Connect with us

Moře a mořská pobřeží

Solověcké ostrovy – výprava na konec světa

Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání
nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc
rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází
k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme
bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka,
chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.

Published

on

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Continue Reading

Moře a mořská pobřeží

Co návštěvníkům nabízí Keňa?

Nádherné pláže Indického oceánu, luxusní hotely, romantické večery
v exkluzivních restauracích, výlety na safari – tak to je Keňa.
Veliká bída, jeden z největších chudinských slumů na světě,
neustálé výpadky proudu, dopravní zácpy – tak to je také Keňa.

Published

on

Co vás při návštěvě Keni čeká?

Cokoliv si přejete, a to doslova. Dáváte-li přednost dovolené s relaxací u moře, Keňa vám nabídne úžasné počasí po celý rok a nádherné romantické pláže podél Indického oceánu.


Nádherné pláže Indického oceánu, luxusní hotely, romantické večery v exkluzivních restauracích, výlety na safari – tak to je Keňa. Veliká bída, jeden z největších chudinských slumů na světě, neustálé výpadky proudu, dopravní zácpy – tak to je také Keňa.

Bělostná pláž Diane


Nejznámější a nejkrásnější je dle mínění místních i turistů Diane beach, kterou najdete asi hodinku jízdy jižně od Mombasy. Vybavte si obrázky pláží cestovních kanceláří, kde je bělostný písek, nádherné palmy lemují pobřeží. Tak přesně taková je Diane beach. Je to ráj na zemi, kde můžete relaxovat pod deštníky, upíjet osvěžující drinky nebo si vyjet do okolí na velbloudovi či si zakoupit jeden z výletů na safari. Pláž Diane je základnou pro mnoho agentur nabízejících safari. Dají se tu pronajmout i kola na vyjížďky do okolních vesnic. Pokud se rozhodnete zůstat na pár dnů nebo i celý pobyt, je vám k dispozici velký výběr ubytování ve svahilském stylu ve velmi přijatelných cenách. Jediné, co vás může lehce iritovat v tomto ráji na zemi, jsou místní „plážoví hoši“, kteří se vás budou snažit donutit koupit zboží všeho možného a myslitelného druhu. Jsou všudypřítomní a v mimosezóně, kdy je na pláži méně turistů otravují o to více. Když nejste dostatečně důrazní v odmítnutí, jsou schopni za vámi jít i několik kilometrů. Každou chvíli uslyšíte jambo, jambo…což znamená ahoj.

Safari v Keni

Safari je jistě neopakovatelný zážitek pro ty z nás, kdo je absolvují poprvé. Je to velmi vzrušující výprava, která se s návštěvou zoo opravdu nedá srovnávat. Můžete si zakoupit jednodenní výlet nebo i dvou a vícedenní s pobytem v kempech. Řidič je zároveň průvodce, který vám cestou vysvětlí „zákony džungle“ a sdělí své neuvěřitelné zážitky. Budete se cítit v bezpečí. Tito lidé mají bohaté zkušenosti a opravdu ví, co dělat v případě ohrožení. Před samotnou cestou dostanete instrukce, co si vzít s sebou a jak se obléknout. Jízda je velmi pohodlná i přes velmi nesouvislý terén. Připravte se na podívanou jako z dokumentárního filmu o zvířatech. Uvidíte lvy, slony, muflony, hrochy, zebry, gazely, žirafy, leopardy…Nejlepší čas je vyjet ráno, protože kolem poledne a v časech, kdy je velké horko, zvířata zalézají do chladu a uvidíte jich jen velmi málo.

Největším zážitkem je však migrace zvířat za zelenými pastvinami od července do října. Nikdy se nedá přesně určit, kdy migrace proběhne, záleží na počasí. Hlavně neproběhne v jediný den, protože se jedná opravdu o statisíce kusů zvířat. Jsou to sloni, žirafy, zebry, gazely, antilopy…Přecházejí řeku Mara, zdroj vody a okolí Serengeti využívají k pastvinám. Zpátky na jih se vrací v listopadu, kdy začíná období dešťů.




Další možností je vodní safari, které učaruje všem milovníkům podmořského světa. Tradiční dřevěná loď s posádkou vás doplaví do míst, kde můžete plavat s delfíny, šnorchlovat, pozorovat úžasně barevné ryby, mořské hvězdice, krásné korály. V ceně výletu je jídlo a pití, kterého je opravdu hodně a velký výběr. Na oběd se zajíždí do rybářské vesnice, kde se najíte pod útesy na úžasně prostřených stolech dekorovaných místními květinami. Místní ženy připravují mnoho druhů ryb, kraby, saláty, omáčky, kokosové ořechy, ovocné dezerty a to vše lákavě nazdobené, že prostě chcete ochutnat.

Masajové a jejich vesnice


Masajské vesnice jsou jistě největší turistickou atrakcí. Masajové jsou pastevci, kteří žijí stále stylem života jako před staletími. Nebudete věřit tomu, co uvidíte. Chatrče ze slámy, větví a kravího trusu nemají okna. Na noc se Masajové přikrývají kůžemi a látkami. Přes den je v nich příjemně chladno oproti venkovním teplotám. Masajové jsou oblečeni do jednoho kusu látky, kde převládá červená barva. Zdobí se spoustou korálků. Pijí kozí krev s mlékem a jedí maso ze svých stád krav a koz. Ženy si vyholují vlasy, je to symbol jejich krásy. Nosí korálkové čelenky a límce a těžké náušnice. Muži si naopak pěstují dlouhé vlasy, které si zaplétají do copánků. Většinou je uvidíte s oštěpem v ruce. Masajové mohou mít více žen, ale každá musí mít svoji chatrč. Mužovo postavení určuje velikost stáda a množství dětí. Turisté mají o jejich život velký zájem, tak si mnozí z nich vydělávají svými rituálními tanci v hotelích pro turisty, či nechávají turisty nahlédnout do svých obydlích a prodávají jim svoje korálky jako suvenýry.

Na zastávce v Mombase

Až se nasytíte dobrodružstvím na souši i vodě, určitě musíte navštívit Mombasu. Je to město z části na ostrově, který je spojen s pevninou několika mosty. Je tu obrovský přístav, největší ve východní Africe, který je velkým centrem byznysu už po staletí. Centrum města vás uvítá bránou z obrovských sloních klů. Mombasa bývala portugalskou kolonií a hlavní turistickou atrakcí, co tu po Portugalcích zůstala je pevnost Fort Jesus ve Starém městě. Tato část města se postupem času a přívalem turistů proměnila v obchůdky se suvenýry a restaurace. Mtwapa Creek vám ukáže tropickou vegetaci, ptáky i rostliny. Mtwapa je vyhlášené místo svým nočním životem a mnoha kluby. Haller park je místem, které je tak trochu ZOO a safari v jednom. Je tady hlavně spousta opiček, které jsou velmi přátelské. Jako suvenýr si můžete dovézt foto s nimi.

Pokud chcete zažít nádherný den, navštivte určitě Shimba Hills národní park s krásnými vodopády, slony, antilopami a pralesem. Je to úžasné místo na fotografování.



Co je dále dobré vědět o Mombase a Keni?

Prostituce v Mombase je asi nejrozšířenější v zemi, jelikož je zde koncentrace turistů a v zemi veliká chudoba. Velmi mladé dívky se tu nabízejí na plážích a tančí polonahé v hotelích.

Jako suvenýry si můžete koupit mombasské sandály ručně vyrobené z kůže nebo starých pneumatik. Jsou velmi módní a originální v mnoha různých provedeních, barvách a mnohdy zdobené korálky. Mombasské látky jsou také vyhlášené, nosí je svahilské ženy. Prodávají se většinou po dvou. Lesos jsou potištěné látky na tělo a kikois jsou látky nošené jako šály.

V Keni se vyvarujte pití z kohoutku, stejně tak jako ledu v nápojích. Ovoce raději oloupejte před požitím.


Místa, která vás přenesou během vaší návštěvy Keni do jiného světa, určitě uchvátí vaše smysly, ale nejvíce se vám vtisknou do paměti lidé. Keňané jsou velmi pohostinní, milí lidé, kteří budou mít vždycky čas a náladu se s vámi dát do řeči. Mnozí Keňané nabízejí turistům za obnos mnohem nižší, než zaplatíte v hotelu, ubytování ve svých domovech. Zážitek je tak mnohem více autentický a mnohdy získáte přátele na celý život. Jsou pořád veselí a mají skutečný zájem dozvědět se o vás, vaší zemi. Stejně tak jako děti. Budou vděčni za váš čas, za to, že mohou s vámi jen promluvit. Jsou šťastné, i když žijí a učí se ve velmi nuzných podmínkách. Ve škole nosí uniformy a chození do školy si velmi považují. Chvilka s nimi rozsvítí váš den.

Continue Reading

Moře a mořská pobřeží

Káva z trusu a další zajímavosti na Bali!

Bali patří mezi jednu z luxusnějších destinací na dovolenou.
Návštěvu vzdálené Indonésie je však lepší využít stoprocentně a
cestovat. Strávit dva týdny v turistickém resortu by byla zkrátka
škoda. Pokud se chcete obohatit o několik zážitků, na které budete do
konce života vzpomínat, je dobré cestovat a poznávat i místní
netradiční tradice. Tady je 10 tipů na lokace, které prostě musíte
vidět!

Published

on

Bali patří mezi jednu z luxusnějších destinací na dovolenou. Návštěvu vzdálené Indonésie je však lepší využít stoprocentně a cestovat. Strávit dva týdny v turistickém resortu by byla zkrátka škoda. Pokud se chcete obohatit o několik zážitků, na které budete do konce života vzpomínat, je dobré cestovat a poznávat i místní netradiční tradice. Tady je 10 tipů na lokace, které prostě musíte vidět!



1. Párty s Australany a Němci v Kutě

Vzhledem k tomu, že každá dovolená by měla být především odpočinek a alespoň nějaká dávka pohodlí, je dobré začít s výletem na ostrov Bali výběrem vhodného ubytování. Mezi nejlepší destinaci k pobytu, odkud je možné vyrážet na další výlety, třeba i několikadenní, patří jednoznačně jižní část ostrova Kuta. Jedná se o region zaměřený na turisty. Najdete zde bankomaty, směnárny, půjčovny nejrůznějších dopravních prostředků (velmi oblíbené jsou motocykly), ale také se zde nachází ty nejlepší bary a restaurace. Pokud chcete strávit romantickou večeři při západu slunce na pláži, je Kuta tou správnou volbou. Stejně tak pokud patříte mezi turisty vyhledávající noční zábavu, jako jsou párty, diskotéky a bary, budete zde spokojeni. Nutno však podotknout, že místní obyvatelé mezi velké „pařmeny“ nepatří. Bavit se tak budete pravděpodobně spíše s dalšími turisty a to zejména z Austrálie nebo Německa, kterých je tu většina. Oblast Kuta patří mezi nejdražší destinace na Bali.

2. Čisté pláže oblasti Sanur

Druhou nejnavštěvovanější turistickou destinací je oblast na jihovýchodě ostrova zvaná Sanur. Zde najdete krásné čisté pláže s bílým pískem. Většina pláží je navíc velmi mělká a vhodná po kiting, surfování nebo další vodní sporty. Je zde i celá řada škol a kurzů, v nichž se můžete tyto vodní sporty učit. Vždy je ale dobré obrnit se trpělivostí, neboť se nejedná o záležitost jen několika mála lekcí. Některé zdejší pláže jsou plné mušlí, jinde můžete narazit na drobné mořské živočichy, kteří jsou většinou neškodní.


3. Kávové plantáže a cibetková káva

Sedět na jednom místě na pláži nebo u barů, se ale v případě ostrova Bali nevyplatí. Rozhodně je nutné vyrazit také do vnitrozemí ostrova, dál od pláží, kde začínají tropické pralesy, vesnice domorodého obyvatelstva a tamní tradiční život. Většina Balijsců se živí řemeslnou výrobou nebo zemědělstvím, přičemž pod pojmem zemědělství je dobré vidět vždy spíše produkci rýže, čaje anebo kávy. Poslední zmiňovaný produkt se na ostrově vyrábí ve velmi vysoké kvalitě. Při každé prohlídce kávových plantáží se turistům naskytne pohled i na celý výrobní proces, včetně pražení kávy. Na Bali se vyrábí také velmi drahá cibetková káva, známá také jako Kopi Luwak. Jedná se o kávu vyráběnou z praženého trusu balijské lasičky, která se živí pojídáním bobulí kávy. Kilogram této luxusní kávy se prodává zhruba za patnáct tisíc korun. Na Bali můžete šálek této kávy ochutnat podstatně levněji. Za to návštěva kávové plantáže, kde ji často nabízí, rozhodně stojí, ne?



