuje velmi technickou pasáží s kořeny, kameny a lávkami, na kterou ještě nejsem připraven. Byl to dost velký skok. A tak několikrát zastavuju a šlapu si na zem. Ale určitě to vyjet jde. Cestou dolů volím střední obtížnost. Je to tu jak po výbuchu sopky. Samé větší kameny. Proskakuju svým užším pláštěm štěrbinami mezi kameny, ale občas se zaseknu. Kolo ještě drží. Pokouším se trošku skákat. Ruce mám už natřesené jako řízky. Šlapu kameny jako zelí. Konečně dorážím do sjízdnější pasáže. Už mě čeká jen sjezd dolů. Aspoň ten je super.

Černou už si dneska nedám. Jsem zvědav, co mě čeká příště. Musím svého oře ještě trochu pošetřit.

Sv. Mořic ve Švýcarsku

Zastávka číslo 3 – Východní Švýcarsko, oblast Sv. Mořice a Davosu. Těším se jako malý kluk. Kopce jsou tu o pár chlupů vyšší než u nás. Někde ještě ledovce. Single traily kam se podívám. Jen tu člověk čas od času potká i turisty a alpské krávy. Začínám vypečeným výjezdem do sedla a místním „čerňákem“. Párkrát musím nést pěšky. Ale stojí to za to. Drbání krav, nádherný sjezd a vrcholová prémie v podobě serpentin mne dodávají nutnou dávku euforie. Takové výjezdy a sjezdy holt v Čechách nejsou. Druhý den skoro nohou v Itálii a více než 1000 metrů převýšení. Techniku jsem již vyladil na poměry místních single trailů. Obtížné pasáže s kameny jsou tu taky, ale už jsem připraven z Rychlebských hor. Ruce vyklepané, ale šťastné. Kolo ještě žije. Několikrát míjím vlak. Slunce tu prý svítí 320 dnů v roce. Hlavně ty krásné single traily bez kamenů, to je bonbónek.

Při přejezdu šlapeme asfalt. Do průsmyku Albula. Neskutečná krajina a sjezd dolů. Kličkujeme single trailem mezi popadanými stromy. Najednou jdeme po vysokém viaduktu. Člověk nevěří svým očím. Vyjíždím lanovkou nahoru, abych si mohl užít sjezd dolů. Tu a tam údolí, průsmyk či visutý most. Paráda. Jen škoda, že začíná pršet.

Mizím do místních lázní a regeneruji se. Přežil jsem to. Stejně i mé kolo. Mám radost a nespočet zážitků. Ty tři zastávky za to stály. Singletrek po Smrkem je parádním rozjezdem a zážitkem pro všechny. Rychlebské stezky spíše pro tvrdé příznivce a rozjezd na cizinu. A Švýcarsko? Taková panoramata a stovky kilometrů single trailů s možností lanovek holt u nás nemáme. Prozatím?

Kdysi jsme cestou k Jadranu projížděli fascinující balkánskou krajinou, a já jsem získal pocit, že dovolená u moře je sice fajn, ale nebylo by od věci se podívat i někam do vnitrozemí, do hor a na pusté balkánské planiny. Když se mi naskytla možnost vyjet s Alpinou na cyklozájezd do Černé hory, tak jsem neváhal ani minutu.

A tak jsem se jednoho červnového pátečního odpoledne ocitl na Zvonařce, odkud zájezd odjížděl. Jedním autobusem s námi odjížděli tři zájezdy se stejným cílem, ale s jiným zaměřením. Nás cyklistů je nakonec pouze osm, tudíž k velké radosti řidičů nemáme vlek, ale nakládáme kola do kufru autobusu.

Do našeho cíle, města Žabljak, dorážíme druhý den odpoledne. Žabljak je relativně malé město přímo pod vrcholy skalnatého Durmitoru, jednoho z nejvyšších pohoří v Černé hoře (nejvyšší vrchol se nazývá Bobotov Kuk a měří 2523 metrů, ale někteří Češi název překřtili na snáze zapamatovatelnější Kokotov Buk). Ve městě je dostatek hospod, hotelů a dokonce i supermarket přímo v centru. My se ubytováváme v domcích v kempu na Razvršje, což je trochu odlehlejší část od centra. Je tu klid a naprosto luxusní výhled na Durmitorskou pláň.

První kilometry

Úplně první trasa je okruh mezi Sinjajevinou a Durmitorem, což je etapa o délce zhruba 50 km. Začínáme mírným klesáním a tak 12 km do první hospody jedeme průměrnou třicítkou. Kupujeme lahvové Nikšičko a jdeme si sednout ven do stínu před hospodou, jelikož uvnitř je mírně řečeno trochu zahuleno. Cestou od baru se ještě zmocňujeme několika židlí, hostinskému to nejen, že nevadí, ale ještě nám donese ven i stoly.

Když dopíjíme tak doráží další parta cyklistů z Čech, se kterými si měníme místa a pokračujeme v jízdě až ke Zminičko Jezeru. Odtud začíná stoupání po šotolinové cestě. Nahoře mám „štěstí“ a opravuji první defekt zájezdu. Měním duši a můžeme pokračovat dál. Sjíždíme do travnatého údolí, odkud znovu stoupáme po kamenité cestě nahoru.

Nic zlého netušíce si to štrádujeme po lesní cestě, když najednou se proti nám vyřítí gazík a z něho vylézá podezřelý chlápek v maskáčích. Nakonec nás ale nechce ani zastřelit ani prodat na orgány, nýbrž se nám snaží sdělit, že cesta dál je neprůjezdná. Vracíme se kousek zpět a odbočujeme na jinou cestu, která nás vyvádí z lesa zpět na asfalt. Po pár kilometrech stavíme u jezera, které tady má, jako každá voda co teče po vápenci, nefalšovanou tyrkysovou barvu. Hodinu trávíme plaváním a relaxováním při poslechu nejnovějších balkánských hitů linoucích se z auta stojícího opodál.

Do kempu už je to jen asi 12 km ale naše těla si po pauze nechtějí zvyknout na námahu a my trpíme. Nepomáhá nám ani to, že jedeme po dokonalém povrchu nové hlavní silnice ze Šavniku na Žabljak. V kempu si dáváme sprchu a večer vyrážíme na pivo pro změnu do hospody, kde vrchního dělá tajemný černokněžník.

