Bačva baruta aneb soudek střelného prachu

0
643

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách


Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.


Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.


Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr


Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách


Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.


Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.


Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr


Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.