Po roce se opět blíží uzávěrka filmové soutěže Okem
dobrodruha, již tradiční součásti cestovatelsko outdoorového a
filmového festivalu Rajbas Outdoor Kotlík, který se bude
konat v Blansku od 23. do 25. listopadu.
Po roce se opět blíží uzávěrka filmové soutěže Okem dobrodruha, již tradiční součásti cestovatelsko outdoorového a filmového festivalu Rajbas Outdoor Kotlík, který se bude konat v Blansku od 23. do 25. listopadu.
Protože na dno sil si občas sáhne každý, zvolili pořadatelé jako jedno z doprovodných témat Už nemůžu. Nemusí se jednat jen o extrémně adrenalinové zážitky.
Protože záměrem soutěže Okem dobrodruha je dát příležitost každému, nejsou soutěžní kategorie určeny. Jediným omezením je tématické zaměření na přírodu, cestování a outdoorové sporty. Každý tedy může využít možnosti představit své výtvory ostatním. Ty nejlepší budou oceněny. Soutěžní dílo nesmí být starší něž pět let. Více se dozvíte na stránkách sdružení Horizont .
Uzávěrka k zaslání filmů v délce do patnácti minut je 23. října.
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou:
„Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc
nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter
Zentrale se naštěstí nekonaly.
Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.
Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.
Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…
1. den 4. července – středa
Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky
Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn
Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.
Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci
Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.
Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr
Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…
Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…
Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.
Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.
Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.
Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…
No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…
Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte.
Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné
dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v
Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí.
Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte. Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí. A nikomu z nich tehdy ani trochu nevadilo, že se narodil pouze v představách zdejší rodačky Marie Wágnerové, která po celý svůj život psala pod pseudonymem Felix Háj.
Pokud budete Mníškem projíždět, možná Vás upoutá příjemné prostředí lákavě zásobené cukrárny na náměstí a krásný kostel Sv. Václava. Lehce by se tak mohlo stát, že pominete krásný zámek, který je vzdálen snad jen 50 metrů.
Povznesen nad městským ruchem stojí na nejvyšším bodě Mníšku pod Brdy na skále nad zámeckým rybníkem. Ve středověku stála na tomto místě tvrz, plnící důležitou úlohu ochrany kupeckých karavan, které tudy procházely po Zlaté cestě, vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců sloužila tvrz jako lovecký hrádek, na který byla přebudována. V průběhu třicetileté války byl z velké části zničen švédskou armádou, ale v rukou dalších majitelů, zejména Engela z Engelsflussu, Unwerthů a Pachtů z Rájova rozkvetl a v mnohém převýšil svojí původní krásu.
Co nedokončili švédové, o to se postarali po druhé světové válce naši spoluobčané. Zámek byl podle tehdy rozšířeného zvyku vypleněn a nakonec skončil v majetku Ministerstva vnitra, které zde uchovávalo část citlivých archivních materiálů. Od roku 2000 je zámek v majetku Státního památkového ústavu Středních Čech a od té doby zde pokračují rozsáhlé rekonstrukční práce.
Ačkoliv je zámek čtyřkřídlý, má zcela překvapivě pouze tři věže. Interiér skrývá 65 pokojů a při vstupu do areálu zámku projdete kovanou branou, která je střežena dvojicí lvů.
Velmi zajímavá je v současné době právě expozice autorky literární postavy Káji Maříka. Na několika panelech obsahujících množství dochovaných fotografií a korespondence, se dozvíte mnohé o této nesmírně zajímavé ženě. Zapomeňte na chvíli na své okolí a ponořte se zcela do jejího osudu, tužeb a snů. Možná pak budete Mníšek pod Brdy i zámek vnímat úplně jinýma očima. A když si pak v cukrárně dáte kávu, nebo čokoládový dort a v klidu budete vstřebávat zážitky dne, kdo ví, třeba se odněkud vynoří ta malá, roztřapená hlava malého neposedy, který i když jen na stránkách několika knih, přesto občas vstoupí i do naší reality. Tak se dívejte, pozorně sledujte a pokud ho uvidíte, odpusťte mu jeho dětskou rozjívenost, děti už prostě občas bývají takové.
Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření
na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá
roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.
Z Puna na ostrovy je na jezero Titicaca asi jedna hodina plavby motorovým člunem po jezeře ve výši 3827 n. m.
Ostrůvky, dnes již zřejmě zakořeněné ke dnu, jsou jen převážně turistickou atrakcí. Okraj ostrůvku je lemován chýšemi z rákosu, tu a tam klec s domácím zvířectvem, před chýšemi v půlkruhu sedící ženy, nabízí textilie s inkaickými motivy, svetry, rukavice, atd. Děti pestře oděné se nabízí postát za odměnu před objektivem fotoaparátu či videa. Malé muzeum s vycpanými ptáky, budova školy z lehkých prefabrikátů ruší prostředí.
Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.
Moderní doba nepatrně zasáhla i na tyto ostrovy, ojediněle je nad chýší sluneční panel, ale i když historie obyvatel ostrovů je podivuhodná, lze se pouze obdivovat vůli v tomto prostředí vytrvat.
Jsme tady s vyhodnocením soutěže pro psavé z vás, soutěžilo
se o knihu Alfreda Lansinga Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Omlouváme se za delší odmlku, bylo léto a v létě se do práce nikomu (a obzvláště jednomu členovi redakce) nechce. Všechny soutěžní články byly přečteny a vyhodnoceny zástupcem nakladatelství DharmaGaia podle následujících kritérií:
čtivost, poutavost
stylistická obratnost
gramatická správnost
Pro pět nejlepších článků byla nachystána kniha Alfreda Lansinga.
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“.
Všem výhercům gratulujeme a všem ostatním zúčastněným autorům děkujeme za prima články a přejeme úspěch příště
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Na Vyšehradu najdete několik menších parků a zahrad, z nichž
některé jsou přístupné pouze po domluvě. Tak jako na více místech,
probíhaly i zde na přelomu tisíciletí rekonstrukce vracející těmto
místům jejich zašlou krásu.
Je pojmenován podle probošta Mikuláše Karlacha, z jehož podnětu založila roku 1889 vyšehradská kapitula tento park na místě polí. Tento původní park je v dnešní podobě součástí západní části dnešních sadů.
Probošt Mikuláš Karlach uspořádal knihovnu v Kapitule, čítající dnes 27.000 svazků, uspořádal rovněž nesmírně cenný kapitulní archiv a založil muzeum. Cílevědomou ekonomickou činností rozmnožil majetek kapituly přikoupením dvou velkostatků, jejichž výnosy využíval pro financování rozvoje Vyšehradu v národním duchu. Jako kanovník odpovědný za přestavbu kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, uskutečnil Štulcův záměr regotizace v duchu obnovení charakteru chrámu z doby Karla IV. Prosadil a rozšířil vyšehradský farní hřbitov, kde inicioval vybudování monumentální hrobky významných osobností českého národa – Slavína. Zemřel měsíc před svými 80. narozeninami, 5.11.1911. Zanechal po sobě nepřehlédnutelné dílo. V roce 2003, u příležitosti 100. výročí otevření regotizovaného chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, byla v těchto vyšehradských sadech, nesoucích Karlachovo jméno, odhalena Karlachova socha za účasti prezidenta republiky a dalších zástupců české veřejnosti.
Sady se nacházejí v Praze 2 na Vyšehradě mezi ulicemi K Rotundě a V Pevnosti, budovou kapitulního dvora a východní zdí hřbitova. Park má výměru 1,01 ha a je situován v nadmořské výšce 230 metrů. Je veřejnosti přístupný a je hojně využíván k procházkám a relaxaci v lipových alejích, které doplňují živé ploty z hlohu. Zajímavé jsou tady Čertovy sloupy, časový sloup ještě z pohanských dob, ve střední partii parku je od roku 1895 socha sv. Jana Nepomuckého a dominantou celé zahrady je novogotická studna.
Kdysi býval park neveřejný a oplocený,. Až roku 1948 byl odňat vyšehradské kapitule, roku 1954 bylo odstraněno původní oplocení a došlo k úpravám parku, byly obnoveny cesty i zatravněné plochy. Východní část parku byla přičleněna až po zrušení zahradnictví roku 1977, úpravy ploch po zahradnictví byly dokončeny roku 1989, ale hned roku 1999 byla zahájena celková rehabilitace parku, zde podle projektu architekta Otakara Kuči, která byla dokončena začátkem nového tisíciletí. Já jsem nejvíce času strávila ve východní části parku s novogotickou studnou, která mi přišla dnes nejmalebnější, je tam i velmi příjemné posezení na lavičkách a majestátné lípy (stříbrné a Moltkeovy) a jírovec pleťový místo umocňují. Musí tu být krásně i na podzim, kdy se stromy zabarví usychajícím listím.
