Rubrika: Přírodní zajímavosti

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?

Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.

Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.

Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?

Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.

Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo ). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.

Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.

Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.

Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru

Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.

Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.

Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.

Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.

Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru

Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.

Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.

Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.

Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.

Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.

Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.

Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.

Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.

Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky