Rubrika: Jeskyně a podzemí

Obec Rudice na Blanensku byla dějištěm součinnostního cvičení Speleologické záchranné služby České speleologické společnosti. Pravidelná akce záchranářů měla letost slavnostnější charakter. Letos SZS slaví pětadvacáté výročí od svého založení.

Služba vznikla v roce 1982 po několika podzemních neštěstích. V té době u nás nic podobného neexistovalo a nebyl zde nikdo, kdo by byl schopen řešit krizové situace ve specifických podmínkách jeskyní. Jeskyňáři se proto rozhodli, že se musí naučit sami zvládat problémy v prostředí, které nikdo nezná lépe než oni.

Od skromných začátků, kdy bylo nutno vyvinout potřebné postupy a techniky a někdy doslova na koleně vyrobit potřebné pomůcky, se Speleologická záchranná služba vyvinula až do současné podoby, kdy se stala součástí integrovaného záchranného systému. Služba je dobrovolná a třicet záchranářů, osmnáct na Moravě a dvanáct v Čechách, vykonává činnost ve svém volném čase a za svou práci nedostávají žádný plat. Díky napojení na integrovaný záchranný systém jsou jeskynní záchranáři schopní zahájit akci do dvou hodin od svolání, při čemž průměrná doba dojezdu se pohybuje okolo půl hodiny. Díky spolupráci s hasiči naopak získávají v případě potřeby technické zázemí. V posledních letech dokonce zasahovali i v zahraničí.

Ve spolupráci se zahraničními záchrannými službami pomáhali čeští jeskynní záchranáři v roce 2002 se záchranou potapěče v jeskyních v maďarském Aggteleku. Díky této akci, na kterou vyjeli na vlastní náklady, zařadilo ministerstvo vnitra Speleologickou záchrannou službu mezi složky, které mohou být na státní náklady vyslány do zahraničí v rámci mezinárodní humanitární pomoci nebo na pomoc českým občanům, kteří se ocitnou v nouzi.

Obdobně jako v ostatních evropských zemích, tvoří i u nás část zásahů pomoc nikoli jeskyňářům, ale „civilistům“, kteří se z různých důvodů dostanou do problémů v jeskyních. Většina záchranných akcí probíhá v Moravském krasu, jakožto území nejvíce protkaném jeskynními systémy. Speleologičtí záchranáři sice vyjíždějí na ostrou akci zhruba dvakrát ročně, ale díky znalosti prostředí, jsou ve svém oboru nenahraditelní.

Fotografování v podzemních prostorách má svá specifika. Fotograf a jeho technika se musí vyrovnat často s obtížnou přístupností prostor, se zvýšenou vzdušnou vlhkostí, chladem, někdy blátem, vodou či prachem, ale hlavně s nepřístupem světla. Poslední překážka se naopak stává výhodou. Podzemní fotograf má k dispozici přesně to světlo, které si přinese. Sklepy a jeskyně se tak vlastně stávají nejlepšími ateliery, ve kterých je možné mít světlo naprosto pod kontrolou.

Pro zájemce o tuto specifickou fotografickou disciplínu připravujeme kurz fotografování v podzemí. Akce se uskuteční ve dnech 9. – 11. 11. 2007 v prostorách Ekologického volnočasového centra Švýcárna v Josefovském údolí u Adamova v Moravském krasu. Praktická cvičení a exkurze budou probíhat v jeskyních Křtinského údolí.

Vlastní kurz a hlavní fotoexkurzi povede Marek Audy. Ve spolupráci s firmou Zoner (software pro zpracování fotografií) a dovozci techniky Canon připravujeme další doprovodný program zaměřený na pořízení, zpracování a tisk fotografií. Domlouváme i možnost vyzkoušet si na místě speciální fotografickou techniku. Na místě bude možno v omezeném množství zapůjčit přilby a světla.

Příspěvek na uspořádání kurzu činí 580,– Kč a zahrnuje ubytování, stravování a odborný program.

Akci pořádá TOM Nová země, Cestovatel. o.s. a ZČ Hnutí Brontosaurus Modrý kámen ve spolupráci s jeskyňářskými skupinami Moravského krasu.

20.01.2007 07:00– Budí ma vlhko, teplo, tma a tlmený krik. Cez noc napadlo aspoň dva metre snehu. Zvonku nás vyhrabáva Medzo a Braňo. Všetky stany sú hlboko pod snehom. Rýchlo von a vykopávať. Kuchyňa je tiež pod snehom. Vchod do jaskyne zapadol. Je hustá hmla, dvíha sa vietor a stále sype biele sračky. Braňo sa prepadol k Denisovi do stanu a totálne ho zdemoloval. Mrzne –12°C. Stany majú potrhané tropika a polámané tyčky. Sneží, sneží a sneží. Ideme vykopávať vchod do jaskyne. Až do večera do 17:00 hod stále dookola vykopávame stany. Ležia na dne dvojmetrových kráterov. Večer už nieje miesto kam by sa dal ešte sneh odhadzovať a tak ich vyťahujeme na okraj kráterov. Do nich sa zmestí veľa snehu. Svietia hviezdy. Časí sa. Mrzne až praští –20°C. Z jaskyne vyliezajú posledné týmy. Všetko odstrojené. V priebehu večera a neskorej noci za svitu čeloviek nosíme ešte materiál na heliport.

21.01.2007  Celý deň likvidujeme tábor a 3 tony materiály transportujeme na heliport 500m od basecampu. Bude to zase na dva lety. Počasie nám praje. Svieti slnko a mrzne. Všade okolo je ohromné množstvo snehu, z hrebeňov svišťia do doliny lavíny. Predpoveď je dobrá. Zajtra ráno by mohol priletieť vrtuľník. Večer v kuchyni varíme grog. Koluje spirt. Oslavujeme, poniektorí až do rána. Tešíme sa domov.

22.01.2007 07:00– Skorý budíček. Raňajky za pochodu. Likvidujeme stany a zvyšok materiálu v pokluse vynášame na miesto pristátia. O 9:00 má priletieť vrtuľník. Je polojasno, tlak šiel dole, bezvetrie. Za chvíľu zaburáca za hrebeňom rotor a jedenásťtonová mašina sa rúti na pristátie. Zas biela tma. Pravá strana stroja sa prepadáva do snehu. Uf! Prvá skupina sa transportuje v zdraví dole. Behom nasledujúcich 5 min sa úplne mení počasie. Začína fučať silný bočný vietor a sneží. Viditeľnosť sa zmenšuje na únosné minimum. Už ani nepočítame, že sa pre nás dnes vráti. Stojíme ticho a bez slova načúvame. Je to tu! Adrenalín stúpa rýchlejšie ako vrtuľník klesá. Iljucha Alexandrov naviguje na pristátie. Vietor je silný. S mašinou to hádže 3m nad našimi hlavami. Shuvalov má strach a drží ma za ruku. Pevne mu ju stisnem. Niesom na tom o moc lepšie. Ľadové kryštály pichajú ako projektily. Otáčky rotoru mierne poľavili, hotovo sedí. Teraz to tam rýchlo nahádzať a preč odtiaľto. Vonku nechávame nejaké vaky s jedlom. Palubný technik nám dáva jasne najavo, že sme plný. Viac toho neunesie! Fučí stále silnejší vietor. Mašina sa klepe a zvyšuje otáčky rotoru. Ťažko, preťažko sa odlepí od vrcholku hory. Poryv vetru si s nami pohráva a situácia je tak tak na hrane. Dá sa to vyčítať z pohľadu palubného technika keď k nemu do pilotní kabíny vbehne uvolnený plastový sud. V 10:30 hod. dosedáme do piesku pláže pri mori v Gentiadi. Davaj spirit malaďéc… tepjer ničego nechoču… Bozkávame zem po ktorej chodíme, naša radosť je obrovská.

23.01.2007  Do­obeda balenie u Vátika v Gentiadi. Dozvedáme sa, že napriek otvoreným hraniciam nám treba zaplatiť víza. Braňo a Denis odchádzajú do Suchumi vysporiadať sa s týmto „výpalným“ Prechod cez hranice je bez problémov. Individuálne odchody domov. Klim a Zdenál vlakom cez Ukrajinu do Kyjeva. Zdenál potom sám autobusom domov na Moravu. Medzo a Spider si prezeráme Soči. Kandidát na olympiádu 2014 sa od mojej návštevy v 92 zmenil na nepoznanie. Na každom kroku luxus a blahobyt. Pre istotu nás ešte predvedie miestna polícia a celá stanica sa zabáva na čudnej kombinácii Čecha a Slováka. Asi sa už nedozvieme prečo? Večer v miestnom Kazašku na stanici v Adleri zapíjame úspešnú expedíciu 100 gramovými vodkami. Za dvesto rubľov nám hrajú hit Čórnie glazá.

24.01.2007  Vo vlaku esť balšája kultúra … Hrá sa na gitare a užívame si ešte ruského folklóru…

25.01.2007  Nes­koro večer prichádzame na Kurský vakzál do Moskvy. Množstvo vakov a transporťákov zas putuje cez celú stanicu do áut. Totálne strhaný padáme do spacákov na zemi detskej izby u Denisa. Jedno z detí ma ťahá za ucho, no je mi to jedno. Tvrdo zaspávam a nezobudila by ma ani ďalšia VOSR (VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce – pozn. redakce)

26.01.2007  Lenina zase neuvidíme, je zatvorené. Celý deň sa kocháme Moskvou hľadáme nejaké múzea ,no moc sa nám nedarí. Je nám to však jedno, toto mesto je jedno veľké múzeum.Určite sa sem ešte vrátime. Večer na dači u Sklyara v ošiali skáčeme zo sauny priamo do snehu a mlátime sa brezovou haluzinou. Užívame si civilizáciu a zimu kým sa dá. U nás vraj začali kvitnúť konvalinky, tu je –20°C. Rusko zas raz nesklamalo. Kŕmime sa krevetami a suši, lejeme do seba pivo. Zajtra to končí, ide sa domov. Pre zmenu letíme do Viedne cez Miláno.

28.01.2007  Blan­sko CZ… ráno okolo 06:00 konečne ležím vo vani. Poobede priviezli bagáž, ktorá nás nedobehla v Miláne. Doma mám novú saunu… Mojtín SK… prebúdzam sa v príjemnom objatí mojej priateľky a náš druhý pokus o samovraždu, mi pripadá už iba ako sen. Ťažký sen. Pekný sen…

15.01.2007 11:00 -Každé ráno nás budí telefónne spojenie s vyšším táborom alebo s povrchom. Je to super vec, veľa srandy ale hlavne to uľahčuje prácu. Natiahnuť kábel až sem stálo veľa úsilia ale stálo to za to. Behom raňajok Klim, Jura a Medzo plánujú čo sa bude robiť dnes. Stačíme prebrať byznys, pracovné problémy a tiež rodinu. O 17:00 odchádzajú do tábora –1960m Peremička. Poobede Zdenál, Max, Vitja a Spider zostupujú na dno starej vetve Game Over –2060m. Nový Český rekord! Cestou naspäť odstrojujú laná, ktoré bude treba za sifónom Kvitočka. Okolo 21:30 prichádza z KSS Medzo, Jura a Klim a po malej porade striedajú Dymu, Vitja, Maxa a má ísť aj Spider, no ten prehovára Zdenála, aby si to spolu vymenili. Zostať chceme všetci, pretože vypustenie sifónu Kvitočka je stále reálne a prípadný postup cez ďalšie sifóny Podnir a Unitaz a dosiahnutie finálneho s5 v hĺbke –2140m je stále možné. Keď už skúša niekoho z nás aj podplatiť, dosiahne svojho. Trochu sa potlačíme. Stan pre štyroch praská vo švoch, no večer je veselý a kuchtíme všelijaké špeciality. Hlavný chod je sudánska ryža s mäsom.

16.01.2007 10:00– Raňajky a dve hodiny známeho dialógu „vaprós… padaždí, padúmájem“. Varíme a plánujeme ďalší postup. Pred obedom je jasné, že sifón sa nepodarí vypustiť a tak na dno idú len potápači. Dyma polámal hadice a voda sa vracia do sifónu. Medzo je nespokojný, dosiahnutá hĺbka –1960m mu nestačí. Magická 2000ka ho láka a tak prehovára Shuvala na ešte jeden zostup aspoň do Game Overu. Stále tu možnosť je, v studni zvanej Milénium treba osadiť meráky výšky vodnej hladiny a tu je aj kóta –2000m Odchádzajú o 12:00. Klim a Jura sa spúšťajú ku Kvitočke. Medzo sa šťastný vracia do tábora. Klim a Jura sa pripravujú na ponor. Borci zabudli dve potápačské fľašky. 16:00– Zanorí sa druhý z potápačov Jura Bazilevskij. Cez dva sifóny „Podnir“ a „Unitaz“ sa dostávajú k finálnemu s5 Dva Kapitána, kde sa naposledy v septembri 2006 podarilo Y.Kasjanovi a G.Samokhinovi dosiahnuť mety –16m/30m s tím, že sifón neprekonali. Po orientačne veľmi obtiažnom ponore s obmedzenou zásobou vzduchu sa podarilo dostať O.Klimčukovi do miest –30m/80m, kde sa chodba začala dvíhať hore. Tu vyviazal vodiace lanko a vrátil sa nazad. Návrat potápačov o 23:00. Varíme a oslavujeme. Nový rekord sveta –2170m je tu. Neskoro v noci sa darí spojiť s povrchom. Hore sa prehnal uragán. Odniesol dva stany aj s vecami. Mráz –25C. Tí, čo zostali hore, sú zalezený v kuchyni aby prežili a závidia tým pod zemou.

17.01.2007 09:00– Likvidujeme bivak. Balíme bordel a všetko čo sa musí vyniesť na povrch spolu s prázdnymi fľaškami. Delíme sa na dve družstva. Medzo, Zdenál a Spider a druhé družstvo Klim, Jura a Shuvalov. Cieľom je vystúpiť až do tábora Sandy Beach na –1400m spolu s prekonaním s1. Vyrážame ako prví. Krátka zástavka v KSS –1630m kde v stane varíme čaj a niečo zjeme. Pri pretláčaní sa cez úžinu pod šachtou Everest Medzo utrhne karbidku a tá mizne v hlbokom jazierku. Našťastie unikajúce bublinky mu prezradia polohu ale zadarmo to nieje. Je durch mokrý. Úžina s názvom „Farvátor Rejsnera“ je spolu s Trúbou najužšie miesto v celej jaskyni. Transportné vaky sa posielajú po vode a my sa bez prilby a odstrojený materiál pretláčame otvorom 25×35cm. Neskoro večer sme pod Everestom. Prezliekame sa do gydra. Tých 40m hore oblečený v gume a s plným vakom je trápenie. Hore skontrolovať a nasadiť automatiky, fľašky za overál, nasadiť okuliare a pod vodu. Spider si zabúda zapnúť prilbu a pod vodou ide úplne po tme. Preťahujeme pytle a Medzo po krk vo vode sa snaží spraviť aspoň jednu fotku. V bivaku sme o 23:00. Je tu plno ledva si nájdeme jeden spacák. Vidinu bezsennej noci vylepšuje iba Spider, keď nevedomky vhadzuje svoje práve usušené ponožky do cestovín s kečupom.

18.01.2007 13:00– Odchádzame z bivaku –1400m s plnými a ťažkými vakmi. S Medzom nesieme tri plné. Deväť hodín trápenia a driny. Po ceste ešte chceme fotiť. Cesta je nekonečná. Kedykoľvek si už myslíme, že to je posledný stupeň, vždy sa objaví ďalší a ďalší. V –1200m stretávame Denisa Provalova. Ide z bivaku –700m pre ďalší materiál. Dva roky sme sa nevideli, máme o čom pokecať a je dôvod na oddych. V obrovskej kaskáde nám zmizol Zdenál spolu s obrovským vakom. Vidina teplého bivaku s jedlom a čajom je lákavá. Dyma liezol pred nami z tábora –1400m do tábora –700m celých 14 hodín a je úplne grogy. Ošetrujeme mu krvavé podliatiny spod sedáku a čižiem, ale ani to moc nevníma. S lyžičkou v ústach zaspáva ako poleno. Jeme, pijeme a behom chvíľky zaspávame aj my. V stane pre štyroch sme „iba“ šiesti. Spider zas vhodil svoju kuklu do polievky.

