Rubrika: Hory a pohoří

Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever, ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky. Tato oblast je součástí NP Huascarán, jehož název vznikl podle nejvyšší hory Peru, 6768 m vysokého Huascaránu. Kromě úchvatných hor a vzácné vysokohorské flory a fauny zde spatříte až neskutečně zbarvená ledovcová jezera, která rozhodně stojí za to vidět.

Přes Yungay

Snad každá cestovní agentura v Huarázu vám nabídne jednodenní výlet k jezerům Chinancocha a Orconcocha, kterým se dohromady říká Lagunas Llanganuco. Jelikož se jednalo o jednu z oblíbených a nejsnáze přístupných destinací v okolí , usoudili jsme, že se na místo dopravíme sami – nejlépe colectivem.

První část trasy, padesátikilometrový úsek z Huarázu do Yungay zvládlo námi vybrané colectivo za hodinu a čtvrt. Na rozdíl od ostatních cestujících jsme se nemuseli ve vozidle mačkat, protože jsme seděli v kabince vedle řidiče a měli i dostatek místa na nohy. Kromě okolní krajiny bylo zajímavé sledovat, jaká zavazadla Peruánci převážejí – kromě tašek či pečlivě zavázaných ranců chtěla jedna Indiánka odvézt i se dvěma ovcemi! Colectivo zastavilo, pomocníci řidiče popadli ovce, strčili je do kufru a mohlo se vesele pokračovat dál.

Vystoupili jsme na hlavní křižovatce poblíž rušného tržiště, kde se prodávalo zkrátka všechno: ovoce a zelenina, oblečení, látky, suvenýry či živá zvířata, jako např. vypasená strakatá morčata ve velkých síťovaných pytlích. Škoda, na pořádnou prohlídku bohužel nebyl čas, potřebovali jsme se co nejdříve dostat k jezerům Llanganuco.

Hned jsme se ocitli v zajetí taxikářů, ale jejich ceny byly jako obvykle natažené. Když se nám konečně podařilo usmlouvat částku 15 solů za oba, museli jsme čekat na další dvě osoby – řidiči by se jinak taková jízda nevyplatila, alespoň nám to tvrdil. Čas rychle plynul, žádná dvojice se neukázala a my začínali být s trpělivostí u konce.

Najednou se objevilo další taxi jedoucí k jezerům a zrovna do něj nastupovalo několik místních. Ptali jsme se řidiče na cenu – 20 solů a usmlouvat nešlo nic. Po zvážení možných alternativ jsme si radši připlatili 5 solů, než abychom trávili další dlouhé minuty v nejistotě. Taxikářovi se jízda náramně vyplatila, auto měl slušně zaplněné již od začátku, ale přesto během jízdy dokázal do svého vozu vmáčknout i další pasažéry. V jednu chvíli nás sedělo v autě dvanáct – řidič, dva lidé na sedadle spolujezdce, tři na zadním sedadle a dalších šest v kufru.

Lagunas Llanganuco

Jezera Llanganuco jsou vzdálena 28 km východně od Yungay a nedá se k nim dostat jinak než po prašných a velmi hrbolatých serpentinách, kde musíte občas projet kamenitými strouhami, anebo se vyhnout velkým volně ležícím balvanům. Byla to spíše cesta určená pro off-roady, ale náš taxikář to se svou Toyotou kombi skvěle zvládl, aniž by ho zastihl nějaký defekt.

Po zaplacení jednodenního vstupného (5 solů/os.) u brány NP Huascarán jsme projeli kolem spodního jezera Chinancocha a v 10:30 se nechali vysadit u horního jezera Orconcocha lemovaného vysokými a strmými skalními masívy. Vodní plocha měla zvláštní nazelenalou barvu a poblíž jednoho jejího břehu se nacházela ptačí rezervace, kde jsme mohli pozorovat husy, kachny, racky či jiné vodní ptáky.

Vzhůru do hor

Při pohledu na hodinky nás napadlo, že bychom mohli zkusit trek k jezeru „Laguna 69“ a uvidíme, jak na tom budeme fyzicky i časově. Vyrazili jsme po prašné silnici a zanedlouho potkali jednoho ze správců parku. Ukázali jsme mu vstupenku a on nám na oplátku dal schématickou mapku, kde byla zakreslena i trasa k jezeru.

Prošli jsme kolem stanového tábora a pokračovali dále údolím. Cesta nebyla zpočátku náročná, mírně jsme stoupali mezi malými stromy a keři k úbočí hor. Po třech kilometrech přišel o něco obtížnější úsek, kde jsme museli zdolat několik klikatých serpentin. Při výstupu jsme se kochali šumícími vodopády a vysokými zasněženými velikány, mezi kterými nechyběly oba vrcholy nejvyšší peruánské hory – Huascarán Norte (6654 m) a Huascarán Sur (6768 m).

Následovalo prudší stoupání zakončené průsmykem, za kterým, jak jsme si naivně mysleli, spatříme Lagunu 69. Místo toho nás stezka zavedla k nějakému malinkému jezírku a pokračovala na rozlehlou travnatou planinu rovnou jako stůl. Potkali jsme jednoho osamoceného turistu a zeptali se ho, jak je to k jezeru 69 ještě daleko. Jeho odpověď nezněla příliš optimisticky – prý nás čekají minimálně dvě hodiny chůze a ukázal na vysoký protější svah. Na závěr přišel s alternativou, že se můžeme jít podívat k jinému bližšímu jezeru, které se však kráse jezera 69 rozhodně vyrovná.

Za pár minut jsme došli na rozcestí, kde byly směrovky se vzdálenostmi k oběma jezerům. Tady jsme se střetli s další malou skupinkou turistů, kteří nás naopak velmi potěšili informací, že jezero 69 je odsud „pouhých“ 30 minut chůze do kopce. Zmobilizovali jsme všechny síly a vydali se do posledních nepříjemných serpentin. Na konci náročného stoupání nás uvítal pouze kamenitý val a místo vytouženého jezera jsme spatřili akorát pěšinku kroutící se dále do hor. Nic moc.

Tyrkysová Laguna 69

Když jsme se vyškrábali na vršek valu, ocitli jsme se na kamenité cestě a po několika krocích přišla vytoužená odměna. Před námi se objevila velká, průzračná a neuvěřitelně modrá Laguna 69. Byli jsme velmi šťastní, že jsme to dokázali. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 4 500 metrů, nikde ani živáčka, klid, kolem dokola zářivě bílé hory a před námi pohádkově modré jezero s vodopádem. Takovou přírodní scenérii člověk mockrát za život neuvidí.

Škoda, že jsme neměli více času – hodinky ukazovaly 14:50, a tak jsme se museli probudit z desetiminutového „snu“ a vrátit se dolů do reality. Zpáteční cesta byla o poznání snazší a hlavně rychlejší. Šlo se nám oběma velmi dobře, mohli jsme si opět prohlédnout Huascarán a další hory ze všech možných úhlů. Za hodinu a půl jsme se dostali zpět do kempu, kde jsme si odpočinuli a dali si pořádnou svačinu (během celého výletu jsme totiž pořádně nejedli).

Dopravo, dopravo, kde jsi?

V 16:40 jsme vyrazili k hlavní silnici v naději, že nebude problém chytit si autobus nebo colectivo do Yungay či Huarázu. Šeredně jsme se spletli, protože poslední colectivo jezdí ve dvě hodiny odpoledne a na taxíky či autobusy se rovněž nedalo spoléhat. Takže jsme šli a šli opuštěnou krajinou a doufali, že se něco objeví. Ušli jsme přibližně 3 km a ocitli se u horního jezera Llanganuco.

Slunce začalo pozvolna zapadat a nám připadalo, že jsme v parku snad sami. Bylo úplné ticho, nikde nikdo. Jediný, kdo nám dělal společnost, byla divoká zvířata – viděli jsme opět husy, racky a zajímavě zbarvené kachny. Pár metrů od nás jsme zahlédli i několik vzácných andských hlodavců, kterým se říká „viskača“. Byla to velmi roztomilá, ale plachá zvířátka, která svým vzezřením připomínala velkého šedohnědého králíka s dlouhým huňatým ocasem.

Po dalších minutách rychlé chůze nás ovládla mírná nervozita, přeci jen se začalo stmívat a my neměli žádné teplé oblečení ani věci na spaní pro případ, že bychom museli nocovat v parku. Veškeré jídlo jsme už dávno snědli, měli jsme jen pár loků Coca Coly. Navíc k hranici parku zbývalo 7 km a dalších 28 km do Yungay. Vymýšleli jsme různé varianty, jako např. dojít k hlavní bráně, odtud si zavolat taxíka nebo přespat v nějaké horské vesničce.

I přes katastrofické vize jsme tajně doufali a modlili se, aby nám peruánské nebe seslalo autobus nebo auto. Naše přání a motlitby byly naštěstí vyslyšeny, okolo 17:50 jsme zahlédli v dálce autobus a tušili jsme, že bychom mohli být zachráněni. Očima jsme neustále sledovali vzdálenou silnici v horách a těšili se na moment, až budeme moci nastoupit. Měli jsme ohromnou radost, že nezůstaneme uvězněni v parku, a nezkazilo nám ji ani jízdné s turistickou přirážkou; průvodčí si řekl nejdříve o 15 solů a vzápětí ještě o dalších 5 – tudíž celková cena byla 20 solů za osobu. Ale co, hlavně že se odsud dostaneme živí a zdraví.

Návrat do Huarázu

Jízdu autobusem jsme si jaksepatří užili. Předpotopní vrzající stroj poskakoval po hrbolaté silnici jak čamrda a občas nás vymrštil několik centimetrů nad sedadlo. Jedinou věcí, kterou jsme na této „vrzající piksle“ ocenili, byly funkční brzdy. Dokodrcali jsme se do Yungay a pokračovali po asfaltové silnici, což byla v porovnání s předchozím úsekem hotová idylka.

Potemnělý Huaráz nás přivítal krátce před 20. hodinou a po výborné večeři nastal čas návratu do hostelu. Konečně jsme si mohli po velmi náročném výletu náležitě odpočinout a vymyslet plán na zbývající dny.

Caraz a taxislužba

Před 7. hodinou ranní jsme se vydali colectivem do 76 km vzdáleného Carazu, kam jsme přibližně po dvou hodinách mačkání úspěšně dorazili. První postupný cíl byl tedy splněn, ale horší část cesty nás ještě čekala – potřebovali jsme se dostat k 32 km vzdálenému a o 2 km výše položenému jezeru s názvem Laguna Parón.

Vytáhli jsme plánek města a vydali se směrem k hlavnímu náměstí. Cestou nás oslovil taxikář, který chtěl za odvoz k jezeru 80 solů, což jsme rezolutně odmítli. Neměli jsme však ponětí o cenách a možnostech místní dopravy, a tak jsme se šli radši zeptat do turistické informační kanceláře sídlící na zmíněném náměstí. Majitel byl velmi ochotný a vysvětlil nám, že colectiva jezdí jen sporadicky a končí ve vesnici vzdálené 9 km od jezera. Jediný dopravní prostředek, který za daných podmínek přicházel v úvahu, byl tedy taxík s pevně stanovenými cenami – 80 solů za 2 osoby, 90 solů za 3 osoby a 100 solů za 4 osoby.

Po deseti minutách pátrání jsme našli místo, odkud prý měly jezdit taxíky k jezeru. Zanedlouho se odněkud jeden vůz skutečně vynořil, a tak jsme ho hned odchytli. Uvnitř seděli dva polští turisté, takže jsme se s nimi mohli podělit o náklady na zpáteční cestu – 100 solů na 4 osoby, ideální řešení.

Laguna Parón, jezero jako malované

Krkolomné serpentiny z Carazu byly věrnou kopií cesty k jezerům Llanganuco – samý prach, díry, hrboly a kameny různých velikostí. Po bezmála dvou hodinách, které jsme si krátili konverzací s našimi polskými spolucestujícími, otřesná silnice skončila, taxikář zastavil na malém parkovišti a my konečně spatřili modrozelenou Lagunu Parón (4170 m) obklopenou nádhernými a sněhem pokrytými vrcholky, mezi kterými dominoval pravidelný jehlan Pyramide (5885 m). Měli jsme dvě hodiny času na to, abychom si udělali malou procházku a pokochali se úchvatnými „panoramaty“.

Jezero se na první pohled zdálo o dost menší, než ve skutečnosti bylo; na délku měřilo přibližně 3 km, což je mnohem více než obě jezera Llanganuco. Hned za parkovištěm jsme narazili na stezku, která vedla pouze po levém břehu jezera, muselo se jít tam i zpátky stejně. Udělali jsme několik desítek fotek, z nichž některé byly až kýčovité – azurově modrá obloha bez jediného mráčku, pod ní třpytící se hory, písčitá pláž a zvláštní modrozelená hladina, která vypadala jak namalovaná. Úchvatné přírodní scenérie jsme si mohli navíc v klidu vychutnat, nebyli zde totiž žádní turisté, jen my a hory.

Na druhou stranu jezera jsme nakonec nedošli, protože dvě hodiny uběhly jako voda a my se museli vrátit na parkoviště k taxíku. Zpáteční dvouhodinová jízda do Carazu byla opět otřesná, ale v žádném případě nám nemohla pokazit nádherný a neopakovatelný zážitek z výletu.

Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit samostatnost.

Vzhůru do Apalačských hor

Průjezd napříč státem Tennessee je v každém případě zajímavý. Stát je plný krásných lesů i jezer, vesniček jako vymalovaných i odporně špinavých, ve kterých jsou satelitní antény surrealisticky umístěné v bahně prasečích výběhů jedinou známkou dnešní doby. Brzy ale objevíme i další tvář dnešní Ameriky. Jsou jí odumírající městečka ležící mimo tahy dálnic spojujících co nejkratším směrem jednotlivé státy nebo ležící daleko od turistických atrakcí a odsouzená proto k pomalé smrti z chudoby. Jsou to městečka tak nudná, že jedinou sobotní zábavou je jít k vrakovišti a poslouchat, jak rez chroupá plech. Není divu, že mladí, kteří umí alespoň trochu číst a psát, prchají někam jinam.

Posměšky

Apalačské pohoří zabírá největší část Tennessee, ale vlastně zahrnuje i zapomenuté okresy Kentucky, Virginie a Západní Virginie. Pro turisty je tu krásně, je to malebná směs hor, lesů a tabákových polí (pokud nenarazíme na pozůstatky těžby uhlí, což dá práci), ale pro ty, co tu žijí, je zde také spousta bídy. Nezaměstnanost často přesahuje 20 procent a na jednoho doktora připadá 5 000 lidí. Obyvatelé jsou zbytky Ameriky považovány za naprosté burany a trochu to připomíná Poláčkovu poznámku o děvčeti z Kašperských hor. Když tudy v roce 1964 projížděl prezident Lyndon Johnson, byl natolik zdrcen, že brzy vyhlásil svoji proslulou Válku chudobě. Že se jí nepodařilo vyhrát ani v Apalačských horách, ani nikde jinde, už je jiná otázka.

Smokey Mountains

Nicméně i tato oblast se pyšní místy, kvůli kterým se sem sjíždějí lidé z celých Spojených států. Jedním z nich je národní park Smokey Mountains. Znalci sem jezdí zejména na podzim, neboť krása zdejší přírody v období podzimního zbarvení listí je tak proslavená, že televize na celém území vyhlašuje kvalitu barev zdejšího listí. A návštěva stojí za to, stromy jsou zbarvené jako malířova paleta a chvílemi to vypadá, jakoby stromy někdo vysazoval turistům pro potěchu, převládá zelená se všemi odstíny žluti přes okrovou, pomerančově oranžovou, až po temně červenou. V dálce se z věčných obláčků mlhy – odtum pochází název Smokey, kouřící – vynořují jednotlivé kopce jako barevné bochánky. Musíme se ale dobře trefit, stačí pár dnů zimního počasí nebo prudší vítr a krása je pryč a musíme přijít o rok později.

Past na turisty

Obrovský zájem turistů pak dal vzniknout gigantické turistické pasti – konglomerátu atrakcí kolem města Gatlingburg, kde v podivné, a přiznejme si, nepříliš pohledné směsi Disneylandu, umělé hmoty a tyroláků najdeme všechno, po čem dnešní americký turista touží, od minigolfu přes nekonečné nákupy a zábavní parky až po kasína. Raději pryč a zpátky do přírody. Napříč tímto státem prochází i další atrakce, která láká jak naprosté amatéry, tak i ty nejskalnější turisty – slavná Apalačská stezka. Ta je úctyhodnou dávkou – od počátku v Mount Katahdin ve státě Maine na severovýchodě Spojených států až po konec v horách Springer Mountain ve státě Georgia měří plných 2 174 mil. A to už je na pěší stezku pořádný ranec.

Kdo tuto stezku zvládne, projde 14 států a šest Národních parků. Po kouskách se na stezku vydá každým rokem kolem 4 miliónů lidí, odvážlivců, kteří se o tuto „procházku“ pokusí na jeden zápřah, je každoročně přes 2 500. Kdo to zvládne, dostane za odměnu oficiální nálepku. Většinou se startuje na jihu a celá štreka trvá nejméně pět měsíců. Někteří na stezce oslaví své padesáté narozeniny, jiní, jako třeba Melody Blaneyová, využijí svých 178 dnů pochodu k psychické léčbě. I když Apalačskou stezku oficiálně rozeznal i americký Kongres, Správa Národních parků lišácky předala starosti o stezku dobrovolné organizaci Appalachian Trail Conservatory. A dobrovolníci si máknou, loni jich na stezce pracovalo přes 5 500 a odpracovali téměř 200 000 hodin. Možností ubytování cestou moc není, takže zásoby a spacák s sebou. Jednotlivé kousky stezky si ale může vyzkoušet i mnohem línější poutník. Pokud nechce k pochodům vyrážet z obludného Gatlingburgu, může si najmout jednu ze stovek chat. Jejich cena není zase tak děsivá, nicméně vzhledem k jejich velikosti jsou mnohem pro rodinu či větší partu. Vybavení odpovídá ceně, od myčky nádobí až po pohostinně narovnané dříví do krbu.

Pro Indiány stát nepříjemný

Stát Tennessee se do historie Spojených států zapsal celou řadou skutků či slavných rodáků, od známého zálesáka Davida Crocketta až po Elvise Presleyho, jehož procovský dům Graceland v blízkosti Memphisu si můžeme prohlédnout a nechat manželce cinknout v kasičce. Ne vždy se však jednalo o pozitivní zápis do historie, američtí Indiáni dodnes vzpomínají na jednu z mnoha smutných kapitol své historie, která začala právě tady. Na jaře roku 1838 přinutila americká armáda 16 000 pokojných Indiánů kmene Cherokee opustit domovy v Alabamě, Karolíně a Tennessee a vydat se na 1 500 km dlouhou cestu do Indiánského teritoria (jak se tehdy nazýval stát Oklahoma). Čtyři tisíce indiánů na nuceném pochodě zemřelo a Cherokeeové na něj dodnes vzpomínají pod názvem Nunahi-Duna-Dlo-Hilu-I, což se překládá jako Stezka slz. Tento kmen byl přitom prakticky nejpokojnější a nejpřizpůsobyvější a nepomohla mu ani skutečnost, že byli původními obyvateli Tennessee. Rozsudek podepsal nález zlata, které se přitom těžilo jen velice krátce. Jen několika stovkám Indiánů se podařilo uprchnout a ukrýt v divočině Smokey Mountains. O čtyřicet let později jim osvícenější vláda povolila návrat a na území dnešní rezervace Qualla Indian Reservation dnes nalezneme téměř 11,000 potomků původních uprchlíků.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Psal se rok 2008, když jsme se 20. prosince vydali na Kralický Sněžník. Nebyl to ale jen tak ledajaký výstup. Já a pár mých přátel jsme měli na sobě pouze pravěké oblečení. Chtěli jsme otestovat, jestli vydrží i v kruté zimě, která tady na Kraličáku panuje.

Okolo 12:00 jsme dorazili autem na Dolní Moravu na parkoviště (695 m.n.m.). Vystoupili z auta a začali se oblékat do pravěkých šatů, z celé expedice se oblékli pouze čtyři lidé, ostatní ale šli s námi, aby mohli fotit a pečovat o nás v případě nezdaru. Musím podotknout, že všechny věci jsme si sami ručně ušili. Například místo ponožek jsme měli králičí kůže omotané onucemi a pevnost boty nahradily takové volné nazouváky vyrobené z tvrdé kraví kůže. Další části těla měl už každý zakryté individuálně. Mimo trenek jsme neměli na sobě nic, co by nezapadalo do období pravěku.

Po asi půl hodinovém usilovném oblékání jsme se konečně vydali na cestu. Hned z počátku se na nás s úsměvem a podivem dívalo několik kolemjdoucích, ale tuto reakci jsme čekali. Šli jsme lesní cestou po žluté. Já jsem se hned zpotil, protože mé kalhoty z králíka byli absolutně neprodyšné. Pravěk je hold pravěk, lepší vedro než zima!

Pár slov ke Kralickému Sněžníku

A teď pár slov ke Kralickému Sněžníku. Leží na hranici České republiky a Polska. Se svými 1424 m.n.m. je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří Kralický Sněžník. Přezdívá se mu Střecha Evropy. Je to díky tomu, že zde pramení tři řeky, jejichž voda odtéká do tří moří: Kladská Nisa do Baltského, Tichá orlice do Severního a Morava do Černého moře.

Cesta utíkala docela rychle, ačkoliv jsem se každým krokem posunul tak o deset centimetrů dozadu, protože pravěké boty nemají vzorek na podrážce. Ale pravěk není pohádka!!! I přes to jsem byl potěšen, protože jsem necítil žádnou zimu na chodidla.

Co nevidět jsme se asi po 7 km objevili na konci lesa, kde byl nádherný výhled do okolí. Chvilku jsme se kochali a pak šli zase dál. Míjeli jsme pramen již zmíněné řeky Moravy ve výšce 1380 m.n.m.

Proč zrovna slon???

Těsně pod vrcholem jsme narazili na symbol Kraličáku, slona. Stojí tu již 75 let. Zásluhu na něm má spolek mladých Němců, kteří zde konali své schůzky v první polovině 19. století. Proč zde ale postavili slona? Je to díky tomu, že počátečním místem jejich schůzek byl Ještěd, kde si začali říkat „Jescher“, později se stal jejich cílem Kralický Sněžník, ale chtěli si zachovat jméno. Všimli si, že když slon kýchá, vydává „ješšš“. Pojmenování jim zůstalo, ale odvozovali ho od kýchání slona. V roce 1932 postavil tento spolek na vrcholu žulovou plastiku slona a my jsme právě stáli u ní. Slon se nedal moc rozpoznat, byl celý zasněžený a zledovatělý po neustálém fičáku, který ho má na mušce. Ani my jsme zde nebyli ochuzeni o nějaký ten větřík. Párkrát jsme se vyfotografovali, aby nám doma věřili, že jsme tu byli a pokračovali dál.

A už jsme konečně na vrcholu

Okolo 16:00 jsme konečně dorazili na vrchol, tady foukalo úctyhodně. Můžu s jistotou říci, že veškeré moje pravěké oblečení obstálo výstup. Hlavně naše boty, od kterých jsem čekal nedostatky, ani v nejmenším nezradily. Možná jen to podkluzování jim ubíralo na dokonalosti, ale to časem vyřešíme.

Stejnou cestou jsme se vrátili i dolů k autu, protože se už začínalo stmívat a do noci jsme bloudit opravdu nechtěli. K autu jsme se dostali okolo 19:00, dolů to šlo o mnoho rychleji. Boty bez podrážky byly cestou nahoru nevýhodou, ale dolů nádherně klouzaly! V autě jsme už jen vzpomínali na to, jak jsme to Králičáku natřeli, a to dokonce v pouhopouhém pravěkém oblečení!!!

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila se u nich a nenechala je spát… Deset dní v transylvánském pohoří Fagaraš s jasným cílem – zdolat Moldoveanu, nejvyšší horu Rumunska. Na cestě, kde se osvědčil stan z výprodeje v Tescu, mapa okopírovaná na A4 z jakési komunistické příručky, paperbackové vydání Stockerova Draculy a rozlámaná tabulka čokolády.

Zážitky hned na kolejích

Je moc prima ležet před stanem na louce zalité sluncem, jíst sušenky a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu…

Člověka by málem odradily citové výlevy rodičů a jejich hrůzostrašné historky o lidožravých medvědech, nedostatek peněz a nulové zkušenosti. Jenže někde se začít musí. Do neskutečně těžkých krosen nám zřejmě skočilo kousek štístka a snad proto jsme se potkávali cestou jen s milými a příjemnými lidmi. První setkání a načerpání užitečných rad proběhlo už cestou ve vlaku. Oba spolucestující pocházeli právě ze země, kde byl cíl naší cesty. Česko-německo-anglicko-italsko-rusko-polsko-rumunská konverzace skončila hodně nad ránem, kdy už oba museli vystoupit. Načerpali jsme takovou slovní zásobu, že jsme si s ní vystačili po celý zbytek cesty, to jsme ale v tu chvíli nemohli vědět a jako oko v hlavě jsme střežili praktickou česko-rumunskou konverzaci. Hořce jsme mnohem později litovali jiné věci – rozdělili jsme se s nimi o řízek.

První dojmy byly hodně mokré, pršelo jako z konve a naše expedice bloudila kolem nádraží a hledala směnárnu. Za pár minut už jsme stáli u pokladny s květovanými penězi a kupovali jízdenku na další cestu. Trochu nás zarazila paní u pokladny, když se nám zdráhala prodat jízdenku. Při důkladném prozkoumání ve vlaku se ukázalo, že se prodávají přesně na čas a paní zřejmě nepředpokládala, že stihneme vlak jedoucí za tři minuty. Naštěstí stihli.

První setkání s domorodými domorodci

Avrig byla další zastávka při putování nahoru. Ukázala se jako velmi užitečná pro aklimatizaci a asimilaci. Nesmlouvavá rodinka nás na ulici ověšela zaručeně pravým stříbrem a přesvědčovala nás o výhodnosti obchodu. Zřejmě jsme vypadali jako velmi snadná kořist a ani nevím, jak se nám je podařilo odmítnout. Po pár hodinách prozkoumávání městečka nám začaly chybět řízky, proto jsme se vydali do místní pekárny. Milá prodavačka bohužel neměla drobné mince na vrácení, tak nám vrátila drobné karamely.

Nadšené a plné naivních plánů nás uvítal Podul Olt, odkud jsme chtěli vyrazit pěšky. Naštěstí nás skoro vecpal do auta jeden prima pán, jen co jsme vystrčili hlavu z vlaku a vůbec nic nechtěl. Byl docela upovídaný, bohužel jeho samomluva byla čistá rumunština. Bez něho bychom se ten den na vytyčený cíl cesty vůbec nedostali. Uvažovali jsme o přehodnocení sil… Vstupní brána do hor byla krásná, ne moc strmá cesta, po které chodily sem a tam krávy s oslíky. Hrdinně jsme za mírného deště postavili stan nedaleko tamějšího kláštera, dojedli poslední sladkosti (krom dvou tabulek čokolády, které jsme chtěli přivést našemu rumunskému kamarádovi) a nenechali se odradit skupinkou borců, která scházela dolů kvůli špatnému počasí.

Výše než Sněžka

Jako později každé ráno jsme vstali v osm hodin a do terénu se vyhrabali kolem desáté, někdy jedenácté. Odnášeli jsme to občas odpolední nepřízní počasí a stavěním stanu při zapadajícím slunci. Hned ráno po necelém kilometru na příjemné cestě následuje stoupání, které v tu chvíli považujeme za děsivý sráz a vytahujeme zbrusu nové trekové hole. „Sem se bál, že tahle cesta jednou skončí,“ pronesl velitel výpravy památnou větu, kterou jsme při cestě použili ještě několikrát. Výstup stál za to. Nahoře se poprvé setkáváme s bačou, poprvé se ocitáme ve výšce větší než jakou má Sněžka, poprvé zjišťujeme jak je náš stan proklatě těžký a poprvé panikaříme. Při západu slunce stavíme z posledních sil stan, zatímco naši kolegové, které jsme po cestě potkali, odpočívají už od tří, že prý ráno brzy vstávají, to je nejlepší počasí.

Vodovodní panika

Že bychom zvolili špatnou taktiku? Pomalu nám dochází voda. Jako správní amatéři zmatkujeme, že když do zítřka nenajdeme žádnou vodu, budeme se muset vrátit. Vydáváme se na průzkum a po vodě ani památky, jen vřes a borůvčí. Pár metrů pod námi se pásly ovce okolo bači. Přiřítili jsme se k němu, jako k naší jediné naději a zoufale se ptali chudou rumunskou slovní zásobou: „ Va rog, Apa?“ Pobaveně se zasmál a odvedl nás asi 500 metrů ve směru značky, kde protékal malý potok. „Mulcumesc, mulcumesc.“ Trochu nechápavě vrtěl hlavou a shovívavě se usmíval. Tyto hory jsou plné vody, jak jsme později zjistili. Místy cesta vedla přímo potokem a okolo jezer. Kdo ví, co si o nás pomyslel.

Přes hory a doly

Následující den to bylo snad naposledy, co jsme si v průběhu cesty vyčistili zuby a poté vyrazili na cestu. Sledování překonané nadmořské výšky nás po pár kilometrech omrzelo. S každým dalším vrcholem by to byl nový rekord. Pod vrcholem Suru jsme potkali skupinku fajn Čechů, kteří nás uzemnili hláškou, že v Rumunsku jsou už po čtvrté a teprve si troufli na Fagaraš. Co naplat, couvat se nám nechtělo, tak jsme celý den udrželi jejich tempo a nechali se nakazit hecováním. Po výkonu dvanácti kilometrů jsme byli docela vděční, že už je večer a zašlo slunce. Sladká nevědomost, že toto byl poslední krásný den. K večeři jsme ukuchtili špagety a bojové podmínky daly vzniknout novému receptu: slijeme slanou vodu ze špaget, přidáme pár zatím neuvařených špaget, tuk z luncheonmeatu a kousek masa. Nechutné. Podáváme ve špinavém ešusu. Po skvostné mňamce jsme se rozložili ve stanu, s úsměvem vzpomínali na obavy rodičů z medvědů a rozečetli první kapitolu Draculy. Mimochodem, člověku se snad ani nechce věřit, že jsou na horách mnohokrát horší věci než medvědi.

Kapkama se proplétám…

Ráno bylo pěkné počasí. Pomalu jsme scházeli k jezeru a pomalu se za námi plížil mrak. Vypadal fotogenicky, tak jsme si ho vyfotili. Jen co docvakla spoušť, spustila se děsivá průtrž mračen, vichr a kroupy. Než nám došlo co teď, zmateně jsme pobíhali a nacpali krosny pod pláštěnky. Nebylo kam se schovat a jediná možnost byla znovu postavit stan. Bohužel se nám to na kamenném podkladu nedařilo a při hledání vhodnějšího místa se nám povedlo ztratit hvězdici z konstrukce a dovnitř stanu nachytat pár litrů vody. Při amatérském paraglydingu s plachtou jsme zpozorovali v kopci mezi stádem ovcí baču. Zpod pláštěnky se mu zvedla ruka a vřele nám zamával. Zajímavé, co v tu chvíli člověku proběhne hlavou, ale heslem výpravy se stalo: „Ještě není tak zle, dokud mávají bačové.“ Po delším úsilí se nám podařilo najít hvězdici, postavit stan a převléct se do suchého oblečení. Na náladě nám přidal až čajík a padla na to i první tabulka čokolády. K jezeru se postupně vracelo mnoho výprav, aby se mohli usušit. Docela foukal vítr, takže se nám podařilo vyjít ještě ten den. Povedl se docela náročný výstup a ze strmé cesty před námi jsme si už nic nedělali. Trochu nás hlodaly tři věci: nevyzpytatelnost počasí, vyprávění o místě kudy zaručeně budeme muset projít – průrva Strunga Dracului a hlad. Nesmíme vzpomínat na naše řízky a bude to dobré.

Na vzdory všemu

Následující noc jsme zažili první bouři a na dalších pár nocí se její návštěva stala pravidlem. Stan jsme za silného větru přikamenovali v sedle za kamennou zídkou, ale vítr foukal stejně ze všech stran a hromy se odrážely po celém údolí. Možná se nám stan na zahradní stanování mstil za to, že jsme ho vytáhli tak daleko a celou noc ležel na nás a pršelo dovnitř malým okýnkem. Noční nečas se na něm bohužel podepsal, ráno jsme v boku našli pěknou škubu. Sbalili jsme našeho maroda a vydali se vstříc druhé nejvyšší hoře – Negoiu a obávanému Strunga Dracului. Už jen samotná cesta tam byla dost „crazy“. Z jedné strany sotva schůdného hřebenu se valila neproniknutelná bílá mlha a z druhé strany nás smetal prudký vítr. Při výstupu jsme, možná naštěstí, neviděli před sebe a najednou po nekonečném škrábání stojíme nahoře. Nezbytné foto a pak už hledíme do bezedných hlubin Strungy. Nemáme moc na výběr, vzadu skalnatá hora a vpředu propast s řetězy pro komfortnější lezení. Snažíme se nenásledovat krosny, které nás převažují, a pokoušíme se udržet kluzkého řetězu. Dolů jsme se dostali po pár nekonečných metrech. Tekla krev, ale nic vážného. Azyl pak nacházíme blízko jezírka a slibujeme si, že si ráno vyčistíme zuby. To se nám bohužel povede až těsně před návratem do civilizace. V noci jsme vymysleli vychytávku – okýnko jsme přikryli pláštěnkou.

Tentokrát až na kost

Ráno po bouřlivé noci není moc příjemné, člověk vstává přímo do kaluže a je skoro smeten větrem. Do bot přišly igelitové pytlíky – šlo se v nich dost blbě, ale protože dnešní cesta vedla v podstatě potokem, posloužily. Neviděli jsme dál jak na deset metrů, možná tím lépe pro nás, protože vedle úzké cestičky po které jsme kráčeli, spadaly dolů nebezpečně vyhlížející srázy. Procházíme nad magistrálou se známými zákruty, kterou jsme chtěli vidět – usměje se na nás štěstí a asi na deset sekund odchází mrak. Při sestupu opět přišel déšť a vzhledem k pláštěnkám připevněným na krosnách jsme prolili až na kůži. Rozmrzele stavíme stan u jezera Capri a padne druhá tabulka čokolády. Při dlouhých pochodech mlhou se stávají oblíbeným tématem pohádky a jídlo. Safra, co člověka na těch horách tak láká? V noci nádherně svítí hvězdy a ráno je sice proklatě chladno, ale slunečno. Bohužel nemůžeme jít dál, protože nemáme nic suchého na sebe. Sušíme a odpoledne jdeme pár kilometrů podél nekonečných stád ovcí. Snažili jsme se z bači vypáčit, kde se právě nacházíme a která hora v dohledu je která. Možná nám odpověděl, možná ne, těžko říct. Na oplátku jsme mu dali sirky, které zrovna potřeboval.

2 543 v mlze

Další den přišel mrak. Po chvíli váhání jsme se rozhodli jít a během šermování naší okopírovanou mapkou před anglicky mluvícími borci s velkou mapou jsme se dozvěděli naši přesnou lokaci a zjistili, že dnes je Den D, kdy by se nám mohlo podařit dobýt vysněný vrchol. Koukali dost zvláštně po otázce, zda by nám nemohli říct, kde jsme, ale to už jsme měli sbalený stan a upalovali do mraku. Tentokrát jsem se domnívala, že převezu déšť, když si vezmu pláštěnku přímo na sebe. Minula nás početná skupina trekařů s velbloudími pláštěnkami. Hmm, to si budeme muset pořídit. Cestu lemuje hustá mlha a mnoho křížů či pomníků. Na vrcholu Vistei visí cedulka: Moldoveanu 15 minut! Lezeme mlhou půl hodiny a konečně zdoláváme náš cíl vysoký 2 543 metrů. Jupí! Krásný výhled z vrcholu si budeme muset přehrát na internetu, ale stojí to za to. Spustil se déšť a ledový vichr. Naštěstí stojí blízko úpatí železná bouda, kam se jen tak tak nacpeme. Zjišťuji geniální věc – batoh mi promokl skrz na skrz, včetně spacáku, který je lepší mít zabalený v igelitu. Následovala bezesná noc ve dvou v jedné mumii.

Poslední den

Poslední ráno bylo ukázkové počasí a krásný výhled na obě hory. Většina osazenstva chaty nechápala, proč za tak ideálních podmínek na cestu sestupujeme dolů. Ale naše mise byla splněna a proto vzhůru, spíš dolů, za Miklošem. Sestupujeme až do tmy krásnou krajinou a ne a ne najít místo pro upíchnutí stanu. Nakonec kotvíme blízko chatové osady na břehu Vistea Mare, kde nás ráno čeká brutálně studená koupel. Do Victorie je to dost daleko, ale místní lidé, kteří jeli z louky se senem, nás svezli na valníku až do městečka, kde jsme si koupili pořádnou porci jídla. Cestou k vlakovému nádraží jsme mírnou nedokonalostí naší mapy zabloudili a dostali se do zapomenutého kouta světa – Draguše. Sympatický pán, který se nám představil jako Sofonea, nás bez okolků vzal k sobě na zahradu a připravil večeři. Nevycházeli jsme z údivu a lámaně se s ním domlouvali přes třináctiletého německého překladatele, co máme dělat. Ráno musel do práce a před stanem čekala usměvavá babička, která nás donutila vypít asi litr mléka a vzít si výslužku zeleniny. Cesta do Oltetu proběhla snadno za doprovodu zvědavých dědečků. Doplnili jsme vodu, natáhli se před stan a z pesimistického „proč lidi nahoru lezou“, se stalo „tak to musíme zopáknout“.

Je prima ležet před stanem na louce zalité sluncem a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu.

Vysočina Cameron Highlands je známá především díky rozlehlým čajovým plantážím, ze kterých se získává nejkvalitnější černý čaj v Malajsii. Oblast se nachází přibližně 250 km severně od Kuala Lumpur v nadmořské výšce kolem 1600 metrů. Podnebí je oproti ostatním částem poloostrovní Malajsie velmi příjemné a svěží, takže už žádné nepříjemné a vyčerpávající vedro. Dešťové přeháňky jsou však na denním pořádku a asi právě proto jsou zde ideální podmínky pro pěstování čaje.

Mezi Kuala Lumpur a Cameron Highlands jezdí několik spojů denně, vesměs se jedná o luxusní klimatizované autobusy s pohodlnými sedačkami a dostatkem místa na nohy, což lidé vyššího vzrůstu velmi ocení. Po necelých 5 hodinách jízdy se ocitnete uprostřed zelených kopců v městečku Tanah Rata, kde se můžete ubytovat v některém z místních hostelů a zajistit si výlety po okolních zajímavostech. My jsme měli na pobyt necelé dva dny, a tak jsme tuto možnost využili a zaplatili si půldenní výlet s agenturou (cena 25 RM na osobu).

Následující den v 9 hodin ráno nás průvodce s ostatními cizinci naložil do minibusu a vyrazilo se. První zastávka byla růžová zahrada Rose Garden (vstupné 5 RM), kde se pěstovaly nejen různé druhy růží, ale i jiné, a pro Malajsii typické květiny. Mohli jsme obdivovat např. tzv. „motýlí květinu“ – měla krásnou modrou barvu, a pokud se její dva květy utrhly a daly zrcadlově k sobě, vypadaly jak motýlí křídla. Viděli jsme i zvláštní růži, která kvetla zeleně – popravdě řečeno, květ rozhodně nepřipomínala. Dále tu měli i nádherné obrovské ibišky, což je národní květina Malajsie. Na prohlídku jsme měli zhruba 40 minut, což se záhy ukázalo, že je málo, protože nad zahradami vedlo velké množství cestiček k vyhlídkám na nádhernou okolní krajinu, a tudíž nebylo možné se všude podívat. Škoda.

Druhým bodem programu byla jahodová farma (Strawberry Farm), kde jsme si mohli v rychlosti prohlédnout zvláštní způsob pěstování jahod – záhony s jahodami byly umístěny na třístupňové dřevěné konstrukci asi 1 až 1,5 metru nad zemí, aby mohli být lépe a jednodušeji zavlažovány a aby se k nim lidé při sklízení nemuseli zbytečně ohýbat.

Po občerstvení jahodovým nápojem u nedalekého stánku jsme se přemístili do motýlí zahrady Butterfly Gardens (vstup 3 RM), která se skládala z několika částí. V té první jsme si mohli prohlédnout různý hmyz a bezobratlé živočichy, kteří byli vskutku obrovští – nosorožík (12 cm), saranče (9 cm), šváb (7 cm), pakobylky (15 až 30 cm!) a velcí jedovatí černí štíři. Kdo projevil zájem a trochu odvahy, mohl se s nimi seznámit na vlastní kůži. Mít pár štírů na chvíli na tričku nebo na předloktí je opravdu zvláštní pocit.

Hned vedle se nacházela voliéra, v níž poletovali motýli nejrůznějších druhů a barev. Největší zastoupení měl motýl zvaný „Bílý Rádža Brooke“, další motýlí druhy jsme sice neznali jmény, ale díky nim jsme si vzpomněli na Fata Morganu v Praze, kde některé tyto motýly mají také. V dolní části tohoto malého areálu byla kaktusová školka s mnoha kaktusy roztodivných tvarů a dalšími tropickými květinami.

Dalších zhruba 40 minut nás minibus vezl úzkou klikatou silničkou vedoucí mezi nádherně zelenými čajovými plantážemi až k továrně na zpracování čaje Sungei Palas, kde se vyrábí čaj značky Boh. Nejdříve jsme s místním průvodcem absolvovali malou exkurzi výrobní linkou, kde jsme si udělali alespoň základní obrázek o těžké práci obyčejných zaměstnanců továrny a také o procesu výroby zdejšího čaje, který se skládá z 5 fází.

Zelené čajové lístky (sbírají se pouze ty horní) putují z plantáží ihned do továrny, kde postupně vadnou a poté jsou válcovány, lámány a deformovány, čímž se vylučuje tekutina v nich obsažená. Rozdrcené lístky jsou posléze rozprostřeny na tácech, aby mohlo dojít k jejich okysličení. Jedná se o rozhodující stupeň výroby trvající obvykle 2 až 3 hodiny, během něhož musí být pečlivě kontrolována chuť a vůně, aby bylo dosaženo optimálních výsledků. Následuje přibližně dvacetiminutové sušení, kdy se polotovar přivádí do strojů, přes které proudí horký vzduch o teplotě téměř 100°C. Obsah vody v lístcích se sníží na méně než 3 % a rostlinky získávají důvěrně známou černou barvu a tvar. Nakonec se usušené lístky musí roztřídit – jde o poslední stupeň celého výrobního procesu, který je kompletně ukončen po 2 dnech.

Kromě výrobní haly jsme si v areálu Sungei Palas mohli ještě prohlédnout výstavu, která byla věnována historii pěstování čaje v Cameron Highlands a vzápětí zavítat do „čajového“ obchůdku, kde nabízeli nejen různá balení čaje Boh, ale i další dárkové předměty jako např. čajové konvice, hrnečky nebo obrázky. Po nákupu jsme si ještě stihli několik krásných fotek okolních plantáží, k čemuž jsme využili terasu vyhlídkové restaurace, a mohlo se pokračovat dál.

Čekala nás včelí farma (Bee Farm), kde kromě několika dřevěných hranatých včelích úlů, u kterých létaly roje včel, měli i několik metrů vysoké a dost kýčovité sochy včelích vojáků a královny, které trochu připomínaly postavičky z kresleného seriálu Včelka Mája. Před odchodem jsme ještě ochutnali včelí nektar, ale dalším nákupům medu a ovoce jsme odolali.

Ještě nás čekala krátká zastávka v čínském buddhistickém chrámu Sam Poh, kde nás zaujalo ohromné množství malých Buddhů na kamenných dlaždicích. A to byl již poslední bod našeho pětihodinového výletu, který nám za poměrně slušnou cenu nabídl spoustu zajímavých a rozdílných zážitků.

Po výborném obědě jsme měli ještě pár hodin času, než se začne stmívat. Sice bylo zataženo a vypadalo to na déšť (ostatně jako téměř každé odpoledne v Cameron Highlands), ale i přesto jsme se rozhodli pro krátký hodinový pěší výlet k vodopádům Robinson Falls. Šli jsme nejdříve městem a poté jsme odbočili na cestičku vedoucí podél řeky v džungli. Jelikož začalo pršet a kameny na cestě dost klouzaly, rozhodli jsme se pro cestu zpět – ale jeden pěkný vodopád (cca 10 metrů vysoký) jsme si prohlédnout stačili.

Jelikož jsme se na závěr dne chtěli podívat i na jinou čajovou plantáž, odchytli jsme si taxi, které nás dovezlo k plantážím Cameron Bharat. Viditelnost byla sice špatná, ale na krátkou procházku mezi čajovými keříky a nasátí atmosféry to stačilo. Taxikář na nás 30 minut počkal a kolem 18. hodiny jsme se vrátili do hostelu. Byl to opravdu povedený den, a pokud člověk nemá moc času na prozkoumání okolí, je tato varianta (půldenní výlet a krátká procházka po okolí) vhodným řešením.

Po deseti dnech strávených v horách nás probouzí nezvyklé horko. Vyrážíme na nádraží a chceme koupit lístky. Do druhé třídy jsou vyprodané, musíme tedy do první (stejně to není drahé). Konečně je paní pokladní všechny (rukou) vypsala, tak hurá do magazínu utratit poslední Leva a stotinky. Slečna prodavačka nám ochotně vymýšlí nejrůznější kombinace, co si můžeme přesně za onu částku koupit.

Přijíždí vlak a nastupujeme do prvotřídního řeckého vagónu. V kupé je spousta místa na nohy, klimatizace fouká, posouváme si sedačky do ležící polohy a zpátky, abychom viděli okolní krajinu.

Bohužel jsme si to moc neužili – za hranicí nám průvodčí sděluje, že kvůli lesním požárům pojedeme náhradním autobusem. Sice je taky luxusní a do Soluně přijíždíme včas, ale musíme cestovat s tou lůzou z druhé třídy.

V Soluni se vydáváme na procházku po pobřežní promenádě, bohužel dojem kazí čtyřicetistupňové vedro a batohy na zádech. Zastavujeme se u Bílé věže, která je je považována za nejstarší památku v Soluni, přestože nikdo s jistotou neví, ze kdy pochází. Obědváme ve stínu stromů v parku u věže. Letní klid ruší čtyřproudá silnice vedoucí těsně okolo – říkám si, že se za magistrálu na pražském Václavském náměstí nemusíme tolik stydět.

Následně odjíždíme k Epanomi, kde tušíme kemp u moře. Jedeme autobusem linky 3 na konečnou stanici IKEA a pak liknou 69A až k pláži, po cestě kladně hodnotíme zdejší vozidla městské dopravy značek Volvo, Saab a Mercedes, která působí komfortním dojmem i přes pokročilý věk některých exemplářů.

Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát. Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!

Další den se svědomitě věnujeme slastnému nicnedělání. Den zahajujeme pochutinami z nedalekého obchodu, jako jsou ovčí jogurty, broskve a třešňová marmeláda. Střídavě ve vodě, na písku a ve stínu stromů trávíme dopolední, polední i odpolední horka a nastává otázka, co večer. Většina chce okusit noční život Soluně, my zbylí míříme do nedalekého Epanomi. Během čekání na autobus i přes jazykovou bariéru čile konverzujeme s Řeky, popojíždíme pár zastávek a procházíme malé uličky, obdivujeme kostely a nasáváme atmosféru středomořského městečka.

Procházka končí u restaurace na náměstí. Chceme si dát nějakou místní specialitu, jenže číšník nám nerozumí ani slovo. Zato nám ukazuje, ať jdeme za ním, v kuchyni vyndavá ryby z mrazáku a ukazuje, jak se připravují. Fakt dobrý! Dávám si nějakou rybu, Pavel špíz a Markéta řecký salát. Všechno je naprosto vynikající, k tomu popíjíme retsinu – smolné víno. Na závěr nám přináší žlutý a červený meloun. Zcela spokojeni se chvíli před půlnocí vydáváme na cestu dom. Na zastávce autobusu není jízdní řád, jdu se tedy zeptat lidí sedících na zahrádce vinárny, zda něco ještě pojede. Moc si nerozumíme, chápu to tak, že za čtvrt hodiny pojede, když tu se jeden pán zvedá, že nás tam zaveze autem. Dovezl nás až k bráně na pláž, srdečně se loučíme a ještě dostáváme chipsy. Řekové jsou super!

Nakoupit snídani, ranní koupel, obstarat jídlo na cestu, naposledy se smočit v moři, autobusem na nádraží a koupit lehátka do Prahy. Tak vypadal stručný scénář posledního dne. Zádrhel se vyskytl až v posledním bodě – lehátka se prý kupují až ve vlaku.

Čekáme tedy na peróně, už je hodinu po odjezdu a vlak stále nikde a ani se nic o zpoždění nehlásí ani nepíše na informačních tabulích. Jsme už trochu nervózní, zatímco Řekové to berou s ledovým klidem. Konečně je tu! Úspěšně nastupujeme do komfortního lehátkového vozu, jehož obsluhu zajišťují dva milí Češi, se kterými se hned dáváme do řeči. Vyjíždíme k hranicím bývalé jugoslávské republiky Makedonie. (Vsuvka politická – Řekové nemají rádi stručný název Makedonie, protože označuje historické řecké území, jehož přirozeným centrem je Soluň, na což jsou místní obyvatelé náležitě hrdí. Například i všechny soluňské autobusy jsou v barvách makedonské trikolory.)

Celníci na hranicích výše zmíněné republiky nás odbavují balkánskou rychlostí a pokračujeme ke Skopje. Jedeme údolím divoké řeky, do které spadají strmé skály, na protějším břehu překonává silnice boční rokle elegantními mosty. V místech, kde se údolí rozšíří, vidíme na obzoru tajuplné hory. Stmívá se, my si ještě procházíme celý dlouhý vlak, který je složen z nejrůznějších, nám neznámých, vagónů, a jdeme spát.

Do Bělehradu přijíždíme samozřejmě dlouho poté, co odjelo EC Avala, na které nás měli přepojit, tak stojíme na odstavné koleji a přednosta se určitě škrábe na hlavě a přemýšlí, co s třemi přebývajícími vagóny. Po hodině či dvou nám přiděluje mašinu a ta nás táhne k maďarským hranicím. V Subotici se situace opakuje, sedíme na nástupišti, jíme zakoupený meloun a čekáme, co aisboňáci vymyslí.

Do Prahy nakonec nepřijíždíme o půlnoci, jak se píše v jízdním řádu, ale o půl osmé ráno. Prý se to u tohoto spoje stává kvůli kvalitě srbských železnic pravidelně. Smůla, jak jsme zjistili, vybrali jsme si ze všech přímých spojů vyjíždějících z našich zemí onu jedinou relaci, která trpí takovouto dilatací času…

Co říct závěrem? Asi jen to, že bulharské hory jsou opravdu nádherné a jejich návštěvu moc doporučuji a že prožít poslední den či dva u moře není vůbec špatné zakončení akce.

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

U snídaně se psychicky připravujeme, že dnes to bude pořád nahoru. Červená značka nás vede po lesní pěšině, výškové metry, stovky metrů i kilometr zdoláváme zabráni v různé filosofické i religionistické debaty. Konečně je před námi naše první meta – chata Javorov (1740 m. n. m.). Objednáváme si polévku a čaj a k tomu přikusujeme vlastní chleba se sýrem; už jsme pochopili, že na horských chatách není toto proti etiketě.

Dál stoupáme úbočím rokle, kus pod námi hučí potok a na protější straně je ohromná bílá skalní stěna. Míjíme bivak – kamenný přístřešek, který nás svou čistotou či spíše nečistotou nadobro odrazuje od nápadu tam přespat, a dál už les končí a před námi jsou jen loučky a pásy kleče. Vzadu v ose údolí vidíme hluboko dole Razlog, vpředu stoupají skály a kameny až k obloze. Najednou přicházíme k nádhernému kruhovému jezírku, obklopenému skalkami a svahy porostlými klečí; jen na jedné straně je těsně u vody plošinka, asi tak na čtyři stany. Tábořiště jako z pohádky.

Ráno nás probouzí bubnování deště na stan. Tohle počasí nám byl čert dlužen, zrovna když máme jít nejvyšší úsek hřebenovky! Déšť sice ustává, ale vršky skal se stále skrývají v mracích. Stoupáme na (sedlo) Suchodolski preval, mraky se trochu trhají, ale fouká lezavý vítr. Jdeme traversem těsně pod hřebenem, vlevo se tyčí vrcholy Kamenica (2726 m) a Bajuvi dupki (2820 m). Nad cestou se objevuje zaslon – přístřešek pro pocestné. Je to bouda 2×3 m, uvnitř je šest postelí, vzhledem k jejich šířce by se zde vyspalo deset lidí celkem pohodlně. My to tu využíváme jako příležitost naobědvat se v bezvětří, protože očekáváme, že s plným bachorem půjde všechno líp.

V mlze vycházíme na hřeben Končeto. Někteří jsou možná rádi, že nevidí, kam se dá spadnout, mě to celkem mrzí. Držíme se řetězu, krok vlevo by znamenal dlouhý pád do prázdna, vpravo by se člověk po skalách kutálel až do údolí. Najednou se mraky trhají a otevírá se nám pohádkový výhled. Stojíme na hřebeni připomínajícím ostří gigantické sekery, před námi se zvedá pravidelná pyramida Kutela a vedle ní vykukuje mramorový štít Vichrenu. Vlevo jsou hluboko pod námi červené střechy měst a vesniček a za nimi se zvedají zalesněné Rodopy.

Na konci Končeta se řetězy dělí, většina jde traversem a tři nadšenci přes vrchol Kutela (stálo to za to). Potkáváme se v sedle pod Vichrenem a společně lezeme vzhůru po skalních schodech, které určitě vyšlapali dávní obři. Drobně prší a pod námi je nádherná duha. Konečně stojíme na nejvyšším vrcholu naší cesty, 2914 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, vychutnáváme vrcholovou čokoládu a Maki vytahuje své nezbytné vrcholové lízátko. Radši odcházíme, protože nás čeká ještě sestup ke stejnojmenné chatě ležící o 900 metrů níž.

Unavení a hladoví konečně vidíme štít s nápisem chiša Vichren. Proti večeři v chatě nikdo nic nenamítá, po dnešku si to zasloužíme. Vychutnáváme poctivé porce masa, šopský salát, piva a závěrečnou palačinku. Už potmě vyrážíme podle GPS k půl kilometru vzdálenému Okotu jezeru a stavíme stany na loučce u vody.

Únava z hřebenovky je znát i ráno, takže dopoledne trávíme odpočinkem u jezera. Následně vyrážíme dál po červené značce údolím kolem několika jezer.

Před námi se objevuje Dalgo jezero a za ním kamenné pole až do závratné výšky. Na hřebeni voda nebude, tak musíme nabrat. Uvažujeme, zda nejsou na závadu tisíce pulců v jezeře: „To bude asi známka čistoty, ale dávej pozor ať nějakého nenabereš.“

Po svahu tvořeném ohromnými, náhodně nasypanými kameny zdoláváme 300 metrů vzhůru na hřeben a pak si užíváme zaslouženého výhledu do kraje. Všude okolo jsou skalnaté hřebeny a pod nimi jezera a ostrůvky lesa.

Zběžně se koukám do mapy a při svém vrozeném optimismu říkám: „Je to ještě tři kilometry a tohle byl dneska poslední kopec.“ Obojí bylo příliš optimistické; za soumraku lezeme na nějakou hroznou horu a kdosi mě chce (oprávněně) zabít: „Jirko, tenhle kopec se taky nepočítal?!“ Konečně stojíme v sedle s nádherným názvem Vinarska porta. Všude tu jsou buď kravince nebo kameny, nejčastěji obojí, scházíme tedy kousek k jezeru a stavíme stany na poloostrově.

Probouzíme se na nádherné plošince obklopené ze tří stran jezerem lákajícím ke koupání, za vodou zvoní zvonce pasoucích se krav. Nemusíme spěchat, v plánu máme odpočinkové čtyři kilometry přes sedlo Mozgoviška porta. Náš cíl – Tevnoto jezero je ve výšce 2500 metrů a je u něho nejvýše položená chata na Pirinu. Z jedné strany jej obklopují louky a na nich stáda koní, z druhé kamenné pole táhnoucí se až k hřebeni. Pustá divoká krása.

Přicházíme sem po poledni, většina odpočívá, na krátký výlet nalehko k Samodivski jezerům se nakonec vydáváme jen dva, ale nelitujeme.

Další den se rozdělujeme – pohodová skupina jde přes Kozi preval ke stejnojmenné řece, horalové chtějí zdolat vrchol Kamenice a přijít ke Kozí řece shora. Jsme zvědaví, jak to půjde, v mapě cestu nemáme, ale jeden Bulhar říkal, že tam je. Nechme mluvit deník…

Před námi je pás suti a nestabilních šutrů a skalní žebro, obojí nám kříží cestu a směrem dolů se táhne snad až do údolí. Vrátit se či pokračovat? Navrhuji kompromis – podívám se sám, zda to jde dále. Oblézám suť po skále, o něco níž se dá překonat skalní žebro a jsem na horské louce. Sice tak šikmá, že se jde fakt blbě, ale nic tu nehrozí. O kus dál už vidím až k vrcholu Kamenice – ode mě až k hřebeni je travnatý pás s trochou šutrů, pak je kousíček hřebene docela zubatý a dál až k vrcholu se táhne pruh trávy. Podtrženo, sečteno, to půjde. Vracím se a hlásám dobré zprávy. Nenapadlo mě, že suťová skluzavka není taková sranda. Někomu se pod nohou urval šutr a skončil (ten šutr) o stovky metrů níže – v tu chvíli se už fakt bojím. Uf, všichni jsou v pořádku u mě. Jdeme loukou, přelézáme jedno kamenné políčko, posilňujeme se glukopurem – zatím dobrý. Přicházíme na hřeben v místě, kde ho kříží hluboký zářez. V cestě k vrcholu stojí deset metrů vysoká svislá skalní stěna. Obhlížíme terén a zjišťujeme, že jde oblézt zleva po skalních schodech, tak 2– UIAA. Nevíme ale, zda je toto poslední překvapení, vydávám se tedy na průzkum a po chvíli přináším dobré zprávy. Překonáváme tedy všichni skálu a lehkým terénem dosahujeme vrcholu.

Takže konečně nahoře! Pátý nejvyšší štít Pirinu, rozhodně nejtěžší hora naší cesty. Snažíme se zachytit signál, vyfotit vrcholové panorama a sníst Salko – ani jeden z úkolů není triviální. Valí se mračna a Markéta chce co nejrychleji dolů; souhlasíme. Sice strmě a po šutrech, ale bez problémů se dostáváme ke Kozím jezerům.

Zjišťujeme zradu – naše druhá polovička nám odnesla drtivou většinu zásob, takže obědváme konzervu tuňáka se čtyřmi kousky čokolády na osobu. Takto posilněni scházíme nádherným údolím Kozí řeky až k chatě Kamenica, kde se setkáváme se zbytkem a využíváme možnosti utábořit se a rozdělat oheň.

Ráno už jenom scházíme k silnici a po dvojicích stopujeme do Sandanski. S Maki máme ještě speciální úkol – na nádraží za městem zjišťujeme ceny jízdenek, abychom vyměnili dostatek peněz.

Těžko říct, proč jsme tak aktivní, možná je to deformace vedením skautského oddílu… Prostě, přestože je alespoň 40 °C ve stínu (který ale téměř nikde není), rozhodujeme se najít tábořiště na poslední bulharskou noc. V pražícím slunci překonáváme trať, pás křovin a plotů a ocitáme se na poli, které se táhne až k řece. Maki zůstává s oběma bágly ve stínu stromu a já běžím dobrý kilometr ke Strumě a zpátky. Fajn, lepší tábořiště nenajdeme. Vracíme se k nádraží a úspěšně nastupujeme do autobusu jedoucího do města, přestože nemáme nemáme Leva.

Po setkání se zbytkem nakupujeme zásoby a jdeme se podívat na chrám sv. Georgije, kde obdivujeme tento architektonický skvost a nadto nabíráme vodu a myjeme se u vodovodu v zahradě. Cestou zpátky se zastavujeme na zmrzlinu, kterou mají v Bulharsku vskutku jedinečnou. K večeru jedeme na nádraží a přesunujeme se do vyhlédnutého topolového hájku u řeky Strumy, do které si jdeme hned zaplavat.

A zítra? Zítra ráno odjedeme do Řecka. Zítra už budeme u moře.

Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.

Tak začíná deník z šestnáctidenního balkánského putování, na které jsme se vydali v počtu osmi dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití dvou týdnů v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout ještě kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás neláká jen jako rodiště slovanských věrozvěstů, ale i svými památkami a hlavně mořem.

Zatím se plán daří, z Prahy jsme vyjížděli o páté ráno a o pětadvacet hodin později se ocitáme v bulharské metropoli Sofii. Nejdříve se jdeme podívat na pamětihodnosti do centra. Nejvíce mě zaujal chrám Alexandra Něvského – obrovský pravoslavný chrám, osvětlený mihotavým světlem svíček a naplněný vůní kadidla, kde člověk jen tiše obdivuje sloupy a klenby pokryté ikonami svatých a výzdobou. Nicméně nejsme tu kvůli památkám, a tak po poledni odjíždíme místním autobusem do Dupnice, kterážto je ideálním východiskem na západní Rilu.

Před námi je panelákové panorama postkomunistického města a na obzoru se tyčí monumentální hory. Je to úplně něco jiného, než známe z Čech – tady se z roviny zvedá strmá hradba lesů a skal, jejíž vrcholky se skrývají v mracích. Nechce se nám šlapat tři kilometry po silnici k úpatí hor, tak se připojujeme k hloučku lidí stojících okolo dopravní značky s nakresleným autobusem. Jízdní řád tu není a kdy autobus jede nikdo neřeší – balkánská pohoda. Po čtvrthodině přijíždí rozpadající se Karosa a vysazuje nás na návsi v Bystrici. Hory nás nevítají zrovna přátelsky – s batohy plnými jídla se škrábeme vzhůru po kozí cestičce a první cíl je 400 metrů před námi a 200 nad námi.

Stojíme na sluníčku na plošince s lavičkou. Přímo pod námi je nejhorší stoupání naší cesty a otevírá se nám výhled daleko do kraje. Markéta jej maluje, Adam fotí, někteří jen beze slov obdivují krajinu pod sebou a jiní spokojeně leží a jsou rádi, že kopec je za nimi.

Po cestě tvořící rovnou linku uprostřed strmého svahu jdeme do nitra hor. Kilometr co kilometr se hukot Bystrišky přiblíží a zesílí. Najednou se cesta stáčí na dřevěný most a před sebou vidíme vodopád. Řeka padá z mnohametrové výšky do průzračného jezera a pak uhání po kamenité kaskádě dolů. Není čas hrát si na Japonce, za hodinu bude tma. Vydávám se hledat místo na čtyři stany a Pavel se pouští do přípravy tortellini s kečupem. Vařič neurychlíme a tak je čas na koupel pod vodopádem. Je to zážitek. Člověk se ponoří do ledové vody a do těla se mu začnou zabodávat tisíce drobných jehliček. Plave k místu, kde padá voda, proud ho snáší zpátky, pod sebou několik metrů vody a na dně vidí oblázky. Rychle ven, dřív než úplně zmrznem.

Tortellini – dobrý. Sýr – dobrý. Kečup – dobrý. Všechno dohromady – výborný.

Stavíme stany o kus výše na trávníčku u cesty. Vedle bublá potůček. Zpívá nám svou ukolébavku a my pomalu usínáme. První noc v horách…

Celý další den stoupáme údolím Dupnické Bystrišky. Zní to jako nuda, ale opak je pravdou, procházíme krajinou jako z pohádky. Nejprve jdeme úzkou pěšinou lesem, či spíše pralesem. Údolí ohraničují suťová pole a svislé skalní stěny. Postupně les řídne a objevují se rozkvetlé horské louky. Řeka je pořád vedle nás, skáče přes kaskády, točí se v tůňkách a hučí mezi kameny.

Odpoledne stoupáme posledním ostrůvkem lesa kolem dalších vodopádů. Najednou se před námi otevírá pohled do údolí lemovaného skalní hradbou, na jehož rovném dně meandruje říčka a z horského trávníku občas vyrůstá jalovec či divizna. Hezčí to už nikde nebude, utáboříme se tu. Vaříme bramborové knedlíky z cibulkou a mezitím plaveme v tůni, voda je ledově osvěžující.

Úterý bylo bouřlivým dnem. První bouřka se přehnala údolím nad naším tábořištěm ráno a okolo mlátící blesky nadobro překazily naše předsevzetí o časném vstávání. Konečně se hřmění vzdaluje a déšť ustává, dokonce se objevují kousky modré oblohy. S úžasem pozorujeme, že ze skal, které byly včera suché, teď padá několik vodopádů a kousek za stanem je nový potok. Jdeme poslední dva kilometry k chatě Ivan Vazov (2300 m. n. m.), kde rádi využíváme možnosti schovat se na chvíli před větrem. Příjemně nás překvapili – nejen, že prodávají pivo, ale dokonce nám uvařili jídlo (za příjemnou cenu 10 Leva).

Následně vyrážíme k sedlu, které se zdá být tak půl hodinky daleko – náš dnešní cíl je totiž za hřebenem. V půli cesty však mraky znovu útočí a máme tu další bouři. Blesky se vymykají našemu chápání, mlátí jak do skalních štítů, tak do hlubokých dolin. Lehce navlhlí, avšak živí přečkáváme i tuto bouři, překonáváme sedlo a naskýtá se nám nádherný výhled – stojíme nad Sedmi jezery. Sedm očí skalních kyklopů, oddělených kopci, morénami a srázy, ve kterých se zrcadlí mraky, mlhy i azurová obloha, dle jejich nálady.

Stavíme stany nad nejvýše položeným jezerem, pro případ větru či bouřky v dolíku. Zbytečná opatrnost?

V půlce jídla se najednou zdvihne vichr z hor a starého Jurka musíme držet, aby se nám úplně nesložil. Blesky mlátí všude okolo a hromy nepřetržitě duní mezi skalami. A aby toho nebylo málo, začíná bombardování – kroupy značných rozměrů padají s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. S Honzou jsme nuceni opustit bezpečný stan a jít ostatním dotahovat šňůry a zatloukat kolíky. Honza je na to vybaven nepromokavým skafandrem, já jsem v tričku a bos, abych neměl mokrých věcí více, než je nutné. Kdyby aspoň ty kroupy tolik nestudily na nohy! Ještě vaříme ostatním čaj a rozdělujeme čokoládu.

Víc už toho udělat nemůžeme, tak zalézáme do stanu a zuřící vichřice nás inspiruje k zajímavé debatě – vymýšlíme různé katastrofické scénáře, které v horách můžou nastat, a hledáme jejich řešení.

Ráno se probouzíme a neslyšíme řev vichřice ani bubnování deště na stan. Venku je krásně, po obloze letí mraky závratnou rychlostí a mezerou mezi nimi občas vykoukne slunce. Pomalu vstáváme, snídáme pražené vločky a popíjíme čaj z Darjeelingu. Je relativně hezky, ale když vycházíme zpátky na hřeben, přichází lezavá mlha, že není vidět na padesát metrů. Škoda, tenhle úsek hřebenovky patří k nejhezčím na Rile. Teď je všude bílo a zima – na batozích se objevuje námraza a vzduchem poletují kapičky vody a sníh. Naděje na lepší počasí skomírá, takže měníme plány a odbočujeme na Rilský manastýr, který je v údolí přímo pod námi, což znamená o 1400 metrů hlouběji. V nižších polohách je celkem pěkně, výhledy na údolí a okolní kopce v mracích stojí za to, ale ten sestup je fakt vražedný. Dolů, dolů a dolů. Úplně utahaní přicházíme večer do svého cíle a bez váhání míříme do restaurace.

„Pet kebabče, pražené kartofly s kaškaval, Kamenica adin litr.“ „The same for me.“ „Pro mě to samé.“ „The same.“ Takhle objednáváme, doprovázeje to ukazováním v jídelním lístku. Kdyby se někdo podíval pod stůl, viděl by zcela nespolečensky vyzuté pohory a nohy v ponožkách, ze kterých se vlhkost pomalu vsakuje do koberce. Postupně všichni odcházíme omýt se na záchod. A už tu máme jídlo. Chutná královsky a s každým soustem jako by z nás spadl kus únavy z uplynulých dní. Normálně bychom možná jen řekli: „Hmm, dobrý.“, ale po tom, co jsme prožili, je to důvod k euforii.

Spíme na trávníku schovaném za opuštěným barákem. Dopoledne si prohlížíme klášter, který je opravdu jedinečný. Založil jej v 10. století poustevník svatý Ivan Rilský. Zvenku připomíná spíše pevnost nad řekou, uvnitř je nádvoří lemované ochozy a uprostřed je starobylý chrám.

Následně jedeme autobusem do města Rily, dalším do Blagoevgradu a třetím k Razlogu, kde nás ochotný pan řidič vysazuje na křižovatce, abychom to měli k horám co nejblíž. Zapadající slunce právě barví do červena nedaleké skalní štíty Pirinu.

A co dál? Příště se dočtete, co jsme zažili ve druhých nejvyšších horách Balkánu, jak se jde po metr širokém hřebeni i proč nebrat rady Bulharů doslova…

Jako správný Američan jsem se teprve nedávno dozvěděl, že Kanada je země. Prý mají vlastní vlajku i území, a těží se tam ropa. Když jsem zjistil, že hovoří téměř srozumitelným jazykem a platí také dolarem, zahořel jsem touhou tuto záhadnou zemi na severu navštívit. Pro svou návštěvu jsem si vybral národní park Banff. Strávil jsem zde bratru tři neděle a stálo to za to.

1. Příroda a sport.

Kanadské Skalisté hory nabízejí v létě celou škálu aktivit, od rodinných procházek pod ledovcem přes náročné mnohadenní túry po lezení po skalách a ledu. S odstupem oceňuji zejména věci, které je odlišují od Alp: rozlehlá ledová pole, vápencová zvětralá geologie připomínající Utah, a množství velkých savců tím nemyslím lidi nebo krávy.

Výčet populárních oblastí v sobě musí zahrnovat tři údolí nad Lake Louise, hory nad Lake O‘Hara, údolí pod Mt. Assiniboine a Mt. Robson, autobusoví turisté jistě nevynechají centrum u ledového pole Columbia. Všude musíte počítat s tím, že tam nebudete sami. Lake O‘Hara je přístupná pouze autobusem, který si musíte zarezervovat tři měsíce dopředu. Na stanici autobusu můžete přijít i bez rezervace a doufat v nějaké storno, byl jsem tam dvakrát hodinu předem a už se tam tísnilo dost lidí bez jakékoli organizace a vypadalo to na strkanici. K Mt. Assiniboine, Matterhornu Skalistých hor, se dostanete při několikadenní túře, která začíná také výjezdem autobusem na Sunshine Meadows nad městem Banff. O oblast Sunshine Meadows pečuje soukromý provozovatel místních lyžařských vleků, cena za autobus je CAD25 a stezky jsou upravené jak někde v městském parku. Oblast nad Lake Louise je zaplavena turisty zcela hrozivým způsobem, ale náročnější výšlap jako na Eiffel Peak vás dostane z dosahu davu. S odstupem bych upřednostnil několikadenní túry a návštěvy ledových polí z vysokohorských chat, kde si užijete specifického charakteru daného pohoří dosyta.

Hlavní sezóna vysokohorské turistiky přichází na začátku srpna, kdy rozkvétají alpské louky a většina tras již není pokryta sněhem. Vánice však jsou možné i v tuto dobu, a ve vyšších polohách přes noc přimrzlo dost na to, aby sníh ztvrdnul. V září začínají měnit barvu stromy a turistické šílenství zvolna ustupuje. Zima patří lyžařům, místní sjezdovky drží nejeden světový primát, ale i tenkrát se turisté znalí zimních podmínek můžou leckam vydat.

Z vlastních výletů popíši ty více povedené. Niles Pass vás během jediného dne provede všemi pásmy vysokohorské přírody. Začnete u dálnice č. 1 u kontinentálního rozvodí a postupně navštívíte velké ledovcové jezero Sherbrook Lake, rozlehlé louky a jehličnaté lesy, alpské louky a oka pod horou Niles Mt. a závěrečný tah do průsmyku otevře výhledy na ledové pole Waputik. Celou cestu zpátky vám bude salutovat ledem pokrytý komplex kolem jezera O‘Hara. Výstup na Mt. Wilcox v krásné krajině kolem Columbia Icefield Centre otevře výhledy, které zůstávají hordám turistů v centru zcela utajeny. Od silnice to trvá sotva hodinu, než se dostanete do pásma alpských lučin, a poté výstup trvá možná dvě hodiny. Postupujte po hřbetu, kde najdete pohodlnou stezku. Na závěr budete slézat skály nad jistě kilometrovou svislou strží k dálnici—trocha napětí neuškodí. Cestou zpátky budete celou dobu zírat na majestátní Mt. Athabasca.

2. Civilizace.

Kanada je bilingvální země, což se projevuje zejména tím, že všude jsou čínské nápisy. Jinak vcelku respektují západní kulturní úzus.

V národních parcích Skalistých hor leží jen dvě města, která nabízí plné turistické služby Banff a Jasper. Ostatní osídlení vaše potřeby uspokojí pouze ve značně omezené míře.

Banff se potácí na zrádném trojmezí mezi útulkem pro stárnoucí zbohatlé hippies, stylovým lyžařským centrem a odporně předraženou pastí na turisty. Hlavní třída je narvaná gift shopy, rádoby šik obchody s vybavením (kde zaplatíte sladkou 100%tní přirážku za to, že jste se opomněli podívat co ta pěkná věc stojí na internetu), a restauracemi. Podstatné je, že zde naleznete supermarket, banky, poštu, lékaře, automechanika a benzínové pumpy otevřené 24 hodin denně. Nad městem se nachází Banff Centre, kulturní a konferenční centrum s divadlem a výstavami, neopomeňte se podívat na program. Restaurace pokrývají široké cenové i kulturní spektrum. Osobně nemohu nedoporučit srovnání mezi sekanou a la maminka a country meatloaf hospody Elk and Oarsman; sportovně přiznám, že moje sekaná by to srovnání prohrála. Jedna věc je nad slunce jasná: v Banffu nejde o lyžování, lezení nebo vysokohorskou turistiku. Jde zde o to, kterou vilu kdo koupí, kdo je s kým viděn a co má přitom na sobě…

Field je centrum parku Yoho, plné něčeho, čemu by se v Čechách řeklo Zimmer frei, všechno stále obsazené. Dvě malé restaurace jsou stále narvané.Ta lepší z nich, Cherchez la Vache, mísí hutnou kuchyni amerického západu s frankokanadským gastronomickým odkazem, a tak po návratu z těžké túry můžete zasednout k šnekům a lanýžům. Podávaji kanadské víno z blízkého údolí Okanagan. Nevynechat, večeře kolem CAD30 na osobu. Internet naleznete v místním hostelu, supermarket a benzínová pumpa jsou malé a drahé, další služby nula. Hned u dálnice leží informační centrum s přehledy o ubytování, stavy tras, rezervace pro kempování.

Lake Louise se pyšní centrálním umístěním v národním parku Banff. Stojí u ústí tří krásných údolí, kam možno podnikat výlety rodinné i velmi náročné. Najdete zde informační centrum, benzínové pumpy, poštu s internetem, krám s vybavením a dvě restaurace. Volte Mountain Restaurant u benzíny, naopak Family Restaurantu se vyhněte obloukem.

V Saskatchewan Crossing najdete benzínovou pumpu, jídelnu ve stylu amerického západu, motel a malý krám s jídlem. Columbia Icefield Centre se skládá z jedné budovy a parkoviště. Celý komplex designem připomíná letiště, a od stojánek 3B nebo 4A vyjíždějí speciálně vybavené busy plné turistů na protější ledovec Athabasca. V přízemí se nachází pěkná výstava vysvětlující některé ledovcové záhady, v druhém patře se můžete najíst. Užitečného zde nenakoupíte nic.

Silnice jsou dobré a rychlé, a túry začínají u parkovišť, ke kterým se dostanete po asfaltu, takže není nutné najímat terénní vůz. Do Banffu i jinam jezdí linky společnosti Brewster , takže návštěva parků není nepředstavitelná bez najmutí auta, ovšem v takovém případě asi bude nutné zajistit si program s nějakou společností, která organizuje výpravy, jako White Mountain Adventures . V Banffu jich najdete plno.

Konečně se musím zmínit o místní drahotě. O limitované služby se tu dere veliká masa často dosti zazobaných zákazníků, drahota je pouhý přirozený důsledek. V článku najdete základní udaje o cenových relacích, ale i tak nemohu vyloučit, že vás někdy místní poměry neuvedou v úžas. Poprvé v životě jsem tu viděl supermarkety, které u zcela běžných potravin neměly cenovky, a to ne proto, že by ta cena byla v běžném, samozřejmém rozmezí. Pokud pro vás peníze nejsou voda, pozor na věc.

3. Ubytování.

…může být velký problém. Oblast navštěvuje v létě spousta lidí a možnosti ubytování jsou omezené. Z toho zákonitě plyne, že ubytování bude velice drahé a často vůbec nedostupné. Pokud o pěkném letním víkendu dorazíte v pět odpoledne z túry a začnete hledat ubytování, taháte kocoura za ocas. Ráno jsem často viděl dost lidí, kterak rozlámaní vylézají z noclehů v autech nebo ilegálně postavených stanech. Úlevou budiž fakt, že s oslabením amerického dolaru ustal příliv amerických turistů a situace se zlepšuje.

Máte v podstatě pateru volbu: kempy u silnice, kempy při turistických trasách, hostely, hotely, a vysokohorské chaty.

Kempy u silnic vypadají na papíře dobře: podle místa mají vždy pitnou vodu, telefonní budku a latrínu, často splachovací záchod i horkou sprchu, jsou zásobené naštípaným vyschlým dřevem na táborovou vatru. Ceny od CAD20 do CAD30. Realita bývá horší. Kemp Kicking Horse u Fieldu byl jak za komunistů: žádné soukromí, stanoviště svažitá a tvrdá, vedle dálnice, vlaky hrdinně stoupající přes kontinentální rozvodí těžce supí a dojemně westernově houkají, nejlépe ve dvě v noci. Nějakou kombinací těchto neduhů ale trpěl každý kemp, který jsem navštívil. Daná vlaková trať zaslouží pozornost z inženýrského i historického hlediska, ovšem houkání vlaků mučí lidi v kempech po celé délce dálnice číslo 1, viz mapku. Kempy u turistických tras si zaslouží vyšší známku, jsou na pěkných místech, s latrínami a medvěduvzdornými spižírnami. Pro ty je nutná předběžná rezervace při Banff Information Centre nebo v centru jiného parku, který se rozhodnete navštívit.