Prstenec okolo Durmitoru

Vstáváme hodně brzy, abychom stihli včas vyrazit na náročnou etapu. Prstenec okolo Durmitoru měří asi 80 km. Převýšení 2000 metrů pro nás zatím znamená jen nějaké imaginární číslo, ale brzy se zhmotní v podobě ohromné dřiny a litrů potu. Krev naštěstí netekla skoro žádná, pokud nepočítám odřeniny při pokusech se vymanit z SPDéček, což byl zájezdový evergreen. Ze Žabljaku stoupáme směrem k vrcholu Momčilov Grad. U posledních domů se k nám přidává toulavý pes a drží se nás, potvora, až na vrchol. Nahoru to není taková dřina, protože většina stoupání vede stínem, i tak jsem ale upocený jak kapesník Karla Gotta.

Podjíždíme nějaký vlek či lanovku a za chvíli jsme nahoře, kde zastavujeme u restaurace. Bohužel je zavřeno, takže jen odpočíváme na terase a kocháme se okolím. Zbavit psa se nám daří až ve sjezdu dolů, snad se vrátil zpátky do města. Pokračujeme dál ke kaňonu řeky Sušice, kde nás čeká pár kilometrů jízdy terénem. Na dně kaňonu leží Sušičko jezero, na které se podle průvodkyně Sylvy ani nemáme těšit, protože zatím vždycky bylo vyschlé. Už podle názvu bych se tomu ani nedivil, ale o to větší bylo naše překvapení, když jsme z výšky zahlédli jeho průzračnou hladinu. Cesta dolů místy připomíná prosperující kamenolom a tak moc nespěchám, stejně není kam, hospoda u jezera je totiž taky zavřená.

Výjezd zdola je opět očistec. Ochlazení čeká až úplně nahoře, když si dáváme přestávku přímo nad kaňonem. Pár lidí nebere na nebezpečí žádný ohled a stoupají si přímo na hranu propasti, prý tam víc fouká a chladí. Naštěstí nikdo neztrácí balanc a můžeme odjet. Pokračujeme mírným stoupáním přes kopec a odbočujeme k vesnici Trsa, která se nachází v půlce etapy. V místní nálevně si dávám si lahváče za exkluzivní cenu 1.5 EUR. Ostatní si dávají oběd a tak se zvedáme až asi po hodině. Jedeme přes další kopec a cestou nepotkáváme ani živáčka, jenom v další vesnici je slyšet řev zedníků na stavbě. Míjíme zdejší obdobu JZD a začínáme pomalu stoupat do Sedla (1900 m). Zajímavostí tohoto stoupání je jeho délka, která činí asi 13 km. Zrádné je tím, že to vypadá jako by za každou zatáčkou byl konec, takže cyklista zoufale šlape a kýženého zlomu se nedočkává. Naše muka trochu zmírnil velký černý mrak, který se usadil nad Durmitorem a dokonce na nás i trochu zapršel.

Přichází na nás zoufalství a krize. Chvílemi kola tlačíme a nadáváme. Hlavně slovenské klení se tu rozléhá skoro jako v Tatrách. Provoz kolem nás se na zdejší poměry zvětšuje až na nevídanou frekvenci jedno auto za deset minut. Normální lidi totiž tuhle trasu jezdí autem, a když chtějí tak si zastaví na nějaké pěkné vyhlídce.

V prospektu psali, že zdejší krajina připomíná Himaláje, jenže v tomhle stavu to nějak nedovedu ocenit. Po pár hodinách se doplazíme až na úplný konec, počasí je tu tak akorát na bundu, kterou jsem si chytře nechal v kempu. Silnice nahoru i dolu je pěkně vyasfaltovaná a dalo by se sem v pohodě dojet na silničce. Nás čeká odměna v podobě sedmikilometrového sjezdu s výhledy, které bychom viděli, kdybychom nemuseli koukat na cestu. Do kempu jedeme pro změnu po staré silnici, která vypadá spíš jako obecní cesta. Pro změnu přijíždíme z vrchu a ušetřili jsme si výjezd od křižovatky. Zbytek večera chodíme poněkud nejistým krokem, ještě že zítra se jedeme rekreovat k moři.

Budva a Kotor

Cestou k moři děláme krátkou pauzu na mostě u Skadarského jezera. Skrz tunely přijíždíme na pobřeží do Budvy. Čtyři hodiny volna využívá většina lidí ke koupání v moři. Z Budvy přejíždíme do Kotoru, slavného města na břehu Boky Kotorské, zátoky připomínající norský fjord, akorát to vedro kazí dojem. Kotvila tu rakousko-uherská námořní flotila. Kdysi zde došlo ke vzpouře, v jejímž vzniku jsme měli prsty samozřejmě my Češi. Prohlížíme si staré město s křivolakými uličkami a hlavně chladivým stínem. Zpátky jedeme podél pobřeží Boky. Dokonce máme fotopauzu kousek před tunelem s možností vyfotit si moře osvětlené zapadajícím sluncem. Do kempu dorážíme až před 11 večer.

Na kole do Kolašinu

Nadobro opouštíme Žabljak a tak po snídani nakládáme věci do autobusu. Prvních 30 km etapy pořád klesáme rychlostí okolo 30 kilometrů za hodinu, je to vyhlídková jízda bez potřeby nějak brzdit nebo se soustředit na řízení. Z letargie mě vytrhává až splašená kráva, která se nepozorovaně pásla ve stínu u silnice, dokud jsme ji nevyplašili naším průjezdem. Chudák zvíře chtělo vzít roha, ale nízký součinitel tření kopyt na asfaltu způsobil jen bezmocné hrabání na místě, zakončené efektním rozplácnutím se na všechny čtyři přímo přede mnou. Kolo se mi naštěstí povedlo zastavit včas, ale od takto naštvané krávy můžete čekat všechno, takže jsem měl strach, aby mě ještě nenabrala na rohy, to by mi ani cyklistická helma nepomohla. Kravka ale měla rozumnější nápad a se zabučením zmizela v houští.

