Rubrika: Hory a pohoří

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.

Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.

Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru

Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.

Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.

Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.

Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.

Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru

Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.

Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.

Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.

Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.

Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.

Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

---

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.

Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.

Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.

Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.

V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.

Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.

Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.

V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.

Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.

---

*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.

Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol

Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.

Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.

Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.

Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol

Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.

Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.

Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.

A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.

Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.

Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl , kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou , šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.

Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.

No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 . Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl . Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.

Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK . Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.

A co v ČR?

Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc .

Těšíme se na nějaký přednášce!

Proč lezeme na ty vrcholy

Tento blábol je takové zamyšlení nad tím, jak se srovnat s dosažením vrcholu. Ono to prostě dopadlo. A v této větě je asi schováno všechno důležité. Není to o tom, že my jsme něco dobyli. Prostě nám jen kopec dovolil, abychom jsme se po něm prošli. Ale pojďme na to popořádku. Já zde nechci popisovat postup k vrcholu (to zase třeba jinde). Spíš se chci zamyslet nad tím, co mi to dalo a co mi to vzalo a jestli jsem od té doby, co jsem koukal do údolí z osmitisícové výšky, lepší (jiný) člověk či horší?

Jasně, že jsem měl radost, že jsem tam vylezl, ale zas to nebyl takový šlágr. Možná to bylo tím, že se nám výstup povedl skoro stylem: přišli, viděli a vylezli. Čekání na počasí moc nebylo (dva dny v BC, 2×2dny v C1 v šesti tisících), takže mohla probíhat i rychle aklimatizace. V podstatě jsme kopec vylezli za 14 dnů od příchodu do BC. Ideální počasí, ideální podmínky na kopci. Čímž nechci zlehčovat naše fyzický a psychický dovednosti. To jistě ne! Ten kopec je prostě vysoký a zdaleka nepatří k těm lehčím osmitisícovkám. O čemž svědčí i dle nějakých statistik počet vylezených. My byli asi 7., 8. a 9. (10. Mára) Čech na vrcholu. Celkově 250 lidí. Letos se více lidem podařilo vylézt na G1 než na sousední G2. Asi to bylo tím, že když přišlo skutečně dobré počasí, už měli všichni vyčerpány pokusy na G2 (taky je to prý horší, když napadne více sněhu) a soustředili se na G1. Za sezonu vylezlo na G1: 1. Ueli Steck – rekordně rychle, 2. mezinárodní zbytek asi 12 ks i s náma.

A co si budem nalhávat. Kdyby Bulhaři nezajistili těžký japonský kuloár, měli bychom cestu hodně ztíženou. Výš už to problém není – nemít fixy. Ale „Japonec“ je docela zásadní. Přechod z 6400 do 7000 cca tímto kuloárem je skutečně lahůdka. Obzvláště, když třeba prošlapáváte stopu ve vyšších pasážích. Což se taky při našem útoku povedlo Davovi, Kubovi a Jardovi. Vyšli jsme nejdřív s tím, že by mělo být prošlápnuto od šerpů z předchozího dne a taky proto, aby nám tam nikdo neházel šutry na hlavu. Ale bylo to zafoukaný a kluci dosti „netakticky“ stále drželi první pozici. Když už nás došla skupina asi 5 španělů, neměli snahu nás vystřídat (já byl na konci naší skupiny, coby vytrvalý, ale pomalý člen. Tady bych se malinko pozastavil nad „morálkou“ a „přátelstvím“ na osmitisícovkách.

Mohu hodnotit z letoška sám či z minulých let z vyprávění úžasného člověka Zdeňka Hrubého. To je chlapík, jehož zážitky a životní zkušenosti jsou pro mě jedním z největších deviz celé akce. Jak jsem to vnímal. No prostě se jedná o to, že žádné velké kamarádství mezi expedicemi na kopci neexistuje. Ano, spolupráce ano a každý se snaží z ní vytřískat pro sebe co nejvíce užitku. Problémem jsou hlavně tzv. komerční expedice, jednou z ní byli i s námi postupivší Španělé. Jenže to člověku tak nějak docvakne až dole a já jsem se kvůli nim a samozřejmě své nešikovnosti málem zabil.

Jak to šlo nahoru

A jsme u rychlého popisu výstupu. Ale nebudu vás moc nudit, fakt jen rychle. V campu 3 nad hranicí 7 tisíc se nás vyskytuje asi 14 – Španělé (5), mezinárodní expedice, my a Korejka s 2 šerpy. Večer se domlouvají ostatní s Korejkou, že půjdou s nima v 1.30 hod. My ráno nespěcháme. Nebudeme určitě rychlejší než šerpové s kyslíkem. Ó jaký však omyl. Jdeme rychle, po předních hrotech a brzy doháníme velikou skupinu, která neustále postává a čeká až šerpové buď cestu prošlápnou či některé úseky i zafixujou. A pak hurá všichni na lano. Spíše bych řekl, že se nám tam jejich šerpové pletou. Postupujeme taky průběžně nejištěni vedle nich a ve vrcholové partii cca 400 m pod samotným vrcholem jsme první Jarda, Kuba, já a Daw v cca devět hodin. Hrozně fouká. Kuba to otáčí. My postupujeme dál sami – Daw, Jarda a já. Zde je již lezení o něco vážnější a po 200 m výše nás dohání šerpa, a že bude fixovat. Za ním v těsném závěsu zase všechny alegorické vozy.

Nevíme úplně přesně kudy, tak chvíli čekáme, ale zas to hrozně dlouho trvá, takže jdeme opět za nimi bez využití fixů. Jediné místo, kde nás dostanou při výstupu na fix je poslední délka, kde to šerpa prošlapává po odvěsnách trojúhelníku, ale fix je potom natažen po přeponě. No tak to aspoň prošlápneme. Což jsme si dost naběhli, neboť jsme se bořili po pás. Ale ono by to šlo sice pomalu, ale šlo, kdyby za náma na tom fixu nevisel i zbytek výpravy a jeden Španěl na nás nehulákal „come on“. Což nás dost nasralo a říkáme mu, ať si to jde zkusit a po chvíli jsme odstoupili a pustili ho do čela. Dost rychle zmlkl , kokot.

V asi 13 h jsme byly na vrcholu. Pekelně fičelo, takže žádné velké zdržování na přeplněném vrcholu – asi 9 lidí a 2 šerpové. Proběhlo docela rychlé focení, neboť v tom větru to nebylo nic moc (sponzoři prominou , šlo o omrzliny. Korejka sestupuje asi během tří minut. Povídá, ať na sestup použijeme její lana, což nám na tom nejvýše položeném úseku pomůže, že to můžeme proslaňovat. Zůstáváme asi 15 minut a sestupujeme poslední. Ještě fotím nějakýho Španěla s fotkou rodiny. No pěkné, srdceryvné, ale dovolím si takové malé zamyšlení, za které mě možná mnoho z vás rozcupuje. Ono je to pěkný, ta fotka rodiny na vrcholu, ale každý by si měl přiznat tu motivaci k tomu, proč se drápe na vrcholky hor. Vždyť je to, myslím, vždy jenom kvůli nám samým. Ukázat sám sobě, že na to mám. Že si umím sáhnout na dno. Snažíme se vždy racionálně vyhodnotit situaci, mám dost sil na to otočit to jednu hodinu pod vrcholem. Prostě přežít. A kdo do té motivace tahá rodinu, je dle mého sobec. Rodina by byla myslím radši, kdybych seděl doma a koukal na TV v bačkůrkách.

Je jasné, že vaši blízcí jsou na vás hrdí, když se vám něco v horách povede. Vy na ně taky myslíte při výstupu. Ale určitě by byli radši, kdybyste to riziko nepodstupovali. Než se vrátit domů v hliníkový rakvi, či zůstat v horách v trhlině. Ale to se prostě těm lidem, co do hor jezdí, špatně vysvětluje.

Trochu nebezpečný sestup

No to bylo takové odbočení a vraťme se k sestupu. Poměrně rychle jsme proslanili a sestoupili zpět k našim batohům, kde jsme dali sváču. Zde nás bohužel předešli Španěláci. Jardovi se ještě podařilo nacpat se před ně před posledním zajištěném úseku od Korejky ve výšce cca 7500 m. To co následovalo, byla hrůza, lehce řečeno. Začal slaňovat asi 75letý Carlos, který byl natolik prošitej, že nebyl ani schopen založit si sám slaňovátko na lano. Děsný. Po něm jela Španělka, která na mě hulákala, ať uhnu, a ještě jeden. Zde jsem se domluvil, že další dva mě pustí. Byl jsem asi dvakrát rychlejší než oni. Než jsem však proslanil jednu dýlku, Carlos nebyl ještě schopen slaňovat další úsek. Tak jsem počkal, až ho do toho přichystají a pak jsem šel jen volně za nima, přidržoval se lana. Dost jsem čekal, abych na něj neházel sníh a led. A pak to přišlo. Carlos dojel na konec a vypadal, že se asi nehne od slanění. Takže jsem z lana uhnul, aby za ním mohla přijet Španělka a následoval můj pád, neboť se náhle změnil sníh z hlubokého, který jsem šel popředu, na tvrdý firn a já zaškobrt. No co vám budu povídat, pro dobrotu na žebrotu. Kdybych zůstal na laně… Byla to samozřejmě moje chyba, to nepopírám – nedostatek soustředění apod., ale zas na druhou stranu, Španělé v tomto stavu, ve kterém by již dávno na kopec nepatřili. Takhle prošitý lidi prostě ohrožují sebe i celé své okolí. Měli to dávno otočit!!! A na tom názoru si vždy budu trvat. Je to však paradox, že já i přesto, že jsem byl daleko víc v pohodě než oni, jsem upadl a jen vcelku náhodou ten pád přežil. Možná právě proto, že se člověk cítí, že je v pohodě, nedává tolik pozor.

No což, poučení pro příště. Hlavně, že tyto řádky můžu psát z poklidu BC. Prostě jsem skončil v kotrmelcích i přesto, že jsem věděl a myslel na to jak zastavit pád s mačkama. Jak se vám to nepovede při prvních metrech pádu, nemáte pak šanci a zbývá vám se jen modlit. Já ateista měl tedy štěstí a zastavil jsem se na mírnějším svahu asi po 300 m pádu. No stačilo o něco více stranou a velice bych si zkrátil sestup přímo do campu 1 . Moje tělesná schránka se zdála zásadně nepoškozená. Naštěstí se mi uvolnily mačky z nohou, což asi poté přispělo k zastavení. Tak jsem se tak prohmatával (pozor měl jsem helmu! Noste ji, my byli asi jediní na kopci s helmou) a došel k názoru, že jsem OK. Bolelo akorát koleno a kotníky a nakoplá noha. Obrovské štěstí. Což také zhodnotila Korejka (byla na své 13.té osmitisícovce) a její dva šerpové, kteří mi pomáhali se sesbírat. „lucky man“ furt říkala. Pak přišel i Jarda, že prý doufal, že to je batoh, nebyl . Když věděl, že jsem OK, pokračoval dolů. Já jsem usoudil, že se ještě vrátím pro svůj cepín, který se mi při pádu vytrhnul z ruky (měl jsem ho na poutku na pevno na ruce). Došel jsem k názoru, že ho ještě budu potřebovat při dalším sestupu. Čeká na mě Daw a společně pak postupujeme do campu 3. Koleno se pěkně rozbolavělo, takže to byl boj. Ale nějak jsem se tam dohrabal.

V noci jsem docela trpěl, ráno jsem nebyl schopen udělat 3 kroky. Takže jsem i uvažoval o vrtulníku. Ale ten by stejně mohl přiletět max jen do campu 1 ve výšce cca šest tisíc. Takže jsem si zobnul dva růžováky (ibalginy) a hurá dolů. Kuba mi vzal věci a Jarda s Dowem mi pomáhali při slanění – dost jsme používali i naše lano v japonským kuloáru. Šlo to překvapivě dobře, takže po příchodu do campu 2 (v cca 16 h, výška cca 6400 m), kde byl Kamílek, jsme se domluvili ještě na dalším sestupu do campu 1 (6 tis.), neboť se mělo kazit počasí. Doktor prostě na to koukl a řekl, že to bude gut. Vzal jsem tedy dalšího růžováka a hurá dolů. Došli jsme sice za tmy, ale došli.

Zato další den byl pekelný. Můj pomalý postup přes ledovec z campu 1 do BC byl hororový zážitek. Jednak vedro, jednak již hrozně širokých trhlin. Při přeskocích jsem i ja „tvrďák“ asi 3× plakal, když jsem šlápnul na špatné koleno. Ale nějak jsme to zvládli a teď již píšu s fajfkou, kávou, převezen z BC.

No co na závěr říci. Škoda, že jsme ještě nezvládli udělat G2. Čas, počasí, podmínky by na to byly. Jen to moje zdraví ne a taky nám chybí permit. Ale na ledovci v BC už jsme úplně sami. Sezona výstupů skončila a přitom je tak krásně. Je ještě spousta summit daysů.

No tak bylo to pěkný být nahoře, ale bez mrknutí oka bych to vyměnil za to, abych doma zjistil, že nemám potrhaný vazy a že budu moci normálně fungovat. No Doktůrek to vyšetřil a prý OK . Pocit nesmírného štěstí se na kopci nějak nedostavil. No kdybych tady však čekal pod kopcem běžný měsíc jako ostatní, byl bych asi šťastnější. A co se týká té fyzické námahy. Řekl bych, že již jsem dělal horší věci. Zde je to akorát psychickofyzické spojení. Ale zase opakuji, je to možná tím, že nám skoro všechno vycházelo ideálně. Díky Máro za naplánování výletu.

A co v ČR?

Takže výše uvedené bylo sepsáno z BC a teď ten happy end s odstupem několika měsíců již z ČR (leden 2010).

Tak ANO – odnesly to vazy – takže mě nejspíše čeká operace. No sice se dá bez nich fungovat, ale… ať sem zdravej na další expedici. PS: info pro podobně postižené nešťastníky, dá se: lézt, běhat, jezdit na kole, lézt ledy, jezdit na běžkách (i skate); nedá se či to aspoň nechci pokoušet: fotbálek, basket, volejbal (i beach), skialpy. No já na operaci prostě půjdu, neboť jsme již vymysleli další akci na jaro 2011 a to MANASLU!!

To bylo řečí (viz výše), že na „osmě“ nic moc .

Těšíme se na nějaký přednášce!

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek.

Cestování na vlastní pěst

Před tímto výletem jsem se rozdělil se svými spolucestujícími a do národního parku Mt. Elgon jsem vyrazil na vlastní pěst. Asi jsem si úplně neuvědomoval, o jak velké riziko se jedná, což mi došlo až během výletu. Ke vstupní bráně do parku jsem dorazil na taximotorce okolo deváté hodiny ráno a začal jsem se shánět po takové maličkosti jakou je mapa. Za asi sto korun jsem si koupil mapu a na otázku jestli si chci najmout průvodce, jsem sebejistě řekl: „NE!“.

Podle mapy (vzdálenost na mapě a měřítko) jsem odhadl vzdálenost k vrcholu Koitobos (4 222 m) na necelých 30 km. O to více mě překvapila cedulka Koitobos 42 km po asi hodině chůze. Celkově lze říct, že jsem si tu mapu ani nemusel kupovat, protože s terénem vůbec neseděla a posledních asi 10 km už ani nebyla značená cestička. Přesto jsem se cítil bezpečněji s mapou v horní kapse mé krosny.

Opice, zebry, sloni a nekonečná cesta

V nižších oblastech kolem mě stále pobíhali paviáni a zebry a z dálky jsem slyšel slony a viděl všudypřítomné sloní exkrementy o velikosti malého batůžku. Jak jsem postupně stoupal výš, na vegetaci bohatý les se měnil na holé kopečky. Přestože jsem se pohyboval ve výšce okolo 3 500 m, měl jsem pocit, že jsem stále v Jeseníkách.

Během prvního dne jsem prakticky celou dobu jen stoupal, a protože bylo mírně pod mraky, tak jsem tížené vrcholy hledal v dálce marně. Když jsem se potřeboval dostat na druhou stranu asi 300 metrů hlubokého údolí, tak jsem špatně došlápl na kořen a už jsem se i s krosnou kutálel dolů. Když jsem se po několika metrech zastavil o křoví a zjistil, že kromě několika odřenin nemám nic zlomené, tak jsem si konečně uvědomil, jak jsem nehorázně podcenil situaci a fakt, že jsem se vydal sám do hor, byla úplná školácká chyba!

První nocování uprostřed divočiny

Po necelých deseti hodinách chůze stále do kopce a ujištění se, že vrchol již dneska neuvidím, jsem si začal hledat místo k přespání. V batohu jsem měl malý stan pro jednu osobu, takže jsem si vyhlídl pěknou plošinku na hřebenu v závětří menší skalky a začal jsem stavět.

Vzhledem k tomu, že všude kolem mě, byla jen mlha, takže jsem prakticky nevěděl, kde jsem a po celém dni jsem byl unavený, vzchopil jsem se jen na těstoviny s fazolemi a česnekem a šel jsem spát. Podle mapy jsem si spočítal, že nocuji někde pod hranicí 4 000 m a musím uznat, že tam byla fakt zima.

Nedosažitelný vrchol a solné jeskyně

Když jsem se ráno probudil a mraky zmizely, tak jsem mohl vidět, že jsem stanoval na dohled vrcholu, který se tyčil asi 3 km severně od místa, kde jsem usnul. Mt. Elgon má pět hlavní vrcholů, které leží v Keni a Ugandě. Nejvyššími jsou Wagagai (4 321 m) v Ugandě a Sudek (4 302 m) v Keni. Další vrcholy jsou Koitobos (4 222m) Mubiyi (4 211 m) a Masaba (4 161 m). Mým plánem bylo vystoupit na Koitobos, to jsem však ještě nevěděl, jak bláznivý nápad to byl.

Když jsem dorazil k úpatí čedičového masivu, uvědomil jsem si, že bez znalosti terénu se na vrchol nikdy nedostanu. Přestože jsem se skoro dvě hodiny snažil najít cestu k vrcholu, vždy jsem narazil na kolmou stěnu, či propast. Mé trápení jsem ukončil s vědomím, že ne každý vrchol je pro mě a rozhodl se pokračovat k solným jeskyním.

Dvě nejznámější jeskyně v parku jsou Kitum a Mackingenny. Jeskyně Kitum je přes 60 metrů široká a sahá do délky až 200 metrů. Na druhou stranu Mackingenny uchvátí monumentálním vstupem s vodopádem. Za zmínku jistě stojí i čedičový výchoz Endebess Bluff 2563 m, který poskytuje luxusní místo na výhled po velké části parku.

Druhá noc a cesta k bráně

Druhou noc jsem se rozhodl strávit již jen několik kilometrů od vstupní brány, abych stihl opustit park nejpozději 48 hodin po vstupu a nemusel si kupovat vstupné na další den. Stan jsem postavil na polní cestě pod stromy, kde se proháněly desítky opic. Jako předchozí večer jsem uvařil zbytek těstovin s fazolemi a usnul.

Ráno jsem se ještě chvíli kochal opicemi, které mi poskakovaly nad hlavou a pak rychle zamířil k hlavní bráně. Přestože jsem podcenil přípravu, tak se mi výlet naštěstí podařil a bez problémů jsem se dostal domů do Nairobi.

Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera a jedná se o největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. V oblasti národního parku se nacházejí také známé solné jeskyně a či oblasti na pozorování slonů. Mým cílem byl pohodový třídenní trek v oblasti a hlavně odpočinek.

Cestování na vlastní pěst

Před tímto výletem jsem se rozdělil se svými spolucestujícími a do národního parku Mt. Elgon jsem vyrazil na vlastní pěst. Asi jsem si úplně neuvědomoval, o jak velké riziko se jedná, což mi došlo až během výletu. Ke vstupní bráně do parku jsem dorazil na taximotorce okolo deváté hodiny ráno a začal jsem se shánět po takové maličkosti jakou je mapa. Za asi sto korun jsem si koupil mapu a na otázku jestli si chci najmout průvodce, jsem sebejistě řekl: „NE!“.

Podle mapy (vzdálenost na mapě a měřítko) jsem odhadl vzdálenost k vrcholu Koitobos (4 222 m) na necelých 30 km. O to více mě překvapila cedulka Koitobos 42 km po asi hodině chůze. Celkově lze říct, že jsem si tu mapu ani nemusel kupovat, protože s terénem vůbec neseděla a posledních asi 10 km už ani nebyla značená cestička. Přesto jsem se cítil bezpečněji s mapou v horní kapse mé krosny.

Opice, zebry, sloni a nekonečná cesta

V nižších oblastech kolem mě stále pobíhali paviáni a zebry a z dálky jsem slyšel slony a viděl všudypřítomné sloní exkrementy o velikosti malého batůžku. Jak jsem postupně stoupal výš, na vegetaci bohatý les se měnil na holé kopečky. Přestože jsem se pohyboval ve výšce okolo 3 500 m, měl jsem pocit, že jsem stále v Jeseníkách.

Během prvního dne jsem prakticky celou dobu jen stoupal, a protože bylo mírně pod mraky, tak jsem tížené vrcholy hledal v dálce marně. Když jsem se potřeboval dostat na druhou stranu asi 300 metrů hlubokého údolí, tak jsem špatně došlápl na kořen a už jsem se i s krosnou kutálel dolů. Když jsem se po několika metrech zastavil o křoví a zjistil, že kromě několika odřenin nemám nic zlomené, tak jsem si konečně uvědomil, jak jsem nehorázně podcenil situaci a fakt, že jsem se vydal sám do hor, byla úplná školácká chyba!

