Connect with us

Přírodní zajímavosti

Island – ledová země, která dýchá

Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů
z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové
ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím,
že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina,
příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá
shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a
po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do
islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Published

on

Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Cesta tam

Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.


První kemp, první zážitky a první túra

Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.

Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.

Zvířecí budíček a návštěva města

Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.


Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.

Líné ráno

Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.

Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva

Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.


Láva a zas jen láva

Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.

Den ještě nekončí

Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.

Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.


Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.

Askja

Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.

Cesta k ní

Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.

Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.


Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.

Cesta od ní

Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.

Konečně na jih!

A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.


Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.

Hory umějí být i zrádné!

O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.


Cesta k cíli

Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.

Počasí je proměnlivé

Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.


Změna plánů

Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.

Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.

Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.


Ostatní články:

www.nakole.czNepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.

www.nakole.czKamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.

www.nakole.czJak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.

www.svetoutdo­oru.czKdyž začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.

www.hiking.skČo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.

www.hydromaga­zin.czKam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.

www.hydromaga­zin.czNaschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…

www.svetoutdo­oru.czO vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.

Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.

Cesta tam

Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.


První kemp, první zážitky a první túra

Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.

Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.

Zvířecí budíček a návštěva města

Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.


Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.

Líné ráno

Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.

Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva

Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.


Láva a zas jen láva

Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.

Den ještě nekončí

Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.

Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.


Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.

Askja

Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.

Cesta k ní

Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.

Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.


Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.

Cesta od ní

Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.

Konečně na jih!

A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.


Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.

Hory umějí být i zrádné!

O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.


Cesta k cíli

Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.

Počasí je proměnlivé

Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.


Změna plánů

Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.

Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.

Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.


Ostatní články:

www.nakole.czNepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.

www.nakole.czKamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.

www.nakole.czJak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.

www.svetoutdo­oru.czKdyž začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.

www.hiking.skČo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.

www.hydromaga­zin.czKam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.

www.hydromaga­zin.czNaschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…

www.svetoutdo­oru.czO vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading