Rubrika: Hory a pohoří

Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme…

Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka…

V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.

Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl.

S pochroumanou Gemmou jsme přelezl hřbítek do sousedního údolí ke kamarádům, kteří mě přivítali chechtotem a já se k nim hned rád přidal. Leoš mi půjčil režnou niť, ať si zaštupuju díry: sám s Lindušou a Mirou mezitím na plyňáku rozpouštěli sníh, aby jím mohli rychleji naplnit láhve. Po hodině práce byly flašky plné – a Gemma narovnaná, zašitá, schopná další existence.

Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme…

Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka…

V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.

Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl.

S pochroumanou Gemmou jsme přelezl hřbítek do sousedního údolí ke kamarádům, kteří mě přivítali chechtotem a já se k nim hned rád přidal. Leoš mi půjčil režnou niť, ať si zaštupuju díry: sám s Lindušou a Mirou mezitím na plyňáku rozpouštěli sníh, aby jím mohli rychleji naplnit láhve. Po hodině práce byly flašky plné – a Gemma narovnaná, zašitá, schopná další existence.

Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.

Netrénovaní kluci z města

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.

Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.

Stanování před branami parku

Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.

Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..

Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.

Finální přiblížení k vrcholu

Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.

Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.

Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.

Nemoc z převýšení a východ slunce

Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.

Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.

Cesta domů

Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.

Organizovaná skupina sebevrahů

Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.

Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.

Závěr výletu

V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.

Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.

Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.

Netrénovaní kluci z města

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.

Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.

Stanování před branami parku

Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.

Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..

Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.

Finální přiblížení k vrcholu

Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.

Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.

Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.

Nemoc z převýšení a východ slunce

Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.

Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.

Cesta domů

Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.

Organizovaná skupina sebevrahů

Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.

Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.

Závěr výletu

V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.

Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.

Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.

Brána Biokova

Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.

Pohled jako na obrázku

První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.

Biokovská flóra a fauna

Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.

Život v horách

Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.

Falešný kamzík

Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.

Na vrcholu

Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.

Návrat z hor

Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.

Jak se do hor dostat

Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.

Tento článek přinaší/sponzoruje: Ubytovanivchor­vatsku.cz

Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.

Brána Biokova

Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.

Pohled jako na obrázku

První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.

Biokovská flóra a fauna

Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.

Život v horách

Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.

Falešný kamzík

Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.

Na vrcholu

Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.

Návrat z hor

Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.

Jak se do hor dostat

Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.

Tento článek přinaší/sponzoruje: Ubytovanivchor­vatsku.cz

Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna

Odjezd do krásného neznáma

Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.

Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.

Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.

Na kole pod Matterhornem

Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.

Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.

Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?

Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.

Sněhová královna

Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.

Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.

I biker tu najde svůj ráj

Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.

Švýcarské vyvrcholení v nebi

Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.

Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.

Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna

Odjezd do krásného neznáma

Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.

Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.

Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.

Na kole pod Matterhornem

Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.

Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.

Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?

Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.

Sněhová královna

Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.

Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.

I biker tu najde svůj ráj

Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.

Švýcarské vyvrcholení v nebi

Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.

Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.

Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.

Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.

Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).

Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.

Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.

Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.

První výlet – Skadarské jezero

Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.

Pobřeží Skadarského jezera

Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.

Ze Skadarského jezera do Murići

Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.

Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.

Sveti Stefan – malebný ostrov

Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.

Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.

Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac

Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.

Lovćen

Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.

Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!

Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.

Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor

Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.

Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.

Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.

Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.

Durmitor

Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.

Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.

Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.

Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.

Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.

Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).

Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.

Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.

Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.

První výlet – Skadarské jezero

Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.

Pobřeží Skadarského jezera

Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.

Ze Skadarského jezera do Murići

Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.

Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.

Sveti Stefan – malebný ostrov

Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.

Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.

Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac

Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.

Lovćen

Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.

Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!

Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.

Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor

Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.

Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.

Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.

Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.

Durmitor

Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.

Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.

Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.

Letiště Mnichov, 9.8.2009

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.

Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.

Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.

Ze Skardu do base campu

Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.

Trek

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.

Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Letiště Mnichov, 9.8.2009

V dostatečném předstihu před odletem se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce, tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce z HUMI Outdoor teamu, Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin liška a Kamil Havlíček. Pražáci vypadali o dost svěžeji než my, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas, což o nás neplatí.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou CHECK-INu, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul. Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.

Islamabád

Na letišti nás již očekával náš věrný přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pakistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v horách právě v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury. Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo již před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad, ale o tom až dále.

Islamabád jako takový neoplývá nějakou urbanistickou krásou, poměrně nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu, postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova, schopná pojmout až 100.000 věřících, a dalších 200.000 na okolních nádvořích.

Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět. Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo muselo otočit a vrátit se do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalily husté mraky. Nicméně, v 11 jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platilo do chvíle, než nás oslovil pracovník PIA (Pakistan International Airlines) že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nacházelo v Lahore, ale mělo přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Byli jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam jsme se setkali i s naším armádním přidělencem, styčným důstojníkem Imranem. Bodrý chlapík, ale armádní výchova z něj byla cítit na kilometry. Měl nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo. Letadlo nakonec opravdu letělo, což nás velmi mile překvapilo, letěli jsme za jasného počasí kolem vrcholu Nanga Parbat.

Skardu

Na letišti ve Skardu jsme se shledali s našimi batohy, které přivezli na korbě náklaďáku, a přesunuli jsme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud jste tedy někoho sehnali. Rozumný člověk by se dál netrmácel. V hotelové garáži byly již uskladněny naše věci, které jsme posílali v předstihu cargem, Gullam opět dokázal, že je organizační talent. Město Skardu jako takové nebylo ničím zajímavé, jen jsme dokoupili nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocourali, vypili několik studených coca col a snědli kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvýšil spotřebu toaletního papíru. Následující den po příletu jsme balili a přebalovali a opět vybalovali, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo, váze kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vznikl neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme byli pyšní a odměna v podobě dovezené meruňkovice nás neminula.

Ze Skardu do base campu

Askole

Následující den ráno jsme ve Skardu naskákali do jeepů a vyrazili na téměř celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Byla to poměrně příjemná cesta, zastavili jsme v jedné vesnici, kde jsme nakoupili pár živých slepic. Ty s námi absolvovaly téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižoval až na nulu. Do Askole jsme dorazili v podvečer, a rozbili tábor v jakémsi kempu. Bylo potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami, oplývající jistou romantikou. Drsný život jejích obyvatel nám objasnila návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které prý vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc. Ráno začal neskutečný shon, neboť bylo potřeba vypravit našich asi 80 nosičů. O práci byl evidentně ve vsi zájem, v jednu chvíli se zdálo, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.

Trek

Startem z Askole začal 6-ti denní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě (ačkoliv Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, tvrdili, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech). Ještě než jsme vyrazili nás opustil náš styčný důstojník, prý dostal hrozitánský průjem a musí do nemocnice. Mysleli jsme si o tom své, ale bylo nám to jedno, obejdem se docela dobře i bez něj. První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekaly, šlo se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule jsme snědli několik prvních slepic, vykouřili několik svých oblíbených tabákových výrobků (každý dle chuti) a šli spát. Ráno nás vzbudili v nepříjemných 6 hodin, ale to má svůj důvod v tom, že slunce v Karakoramu pálí přes poledne tak, že je opravdu dobrý nápad vyrazit brzo ráno. Cestou do druhého campu, Paiju, se již terén začal zvedat a i výhledy začaly být zajímavější. V Paiju byl plánován odpočinkový den, ale sami nosiči navrhli pokračovat další den dále, a my jsme neprotestovali, chtěli jsme být v base campu co nejdříve. Z Paiju do tábora Goro II. Již bylo třeba nastoupat po moréně ledovce, byl to asi nejdelší a nejnáročnější úsek. Ovšem odměnou byly krásné scenérie se slavnými Trango towers. Předposlední úsek vedl po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukázala i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se slévají 4 ledovce Baltoro, Godwin Austena další dva, byla však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti. Hrozivá pyramida měřící 8611 m.n.m. My jsme ovšem nezamířili k ní ale doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům a přenocovali v táboře Sharing. Následující den nás čekal již jen kratší úsek do base campu, i ten však nebyl zadarmo, neboť již jsme se pohybovali ve výšce nad 5000 m.n.m.

Base camp

Základní tábor se nalézal na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní byly v řade tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské, několik mezinárodních skupin a další. Z malé země uprostřed evropy jsme však byly jediní. Tábor jsme postavili nedaleko Poláků a vztyčili jsme národní vlajku. Nosiči se pomalu začali trousit zpět do údolí, zbyl s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. My jsme se zatím zabydleli ve stanech, začali přebalovat věci, vysedávali ve společenském stanu a vůbec vedli poklidný baseový život. Druhý den byl také indikován jako odpočinkový, trošku jsem se prošel po moréně. Nalevo stoupal ledovec směrem k prvnímu výškovému táboru pod Gasherbrumy, napravo se tyčil Baltoro Kangri, která se svými častými lavinami starala o „hudbu hor“. Nad naším táborem byl ještě jeden tábor, o kterém jsem se nezmínil. Poněkud se odlišoval od ostatních, neboť šlo o základnu pákistánské armády. Ten jsme sledovali s povzdálí, ještě jsme netušili, že v něm budeme častými hosty, ale o tom až dále. Nejednou kolem nás prošla skupinka asi 10 lidí, oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jak mršina povaloval havarovaný vrtulník , který jsme si zblízka prohlédli. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách právě stoprocentně spolehlivý. K večeři jsme snědli kus masa dovezený z čech, což prudce zvedlo spotřebu přípravku Smecta. Na druhý den byl naplánován odchod do prvního výškového tábora, šli všichni kromě dvou členů, a to mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.

Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.

Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.

Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.

Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.

Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.

Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).

Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.

Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.

Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.

Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).

Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.

Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.

Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.

Odlet

Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.

---

Starší zápisky:

První vlna balení

24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….

Měsíc do odletu

Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.

{{reklama()}}

Odlet

Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.

---

Starší zápisky:

První vlna balení

24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….

Měsíc do odletu

Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.

{{reklama()}}

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou

Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.

Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou

Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.

Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.