Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Cesta tam

Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.

První kemp, první zážitky a první túra

Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.

Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.

Zvířecí budíček a návštěva města

Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.

Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.

Líné ráno

Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.

Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva

Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.

Láva a zas jen láva

Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.

Den ještě nekončí

Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.

Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.

Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.

Askja

Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.

Cesta k ní

Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.

Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.

Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.

Cesta od ní

Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.

Konečně na jih!

A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.

Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.

Hory umějí být i zrádné!

O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.

Cesta k cíli

Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.

Počasí je proměnlivé

Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.

Změna plánů

Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.

Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.

Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Cesta tam

Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.

První kemp, první zážitky a první túra

Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.

Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.

Zvířecí budíček a návštěva města

Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.

Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.

Líné ráno

Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.

Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva

Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.

Láva a zas jen láva

Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.

Den ještě nekončí

Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.

Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.

Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.

Askja

Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.

Cesta k ní

Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.

Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.

Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.

Cesta od ní

Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.

Konečně na jih!

A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.

Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.

Hory umějí být i zrádné!

O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.

Cesta k cíli

Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.

Počasí je proměnlivé

Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.

Změna plánů

Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.

Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.