Rubrika: Jeskyně a podzemí

*Slovinský kras je tvořený především vápencem a nachází se v blízkém sousedství Jaderského moře. Jelikož vápenec je vcelku „tvárnou“ horninou, vzniklo na tomto území za několik miliónů let nespočet skal, jeskyní, děr, podzemních pramenů a řek. Právě jeskyní zde bylo doposud napočítáno přes šest tisíc! Z těch šesti tisíc jeskyní ale představím pouze ty nejznámější, které zajisté upoutají vaši pozornost a nalákají k navštívení.* Škocjanské jeskyně ===================

Tyto jeskyně byly díky své jedinečnosti zapsány na Seznam UNESCO již v roce 1986 a po rozdělení Jugoslávie pouze ony zůstaly Slovinsku jako jediná lokalita zapsaná na tomto seznamu. **Škocjanské jeskyně**:http://www.mundo.cz/slovinsko/skocjanske-jeskyne jsou formovány řekou s přízračným názvem Reka, která pramení v horách. Po několika kilometrech se řeka ztrácí a proudí do podzemí, kde již pěknou řádku let vytváří úchvatné tvary jeskyně Postojna. Nebezpečí pro jeskyni představují záplavy, které přichází s jarním táním. Nejhorší z nich jeskyni postihla v roce 1826, kdy voda dosahovala do výšky 108 metrů! Při prohlídce jeskyně jistě neminete památnou desku s vyznačenou výškou vody. Prohlídková trasa měří 2,5 kilometru, teplota v jeskyni má v suchých částech většinou konstantní teplotu 12 °C, ale v dómech je nutné počítat i s nižšími teplotami. Ze začátku prohlídky vás možná napadne, že na této jeskyni není nic zvláštního, ale po několika chvílích už možná rozeznáte šumění vody a páru vycházející „odněkud“. To se blížíte k největšímu podzemnímu prostoru v Evropě – **Martelově dvoraně**. Na délku měří 380 m, na šířku má 120 m a na výšku úctyhodných 146 m. Pro překonání této dvorany je nutné přejít přes mostek, který možná nebude dělat úplně nejlépe lidem trpícím závratěmi. Postojanské jeskyně =================== Jedna z nejslavnějších jeskyní vůbec se stala nejnavštěvovanější turistickou atraktivitou Slovinska. Právě tento fakt ale z **jeskyně Postojna**:http://www.mundo.cz/slovinsko/postojanske-jeskyne vytvořil komerční místo kypící masovým turismem. I přesto ale tato jeskyně rozhodně stojí za navštívení. Při prohlídkové trase se svezete podzemním vláčkem, který vás zaveze 5 km do nitra jeskyně. Dále již budete muset po svých, ale dostanete se do překrásných sálů s unikátní krápníkovou výzdobou. Skutečný poklad této jeskyně vám ale představí **Proteus Vivarium**, které se nachází zhruba 100 metrů od vchodu do jeskyně. Uvidíte zde multimediální prezentaci o krasu a podzemí a několik akvárií s živočichy, které obývají tamní jeskyně včetně několika *macarátů jeskynních*. Častěji je tento živočich označován jako lidská ryba díky jeho růžové barvě, která připomíná lidskou kůži. Dorůstá až 30 cm a životu v temných podzemních prostorách se přizpůsobil.
Jezero Cerknica ================ Pokud sem přijedete v létě, asi si budete ťukat na hlavu a budete si říkat, že si z vás někdo vystřelil, neboť zde žádná voda není. Jezero Cerknica je totiž periodické krasové jezero a díky své rozloze (10 km na 5 km) je dokonce největším jezerem svého druhu na světě. Voda se z něho dvakrát do roka ztrácí ve spleti podzemních jeskynní a jam. Pokud sem zamíříte brzy z jara či v období podzimních dešťů, naleznete zde největší jezero Slovinska s jedinou slovinskou ostrovní vesnicí **Otok**. V období sucha ale post největšího slovinského jezera Cerknica ztrácí a na výsluní se dostává termální jezero **Bohinj**. Predjamský hrad a jiné zajímavosti ===================================
Kromě jeskyní v krasové oblasti najdete i další perličky. Jednou z nich je krásný Predjamský hrad vsazený do vysokého skalního vápencového útesu. Toto místo zkrátka nesmíte vynechat při návštěvě Slovinska. Prohlídka hradu je řešena individuálním způsobem s informacemi vytištěnými v jazyce, který si zvolíte. I zde můžete navštívit jeskyni, která se nachází pod hradem. Prohlídku můžete absolvovat pouze za pomocí svítilen. Žije zde kolonie netopýrů a její návštěva vyžaduje jistou dávkou kondice a nebojácnosti. Krasová oblast Slovinska vám může nabídnout ještě daleko více. Kromě těchto nejznámějších míst můžete navštívit i menší jeskyně – **Knižna jama**, **Vilenica** anebo si udělat procházku krásným krasovým údolím **Rakov Škocjan**. Nedaleko se nachází též známá oblast **Lipica**, odkud pochází celosvětově známí a uznávaní sněhově bílí ušlechtilí koně lipicáni. Za krasovým vínem ================= Pokud budete „přejeskyňovaní“ a utahaní objevováním krás slovinského krasu, určitě vás potěší, že tamní vápencové podloží velice svědčí vybraným odrůdám vín. Jedna z nejznámějších zde pěstovaných odrůd se nazývá **Teran**. Vápenec dodává Teranu temně rudou barvu a jedinečnou chuť. Nejen tímto lahodným mokem vás velice rádi pohostí tamní obyvatelé v některém z jejich sklípků v oblasti Nové Gorici a Vipavy.

Více informací na Sazenibonusy

I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.

Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.

Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.

Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.

Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.

I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.

Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.

Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.

Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.

Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.

Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.

Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.

Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.

Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Vápencová Amerika

Mluvilo se o ní vždycky ve spojení se zakázaným trampováním, vyhledávaným místem nudistů a na schůdnějších místech snad i úkrytem bezdomovců.

Na částečně zatopené vápencové lomy Amerika můžete narazit docela náhodou a to v Českém krasu nedaleko Karlštejna. Nevedou sem žádné velké, těžko přehlédnutelné ukazatele, takže tuhle podívanou můžete snadno minout. Leží u obce Mořina, vstup je sem oficiálně zakázán, ale je tu několik přístupových cest a od krkolomného sestupu dolů neodrazují ani výstražné cedule hrozící pokutou.

Z parkoviště u silnice, které na první pohled nenabízí nic než odpadky a křoví a sem tam řidiče, který si sem jen “odskočil“. Najednou vás ohromí takový výhled, který by tu asi vůbec nikdo nečekal. V jeskyních uprostřed hladkých a příkrých skal můžete zahlédnout i jasné pozůstatky lidské přítomnosti, např. křeslo a musíte jen nevěřícně kroutit hlavou při představě zdolávání tak strmé stěny po laně s krosnou na zádech. Kousek od vás se navíc krčí smutný náhrobek s dřevěným křížkem, pomníček beze jména, varovná připomínka nebezpečí dalšího kroku.

Velká a Malá Amerika

Opuštěné a částečně zatopené lomy Velká a Malá Amerika patří mezi nejznámější. Ten větší z nich – Velká Amerika nebo také Východní lom je asi 70 – 80 m hluboký, na západě navazuje na lom U Kozolup, který je chráněnou přírodní památkou a místem paleontologických výzkumů.

Malá Amerika je zatopená a přístupná jen po vodě nebo horolezecky. Voda v zatopených částech lomů je průzračně modrá a hluboká, láká sem otužilce k potápění, hledače starých podzemních štol a jeskyní, i milovníky romantiky a fotografy, kteří sem přijdou objevovat tajemství kaňonů Divokého Západu, i když jsou jen pár kilometrů od Prahy.

Potápění a turistika

Oficiálně značená turistická stezka je tu někdy z doby kolem roku 2000. Je dlouhá asi 5 km, začíná asi 1 km od Karlštejna od Dubu sedmi bratří, který je jakousi křižovatkou dalších turistických tras a končí v obci Mořina.

Výpravy horolezců, potápěčů a trampů, a jakákoliv rekreační činnost byla a dodnes je považována za nelegální, i když boj proti ní je marný a nekonečný, a tak se celá oblast začíná v posledních letech turistům přizpůsobovat. Důvodem k neustálým zásahům byly rozpory s památkáři, ochránci přírody a jinými úřady, ale také velké množství těžkých zranění a smrtelných nehod při amatérském sestupování, do kterého se spousta výletníků stále ještě neohroženě pouští.

Vandalové si navíc zřídkakdy nechají ujít novou příležitost ke svému řádění. V přírodních jeskyních Ameriky zapalovali ohně, rušili přezimující netopýry, znečišťovali okolí a snažili se prolézat nebezpečnými důlními štolami, což skončilo nejedním vážným úrazem.

K potápění láká průzračně čistá a azurově modrá voda zatopených lomů, hlavně lomu Velká Amerika. Potápěči prozkoumávali zatopené vstupy do podzemních štol, jeskyně a vraky, a v prosinci se tu dokonce scházeli k uzavírání potápěčské sezóny.

Mexiko

Mexiko je známé také pod názvem Trestanecký lom a jeho minulost připomíná dvoumetrový kamenný pomník, vztyčený na počest politických vězňů, kteří si tu kdysi za nelidských podmínek odpykávali trest.

Lom Mexiko se nachází v oblasti lomu Velká Amerika a je součástí zmíněné turistické stezky, která je společným dílem společnosti Lomy Mořina, Klubu českých turistů a správy Chráněné krajinné oblasti Český kras. Lom Mexiko je hluboký asi 80 m a protože je neustále ponořený ve stínu, tak se mu lidově říká také Dešťový lom nebo lom „Shniloušák“.

Přírodní scenérie pro český western

Krásný přírodní kaňon Amerika samozřejmě přitahuje pozornost nadšených fotografů, ale také filmových tvůrců. Natáčela se tu naše slavná westernová parodie Limonádový Joe, ale také film Malá mořská víla. Nejen lomy Amerika, ale celé Berounsko a Český kras jsou oblíbenou lokalitou českých i zahraničních filmařů, v loňském roce tu německá televize natáčela dokument o místech proslulých geologickými a paleontologickými výzkumy.

Pověsti a legendy

Tajemné lomy jsou podle hrůzostrašných pověstí plné strašidel a duchů. Lidé sepisují desítky a stovky příběhů, popisují své zážitky z průzkumů, objevování jeskyní a táboření – slast zakázaného ovoce. Příběhy většinou končí strašlivou, záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí někoho z účastníků výpravy. Plíživé kroky okovaných bot, zvláštní zvuky a jiné záhady jsou většinou spojovány s nejznámějším přízrakem lomů Amerika – Hagenem. Jde o nacistického vojáka, který se tu prý po válce dlouho ukrýval a okrádal a vraždil trampy.

Informace o Americe

Na těchto odkazech lomy_amerika.cz a stezka.cz se dozvíte mnoho dalších zajímavostí a přehledných podrobností o historii této oblasti, americkém způsobu těžby vápence, dále tu najdete také technické informace. Dozvíte se něco více o současných aktivitách a plánované budoucnosti oblasti lomů Amerika. Přečtěte si hrůzu nahánějící historky spojené s tímto tajemným místem a zážitky lidí, kteří svá dobrodružství sepsali, nafotili a věnovali lomům Amerika své vlastní weby.

Vápencová Amerika

Mluvilo se o ní vždycky ve spojení se zakázaným trampováním, vyhledávaným místem nudistů a na schůdnějších místech snad i úkrytem bezdomovců.

Na částečně zatopené vápencové lomy Amerika můžete narazit docela náhodou a to v Českém krasu nedaleko Karlštejna. Nevedou sem žádné velké, těžko přehlédnutelné ukazatele, takže tuhle podívanou můžete snadno minout. Leží u obce Mořina, vstup je sem oficiálně zakázán, ale je tu několik přístupových cest a od krkolomného sestupu dolů neodrazují ani výstražné cedule hrozící pokutou.

Z parkoviště u silnice, které na první pohled nenabízí nic než odpadky a křoví a sem tam řidiče, který si sem jen “odskočil“. Najednou vás ohromí takový výhled, který by tu asi vůbec nikdo nečekal. V jeskyních uprostřed hladkých a příkrých skal můžete zahlédnout i jasné pozůstatky lidské přítomnosti, např. křeslo a musíte jen nevěřícně kroutit hlavou při představě zdolávání tak strmé stěny po laně s krosnou na zádech. Kousek od vás se navíc krčí smutný náhrobek s dřevěným křížkem, pomníček beze jména, varovná připomínka nebezpečí dalšího kroku.

Velká a Malá Amerika

Opuštěné a částečně zatopené lomy Velká a Malá Amerika patří mezi nejznámější. Ten větší z nich – Velká Amerika nebo také Východní lom je asi 70 – 80 m hluboký, na západě navazuje na lom U Kozolup, který je chráněnou přírodní památkou a místem paleontologických výzkumů.

Malá Amerika je zatopená a přístupná jen po vodě nebo horolezecky. Voda v zatopených částech lomů je průzračně modrá a hluboká, láká sem otužilce k potápění, hledače starých podzemních štol a jeskyní, i milovníky romantiky a fotografy, kteří sem přijdou objevovat tajemství kaňonů Divokého Západu, i když jsou jen pár kilometrů od Prahy.

Potápění a turistika

Oficiálně značená turistická stezka je tu někdy z doby kolem roku 2000. Je dlouhá asi 5 km, začíná asi 1 km od Karlštejna od Dubu sedmi bratří, který je jakousi křižovatkou dalších turistických tras a končí v obci Mořina.

Výpravy horolezců, potápěčů a trampů, a jakákoliv rekreační činnost byla a dodnes je považována za nelegální, i když boj proti ní je marný a nekonečný, a tak se celá oblast začíná v posledních letech turistům přizpůsobovat. Důvodem k neustálým zásahům byly rozpory s památkáři, ochránci přírody a jinými úřady, ale také velké množství těžkých zranění a smrtelných nehod při amatérském sestupování, do kterého se spousta výletníků stále ještě neohroženě pouští.

Vandalové si navíc zřídkakdy nechají ujít novou příležitost ke svému řádění. V přírodních jeskyních Ameriky zapalovali ohně, rušili přezimující netopýry, znečišťovali okolí a snažili se prolézat nebezpečnými důlními štolami, což skončilo nejedním vážným úrazem.

K potápění láká průzračně čistá a azurově modrá voda zatopených lomů, hlavně lomu Velká Amerika. Potápěči prozkoumávali zatopené vstupy do podzemních štol, jeskyně a vraky, a v prosinci se tu dokonce scházeli k uzavírání potápěčské sezóny.

Mexiko

Mexiko je známé také pod názvem Trestanecký lom a jeho minulost připomíná dvoumetrový kamenný pomník, vztyčený na počest politických vězňů, kteří si tu kdysi za nelidských podmínek odpykávali trest.

Lom Mexiko se nachází v oblasti lomu Velká Amerika a je součástí zmíněné turistické stezky, která je společným dílem společnosti Lomy Mořina, Klubu českých turistů a správy Chráněné krajinné oblasti Český kras. Lom Mexiko je hluboký asi 80 m a protože je neustále ponořený ve stínu, tak se mu lidově říká také Dešťový lom nebo lom „Shniloušák“.

Přírodní scenérie pro český western

Krásný přírodní kaňon Amerika samozřejmě přitahuje pozornost nadšených fotografů, ale také filmových tvůrců. Natáčela se tu naše slavná westernová parodie Limonádový Joe, ale také film Malá mořská víla. Nejen lomy Amerika, ale celé Berounsko a Český kras jsou oblíbenou lokalitou českých i zahraničních filmařů, v loňském roce tu německá televize natáčela dokument o místech proslulých geologickými a paleontologickými výzkumy.

Pověsti a legendy

Tajemné lomy jsou podle hrůzostrašných pověstí plné strašidel a duchů. Lidé sepisují desítky a stovky příběhů, popisují své zážitky z průzkumů, objevování jeskyní a táboření – slast zakázaného ovoce. Příběhy většinou končí strašlivou, záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí někoho z účastníků výpravy. Plíživé kroky okovaných bot, zvláštní zvuky a jiné záhady jsou většinou spojovány s nejznámějším přízrakem lomů Amerika – Hagenem. Jde o nacistického vojáka, který se tu prý po válce dlouho ukrýval a okrádal a vraždil trampy.

Informace o Americe

Na těchto odkazech lomy_amerika.cz a stezka.cz se dozvíte mnoho dalších zajímavostí a přehledných podrobností o historii této oblasti, americkém způsobu těžby vápence, dále tu najdete také technické informace. Dozvíte se něco více o současných aktivitách a plánované budoucnosti oblasti lomů Amerika. Přečtěte si hrůzu nahánějící historky spojené s tímto tajemným místem a zážitky lidí, kteří svá dobrodružství sepsali, nafotili a věnovali lomům Amerika své vlastní weby.

Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.

Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.

Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.

Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.

Na Veliki Lubenovac přijíždíme ve čtvrtek 7.8. během dopoledne a oběda. Peugeot 407 s posádkou Medzo, Majkl, Robert a Spider, druhá skupina pak Oktávka – Vratík s Romanem a množstvím materiálu. My ve 407 přijíždíme přes chatu Alan o něco později, leč jsme si dopřáli po celonoční jízdě ještě koupání v moři. Vratík s Romanem v tu dobu již identifikují spolu s Chorvaty vchod a dělají první malou vynášku materiálu divokým terénem ve svazích Gornjego kuku. Odpoledne se potkáváme všichni v kempu. Balíme veškerá lana a připravujeme materiál na další den.

V podvečer se vydáváme ještě jednou ke vchodu s cílem transportu veškerého materiálu a prvnímu sestupu ke sněhové sekvenci v hloubce 100/140m. Je nutné prověřit, zda-li je jeskyně po zimě otevřená. Obří kolmá deprese plynule přechází v mystérium firnu, ledů a séraků na kótě od 100 do 140 m. Nad hlavami visí neuvěřitelné firnové formace mnohametrových rozměrů a desetitunových hodnot. V samotném ústí v hloubce 100 m se dělá v podvečer díky teplotní inverzi mlžný opar a černočerná hlubina pod nohama tak působí o to tajemněji a monstrózněji. Rozměr kolmého závrtu dosahuje na vstupu úctyhodných 100×75 m a samotný otvor má rozměry 65×30 m. Nejužší místo propasti se nachází v ledové sekvenci a dosahuje rozměru 2×1,5 m.

Při prvním sestupu jsme dokonce narazili na neklamné známky působení našich polských kolegů (2001). Zarezlé duralové plaketky LUCKY jsou na několika místech jasným znamením, že sestupujeme správným směrem. Nebezpečně vzhlížející kotvení – štand na malé poličce v hloubce 50m, je úvodním krokem do světa vlhka, šera, sněhu a silného průvanu. Sestupujeme ještě o 40 m hlouběji, co lano dovolí, na začátek téměř kolmého firnového pole a do temného chřtánu vrháme velký balvan. Lomoz a rachot je slyšet dalších 100 – 150 m, z čehož usuzujeme, že vertikála by mohla být otevřená a my bychom tak mohli sestoupit na dno. Do kempu se vracíme za šera. Vaříme a spolu s chorvatskými kolegy sedíme u ohně a vykládáme dlouho do noci.

Pátek 8.8. je ve znamení příprav na sestup. Strategie je jasná. První vystrojovací dvojka Spider a Majkl mají za úkol navázat na sestup z předchozího dne, který skončil v hloubce cca 100 m. Musí najít cestu zaledněnou sekvencí, vertikálu vystrojit, případně překotvit stará kotvení, která dle avíza Chorvatů budou možná dosti nepoužitelná. Druhá skupina Medzo, Roman a Robert zahájí sestup o 3 hodiny později a cestou dolů budou provádět fotodokumentaci. Vratík pomáhá s matrošem první dvojce a z hloubky cca 150 m se vrací na povrch. Po zbylý čas působí jako spojka na povrchu a v táboře.

První skupina Spider a Majkl začíná sestupovat ve 13:00 hod. Druhá, Medzo, Roman a Robert o tři hodiny později, tedy v 16:00 hod. Navazujeme na sestup z předchozího dne. Na 100 metru se šeří a mizíme pod obrovskými firnovými převisy a séraky. Na některých totálně nedostupných místech jsou vidět osazené plakety. Sníh odtál a cestu tudy nyní nelze vystrojit. Úspěšně tedy pokračujeme ve vystrojování. K dispozici máme akuvrtačku a dva články. Osazujeme kotvy 8mm, do ledu pak titanové šrouby, v odborné terminologii raději tzv. ledabóry. Přes dvě přepínky na ledabórech se pod námi otevírá doslova kotel, průměr šachty je širší, až 15 m a ze stropu visí neuvěřitelné formace ledů a firnů navíc na jednom místě prorostlý ledem, spadený strom. Stěny jsou v těchto místech kompletně pod ledem, mocnost odhadujeme na 5–10 cm. Čím níže, tím led ustupuje a dostáváme se na kompaktní třetihorní vápenec. Je potřeba provést krátké kyvadlo za pomoci cepínu vpravo a již vidíme starý chorvatský spit. Tady jsme se napojili na starou cestu z roku 1997. Přidáváme jednu osmičku kotvu a vytváříme tak bytelný štand. Zde v hloubce 200 m, kde taktéž končí souvislá vrstva ledu zanecháváme viset na „Y“ kotvení cepín a další ledovcové propriety a vydáváme se po chorvatské cestě do nitra velebitské temnoty. Střídáme se. Na řadu jde Majkl, zkušený vertikální harcovník.

Následuje krátké slanění po hladkém žebru a přístupové „Y“ kotvení na hraně velkého převisu. Odtud je dle mapy jeden spust 115 m, v totální temnotě. Průhled odtud, je dobrých 300 m a průměr šachty se zvětšuje na 30 – 40 m. Ten vydrží až do dna! Je vidět jen lano a tmu. Nic víc! Jen lano a tmu. Maximální svislost – totální kolmice. Majklovo světlo vidím dobrých 120 m pod sebou v místech, kde se poprvé dotknul stěny. Je to opravdu chorvatská cesta! Jsou tam další a další spity. Navazuje dalších 150 m lana, které končí na malé rozbité polici v hloubce 465 m, tedy 88 m nad dnem propasti. Zde Majkl buduje bytelný štand a schovává se před padající vodu, která se rozprašuje do jemné sprchy. Přijíždím k němu s plnými vaky, chvíli spočineme a opět střídáme. Technický plánek ukazuje traverz vpravo a přes několik přepínek do dna. Traverzujeme tedy vpravo, ale nemůžeme žádné spity ani kotvy nalézt. Promočený a zmrzlý vrtám poslední kotvu. Na víc už akučlánek stejně nevystačí. Vrtačka dosloužila. Sestupuji tedy o dalších 20 m níž a pokouším se ručně vyvrtat další spit. Dvě díry se ve tvrdém vápenci hned vylamují, až třetí chytá. Na jeden spust sestupujeme volně vzduchem 65 m na monstrózní kamenité dno šachty.

Půdorys dna dosahuje úctyhodných 40×30 m. Při pravé straně je malý převis, kde je sucho a ten tak přirozeně chrání před pádem čehokoliv z vrchu. Zde budujeme malé depo. Vaříme čaj, kafe a něco zakousneme. Zběžně obhlédneme totálně pusté dno s výrazným odtokem vlevo do malého nevýrazného propadání, kde voda drenuje přes sutě neznámo kam. Darko říkal, že v dobách vysoké vody zde voda nastoupává až 7 – 9 m nad úroveň dna o čemž údajně svědčí občasná linka na stěnách prostory.

Abychom si ten sestup trochu zpestřili, slovenský bratr Medzo zase jednou něco vymyslel. V brněnském Tescu jsme koupili badmintonový set a na samém dně jsme sehráli malou recesistickou exhibici světových špiček – Roman Mlejnek / BC Adamov Ptačina versus Robert Šamonil / BC Adamov Hradčany. Zápas skončil nerozhodně a byl zachycen fotografickým okem Medza. Hrací set jsme ponechali následovníkům na viditelném místě – na dně druhé nejhlubší vertikály světa v kvalitním černém balení.

Na povrch vylézáme spolu s Majklem v sobotu 9.8. ve 04:00 hod ráno po 15 hodinách do ranního svítání, mlhy a větru. Balíme se do izofólie a uleháme do první škrapy hned vedle přístupového štandu. Hodinu po nás se přehoupne přes hranu Robert a upadá do vedlejší škrapy taktéž. V 7:30 hod ráno vylézá Roman a Medzo. Vstáváme, balíme materiál a sestupujeme do kempu Veliki Lubenovac. Dole v kempu je bezvětří, zataženo a občas kápne. Dozvídáme se, že v noci se přehnala bouřka a trochu zapršelo. Nikterak dramaticky. Den trávíme tím, že poleháváme, pospáváme a balíme materiál. Večer je ve znamení zakončení chorvatského kempu. Loučím se u ohně. Chorvati připravují bohaté pohoštění. Různé druhy masa, saláty, rozličné pitivo. Z okolních kopců se stahují další a další speleologové a v konečném součtu jich je na padesát. Večer je ve znamení bujarého veselí a spát jdeme v pozdních nočních hodinách. V neděli 10.8. brzy ráno v 7:00 hod. opouštíme kemp. Cestou se ještě stačíme vykoupat v Jadranu a pak nás již čeká jen celodenní cesta domů. V Blansku ve 23:00 hod. večer.

