Rubrika: Přírodní zajímavosti

Zdá se, že návštěva Lehu je pro nás Čechy jakousi povinností, tolik česky mluvících turistů jsme na jiném místě v Indii nepotkali. A chcete-li se vydat z Lehu na nějaký jednodenní pohodový výlet, který nevyžaduje podstoupení dlouhé byrokratické procedury při vyřizování permitů, dobrým tipem je výlet do Hemisu. My se o tomto tibetském klášteře dozvídáme díky průvodci, ale také díky doporučení našich kamarádů, kteří již nějaký ten čas v Ladakhu pobyli.

Do Hemisu se dá jet soukromým taxíkem, který se však vyplatí spíše v tom případě, jste-li skupina o více lidech a pokud chcete navštívit více památek za jeden den. My tuto variantu zavrhujeme, pro dva se nevyplatí a navíc si chceme užít trochu té indické atmosféry v hromadné dopravě. Na sedmou hodinu ranní tedy vyrážíme na autobusák v Lehu. Všechny kanceláře jsou ještě zavřené, tážeme se tedy na cestu do Hemisu místních cestujících. Pokud rozumějí (a tak 95 % z nich nerozumí ani slovo), odkazují nás směrem k bráně nádraží, kde stojí ony zmíněné taxíky pro turisty. Nic pro nás, připojujeme se proto k největší skupině čekajících Indů a doufáme, že se něco stane. Po chvíli přijíždí první minibus. Než se stačíme vzpamatovat, je plný až po střechu. Naštěstí nejede naším směrem. Příště musíme být připravenější.

Ve chvíli, kdy odjíždí tento první minibus, se k nám přiklání sympatický mnich ve středních letech. Dohromady umí anglicky zhruba sedm slov, ale i tak nám jako jediný na celém autobusáku dokáže poradit. Posílá nás do autobusu stojícího na nádraží, jedoucího do Karu, což je prý od Hemisu v docházkové vzdálenosti cca 7 km. Tak tedy vyrážíme. Minibus je plný, ale na místní poměry rozhodně ne přeplněný. Tedy do chvíle, než na první zastávce přibíráme tři chudé rodinky s několika dětmi. I tak cesta ubíhá rychle a za chvíli jsme za 80Rs v Karu.

Karu je klasické indické městečko soustředící se podél hlavní silnice vedoucí z Lehu do Manalí, zhruba 40km jižně od Lehu. Jeho hlavním zdrojem obživy je zjevně vojenská základna. Zde je mimochodem možno navštívit vojenské muzeum. V Karu se dlouho nezdržujeme, za návštěvu rozhodně nestojí, pouze doplňujeme tekutiny a pak už přes most překračujeme řeku a necelou hodinu stoupáme nejkratší cestou do hor.

Buddhistický klášter Hemis se tyčí nad stejnojmennou vesničkou a je vůbec největší klášterní institucí v celém Ladakhu. V současné době je domovem pro desítky mnichů různého věku, pod jeho péči však formálně spadá celkem asi 1000 mnichů. Před vchodem do kláštera si od jednoho mnicha kupujeme za 100Rs. lístky, díky nimž se můžeme podívat nejen do klášterního komplexu, ale také do hlavního sálu a moderního a udržovaného muzea. Vnitřní sály kláštera jsou fascinující. Po chvíli procházení okolím kláštera se nás ujímá mladý mnich, evidentně mentálně postižený, zve nás k sobě na čaj.

Tak se při návštěvě Hemisu setkáváme tváří v tvář s jednou ze strategií majetných indických rodin, jak se nenásilně „zbavit“ mentálně retardovaného dítěte. Stačí ho jednoduše poslat do kláštera. Následujeme ho tedy do jeho mini baráčku, ve kterém jsou celkem tři místnosti – malá kuchyň a dvě ještě menší ložničky, každá pro dva mnichy. Náš nový kamarád však obývá místnost sám. Ještě než dovaří čaj, vytahuje svůj digitální fotoaparát a několikrát se s námi vyfotí. Ukazuje nám všechny jeho pořízené snímky a k našemu překvapení na všech figuruje on s nějakou bílou turistkou. Při pití vynikajícího čaje se pak snažíme konverzovat. Ptáme se ho na různé věci a on nám spontánně ukazuje jiné věci. Všem nám je fajn.

S mnichem se musíme zanedlouho rozloučit a z kláštera šplháme ještě na gompu, která skýtá nádherný pohled na celé údolí. Výhled je to vskutku nezapomenutelný. A pak už zkoušíme štěstí na silnici vedoucí zpátky do Karu a Lehu. Hned druhé auto nám zastavuje, dveře nám s úsměvem otvírají dva holandští turisté v důchodu, se kterými se svezeme s krátkou zastávkou v chuchotské ekofarmě zpátky do Lehu.

Máte-li v Lehu pár volných dní na aklimatizaci, rozhodně se do Hemisu zajeďte podívat. A pokud vás nějaký mnich pozve na čaj, udělejte mu radost a obohaťte jeho sbírku fotek novým úlovkem.

02.00 a.m., 5 000 schodů, 7 km, 2 243 m.n.m. a miliony barevných myšlenek a představ, které se během čtyř hodin výstupu nedokážou vyrovnat okamžiku nejfamóznějšího východu slunce z posvátné hory Adam´s Peak nebo-li po srílansku Sri Pady na ostrově Šrí Lanka.

Asijská doprava je bezkonkurenční

Naše putování se odvíjí od turisticky prosáklého města Kandy, kde s neznámým očekáváním nastupujeme do autobusu, mířícím do Hattonu. Třesoucí se plecháč zápasí nejen se strmým stoupáním plným ostrých zatáček, ale i s velkým množstvím cestujících. Tři hodiny jízdy trávím jak sezením, tak i stáním, protože vlastní vahou přidržuji naši bagáž, aby nevypadla z nikdy nezavírajících se zadních dveří autobusu. Narvaným drkotajícím se prostředkem na čtyřech kolech se protahuje výběrčí, který si ode mě bere 80 rupií za cestu z Kandy do Hattonu. Dokonce nepočítá ani bágl, což je překvapující, protože se nám často stávalo, že jsme za krosny připláceli extra částku kvůli místu.

V Hattonu chceme rychle přesednout na jiný autobus až do Dalhousie, ale na nádraží plném žebráků zjišťujeme, že už dnes žádný nejede. Nezbývá než si vzít tuk-tuka, z kterých já mám osypky, jen když to slovo někdo vysloví. Tuktukáře bych přirovnala k pražským taxikářům, kteří se snaží cizince odrbat a vytahat z nich co nejvíce peněz za nepoměr služeb. Přemlouvám své vlastní svědomí a nasedám do malého vozítka, chrchlajícího při stoupání strmými zatáčkami připomínající serpentiny u Benešova. Vedle mě sedí místní Srílančan, kterého jsme vzali s sebou, protože se k hoře vypravil tak jako my. Ovšem on v rámci své buddhistické víry. Řidič tuk-tuku má trasu projetou jako své boty a tak na různých místech zpomaluje a ukazuje nám divoké lišky, prasátka a vyhřívajícího se hada. I to mě nepřesvědčuje o tom, abych změnila názor. Když porovnám, že teď jedeme z Hattonu do Dalhousie 30 km za 1 hodinu a platíme 1500 rupií dohromady, tak budu opravdu raději preferovat autobusy a vlaky před „srílanskými taxikáři“.

Základna v Dalhousie – ještě že máme tolik párů ponožek

Ze silnice je v dálce vidět osvícená linka, která kopíruje cestu na posvátnou horu. Ale prvořadé je teď najít v Dalhousie ubytování, protože už se setmělo. Tentokrát zůstáváme hned v prvním přespávacím zařízení. Noc ve „White guesthouse“ nás stojí 1000 rupií/2 osoby. Dřevěná chatička má své mouchy, respektive v tuto chvíli své komáry a další drobný hmyz, protože mezi dřevěným obložením jsou díry, které se snažíme zacpat ponožkami. Jde alespoň o ten pocit, že jsme tam něco dali. Moskytiéra plní funkci okrasnou, takže asi hodinku uzlíkujeme než si konečně můžeme jít na pár hodin zdřímnout. Usnout se mi moc nedaří, začínám být nervózní z nadcházejícího treku, na který se tak dlouho těším. V dvě hodiny ráno vymačkávám nedočkavě budík. S nadšením vyskočím z postele a s radostí si na čelo upevňuji novou čelovku, zakoupenou speciálně pro tuhle příležitost. Možná bych měla ten můj elán produkovat pozvolněji. To ještě netuším, jak se mi pak bude hodit při výstupu posledních schodů.  

První kroky kolem čajových lístků

Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce. Ty, co mají plechové stříšky, jsou chráněné před monzuny, ale některá obydlí mají jen rákosový střešní povrch. Před chatrčemi plápolají plamínky z ohníčků, na kterých vře voda na čaj a ohřívá se nad nimi několik párů upracovaných rukou s hrubými čárami v dlaních.

Čaj na posilněnou a jde se dál

Láká nás ta atmosféra, a tak se u jedné horské boudičky zastavujeme a místní hubený horský dědoušek nám uvaří čaj. Ta jeho příprava trošku připomíná alchymii, takže z něj raději spouštím oči potom, co vyfoukává a vyklepává z hrnečků prach a drobnou havěť. Očima zabrousím na procesí místních poutníků, kteří už scházejí bosýma nohama z nejposvátnějšího a z nejuctívanějšího poutního místa Cejlonu. Mezi nimi jsou staří lidé, kteří se podpírají o nebytelné zábradlí a s každým krokem kontrolují cestu před sebou. Nejspíše víra a psychická síla jim přičarovala na pár hodin skvělou kondičku. Jak nám místní lámavou angličtinou vypráví: „náboženská víra je jedním z nepsaných pravidel, aby se každý Srí Lančan na Sri Padu minimálně 1× za 5 let vydal.“ Usrkávám z plecháčku obarvenou vodu s lehkým aroma čajových lístků a začínám si připouštět skutečnost, že výstup nebude asi taková brnkačka, jak jsem četla. Na druhou stranu tahle buddhistická Mekka je známa už mnoho století, a tak i stezka je více příznivější a lépe schůdnější než v minulosti. Když vezmu v potaz, jak se ve 12. století nahoru drápali světoznámí cestovatelé jako Fa-Sien, Ibn Battúta, Marco Polo a Robert Knox, tak si říkám, že to musím dokázat. Hlavou se mi dál promítá oprašovaný Adam´s Peak a jeho kořeny.

Cejlonská kněžna – Sri Pada

S horou je spojena spousta legend a mýtů. Favoritem v pověstech je údajný otisk nohy Buddhy, o který požádal místní bůh Saman. Zvláštní vyhloubenina na vrcholu je tedy nazývána jako tzv. „Posvátná šlépěj“. Pro buddhistické věřící znamená otisk Buddhovi nohy. Podle hinduistů patří otisk Šivovi. Muslimové jsou přesvědčeni, že šlépěj tu zanechal Adam, jenž se ocitl v ráji poté, co na vrcholu stál na jedné noze tisíce let v pokání, dokud nebyly smazány všechny jeho hříchy. Jak je vidět, každé náboženství má své vysvětlení a nelze nikomu tvrdit opak. Ale hlavní gró hory je buddhistické, tudíž když na Srí Lance řeknete „Sri Pada“, tak i malé dítě ví, že jde o hlavní srílanský buddhistický symbol, který monumentálně přerůstá sousedící úpatí hor a skal.

Se „Stopičkou“ za stopou

Čaj mě zahřál na těle i na duši a pokračuji opět směrem, kudy vede schodová cesta. Docela dlouhou dobu mě doprovází jeden pejsek, kterých se jak tady, tak po celé Srí Lance potuluje spousty. Jelikož běhá od stopy ke stopě, přičuchává k nim a vrtí při tom ocáskem, tak ho pojmenovávám „Stopička“ a trávíme spolu několik hodin. „Stopička“ mi dělá milou a příjemnou společnost. Vesele s trošku vysmívajícím pohledem poskakuje ze schodu na schod jako by to byla brnkačka a udiveně se podívá, když zpomaluju nebo se dokonce zastavím. Ale mojí pozornost vzbuzují dřevěné stánky a chýšky podél cestičky, kde horští starousedlíci přebývají. Nenápadně nakukuji, jak jednoduše jsou jejich příbytky zařízené. Spí na dřevěných podestách. Před svým „domečkem“ mají jednoduše zařízené krámky s několika druhy vystaveného zboží. Top a nejspíše i nejprodávanější je americká limonáda Coca Cola. Nechybí ani lahve s vodou, sladké sušenky a v některých hrncích se připravují jednoduché placičky pálivé chuti.

Mimo sezónu s čelovkou a tatrankou

Podstatnou roli výšlapu je i vhodná doba, protože Asie je známá svými monzunovými obdobími. Proto i poutní období je zakotveno do suchých měsíců. Kroky prvních poutníků se do prachu vyryjí za úplňku v prosinci, dále pak v lednu a pokračují až do května. Ale nikdo nemůže zaručit, že se ani v těchto měsících neobjeví déšť, snad jen vy sami, když si tu možnost nebudete připouštět. Udělat si poutní trek mimo sezónu je možné, ale musíte počítat, že budou zavřené stánky s čaji a sušenkami a že stezka nebude osvícená, tudíž budete odkázání pouze na vaše čelovky, ruční baterky a vlastní zásoby. Ale i to má své kouzlo.

Krok za krokem, schod za schodem

Schody vytesané ze skály jsou nejdříve dost daleko od sebe s nízkou výškou, po chvíli se mění na pár vyšších stupínků s menším rozestupem. Později se stoupá nenáročně schůdkovou křivkou. Jindy jsou schůdky příkré a nesympatické už zdálky. Některé jsou nerovné, a proto jsem ráda za trekové boty a s mým „štěstím“ se mi nepodařilo špatně šlápnout nebo si vymknout kotník jako málem parťákovi Tomášovi. Posvátná hora sčítá 5000 schodů. Nemusíte je počítat, protože podél cesty jsou rozmístěné lampy s nápisy, kolik schodů máte ještě před sebou. Ale já osobně to raději moc nesleduju, protože by mě to spíš znervózňovalo. Lampy podél usnadňují výšlap, ale doporučuji, vzít si s sebou přeci jen čelovku. Někdy totiž svítí jen některé z osvětlení, a tak jsou některé bloky pokryté tmou. Buddhistická poutní hora se vzpíná do výšky 2 243 m.n.m., což je sice pátý nejvyšší vrchol Srí Lanky, ale jedno z prvních nejbáječnějších přírodních krás na světě. To, že vycházíte v plné síle noci a tmy, šlapete celou cestu do schodů a nevíte, zda východ slunce stihnete, je součástí kouzla okamžiku.