4. Opičí prales, kde se krade

Na Bali najdete hned několik velkých opičích pralesů, například u města Ubud. Jedná se prakticky o džungli, ve které se pohybuje vysoké množství malých opiček. Ty jsou ale velmi aktivní, lidí se nebojí – ba naopak! Velmi rádi si berou vše, co se jim líbí. Proto budete pravděpodobně před vstupem do opičího pralesa varování, abyste si odložili a uschovali korále, sluneční brýle, klobouky a zkrátka vše, co by mohly tyto rychle opičky sebrat. Na Bali jsou dokonce známy i případy vykrádání bytů, chat či třeba aut právě těmito opicemi. Některé z nich jsou ke krádežím dokonce vychovávány místními zloději. Na druhou stranu, pokud budete obezřetní, můžete si v opičím pralese opičku pohladit, vyfotografovat se s ní a dostat se k nim zkrátka velmi blízko.

5. Jízda na slonovi je lepší než vražední taxikáři


Jednou z atrakcí, která je zaměřená vyloženě na turisty, je projížďka na slonech. Ačkoli se to na první pohled může zdát jako velmi komerční akce a vlastně jen jakási „výrobna na peníze“ pro místní obyvatele, je třeba uznat, že podobných příležitostí člověk za život moc nedostane. Takže proč vlastně jízdu na tomto obrovi nezkusit. Zpravidla jízda na slonu trvá hodinu a projíždí se přírodou, po kopcích a i ve vodě. Pro ty, jež jedou na slonu poprvé, je dobré připomenout, že se rozhodně nejedná o nic srovnatelného ani s jízdou na koni. Kromě toho, že je slon nepoměrně vyšší (pozor na závratě, několik turistů má problém na slona vůbec vlézt) a především se také výrazně při chůzi kýve. Na druhou stranu je slon na Bali mnohem bezpečnějším dopravním prostředkem než například taxi. Taxikáři jezdí jako o život, dopravních předpisů ani oni a ani ostatní účastníci silničního provozu příliš nedbají. A i mě osobně se stalo, že naše taxi nabouralo kolemjedoucí auto, načež ho náš taxikář začal po silnici honit, pochopitelně s námi ve voze.

6. Stále aktivní sopka Batur

Na ostrově Bali je stále aktivní vulkanický komplex zvaný Batur. Stejný název nese i jeho nejvyšší vrchol – stále aktivní sopka, která se k životu probouzí zhruba jednou za padesát let. Menší a středně silně erupce jsou však poměrně časté neustále, zpravidla se projevují dýmem nad sopkou a lehkých chvěním půdy v okolí. Zajímavostí však je, že výstup na samotnou sopku není nikterak zakázán a turisté tam mohou.


7. Tradiční tanec Kecak a hra očima

Tanec a divadlo na Bali velkou tradici. Místní herectví je však na zcela jiné úrovni než to, na která jsme z Evropy či Ameriky zvyklí my. Hodně, opravdu hodně, se přehrává, hraje se očima. Přičemž oči mají muži i ženy velmi výrazně nalíčení. Součástí tradičního tance zvaného Kecak je tak trochu také „ohnivá show“, kdy se na pódiu zapalují různé rekvizity, vyrábí se dým ze slámy a v závěru na pódiu zůstává mnoho žhavého uhlí. Po něm pak hlavní hrdina chodí bosý! Ačkoli představení jsou velmi dlouhá (pro turisty asi dvě a půl hodiny, originál je však dvakrát tak dlouhý), je nutno uznat, že ohně, rozžhavené uhlí a další skoro až akrobatické kousky celou show výrazně oživují. Uvidíte zkrátka něco, co v na české divadelní scéně pravděpodobně nikdy nebude!




8. Pouštění obrovských draků

Při putování po zemi Bali možná narazíte na velké nákladní auto vezoucí obrovského draka. Draka podobného těm, které jsme pouštěly jako děti z papíru, ve tvaru klasického kosočtverce s ocasem a ozdobami. Přesně takového draka, jen několikametrového, na Bali muži s oblibou pouští. Patří to k místním tradicím a společným zábavám namísto třeba našeho fotbalu či chození na hospod. Balijci pouští draky nejvíce od konce léta do podzimu. Zpravidla jsou jejich obrovští draci na ocelových lankách a drží je několik mlžů, aby neodletěli. Podívaná na takovou událost rozhodně stojí za to! A Vy jakožto turisté si můžete draka zakoupit tak, avšak podstatně menších rozměrů.

9. Rýžová pole

Tradiční potravinou na Bali je rýže. Ačkoli můžete mít během cestování po ostrově pocit, že jsou rýžová pole všude kolem a že rýže bude na ostrově pravděpodobně dostatek, není tomu tak. Vypěstovaná rýže dokonce ani nestačí na pokrytí tamní spotřeba a musí být dovážena z okolních států a ostrovů, například z nedaleké Jávy. Pro turisty jsou však pohledy na rýžová pole tak trochu pastvou pro oči. Vypadají malebně a upraveně. Výlet do vnitrozemí ostrova se bez zastávky nad rýžovými poli zkrátka neobejde.



10. Plavba do parku Komodo

Pokud čas dovolí, doporučuji během návštěvy Bali zamířit také do známého přírodního parku Komodo. Je možné tam jednoduše doplout lodí z ostrova. Vystoupit je potřeba na ostrově Lombok, který je těsně vedle Bali. Park Komodo patří mezi opravdové skvosty Indonésie. K vidění je zde celá řada exotických zvířat, například se můžete dostat do těsné blízkosti k obrovskému varanu (není nebezpečný, je to býložravec), navštívit vodopád obklopený motýly, zkusit šnorchlovat v křišťálově čisté vodě anebo si vyrazit na kopce ostrova do přírody. Zajímavostí je, že tento vedlejší ostrov je zcela neobydlený.

Continue Reading

Moře a mořská pobřeží

Za romantikou do Benátek!

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku.
Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince
pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi
nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou
cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu.

Published

on

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku. Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu. Ovšem jisté nevýhody tato italská metropole také má.


Město Benátky leží na severu Itálie a jak je známo, jedná se o ostrovní město postavené více méně na vodní hladině. V minulosti byla tato metropole považována za centrum zahraničního obchodu a sklářství. V dnešní době sem míří převážně zamilovaní turisté z celého světa. Ročně jich sem zavítá kolem dvanácti milionů, nejvíce z Evropy a Asie. Město, kde na každém kroku dýchá historie, patří mezi památky UNESCO. A není se čemu divit!

Bazilika Sv. Marka v novém

Moderní stavby ve městě člověk prakticky nevidí. O ty staré je pečováno, byť velmi sporadicky a opravy všeho druhu zde trvají, dle slov místních obyvatel, nepřiměřeně dlouho. Jednou z památek, která byla dlouhé období rekonstruována a uzavřena veřejnosti, je bazilika Sv. Marka na Náměstí Sv. Marka – prakticky přímo v centru města. Obrovská monumentální budova z počátku devátého století láká nejen na bohatě zdobený interiér a několik muzejních kousků uvnitř, ale z dlouhého balkónu se nabízí krásný výhled na panorama města. Jedním z nejzajímavějších kousků, jež můžete v této bazilice spatřit, je zlatavá socha koňského čtyř-spřeží, jejíž výroba je datována až do prvního století. Původně stála v Římě, avšak počátkem dvacátého století byla přemístěna do Benátek. Vstupné do baziliky je velmi příznivé – pouhých pět euro.

Vedle baziliky a Náměstí Sv. Marka také mnoho turistů zamíří k nedalekému Mostu Vzdechů. Jedná se o stavbu z druhé poloviny čtrnáctého století a její název je odvozen od častého vzdychání vězňů, kteří po mostě přecházeli cestou do nedalekého vězení. V dnešní době je most častým motivem například pohlednic z Benátek. Je stále funkční pro pěší přecházení.


Za stovku na gondoly

Vedle neodmyslitelných turistických atrakcí v Benátkách patří projížďky na gondolách. Nabízejí je na téměř každém rohu, takže podle místa, kde nastoupíte, budete mít také různou trasu plavby. Pro hezčí trasu je vhodné nastupovat v centru, ideálně v okolí, již zmiňovaného, Náměstí Sv. Marka. Cena za zhruba čtyřicet minut jízdy na gondole je sto euro v centru města. Pokud zajdete do vzdálenějších odlehlejších uliček, můžete se dostat až na cenu sedmdesát euro. Cenu přitom neovlivňuje počet osob na gondole – platí se za jednu jízdu a jednu loďku. Takže pokud se na ní nacpou čtyři lidé, je možné se na jízdu složit. Avšak pro větší požitek je doporučováno, aby si každý pár bral vlastní gondolu. V některých turistických průvodcích se píše, že za příplatek nabízí gondolán také zpěv. Ten má ovšem do profesionálního výkonu daleko, takže pokud si nechcete cestu kazit marnou snahou o vyloudění nefalešného tónu, raději zpěv nepožadujte. Mnohem zajímavější bude si čas od času poslechnout krátké příhody, vážící se k místům, okolo kterých proplouváte. Například jedna z tras v centru vede podél obrovské budovy, v niž kdysi bydlel a pořádal své orgie známý Casanova. Dnes se v budově nachází pošta.



Procházku zaplavenými ulicemi řeší igelitové návleky

Pokud jde o počasí v dané oblasti, je lepší vyrážet do Benátek v letních měsících, případně na pozdním jaře či brzkém podzimu. Zatímco v létě teploty téměř denně překračují třicítku, v zimním období klesají až na nulu, což u větrného pobřeží není vůbec příjemné. Nevýhodou v každém ročním období jsou vydatné srážky. Prší poměrně hodně a často. Zajímavostí je, že se v Benátkách prodávají, a poměrně často nosí kvůli zaplaveným ulicím, igelitové návleky na boty s podrážkou. Za deset euro koupíte v nejrůznějších barvách silnější igelitový (materiál připomínající cosi mezi igelitem, plastem a gumou) návlek. Pro vážnější turisty je však nevýhoda, že jen sotva seženete neutrální decentní barvu jako třeba černou či béžovou. Vše se prodává v zářivých odstínech od modré, přes tyrkysovou až po sytě oranžovou. Ale za koupi to rozhodně stojí, a to jak z praktického důvodu, tak také jako netradiční suvenýr.


V Benátkách zapomeňte na taxi auto, je tu vodní taxi

Pro cestovatele, kteří jsou zvyklí se vždy z letiště přepravovat do hotelu pohodlně taxíkem, nastává v Benátkách nemilé překvapení. Taxi v takové podobě, jak jej známe, zde neexistuje. Většina ulic v centru města je pouze pro pěší. A taxi služba provozuje pouze vodní taxi, které ovšem také nemůže zajet úplně všude. Proto se chození pěšky zkrátka nevyhnete. Pro zajímavost uvádím, že vodní taxi z letiště do centra města vyjde na 110 euro. Za trajekt pak 15 Euro. Ovšem v obou případech budete nuceni jít část své cesty pěšky.

Klady a zápory italské metropole

Závěrem by se slušelo město Benátky shrnout s tím, zda je vhodné jej navštívit či nikoli. Skutečnost je taková, že pro krátkou dovolenou v podobě prodlouženého víkendu, může být toto město ideální volbou. Nezklame romantiky a ani milovníky architektury a historie. Navíc vynikající tradiční restaurace na každém rohu dokážou čas dovolené také zpříjemnit. Cenově velmi přijatelné kvalitní jídlo i pití, zejména italská vína, lze jen doporučit. Pokud jde o ubytování, je lepší připlatit si za hezký a luxusní hotel. To především z toho důvodu, že některé hotely ve městě skutečně nevypadají udržovaně a čistě.

Čistota sama o sobě patří mezi největší slabiny Benátek. Ulice jsou špinavé, místy zahlédnete neuklizené odpadky, prakticky na každém kroku vidíte opadávající omítky budov či polorozpadlé domy. Všude přítomní holubové o tamní hygieně také mnoho napoví. Zajímavostí je, že tamní holubové velmi často zavítají i na zahrádky restaurací, kde lezou po stolech a snaží se utržit něco od hostů. Ačkoli Benátky patří mezi hezká města, je třeba se na výlet pečlivěji připravit.


Tip autorky do Benátek

Já osobně jsme letěla do Benátek na konci května. Teploty byly příjemné kolem pětadvaceti stupňů, avšak déšť nás neminul. Z letiště doporučuji jet trajektem, protože doba přepravy a trasa, kterou musíte následně ujít pěšky, je téměř stejné, jako byste jeli taxíkem. Hotel jsme měli hned u pobřeží, kde se z terasy našeho pokoje nabízel příjemný výhled. Osobně doporučuji si připlatit a pronajmout jeden z těch luxusnějších pokojů. V okolí je celá řada italských restaurací. Pro milovníky ryb a mořských plodů, pak jednoznačně navštivte podnik Al Covo v oblasti Castello. Za těstovinami je dobré zajít si do vyhlášené restaurace Corte Sconta. Večeře vyjde zhruba na sto euro na osobu, včetně vína a malého desertu.

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz