Connect with us

Hory a pohoří

Švýcarská pohádka v Zermattu

Vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných
1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta
ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody.
S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné
výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde
je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě.

Published

on

Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna

Odjezd do krásného neznáma


Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.

Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.

Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.


Na kole pod Matterhornem

Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.

Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.


Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?

Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.

Sněhová královna

Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.


Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.

I biker tu najde svůj ráj

Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.


Švýcarské vyvrcholení v nebi

Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.


Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.

Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna

Odjezd do krásného neznáma


Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.

Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.

Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.


Na kole pod Matterhornem

Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.

Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.


Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?

Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.

Sněhová královna

Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.


Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.

I biker tu najde svůj ráj

Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.


Švýcarské vyvrcholení v nebi

Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.


Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading