Rubrika: Hory a pohoří

02.07.2005 sobota

Vlak je přistavenej, tak bereme lístky a jdeme zjistit, kde že to vlastně jedeme. Každej vagón tu má svýho dežurnyje, což je v podstatě průvodčí kterej se o ten svůj vagón stará. Ukazujeme mu lístky a posílá nás na naše spací místa. Fugas s Karafem je mají hned na začátku vagónu nad sebou, já na konci. No co, na ty tři hodiny jízdy to je jedno.

Lístek stál 44 hřiven, ještě platíme 11 hřiven příplatek za povlečení, který můžeme mít, nebo taky nemusíme. Jedeme na takzvanou plackartu, čili vleže. To je dobrý.

Vlak je dlouhej jak prase, vzhledem k širokorozchodnejm kolejím i širokej, což je dobrý v tom, že krom čtyř postelí v buňce, co je něco jako otevřený kupé, jsou ještě dvě postele nad sebou vždy naproti. Ty jsou otočený rovnoběžně s uličkou, která je mezi. Vymyšlený to je fikaně, ze spodní postele v uličce jde udělat stoleček a dvě sedátka a ještě je pod nima úložnej prostor, vrchní se sklopí nahoru a je místa habaděj. V buňkách stůl je, tak není potřeba těchto machinací, jenom se sklopí horní postel. Dohromady si tady lehne 54 lidí. Všude jsou repráčky a hraje tu rádio, člověk si to v tý buňce může i štelovat, teda jenom hlasitost, ale to se docela hodí.

Na konci vagónu má kukaň dežurnyj, naproti je samovar s horkou vodou, která je k dispozici. To jsem sice věděl, ale hrnek a kafe jsem si stejně nevzal. Je 1:25 a pomalu se dáváme do pohybu. Povlíkám si lehátko, moc teda nechápu, proč jsme to na tři hodiny vyfasovali a usínám. Hlavu mám proti směru jízdy. Probouzím se po pátý hodině a zjišťuju, že jedu hlavou ve směru jízdy a kolik že to jako vlastně je a že jsme jako už měli být vystoupení. Vzhledem k tomu, že mám nad hlavou Fugasův batoh vím, že mě tu nezapoměli, tak chrápu dál. Probouzím se někdy v devět, jdu zjistit co že se to děje. Načež zjišťuju, že teda v Charkově máme být v 4:25, ale až další den, tedy ne po třech hodinách jízdy, ale po sedmadvaceti. No jo, ona ta Ukrajina je docela dlouhá, to nám už ale nedošlo.

Fugas se v tu dobu, kdy jsme mysleli, že máme vystupovat, doopravdy probral, vlak stál v nějaký zastávce zahalené mlhou, tak letěl za dežurnyjem, začal s ním třást a říká mu:

„Charkov, je toto Charkov?“ „Zavtra…“

Jednoduchá odpověď na vysvětlení celé situace, ale dost výstižná na to, aby z nás udělala voly.

Ti dva ještě pospávají, Karaf si pro jistotu tu postel ani nepovlíkl, tak na zastávce vyskakuju a kupuju tři piva, ať se máme dobře. Po jejich konzumaci jdu s Fugasem do restauračního vozu, kde jsem teda ještě nikdy nebyl, proto radostně vítám fakt, že pivo tu maj za necelý 4 hřivny a hned si objednávám. Pije se líp než kafe, který je sice naplněný jen asi do dvou třetin hrnku, ale při drncání vlaku je nadlidskej úkol to vypít. Ale zase je za jednu hřivnu. Na jednom nádraží ještě kupujeme čaj, když už tu je zadarmo ta voda. Karaf si kupuje zase vodu, pro změnu zelenou, sladkou a hnusnou. Když vlak zastaví, tak se k němu hned nahrne hromada ženskejch co prodávaj piva, oříšky, vařený brambory, různý placky, pirohy, maliny, no všechno. Tahají to v taškách a po kapsách, no mazec. Ale systém to je dobrej.

Když se potom vlak rozjede, chodí po vagónech různí prodejci plyšových hraček (ta baba měla snad sto padesát kilo a sotva se do tý uličky vlezla), řetízků, křížků, časopisů, karet, no zkrátka všeho. Mezi nima pobíhá dežurnyj s metlou a zametá, kolem něj chodí lidi s hrnkama do samovaru, no žije to tady. Zase jdeme s Fugasem atakovat jídelní vagón, tam si nás poměrně rychle všímá jeden připitej Ukrajinec a že se jmenuje Andrej a že si dáme vodečku. Po tomto Fugas bídně prchá a jde se vyměnit s Karafem, kterej zatím hlídá naše věci ve vagónu. S Andrejem proběhne nějaký to pivo, ten se pak někam odpotácí. Tak piju s Karafem. Po nějaký době se Andrej vrací, vyloženě se musel chvíli prospat, tak na to vypadal a pití pokračuje. V pokročilejší opilecké fázi, kdy už o něm víme všechno volá nastávající ženě, ale nějak mu to nemluví, tak telefon přebírá Karaf, tomu to zase mluví až moc, tak do chudáka holky něco hustí. Když jí voláme podruhý, tak tím telefonem praštila a je vymalováno.

Ve vagónu, obklopen samými Ukrajinci a Rusy čtu. Čtu všechno co mi přijde pod ruku, takže jsem si zase rozšířil obzory mé vzdělanosti. Azbuku už umím dokonale, trochu mám hokej v tvrdým a měkkým znaku, ale to je detail, v angličtině taky nepoužívám členy a jde to. Projíždíme Kijevem, je večer ale pořád hic. Proto jdeme před spaním ještě na pivo, kde potřetí potkáváme Andreje, kterej je nějakej střízlivej, nicméně si nás pamatuje. Je i vysprchovanej, to znamená, že to kam jsem vlezl v domnění, že jdu na záchod a viděl jsem tam sprchu nebyla halucinace ale fakt. No, proběhnou nějaký piva, něco platí Andrej, něco my, nakonec jsem rád, že jsem se dostal na svý lehátko.

03.07.2005 neděle

„Charkov, vstávat!“ budí nás dežurnyj. Jsou čtyři hodiny ráno a vstávat se mi tedy vůbec nechce. Nicméně Charkov je kousek, tak balím povlečení a jdu ho odevzdat. Trochu se dohadujeme, protože dežurnyj tvrdí, že jsme mu nevrátili kus nějakýho hadru, nakonec to špinavý povlečení rozbalujeme a ono to tam je. Dežurnyj je zahanben, zalýzá do toho svýho kutlochu a už jej nevidíme.

Do Charkova vjíždíme po dvaceti sedmi hodinách jízdy přes celou Ukrajinu na minutu přesně. A aby toho nebylo málo, tak přesně ve chvíli, kdy se vlak definitivně zastavil mi vteřinovka na hodinkách skočila na dvanáctku. Takže na vteřinu přesně. Pěkný.

V nádražní hale jsou všude policajti, tak nás hned legitimujou. Docela je zaujme Fugasův šátek s motivy lístků konopí.

„A canabis u vás ne?“
„To teda ne!“

Šátek je pro jistotu schován a jdeme se mrknout před nádraží, kde stejně nic není. Obcházíme jeden blok domů, potkáváme pár vagónů šalin, stejných jak v Brně, taky jsou od nás, jenomže ve Štatlu by si je postavili tak do Technickýho muzea, tak hrozně vypadaj. Mě se to ale líbí.

Vracíme se na nádraží. To je absolutně obrovský a krásný, fakt vymakaný. Lístky jsou koupený, tentokrát máme kupéčka, prej jediný co bylo, taky jsme tam museli asi čtyřikrát, než nám baba něco našla. A to jeden stál 250 hřiven, plackarta by byla za 100,-. Zase ale máme čísla 8, 10, 12. Takže budeme hodně pohromadě, aspoň něco. Pijeme čaj.

Vlak jede v 9:34, radši už předem běháme po nástupišti. Vlakem probíhají celníci, tak tam nemůžeme, což ovšem zjišťujeme až ve chvíli, kdy se Fugas hrne dovnitř a dežurnaja, taková malá ostrá baba, ho sprdla a vyrazila ven. Na nástupišti se zase prodává všechno. Pečený kuřata, který ti borci vždycky držej dvě v jedný ruce, takže to vypadá jak pečenej pes, pivo, který do vlaku podávaj dírou mezi dvěma vagónama, zmrzlina, bombóny, čokolády, porcelánový sady sklinek a váz, ovoce, zeleninu…

Dovnitř jsme se nakonec dostali, jsem v kupé s Fugasem, ale ten si to nakonec prohazuje s Karafem, ať je mládí pohromadě. Vlak to je zase luxusní, uzavřený kupéčka, který stejně nikdo nezavírá, lehátka v chodbičce už nejsou, zato tam je koberec a noviny, na dveřích přesnej jízdní řád i s mapkou (ten byl teda i v tom minulým vlaku), dokonce i záchod vypadá poměrně hygienicky, no supr.

S povlečením jsme vyfasovali i takovej balíček s mýdlem, ubrouskem na ksicht, hajzlpapírem, ubrouskem na zuby (fakt) a papírovou pokrývkou prkýnka na záchod. Karaf se rozvaluje na posteli a prohlašuje krásnou větu:

„Vůbec teď nezávidím těm, co to mají o dva a půl tisíce dražší.“

Totiž, jak jsme se nevešli do autobusu, respektive, my by jsme se tam vešli, protože jsme přihlášení docela dlouho, ale Odehnal potřeboval někoho do vlaku, tak zkusil nás dva, že nám dá 2500 Kč slevu každýmu, což se nedalo nevzít. Přišlo nám to formou sms na Hörnli hütte, a ke všemu mám z toho radost, protože poznáme ty dvě země daleko víc. Vlastně, lidi co jedou autobusem Ukrajinu nepoznají vůbec.

Pod náma je nějakej mladej klučina s ještě mladší holčičkou, asi sestrou. Ta je poměrně dost hyperaktivní, pořád nám rovná boty, smradlavý to pohorky, vždycky, když se sápu nahoru na postel mi připravuje takovej vysouvací žebříček, když mi něco spadne, tak než to zjistím už mi to podává, zkrátka, lepší spolucestující jsme si nemohli přát. A to spolu pojedeme nějakejch 18 hodin. Ve vlaku zase běhají prodejci všeho možnýho, od stříbrných křížků na krk přes jídlo všeho druhu až po elektrotechnický součástky.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Boreček co spí pod Karafem nám s mírně vyděšeným obličejem podává krabici s jídlem, co nám u něj nechala dežurnaja, není to sice takovej objem jako co dostal on, ale je to alespoň něco. Nachází se tam džus, čokoláda, sušenky, paštika, bramborová kaše v kelímku, sýr, marmeláda, kafe, čaj, cukr a plastovej příbor s párátkem a ubrousky. Tak žereme.

Poblomcáváme po chodbičce, pijeme čaj s Kátinou slivovicí a je nám fajn. Když je možnost vystoupit na zastávce a chvíli jen tak běhat po pevné zemi, tak lezeme ven. Má to ovšem tu nevýhodu, že tady vlaky odjíždí podle nějaký intuice strojvedoucích či co, žádný zapískání, žádná výpravčí, žádný světlo, tak zpravidla naskakujeme už za jízdy. Naštěstí rozjet tak obrovskou mrchu není jen tak, takže se to daří i v rozvázanejch pohorkách. A jsme na Ukrajinskoruských hranicích Ilovaisk. Hodinky posunujeme zase o jednu hodinu dopředu. A už tu běhají celníci. Berou naše pasy.

„Vaše vízum.“
„Co? My přece na Ukrajinu vízum nemáme, to je zrušený.“ #8222;Tady rozkazuju já!“

Nutno dodat, že Ukrajinští celníci jsou ještě větší zmrdi než Ruští. Nakonec chtěl jenom tu tranzitní kartičku, co jsme vyplňovali před Užhorodem. Jedna půlka při vstupu do země, jedna při výstupu ze země.

Podobnou kartičku vyplňujeme i do Ruska. První Ruskej celník chce vidět naše batohy. Po spatření těch našich ranečků a po informaci, že míříme na Kavkaz se poněkud zarazí. „Good luck.“ Mávne rukou a jde radši pryč.

Chvíli prší, do toho svítí slunce, takže na nebi se dělá duha, obrovská, nekonečná. A nad ní se udělala ještě jedna, tož to je něco. Jedeme kolem Azovského moře co je v podstatě jezero, ale místní to mají za moře, nad ním ty duhy, no paráda. Toto všechno střídá bouřka jak sviňa. Mlátí blesky, světla je jak ve dne. Abychom zahnali chmurné myšlenky, družíme se s dvěma děvčaty, to je příjemný, i když si moc nerozumíme. Ti naši dva v tom kupé jsou víceméně potichu, maximálně se tak usmívají, to taky jde. Pak dokonce i chvíli komunikuju s dežurnajou, která si myslí že se jmenuju Ladimír, pak Vladimír a pak dochází na Roberta. Asi to vyčetla z tranzitní kartičky. Nevím proč, ale pořád nenápadně zkoumá tu moji bradku, asi to tu má nějakej význam.

Vaříme čaj se slivovicí, kombinujeme to přímo se slivovicí a najednou je flaška prázdná. No, naštěstí vjíždíme do země levný vodky.

Do uliček na koncích vlaku, kde jsou kuřárny, prší, teče to přes světlo, který je mimochodem červený, vlivem vody bliká a vypadá to tu jako v potápějící se ponorce.

Ještě pozřu kus sušenýho kuřecího masa co s sebou veze Fugas a jdu spát.

Předtím…

Kavkaz. Mohutná hradba hor, která se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce asi 1500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného horského pásma dosahuje necelých 200 kilometrů v oblasti centrálního Kavkazu. Na jihu je pak Kavkaz lemován Malým Kavkazem a Arménskou vysočinou. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus, jehož západní vrchol dosahuje výšky 5642 m. Další pětitisícovky pak musíme hledat východně od Elbrusu v oblasti Bezingi a Kazbek. Kavkaz se rozkládá na území tří zemí. Je to Ruská federace (včetně řady autonomních republik jako je Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea), Gruzie a Ázerbajdžán. V případě Malého Kavkazu jsou to pak Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie. No to by byl jeden blbej, kdyby zůstal sedět doma, no ne? Kor když jsem se pro tuto cestu rozhodl už někdy v srpnu minulýho roku.

30.06.2005 čtvrtek

Takže to má za následek to, že jsem z práce utekl už v jedenáct a obtěžkán asi tak pětadvacetikilovým batohem a malým příručním batůžkem se dobelhal na Třebíčský nádraží. Dvě zavazadla mám nevšedně proto, že jsem se s Karafem nějako nevlezl do autobusu, kde jedou lidi od Kudrny a Rajbasu a pojedeme proto vlakem. Ještě se k nám přidá strýc Fugas, který jede jakožto hlavní průvodce, ale kterej už třídenní cestu autobusem absolvoval minulej rok a usoudil, že na to už nervy teda nemá.

Velkej batoh pošlu busem, malej, kde je flísa a letní spacák a flaška slivovice, kterou jsem mimochodem vyfasoval včera v hospodě od Káti, aby nám ta cesta jako teda proběhla v moravským duchu, beru s sebou. Je 16:30 a strašnej hic, když ověšen výše uvedenou bagáží vylízám v Brně a potácím se na Veveří do Hudy pro reklamovanou čelovku. Doufám, že ji vyfasuju, protože jinak jedu bez světla a to by mě trošku sralo. Jako teda, sralo by mě to dost. A asi i Karafa, kterej by mě musel dělat světlušku.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Hudy to dopadá dobře, až na to, že jsem ve skrytu duše doufal, že dostanu výrobek zcela nový, tím pádem i s novejma bateriema, a oni to opravili. Mrchy. No, vzhledem k tomu, že reklamovat to šla Hanka, tak se stará Kysilková trochu cuká s vydáním, nicméně číslo řidičáku, všechny mý iniciály a podpis jí nakonec stačí.

Před Hudáčem mám sraz s Karafem a že jako půjdeme do Rajbas-Namche odevzdat batohy a hurá na pivo. Co je dobrý, je to, že Karaf přichází přesně, co je blbý, že ač batoh má, tak prázdnej. Tak u Honzy Odehnala necháváme jenom bágl můj, valíme do Moiry koupit vložky do rukavic a na Palečák na koleje sbalit Karafa. Ten tu je dneska poslední den, tak se ještě polostěhuje, na příští rok koleje nedostal. Co by taky chtěl, už to studuje deset let, jediný pozitivum co na tom vidím je, že už dva roky ho nedotuje stát, tudíž i já. Tak.

Karaf se snaží do Gemmy 60l narvat neuvěřitelnou hromadu věcí, já mezitím surfuju po netu.

„Kurva, jak já to tam všechno narvu … hek, hek … co vlastně všechno potřebuju … hek … jé, teď se mi rozjel zip, no do prdele … sakra, ještě lopatu … uf, uf, uf … no mě z toho mrdne, jdeme na pizzu.“

Poměrně dobrej nápad, vzhledem k tomu, že ta největší a nejdražší tady stojí 50 kaček, pivo za patnáct, člověk si to točí sám a když je rychlej, tak stíhá i upíjet a mlátit tam nadmíru a vůbec to maj ti študáci dobře vymyšlený. Po osmý hodině se konečně dostáváme do putiky Padowetz. Teď už to víceméně poběží podle standardního scénáře. Nalochčit se a šup do nějakýho dopravního prostředku, kterej nás odveze kamsi. Zpravidla na východ. U Padowetza už sedí Alda, Kecal a Zajda, který sem Karaf poslal už někdy na půl sedmou s tím, že to stihneme. Nestihli jsme.

Ještě přichází Chrasťa s Robinem, ti jsou hned využiti a fasujou Karafův bágl, že to jako zejtra dopoledne hoděj Rajbasovi a hotovo. Přicházející Dana fasuje ještě notebook, asi aby na Karafa nezapomněla, když s ním bude po návratu bydlet. Dál se už jenom chlasče. Naštěstí.

Před půlnocí se jdu podívat do hospody Na Cestě, která je u Kudrny, tudíž asi minutu chůze odtud. Tam jsou všichni sežraný jako hovada, protože dneska je pro Kudrnu Bílej čtvrtek, zítra Černej pátek, protože odjíždí hromada zájezdů. No a ti průvodci se musej nějak uklidnit, že jo, tak to tu vypadá jak to vypadá. Nejelegantněji jsou zlití Ivan s Rokem, shodou okolností ti dva, co jedou na Kavkaz s náma. Teda, za Kudrnu, ale busem pojedou s Rajbasákama. Roko nějako nemůže chodit a Ivan se pořád diví, že jako jedeme vlakem. Abych moc nevyčníval rychle do sebe leju nejbližší víno co nacházím na stole, beru Fugasa a potácíme se na autobus, kterej jede defacto za chvíli.

01.07.2005 pátek

„Já se na to vyseru, toto se může stát jenom v tých zajebaných Čechách, do prdele kurva hergot…“

Tak takto podobně se tu už deset minut rozčiluje nějakej nacionálně založenej Slovák, aniž by vzal na vědomí, že všech pět autobusů, který ho nevzaly byly výhradně Slovenští autodopravci. My už jsme taky poněkud napěnění, protože už máme bejt skoro hodinu na cestě a bus nikde.

„Hele, proč máme lístky jenom do Prešova, když ten bus jede až do Michalovců a tam my chceme?“ „Ta baba mi tvrdila, že to jede jenom do Prešova.“ „Ale tady jasně píšou Michalovce.“ „Třeba to stejně nepřijede…“ Načež přijíždí bus. Řidiči nasraní, Slováci derouc se dovnitř a následně vyhozeni ven jsou nasraní už totálně, my bereme v podstatě tři poslední místa, ještě že jsem donutil Karafa koupit ty místenky. Máme mít číslo kolem pětky, to že je před pětkou čtyřicítka Karaf taktně zamlčel, takže se mačkáme na zadní pětce co to jde.

Usínáme ale stejně a probouzí mne nějaká paní v šedé uniformě. Jéhe, hranice. Když ale vidí můj výraz zmateného opilce a snahu pravou rukou probudit Karafa a zároveň si levou vyndat pas, jenom mávne rukou, otočí se a odejde. Opět usínám. V Prešově se částečně dle předchozí domluvy a částečně kvůli zaspání nebudíme, takže vystupujeme stejně až v Michalovcích. Aspoň jsme něco ušetřili za cestu, a vůbec, jat načerno dálkovým autobusem není špatný. Tam sedáme do zahradní restauračky mezi vlakovým a autobusovým nádražím a pokračujeme v konzumaci piv.

Autobus, co jede do Užhorodu, přijíždí překvapivě přesně, suneme se tam a mažeme to směr Ukrajina. Tam na hranicích vyfasujeme jakejsi papír a že to máme vyplnit. Tak to dáváme dokupy a předáváme řidičovi, kterej běhá s pasama mezi autobusem a pohraničníkama, my ven nemůžeme. „Proč jste to sakra nevyplnili?“ „My jsme to vyplnili.“ „Ale jenom půlku, rychle, dopište to celý, ale rychle, rychle!“ Načež to teda dopisujeme, dáváme řidičovi, ten odbíhá zase přibíhá, dá nám oštemplovanou tu druhou půlku lejstra a valíme. Ještě si přeřídit hodinky o hodinu dopředu.

V Užhorodu jsme za chvilku. Mažeme na nádraží zjistit co a jak. Nádraží je velký, nádherný a zvenku vypadá spíš jak zámek. Jsou čtyři a vlak nám jede hodinu a půl po půlnoci. Tak kupujeme lístky, pro který se musí s pasem a jsou na jméno a jdeme do města. Předtím teda ještě do směnárny, jedna hřivna, což je místní platidlo dělá nějakých pět korun. Batohy hážem do úschovny a už teda konečně jdeme.

Prohlídku města začínáme na pivu v takový modrý plechový budce, jedno pivko stojí dvě hřivny což jde a je točený což taky jde. Trvá to teda hrozně dlouho, pak zjišťujeme, že svůj podíl na tom má fakt, že ta baba jednou rukou točí pivo a druhou rukou pomocí lžičky odhazuje kamsi pěnu. Nicméně piva se dočkáváme a jde to i pít. Pohoda.

Dochází konečně na to město. Co mě tu zaujalo jsou kruhový objezdy, přes který vede hlavní silnice. Není to tedy jako u nás, že přednost je na kruháku, není to ani jako kdysi u nás, že přednost měl přijíždějící. Tady je vždycky před vjezdem značka, která tu hlavní určuje. Což je docela zajímavý, chvílema je zajímavá i ta dopravní situace. Nezdá se mi, že by se těma značkama někdo nějak zabýval.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze. Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch. Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše. U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Vracíme se po druhý straně řeky a jdeme zase do naší budky na pivo. K tomu ještě přikusujeme topinky na který si sypeme Karafovo chilli, jenom mi je záhadou, proč toho vzal takovou krabicu, která se mu už mimochodem rozsypala do batohu. Že chilli krom pálení i docela slušně barví je všeobecně známo, ale Karaf působí dojmem, že je na tyto situace zvyklej, tak to ani moc nekomentuje. Na nádraží dáváme kafe, který je strašně malinkatý, ale brutálně silný, hážeme tam snad 5 kostek cukru a Fugas jde koupit do toho koňak. Ten je tu levnej. Ale jak žena za pultem viděla cizince vrazila mu ten nejdražší. Panák za třináct hřiven. To je do kafe skoro až škoda, nicméně tam nakonec končí. Letím na záchod kamsi do křá, ale vzhledem k přítomnosti dvou čoklů velikosti telat to vzdávám a potřebu jdu vykonat na udržovaný nádražní trávník. Proti vzteklině sice očkovanej jsem, ale nechci zrovna teď zkoušet nakolik to funguje. Potom běhám po nádraží a pořád čtu všechny nápisy co potkám, protože azbuku neumím a musím se ji naučit. Teda, nemusím, ale jestli si chci něco někde přečíst, tak bych teda sakra měl. Tak čtu.

7. července

Nástup Velkou Zmrzlou dolinou pod Čierný štít. Po cestě jsme potkaly dva horolezce z Jablunkova. „Holky, kde máte chlapy?“ „Jo, vy jako lezete samy?“ úžas nebral mezí. Byly jsme pokřtěny na Tatranské ženy, neboli Tatranky. V půlce cesty si Klára vzpomněla, že jsme nenabraly vodu, losování o to, kdo se pro ni vrátí, jsem samozřejmě jako vždy prohrála. Na Čierném štítu jsme chtěly jít Puškášův pilíř (V), ale netrefila jsem nástup a vzhledem k tomu že jsem po cestě nepotkala ani jeden štand, jsme asi lezly kdoví co. Bylo to ale krásné lezení v pevné skále. Vedle nás a částečně za námi (bloudili jsme všichni) lezly další dvě skupinky. Nahoře všichni zaštandovali na velkém lokru, ale my s Klárou jsme šly na vrchol, sníst vrcholovou čokoládu. Sestup byl trošku náročnější, ale mně se líbil.

Večer jsem skoro omdlela, protože Igor pravil, že lezeme jako draci a že už jsme rychlé. To jsem nečekala. Horolezecký klub Bezuchov si na chatu přinesl obrovský meloun a uspořádali rumovo-melounový večírek. Pavel (námi soukromě přezdívaný „Himalájský tygr“ díky jeho velehorským zkušenostem) nám ve veselé náladě slíbil, že když mu další den vyšlapeme stopu na Baranie sedlo, koupí nám na Téryně pivo. My jsme mu řekly, že to nebude tak levné, a nadiktovaly jsme si seznam dobrůtek co požadujeme jako revanš. Stejně už jsme několik dní tuhle túru plánovaly (Velká zmrzlá dolina – Baranie sedlo – Malá studená dolina – Téryho chata – Zámkovského chata – Skalnaté pleso – Velká Svišťovka – a domů).

8. července

Ráno se začala obloha zatahovat už kolem sedmé hodiny a nad Kežmarákem visela clona tmavě šedých mraků. Řekly jsme si, že pokud začne pršet, než dojdeme do Baranieho sedla, vracíme se zpět. Stoupaly jsme hodně rychle – žebro s řetězy, suť, mačky a hurá po sněhu nahoru. Vyšly jsme nad první sněhový práh a začalo pršet. Nad dolinou visela souvislá vrstva tmavých naducaných dešťových mraků. Rozhodly jsme se pro návrat, snědly své vrcholové prémie a ještě trochu dováděly na sněhu a fotily se, když tu náhle jsme spatřily zvláštní postavu stoupat sněhovým kotlem – kraťásky, pruhované tričko, červený šátek kolem krku a deštník. Podívaly jsme se na sebe – Himalájský tygr! Počkaly jsme na něj a nakonec nás přemluvil (moc práce mu to nedalo), že výlet přeci jen podnikneme. Horní část výstupu do sedla byla hodně strmá a chytila nás tam ta největší průtrž – déšť, vítr a krupobití, ale to já vůbec nevnímala a připadala jsem si jako Edmund Hillary na Everestu – linie zlomu sedla nahoře mě přitahovala jako magnet. Čím horší podmínky, tím víc se mi to líbilo, měla jsem pocit, že to není jen procházka, ale opravdový výstup. Nahoře se otevřel výhled do Malé studené doliny a v tu chvíli se mraky roztrhaly a vykouklo sluníčko. Dole na Téryně jsme se převlékli a Tygr nás pozval na buchty na pare, polévku a čaj (přesně jak nám včera slíbil). Pak jsme scházeli turistickou tepnou na Zámkovského chatu a zase nahoru na Skalnaté pleso a „traverzem“ na Velkou Svišťovku. A pak dloooouhýýý sestup ze Svišťovky. Celkem jednotvárný, tak jsem chvilku zaspala, zakopla a zaplula po hlavě do kleče. Tygr nás zkoušel z květeny. Byl to opravdu krásný výlet.

Maďarské chrápající duo vystřídalo polské sólo. Igor šel spát na půdu.

9. července

Pomalu jsme vstali, posnídali družně s Bezuchováky a vydali se na cestu dolů do Bielej vody. Zase jeden opravdu povedený výlet do Tater!

1. července

Příprava na toužebně očekávané první letošní letní lezení v Tatrách byla hektická. V pátek večer jsem ještě vezla domů autíčko, což byla napínavá záležitost, jelikož právě probíhala jedna z oblíbených policejních akcí Kryštof, a při zběžné prohlídce vozidla jsem odhalila alarmující skutečnost, že termín následující technické prohlídky byl již před půl rokem.

V sobotu ráno jsem jela vlakem na sraz s Igorem a Bárou. Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo. „Ále co“, povídám si, „vždyť to nemůže být zas tak daleko a beztak to bude skoro po rovince a aspoň si budu připadat jako šerpa“. Když jsem si svůj pečlivě sbalený „batůžek“ nasoukala v Doline Bielej vody na záda a s vydatnou pomocí Báry se postavila, připadala jsem si spíš jako blázen hazardující se svým zdravím. To jsem netušila, že od Chaty mě dělí cca 600 výškových metrů. Naštěstí, protože ta moje bestie vážila asi 40 kilo. Asi po 100 m chůze už mě tak bolely záda, že moje „šerpovská“ nálada velmi rychle vyprchala. Naštěstí receptory bolesti po chvíli trochu otupěly. Začalo pršet. Asi v půlce cesty se nade mnou Igor smiloval a půjčil mi teleskopické hole.

I přes déšť a tíhu na zádech jsem si užívala krásu okolní přírody, svěží horská bystřina lemovala moji křížovou cestu. Pak se ukázala Dolina Zeleného plesa v plné kráse. Nádherné magické místo. Tatry mě přijaly a okouzlily, znovu mě chytily do sevření úzkých kotlinek a vysokých štítů. Byla jsem zase tam, kde navždy zůstává mé srdce, v horách. Nepřišla jsem dobývat, přišla jsem poprosit o přijetí do jejich kamenné náruče. Pokaždé když tam přijdu, jako by znovu ožila stará láska. Nebála jsem se jich, protože v mém srdci nebyla pýcha, ale pokora. Na chatě Igor při vybalování zahlédl mou 4 cm tlustou knihu a láhev vína a skoro omdlel.

2. července

Po snídani jsme vyrazili směr Jastrabia veža. Vystoupali jsme do Jastrabieho sedla a mně se poprvé otevřel pohled do Malé zmrzlé doliny ze severu – příkré stěny pokryté sněhem a vzadu… Čierny štít, zatím tajemný a nedostupný. Šli jsme hřebenovku (III) na Jastrabiu vežu. Potkali jsme horského vůdce s klienty, šli nahoru sestupovkou a házeli na nás laviny kamení. Po sestupu zpět do Červené doliny jsme na sněhovém políčku nacvičovali chůzi v mačkách a brždění cepínem, běhala jsem nahoru a dolů a čekala, až nečekaně spadnu. Nepovedlo se. Celý den bylo zamračeno, ale večer se mraky roztrhaly a já se vyhřívala před chatou a s úžasem pozorovala poslední paprsky zapadajícího slunce tančící na vrcholu Kežmarského štítu.

3. července

Nástup Červenou dolinou pod Žeruchovú vežu. Cesta Cez Knihu (V) s Igorem a Bárou byla pěkná, počasí též. Při sestupu jsem si lehce pospíšila a dole jsem si užila chvilku samoty a klidu v hřejivých paprscích odpoledního sluníčka. Bylo mi dobře. Pojedla jsem před chatou a dívala se přitom na největší skalní stěnu v Tatrách – Malý Kežmarský štít – skoro jsem zapomínala žvýkat. Přišla Klára a povečeřely jsme dole s výhledem na pleso. Brnčalka je kouzelná chata, co plní přání, ta co má člověk zasunutá hluboko v sobě.

„Prázdniny v Rumunsku? Zapomeň! Radši jeď k babičce na vesnici — O tom se spolu vůbec nebudeme bavit!“ 🙂

….A tak jsme vyběhli v Cluji na náměstí a nadšeně pozorovali novou architekturu, staré Rumunky žebrající před kostelem a téměř rozpadlé Dacie, jež jsou známé snad každému motoristovi! S blížícím se soumrakem nás Rodna vítala svými panoramaty… A ačkoli byly kletry plně naloženy, malebná příroda a dobrá nálada všem dodávala sílu… Sedíce na louce, pozorovali jsme koně pasoucí se všude kolem nás. Sluníčko nám svítilo na ostatní karpatské vrcholy, vzdálenou Ukrajinu a cáry mlhy stoupaly z dolin… Co více si přát, nemyslíte?

Po zdolání vrcholů Pietrosul a Omul dopřáli největší otužilci očistu svým znaveným tělům. Nikdy jsem si nemyslela, že mohou být jezírka tak studená.:-) Že nevíte, co následovalo? Snad nejpříjemnější denní rituál … hromadné vaření! Každý dá, to co má. Pět dnů v Rodně uběhlo rychleji než voda a nás čekal vytoužený odpočinkový den.

Spatřili jsme civilizaci. Dokonce sprchu a skoro teplou vodu.:-) Lázeňské městečko Vatra Dornei nás všechny příjemně překvapilo. Následně jsme se ponořili do dávné historie patnáctého století – starobylé kláštery nám učarovaly. Prošli jsme se také po pravé rumunské tržnici a více či méně pronikli do tajů smlouvání. Náhle opět ležíme ve stanu, čerpajíce síly na trek, tentokrát v sopečném pohoří Caliman.

„Buna ziva“, z dálky k nám doléhá přátelský pozdrav tamějšího bači opírajícího se o hůl. Cigarety – spása celého zájezdu.:-) S úsměvem jich pár přijímá a už nás vede do salaše. Nejdříve vyběhnou synové a za nimi ovce a kozy. Odvážlivci ochutnávají brynzu a zkouší vyměnit krabičku cigaret za bačovu vyřezávanou hůl. Setkání s medvědem nám dopřáno nebylo, o přetahování se psy o igelitku s jídlem však nouze nebyla. Naštěstí silnější zvítězil! Další den nás uchvátil pohled na skalní útvar Dvanáct apoštolů. Málokdo odolal pokušení proměnit se na chvíli v horolezce.

Všechno krásné ale jednou musí skončit… Zamávali jsme bačům i romantickým horám a přes Budapešť se opět vraceli do obyčejného života, neboť hory Vám skutečně připomínají ráj…

Mnohé legendy vážící se k tomuto tajemnému vrcholku lákají zvídavé turisty, aby překonali své síly a pokořili tuto „horu bohů“. Cesta k ní však není jednoduchá…

Mlha, jež téměř celý den halí nejvyšší balkánský vrchol do svého závoje, nikomu cestu neulehčí. To mi věřte! Nedočkavě stoupáte… Míjíte cestu, vystupujete po kamenech, zastavujete se a doufáte, že alespoň na zlomek vteřiny spatříte tak vytoužený cíl. Ale Olymp zůstává stále v nedohlednu. Nezbývá, než opět vykročit. Možná, že si říkáte: „To nezvládnu!“. Sami tomu ale nevěříte. Jakási nadpřirozená moc Vás táhne stále výš a výš. A Vy se nebráníte ! Oči upřené v nedohlednu… Neztrácejte naději!

Podívejte! Sotva se mraky rozestoupí, tak i suťové pole vypadá mnohem sympatičtěji než před pár minutami, nemyslíte? Dominantní masiv v nás všech vyvolává ohromnou svobodu, ale na druhou stranu pokoru… Člověk nikdy neví, jaké překvapení mu hory přichystají. Natož ty, které patřily bohům…

Všude okolo nás je příjemný podzim, ani vedro ani zima, stromy jak děti květin neví co už by na sebe oblékli, stojí tu a předhání se, stojí tu a jdou s dobou. Kromě říjnového dopoledni je všude kolem nás i Liptovský Mikuláš, z jehož obklíčení netrvá dlouho se vymanit. Jedeme zadem sadem SADem do Jalovce. Jsme dva a doufáme, že brzy budeme pouze tři. Zní to jako blbost nebo jako slib státu dvou pokrokových zamilovaných Číňanů, ale vím o čem mluvím. Tři dny ve třech: Martina, Roháče a já. Oproti minulé návštěvě okolí Mikuláše mám alespoň jasno do kterých hor vlastně jdu. Nejen díky mapě, kterou jsme na naší cestu do míst o jejichž kráse máme přibližnou představu z vyprávění vzali, aby se prohlédla terén o jehož působivosti má tak dobrou představu sama ze sebe, ale i díky souboru několika časovým údajům spjatým s přibližnou polohou, kterému i přes jeho strohost budu říkat plán. Dovolím si citovat jeho přesné znění. Nemám za zlé těm, které nebude bavit, těm, kterým navodí hluboký nekonečný spánek plný vzrušujících snů o šarmu maďarských pust a ladných křivkách holandských polderů nebo těm kterým sen bude zdát se nesrozumitelný, ale i těm, kterým bude zdát se nesrozumitelný, že se nebudou zatěžovat čtením jednotlivých bodů s odkazem na čas a přeskočí k dalšímu odstavci. Nejdříve nahoru, pak dolu.

Vždycky když se pohybuju v okolí Liptovského Mikuláše, dumám nad původem toho zvláštního jména. Závěru se nikdy nedočkám, ale vždy pomyslím jakou nedozírnou hranicí fantazie a tvůrčí volnosti práce se slovy slovenský národ musel při pojmenování lokalit operovat. Z Jalovce jdeme po žluté Jaloveckou dolinou podél Jaloveckého potoka. V celém týmu panuje dobrá nálada. Může za to plno věcí. Nejvíc asi počasí, pak přes zvyšující se nadmořskou výšku a množství borůvek až po BON PARI. I na mapě je znát jakési vzrušení. Myslí si, že si nevšimnem, ale když se pootočíme a ona myslí, že ji nevidíme, že takhle šilhat člověk neumí, nepatrně, velice zlehounka se chvěje, takové jako jemné minizáchvatečky. Není ji zima to né, je hezky to už nemusím opakovat, to už sem totiž dvakrát říkal, ona jen prostě kouká okolo a nevěří svým očím. Opravdu mi to takhle sluší v 3D? My taky koukáme okolo, jenže mi očím věříme a spíše přestáváme věřit mapě. Ne všechno totiž tak doslova sedí. Musíme být ale ke všem stejně tolerantní, i k postarší mapě která už občas neví co mluví.

Vzhledem ke stáří mapy a dne máme radost z dosažení rozcestí žluté a zelené. Volíme modrou, tedy Parichvostem do Baníkovského sedla. Jsme čerstvě nad 1000 m.n.m. a doufáme, že před dalším takto kulatým výročím upadneme do klidného spánku (tj. ve spacáku; najedení; napití; ve stanu pod sněhem, tedy pod čárou sněhu, nebo ve stanu nad čárou sněhu ovšem nad sněhem, nikoliv třeba hluboko pod jeho odrůdou říkající si lavina; živí). Jenže údolí se chlubí nejen dost ostrým úhlem svého dna, ale i svahy se vyžívají v konstantním svažováním bez jakýchkoliv vodorovnějších ploch větších než šlápota nohy. Pozdní odpoledne střídá ranný podvečer a pásmo lesa kleč. Pozdní podvečer střídá ranný večer a pásmo kleče sníh. Není ho ještě moc, ale pro prsty v sandálích je i 5 cm závěj. Vidět na cestu a mít cit alespoň vjednom z 20 prstů , B. PARIm bych oslavil 2000. Už při poslední borůvce jsme se utěšili, že sedlo je od toho aby bylo kam postavit stan, a že šutrů na jeho ukotvení je tady taky dost, takže spát se bude přinejhorším nahoře. Kotvíme tedy ve 2045 v Baníkovském sedle. Sedlo to není o moc větší než ta koňská, ale přeci se vejdeme. Jen aby se ten kůň nesplašil s prvním bleskem a sněhovou bouří a nedal se do trysku. Myslím že vzhledem ke kvalitě našich třmenů vydržíme tak rychlejší klus možná decentní cval ale pak už se skutálíme ze sedla dolů. Usínáme klidným spánkem, jak jsme si předsevzali jen o pár metrů výš. Po klidném spánku, klidné probuzení. Co dál. Oproti včerejšku hraje pro postup méně hodin, ale proti je více sněhu. Teď si taky říkám, měli jsme jít dál, jenže teď horní pásky mých sandálů nemizí těsně pod kotníky ve sněhu. A ono nešlo ani tak o cit v prstech v zasněženém sedle jako spíš o cit pro rovnováhu na zasněženém ostrém hřebenu. Je naděje, že cit v prstech se vrátí, ale rovnováha, jak se rozhodne odejít tak už ji hned tak neuvidíte a když se s váma loučí na ostrém hřebeni, často se loučí navždy.

Nikdy nevíte co se stane a proto se rozhodujem pro zdolání první části hřebene ze sedla na Baníkov. Znáte to, třeba napad sníh co se neklouže a navíc čím blíž Slunci tím teplejší. Samozřejmě, že věci necháváme vsedle a jdeme na lehko. Ono se totiž i na lehko šlo dost těžko. ‚2178‘, říká mapa a my ji věříme. Překvapuje nás celkem dost lidí na hřebenu. My taky překvapujem, i když ne počtem. Tak tam tak nahoře stojim vtom sněhu a dávám se do řeči s Čechem-horalem. Při pohledu na jeho masivní boty s chuchvalcemi sněhu na kaničkách tlustých jak můj malíček začnu litovat nejen hory, které pod tíhou těchto strojů jistě trpí, ale i sebe. Je mi jasné, že je-li to správný horal, pořádně si prohlédne všechnu naši výstroj, tak to totiž bývá, nejen, že si uděláte subjektivní obrázek o tom s kým mluvíte, ale také se dozvíte co je nového ve vybavení pro pobyt venku a nahoře, zjistíte různé zlepšováky, jak a kde ušetřit a tak. Je mi taky jasný, že mu má obuv neunikne, že si zcela určitě udělá subjektivní obraz a podiví se, jak daleko je schopen někdo dojít aby ušetřil a jak daleko je pak schopen dojít. Proto se nenápadně posunu blíže ke kameni přede mnou čímž zmenším pravděpodobnost, že ho pohled na mé boty nekompromisně srazí se skály a s nasazením té nejnevinější tváří kterou dovedu, ze sebe nejistě vypravím: „Hmm, kdo by tady čekal hmm, sníh, že?“

On na to silným hlubokým hlasem, který spouští laviny a děsí zvěř ve vodě, na zemi i ve vzduchu odpovídá:

„To teda jo, tady už to není tak hrozný, ale přes támhleto sedlo bych to bez maček nezvlád!“

Je mi do breku. Modlím se aby se ten kámen, ke kterému jsem okamžitě přiskočil, na moje chodidla převalil a drtil, drtil a drtil, aby zbytky sandálí vypadaly jako cokoliv jen ne jako zbytky sandálí.

Nevšiml si, neviděl, odešel. Spadnul mi takovej kámen ze srdce, že kdyby byl opravdovej, úplně by mi rozšlehal boty. A ono bejt v horách bez bot není žádná sranda.

Vracíme se ke stanu a volíme návrat do údolí. Říkejte si co chcete, my to máme z toho, že jsme moc četli Rychlí Šípy. Je jen škoda, že musíme stejnou cestou. Sklesající výškou horám ubývá sněhu, potoku přibývá vody, nám roste počet borůvek a mě naděje, že si budu mít na čem stříhat nehty na nohou.

Je zvláštní, že víc lidí bylo na hřebenu než tady. Jsme zase na tom rozcestí kde se stýká Polianský potok s Hlbokým. Mapa tomu tady říká Medvedie. Je tu takový dřevěný přístřešek a protože hladu už jsme hory ukázali, dáme něco do nosu a necháme ho tady. Netrvá to ani moc dlouho a cpem se bramborovou kaší s masem. Sedím otočen směrem k cestě, za kterou mumlá kaskáda potoku. Nad ní je dřevěný můstek spojující oba břehy a cesty na nich. Martina sedí ke mně čelem, k potoku a dění okolo zády. Takže jsem to já kdo si u poloprázdnýho ešusu všimne pohybu na cestě za potokem. Nejen že ještě nevím jak se to místo jmenuje, že zrak už není co býval, ale ještě celkem hustý porost mezi vzdálenějším břehem potoku a cestou za ním zbůsobí, že si myslím, že vidím chodce s huňatým psíkem. Tak přece jsou lidi i tady. Kývnutím hlavy v jejich směru řeknu takové to „hele“ jako když ve městě vidíte auto na čtyřech kolech ale nepřeruším pohyb plné lžíce k místě určení. Martina se otočí a chvíli nic neříká jen nehnutě sedí. Pak se na mě prudce otočí (oči přes celý obličej), aby se ujistila jestli jsem opravdu myslel aby se podívala na ty dvě věci na které se právě dívala, a jestli jsem takovej flegmatik, že ani dva medvědi 15 metrů od nás mě nedonutí víc než říct obyčejné „hele“. Jenže to už i já vidím, že to, co jsem myslel, že je huňatý hnědý pes, je malý medvěd a to velký co jde po zadních je velký medvěd a to ne proto, že by byl malý a šel po zadních. Normálně bych si řek, že už bych tomu očaři měl zajít, že je to čím dál horší, jenže velikost jejích očí naznačila, že mé oči, které jsou vzhledem k velikosti mého obličeje teď ještě větší vidí správně. Jestli to přežiju a oči mi takhle zůstanou tak se za ty brejle nedoplatím. To už si koukáme s velkým z očí do očí. Naštěstí je mezi náma pořád potok. Nejsem žádný medvědolog takže nemám tušení co udělají. Buď utečou a nebo budeme chvíli utíkal my a pak nás snědí i s bramborovou kaší a masem. Mimochodem, ještě že jsme jedli po delší době a že trávicí systém neměl dost času zpracovat jídlo a posunout ho pod žaludek. Pak bych totiž v tu chvíli na tom místě nejen ztratil hlad ale možná na oplátku nechal něco jinýho. Doba, kdy jsme se nikdo nehýbali trvala celkem dlouho. Půjdou k nám, nebo utečou? Šli k nám. Namířili si to k mostku. Třeba taky hůř vidí a myslí si že jsme medvědi na zadních. Mezi tím já už mám přední v batohu a lovím foťák. Jenže šelmy dál jak k mostu nedošly. Najednou se otočily a pádily k Jalovecké horce. Takže z focení nic nebylo, ale radši mám prázdné ruce bez fotek, než fotky mezi prázdnýma loketníma jamkama.

Ti statečnější z vás asi namítnou, že jsme jako měli myslet na záchranu a ne na fotky, které se dají bez zbytečného dramatu pořídit v Zoo, jenže mě nic konstruktivního nenapadalo. Vzpoměl jsem si na nůž v mé kapse. Jenže k čemu je vám nůž proti dvěma medvědům. Mě by byly zbytečný i dva nože proti jednomu kousku. Jediné použití které mě napadá je, že stojím tváří v čumák méďovi, který mě chce sníst, jenže než dojde k mým rozklepaným nohám, na něco znenadání umře a já si tak akorát tím nožem uloupím zub na památku, což bych stejně neudělal, takže bych ho tak akorát použil na zhotovení kříže pro nešťastného savce. Samozřejmě, můžete běžet, každý někam doběhne.

Zbytek cesty Jaloveckou dolinou jsme procházeli plni dojmů. Daleko častěji než při výstupu jsme se otáčeli a to ne jen proto, že se nám v Roháčích tolik líbilo.

K večeru jsme došli na místo jako člověkem stvořené k odpočinku a k nabrání nových sil. Ve výšce necelých třech kilometrů nad mořem (a nebylo to ani na palubě ani u otroků v řetězech v podpalubí Boingu 747), uprostřed lávových (neobdělaných) polí kam jen oko dohlédne, stál domeček. A nebyl to obyčejný domeček, byla to seizmologická observatoř (alespoň kamarád, když mi mezi dveřmi dával rady na cestu, to tvrdil). Osobně jsem si představoval, že observatoř poznám podle kopule a také jsem to tak doposavad praktikoval (nevím, kdo mi tyhle nesmysly v dětství nakukal). Tahle ruina kopuli neměla, ale nic jiného poblíž (ani poníž, ani povýš) s kopulí prostě nebylo a my jsme se rozhodli pro nocleh.

Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.

A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.

Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.