Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám
sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv
fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount
Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli
několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky
možné i nemožné.
Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.
Netrénovaní kluci z města
Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.
Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.
Stanování před branami parku
Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.
Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..
Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.
Finální přiblížení k vrcholu
Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.
Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.
Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.
Nemoc z převýšení a východ slunce
Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.
Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.
Cesta domů
Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.
Organizovaná skupina sebevrahů
Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.
Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.
Závěr výletu
V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.
Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.
Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.
Netrénovaní kluci z města
Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.
Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.
Stanování před branami parku
Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.
Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..
Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.
Finální přiblížení k vrcholu
Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.
Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.
Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.
Nemoc z převýšení a východ slunce
Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.
Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.
Cesta domů
Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.
Organizovaná skupina sebevrahů
Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.
Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.
Závěr výletu
V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.
Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet
Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou
riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům
musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den
pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Brána Biokova
Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.
Pohled jako na obrázku
První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.
Biokovská flóra a fauna
Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.
Život v horách
Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.
Falešný kamzík
Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.
Na vrcholu
Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.
Návrat z hor
Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.
Jak se do hor dostat
Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Brána Biokova
Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.
Pohled jako na obrázku
První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.
Biokovská flóra a fauna
Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.
Život v horách
Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.
Falešný kamzík
Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.
Na vrcholu
Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.
Návrat z hor
Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.
Jak se do hor dostat
Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc
než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen
vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až
roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný
pacholek.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.
Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.
V dešti u fjordů
Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.
Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací.
S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.
Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.
Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.
Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.
Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.
Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.
V dešti u fjordů
Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.
Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací.
S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.
Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.
Další články z letních putování s průvodci od JOTY:
Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.
Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.
Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.
Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit
staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé
plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak
v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři.
A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku
nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.
Večerní procházení
Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.
Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.
Rybí speciality
Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.
Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.
Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.
Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.
Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.
Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.
Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.
Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.
Večerní procházení
Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.
Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.
Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.
Rybí speciality
Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.
Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.
Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.
Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.
Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.
Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.
Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“,
nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského
souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků
souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle
stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov
vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.
Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.
617 zatáček
Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.
Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.
Ospalá vesnice
Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.
O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“
Růžová pláž
Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.
Sedm posvátných jezer
Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.
Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.
Kráter Haleakala
Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.
Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.
Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.
Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.
Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.
Lahaina
Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.
Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.
Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.
Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunukuapua’a, symbol státu Havaj.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.
Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.
617 zatáček
Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.
Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.
Ospalá vesnice
Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.
O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“
Růžová pláž
Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.
Sedm posvátných jezer
Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.
Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.
Kráter Haleakala
Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.
Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.
Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.
Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.
Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.
Lahaina
Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.
Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.
Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.
Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunukuapua’a, symbol státu Havaj.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů
z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové
ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím,
že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina,
příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá
shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a
po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do
islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné
přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných
tvarů a velikostí, a podzemní města.
Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.
Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.
A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.
K nejnavštěvovanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.
Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.
Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.
Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…
V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.
Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.
Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.
Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.
Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.
Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.
Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.
Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.
Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.
A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.
K nejnavštěvovanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.
Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.
Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.
Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…
V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.
Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.
Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.
Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.
Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.
Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.
Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.
stromeček s džbánky, každý džbán symbolizuje přání
Hroby uvnitř kostela
Atatürk a turecko-slovenské přátelství v praxi: turecká študentka Pelin a autorka článku
Vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných
1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta
ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody.
S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné
výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde
je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě.
Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna
Odjezd do krásného neznáma
Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.
Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.
Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.
Na kole pod Matterhornem
Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.
Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.
Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?
Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.
Sněhová královna
Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.
Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.
I biker tu najde svůj ráj
Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.
Švýcarské vyvrcholení v nebi
Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.
Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.
Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna
Odjezd do krásného neznáma
Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.
Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.
Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.
Na kole pod Matterhornem
Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.
Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.
Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?
Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.
Sněhová královna
Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.
Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.
I biker tu najde svůj ráj
Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.
Švýcarské vyvrcholení v nebi
Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.
Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují
život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se
v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů,
bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře
přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi
v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území.
Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.
Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).
Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.
Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.
Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.
První výlet – Skadarské jezero
Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.
Pobřeží Skadarského jezera
Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.
Ze Skadarského jezera do Murići
Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.
Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.
Sveti Stefan – malebný ostrov
Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.
Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.
Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac
Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.
Lovćen
Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.
Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor
Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.
Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.
Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.
Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.
Durmitor
Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.
Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.
Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).
Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.
Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.
Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.
První výlet – Skadarské jezero
Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.
Pobřeží Skadarského jezera
Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.
Ze Skadarského jezera do Murići
Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.
Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.
Sveti Stefan – malebný ostrov
Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.
Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.
Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac
Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.
Lovćen
Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.
Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor
Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.
Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.
Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.
Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.
Durmitor
Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina
cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy
Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat
i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely,
soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky
s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Kde začít?
Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.
Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.
Orientační ceny:
100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
Spojení Nairobi – Mombasa
Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
Letecky: od 5 500 Ksh
Pobřeží s arabskými vlivy
Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.
Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.
Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.
Pobřeží severně od Mombasy
Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.
Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.
Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).
Watamu a okolí
Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.
Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.
Návrat do Nairobi
Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.
Výdaje během cestování:
Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
Vstupné do Gede zřícenin: 500 Ksh
Oběd v levnější restauraci: 400 – 1 000 Ksh
Autobus Gede – Mombasa: 200 Ksh
Autobus Mombasa – Nairobi: 700 Ksh
Východní pobřeží Keni s batůžkem aneb Jde to i s malým rozpočtem
Když se řekne Keňa, Mombasa, východní pobřeží Afriky, většina cestovatelů se jen zasní a řekne si, že je to destinace pro bohaté. Krásy Afrického pobřeží ovlivněného arabskou kulturou lze však objevovat i s nízkým rozpočtem. Pokud nemáte na čtyřhvězdičkové hotely, soukromé safari a luxusní restaurace, zkuste objevovat krásy Afriky s několika eury v kapse a malým batohem na zádech.
Kde začít?
Pokud cestujete po Keni, měli byste si rezervovat minimálně prodloužený víkend na návštěvu Mombasy a východního pobřeží. Nejdražší položka Vašeho rozpočtu, pokud se rozhodnete objevovat krásy Keni, je vždy letenka, jejíž cena se pohybuje od 13 do 25 tisíc, v závislosti na období a kvalitě letecké společnosti. Jestli máte v plánu cestovat po celé Keni, je výhodnější letět do Nairobi. Pokud je Vaším cílem jen pobřeží, můžete využít přímých letů do Mombasy. Víza lze vyřídit jak na letišti, tak i na britské ambasádě v Praze, první varianta je překvapivě o polovinu levnější.
Spojení mezi Nairobi a Mombasou zajišťuje několik autobusových linek, vlakové a také samozřejmě letecké spoje. Pokud chcete ušetřit za ubytování, můžete zvolit jeden z nočních autobusů, který při troše skromnosti poskytují dostatečné pohodlí i pro spánek, zároveň se jedná i o rychlejší variantu než je vlak, ten jede 15 hodin. Do autobusu nastoupíte v 22:00 v Nairobi a po osmi hodinách cesty se probudíte v úplně jiném světě – v Mombase.
Orientační ceny:
100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč
Spojení Nairobi – Mombasa
Autobus: cca 8 hodin, 700 – 1 500 Ksh
Vlak: cca 15 hodin, 400 – 3 000 Ksh (v závislosti na vlakové třídě)
Letecky: od 5 500 Ksh
Pobřeží s arabskými vlivy
Mombasa je největším přístavem východní Afriky s historií sahající až do devátého století. V minulosti v Mombase působili Féničané, Řekové, Portugalci, Arabové, Němci a později Britové. Při procházkách historickou částí města na Vás z každého rohu dýchá arabská kultura mísící se s evropským vlivem. Patrně největším lákadlem Mombasy je Fort Jesus, historická přístavní pevnost z roku 1593. Za 8 Euro získáte vstupné do pevnosti, výstavních prostor a také unikátní výhled na staré město a přístav.
Nemáte-li zájem o prohlídku pevnosti, můžete se jen tak toulat v křivolakých uličkách starého města, navštívit místní trh, kde koupíte různé druhy ovoce, jejichž názvy pravděpodobně ani nebudete znát, popíjet tradiční Masala čaj s mlékem v některé ze stovek pouličních jídelen, nebo se nechat zlákat k nákupu v místním obchůdku s africkými suvenýry. „Skvělá cena jen pro Vás pane,“ tuto větu uslyšíte patrně v každém obchodě, ale ať už se rozhodnete pro kterýkoliv, nikdy nezapomeňte smlouvat. Smlouvání je totiž nejen součástí obchodu, ale jedná se i o zábavu pro všechny zúčastněné. Většinou se Vám podaří snížit cenu až o 50 %.
Staré město není tolik rozlehlé, takže za dopoledne jej prochodíte několikráte tam i zpět. Mimo staré město můžete navštívit hinduistický chrám zasvěcený bohu Shiva, či monumentální oblouk „Tusks“, který stojí na Moi Avenue a je tvořen z obrovských napodobenin sloních klů ve tvaru písmene M. Tusks byl postaven v 1956 na počest návštěvy britské princezny Margaret a jeho fotografii najdete patrně na však pohlednicích z Mombasy.
Pobřeží severně od Mombasy
Naším cílem byly především pláže na sever od Mombasy, takže jsme se rozhodli ve městě strávit pouze jeden den, přespat v levném hostelu a ráno se vydat autobusem do městečka Gede (asi dvě hodiny na sever od Mombasy). Z Gede to bylo již jen pár kilometrů do malé vesničky a pobřeží Watamu, která je známá svými písečnými plážemi, desítkami hotelů, davy italských turistů, ale také Watamu Marine NP.
Z Gede do Watamu jezdí tatuky (mini-motorkové taxi pro 3 osoby), či matatu (minibusy pro 14 osob). První nabídky odvozu začínají na cenách okolo 150 Keňských šilinků (asi 40 Kč), po několika minutách se však lze domluvit na ceně 30 Ksh (asi 8 Kč), což už je standardní cena pro místní a ne cena pro Muzungu (bílé turisty). Ceny ve Watamu jsou o poznání vyšší než v Mombase, či v Nairobi, takže i když budete cestovat s malým batohem a tenkou peněženkou budete zde muset obětovat o několik Euro více.
Přestože se jedná o malou vesničku, možností k ubytování je zde několik desítek. Můžete se ubytovat v jednoduchém pokoji bez toalety za 600–800 Ksh na noc (150 – 200 Kč), nebo také v luxusních plážových hotelech až za 25 000 Ksh na noc (6 250 Kč). My jsme zvolili ubytování v poklidné rodinné vile přestavěné na penzion. Každý návštěvník má k dispozici ložnici (1–2 postele), koupelnu, kuchyň a verandu s postelí a jídelním koutem. Cena začíná na 1 500 Ksh na noc, ale pokud smlouváte, můžete se dohodnout na ceně okolo 1 200 Ksh za noc (za dvě osoby).
Watamu a okolí
Watamu nabízí nádherně bílé písečné pláže, ale také možnosti k výletům do okolí. Nejbližší možností (cca 5 km) je městečko Gede, ve kterém se nacházejí středověké ruiny ze 13. století. Podle některých zdrojů se jedná o nejvýznamnější kulturní památku východního pobřeží Afriky. Jedná se o město, opuštěné okolo 18. století svahilskou elitou, které pohltil les a bylo znovuobjeveno až v po více než sto lety. Stejně jako v národních parcích je zde různé vstupné pro obyvatele Keni a turisty. Jako zahraniční turista zaplatíte 500 Ksh za vstup a za dalších 300 Ksh na skupinu si můžete najmout místního průvodce, který Vás provede celou oblastí. Vzhledem k tomu, že většina zřícenin není vůbec popsaná, je vhodné si průvodce najmout, ale samozřejmě můžete také zvolit variantu samostatné prohlídky.
Pokud se raději věnujete sportu, nabízí Vám Watamu široké možnosti vyžití od windsurfingu, přes potápění až po kiting. Levnou variantou potápění, která však stále přináší zajímavé zážitky a adrenalin je výlet lodí do Watamu Marine NP s možností šnorchlování v oblasti korálových útesů. Cena za dvou hodinový výlet včetně zapůjčení vybavení a vstupu do národního parku je opět velmi proměnlivá. První nabídky většinou začínají okolo 3 000 – 3 500 Ksh, avšak po chvíli smlouvání a ujišťování, že se jedná o skvělou cenu jen pro Vás, se lze dohodnout na ceně okolo 2 000 Ksh.
Návrat do Nairobi
Pláže na sever od Mombasy jsou příjemným místem pro výlet spojený s aktivním i pasivním odpočinkem na pobřeží. Za 4 dny naplněné cestováním, dobrodružstvím, dobrým jídlem i zábavou zaplatíte okolo 15 000 – 20 000 Ksh (3 750 – 5 000 Kč) včetně ubytování, dopravy, stravy i doprovodných aktivit a několika suvenýrů.
Výdaje během cestování:
Pokoj pro dvě osoby v Mombase: 500 Ksh
Autobus Nairobi – Mombasa: 900 Ksh
Autobus Mombasa – Gede: 200 Ksh
Pokoj pro dvě osoby ve Watamu: 1 200 Ksh
Doprava po okolí místními matatu (minibusy): 30 Ksh za jízdu
