Rubrika: Přírodní zajímavosti

HUMI Outdoor Expedice Gasherbrum 2009

Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s
naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý
chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás
doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo,
což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem
vrcholu Nanga Parbat.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Letiště Mnichov, 9.8.2009

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.


Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.


Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.


Ze Skardu do base campu

Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.


Trek

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.


Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Článek je z široce podpořeného projektu Expedice Gasherbrum, o němž se více dozvíte na stránkách www.gasherbrum.cz


Letiště Mnichov, 9.8.2009

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.


Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.


Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.


Ze Skardu do base campu

Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.


Trek

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.


Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Článek je z široce podpořeného projektu Expedice Gasherbrum, o němž se více dozvíte na stránkách www.gasherbrum.cz

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Taormina – perla Sicílie

Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte
rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině
historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní
v mnoha řečech velmi podobně.Když se člověk nechá unášet davy
lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím,
co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky,
Římany?

Směr Taormina

Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.

V srdci městečka


Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?

Na břehu Jónského moře

Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině


Pohodová Taormina

To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.

Taormina podvečerní


Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.

Toulky městem

S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.

Taormina s úsměvem


Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.

A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?


Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!

Tip: A když už budete na jihu Itálie, dojeďte se podívat do Salenta (článek Salento, Karibik Středomoří)

Směr Taormina

Vstoupíte- li na sicilskou pevninu v Messině a zamíříte-li jihozápadním směrem na Catanii, určitě se Vám postaví do cesty jedna z dominant Sicílie – mysticky krásná Taormina. O jednom z nejmalebnějších a turisticky nejpřitažlivějších měst Itálie napsal již francouzský spisovatel Maupassant, že toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co bylo na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie. Určitě musí být na tomto citátu něco pravdy, protože jinak by sem asi jen těžko každoročně mířilo tolik návštěvníků. O jejich množství si můžeme udělat představu, pohlédneme-li na vybudovaná odstavná parkoviště. Je jen dobře, že doprava do historické jádra města je zajišťována kyvadlovou dopravou nebo lanovou dráhou a to je tak ušetřeno výfukových zplodin.

V srdci městečka


Když vstoupíte do Taorminy jednou ze dvou zdobených bran, opustíte rušné prostředí moderní Taorminy, abyste se ocitli v Taormině historické, paradoxně však ještě rušnější. Její název zní v mnoha řečech velmi podobně. Ať je to sicilská Taurmina, řecké Tauremonion nebo latinské Tauromenium. Když se člověk nechá unášet davy lidí, proudících starobylými uličkami, v duchu přemýšlí nad tím, co sem vlastně lidi přivedlo. Čím bylo toto místo zajímavé pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úbočí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde, 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město?

Na břehu Jónského moře

Jakkoliv Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto je její historie spjata s nedalekým městečkem Giardini Naxos, které bylo již v roce 735 př. n. l. založeno Řeky, a právě zdejší osadníci měli výrazný podíl na vzniku prvního řeckého města na sicilské pevnině. Dalo by se mluvit takřka o pupeční šňůře, která spojuje obě městečka dodnes. Zatímco Taormina přitahuje nespočet návštěvníků svou historií, pohodovou atmosférou a starobylým duchem, nedaleké Giardini Naxos nabízí atmosféru klasického letního letoviska s nezbytnými hotelovými službami a restauracemi. Zatímco Taormina nabízí písčité pláže Isola Bella a Mazzáro, u Naxosu si na své přijdou milovníci snad všech druhů pobřeží. Setkáte se tu nejen s písčitými plážemi, ale svým půvabem Vás osloví i oblázkové pobřeží. Jsme v oblasti sopek, a tak překvapením nejsou ani lávové úseky, kde je přístup do moře možný pouze po vybudovaných schůdcích. Voda Jónského moře, která je v těchto místech průzračná a mimořádně teplá, láká. Zkrátka nepřijdou ani milovníci historie, kteří v místním archeologickém parku (přístupném od dubna do konce září) naleznou řadu informací z dávné minulosti. Snad ještě jedno plus má zdejší městečko. Ceny za ubytování i stravování jsou zde znatelně nižší než, v turisty přeplněné perle sicilského pobřeží, Taormině. Jako siamská dvojčata jsou obě místa propojena místní dopravou, s níž se v půlhodinových intervalech pohodlně přemístíte libovolným směrem. V letním období autobusy jezdí až do půlnoci, po zbytek roku jejich provoz končí po desáté hodině


Pohodová Taormina

To, že Taormina je živé město, poznáte velmi rychle. Tady život neutichá s posledním turistou, který navečer město opustí. Město tepe neustále svým pravidelným rytmem a spolu s ním i na deset tisíc stálých obyvatel. Tady neplatí to, co v některých jiných historických městech (Carcassone, atd.), které se na noc stávají opuštěným místem, městem duchů, které zase ožívá až s prvním turistou nového dne. Tady je člověk neustále obklopen nejen italským temperamentem, ale i jižanskou otevřeností a vřelostí. Nepřipadá si jako vetřelec ve sterilním prostředí výstavního areálu, ale jako součást zdejšího koloritu, jako blízký přítel.

Taormina podvečerní


Že hlavní tepnou Taorminy je ulice Corso Umberto I., snadno poznáte. Stejně tak snadno rozpoznáte náměstí Piazza IX. Aprile jako skutečné srdce města a neméně spolehlivě vás lidský proud donese k místní dominantě – Řeckému divadlu. Taorminské divadlo je po Syrakusách druhé největší antické divadlo na sicilské pevnině, ale tím výčet jeho zvláštností zdaleka nekončí. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště nám umožní, udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů ve 3. stol. př. n. l. sice nese i prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů.

Toulky městem

S přibývajícími hodinami sílí sluneční žár, ale ve stinných uličkách Taorminy, jako kdyby to člověk nepociťoval. Vždyť je tu toho tolik k vidění! Je tu půvabný kostelík sv. Kateřiny, nádherný dóm ze století třináctého, palác Corvaja z 10. století nebo třeba dominikánský klášter, o několika dalších palácích ani nemluvě. Nádherný panoramatický výhled z náměstí Piazza IX Aprile na dlouhý úsek pobřeží, na Jónské moře o 200 metrů níže a dýmající Etnu nadchne snad každého. Teprve později si návštěvník uvědomí, že je tu i spousta kaváren, cukráren a pizzerií s pestrou nabídkou všeho, čím se může italská kuchyně pochlubit. Člověk by snad do nekonečna vydržel brouzdat zdejšími stinnými uličkami a vychutnávat si kouzlo těchto míst. Snad si toho nevšimnete hned na začátku Vaší návštěvy, ale až se budete toulat uličkami Taorminy delší dobu, uvědomíte si, že ač jsme na Sicílii, přesto většina staveb nemá italský ráz. Je pravda, že hodně těch velkých se určité přestavby po roce 212 př. n. l. dočkala, přesto antický ráz zůstal na řadě míst zachován.

Taormina s úsměvem


Projít se zdejšími uličkami, je jako ztratit se v čase, zapomenout na spěch a stres, oprostit se od všedních starostí. V kulisách architektonických skvostů vybudovaných v uplynulých staletích, jako by se člověk ponořil do ducha tohoto města. Zde se velmi snadno zapomene na čas! Člověku by se chtělo neustále brouzdat stinnými uličkami, nahlížet do stylových kavárniček, nasávat vůni linoucí se z tratorií, nahlížet do obchodů a obchůdků, do luxusních butiků. Nechat si dráždit svůj nos vůní pravé italské kávy, a svým okem se kochat pestrobarevnou nabídkou zdejších lahodných zmrzlin. Město žije a dýchá celých čtyřiadvacet hodin, snad jen v ranních hodinách na chvíli zvolní, aby nabralo sil do nového dne. Desítky, možná stovky obchůdků oživují i ty nejmenší uličky.

A když se slunce nachýlí k obzoru, a turisté se přesunou z uliček do útulných hospůdek, pak člověk může naplno vstřebávat klid a pohodu, která se tu rozhostí. Když se podíváme na spokojené tváře místních, opravdu to vypadá, jako by lidé u moře žili šťastnějším životem, než je tomu ve vnitrozemí nebo ve velkých městech. Usmívá se tu majitel malého obchůdku, velké restaurace či úplně malého rodinného pensionu. A činí tak po celá dlouhá léta, po celé generace. Jejich dědové a pradědové se tu stejně usmívali třeba na Gretu Garbo, Alexandera Dumase nebo J. W. Goetheho, stejně tak jako se teď usmívají na nás. Svým úsměvem a vlídností okouzlili třeba i fotografa Wilhelma von Gloedena nebo německého malíře Ottu Gelengema, kteří část svých životů také zasvětili Taormině. A výjimkou nebyl ani D. H. Lawrence, který se tu inspiroval při tvorbě jeho esejů a novel. A tak snad jedinou záhadou pro mě je to, proč právě v sicilské Taormině stvořil islandský autor Halldór Laxness první moderní islandskou novelu!?


Ze všeho nejdůležitější je však to, že se lidé v Taormině a na Sicílii vůbec nejen smějí, ale hlavně chtějí a umí smát, že chtějí být šťastní! A tak až zde zasednete ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, 200 metrů pod vámi bude šplouchat Jónské moře a na obzoru bude dýmat Etna, také se usmívejte a buďte šťastni! Vy, Vaši přátelé i celá Sicílie si to zaslouží!

Tip: A když už budete na jihu Itálie, dojeďte se podívat do Salenta (článek Salento, Karibik Středomoří)

Kamnicko-Savinjské Alpy

Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel.
Nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu.
Běžel jsem pak s jeho batohem zase dopředu. Není nic lepšího, než
když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí
hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do
údolí, protože si sotva vidíte pod nohy.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.

Tahiti: poklad Pacifiku

…O pouhých několik měsíců později přistál francouzský
mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest
pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi
a nekonečný zdroj snů…


Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.

{{reklama()}}

Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.

O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.

Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.


Památka na vojáky

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.


Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.

Gauguin

Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.


Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.

Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”


Huahine

Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Tahaa

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.


Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.

{{reklama()}}

Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.

O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.

Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.


Památka na vojáky

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.


Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.

Gauguin

Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.


Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.

Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”


Huahine

Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Tahaa

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.


Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Územím tetřeva hlušce

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník,
který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak
nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou
přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny
od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však
nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.


Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.

Nové hraniční přechody

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.

Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz

{{reklama()}}

Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.


Vezměte s sebou kolo

Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.

A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.



Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.

Nové hraniční přechody

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.

Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz

{{reklama()}}

Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.


Vezměte s sebou kolo

Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.

A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.


Nový Zéland – NP Nelson Lakes

Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit
Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli
v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat
se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani
očekávaný efekt.


Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).


Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.


Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.


Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.


Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).


Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.


Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.


Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.

Gasherbrum 2009: Průběh příprav

Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc,
což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál,
stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné
v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem
v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět
šťastně shledáme.

Aktualizováno

těsně před odletem

Odlet

Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.




Starší zápisky:

První vlna balení

24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….

Měsíc do odletu


Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.

{{reklama()}}


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Aktualizováno

těsně před odletem

Odlet

Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.




Starší zápisky:

První vlna balení

24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….

Měsíc do odletu


Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.

{{reklama()}}


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Výstup na Gašerbrum I

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma
dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří
světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na
hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou
pro mnohé horolezce a dobrodruhy.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou


Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.


Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou


Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.


Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Plavba jachtou po ostrovech Whitsundays

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do
Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se
nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays. Tyto ostrůvky jsou
oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte
se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte.

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.


Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

  • Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
  • Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
  • Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.


Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.


Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.


Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

  • Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
  • Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.


Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.


Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

  • Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
  • Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
  • Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.


Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.


Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.


Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

  • Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
  • Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.


Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Hawaii – Big Island

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud
patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku.
Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci
z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo
ukulele.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.