Neodmítej podanou ruku

Místní se vydávají za svou vírou bez očividného pocitu dálky nebo únavy, turisté za východem slunce v podobě sedmikilometrového treku. I já si uvědomuji mou myšlenku a zrychluji své kroky, protože je pět hodin ráno a rozednívání ničím neobelstím. Vím, že mi zbývá posledních „pár“ schodů. Cítím, že mi ale ubývají síly i nadšení. Co se děje? Vždyť už tam skoro jsem. Přeci to teď nevzdám. Každý schodový krok mě nutí ke zpomalování. Nohy jakoby zdřevěněly a nechtěly poslouchat. I „Stopička“ se odpojuje. Zavaluje mě nepříjemné napětí. Oběma nohama stojím na jednom z vysokých schodových stupínků. Otáčím se k hoře zády. Rukou se dotknu zábradlí, které je na trase po pár kilometrech vybudováno jako ochranné. Právě od místa, kdy se k němu dostanete, tak si můžete být jisti, že vám zbývá vyjít 1500 schodů. Dívám se k obrysovým úpatím vrcholků. V průzračné tmě jsou vidět hrubé náčrty vlnek, tak jako jsem na základní škole nemotorně malovala při geometrii na místo rýsovaných úseček. Z mého duševního útěku mě vytrhne postava v pomerančově obmotaném rouše. Mé oči se zastaví na jeho klidném pohledu, ze kterého jiskří úsměv a pohoda. Tak tiché a klidné seznámení zažívám poprvé v životě. Za jeho ústa mluví oči, které sledují, jak zadýchaně vydýchávám a pohrávám si s myšlenkou, že to vzdám. Když si po pár minutách přečte mou mysl, podá mi jemně hřejivou dlaň a otáčíme se zpět k hoře. Stoupáme po schodech, které se s mnišským doprovodem opticky zmenšily. Pomyslně otevírám nový šuplík napěchovaný energií a elánem. Nohy se začínají vítězně prodírat mými vzdávajícími pocity a dlaň mi hoří touhou po zdolání výstupu.

Juchů, díky pane mnichu

Tak jako přestávám doufat, že tahle hora má vrchol, tak se přede mnou vytahují poslední tři schody. Favoritní krok a nejšťastnějším pohledem se dívám na mnicha, který mě pomáhá najít vnitřní sílu a dokázat sama sobě, že to dám. Pouští mou dlaň, semknu ruce a udělám jemné děkovné pukrle, pak euforicky vyskakuju do vzduchu. Užívám si minutu mého vlastního vítězství a výhry toho nejcennějšího – splnění snu. Boty jsou mi najednou malé a těsné, chci cítit horu plnými doušky. Zouvám se a bosými chodidly došlapuji na studené úpatí hory. Hlavou se otočím ke zlatavému prosakování zpoza obrysů hor. Právě to začíná. Nadechnu se svěžího horského vzduchu, který prochlazuje mé tělo od holých nohou až po husí kůži na rukou. Bohužel jsem nepomyslela na náhradní tričko a tak mě teď studí propocené oblečení. Ale ani to neznepříjemní atmosféru chvíle. Představení v hlavním obsazení mě bere dech z úst. Stěží polykám a nechávám se unášet pronikajícím slunečním světlem, které prosvětluje černou tmu. Stín hory, na které stojím, zahaluje vrcholky pod námi. A svůj kabát svléká Adam´s Peak 20 minut, čímž osvobodí ze své mocnosti menší horské sourozence. Stín zůstává tajemstvím již pro spousty generací, protože je naprosto elegantně trojúhelníkový, čemuž vůbec neodpovídá hrbolatý tvar hory. Slunko se vyhupuje o stupínek výš a s ním se vynořují zpočátku slaboučké, později silnější sluneční paprsky a zasahují svou září skály pod námi. Prostupují mlhou směrem do údolí. Opona se otevírá chvilku před šestou hodinou ranní. Skály ukazují svá ladná těla a křivky vrcholků se předvádí v plné kráse. Přidávají se zvukové kulisy. Místní se modlí, sinhálština do mikrofonu pohltí předešlé ticho a bubnování umocňuje přítomnost buddhismu. Při každém dopadu paličky na povrch bubnu se upíná můj pohled na zářivou sluneční kouli. Sluneční oválek jako by se odrážel na trampolíně a každou chvilku povyskočí o píď výš. Když se mu podaří vyhoupnout se tam, kam potřebuje, začíná být cítit síla paprsků, které už nejen že září, ale i hřejí a zklidňují mé zimoutřesoucí se tělo. Ranní světlo upozorňuje na krásu kolem a famózně představuje skály, stěny, vrcholy, údolí kolem sebe. Slunce bizarně a mocensky upozorňuje na svou jedinečnost skloubenou s kamarádstvím přírody pod sebou.

Už znám tvář mého genius loci

Říká se, že z Adam´s Peak nabízí nejkrásnější východ na světě. Osobně můžu říct, že tohle posvátné místo má své kouzlo a umí s ním příjemně zacházet. Cestou jsem zvědavá, zda to opravdu vyšlápnu. Na vrcholku jsem sama na sebe pyšná, že jsem to dala. Při východu slunce sklouzávám očima po paprscích až do těch nejmenších údolí. Když se vyrobilo ráno, tak mě obklopuje hřejivý pocit štěstí. A pak sestupuji se spokojeným srdíčkem. Až teď za denního světla zjišťuji, že se kolem mě rozprostírá mlžný prales se spoustou horských ptáků. Mám štěstí a na větvi vidím kruhovku, o pár metrů níže i kosy. Kroky dolů mi přeci jen nedají klid a často se za paní Horou otáčím. Tak jak se vzdaluju, nevěřím vlastním očím, že jsem tam vylezla. Ještě, že jsme tam šli přes noc a neviděli jsme, co nás čeká. Protože teď přes den vypadá cesta na vrchol dost daleko a téměř nereálně. Proti mně se vynořují starousedlíci. Každý z nich nese na zádech plný pytel zásob. Tím se i vysvětluje, jak nahoru ty zásoby dostávají. Příroda se probouzí a já jsem ráda, že jsem nešla spát a nepropásla tuhle skvělou noc a úžasné ráno.

Báli jsme se toho již na začátku naší cesty Jižní Amerikou. V Kolumbii jsme několikrát viděli její stopu. Ale tentokráte nás čekalo setkání tváří v tvář.

Patagonie, národní park Los Glaciares, vesnička El Chaltén. Všechny oficiální kempy jsou plné a tak rozděláváme stan 200m od posledního baráčku za skalkou, tak aby na nás nebylo moc vidět. V noci máme divný pocit a nasloucháme různým zvukům. Ráno za skalkou nalézáme koně, který je přivázán k zemi a pase se. Balíme stan, nakupujeme zásoby a vyrážíme na dva několikadenní výlety.

Počasí nám bohužel po prvním dni nadělilo silný vítr a déšť, a tak dokonce jeden celý den trávíme ve stanu, povídáme si a hrajeme karty. Až pátý den je krásně a tak se kocháme okolní přírodou a scenériemi. Poslední nocování a ráno pelášíme do vesničky, abychom si mohli koupit lístek na autobus, který zde jezdí jen 3–4 týdně. Bohužel je již obsazeno. Další jede až za 2 dny. Zjišťujeme, že na dnešek a zítřek je předpovídáno extrémně dobré počasí na zdejší region. To, na které horolezci vydrží čekat několik týdnů. Proto se rozhodujeme podniknout rychle ještě jeden výlet. Na horu, z jejíhož vrcholu je vidět krásně do všech stran na okolní vrcholky.

Po dokoupení zásob tedy po obědě vyrážíme. V místě, kde přemýšlíme o kempování, nám zbývá ještě dost času do soumraku. Nechceme riskovat zítřejší posun v počasí a tak nakonec vyrážíme na lehko na vrchol ještě to odpoledne. Batohy schováváme v křoví opodál. Je nádherně. Z vrcholku je krásný pohled do všech stran, jen baterky foťáku přestaly kvůli silnému větru a zimě pracovat. Škoda. Vracíme se dolů k batohům. Když přicházíme, zbývá asi 45 minut do soumraku. Zpátky do vesnice to rozhodně nestíháme. A tak stavíme stan v lese, kousek od potůčku a asi 300m od nedaleké louky tak, aby nás nebylo vidět. Jsme přeci jenom v národním parku a stanovat se zde mimo vyhrazené kempy nesmí.

Nafukuji karimatku, když náhle periferně vidím v lese nějaký pohyb. Je to puma! Světle hnědá, není až tak vysoká jak bych předpokládal, ale na délku má určitě dva metry. Štráduje si to zleva lesem cca dvacet metrů před námi. Neví o nás. Až když ji přítelkyni ukazuji, tak si nás všimla. Zastavuje se a všichni se na sebe díváme cca pět vteřin z uctivé vzdálenosti dvacet metrů. Zdá se to ale šíleně dlouhá doba. Přestávám foukat karimatku. Otáčí se a jde okruhem směrem k té louce. Uf, to byl adrenalin. Víme, že jsou vysokohorské pumy plaché a že většinou o lidi zájem nemají, ale přeci jen je to jiný pocit ji vidět zblízka naživo. Nikdy nevíte co má za lubem.

Trvám na tom, že si jde pro večeři na nedalekou louku, kde se pasou krávy. I tak ale upevňujeme jídlo daleko od stanu a dovnitř stanu si beru i dlouhý klacek pro všechny případy. Zalézáme do spacáku a nasloucháme zvukům přírody. Teď si teprve uvědomuji klasické bečení krav. Čekáme na to nestandardní. A tím i její večeři. Bohužel stále nepřichází. Začínáme přemýšlet, zda-li se za námi náš kolemjdoucí nepřijde v noci podívat. Moc nespíme, slyšíme růst trávu i běhat brouky. Hrůza. Úlevu přináší až ranní rozbřesk. Přežili jsme to. Balíme stan a jdeme zpátky do vesnice. Tohle se moc lidem nepoštěstí. Do odjezdu autobusu nám zbývá ještě den a tak si dopřáváme nutného oddechu a dobrého jídla. Večer opět stanujeme na okraji vesnice u naší známé skalky. Konečně se trochu vyspíme. Jaké je naše překvapení, když ráno při procházce za skalku objevujeme ožrané zbytky kostry a kůže. Nejsem odborník, ale musí to být tak tři dny staré. Vypadá to na koně. Že by náš kamarád z první noci?

Měsíc po návratu do Čech koukám na jeden z přírodovědných kanálů. Dávají dokument o přepadení dvojice turistů v národním parku v USA vysokohorskou pumou. Chvíli je sledovala a pak udeřila. Pán to nakonec zázračně přežil, protože si dobře chránil krk. Ale skalpovala mu většinu obličeje a zátylku a málem vykrvácel, než se dostal do nemocnice. Inu, občas se ty výjimky stávají. Jsem rád, že náš jihoamerický kolemjdoucí byl přátelštější.

Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na Visalaje. Protože tato nádherná cesta je vhodná jak pro pěší turistiku, kterou zvládnou i ti dříve narození, pro vycházku s malými dětmi, cykloturistiku, či zimní běžkaře, povíme si o ní blíže a také o všech možných variantách.

Pomník Maryčky Magdónové

Ten kdo se rozhodne vydat do těchto míst veřejnou hromadnou dopravou, tak z Ostravice bude muset dále autobusem, kolem vodní nádrže Šance, která byla vybudovaná v roce 1969, do „Hamer“, na zastávku u kostela. Ve Starých Hamrech je nádherný kostelík svatého Jindřicha a na místním hřbitově můžete vidět při zdi i pomník bez křížku i kvítí. Tam leží bez víry samovrazi. Tam má pomník Maryčka Magdónová, o které napsal báseň Petr Bezruč. V místě určitě neminete ani léčivý pramen.

Od kostela k nejstaršímu Hotelu v Beskydech, Charbulákovi, na parkoviště, to je po žluté značené cestě 3 – 4 kilometry s převýšením necelých tři sta metrů. Dá se jít i po dosti strmé asfaltové silnici. Na parkoviště se dá dojet autem, ale dále už se musíte vydat jen po svých. Nenáročná hřebenová cesta vás ovšem pohladí po duši. Pohledy na vrcholky Beskyd, nejvyšší vrchol Lysou horu a při dobré viditelnosti i na Chočské vrchy, Malou Fatru a dále až na Nízké i Vysoké Tatry, vás na nějaký čas zastaví.

„Občerstvovacích stanic“ a krásného výhledu je dostatek

Ale pojďme pěkně popořádku. Vyjdeme z parkoviště a hned jste u Hotelu Charbulák. Potom minete bývalou místní školu a dojdete k další horské chatě, Dům sv. Josefa a kousek dále bude dřevěný kostelík Panny Marie (820m. n. m.), který má i svoji kapli sloužící k duchovním aktivitám a rozjímání. V dalším úseku cesty zbystřete. Horská cesta vede dále k samotnému vrcholku Gruně, ke Švarné Hance, další krásné nově opravené chatě, a co je hlavní, po obou stranách budete mít nádherný výhled do dálav. Odtud možná uvidíte i Vysoké Tatry.

Kozlena je část zdejší horské osady v nadmořské výšce 886 metrů, kde se z pravé strany na naší červenou značku přidá modrá vedoucí z Konečné na Visalaje. Zajímavé občerstvení vám poskytne bačovská Chyže. Bývalá dřevěná usedlost sloužila za starých času bačům – lidem, kteří chovali a pásli ovce, nejen pro maso a vlnu, ale dělali i velmi chutný sýr.

Úzkou asfaltovou cestu (auta zde nejezdí) a oboustranné krásné výhledy, změníte za kamenitou cestu lesem a dojdete k pobočce Vědeckého centra na výzkum globálních změn klímat, k Bílému Kříži. Navíc se na „červenou cestu“, připojí modře a o pár metrů dále i zeleně značené cesty.

Historie Bílého Kříže

Pašování nejen tabáku v dávných letech (1830) přes tamní hraniční místo se stalo osudným nejen pašerákům samotným, ale i hlídačům hranice tzv. jägrum. Pašeráci jednoho usmrtili a na onom místě mordu, postavili lidé kříž. Tím, že jej zbavili kůry, svítil bíle do dálky. Proto, když v dnešní době potřebuje obnovit, natírá se též na bílo.

Eura mít nemusíte

Asi po jednom kilometru dojdete nejen na hraniční rozmezí s našim východním sousedem Slovenskem, ale i k dvěma horským chatám v nadmořské výšce 923 metrů – Sulov a slovenské Baron Kysuca. Eura mít nemusíte, platit se dá i naší měnou.

Celková trasa od parkoviště u Charbuláka až sem, je zhruba 6 –7 kilometrů. Ti, kteří mají na parkovišti auto, se budou poklidnou cestou vracet zpátky. Druhá skupina se může vydat kolem „kříže“ na Visalaje, odkud je autobus dopraví třeba do Frýdku – Místku. Trasa je dlouhá tři kilometry.

Závěrem

Tento tip na výlet je na jaro, léto, podzim i zimu. Je to místo, kde můžete strávit den, dva a utéci tak před ruchem vašeho města. Vše zvládnete i na kole, po dobře značených cyklostezkách a v zimě na běžkách. Běžecké tratě jsou udržovány v bezvadném stavu. Pokud v některé z chat uslyšíte melodii, kterou hraje skupina Buty, nedivte se. Ve Starých Hamrech bydlí jeden z členů této veleznámé kapely!

Ale na jednu věc přeci jen nezapomeňte. V zimním období není možné vždy počítat se zcela umetenou cestičkou.

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Označení Alpy evokuje krásnou čistou přírodu, nádherná panoramata horských štítů a hřebenů. Takové tyto hory opravdu jsou, čisté a krásné. Název Prokletije zase připomíná hrůzyplné příběhy o krevní mstě, chudých zapadlých vesničkách a turistech, kteří se zde ztratili, a nikdy je už nikdo nespatřil.

Různé turistické weby toto pohoří popisují jako oblast bez značených cest, případně cest, které ani v nejmenším neodpovídají tomu, jak jsou na mapách vyznačeny. I skupina jiných českých turistů, které jsme potkali ke konci naší cesty, nám tyto informace potvrdila. Několik týdnů se toulali po odlehlejších oblastech hor a někdy i několik dní nedokázali na mapě objevit svou přesnou lokaci.

Naše zkušenost však žádnou z černých historek nepotvrzuje. Jediná negativní věc, která návštěvu hor doprovázela, se stala ještě ve Shkodře, největším městě severní Albánie, kde jsme nejprve směnili ve špatném kurzu a pak si zaplatili předražený furgon, mikrobus, který zde funguje jako běžná hromadná doprava, do vesnice Thethi. Ještě před nástupem do furgonu jsme se seznámili s Davidem, švédským turistou, který si jen tak na vlastní pěst vyjel po maturitě na Balkán. Vysvětlil nám plán své cesty, který se nám na rozdíl od našich původních plánů tolik zalíbil, že jsme pak spolu strávili následujících několik dní.

Vyrážíme z Thethi

Po dlouhé cestě úzkými serpentinami kamenitých cest s krátkou zastávkou v hospodě ve vesnici Böge, jsme dorazili do Thethi. Roztahaná vesnice v údolí mezi vysokými hřebeny je jedním z nejčastějších výchozích bodů na horské treky, turistů jsme nepotkali žádné davy, ale přesto pro místní nejsou tato podivná stvoření neznámým jevem. Hned, když jsme vylezli z furgonu, přišel k nám malý, tak asi dvanáctiletý kluk a výbornou angličtinou nás zval do rodinného hotelu. Popisoval nám, jakého komfortu se nám dostane, a bez vybízení nás vedl cestičkou mezi oplocenými políčky. Když jsme se ho ptali, kde se naučil tak dobře anglicky, říkal, že ve škole přímo tady ve vesnici. Údajně v těchto malých zapadlých vesničkách není nouze o zahraniční učitele angličtiny, kteří zde jistě krom práce hledají i kousek té dobrodružné romantiky. S místními učiteli je to horší. Stává se prý i to, že učitel i po několik měsíců vůbec do školy nedorazí. Ale ani skvělá angličtina malého syna nepřinesla jeho rodičům zázračné tržby. V „hotelu“ jsme si totiž dali jen pivo a pak jsme vyrazili.

Ještě před odchodem z vesnice jsme potřebovali nakoupit jídlo na cestu. Když se nám podařilo doptat se na něco na způsob obchodu, nalezli jsme malou budku se skromnými zásobami. Anglicky se tu dohovořit moc nedalo, ale když pochopili, že chceme chléb a sýr, přinesli nám jej z domova, protože v „obchodě“ žádný neměli. Pak jsme se už vydali na cestu kolem malého kostelíka, který, ač vypadal velmi staře, byl postaven teprve před několika lety. Jednalo se o kostel katolický, protože horské oblasti severní Albánie jsou téměř výhradně katolické.

Po cestě dál za kostelem jsme potkali další malé kluky v podobném věku, jako byl syn majitele „hotelu,“ kteří nám taktéž velmi dobrou angličtinou vysvětlili, kudy máme pokračovat. Přesto jsme po nějaké době ze správného směru sešli. Naštěstí nás zpět na správnou cestu odnavigovala jedna paní pořváváním a mohutnou gestikulací ze své vyvýšené zahrady. Poté již byla cesta snadná, vedly po ní obrovské bílo-červeno-bílé značky. Stejné červené značky vedly i po ostatních cestách, žádné modré, žluté či zelené, jak jsme zvyklí z České republiky. Naším směrem však vedla cesta jen jedna, bez vedlejších odboček a rozcestí, takže jsme se neměli šanci ztratit.

Cesta nás vedla do prudkého kopce, nejprve lesem, později ve vyšších polohách se objevily louky a pak i holá skála. V protisměru prošlo několik párů a jednotlivců, ale žádné velké skupiny, ani jiní Češi, jak to známe z jiných evropských pohoří. Asi půl hodiny cesty před hřebenem jsme k velkému překvapení objevili malou kavárničku – budku, kde postarší pán vařil výbornou tureckou kávu. Cena byla stejná jako všude jinde, žádná vysokohorská přirážka. Jednalo se také na dlouhou dobu o poslední místo, kde šlo doplnit vodu. Posilněni teplým nápojem jsme vylezli nahoru a pokocháni nádherným výhledem do obou údolí, která od sebe hřeben odděloval, jsme sestoupili na druhou stranu a našli místo ke spaní.

