Rubrika: Přírodní zajímavosti

Solověcké ostrovy – výprava na konec světa

Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání
nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc
rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází
k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme
bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka,
chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Město na vápencovém útese – italské Vieste

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá
jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně
rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží
lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas
zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se
snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát.

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.

Středobod světa


Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.

Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.

Na pláž výtahem


Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.

Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.


Jak se dostat do Vieste?

Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.

Středobod světa


Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.

Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.

Na pláž výtahem


Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.

Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.


Jak se dostat do Vieste?

Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.

Expedice do slovenských jeskyní

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela.
U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec
neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a
Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled
na Velkou Fatru.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Speciality havajského menu

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo
k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned
první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku
různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a
povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je
ochutnat od všeho trochu.

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.

Ostrov Kaua´i

Z vody do bahna, shora dolů


Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.


Tak tohle je ráj

Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.

Havajský ostrov Big Island

Respirátor do kapsy


Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.

Hledá se Nemo

Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunuku­nukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.


Ostrov Maui

Výlet na Měsíc


Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…

Východ slunce po havajsku


Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.


Nejznámější ostrov Oahu

Válečné memento

Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.


Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.

Ostrov Kaua´i

Z vody do bahna, shora dolů


Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.


Tak tohle je ráj

Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.

Havajský ostrov Big Island

Respirátor do kapsy


Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.

Hledá se Nemo

Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunuku­nukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.


Ostrov Maui

Výlet na Měsíc


Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…

Východ slunce po havajsku


Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.


Nejznámější ostrov Oahu

Válečné memento

Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.


Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.

Výstup na Monte Cinto

Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává
na 10–11 hodin, je proto dobré vyrazit takto brzy z důvodu
dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu
největšího žáru.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.


Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol


Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.


Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.


Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.


Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol


Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.


Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.


Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Nový Zéland a cesta po West Coast

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním
z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél
západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím
západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy) je právě West Coast zcela
určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu.

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).

Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.


Chvilka bez deště

Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.

Podél pobřeží

Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.


NP Raparoa

A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.


Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).

Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.


Chvilka bez deště

Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.

Podél pobřeží

Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.


NP Raparoa

A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.


Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.

Jak se Tráva na osmitisícovku vyškrábal

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat
s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi
schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli.
Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na
to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba
jinde).

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?


Aktuálně k roku 2014: Tři expedice, tři pokusy a tři vrcholy. Vždy po svém návratu hlásím: Už nikdy další osma.

A přesto se Honza letos chystá na další osmitisícovku, nejobtížnější himalájský vrchol K2 (spolu s Radkem Jarošem, Petrem Maškem a Martinem Havlenou). Více na stránce www.honzatrav­nicek.cz. Držte Honzovi palce.

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.


A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.


Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.


Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl :-), kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou :-), šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.


Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.


No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 :-). Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl :-). Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.


Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK :-). Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.


A co v ČR?


Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc :-).

Těšíme se na nějaký přednášce!

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?


Aktuálně k roku 2014: Tři expedice, tři pokusy a tři vrcholy. Vždy po svém návratu hlásím: Už nikdy další osma.

A přesto se Honza letos chystá na další osmitisícovku, nejobtížnější himalájský vrchol K2 (spolu s Radkem Jarošem, Petrem Maškem a Martinem Havlenou). Více na stránce www.honzatrav­nicek.cz. Držte Honzovi palce.

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.


A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.


Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.


Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl :-), kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou :-), šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.


Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.


No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 :-). Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl :-). Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.


Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK :-). Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.


A co v ČR?


Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc :-).

Těšíme se na nějaký přednášce!

Trek okolo Mt. Elgon, vyhaslé sopky na hranicích Keni a Ugandy

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se
o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe.
V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a
či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek
v oblasti a hlavně odpočinek

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek.

Cestování na vlastní pěst

Před tímto výletem jsem se rozdělil se svými spolucestujícími a do národního parku Mt. Elgon jsem vyrazil na vlastní pěst. Asi jsem si úplně neuvědomoval, o jak velké riziko se jedná, což mi došlo až během výletu. Ke vstupní bráně do parku jsem dorazil na taximotorce okolo deváté hodiny ráno a začal jsem se shánět po takové maličkosti jakou je mapa. Za asi sto korun jsem si koupil mapu a na otázku jestli si chci najmout průvodce, jsem sebejistě řekl: „NE!“.


Podle mapy (vzdálenost na mapě a měřítko) jsem odhadl vzdálenost k vrcholu Koitobos (4 222 m) na necelých 30 km. O to více mě překvapila cedulka Koitobos 42 km po asi hodině chůze. Celkově lze říct, že jsem si tu mapu ani nemusel kupovat, protože s terénem vůbec neseděla a posledních asi 10 km už ani nebyla značená cestička. Přesto jsem se cítil bezpečněji s mapou v horní kapse mé krosny.


Opice, zebry, sloni a nekonečná cesta

V nižších oblastech kolem mě stále pobíhali paviáni a zebry a z dálky jsem slyšel slony a viděl všudypřítomné sloní exkrementy o velikosti malého batůžku. Jak jsem postupně stoupal výš, na vegetaci bohatý les se měnil na holé kopečky. Přestože jsem se pohyboval ve výšce okolo 3 500 m, měl jsem pocit, že jsem stále v Jeseníkách.

Během prvního dne jsem prakticky celou dobu jen stoupal, a protože bylo mírně pod mraky, tak jsem tížené vrcholy hledal v dálce marně. Když jsem se potřeboval dostat na druhou stranu asi 300 metrů hlubokého údolí, tak jsem špatně došlápl na kořen a už jsem se i s krosnou kutálel dolů. Když jsem se po několika metrech zastavil o křoví a zjistil, že kromě několika odřenin nemám nic zlomené, tak jsem si konečně uvědomil, jak jsem nehorázně podcenil situaci a fakt, že jsem se vydal sám do hor, byla úplná školácká chyba!


První nocování uprostřed divočiny

Po necelých deseti hodinách chůze stále do kopce a ujištění se, že vrchol již dneska neuvidím, jsem si začal hledat místo k přespání. V batohu jsem měl malý stan pro jednu osobu, takže jsem si vyhlídl pěknou plošinku na hřebenu v závětří menší skalky a začal jsem stavět.

Vzhledem k tomu, že všude kolem mě, byla jen mlha, takže jsem prakticky nevěděl, kde jsem a po celém dni jsem byl unavený, vzchopil jsem se jen na těstoviny s fazolemi a česnekem a šel jsem spát. Podle mapy jsem si spočítal, že nocuji někde pod hranicí 4 000 m a musím uznat, že tam byla fakt zima.

Nedosažitelný vrchol a solné jeskyně

Když jsem se ráno probudil a mraky zmizely, tak jsem mohl vidět, že jsem stanoval na dohled vrcholu, který se tyčil asi 3 km severně od místa, kde jsem usnul. Mt. Elgon má pět hlavní vrcholů, které leží v Keni a Ugandě. Nejvyššími jsou Wagagai (4 321 m) v Ugandě a Sudek (4 302 m) v Keni. Další vrcholy jsou Koitobos (4 222m) Mubiyi (4 211 m) a Masaba (4 161 m). Mým plánem bylo vystoupit na Koitobos, to jsem však ještě nevěděl, jak bláznivý nápad to byl.

Když jsem dorazil k úpatí čedičového masivu, uvědomil jsem si, že bez znalosti terénu se na vrchol nikdy nedostanu. Přestože jsem se skoro dvě hodiny snažil najít cestu k vrcholu, vždy jsem narazil na kolmou stěnu, či propast. Mé trápení jsem ukončil s vědomím, že ne každý vrchol je pro mě a rozhodl se pokračovat k solným jeskyním.

Dvě nejznámější jeskyně v parku jsou Kitum a Mackingenny. Jeskyně Kitum je přes 60 metrů široká a sahá do délky až 200 metrů. Na druhou stranu Mackingenny uchvátí monumentálním vstupem s vodopádem. Za zmínku jistě stojí i čedičový výchoz Endebess Bluff 2563 m, který poskytuje luxusní místo na výhled po velké části parku.


Druhá noc a cesta k bráně

Druhou noc jsem se rozhodl strávit již jen několik kilometrů od vstupní brány, abych stihl opustit park nejpozději 48 hodin po vstupu a nemusel si kupovat vstupné na další den. Stan jsem postavil na polní cestě pod stromy, kde se proháněly desítky opic. Jako předchozí večer jsem uvařil zbytek těstovin s fazolemi a usnul.

Ráno jsem se ještě chvíli kochal opicemi, které mi poskakovaly nad hlavou a pak rychle zamířil k hlavní bráně. Přestože jsem podcenil přípravu, tak se mi výlet naštěstí podařil a bez problémů jsem se dostal domů do Nairobi.


Orientační ceny

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné: 25 USD/den
  • Povolení ke kempování: 8 USD/noc
  • Mapa: 450 Ksh
  • Motorka k bráně do parku z nejbližšího města: cca 300 Ksh

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek.

Cestování na vlastní pěst

Před tímto výletem jsem se rozdělil se svými spolucestujícími a do národního parku Mt. Elgon jsem vyrazil na vlastní pěst. Asi jsem si úplně neuvědomoval, o jak velké riziko se jedná, což mi došlo až během výletu. Ke vstupní bráně do parku jsem dorazil na taximotorce okolo deváté hodiny ráno a začal jsem se shánět po takové maličkosti jakou je mapa. Za asi sto korun jsem si koupil mapu a na otázku jestli si chci najmout průvodce, jsem sebejistě řekl: „NE!“.


Podle mapy (vzdálenost na mapě a měřítko) jsem odhadl vzdálenost k vrcholu Koitobos (4 222 m) na necelých 30 km. O to více mě překvapila cedulka Koitobos 42 km po asi hodině chůze. Celkově lze říct, že jsem si tu mapu ani nemusel kupovat, protože s terénem vůbec neseděla a posledních asi 10 km už ani nebyla značená cestička. Přesto jsem se cítil bezpečněji s mapou v horní kapse mé krosny.


Opice, zebry, sloni a nekonečná cesta

V nižších oblastech kolem mě stále pobíhali paviáni a zebry a z dálky jsem slyšel slony a viděl všudypřítomné sloní exkrementy o velikosti malého batůžku. Jak jsem postupně stoupal výš, na vegetaci bohatý les se měnil na holé kopečky. Přestože jsem se pohyboval ve výšce okolo 3 500 m, měl jsem pocit, že jsem stále v Jeseníkách.

Během prvního dne jsem prakticky celou dobu jen stoupal, a protože bylo mírně pod mraky, tak jsem tížené vrcholy hledal v dálce marně. Když jsem se potřeboval dostat na druhou stranu asi 300 metrů hlubokého údolí, tak jsem špatně došlápl na kořen a už jsem se i s krosnou kutálel dolů. Když jsem se po několika metrech zastavil o křoví a zjistil, že kromě několika odřenin nemám nic zlomené, tak jsem si konečně uvědomil, jak jsem nehorázně podcenil situaci a fakt, že jsem se vydal sám do hor, byla úplná školácká chyba!


První nocování uprostřed divočiny

Po necelých deseti hodinách chůze stále do kopce a ujištění se, že vrchol již dneska neuvidím, jsem si začal hledat místo k přespání. V batohu jsem měl malý stan pro jednu osobu, takže jsem si vyhlídl pěknou plošinku na hřebenu v závětří menší skalky a začal jsem stavět.

Vzhledem k tomu, že všude kolem mě, byla jen mlha, takže jsem prakticky nevěděl, kde jsem a po celém dni jsem byl unavený, vzchopil jsem se jen na těstoviny s fazolemi a česnekem a šel jsem spát. Podle mapy jsem si spočítal, že nocuji někde pod hranicí 4 000 m a musím uznat, že tam byla fakt zima.

Nedosažitelný vrchol a solné jeskyně

Když jsem se ráno probudil a mraky zmizely, tak jsem mohl vidět, že jsem stanoval na dohled vrcholu, který se tyčil asi 3 km severně od místa, kde jsem usnul. Mt. Elgon má pět hlavní vrcholů, které leží v Keni a Ugandě. Nejvyššími jsou Wagagai (4 321 m) v Ugandě a Sudek (4 302 m) v Keni. Další vrcholy jsou Koitobos (4 222m) Mubiyi (4 211 m) a Masaba (4 161 m). Mým plánem bylo vystoupit na Koitobos, to jsem však ještě nevěděl, jak bláznivý nápad to byl.

Když jsem dorazil k úpatí čedičového masivu, uvědomil jsem si, že bez znalosti terénu se na vrchol nikdy nedostanu. Přestože jsem se skoro dvě hodiny snažil najít cestu k vrcholu, vždy jsem narazil na kolmou stěnu, či propast. Mé trápení jsem ukončil s vědomím, že ne každý vrchol je pro mě a rozhodl se pokračovat k solným jeskyním.

Dvě nejznámější jeskyně v parku jsou Kitum a Mackingenny. Jeskyně Kitum je přes 60 metrů široká a sahá do délky až 200 metrů. Na druhou stranu Mackingenny uchvátí monumentálním vstupem s vodopádem. Za zmínku jistě stojí i čedičový výchoz Endebess Bluff 2563 m, který poskytuje luxusní místo na výhled po velké části parku.


Druhá noc a cesta k bráně

Druhou noc jsem se rozhodl strávit již jen několik kilometrů od vstupní brány, abych stihl opustit park nejpozději 48 hodin po vstupu a nemusel si kupovat vstupné na další den. Stan jsem postavil na polní cestě pod stromy, kde se proháněly desítky opic. Jako předchozí večer jsem uvařil zbytek těstovin s fazolemi a usnul.

Ráno jsem se ještě chvíli kochal opicemi, které mi poskakovaly nad hlavou a pak rychle zamířil k hlavní bráně. Přestože jsem podcenil přípravu, tak se mi výlet naštěstí podařil a bez problémů jsem se dostal domů do Nairobi.


Orientační ceny

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné: 25 USD/den
  • Povolení ke kempování: 8 USD/noc
  • Mapa: 450 Ksh
  • Motorka k bráně do parku z nejbližšího města: cca 300 Ksh

Na „střeše“ Réunionu

Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny
s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých
rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé
v životě. Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se
ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.


Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.


Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.


Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.


Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.


Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.


Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.


Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.


Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.


Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.


Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.


Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.


Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

150 metrů na laně

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení,
dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na
hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“
koukali dolů na tu nádheru.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.