Na 35. kilometru definitivně končí sjezd a musíme vyjet asi 5 kilometrů stoupání na hřeben. Nahoře nás čekají kamenité horské louky, silně připomínající skotskou krajinu, jak někdo trefně poznamenal. Nikde nikdo, akorát od jedné salaše na nás vybíhá pes, zřejmě s úmyslem nás sežrat. Létající kamení mu kazí plány a my pokračujeme dál až ke sjezdu do údolí. Je tu kamenitá cesta a serpentiny, na jedné straně skály a na druhé propast. V případě pádu si můžete vybrat, kam to nasměrujete.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy do Černé hory pořádá.

Klesáme až do vesnice, kde začíná asfalt. Bohužel, jeden kolega doráží pěšky. Na konci sjezdu to vzal přes řidítka a udělal si něco s ramenem. Ošetření ale odmítá a zbytek cesty hrdinně dojíždí. Posledních pár kilometrů jedeme po hlavní silnici. Provoz asi jako u nás zato na krajnici už asi nezbylo místo. Balancujeme nad příkopem a doufáme, že nás nesrazí nějaký kamion, což se naštěstí neděje. Největší monstrum, které nás za tu chvilku předjíždí je náš autobus.

Kolašin leží ve výšce asi 900 metrů a je známý především díky lyžování. I když lyžařské středisko Jezerine je asi o 500 metrů výš a dvanáct kilometrů dál. Ubytováváme se v hotelu Čile, na pokoji máme i gauč a televizi a co je hlavní, koupelnu se sprchovým koutem. V hotelu máme i polopenzi, ale za zábavou docházíme k sousedům. Každý večer se totiž v protějším domě, kde bydlí pěší zájezd, koná pravidelné mecheche.

Pohoří Bjelasica a Komovi

Ráno se chystáme na první vyjížďku do pohoří Bjelasica. Kola vyndáváme z kůlničky na dříví za hotelem, kam jsme je večer zamkli (pan majitel tvrdí že toto je dočasné řešení, tak uvidíme, jestli i na Balkáně platí že: jednotka dočasnosti= 1Furt). Oproti zavedeným zvyklostem na kola nenasedáme, nýbrž je ukládáme do busu a necháváme se na Jezerine vyvést spolu s pěší partou. Tam kola smontujeme a hurá po lesní cestě k vrcholu. Předjíždíme pěšáky, kteří už stihli ujít kus cesty a po chvíli dojíždíme na Planinarski dom, což je chata ve výšce okolo 1700 metrů nad mořem. Je zde pramen a ve žlabu pod ním se už chladí Nikšičko a jiné nápoje. Od domu stoupáme dál po kamenité cestě až k vrcholu Zekova Glava. Na vrcholu stojí zajímavý vojenský vysílač, proto je tam zákaz vstupu. Vyhazují nás i od brány kde čekáme na zbytek skupiny. Jediná Sylva má od vojáka dovoleno počkat na opozdilce a my ji necháváme samotnou na pospas maskáčovanému svůdci.

V mezičase uleháme na trávu pod vysílačem, baštíme svačiny a kocháme se pohledem na hory okolo. Chvíli nato doráží i Sylva se zbytkem lidí a můžeme vyrazit dolů. Slibovaný prudší sjezd je hodně strmý sráz, na začátku vylepšený sněhovým polem. Nicméně i toto zvládáme (pěšmo) a za chvilku můžeme osedlat naše kola. Cesta po hřebeni ubíhá rychle, výmoly na cestě jsou už tak obrovské, že jízda přes ně připomíná houpání na houpačce. Při sjezdu se zastavujeme u cikánské salaše a ochutnáváme domácí chléb a sýr. Nacpaní sjíždíme dolů až Biogradskému jezeru, které vypadá jako obyčejný rybník. Od jezera už jen sjedeme k hlavní silnici. Tam kola znovu cpeme do autobusu a poslední 15 km se necháme dovézt. Večer se věnujeme popíjení na náměstí a dělání výtržností.

Poslední den si na Jezerine jedeme hezky po svých. Z autobusu to vypadalo, jakoby to byl kousek, ale dnes se vlečeme jako šneci. Je nám vedro tak si zajíždíme znovu k Planinarskemu domu, kde kupujeme občerstvení. Dnes tu skoro nikdo není a tak máme čas popovídat si s majitelem. V zimě tu prý bývá 5 metrů sněhu a z domu kouká jen střecha. Tak to máme kliku, že je červen. Ochutnáváme domácí malinovou šťávu a vracíme se kus po cestě zpět na odbočku, která nás vede směrem k sedlu Trešnevik.

V sedle je hospoda kde si dáváme oběd. Na odjezdu se jeden náš kamarád vydává na špatnou stranu sedla, naštěstí náš řev ho zadržuje dříve, než nám ujede někam do údolí. Jinak by si to musel celé vyšlapat zpátky nahoru. Asfaltka do Kolašinu má dost děr ale cesta dolů ubíhá rychle. Za chvíli jsme u tunelu, kterým musíme projet. Měří asi 300 metrů a je do zatáčky, takže je v něm tma jak v pytli. Uvnitř je to trochu drama protože zjišťuji, že mám vybitou čelovku a jelikož jinou nemáme, tak nevidíme vůbec nic. Nakonec se z tunelu přece jen vyjíždíme a můžeme dojet posledních deset kilometrů do hotelu. Tam dorážíme přesně v okamžiku, kdy začnou létat blesky.

Večer se koná rozlučková párty, kterou si vytrvalci protahují až do snídaně. Pak zbývá jen zabalit, nasednout do busu a hurá domu. Západ slunce nás střetává až u Bělehradu a tak máme možnost si cestou prohlédnout skoro celé Srbsko. Do Brna se vracíme kolem 9 ráno a tím náš zájezd definitivně končí.

I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.

Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.

Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.

Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA

Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“

Podrobnější informace naleznete na: Cyklocestování.cz

I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.

Největším lákadlem 13. Cyklocestování je bezesporu projekce světoznámých cyklocestovatelů z Francie manželů Hervéových, kteří 14 let cestovali po světě na kole. Při expedici se jim dokonce narodila dcerka, s níž cestovali až do doby, kdy musela do školy. Nenechte si tuto zcela ojedinělou projekci ujít, která je mimo jiné premiérou ve střední Evropě.

Opomenout nesmíme projekci z jedinečné a dobrodružné cyklocesty černou Afrikou od Jirky Boška a Terez Šírové či premiérové promítání druhé části diashow o půlročním cykloputování Renči a Martina Stillerových Amerikou.

Sobota 12.11.2011 10:00 – Josef Honz – „Pico Veleta – nejvyšší silnice v Evropě“ 11:15 – Terka Šírová & Jirka Bošek – „Pruhovaná Uganda“ PREMIÉRA 12:45 – SPECIÁL – Francoise & Claude Hervé – „14 let na kole kolem světa“PREMIÉRA 15:00 – Renáta & Martin Stillerovi – „Amerikou na kole 2 – přírodou USA“ PREMIÉRA 16:45 –Slávka Chrpová – „S hvězdáři pod polynéskou oblohou – EbiTahicykl“ PREMIÉRA

Neděle 13.11.2011 10:30 – Petr Srp – „V sedle napříč kamennou pouští (Izrael)”“ 12:00 – Monika & Jirka Vackovi – „Japonsko – do Tokia pod stan“ PREMIÉRA 13:45 – Martina & Miloš Poživilovi – „Z Písku přes poušť až k moři aneb To je dost, žes´nás taky vyvez´, táto! 15:00 – Honza Vlasák – „Šrí Lanka“

Podrobnější informace naleznete na: Cyklocestování.cz

V červnu byla vydána nová verze Cyklotras 2.20, počítačového programu pro plánování a evidenci tras. Přináší lepší spojování a rozpojování oblastí, aktualizace map přímo z programu, označení startu a směru trasy v mapě, změny ve vykreslování mapy, širší možnosti exportu a importu stop z GPS a další novinky.

Cyklotrasy jsou počítačový program určený pro stolní počítače, notebooky či netbooky s operačním systémem Windows. V současné době obsahují 70 českých, 25 slovenských a 4 zahraniční mapy. Cyklotrasy dokáží hledat trasu po všech cestách, které jsou zakresleny v mapách, včetně cest pěších, lesních, polních, horských a vozových. Poklepáním do mapy můžete do trasy přidat libovolné křížení cest nebo pěšin. Hledání trasy se dá ovlivnit nastavením povolených cest, povoleného značení, preferencí trasy nejkratší, nejméně nebo nejvíce terénní, nejméně nebo nejvíce do kopců, preferencí turistického nebo cyklistického značení. Síla preference se dá nastavit.

Cyklotrasy během vytváření trasy okamžitě zobrazují výškový profil, ve kterém jsou vidět názvy míst, cyklistické značení, turistické značení a druhy cest. Okamžitě se také zobrazují statistické údaje o trase, jako délka, převýšení, název nejvyššího a nejnižšího místa, maximální sklon nahoru a dolů nebo zastoupení jednotlivých druhů cest v trase. Z itineráře trasy lze vyčíst poznámky k místům a cestám, nadmořské výšky, délky jednotlivých úseků nebo zobrazit fotografie vybraných míst. Hotovou trasu můžeme uložit, vytisknout, exportovat do obrázku, udělat z ní automaticky webovou stránku, exportovat do souboru vhodného pro navigaci (formáty GPX, KML, KMZ a PLT) nebo poslat přímo do veřejného deníku http://denik.kle­not.cz.

Cyklotrasy dokáží zobrazovat body a stopy ze souborů z GPS, jich výškové profily, statistické údaje, ukládat je v jiném formátu, upravovat, tisknout nebo vytvářet z nich webové stránky. V mapách se dají též prohlížet a slučovat soubory skrýší z geocachingu (formáty GPX nebo LOC). Vaše projeté trasy můžete evidovat v osobním cyklistickém deníku, včetně záznamů o datu a čase, počasí, větru, průměrné a maximální rychlosti, vydané energii, frekvenci šlapání, srdečním tepu nebo jakékoli další poznámce. K výletům z deníku dokáže program vytvořit statistiku včetně grafů za jednotlivá období. Evidovat se v Cyklotrasách dají také servisní zásahy na kole. Jednotlivé mapy se dají přímo v programu upravovat. Ke každé mapě je připraveno několik hotových tras.

V nové verzi 2.20 bylo zlepšeno spojování více map dohromady. Zavedeno bylo také rozpojování map. Mapy se nyní aktualizují přímo z programu. Na začátku trasy se v mapě nově zobrazuje šipka, která určuje směr trasy. Při exportu mapy do obrázku nebo webové stránky se dá nyní nastavit okraj mapy. Byla rozšířena podpora navigačních formátů GPX, PLT, KML a KMZ v exportu trasy, importu stopy, v deníku výletů a při generování webových stránek. Mapy v programu dostaly nové barvy, jinak se nyní vykresluje také značení. Od vydání minulé verze Cyklotras přibyly slovenské mapy Malá Fatra, Stredné Považie, Kysuce a Javorníky a rakouská mapa Solná komora. Znovu byla vytvořena mapa Lounska a desítky map byly aktualizovány.

Cyklotrasy se dají volně stáhnout z webu www.cyklotrasy­.info , jediným omezením dostupné verze je opisování čísla během práce s programem. Pokud se uživatel rozhodne nějaké mapy registrovat, zmizí při práci s nimi také opisování čísla. Cena registrace programu na prohlížení map je 189,– Kč, cena jednotlivých map 89,– Kč. Při větším množství zakoupených map jsou zavedeny slevy až do výše 50%. Aktualizace registrovaných i neregistrovaných map jsou dostupné zdarma. Výstupy z Cyklotras, jako jsou mapy, profily, generované webové stránky nebo soubory pro navigace, je možno s uvedením zdroje volně šířit po internetu.

V červnu byla vydána nová verze Cyklotras 2.20, počítačového programu pro plánování a evidenci tras. Přináší lepší spojování a rozpojování oblastí, aktualizace map přímo z programu, označení startu a směru trasy v mapě, změny ve vykreslování mapy, širší možnosti exportu a importu stop z GPS a další novinky.

Cyklotrasy jsou počítačový program určený pro stolní počítače, notebooky či netbooky s operačním systémem Windows. V současné době obsahují 70 českých, 25 slovenských a 4 zahraniční mapy. Cyklotrasy dokáží hledat trasu po všech cestách, které jsou zakresleny v mapách, včetně cest pěších, lesních, polních, horských a vozových. Poklepáním do mapy můžete do trasy přidat libovolné křížení cest nebo pěšin. Hledání trasy se dá ovlivnit nastavením povolených cest, povoleného značení, preferencí trasy nejkratší, nejméně nebo nejvíce terénní, nejméně nebo nejvíce do kopců, preferencí turistického nebo cyklistického značení. Síla preference se dá nastavit.

Cyklotrasy během vytváření trasy okamžitě zobrazují výškový profil, ve kterém jsou vidět názvy míst, cyklistické značení, turistické značení a druhy cest. Okamžitě se také zobrazují statistické údaje o trase, jako délka, převýšení, název nejvyššího a nejnižšího místa, maximální sklon nahoru a dolů nebo zastoupení jednotlivých druhů cest v trase. Z itineráře trasy lze vyčíst poznámky k místům a cestám, nadmořské výšky, délky jednotlivých úseků nebo zobrazit fotografie vybraných míst. Hotovou trasu můžeme uložit, vytisknout, exportovat do obrázku, udělat z ní automaticky webovou stránku, exportovat do souboru vhodného pro navigaci (formáty GPX, KML, KMZ a PLT) nebo poslat přímo do veřejného deníku http://denik.kle­not.cz.

Cyklotrasy dokáží zobrazovat body a stopy ze souborů z GPS, jich výškové profily, statistické údaje, ukládat je v jiném formátu, upravovat, tisknout nebo vytvářet z nich webové stránky. V mapách se dají též prohlížet a slučovat soubory skrýší z geocachingu (formáty GPX nebo LOC). Vaše projeté trasy můžete evidovat v osobním cyklistickém deníku, včetně záznamů o datu a čase, počasí, větru, průměrné a maximální rychlosti, vydané energii, frekvenci šlapání, srdečním tepu nebo jakékoli další poznámce. K výletům z deníku dokáže program vytvořit statistiku včetně grafů za jednotlivá období. Evidovat se v Cyklotrasách dají také servisní zásahy na kole. Jednotlivé mapy se dají přímo v programu upravovat. Ke každé mapě je připraveno několik hotových tras.

V nové verzi 2.20 bylo zlepšeno spojování více map dohromady. Zavedeno bylo také rozpojování map. Mapy se nyní aktualizují přímo z programu. Na začátku trasy se v mapě nově zobrazuje šipka, která určuje směr trasy. Při exportu mapy do obrázku nebo webové stránky se dá nyní nastavit okraj mapy. Byla rozšířena podpora navigačních formátů GPX, PLT, KML a KMZ v exportu trasy, importu stopy, v deníku výletů a při generování webových stránek. Mapy v programu dostaly nové barvy, jinak se nyní vykresluje také značení. Od vydání minulé verze Cyklotras přibyly slovenské mapy Malá Fatra, Stredné Považie, Kysuce a Javorníky a rakouská mapa Solná komora. Znovu byla vytvořena mapa Lounska a desítky map byly aktualizovány.

Cyklotrasy se dají volně stáhnout z webu www.cyklotrasy­.info , jediným omezením dostupné verze je opisování čísla během práce s programem. Pokud se uživatel rozhodne nějaké mapy registrovat, zmizí při práci s nimi také opisování čísla. Cena registrace programu na prohlížení map je 189,– Kč, cena jednotlivých map 89,– Kč. Při větším množství zakoupených map jsou zavedeny slevy až do výše 50%. Aktualizace registrovaných i neregistrovaných map jsou dostupné zdarma. Výstupy z Cyklotras, jako jsou mapy, profily, generované webové stránky nebo soubory pro navigace, je možno s uvedením zdroje volně šířit po internetu.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.

Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.

Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.

{{reklama()}}

Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.

Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.

Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.

Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.

A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.

Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.

Podél Dunaje jihem Slovenska

Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.

V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.

Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…

Vodní dílo Gabčíkovo

Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.

Bratislava – Devín – loučení s Dunajem

Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…

Poslední etapa…

Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.

Zhodnocení na závěr

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů.

Projeli jsme již maďarskou část našeho putování na kolech, v nohách máme 121 km a teď na nás čekají krásy Slovenska. Vyrážíme ze Štúrova, které leží na hranici Maďarska a Slovenska.

Podél Dunaje jihem Slovenska

Budíček máme už v 6:30, dneska nás čeká nejdelší etapa, musíme ujet cca 90 km. Nastává klasický proces, hygiena, balení stanů a věcí, odjezd máme o hodinu později. Snídani si tentokrát dáváme na „náměstí“ ve Štúrovu. Ptáme se na cestu směr Komárno. Jsme nuceni díky povodním jet opět po hlavní cestě. Směrovka do Komárna ukazuje 42 km. Rozhodujeme se tuto vzdálenost ujet na jeden zátah. Nakonec si však dáváme malou přestávku v obci Moča, kde si všichni kupujeme zmrzliny a nanuky. Ptáme se místních, zda-li se dá jet po hrázi Dunaje, bohužel, prý až od Komárna. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat zbývajících 23 km do Komárna.

V 11:00 jsme v Komárně. Na náměstí nacházíme pěknou restauraci, ve které si dáváme páteční menu za 2,80 eura. Na náměstí gen. Klapky se nachází místní radnice, ve které v časovém intervalu co 2 hodiny hraje voják na trubku – moc impozantní. Ptáme se majitelky restaurace na soutok Dunaje a Váhu, na který jsme se všichni moc těšili. O půl jedné opouštíme Komárno a jedeme k soutoku. Po prohlídce této přírodní pozoruhodnosti se vydáváme podél Dunaje směr obec Číčov. Napojili jsme se na cyklistickou stezku, která vede po náspu podél Dunaje krásnou krajinou kolem dunajských luhů. Cesta je však nezpevněná, jedeme po šotolině, po které se jede opravdu špatně. Po krátké době máme první defekt – Šárka. Neváháme, ihned měníme duši za duši, ostatní nás čekají opodál. Jedeme dále.

Cesta ubíhá pomalu, ale jistě, krajina je opravdu moc pěkná. V blízkosti malé vesničky Velký Lél má Terka na šotolině defekt. Máme tedy chvíli pauzu. Rozhodujeme se pro sjezd ze stezky a provedení přestávky ve vesnici Velký Lél. V této vesnici se nalézá jediná, ale za to o to lepší hospůdka, ve které se občerstvujeme. Ptám se dále na cestu směr město Velký Meder, kde nás čeká další noc v kempu. Dozvídáme se, že od obce Číčov až po Devín (hranice Maďarsko, Rakousko, Slovensko) vede cyklistická stezka již po kvalitním zpevněné ploše – asfaltu. Po dnešní zkušenosti ze šotoliny s plně naloženou bagáží na nosiči to byla velice dobrá zpráva. Pomalu se zvedáme, že vyrazíme dále a ejhle, Terka hlásí: „dejte si klidně ještě pivo…mám defekt“. Opět oprava a malé zdržení, ale některým to očividně nevadilo Po 30 minutách v 16:15 hodin jedem směr cílový bod. Ve Velkém Mederu jsme v 17:45 hodin. Hledáme kemp, sdělují nám k našemu údivu, že díky nefunkčnosti soc. zařízení kemp nefunguje, jen termální koupaliště. Odkazuje nás na ubytování v soukromí. Nalézáme možnost roztažení stanu na soukromém pozemku, který má i občerstvení. Holky neváhají a jdou se okoupat do „termálek“, my si dáváme sprchu a jdeme na občerstvení. Plánujeme zde další den, domlouváme budíček. Ve 23:00 hodin všichni uléháme, máme za sebou „těžkou“ etapu…

Vodní dílo Gabčíkovo

Ráno nás budí sluníčko, budíček máme v 7 hodin, odjezd v 8 hodin. Vracíme se zpět do města pro snídani do místního nákupního centra. Snídáme v parku. Vydáváme se směrem k Dunaji, potřebujeme se napojit opět na cyklotrasu. V Medvědově jsme za slabou hodinku, dáváme si krátkou dopolední přestávku. Napojujeme se na stezku, která je už zpevněná. Paráda, jede se dobře. Nabíráme směr vodní dílo Gabčíkovo. V poledne jsme u vodního díla. Vidíme připlouvat první nákladní loď, po chvíli druhou, rozhodli jsme se tedy vyčkat, že se podíváme na celý proces funkce zdymadel. Po cca 20 minutách připlouvá další loď a my doufáme, že poslední loď, tentokrát výletní. Komora je naplněna, zavírají se vrata a začíná proces plnění komory vodou. Po 30 minutách je konec. Vidět toto byl pro nás nevšedním zážitkem. Sedáme na kolo a vyrážíme podél hráze směr Bratislava. Tato část úseku na kole byla asi z celé stezky nejhorší, cesta byla sice perfektně zpevněná, ale protivítr byl více jak nepříjemný. Navíc v těchto místech má defekt Ondra. Navíc zjišťuje, že plášť je díky díře na odpis. Vichi má naštěstí náhradní, měníme plášť i duši a jedeme dále. Sjíždíme ze stezky, abychom se dostali do obce Šamorín a z ní pak pomalu nabrali směr Bratislava, konkrétně kemp „zlaté písky“. V Šamoríně si dáváme pozdní oběd, jsme zde v 15:30 hodin. Po 2 hodinách odpočinku vč. oběda jsme rozhodnuti jet po hlavní cestě pře Dolní Lužnou, Rovinku do Bratislavy. V hlavním městě Slovenska se zastavujeme v Tescu, nakupujeme malou svačinku a jedeme téměř přes celé město k severo – východu města do kempu. Asi v 19:00 hodin si kupujeme vstupy do kempu „zlaté písky“. Rozbalujeme stany, stavíme „tábor“, holky jdou opět do vody. My klasicky sprcha a osvěžovna. Večerku máme kolem 22:30 hodin.

Bratislava – Devín – loučení s Dunajem

Opouštíme kemp v 7:50 hodin, jedeme na Bratislavský hrad. Bohužel hrad je ve velké rekonstrukci, která má byt dokončena na podzim roku 2010. Nicméně fotíme se na ochozu hradu a kocháme se pohledy na Dunaj a Bratislavu. Sjíždíme z hradu k Dunaji a napojujeme se na stezku podél Dunaje směr Devín, což je poslední místo, kde nám „společníka“ bude dělat Dunaj. Místy je stezka neprůjezdná, Bratislava zde staví a dělá protipovodňové zdi. Chvílemi jsme nuceni jet po cestě. Za hodinku jsme u hradu Devín a soutoku Dunaje s Moravou. Provádíme prohlídku ostatků základů kostela, muničního skladu a samotného hradu, ze kterého jde vidět soutok dvou již zmiňovaných řek. Fotíme, počasí nám přeje. Z hradu jde pěkně vidět okolní kopec zvaný „Devinská kobyla – 541m“. Na dunajskou nížinu nezvykle vysoký. Fotíme se u soutoku a loučíme s Dunajem. Napojujeme se na stezku, které vede podél řeky Morava, a míříme směr obec Zohor a město Malacky. Cesta je asfaltová, Terka má opět defekt, je to už třetí za výpravu…:-) Měníme opět duši, tentokráte už jednu lepenou. V Zohoru jsme ve 13 hodin. Dáváme si pauzu na oběd v pěkné restauraci zvané „tykadýlko“. V 15:30 vyrážíme směr Malacky, následují Velké a Malé Leváre. Za Malými Leprami je náš cílový bod, poslední kemp výpravy zvaný „rudava“. V kempu je cca 5 stanů a my. Je narváno! Stavíme „tábor“ a jdeme na občerstvení, které je od kempu cca 300 m. Ve 22:30 hodin se vracíme do kempu a provádíme závěrečnou bilanci stezky, zítra už spíme doma. Kolem půlnoci všichni uléháme…

Poslední etapa…

Po tradičních ranních úkonech odjíždíme z kempu v 8:30. Ve Velkých Levárech si dáváme tradiční snídani a čeká nás dojezd do České republiky cca 40km, konkrétně do Břeclavi. Cesta utíká poměrně dobře, je pod mrakem v obci Moravský Svatý Ján nás opouští Šárka s Terkou (jedou za rodinou), do ČR dojíždíme tedy v deseti lidech. Dáváme si pauzu v hraničním městě Kúty. Pak už je to na hranice cca 7 km. Fotíme se na hranicích SR/ČR u řeky Dyje. Projíždíme Lanžhot a v Břeclavi jsme v 11 hodin. Zjišťujeme zpět vlak a kupujeme lístky. Vlak nám jede v 13:28. Máme tedy čas na obědovou pauzu. Máme doporučení na restauraci u koupaliště. Při opouštění restaurace zde přijíždí skupinka lidí, kteří jedou na kolech taky na těžko. Ptáme se, odkud jedou a sdělují nám, že jeli Dunajskou stezku (rakouská část). Sdělujeme si pocity a názory, ptají se nás na východní část stezky, dáváme doporučení. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací, přestupujeme v Přerově a v hranicích, v Ostravě jsme kolem 16hodiny. Dáváme si rozlučkové pivo blízko nádraží, bilancujeme stezku a již teď se bavíme o možnostech příštího roku.