První nocování uprostřed divočiny

Po necelých deseti hodinách chůze stále do kopce a ujištění se, že vrchol již dneska neuvidím, jsem si začal hledat místo k přespání. V batohu jsem měl malý stan pro jednu osobu, takže jsem si vyhlídl pěknou plošinku na hřebenu v závětří menší skalky a začal jsem stavět.

Vzhledem k tomu, že všude kolem mě, byla jen mlha, takže jsem prakticky nevěděl, kde jsem a po celém dni jsem byl unavený, vzchopil jsem se jen na těstoviny s fazolemi a česnekem a šel jsem spát. Podle mapy jsem si spočítal, že nocuji někde pod hranicí 4 000 m a musím uznat, že tam byla fakt zima.

Nedosažitelný vrchol a solné jeskyně

Když jsem se ráno probudil a mraky zmizely, tak jsem mohl vidět, že jsem stanoval na dohled vrcholu, který se tyčil asi 3 km severně od místa, kde jsem usnul. Mt. Elgon má pět hlavní vrcholů, které leží v Keni a Ugandě. Nejvyššími jsou Wagagai (4 321 m) v Ugandě a Sudek (4 302 m) v Keni. Další vrcholy jsou Koitobos (4 222m) Mubiyi (4 211 m) a Masaba (4 161 m). Mým plánem bylo vystoupit na Koitobos, to jsem však ještě nevěděl, jak bláznivý nápad to byl.

Když jsem dorazil k úpatí čedičového masivu, uvědomil jsem si, že bez znalosti terénu se na vrchol nikdy nedostanu. Přestože jsem se skoro dvě hodiny snažil najít cestu k vrcholu, vždy jsem narazil na kolmou stěnu, či propast. Mé trápení jsem ukončil s vědomím, že ne každý vrchol je pro mě a rozhodl se pokračovat k solným jeskyním.

Dvě nejznámější jeskyně v parku jsou Kitum a Mackingenny. Jeskyně Kitum je přes 60 metrů široká a sahá do délky až 200 metrů. Na druhou stranu Mackingenny uchvátí monumentálním vstupem s vodopádem. Za zmínku jistě stojí i čedičový výchoz Endebess Bluff 2563 m, který poskytuje luxusní místo na výhled po velké části parku.

Druhá noc a cesta k bráně

Druhou noc jsem se rozhodl strávit již jen několik kilometrů od vstupní brány, abych stihl opustit park nejpozději 48 hodin po vstupu a nemusel si kupovat vstupné na další den. Stan jsem postavil na polní cestě pod stromy, kde se proháněly desítky opic. Jako předchozí večer jsem uvařil zbytek těstovin s fazolemi a usnul.

Ráno jsem se ještě chvíli kochal opicemi, které mi poskakovaly nad hlavou a pak rychle zamířil k hlavní bráně. Přestože jsem podcenil přípravu, tak se mi výlet naštěstí podařil a bez problémů jsem se dostal domů do Nairobi.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.

Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.

Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.

Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.

Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.

Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.

Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.

Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.

Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.

Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.

Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.

Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.

Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.

Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!

První den výšlapu: 15 000 schodů

Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!

Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!

Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.

Makaci útočí!

Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!

Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.

Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů

Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.

Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!

K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!

Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!

Zatmění slunce na hoře Emei

Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.

Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.

30 000 schodů dolů

Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.

Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.

Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!

Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!

Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.

Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!

První den výšlapu: 15 000 schodů

Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!

Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!

Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.

Makaci útočí!

Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!

Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.

Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů

Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.

Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!

K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!

Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!

Zatmění slunce na hoře Emei

Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.

Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.

30 000 schodů dolů

Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.

Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.

Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!

Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!

Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách

Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.

Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.

Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr

Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách

Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.

Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.

Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr

Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Sranda ve vlaku

Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.

První dny v horách Suhard

Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.

Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.

Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.

Pohoří Rodnei

Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra . V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .

Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.

Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…

Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.

Rumunské vesnice

Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.

Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.

Pár informací k cestě

1lei = podle kurzu 6 – 8 korun

Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.

Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.

Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Sranda ve vlaku

Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.

První dny v horách Suhard

Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.

Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.

Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.

Pohoří Rodnei

Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra . V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .

Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.

Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…

Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.

Rumunské vesnice

Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.

Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.

Pár informací k cestě

1lei = podle kurzu 6 – 8 korun

Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.

Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.

Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.

Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC

Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.

Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.

{{reklama()}}

Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.

Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.

Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.

Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.

Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.

Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.

Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.

V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.

Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC

Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.

Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.

{{reklama()}}

Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.

Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.

Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.

Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.

Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.

Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.

Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.

V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.