Poděkování patří zejména chorvatským speleologům z SO PDS Velebit ze Zagrebu v čele s Darkem Bakšičem, který se o nás skvěle staral a poskytnul nám veškeré potřebné informace, vyřízení permitů a administrativy kolem našeho pobytu. Dále pak všem účastníkům akce za pohodu a hladký průběh akce. Romanu Mlejnkovi, Vratíku Ouhrabkovi, Robertu Šamonilovi, Majklovi Bělehrádkovi a Medzovi Medzihradskému.

Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Nad jeskyněmi se tyčí kopec Špraněk a blízko protékají potoky Špraněk a Javořička, které se významně podílely na jejich vývoji. Celková délka dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně řadí mezi nejdelší v České republice. Vybrat si můžete ze dvou prohlídkových tras. Delší měří 800m a trvá 60 minut, kratší pak 450m a trvá 40 minut. Stálá teplota je 8°C při relativní vlhkosti 99%. Jeskyně jsou tvořeny několika patry spojenými různými propastmi. Největší je horní patro. Střední patro je o 30 metrů níže, jeho největší částí je tzv.Objevná cesta a Hlinité jeskyně. Největším vchodem do podzemí je tzv. Svěcená díra a kruhová propast Zátvořice.

Vznik a vývoj jeskyní

Většina jeskyní vzniká ve vápenci, který pomalu a dlouhodobě rozpouští voda obsahující kyselý uhličitan vápenatý. Ta proniká trhlinami v hornině a postupně je rozšiřuje. Po mnoha tisících letech tak vzniká mnoho komínů, chodeb a propastí. Na stropech se voda odpařuje a vysrážením uhličitanu vápenatého vznikají krápníky různého tvaru a velikosti. Ty visící ze stropu označujeme jako stalaktity. Pokud voda skapává a odpařuje se na zemi, vznikají tak stalagmity. Pokud se stalaktit a stalagmit spojí, vzniká stalagnát. Specifikou Javoříčských jeskyní jsou heliktity – excentrické krápníky. Rostou proti zákonům gravitace. Na jejich vzniku se podílí několik činitelů, např. nečistoty v kalcitu, nebo silní proudění vzduchu aj.

Objevování Javoříčských jeskyní

O části jeskyní nazývané Svěcená díra a propasti Zátvořice věděli lidé odedávna. Podzemní prostory však zůstávaly dlouho utajeny. V roce 1936 zahájil výkopové práce ve Svěcené díře místní lesní správce Vilém Švec. Jeho tzv. Objevná cesta byl úctyhodný výkon. I s moderním vybavením a znalostí terénu je pro dnešní speleology velmi náročná. Skupina Viléma Švece musela i přes nedostatek vybavení zdolat několik propastí, komínů a puklin, až v roce 1938 objevila mohutný Dóm gigantů a následně celé horní patro Javoříčských jeskyní.

V 50. letech byly objeveny velké části spodních pater. Dodnes občas dochází k objevům nových jeskynních prostor zásluhou různých výzkumných skupin. V roce 1983 byla objevena největší prostora – Olomoucký dóm, 130 metrů dlouhý tunel. Končí však obrovským závalem a proto není veřejnosti přístupný, tak jako spousta jiných částí jeskyní. Jsou to různé pukliny a chodby, které nebyly zatím zmapovány.

Veřejnosti jsou Javoříčské jeskyně přístupné od roku 1939. Můžete je navštívit od dubna do října všechny dny mimo pondělí. Za dlouhou trasu zaplatíte 100Kč, za krátkou 80Kč. Připlatíte si 30Kč za fotoaparát a 100Kč za videokameru. Nejlepší přístup je autem. Přijedete na parkoviště v Javoříčku. Půjdete k památníku a pak po značené lesní cestě cca 1km k jeskyním.

V okolí můžete navštívit krásný hrad Bouzov, o kterém jsem již zde psala: http://www.ces­tovatel.cz/…hrad-bouzov/ .

Informace čerpány převážně z http://www.ca­ves.cz/

Po několikahodinovém pochodu v úmorném vedru se konečně blížíme k našemu dnešnímu cíli. Před námi jako by byla hora puklá. Odkládám batoh a vyrážím k okraji této pukliny. Z pohledu dolů se mi motá hlava. Hladké vápencové stěny ubíhají kamsi dolů do hlubin. Již dorazili i ostatní a stojí nehnutě nad hranou téměř bezedné propasti. Hledíme přes okraj skály do Trigradské soutěsky.

Dole pod námi se vine v zajetí skal říčka lemovaná silničkou. Říčka však mizí kdesi pod námi v ohromné skalní stěně. Tam někde je to bájné místo kde Orfeus podle pověsti vstoupil do podsvětí, aby zachránil svoji milovanou. Tam je jeskyně s příznačným názvem Ďáblovo hrdlo. Ještě chvíli koukáme do té hlubiny. U silnice je vidět domeček, snad tam půjde i přespat. Plni naděje vyrážíme dál. Následuje prudký sestup. A už jsme na silničce, která mizí v zajetí vysokých skal.