Zhodnocení na závěr

Dunajská stezka – východní část je bezesporu jednou z lehčích značených dálkových cyklostezek. Vede nížinou, převýšení je pouhých 250 m. Nabízí mnoho pozoruhodností, památek a krásné okolní přírody. Počasí je v této části Evropy v létě docela stálé. Je nutné taky připomenout dostupnost cen a tím i snížení nákladů na celou výpravu. Cyklotrasa je značená vcelku dobře a každý si na ni najde to své.

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:-)

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…

Přejezd do Budapešti

Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno . Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…

Budapešť a jeho okolí

Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.

Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…

Krásný den kolem Dunaje v Maďarsku

Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).

V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.

Již začátkem školního roku 2008/2009 nám bylo jasné, že tentokrát se stane naším putováním na kolech oblast kolem Dunaje – dunajská stezka. Vzhledem k menší komerčnosti a levnějších nákladů jsme se rozhodli pro východní část této stezky, konkrétně proti proudu tohoto veletoku, tedy Budapešť – Bratislava – Břeclav. Této „výpravy“ se nakonec zúčastnilo 12 – 5 žen a 7 mužů. A jak probíhaly jednotlivé dny, posuďte sami…

Přejezd do Budapešti

Sraz na nádraží jsme měli v dostatečném předstihu a to v 16:15 hodin, což je o 100 minut dříve, než nám měl jet vlak do Břeclavi. Všichni přijíždějí včas, jen Jirka měl problémy a přijel o 15 minut později. Všichni máme dobrou náladu, Dolly nám rozdává námi navržené speciální oranžová trička s logem a nápisem „Dunajská stezka 2009“. V tom zjišťuje Lukáš, že zapomněl doma zahraniční měnu, a proto byl nucen pro ni okamžitě vyrazit domů. Netrvalo dlouho a za 40 minut byl zpět i s dostatečným obnosem eura. Ještě, že jsme si dali dostatečnou časovou rezervu srazu. Jdu kupovat lístky a zjišťuji, že budeme min. 1× navíc přestupovat v Přerově díky právě probíhajícím komplikacím s povodněmi. Jedeme do Přerova náhradním spojem a to jsme ještě netušili, co nás čeká v Břeclavi… Cesta do Břeclavi i s přestupem se zdařila, ve vlaku jsme se mírně občerstvili a v 20:00 hodin se ocitáme na jižní Moravě, kde nás čekala delší pauza. Přestupová pauza na rychlík jedoucí do Budapešti činí 8 hodin. Rychlík nám jede ve 3:30 ráno, v 8:00 máme být v hlavním městě Maďarska. Hledáme proto azyl v podobě nějakého baru s možností úschovy kol. Nalézáme místní „Delta klub“, který funguje až do 3:00 hodin. Dáváme si nějaké pivka a jsme nuceni vyčkat. Únava postupně padala na všechny naše holky. Ve 2:40 vyrážíme na nádraží. Naše zjištění nebere údivu, náš vlak má zpoždění 60 min, po chvíli se cifra na tabuli přemění na 120 minut!! Jsme odkázáni přečkat tento čas ve výpravní budově. Nakonec nastupujeme do vlaku v 6:30 hodin ráno . Znaveni z přečkané noci všichni ihned usínáme…

Budapešť a jeho okolí

Do Budapešti přijíždíme v 11:00 hodin. Pomocí místních obyvatel nacházíme docela rychle cyklostezku, abychom se dostali k Dunaji. Za slabou půlhodinku jsme u Dunaje a i zde ve městě jdou poznat následky rozvodněného veletoku. Podél toku (místní komunikace) se místy nedá jet, ještě že máme kola a jsme v tomto ohledu perfektně přizpůsobiví a můžeme přejíždět ze strany na stranu. Nabíráme směr na kopec k Budínskému hradu a jeho blízkého okolí. Výjezd stál za to, první krásný pohled na téměř celé město s pohledem na protékající Dunaj. U hradu se nachází také socha svobody a citadela. Pořizujeme pár fotek, kocháme se pohledy na Budapešť a alou dolů směr Andrássyho třída. Je prý nejslavnější díky budovám, které se nacházejí v jejím blízkém okolí. Po několika rozhovorech s místními ulici nalézáme. Jsme však zklamaní, představovali jsme si, že je ulice podobná jako pražské Václavské náměstí, opak byl pravdou. Hustý provoz a spousta semaforů cílový prožitek pokazily.

Napojujeme se na stezku podél Dunaje, ještě pár fotek parlamentu a hradu, kde sídlí prezident a vyjíždíme pomalu k hranici města. Hledáme nějakou restauraci, abychom si dali pozdní oběd. V tomto ohledu jsme měli docela problém… Po asi 10km nalézáme na samotném kraji Budapešti nějakou restauraci. Objednáváme si místní pivo značky „Dester“ – hnus, někteří ho ani nedopili, navíc cena 1,60 eura za tak hnusné pivo byla přehnaná, ihned platíme a přesouváme se do blízkého okolí. Dáváme si špagety, kuřecí s brambory a k tomu už mnohem lepší pivko. Trochu se zatahuje. Kolem 15 hodiny se vydáváme směr malému městečku Szentendre. Hledáme kemp, který má být od Budapešti podél toku Dunaje max. do 12km. Omyl byl pravdou, kemp v daném městě nenalézáme, nezbývá nám, než jet dále podél veletoku k dalšímu kempu (cca dalších 15km). Po cestě míjíme dva kempy, bohužel, oba jsou díky rozvodněnému Dunaji zatopené. Dojíždíme až do obce Leányfalu, ve které se nachází kemp. K našemu údivu sice nebyl zatopen, nýbrž nebyl v provozu. Je dosti hodin, ptáme se v místním lokále,, zda-li je poblíž nějaký kemp – nic. Rozhodujeme se přespat již zde, nikam dále už nechceme jet. Hospodský nám ukazuje kousek místa, kde lze rozdělat stany a v klidu se vyspat. Je 19:00 hodin. Rozděláváme stany, večer jsme si zašli do hospůdky, kde mj. neměli čepované pivo. Ani lahvovým pivem jsme nepohrdli, za ten den jsme si ho zasloužili:o). Kolem 22 hodiny všichni uléháme vstříc dalšímu dni…