Luxusní hotely pod vlajkami USA

Druhý den po sestupu do údolí nás čekal šok. Po cestě podél vyschlého koryta řeky jsme došli k Rraganu, první vesnici v údolí. Čekal jsem zapadlou vesničku s malými dřevěnými domečky, kde žijí chudí horalé. Místo toho se před námi zjevilo parkoviště s nablýskanými auty a hned za ním obrovská restaurace s dobrými jídly. Zde končí nebezpečné prokleté hory a začínají luxusní Alpy. Restaurace vedle restaurace, hotel vedle hotelu, podél silnice auta se západními značkami. Ti, kteří luxusu těchto míst nejvíce využívají, nejsou západní turisté, ale albánští emigranti, kteří se do vlasti vrací už jen na letní prázdniny. Albánců žijících v zahraničí je dostatek na to, aby zaplnili zdaleka největší procento turistů, kteří sem o prázdninách přijíždí.

Ve Valboně, další vesnici na naší trase, jsme si dali v jedné restauraci výborný velký oběd za nepříliš vysokou cenu. Co nás také překvapilo, byly vlajky USA, EU a NATO, které byly vyvěšeny na některých domech vedle těch albánských. Tyto vlajky si sem místní prý vyvěsili jen tak, z pouhé sympatie. Ještě více nás překvapilo setkání s Američankou Catherine Bohne, která sem před pár lety přijela na krátkou dovolenou a tak se jí zde zalíbilo, že zde zůstala a provozuje malý penzion, který funguje zároveň i jako turistické informační centrum pro ty, kdo neumí albánsky.

Velká část zahraničních turistů, včetně Davida, díky kterému jsme se o ní dozvěděli, plánuje svou cestu do této oblasti na základě internetových stránek, které Catherine vytvořila. Utábořili jsme u řeky, kousek od hostelu a druhý den ráno si zaplatili odvoz velkým autem do městečka Fierze. Auto nám smluvila právě Catherine, jiným způsobem bychom se před šestou hodinou ranní k nádrži nedostali.

V šest ráno totiž z přístavu ve Fierze vyplouvá loď, která pro vesnice okolo nádrže Komani představuje místní hromadnou dopravu. Zastávky jsou malé usedlosti na břehu řeky, nebo jen místečka, kam vedou úzké pěšinky vedoucí odkudsi z druhé strany kopce. Na některých zastávkách nastoupí či vystoupí jeden dva lidé, jinde se jen vyloží náklad v podobě základních potravin nebo pytlů se vším možným, který se na břehu naloží na připraveného osla. Vodní nádrž vede dlouhým údolím se mnoha zákruty, obklopeným nádhernými panoramaty hor, které se v průběhu cesty pomalu snižují. Trasa končí v malém přístavu u plácku, odkud odjíždí furgony do různých měst, včetně Shkodry a Tirany. I my jsme se na tomto místě definitivně rozloučili s oblastí severoalbánských hor, abychom navštívili další části této pozoruhodné země.

Slovensko je od nás co by kamenem dohodil a není nám blízké jen geograficky. Slovenská mentalita i jazyk je jen jedním z mnoha pozitiv, co nám tato země nabízí. To, co nás ale skutečně na Slovensko táhne, jsou panensky krásné hory. I když patříte jen mezi občasné horské turisty, najdou se tu pro vás alespoň dva vrcholy, které hravě zvládnete dokonce během jednoho dne.

Borišov a Ploska jako na dlani

Nemusíte jezdit rovnou do Tater, abyste zažili pravou horskou atmosféru. Stačí vyrazit na Velkou Fatru na středním Slovensku. Nejvyšším vrcholem je tu Ostredok (1 592 m), ale za výpravu stojí i jiné vrcholy. Jako začátečníci můžete vyrazit na Borišov (1 510 m) a možná se vám poštěstí přespat v místní Chatě pod Borišovom s výhledem na vrchol Ploska (1 532 m).

Před cestou si nezapomeňte zabalit spací pytle. Přespání na Chatě pod Borišovom vás pak nebude stát 16, ale jen 8 Euro za noc se spacím pytlem, což je na místní poměry slušná cena. V chatě se samozřejmě topí, takže si pravděpodobně vystačíte s letním spacákem.

Cesta na Borišov je relativně mírná a příjemná, nejde rozhodně o žádný krpál. Skoro celou dobu vás bude při výstupu doprovázet zurčící Necpalský potok.

Koprovský štít – panenské výhledy

Pokud se nechcete připravit o zážitek z Vysokých Tater, vydejte se na 2 363 metrů vysoký Koprovský štít. Zvládnou to i ti, co nejsou na horské túry přivyklí, protože celá výprava začíná na Štrbském Plese ve výšce 1 350 metrů. Cesta vede lesem, odkud se přesunete na chodník ve skalnatém úbočí, kde se vám naskytne překrásný výhled na Popradský hřeben. V průběhu túry neminete ani Popradské pleso, Velké Hincovo pleso nebo hřbitov obětí hor.