Vyrážíme po silničce do přítmí a příjemného chladu soutěsky. Silnička se tu pouští do prudkého sestupu, mostem překlenuje říčku a v serpentinách padá soutěskou hlouběji a hlouběji. Místy se zařezává pod převisy do skály. Vybíháme k domečku, který jsme viděli i z vrchu. Je to vskutku odpočívadlo pro turisty. Už je jisté, kde dnes budem spát. Po zběžné prohlídce odpočívadla pokračujme soutěskou. Zastavuje nás bača a snaží se nám prodat zázračné rostliny. Prej léčí všechny nemoci, ale nejlepší jsou na potenci. A že jsme mu sympatičtí, nabízí nám svazeček za 3 Leva. S díky odmítáme. Po chvíli docházíme k místu, kde říčka mizí mezi balvany do podzemí. To je obávané Ďáblovo hrdlo. Odtud je to k samotnému vstupu do jeskyně již jen kousek.

Je sice trochu po šesté, tedy zavírací hodině, ale ochotná průvodkyně nám ještě otvírá. Batohy si můžeme nechat u vchodu a tak nic nebrání vstupu do podzemních prostor. Začátek prohlídky není příliš zajímavý. Vede tunelem vysekaným ve skále. Tunel ústí do obrovského dómu. Je tu tma, ale již je slyšet hučení vodopádu. Procházíme dómem, je vskutku ohromující. Cesta stoupá po schodech okolo vodopádu vzhůru. Vodopád je ale zařízlý hluboko v puklině, proto je z něj vidět jen kousek nahoře. Tady bych chtěl upozornit všechny vášnivé fotografy, že zde nejde nic pořádně vyfotit. Proto, budete-li hledat nějakou dobrou fotku na internetu, tak pravděpodobně neuspějete. Prohlídka končí ve skalním bludišti vymletém řekou. Z mostků zde můžete pozorovat, jak se voda propadá do tůněk a zase spěchá dál do podzemí.

Když vyrážíme k výše zmiňované chatce spát, již se stmívá. Ještě využíváme možnosti nabrat pitnou vodu z pramene u silnice. Je skoro tma a tak rychle připravujme večeři a hurá do spacáku. Druhý den jsme ještě objevili nad tábořištěm jednu ferratu končící jeskyní s výhledy do soutěsky, ale o tom někdy příště…

Historie pohřebnictví a pohřbívání by vydala nejmíň na samostatný článek. Faktem je, že po nástupu křesťanství u nás nastala na dlouhou dobu éra pohřbívání do hrobů a spalováni byli pouze kacíři, lidé obvinění z čarodějnictví, vampýrismu a další „podezřelí“ jedinci. Toto období skončilo až počátkem dvacátého století kdy se pohřbívání žehem opět rozšířilo.

Hřbitovy se obvykle nacházely v okolí kostelů, což již během středověku začalo zvlášť v opevněných městech narážet na prostorový problém. Ten naši předkové často řešili tak, že postupně na hřbitov naváželi další a další vrstvy hlíny a pohřbívání probíhalo na patra. S nárůstem populace na konci středověku pak již nebylo možné hřbitovy dále rozšiřovat ani zvyšovat jejich terén. Jediným ve své době přijatelným řešením byla exhumace a hromadné uložení ostatků v okolí kostelů, v kaplích a kostnicích. K budování kostnic sice docházelo po celé období středověku, k velkému rozmachu ale došlo v 18. století, kdy se situace začala stávat neúnosnou a hřbitovy začaly být přemisťovány mimo uzavřenou část měst. Z tohoto období také pochází výzdoba kostnic vytvořená z uložených ostatků, která je známá například z kostnice v Sedlci u Kutné Hory.

Velice zajímavou historii má kostnice, která se nachází v podzemí kostela svatého Jakuba v Brně. Hřbitov, který se v okolí kostela nacházel, patřil k vůbec nejstarším ve městě. Při archeologických výzkumech zde byly nalezeny základy kostela pocházející z období před rokem 1228, tedy do doby před udělením královského městského práva (1243). Kostel samozřejmě od té doby několikrát změnil svoji podobu, ale hřbitov okolo něj plnil svou funkci až do roku 1784. Tehdy zde byl v souvislosti s rozsáhlými stavebními úpravami, ke kterým ve městě docházelo, snížen terén a ostatky byly přeneseny do kostnice vybudované na jižní straně chrámu.

V roce 2001 probíhal na Jakubském náměstí archeologický průzkum, při kterém byly pouhých 30 cm pod asfaltovým povrchem nalezeny hroby pocházející ze 13. – 16. století. Na severní straně kostela byl dokonce proveden plošný odkryv, který dlouhou dobu poutal pozornost návštěvníků města i samotných Brňanů. Během průzkumu byly nalezeny stopy dvou stavebních fází původního kostela svatého Jakuba, dětský hřbitov a fragmenty stavební hutě. Během tohoto i dalších archeologických průzkumů byly nalezeny i pozůstatky několika hřbitovních kaplí a další doklady o stavebním vývoji této části města. Prozatím poslední příležitost k nahlédnutí do historie byla v létě a na podzim roku 2007, kdy probíhala rekonstrukce tramvajového tělesa na ulici Rašínově.

Největším překvapením však byl nález kostnice na jižní straně kostela. V hloubce asi čtyř metrů narazila sonda na cihlovou zeď, po jejímž proražení se začaly vysypávat lidské kosti. Během průzkumu byly nalezeny dvě rozsáhlé komory vyplněné kostmi v celém objemu. Kosti byly pečlivě vyskládány po vrstvách tak, aby co nejlépe vyplnily celý prostor. Celkový rozsah kostnice se podařilo zjistit až po doslovném vytěžení kostí, které by dokázaly zaplnit skoro dva železniční vagóny. Po vyprázdnění části komor došlo k nálezu, který všem přítomným doslova vyrazil dech. Byla objeveny další tři komory zabírající celou šířku kostela (asi 25 m) kompletně vyplněné kostmi.

Po statickém zajištění části kostnice pod náměstím a její technické úpravě sem byly za pomoci studentů archeologie znovu uloženy vyzvednuté ostatky již s ohledem na možné zpřístupnění veřejnosti. Lebky a dlouhé kosti jsou vyskládány do pyramid vyplněných menšími kostmi. Drobné kosti a úlomky jsou pak uloženy pod podlahou komor. Podle odhadů se v kostnici nachází ostatky čtyřiceti až padesáti tisíc jedinců. Jedná se tedy o největší kostnici v Česku a druhou největší v Evropě hned po pařížských katakombách (250.000 jedinců). Navíc se jedná o jedinou známou kostnici na našem území, která se nachází v autentických prostorách, které byly přímo pro tyto účely vybudovány. Všechny ostatní naše kostnice byly nějakým způsobem přenesené, často z podzemí na povrch. To se týká i naší nejznámější, kutnohorské kostnice.

V současné době je kostnice přístupná technickým vstupem jen při mimořádných příležitostech. Vše totiž vázne na financích. Prozatím je zrekonstruována část nacházející se pod pozemky patřící městu Brnu. Komory pod kostelem svatého Jakuba jsou stále ve stavu, v jakém byly nalezeny. Statutární město Brno se společně s Farností u kostela sv. Jakuba v Brně snaží získat prostředky na opravu a zpřístupnění kostnice z Regionálního operačního programu EU. Pokud se to podaří, mohli by první návštěvníci mít možnost prohlédnout si kostnici již na přelomu let 2008 a 2009. Součástí expozice by měly být i dochované náhrobní kameny ze hřbitova, který se nacházel v okolí kostela svatého Jakuba. Prostory by měly být upraveny tak, aby zde vzniklo i místo, které by mohlo sloužit jako kaple pro příležitostné konání zádušních mší. V brzké době by také měl být zpřístupněn labyrint sklepů pod Zelným trhem a sklepení domu mincmistrů pod Dominikánským náměstím.

Možná jste se ještě nerozhodli, kam se letos vydáte na dovolenou. Doporučuji Slovinsko, které je sice malé, ale podivuhodné svou přírodou, která člověka dokáže překvapit.

Jeskyně Jama Postojna jsou jedny z největších jeskyní na světě. Jeskynní systém je dlouhý 25 kilometrů a je starý 2 miliony let. Vnitřní prostory jeskyně byly poprvé prozkoumány až v roce 1818, jen několik dní před příjezdem císaře Františka I. A hned v následujícím roce byla povolena první organizovaná prohlídka pro skupinu návštěvníků, v níž byl arcivévoda Ferdinand. A tak začal v Postojne turistický ruch. Turistický jeskynní okruh je dlouhý 5,7 kilometrů, a tak by jeho procházka trvala dlouho. Na pomoc tedy přišla technika a 4 kilometry zvládne první podzemní vláček na světě. Projíždí několika jeskyněmi až se dostane do „Koncertne Dvorane“, která je v jeskynním systému ta největší a pojme na koncertních vystoupeních až 10 000 návštěvníků. Zní to až neuvěřitelně, že se do jedné jeskyně vejde tolik lidí, že? Jeskyně má tak bohatou krápníkovou výzdobu, že člověk nestačí žasnout. Vypadá to tam jako v nádherné pohádkové podzemní říši.

Takže jednou světovou raritou je podzemní vláček a druhou je tzv. „lidský ryba“, latinsky zvaná Proteus Anguinus a česky to zní macarát jeskynní. Tento tajemný tvor je malý živočich, který žije po staletí ve tmě krasových jeskyní jen ve Slovinsku. Měří asi 25–30 cm, má dlouhý ocas, který používá k plavání, ale pohybuje se také kroucením těla jako had. Jeho oči jsou potaženy blánou a je tedy slepý, ale asi rozeznává světlo od tmy, neboť v jeskynní nádržce, kde je vystaven na odiv návštěvníkům, se snaží pobývat v nejtmavším koutě. Proč se této tajemné rybě říká také „lidská ryba“? Protože barva její kůže připomíná lidskou pokožku.

V 17 století psal kronikář Valvasor o strachu a úžasu místních lidí, kteří našli v krasovém prameni „dračí embryo“. Vše se vysvětlilo až o století později, když v roce 1768 byl „drak“ pojmenován Proteus Anguinus a prohlášen za světovou raritu.

Pokud se rozhodnete Jamu Postojnou navštívit, pak je nutné se připravit na to, že v jeskyních je celoroční teplota 8 stupňů a vlhkost 95 procent. Jeskyně leží asi 45 km jihozápadně od hlavního města Slovinska – Ljubljaně.