Hotely nabízejí velmi dobrý až vysoký standard, cena ale neklesne pod CAD150 za pokoj a noc. Hostelové pokoje které jsem viděl byly čisté a spořádané, kolem CAD40 za osobu a noc. Velmi dobrou alternativu představují vysokohorské chaty, kolem CAD40 za osobu a noc. Navštívil jsem chatu Bow Hut, která umožňuje výlety na ledové pole Wapta, je čistá, prostorná, s rozvodem plynu a elektřiny a naštípaným dřívím, často bez pověřeného dozorčího. Pro chaty je nutná předběžná rezervace při Alpine Club of Canada

4. Lidé.

Oblast je zařízena na návštěvy velkého množství lidí, a proto ji také mnoho lidí navštěvuje. Nabízí se srovnání s politikou národních parků v USA. Tam již řadu let panuje trend minimálních nebo nulových instalací civilizačních výdobytků s filozofií: jestli tady potřebuješ mít zábradlí, tak sem nepatříš a běž do McDonaldu, jestli si neumíš pověsit jídlo tak aby se na to neseběhli všichni medvědi z okolí, tak dobře ti tak, chcípni hlady a ještě napřed zaplať pokutu. Tato filozofie není nijak ve sporu se stálým zvyšováním cen vstupného do amerických národních parků. Kanadský user-friendly přístup se jistě typickému českému turistovi zalíbí více. Doveden do důsledku však znamená, že na vzdálených vysokohorských stanovištích helikoptéry vypouštějí do terénu matky s malými dětmi, u oblíbenějších míst nouze o parkování dosahuje velkoměstských rozměrů, potkáte výpravy s koňmi nebo troubícími indickými slony. Můj pobyt v sobě zahrnoval sváteční první srpnový víkend, tzv. Civic Holiday, a dálnice č. 1 byla ucpaná v délce desítek kilometrů.

Je několik způsobů, jak se vyhnout této cirkusové atmosféře. V první řadě Kanaďané jsou podle všeho dost lemry, co se týče včasného nástupu na túru. Před devátou hodinou ranní patří všechny trasy jenom vám. Jiný způsob spočívá ve vícedenních túrách nebo túrách z horských chat. Knihy jako Don‘t Waste Your Time in the Canadian Rockies nabízí rating výletů podle krásy, a pak si můžete být jisti, že ty tzv. nejhezčí jsou také nejvíc frekventované, pokud nezahrnují třeba brodění potoka nebo chůzi do příliš strmého kopce. Konečně, je možné jet i mimo sezonu, v září, kdy je stejně na horách nejlépe.

5. Medvědi.

…nevědí, jak známo. A to je klika, protože je jich tu dost na to, aby kdyby věděli mohli dělat problémy. Není však třeba z toho dělat velkou vědu. Historicky vzato, pochod ve skupině o třech a více lidech vás ochraňuje před útokem s téměř stoprocentní jistotou, a turisté zde tvoří na trasách skupinky spontánně. Ten trochu přeceňovaný pocit ohrožení slouží jako dobrá výmluva pro to, vylézt z ulity a chovat se trochu společensky. Ale ani osamocení chodci, jako je pisatel, kteří již viděli za život medvědů dost a o další vzájemném oňuchávání nestojí (medvědi mívají blechy, fakt, o kterém řada průvodců mlčí), si nemusí zoufat. Jeden prostý způsob sebeobrany spočívá v hlučném chování. Znamenitě se zde hodí moravské halekačky. Volte vhodná témata (Hory sa černajú, lúky zelenajú, Sušil 1550) a pamatujte, že západní Kanada je domovem početné české menšiny, která by za nějaké odrhovačky o dragounech nemusela být vděčna. Místní obchody prodávají i pepřový sprej proti medvědům CAD30, řekněme 15dkg váhy. Péči je třeba věnovat večernímu úklidu po vaření. Vařte daleko od stanu a jídlo pověste na strom nebo uložte do medvěduvzdorné spižírny. Nestavte stan hned u stezky, medvědi je v noci používají. Některé oblasti mají větší koncentraci medvědů než jiné, informujte se. Některé trasy parková služba při výskytu medvěda uzavírá.

Mimochodem, rozutíkat se po lese je skutečně ta nejhorší možná reakce.

6. Závěrem.

Váš bankovní účet potřebuje trochu provětrat. Vezměte ho na výlet do Kanadských Skalistých hor, oběma se vám uleví.

Na přelomu měsíce července a srpna jsem měl možnost se zúčastnit pokusu o výstup na IV. nejvyšší horu Rakouska – GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). Grossvenediger se nachází v pohoří „Vysoké Taury“ ve skupině pohoří „Venedigergruppe“. Výstup na tento vrchol se považuje za obtížnou ledovcovou túru.

Den: 31.7.2008

Sraz všech účastníků byl stanoven v Brně u hl.nádraží na 17:00 hodinu. Autobus byl přesný, naložili jsme věci a vyrážíme směr Znojmo… Čeká nás přejezd do Vysokých Taur, příjezd je předpokládán na 6 – 7 hodinu ranní.

Den: 1.8.2005

Čas na hodinkách ukazuje 6:40 hodin a skupina „Grossvenediger“ vystupuje v osadě Tauer. Skupina „Grossglockner“ pokračuje ještě dále.. Skupinu „Grossvenediger“ tvoří celkem 12 účastníků. Začínáme si pomalu chystat věci na výstup k chatě, převlékáme se, snídáme… V 7:20 hodin začínáme vyrážet směr chata Alte Prager Hutte (2469 m.n.m.) respektive k chatě Neue Prager Hutte (2782 m.n.m.), která nám bude sloužit k uskutečnění noclehů a jako hlavní útočiště.

Cesta údolím vede ze začátku po asfaltové cestě kolem řeky Gschlossbach. Cestou míjíme i dva vodopády, které si fotíme. Počasí nám neukazuje zrovna vlídnou tvář, místy nám i jemně prší…:o( Procházíme kolem chatové oblasti Venedigerhaus. Na konci asfaltové cesty si dáváme větší pauzu a odpočinek. Nyní nás čeká prudká část výstupu (k chatě Alte Prager Hutte), při které však budeme nabírat rychle výšku…Vyrážíme směr chata. Stezka v těchto místech je dobře značená, jdeme proti vrstevnicím. Pohledy do údolí jsou krásné. U chaty Alte Prager Hutte jsme v 12:40 hodin. I zde odpočíváme delší dobu. Na této chatě se pouze vaří, nelze zde přespat! Od tohoto místa se nám již naskýtají vcelku krásné pohledy do okolí. Před námi je v plné své kráse ledovec Schlatenkees s vrcholy Kristalwand (3310 m.n.m.), Schwarze Wand (3505 m.n.m.) a Hoher Zaun (3451 m.n.m.). Chata Neue Prager Hutte je od Alte vzdálená cca hodinu chůze při převýšení 313m. Po cca 20 minutové přestávce se vydáváme k našemu dnešnímu cíli – k chatě Neue Prager Hutte.

Je 14 hodin a náš dnešní cíl se stal skutečností, jsme na chatě Neue. Jdeme objednat noclehy, domluvit podmínky apod. Cena jednoho noclehu bez žádných slev činila 20 euro. Správce chaty nás ubytoval do dvou pokojů ve II.patře chaty. Nutno přiznat, že chata je v perfektním stavu. Uvnitř je krásně vyzdobená, vše je čisté…Odpolední čas jsme chtěli využít k možnosti nácviku chůze a chování na ledovci. Pro tuto metodiku nám měl posloužit prostor za chatou, konkrétně sněhové pole. Počasí se nám však značně pokazilo, začíná se blýskat, akci musíme zrušit…Rychlokurz bude muset proběhnout ráno před samotným výstupem na Grossvenediger. Večer společně u občerstvení a večeře probíráme možnosti výstupu, přípravu na výstup apod. Cesta po ledovci je zdlouhavá, budíček stanovujeme na 5:30 hodin, odchod od chaty pak na 6:30hodin. Cca ve 22 hodin unaveni uléháme s vidinou lepšího počasí po dobu zítřejšího výstupu na vrchol…

Den: 2.8.2008

V pět hodin nám klepe správce na dveře a sděluje nám, že venku je zataženo a hodně prší, že musíme výstup časově posunout na pozdější hodinu, že snad se to umoudří. Značně rozladěni přetáčíme budíček na 6:30 hodin a na chvíli usínáme s velkým očekáváním, že při probuzení bude situace venku vypadat úplně jinak…. Hodinky pípají, my vstáváme, balíme, sraz před chatou je v 7:30 hodin. Při odchodu z chaty máme všichni na sobě již sedací úvazky, abychom se zbytečně nezdržovali na samotném ledovci při navazování.

Přesně o půl osmé vyrážíme směr vrchol. K nástupu na ledovec je to ještě cca 30 minut cesty. Tempo je docela rychlé na led.poli obouváme mačky a připravujeme si lana. S kolegou vysvětlujeme chůzi s cepínem a mačkami, ukazujeme brzdění cepínem apod. Pak následuje malá zkouška. Následně se rozdělujeme do dvou družstev po 6 lidech. Počasí je zatažené, vrchol nejde vidět, viditelnost je tak na 300 m. Rozhodujeme se zkusit vrchol zdolat. Samotný výstup na Grossvenediger je docela nezáživný, jedná se o stoupání přes ledovec Schlatenkees. Monotónní výstup nám „zpříjemňují“ trhliny, kterých je po cestě docela hodně. Naštěstí šly vidět. Počasí se mírně kazí, viditelnost je menší. V sedle Rainertorl (3421 m.n.m.) nás dochází skupina německých turistů, kteří nás předbíhají a razí nám takto stopu. Sníh je rozbředlý, stopa měkká. Ze sedla je to již kousek na vrchol. Chybí poslední výšvih na hřebínek nahoru, pak „malý a krátký vzdušný hřebínek“ a ocitáme se na vrcholu.

Hodinky ukazují čas 12:40 minut. Navzájem si gratulujeme, děláme společné fotky. Ani téměř žádná viditelnost nám nekazí poctivou radost z výstupu na tento vrchol. Doba strávená na tomto místě byla cca 15 minut a pak ihned míříme dolů. Cesta dolů již utíká mnohem „veseleji“, v nižší výšce se nám otevírají pohledy do okolí a začíná pokukovat sluníčko. Dáváme pozor na trhliny a už je tu konec ledovce… Jelikož je teprve 15:30 hodin rozhodli jsme se ukázat kolegům nácvik lezení v ledu pomocí lezeckých cepínů a následuje simulace vytahování kamaráda z trhliny. Počasí nám v tuto dobu již přeje, na chatu zpět to máme cca 45 minut cesty. Všem se tato metodika líbí…Na chatu přicházíme před sedmou hodinou. Následuje hygiena a posléze zasloužená odměna v podobě občerstvení v místní „restauraci“. Sdělujeme si dojmy, na mnohých jde vidět opravdový pocit radosti z výstupu. Pro mnohé je to doposud nejvyšší dosažená výška!!! Uleháme se zavírací dobou restaurace cca ve 23:00 hodin.

Den: 3.8.2008

Tento den lze nazvat „sestupový“. Čeká nás sestup do údolí do Osady Tauer, kde nás čeká autobus se skupinou „Grossglockner“. Sraz s busem byl stanoven na 11 hodinu.

Budíček máme v 6:30 hodin, v 7:30 hodin odchod od chaty směr Alte Prager Hutte. Zpáteční cestu však nevolíme jako výstupovou, odbočujeme těsně pod chatou na stezku Gletscher Schaupfad. Cesta vede pod samotným ledovcem. V blízkosti plesa Salzbodensee si dáváme delší pauzu. Sestupujeme značným tempem dolů do údolí. Cesta je pro nás zajímavá a příjemnější, jelikož nesestupujeme stejnou cestou. Poslední „asfaltový“ úsek nám již nemže pokazit celkový dojem ze skvělé výpravy. Počasí je navíc v tento den nejlepší. K autobusu dorážíme v 11:10 hodin. Nabalení zavazadel, nasednutí a během okamžiku se ztrácíme v Fellber-Tauern Tunelu a tímto se s námi loučí i velikán GROSSVENEDIGER (3666 m.n.m.). D Brna přijíždíme kolem 20 hodiny, loučíme se s pozdravem „tak zase někdy na horách AHÓÓJ“..:o)