19.01.2007 10:00– Berieme svojich neoddeliteľných a verných kamarátov transportného charakteru do podvesu a pomaly sa sunieme hore. Mám dojem že tento monotónny príbeh nikdy neskončí a po toľkých dňoch v podzemí si už nedokážeme vybaviť ďalšiu cestu na povrch. V jaskyni sa teraz pohybujú ľudia, ktorí prileteli druhým vrtuľníkom. Zostupujú až do –1400m a postupne tlačia všetok materiál k povrchu. Medzo sa pokúša ešte niečo nafotiť. Jeho starý Canon dostáva vo vlhku a prachu poriadne do tela. O 19:00 večer vyliezame po viac ako desiatich dňoch z podzemia, z toho asi 105 hodín zavesený na lanách. Moja predpoveď sa splnila do bodky. Je tma, fúka silný vietor, –20°C a sneží. Na poslednom istení ešte robíme záverečné foto, ale zima už na nás útočí. Bojujeme s cestou k táboru. Fixné laná sú zasypané snehom a primrznuté. Za posledné dva dni, napadlo cez dva metre snehu a stany sa museli neustále vykopávať. Doslova vbiehame do nášho snežného iglu obalený snehom a ladom. Dostávame do sebe mraky vriaceho čaju. Servis je perfektní. Chlapci s nami na povrchu počítali a pripravili čaj aj jedlo. Sneží, sneží a sneží. Snažíme sa ešte dovolať svojim blízkym, ale nieje signál. Na Braňovi je vidieť, že sme mu už chýbali. Ponáhľam sa do spacáku a za chvíľu už neviem o sebe. Braňo ma budí ešte za tmy. Stan sa prehýba pod náporom snehu a von sa musíme doslova vyhrabať. Všetko je pod snehom.

10.01.2007 11:00– Dobalujeme posledné veci. Ja pribaľujem ešte svoje fotenie a blesky. Sú to kilá navyše. Spolu s Pavúkom mizneme pred obedom vo vchode z ktorého vanie príjemný teplý a vlhký vzduch. Naposledy si užívame slniečko. Nikto nevie, kedy ho zas uvidíme. Stavil by som sa, že keď za pár dní vylezieme, bude to najhoršie počasie aké si môžeme priať. Vždy to tak je! Cez Sínusoidu berieme päť ťažkých transporťákov plných benzínu a vybavenie pre najnižšie položené bivaky. V túto chvíľu ešte nevieme, že toto odporne ťažké bremeno, budeme ťahať až do –1400m k prvému sifónu. V 19:30 po necelých deviatich hodinách sme v bivaku –700m Petit drú, na dne sedemdesiat metrovej šachty. Až sem bol vápenec na stenách prevažne svetlo šedý, miestami sa objavuje krasová výzdoba. V stane už čaká Rejsner. Asi hodinu po nás prichádzajú do stanu Čeljabinci a Vladivostočani. Stan je naplnený viac ako na maximum. Je nás osem a stan je tak pre šiestich. Zdá sa ,že v podzemí sa moc nevyspíme.

11.01.2007 11:00– Spolu s Medzom vyrážame v skupine, my dvaja a päť ťažkých vakov. Cieľom je bivak –1400m. Už po pár metroch za steny menia na zlepence, vápenec tmavne, pribúda vody. Cestou fotíme. Na „Sandy Beach“ dochádzame až večer o 20:00. Je tu najväčší bivakový stan aký som videl, vyrobený z alufólie na darčekové balenie. Po nás prichádza ešte Braňo a Andrej Myslivec. Spí nás tu jedenásť. V jednom spacáku po troch. V noci je zima, túlime sa s Pavúkom k sebe a konečne sa trochu vyspíme. Braňo zase chrápe. Na trase z bivaku –700 k bivaku –1400 je najhlbší stupeň –70m.

12.01.2007 08:00– Medzo vstáva zase prvý. Začína variť a zvuk variča budí ostatných. Dnes nás čaká ponor v sifóne –1400m ,cesta k táboru KSS na –1630m a transport materiálu. Plánovanie dňa funguje spôsobom: vaprós… padaždí, padumájem… Jednoduché otázky sa riešia niekoľko hodín. Na všetko je kopec času. Zdenálovi sa pripálila ryža. Rusi to komentujú po svojom, “V katóroj derevni tebjá účili mešať rys?“. Doobedie je plodné a plné smiechu. Behom varenia sa mení situácia. Braňo za sifón nejde. Vraj by sa nevliezol do ďalších podzemných táborov a posielajú ho na povrch. Berie to hrdinsky, aspoň na pohľad. Za sifón ide celkom 9 ľudí. Zdenál, Max, Vitja, Dyma a Shuval v prvej skupine a Medzo, Spider, Klim a Jura Bazilevskij v druhé skupine. Vyrážame v 16:00 z bivaku Sandy Beach. Asi za pol hodiny sme pri ňom. Dlhý do 6 metrov a rozmeroch cca 0,6×0,7m. Prekonávame ho v gumených suchých oblekoch zvaných „gydrokostjum“. Veľa času zaberá než cez sifón dostaneme veľké množstvo materiálu. Spider nieje vo svojej koži a je to na ňom naozaj vidieť. Pod zemou sa ešte nepotápal. Hneď za sifónom je p40 zvaná Everest a až dole sa vyzliekame z gydier. Nasleduje najužšie miesto v celej jaskyni a potom už len studne nie hlbšie ako 30m a krásne vyzdobené meandre s podzemnou riekou. 00:30– Bivak KSS stojí na dne p30 šachty kúsok od brehu podzemnej rieky. Jeho názov je zložený z mien detí troch jaskyniarov, Káťa, Stepan, Sáša. Kým tvrdo zaspíme, ešte stihneme s Pavúkom v spoločnom spacáku rozobrať našu výpravu. Tri dni ideme k Čiernemu moru, zaplatíme si rozbitý vrtuľník ktorý nás horko ťažko vyloží 2300 m vysoko, tu vlezieme do jaskyne, kde po troch dňoch lezenia, plazenia, potápania a nadávania na neskutočnú drinu, skončíme zase na úrovni mora. Tam sa otočíme a ďalšie tri dni sa po lanách trmácame s ťažkými vakmi naspäť hore, odkiaľ nás vrtuľník zvezie dole k moru. A my si za to ešte aj radi zaplatíme. Sme my normálni? Nakoniec sme sa zhodli, že energia vynaložená na takýto výkon by vytlačila Tatrovku aj na Gerlach a tvrdo zaspávame vo vzájomnom objatí.

13.01.2007 10:00– Raňajky. Medzo, Klim a Jura sa presúvajú k Modrému sifónu –1750m pokúšať šťastie. Cesta k nemu vedie krásnymi priestrannými meandrami a studňami a je naozaj modrí. Spider a Dyma odchádzajú do bivaku Peremička –1960m. Cieľom je dopraviť tam fľašky pre ďalšie ponori ,jedlo a benzín a vrátiť sa späť. Medzo sa ešte vracia od sifónu do tábora KSS pre zabudnutý telefón. Max, Vitja, Zdenál a Shuvalov sú už v tábore Peremička. Včera tam stavali stan. Spider a Dyma vyrážajú o 16:00 a vracajú sa o 05:30 ráno. 16:00– Klim sa ponára do Modrého sifónu a asi po 30 minútach sa vracia. Sifón sa podarilo prekonať! 30m dĺžka a 2m hĺbka. Na druhej strane je okno asi 8m vysoko a ďalšia studňa. Do bivaku sa vracajú v 0:30. V bivaku na –1960m zostavá Zdenál, Shuvalov, Vitja a Max z Vladivostoku. Ostatní sú naspäť v KSS –1630m.

14.01.2007 11:00– Raňajky. Medzo sa zas vracia k Modrému sifónu pre zabudnutý remeň od závažia, za hodinu je späť mokrý ako myš. Organizácia práce pod zemou je katastrofálna. Už si začíname zvykať na ranný rituál v stane, “vaprós… padaždí, padúmájem“ no naši potápači ktorí všetko plánujú, na veľa vecí zabúdajú a my si to odskáčeme. Po raňajkách ide Medzo, Jura a Klim naspäť k Modrému sifónu. Máme málo vzduchu toto bude posledný pokus o jeho prekonanie. Spider a Dyma druhý transport materiálu do tábora Peremička –1960m. Vidieť na nich ako sa im do toho nechce. Kúsok od bivaku sa nastupuje do chodieb priemeru odpadového potrubia zvaných „Trúba“. Je to 60 metrový kanál na hranici prieleznosti. Na mape je zakreslená iba tenká čiarka s názvom „Way to the Dream“. Realita však s týmto názvom nemá nič spoločné. Chodba sa krúti ako had a ťažký transporťák priviazaný za nohu nás vytáča do nepríčetnosti. Do KSS prichádza Shuvalov s Zdenálom. Vracajú sa k sifónu na –1400m pre laná a plaketky na ďalší prípadný postup. Striedame sa v stane. Borci idú variť, my ideme dole. V Modrom sifóne sa podarilo zlaniť stupeň p16 a nasleduje ihneď ďalší sifón. Do tábora sa vracajú o 02:30 Spider a Dyma transportujú ďalší materiál k sifónu „Kvitočka“, kde medzi tím Max a Vitja zbudovali systém hadíc, aby odklonili podzemní potok do staréj vetve Game Over. Tým prítok do sifónu ustal. Vypúšťanie sifónu tak mohlo začať. Medzitým hore v KSS –1630 m mal Medzo vianoce. Bivakom otriasol strašný smiech. Shuvalov sa šmykol na hovne a rozbil si čelo a nos. V bivaku KSS zostáva len Medzo, Klim a Jura. Pre Medza to je jediná noc, kedy sa poriadne vyspal. Zdenál a Shuvalov zostupujú do Peremičky. Dole začínajú vypúšťať sifón. Dyma preplával Kvitočku –4m/13m a pretiahol hadicu za sifón, kde ju vysunul cez prepad do ďalšej studne. Zavodnil ju a začal vypúšťať sifón. Ostatný kontrolovali celý systém z miest pred sifónom a sledovali odtok hlavného ťahu do starej vetve Game Over. Pri návrate cez sifón sa však Dyma zaplietol do zakrútených hadíc a skoro sa utopil. Spotreboval tak vzduch, s ktorým sa počítalo na finálny útok v s5. Hladina klesá veľmi pomaly. Vypúšťanie sme spočítali na cca 20 – 25 hodín. Dnes odletela prvá časť expedície Muchin, Rejsner a ďalší. Prileteli Skljar, Denis Provalov a Leningradci.

05.01.2007 08:00– Dobalujeme materiál a prvá várka ide dodávkou do Suchumi na letisko. V kúte letiska leží rozobraté torzo našej havarovanej helikoptéry Mi-17 z roku 2005. Pri pohľade naň ma striasa. No pri pohľade na náš „nový“ idem do kolien. Škoda že tu nieje Spider. Ten sa teraz vyvaľuje na pláži a čaká na prílet kopy šrotu na ktorý sa ja, práve v nemom úžase pozerám. Aspoň že pilot nieje ten starý. Ja toho Muchina zabijem. Nasadám s obavami, zmierený zo smrťou. Štart a let prebieha celkom v pohode, strach prišiel až v okamihu pristátia. Vrtuľník sa trase nepredstaviteľným spôsobom a vonku je len biela tma. Pilot dosadá takmer za nulovej viditeľnosti na vrcholku malého kopca a po vykládke sa točí ihneď pre druhú skupinu ľudí, ktorá čaká v Gentiade na pláži u mora. Dole je teplo. V zimnej výbave sedia v piesku a pozorujú vlnky. Chcel by som vidieť Spiderov pohľad. Začujeme zvuk rotoru a v ďalších sekundách uvidíme rozpadajúceho sa oceľového vtáka. Zaľahneme hromadu transporťákov a batohov uprostred provizórneho heliportu. Ešte tesne pred tím než sa stroj odlepí od zeme na druhu vynášku sa Zdenál pomodlí, pozrie na mňa a povie. Neboj sa, rodičia za nás nechali slúžiť omšu. 12:00– Vyberáme miesto pre basecamp a transportujeme z kopca dole materiál. Družstvo v kuchyni pod provizórnou celtou u velikého kamenného bloku už varí. Ostatný stavajú stany a triedia materiál. Muchin kope latrínu, Rejsner a Iljucha Alexandrov začali kopať záhrab vo veľkom záveji, kde bude kuchyňa jedáleň a spoločenská miestnosť. Zharkow a Shuvalov išli nájsť a vykopať vchod do jaskyne. Pekné počasie nám vydrží len doobeda, začína fučať, teplota klesá k –10°C. Už sa trasieme pod zem.

06.01.2007 07:00– Medzo vstáva ako prvý. Je to ranný vták. Shuvalov lezie zo saku o hodinu neskôr. Do jaskyne odchádza prvá vystrojovacia dvojka Shuvalov a Medzo. Na vystrojenie celej jaskyne je treba tri kilometre lán a päťsto kusov plakiet a karabín. Okrem toho treba raz za rok vymeniť kilometer už opotrebeného lana. V rozmedzí asi dve a pol hodiny po nás ide Klim a Spider. Prvá dvojka strojí do cca 150m. V malej studni strieda Medza a Shuvalova Klim a Spider. Tí končia za meandrom Krym pred stupňom p140 na –300m. Ako tretia dvojka ide do jaskyne Zdenál a Braňo. Doťahujú to na hranu veľkej kaskády p150. Hore medzitým chlapci vykopali obrovské snežné iglu, kde bude po celý čas nášho pobytu kuchyňa a jedáleň. Vyliezame postupne až do noci. Vnútri je pohoda a teplučko. Hmm, teplo tu uprostred Kaukazu. Je treba sa šetriť a efektívne hospodáriť s energiou. Teraz už nás čakajú každý deň hlbšie a hlbšie zostupy.

07.01.2007 07:00– Budíček a raňajky. Medzo a Shuvalov idú vystrojovať až do bivaku v –500m. Cez „Veľkú kaskádu“, čo je šachta 150m hlboká 20 m široká, končiaca v –500m a cez ďalšie nehlboké stupne pokračujú až k meandru „Sínusoida“. Ide o meander asi 600 m dlhý. Priestup znalého jedinca trvá s jedným vakom okolo pól hodiny. Práve vo¨„Veľkej kaskáde“, sa pred pár rokmi stal vážny úraz a niekoľko dní stade transportovali zraneného. Pred meandrom ich dobieha ďalšia dvojka Klim a Spider. Tu dochádza ku striedaniu. Shuval a Klim idú na čelo vystrojovať krátke stupne v Sínusoide. Medzo a Spider prestrojujú kratšie stupne pred meandrom a s piatimi transportnými vakmi, benzínom a zásobami pre bivak prestupujú meandrom. Končia na hrane mohutnej p70 „Petit Drú“, na jej dne je bivak „-700“ v hĺbke –680m. Hore vyliezajú o 21:30 hod. Napadlo 20 cm snehu a mrzne. Ešte, že sú od vchodu do basecampu natiahnuté fixné laná. Spider sa presunul do väčšieho stanu ku Klimovi a Zdenálovi. Medzo a Braňo tak majú viac miesta v stane. Braňo síce chrápe, ale na to už je Medzo zvyknutý z Venezuely.

08.01.2007 07:00– Zas nevieme čo nás čaká. Rusi sa dohadujú len medzi sebou, nás do svojich plánov moc nezasvecujú. Doobeda balíme materiál, obed a zase balíme materiál asi sa niečo chystá. Poobede sa dozvedáme, že dnes do zeme nejdeme. Zbytok dňa pijeme čaj a stále niečo žujeme. Zdá sa že stravy tu máme aspoň na mesiac. V podvečer začína snežiť. Napadlo asi pól metra a začína fúkať vietor. Teplota klesla k –15°C. Ďalšie skupiny medzi tím v zemi stavajú bivak –700m a naťahajú laná ďalej k bivaku „Sandy Beach“ –1400m. Večer asi dve hodiny odhadzujeme zasypané stany.

09.01.2007 08:00– Balíme veci. Ešte stále nám nikto nedokáže povedať, čo sa bude robiť dnes. Obed. Balíme veci. poobede sa dozvedáme, že zajtra ideme na 10–12 dní pod zem. Kam, to však už zas nikto nevie. Zdenál je so Skljarom, Muchinom a ďalšími na bivaku „Petit drú“ –700m. Pôvodne mal byť dole iba dva dni ,ale vývoj neskorších udalostí mu to nakoniec predĺžil na dvanásť. Zbytok dňa balíme ďalší a ďalší materiál. Večer je nádherný. Nad hlavou máme čierny a hlboký vesmír. Na kopci nad táborom chytám mobilný signál a dávam vedieť domov, že sme v poriadku a dlhší čas sa neozvem. Ako poznám moju mamu, celý ten čas sa poriadne nevyspí a bude sa strachovať. Doma som sa chvíľu pohrával s myšlienkou zatajenia celej expedície. Čo to tým našim rodičom a blízkym robíme???

31.12.2006–01­.01.2007  Blan­sko CZ 17:00– Niekde som stratil vstupenky do divadla. Divadlo u Mrštíků stíhame tak tak. 21:00– Doma sa ešte dobalujem. Ide na mňa predodjazdová nervóza. Zajedám to chlebíčky. Papóšek škrieka v klietke a umocňuje moju cestovnú horúčku. Maruška smaží rezne na cestu. 2:00– Raďas ma vezie do Viedne na Schwechat. 03:00– Sedíme ešte v Brne v práci a zadávam bankové príkazy na mesiac dopredu. 05:30– Viedeň Schwechat – s Medzom, Braňom a Raďasom v bistre na čajíku. Akoby ani nebol Nový rok Mojtín SK 00:00– Výstrelom šampanského vítame príchod nového roku na základni nášho klubu. 00:15 už sedím v aute a prázdnou diaľnicou a hustou hmlou, uháňam do Trnavy kde ma už čaká taxi s Braňom Šmídom. Ten prežil Silvestra sťahovaním svojho bytu z Blavy do Trnavy. Presun na rakúske letisko prespíme.

06:40– Opúšťame novoročnú Viedeň smer Rím. 08:40– Pristávame na ľudoprázdnom letisku v Ríme. 11:30– úplne prázdnym lietadlom A-321 pre 170 cestujúcich letíme do Moskvy. Príde sa na to pozrieť aj sám pilot. Vrážam mu do ruky fotoaparát, o tento záber predsa nechcem prísť. 14:00– Moskovský čas. Po päť hodinovom lete pristávame na Šeremeťeve, tu nás očakáva ako vždy Denis Provalov a vezie nás k Muchinovi na Medvedkovo. 17:00– Večerná družba u Muchina. Šalát, ryba a vodka. Spomíname na našu poslednú akciu spred dvoch rokov, keď sme na Kaukaze rozbili jeden z troch abcházskych vrtuľníkov. Našťastie to všetci prežili, iba Medzo si to odležal na operačnom stole. Možno ťaháme čerta za chvost, ale túžba zdolať pod zemou dvetisíc metrovú hranicu je silnejšia ako strach. A jediné miesto na svete kde sa to dá uskutočniť, je Kaukaz, Abcházia, pohorie Arabiky. A teraz v zime iný spôsob ako vrtuľník ani nieje. Muchyn nás ubezpečuje, že poletíme lepším strojom ako minule. Neviem prečo, ale neverím.

02.-03.01.2007 08:00– Rubeľ je ku korune skoro 1:1. Pamätám časy, keď bol 1:10, ale aj jeho slabú chvíľku v 92. Vtedy sme sa cítili ako Nemec na Slovensku. Doobeda stíhame malú prehliadku Moskvy a keďže je zima ako v Rusku, Červené námestie robíme v pokluse. Lenina nestíhame, bude musieť dva týždne počkať. 18:00– Cez celú železničnú stanicu “Kurtský“ prenášame nekonečné množstvo expedičného materiálu z áut do vlaku. Čaká nás 1385 km a 39 hodín jazdy vlakom, čo je asi 35 km/h. Cez Tulu, Voroněž a Rostov na Donu smer Adler. V Rostove pristupuje Andrej Myslivec a prináša darček v podobe surovej, jemne priúdenej ryby, niečo ako nášho kapra. Muchin ju kuchá a Medzo si na nej pochutnáva (Fúj). Medzo je gurmán, skúša aj riečne raky. Kupujeme horúce zemiaky, kvašáky a karbonátky, dežurnaja nám varí čaje zo samovaru. Pavúk nadväzuje družbu s dévuškami a bábuškami, Braňo sa pridáva zo svojou chorváčštinou. Medzo sa skamarátil s nejakým Čečencom z Grozného, „vrana k vrane sadá“. Cestovať v Rusku vlakom, sa nám móóóóóc páči.

04.01.2007 09:30– Adler hlavná stanica, podľa Medza sa tu za posledných trinásť rokov nič nezmenilo. Ten tu v 1992 zažil začiatok občianskej vojny medzi Abcháziou a Gruzínskom. Vykladáme veci z vlaku a tlačíme ich rovno do taxíkov ktoré nás odvezú na abcházsku hranicu. Hranica je už od minulého roku otvorená. Koniec problémov s prechodom do Abcházie je však len relatívny. Na abcházskej strane hranice po nás chce colník vidieť poistenie. Pavúk vyťahuje tu bezcennú plastovú kartu českej zdravotnej poisťovne a s kľudom masového vraha mu s ňou zamáva pred nosom a vraví „Éto dlja nas inostrancov.“ Colník je spokojný a múdro pokyvuje hlavou. 11:30– V Gentiade doma u djadji Vatika – náš basecamp. Po obede prichádza Oleg Klimchouk a Zdena Dvořák + ďalší účastníci expedície. Celý deň balíme a balíme a balíme. V podvečer na verande sa stretávame v plnej zostave. Nasleduje gruzínske národné jedlo – vodka, čača, víno a takto potužený a osmelený, ideme sa kúpať do Čierneho mora. Teplota vody sa blíži pevnému stavu a Medzo s Pavúkom v nej vydržia sotva dvadsať sekúnd. Pri ceste do Gagry nadväzujeme družbu s mladými Arménmi, ktorí sa dobre bavia na našom pestrofarebnom športovom oblečení. My sa nesmejeme, oni sú všetci v čiernom. Vlastne, všetci sú tu iba v čiernom alebo šedom.

Vydali jsme se na týdenní dovolenou do Rakouska. Začátky našeho pobytu provázelo trvale plačící nebe, které pokašlávalo silným větrem a nepřízeň počasí byla takřka jednoznačná (a tentokrát také jednoznačně předpovězená) po několik dlouhých dní. Vytrvale pršelo celé noci a déšť zvolna ustával kolem poledne. To jsme se plni nadšení vydali na velmi lehké odpolední výlety do třech nedaleko sebe ležících lokalit. Zhruba v okruhu dvou kilometrů kolem Pinzgau´s Saalachtal v provincii Salzburg, se nachází tři mimořádně nádherné přírodní skvosty – Saalachtal.

První půlden jsme strávili procházkou půvabným údolím kolem horské říčky a podél vodopádu do divoké soutěsky plné kaskád, tiše prošli orchidejovou stezkou a romantickou krajinou severního Rakouska v oblasti zvané Vorderkaserklam.

Vorderkaserklamm

Vorderkaserklamm (uznaný jako chráněná přírodní oblast v roce 1977) mezi St. Martin a Weissbachem byl poprvé zpřístupněn návštěvníkům v roce 1882. Před 12–14 tisíci lety, kdy roztával ledovec z poslední doby ledové, začal si razit cestu tvrdou skálou (v průměru 6 mm každý rok).

Dnes je soutěska (roklina) již 400 metrů dlouhá, 80 metrů hluboká, více než 6 metrů široká na vrcholu a 80 cm úzká na svém dně. V soutěsce bylo vytvořeno celkově 51 lávek pro pěší a 35 chodníků s 373 schody. Stoupá se střídavě vzhůru po dřevěných lávkách a schodech a ze samého vrchu kopce, kde jsou šipky uvádějící orchidejovou stezku se zase zvolna klesá po úzkých vyšlapaných cestách směrem z druhé strany kopce dolů k parkovišti. Počítání schodů je doménou Karolínky, já bych to nezvládala, protože cestu sleduji mnohem více než svýma očima jedním tajemným okem fotoaparátu. Slunce vesměs nezasvítilo, atmosféra byla ponurá, mollová, zastřená mlhou a párou stoupající z vody. V peripetiích vodního toku, který šuměl a byl bílý jako šlehačka se povalovaly zbytky ulomených větví i celých kmenů. Fotilo se špatně.

Před vstupem do soutěsky (2,5 km jízdy ze státní silnice Bundesstrasse 311), se mohou návštěvníci projít přírodní rekreační oblastí s rybníkem ke koupání a místem k pikniku. Narazíte ovšem ještě na docela malé jezírko, na kterém jsou dva vory a bidla. Holky si vesele naskákaly na vor a projížďku po celém jezeře za mohutného odpichování od mělkého dna zvládly za pár minut. Fušku jim ale dalo vor z vody zase vytáhnout a upevnit, manžel jim musel vydatně pomáhat. Zážitek se jim ale nesmírně líbil a už vymýšlely na kterých všech mělkých rybnících co znají by mohly nechat zbudovat vory, pronajímat je dvacku za povození a vydělávat si peníze přes léto. Možná nějaký podnikatel důchodce by si z toho živnost opravdu udělat mohl. Tady byly vory k dispozici zdarma. U vstupu do soutěsky je také bezplatné parkoviště.

Soutěska a občerstvení je otevřeno od května do října. Je tam také malý areál pro děti, s houpačkami a prolézačkami. Většinu dětí je ale vidět, po absolvování trasy s rodiči, bosky v řece jak poskakují z kamene na kámen. Ve vodě nožky dlouho nevydrží, je opravdu ledová, ale báječná.

Stejný den jsme ještě stihli nedaleko ležící a známé jeskyně. Byla to velmi vhodná volba, protože nebe začínalo mít barvu čím dál temnější a první kapky deště po několika hodinách sucha opět skrápěly listy stromů i trávu. Než jsme našli vchod spustil se akorát hustý déšť. Nebylo tedy kam spěchat a v jeskyních jsme se mohli zdržet libovolně dlouho. Šlo to, protože pobyt nebyl nijak omezován průvodcem. Prostě jste vešli a svobodně chodili kudy chtěli.

Lamprechtshohle

Lamprechtshohle se svojí celkovou délkou přibližně 51 km, je jedním z nejrozsáhlejších jeskynních systémů v Evropě. V roce 1993 objevili jeskyňáři z Polska další vstup ve výšce 2 178 metrů. V současnosti je Lamprechtshohle jednou z nejrozsáhlejších průchozích jeskyní na světě.

V části jeskyně zpřístupněné návštěvníkům, se můžete projít po lehce přístupných chodnících asi 700 m do nitra hory a dostat se na prostornou plošinu, která díky tomu, že je 70 metrů nad ostatními částmi jeskyně, může nabízet návštěvníkům působivý pohled na nejlépe nasvícené části jeskyně. Jsou to až neskutečné prostory a monumentální pohled shora dolů. Jinak mimochodem nahoře nic zvláštního neuvidíte, jsou tady dva úplně maličké vodopádky skrz něž vykukují různé roury a světlo velmi slabé. Osvětlený je jen jeden uměle vybudovaný vodopád o „jedno jeskynní patro“ níže (ten je zachycený na fotografii). Jediné, co je vážně omračující je kaskádovitý prostor uprostřed masy kamene.

Dcera Karolína napočítala při sestupu z nejvyššího veřejnosti přístupného prostoru až k východu celkem 360 schodů, které jsme před tím zvolna a v klídku poctivě vystoupali. Cesta zpět je stejná jako cesta vzhůru na rozdíl od Worderkaserklamm, kde uděláte pomyslné kolečko přes celý kopec. Měli jsme tedy nezapomenutelný zážitek dokonce i při nepříznivém počasí. To už venku lilo jako z konve a chráněnou přírodní oblast Siesenbergklamm jsme museli nechat na nějaký den příští, i když jsme si zakoupili vstup na všechna tři místa najednou. Dalo se tak výrazně ušetřit. Naštěstí nebylo nutné projít je v jediný den.

Jeskyně i restaurace jsou otevřeny po celý rok. Takže i Vám doporučuji výlet právě sem, když si nebe usmyslí vás při toulkách zdejší překrásnou a harmonickou přírodou důkladně potrápit. Proč hned věšet hlavu a nadávat na nepřízeň osudu.

Když procházíte zejména staršími částmi našich měst, můžete si být téměř jisti, že alespoň v některých místech, se pod vašima nohama nachází podivuhodný svět dávných sklepení, kanalizačních štol, vodovodů, obranných chodeb, krytů a jiných podzemních objektů, z nichž některé jsou známé a dokonale zdokumentované a jiné čekají v zapomnění na své znovuobjevení. Nejinak je tomu i v našem hlavním městě.

Jestli vás zajímá, co všechno je pod pražskou dlažbou k vidění, navštivte výstavu Podzemní Praha. Již třetí rok ji najdete, jak jinak, v části pražského podzemí, konkrétně ve štole č. XXII v Lobkovické zahradě na Petříně. Formou kolíčkové výstavy se zde můžete seznámit nejen s podzemím Petřína, ale nalezne zde například fotografie mumií z největších pražských katakomb nacházejících se pod kostelem Panny Marie Vítězné (u Pražského Jezulátka), pohledy do Rudolfovy štoly včetně kopie původních plánů, nahlédnete do krytu prezidenta republiky, podzemí bývalého Stalinova památníku, pražských kanalizací a na mnohá další místa, z nichž některá, jako například takzvaný Hotel Díra, již nadobro zmizela s povrchu zemského i prostoru podzemního. Dozvíte se nejen, jak podzemní prostory vypadají a jaká je jejich historie, ale naleznete zde i informace o jejich objevování, mapování a údržbě. Na výstavě lze spatřit dokumenty z akcí, které pořádající společnost Nautilus provádí pro Magistrát hl. m. Prahy, různé orgány, instituce i občany při údržbě, či průzkumu podzemí v Praze. Vystavené fotografie a plány pořadatelé průběžně obměňují a každý ročník je odlišný. Část expozice je věnována přírodnímu podzemí, zčásti i mimopražskému (slovenské jeskyně).

Výstava je pokračováním obdobné akce z loňského a předloňského roku a je přístupná každý víkend vždy od 10 do 17 hodin a to až do konce října 2007. Vstupné je dobrovolné, větší skupiny si mohou domluvit vstup i mimo běžnou otevírací dobu. Štolu č. XXII najdete nedaleko od hlavní vyhlídkové cesty vedoucí od stanice lanovky Nebozízek směrem na Úvoz, nebo se sem můžete dostat Vlašskou ulicí a Petřínskými schody. Štola je na palouku nedaleko pomníku J. Vrchlického. Cesta od Petřínské rozhledny je vyznačená žlutými šipkami. Není zcela bez zajímavosti, že výstavu si v průběhu jejího konání prohlédlo i mnoho významných osobností včetně například bývalého prezidenta Havla a velvyslance Spojených států amerických.

Železniční tunely. Každý z nás se s nimi setkal a na každého nějak zapůsobily. Vzpomínky většiny z nás jsou spojeny s dětstvím, s nedělními výlety, se starými kodrcajícími vagóny, dýmem parních lokomotiv a létajícími jiskrami v hluboké tmě. Tunely se tehdy jevily delší než jsou dnes, oddělovaly prostor a krajinu před tunelem s očekáváním něčeho nového – tam daleko – na konci tunelu. Trempům a romantikům už takové zůstaly napořád, ale i nás ostatní, staneme-li dnes náhodou před ústím tunelu, ovane z temného portálu závan romantiky a dálek…

Ještě dnes voní většina tunelů sazemi z lokomotiv a dehtovým olejem pražců. Snad je to tím, že z celkového počtu 149 tunelů v Česku jich bylo plných 103 postaveno mezi lety 1850–1900. Celková délka všech našich tunelů přesahuje 36 kilometrů. V naprosté většině jsou provozovány nepřetržitě od svého vybudování až dodnes. Jen na některých tratích zažily krátkou přestávku – to v dobách druhé světové války, kdy se v nich budovaly zbrojní továrny. Po válce už doba výstavbě tunelů moc nepřála, dokončilo se několik rozpracovaných a nových se postavilo necelých 20. V současné době ovšem tunely zažívají nebývalý rozkvět, může se stát, že během několika let se celková délka tunelů u nás zdvojnásobí. Otázkou je, zda ty supermoderní a technikou vybavené tunely v nás budou vzbuzovat stejné pocity jako ty původní…

Pokud byste si chtěli dopřát romantickou procházku železničním tunelem, je potřeba varovat – nedělejte to. Nejen, že se to nesmí (viz jakési předpisy drah), také je to značně nebezpečné. Vlaky dnes jezdí mnohem rychleji než dříve, a ač by měly být bezpečnostní výklenky v tunelech od sebe vzdálené jen 25 metrů, nemuseli byste to stihnout. (Jednou nám jeden starý nádražák vyprávěl, že pokud je v tunelu nečekaně zastihl vlak, museli si rychle lehnout podél kolejí a to bezpodmínečně nutně hlavou k přijíždějícímu vlaku, jinak jim totiž vzdušný vír mohl nafouknout kabát a ten by se zachytil o stupačky vagónů.) Jsou sice tratě, kde se zákaz vstupu do tunelů až tak nedodržuje – třeba Posázavský Pacifik – ale tam alespoň vlaky kvůli špatnému stavu trati jezdí pomalu.

Existují však naštěstí tunely opuštěné – neprovozované. U nás jich mnoho nenajdete, ale na Slovensku si jich můžete užít do sytosti. Je tu množství tunelů opuštěných po poválečné modernizaci tratí a dokonce i několik tunelů, jimiž vlak nikdy neprojel a nikdy už také neprojede. A mnohé z těch tunelů mají co vyprávět…

Okruh po nejzajímavějších tunelech je nejlépe absolvovat autem, a protože vede nejkrásnějšími místy Slovenska, podél význačných chráněných oblastí a bezpočtu turisticky zajímavých míst, může se protáhnout klidně na týden. První tunel si můžeme prohlédnout dokonce ještě před přejezdem hranic, nedaleko Lipníka nad Bečvou.

Tunel u Slavíče

Opuštěný tunel z roku 1842 vede mělko přímo pod domky vesnice Slavíč u Hranic na Moravě. Původně byl součástí Severní dráhy císaře Ferdinanda, která měla spojovat Vídeň s Haličí. Vlaky tu jezdily jen do roku 1895 a potom byla trať přeložena o 150 m jižněji, na okraj obce. Prázdný, 255 m dlouhý tunel byl v roce 1963 prohlášen technickou památkou a většinu času sloužil jako sklad brambor. Dnes se dá také využívat jako sklad – dřevěná vrata na obou stranách lze kdykoli uzamknout, častěji však slouží jako zkratka pro průjezd traktorů na pole za vesnicí a je volně přístupný. V roce 2005 proběhla rekonstrukce obou portálů. Vnitřek tunelu je vyzděn z kamenných kvádrů a je v pozoruhodně dobrém stavu, ačkoli poslední vlak tu projel už před více než 110 lety.

Přímo přes Slavíč vede silnice č.35, po které pojedeme dál přes Rožnov pod Radhoštěm a Bumbálku vlastně až do Žiliny. A odtud nás neomylně povede silnice E50, kolem Strečna a Starého hradu, údolím Váhu po jižním okraji Malé Fatry až do Šůtova. Mezi Šůtovem a další vesničkou – Kraĺovany, je za ostrou zatáčkou silnice vjezd na nepoužívanou slepou cestu u které leží ústí starého Kraĺovanského tunelu.

Starý Kraĺovanský tunel

Úsek původní Košicko-bohumínské železnice v údolí Váhu mezi Žilinou a Popradem byl v roce 1950 nahrazen současnou dvoukolejnou tratí a nevyhovující jednokolejné tunely byly opuštěny. Portál starého Kraľovanského tunelu zůstal přístupný dodnes. Tunel z roku 1871 podchází masiv Sokola v Malé Fatře v celkové délce 401 m. Hornina je zde tvořena celkem pevnými dolomity, tunel byl tedy původně vyzděn asi jen z jedné třetiny. Dnes je ovšem v horším stavu – k prvnímu poškození tunelu došlo 24.8.1944, kdy zde příslušníci odboje vykolejili nákladní vlak s rudou a v dubnu 1945 byl tunel pro změnu poškozen ustupujícími německými vojáky. Po válce byl tunel sice opraven, vyzdívka byla dodatečně zpevněna oblouky z použitých kolejnic, ale místy byla výztuž provedena jen ze dřeva. Po opuštění tunelu v 50-tých letech zde býval sklad Stredoslovenských mliekární, po němž tu zůstaly zbytky dřevěné podlahy a torza elektrických lamp. V té době byla také v obou portálech a uprostřed tunelu zasazena dřevěná vrata. Při pozdější modernizaci státní silnice E50 byl jejím náspem zcela zasypán jeden z portálů a sklad v tunelu se přestal používat. Zbývající portál k větrání tunelu nestačí, uvnitř je prakticky stále mlha a značná vlhkost dál narušuje dřevěné výztuže. Tunel má ještě jednu zajímavost – ve stěně za uvolněnou výztuží se nachází otvor – průchod do spleti úzkých chodbiček celkem 168 m dlouhé jeskyně, zasahující až 26 m nad podlahu tunelu. Sazemi z lokomotiv začazené chodby jeskyně byly důkladně zmapovány místními jeskyňáři až v roce 2006.

Od Kraĺovan si můžeme udělat krátkou zajížďku asi 25 kilometrů na severovýchod k Oravskému hradu a odtud se vrátit na E50 v Ružomberoku a kolem přehrady Liptovská Mara dojet až do Vysokých Tater. Řekli byste, že ve Vysokých Tatrách je opuštěný tunel? Na trati Tatranské elektrické železnice (TEŽ) mezi Štrbským Plesem a Starým Smokovcem? Neřekli? Ale je…

Tunel ve Vyšných Hágoch

V roce 1941 bylo ve Vyšných Hágoch slavnostně otevřeno sanatorium pro plicní choroby. Jeho výstavba začala už v roce 1934 a od dnešní zastávky Vyšné Hágy vedla ke staveništi 500 m dlouhá vlečka, která měla po dokončení stavby sloužit k zavážení uhlí do kotelny. Někdy před rokem 1938 byla u kotelny vybudována odbočka, která vedla 170 m dlouhým tunelem do hlavních sklepů sanatoria. Pomocí akumulátorové lokomotivy a posléze navijáku se tudy měly dopravovat vagóny s potravinami a materiálem potřebným pro provoz celé léčebny. Jenže zanedlouho byla nákladní doprava na TEŽ zrušena a vlečka ztratila význam. Tunel tu zůstal dodnes, je ve velmi dobrém stavu, dokonce s kolejemi a bezpečnostními výklenky, ale většinou se používá jen k vyvážení kontejnerů s odpadky.

Ve Vysokých Tatrách stojí za to se nějaký čas zdržet a potom se můžeme vydat dál po E50 přes Poprad a Levoču ke známému Spišskému hradu. A odtud je to už jen kousek okresní silnicí do Margecan. Hned u nádraží mizí současná dvoukolejná trať v 3410m dlouhém Bujanovském tunelu, svého času nejdelším dvoukolejném tunelu Československa.

Margecanský tunel

Původní trať Košicko-bohumínské dráhy vedla od roku 1872 hned vedle ležícím Margecanským tunelem. Ten byl pod dobudování „Tratě Družby“ v roce 1955 vyňat ze správy drah a patří nyní obci. Slouží jako unikátní příjezdová cesta k chatovým osadám na břehu vodní nádrže Ružín v údolí Hornádu. Na místě vytrhaných kolejí je hrubá asfaltová vozovka. Celkem 431 m dlouhý tunel je od roku 1985 veden jako technická památka a je dosud ve velmi dobrém stavu, skoro polovina jeho délky vůbec není vyzděna.

Projedeme tunelem a pokračujem rozbitou silničkou po náspu bývalé trati, překrásnou krajinou, po břehu Ružínské přehrady až k druhému portálu Bujanovského tunelu. A úzkou silničkou přes Kysak už je to jen pár kilometrů na severní předměstí Košic – Ťahanovce.

Starý Ťahanovský tunel

Byl postaven také pro Košicko-bohumínskou dráhu v roce 1870. V době druhé světové války byl značně poškozen výbuchem a následným obrovským závalem, který se projevil až na povrchu. Opravy trvaly velmi dlouho, ale protože trať byla tehdy velmi důležitá, musely být koleje dočasně vedeny jinudy, po provizorním náspu po břehu Hornádu. Další osudy 277 m dlouhého tunelu byly podobné tomu Margecanskému. Stejně tak byl vyřazen z provozu v roce 1955 a nahrazen souběžně vedoucím dvoukolejným tunelem. Nadále sice zůstal v majetku drah, ale sloužil jako sklady zeleniny. I v současné době je používán jako sklad a většinu času je uzamčen.

V Košicích se naše cesta stočí k jihu a podél maďarské hranice na západ – na Rožňavu. Cestou nemůžeme přehlédnout monumentální ústí Zádielského kaňonu a navštívit hrad Krásna Horka je téměř povinností. Z Rožňavy můžeme jet přes Štítnik okolo Ochtinské aragonitové jeskyně do Jelšavy a zde odbočit do Magnezitovců. Silnička končí za rázovitou obci Kopráš v údolí překlenutém obrovským železobetonovým viaduktem. Po 120 m dlouhém Koprášském nebo také Mníšanském viaduktu na trati Slavošovce-Lubeník však nikdy žádný vlak neprojel…

Po tzv. Vídeňské arbitráži v listopadu 1938 připadlo Maďarsku přes 10.000 km2 území Slovenska. Přetnutím stávajících železničních tratí se mnoho oblastí na jihu Slovenska ocitlo bez spojení se zbytkem státu. Slavošovská trať byla budována Slovenským státem jako jedna z tzv. Gemerských spojek pro náhradní dopravu do uvedených oblastí. Práce byly zahájeny v květnu roku 1941 na úseku dlouhém téměř 15 km. Trať ztratila na významu po kapitulaci Maďarska, kdy byly jižní části Slovenska opět připojeny k Československu. Celkem bylo do roku 1945 dokončeno asi 60% trati včetně dvanácti mostů a dvou tunelů. Koleje zde nikdy položeny nebyly.

Koprášský tunel

Leží jen pár desítek metrů od nedokončeného viaduktu. Stavba tunelu začala v březnu 1941 a hrubá štola byla proražena už za 5 měsíců. Tunel byl kompletně stavebně dokončen včetně obou portálů a bezpečnostních výklenků a jeho délka je 245 m. Krátce po válce byl Slavošovský portál zazděn a Revúcký portál uzavřen vraty. Tunel se potom několik let používal jako sklad ovoce. V současné době je otevřený a nevyužitý. Jeho vlastníkem je obec Magnezitovce a od roku 2006 je nabízen k odprodeji nebo k využití jako sklad…

Slavošovský tunel

Pokud se prodereme po zarostlém náspu za Koprášským tunelem, o několik set metrů dále narazíme na zamokřený kamenitý zářez, který nás dovede až k nedokončenému portálu Slavošovského tunelu. Tunel podchází vrch Homolka v délce 2401 m až do Slavošovců a je (kromě krátkého vstupního úseku se 150 cm bahna) v celé délce zcela čistý a suchý. Jen odvodňovací stružkou na podlaze protéká voda, která se hromadí právě před Revůckým portálem. Před lety tudy chodívali někteří obyvatelé ze Slavošovců až sem, do Koprášské doliny za příbuznými. Nedostavěná trať stále patří ŽSR. V současné době uvažuje místní obecní úřad o vyčištění bahna z portálu a o zpřístupnění tunelu formou cyklostezky nebo cesty pro pěší turisty. Mohlo by to být unikátní podzemní spojení mezi jinak vzdáleným Slavošovským a Revúckým turistickým regionem, využité zároveň jako naučná stezka o historii trati. Práce na odvodnění a vyčištění portálů však už nějaký čas stagnují, a tak v současnosti je přístup do tunelu celkem dobrodružný. Z Revůckej strany je, jak už bylo řečeno, bahno a voda. Při troše štěstí se dá projít v rybářských holínkách, musíte však být proklatě rychlí – pokud zastavíte, začnete se bořit stále více do lepivého bahna a při jeho hloubce i přes 1 metr Vám asi veselo nebude. Dá se to zkusit i na člunu, ale je to ještě horší, bahno dosahuje až těsně k hladině a člun se k němu za chvíli beznadějně přilepí. O urputné snaze navštívit tunel suchou nohou svědčí i na místě pohozené dřevěné napodobeniny jakýchsi sněžnic. O něco lépe se dá do tunelu dostat z druhé strany, od Slavošovců. V místě nedostavěného portálu, který se ovšem dost těžko hledá, vede do tunelu nízký propad, kudy zároveň vtéká i voda. Cesta tunelem je pak celkem pohodlná, tam i zpět však zabere více než hodinu, tak nezapomeňte na dobré svítilny. Cyklisté to stihnou mnohem rychleji, jen musejí dávat pozor na odvodňovací žlábek uprostřed tunelu.

Ať už dopadne procházka tunelem jakkoli, vrátíme se autem zpět do Magnezitovců, kde odbočíme doprava do Revůcej a odtud už je to jenom skok do Muráně. Napravo kus cesty od nás je známý spirálový Telgártský tunel, my se však vydáme podél Muránské planiny nalevo, do Tisovce. Silnice se tu šplhá přes sedlo Dielik a kousek před vrcholem stoupání odbočuje doprava lesní cesta – bývalý násep další nedostavěné trati – druhé Gemerské spojky mezi Revúcou a Tisovcem

Tunel pod Dielikom

Tunel dlouhý 2002 m vznikl v nejvyšším bodě plánované trati ve výšce 503 m n.m. V roce 1944 byl skoro dokončen a krátce se zde pracovalo ještě v roce 1949, kdy se uvažovalo o dostavbě tohoto úseku trati. Krátce poté se provalil strop u nedokončeného Tisoveckého portálu a část tunelu zatopila voda. Na opuštěný a polozapomenutý tunel si v roce 1987 vzpomněla armáda a plánovala ho využít jako úkryt pro rakety s jadernými hlavicemi. Z toho však naštěstí sešlo a tunel, který se mezitím stal významným zimovištěm netopýrů, byl v roce 1997 vyhlášen Chráněným areálem. Každoročně zde zimuje od dvou do deseti tisíc netopýrů. Portál z Muránskej strany je uzavřen mříží a veřejnost se sem může podívat jen výjimečně, v doprovodu ochranářů z Národního parku Muránska planina. V dobách, kdy byl tunel volně přístupný, stalo se v něm kuriózní neštěstí. Kdysi někdo do zatopené části tunelu nasadil ryby a občas se našel rybář, který se je snažil ulovit. Jeden z nich si na „lov“ přinesl trhavinu, která však vybuchla předčasně a v tunelu ho zabila.

Zde naše cesta po opuštěných tunelech pomalu končí. Zbývají už jen dva menší tunely. První z nich najdeme jižně od Tisovce, nedaleko Rimavské Soboty. Na trati z Rimavské Soboty do Poltára byl v roce 2000 „dočasně“ zastaven provoz z důvodu nevyhovujícího stavu trati. Nedaleko zastávky Ožďany tak zůstal opuštěný 160 m dlouhý Ožďanský tunel. Dá se k němu dojít po rezavých kolejích zvolna zarůstajících křovím a malými stromky. Prohnilé dřevěné pražce dávají tušit, že po této trati se už asi jezdit nebude. To pochopili i někteří místní občané a začali zvolna rozebírat koleje…

A poslední tunel na naší cestě – Pílianský, můžeme najít u silnice z Lučence do Zvolena, za Lovinobaňou poblíž zrekonstruované zastávky Píla. Dnešní dvoukolejná trať těsně obchází skalisko s tunelem postaveným v letech 1870–72 pro tehdejší Uherskou severní železnici. Dobře zachovalý 121 m dlouhý tunel je stále ve správě ŽSR a dnes jím prochází polní cesta vedoucí z nástupiště Pílianské zastávky podél trati na sever. A pak už nám zbývá jen návrat domů, po celkem pěkných silnicích do Zvolena a dál přes Trenčín na hraniční přechod Starý Hrozenkov.