Krásný den kolem Dunaje v Maďarsku

Vstáváme v 7:30, odjezd máme naplánovaný o hodinu později. Vracíme se kousek zpět do obce, abychom si v místní potravinové sítí „CBA“ koupili něco na snídani. Sedáme si na zítku a u snídaně užíváme dalšího pěkného dne. V 9:30 hodin vyrážíme směrem k městu Visegrád. Cyklostezka vede místy po hlavní silnici, v místech kde je však svedena blíže k Dunaji je bohužel zatopená, jsme nuceni jet po této silnici. Nicméně automobilní provoz jsme čekali větší. Za necelou hodinku jsme ve městě. Vstup do města od silnice je specifický, nachází se zde zděná brána, která je součásti opevnění. Jsme v bezprostředním kontaktu s Dunajem. Hledáme nějakou zahrádku, abychom si mohli dát pauzu. Po levé straně se na kopci na nás „dívá“ visegrádský hrad ze 4. století. Původně jsme chtěli hrad navštívit, vzhledem k času a cestě, která nás ještě čekala, jsme od tohoto záměru museli bohužel upustit. Musí nám postačit jen fotky. Po krátkém občerstvení pokračujeme do sousední obce zvané Dömös, u které se má nacházet v nedalekých lesích soutěska „Rám“. Za necelou hodinku jsme v obci a ptáme se na cestu k soutěsce. Cesta mírně stoupala, po 4 km jsme na výchozím místě při vstupu k soutěsce. Prohlídka vodopádů by měla být tzv. zokruhovaná. Vzhledem k tomu, že nás je hodně a někdo musí hlídat kola, rozdělili jsme na dvě skupinky. Jedna se vydala po žluté a následně zelené značně soutěskou a druhá hlídala na „parkovišti“ kola. První část okruhu po žluté značce byl neskutečně nudný, pomalu jsme stoupali, voda pomalu nikde…. Napojujeme se na zelenou značku a podél ní pomalu sestupujeme zpět na parkoviště. Zde je však část soutěsky to pravé ořechové, i když je stále málo vody. Po 90 minutách přicházíme parkovišti a měníme skupinky. Druhá skupina šla už jen po zelené značce tam i zpět. V 16 hodin vyrážíme k naší poslední větší zastávce a tou je Ostřihom. Ostřihom je hraniční město se Slovenskem. Města Ostřihom a Štúrovo dělí jen veletok Dunaj a velký spojovací most (Mária – Valéria), který byl teprve v roce 2001 za podpory EU znovu opraven a dán do provozního stavu (byl zničen v roce 1944 ve válce).

V Ostřihomi jsme v 18:00 hodin a míříme k jediné dominantě tohoto města – bazilice Sv. Štěpána postavenou roku 1822 a má největší křesťanský chrám v zemi. U baziliky fotíme a jedeme se podívat na vyhlídku za baziliku, kde se nám k našemu údivu naskýtají krásné pohledy na Dunaj, spojovací most se Štúrovem a celé Štúrovo. Opět pořizujeme pár snímků a jedeme směr spojovací most (Mária – Valéria). Ve Štúrovu jsme v 19:00 hodin. Nacházíme zde docela rychle kemp. V jeho ceně jsou i bazény s termální vodou. Bazény jsou však otevřeny do 20:00 hodin. Holky a Ondra s Lukášem neváhají a okamžitě se převlékají do plavek. Během okamžiku si už užívají teplé vody. My ostatní si dáváme pivko v místním bufetu a po 90 minutách hledáme místo na postavení stanu, následuje hromadná očista v podobě sprchy a pomalu uložení k spánku. Na mnoho členů výpravy jde vidět určité uvolnění, že jsme už na Slovensku. Ve 23 hodin je v našem „táboře“ už klid.

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.

S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.

{{reklama()}}

Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.

Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!

Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.

Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.

Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.

Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!

Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.

Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.

Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.

A tak tedy vzhůru do sedel!

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.

S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.

{{reklama()}}

Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.

Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!

Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.

Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.

Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.

Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!

Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.

Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.

Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.

A tak tedy vzhůru do sedel!

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.

Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.

• První disciplína: kombinovaná cyklistika
• Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
• Třetí disciplína: stíhací závod lodí

{{reklama()}}

Cyklistika

Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.

Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.

Pěší turistika

Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.

Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.

Třetí etapa trojboje

Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.

V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.

Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.

Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.

• První disciplína: kombinovaná cyklistika
• Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
• Třetí disciplína: stíhací závod lodí

{{reklama()}}

Cyklistika

Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.

Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.

Pěší turistika

Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.

Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.

Třetí etapa trojboje

Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.

V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.

Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Letos opět ve třech městech a to 21.-22.2. 2009 v Hradci Králové, o týden později 28.2.-1.3. 2009 ve Frýdku-Místku a na podzim zase v Brně. V programu je plno nových tváří a tak se můžeme těšit na další dobrodružství, sportovní výkony a spoustu krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada a jako vždy bohatá tombola.

Hlavním partnerem festivalu se pro rok 2009 stala německá firma Ortlieb, známá svými nekompromisními voděodolnými cyklistickými brašnami.

Letos mezi nás zavítají např.: svérázný cyklotremp Honza Vlasák, extrémní biker Robert Šamonil, cyklocestovatel Martin Stiller, šéfredaktorka časopisu Cykloturistika Slávka Chrpová či dobrodruh Dalibor Kupka. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na www.cyklocesto­vani.cz

SOBOTA 21.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ – Muzeum východních Čech

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 22.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ, Muzeum východních Čech

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

SOBOTA 28.2. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 1.3. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“