Park se rozkládá v severozápadní části vyšehradského areálu v těsném sousedství nového proboštství a u Štulcovy ulice, která spojuje ulici K rotundě se Štulovými sady a ulicí V pevnosti. Měří cca 250 m. Od roku 1888 je pojmenována po vyšehradském proboštovi Václavu Štulcovi. V letech 1961 – 1995 se jmenovala K rotundě, nyní opět Štulcova. Park je malý, nemá výměru ani půl ha a nadmořskou výšku 223–226 metrů. Jak se říká, co je malé, to je hezké. Park je oblíbeným místem k vycházkám a obohacuje malebnou vyhlídkou na Prahu.
Park byl původně založen v letech 1873–74 proboštem vyšehradské kapituly Václavem Štulcem a jeho původní název byl Svatováclavské sady. Patřily k novogotickému domu – novému proboštství podle F. Niklase z roku 1872–74. I tato zahrada byla neveřejná a oplocená. Dnes zde najdete pomník probošta Štulce, který nechal zhotovit probošt Karlach. Jeho autorem je akademický sochař Štěpán Zálešák. Roku 1954 byl park dán do vlastnictví tehdejšího národního výboru města Prahy, byl rehabilitován pro veřejnost téhož roku a to podle architekta Jiřího Novotného. Sady prošly během května a června 2002 rozsáhlou rekonstrukcí. Znovu zde rozkvetly záhony trvalek i letniček, síť cest získala nový povrch a vydlážděné obvodové chodníky lemují živé ploty, zelené koberce prospívají od té doby díky nově vybudovanému závlahovému systému. Tři desítky vzrostlých, více než padesát let starých dřevin zůstanou zachovány pro další generace. I tady najdeme převážně lípy, ale i akáty a jasany. Je tu i mnoho keřů, šeříky, forsytie, pustoryl. Dominantu Štulcových sadů tvoří socha sv. Václava, která až do roku 1879 stávala na Václavském náměstí, než ji vystřídalo monumentální sousoší J. V. Myslbeka. Po té stával originál sochy sv. Václava na koni od P. Bendla tady, nyní je v lapidáriu na Výstavišti a zde je umístěna kopie sochy sv. Václava od J. Nováka.
Zahrada Nového proboštství
Vyšehrad čp. 89, Štulcova ulice. Tato zahrada je maličká, 0,12 ha ve výšce 226 m.n.m. Je privátní a patří Královské kolegiální kapitule, je využívána k privátním, meditačním a hlavně užitkovým účelům. Na fotce si můžete všimnout modrého dětského bazénku. Vidět je do ní z chodníku ke hřbitovu, odkud jsem také pořídila fotku. Po domluvě s vlastníkem je možno zahradu navštívit, ale sami vidíte, že k tomu ani není důvod. Jsou zde náhodně a nesourodě vysázeny jehličnany, hrušně a další ovocné stromky. Zahrada původně vznikla až po dostavění domu, budovy nového proboštství jižně od budovy. Kdysi měla reprezentativní pravidelné parterové členění, což je možno vidět na leteckém snímku z roku 1947.
Zahrada Nového děkanství
Nové děkanství čp. 100, ulice K Rotundě 10. Také malá zahrada o výměře 0,11 ha ve výšce 233 m.n.m. Po té co byla navrácena Královské kolegiální kapitule je privátním teritoriem jako zahrada Nového proboštství a je také používána k soukromým, meditačním a užitkovým účelům. Zahradu jsem nenavštívila, i když po domluvě s vlastníkem je to možné.
Park o výměře 1,03 ha ležící na svahu Vyšehradu s vyhlídkou na Vltavu, Smíchov, Petřín a Hradčany. Jeho nadmořská výška se pohybuje od 196 do 226 metrů. Lemují jej ulice Na Libušince a Libušina.
Od roku 1993 probíhala mnoho let postupná rehabilitace parku, opravy cest a zídek i odpočívadel. Park je veřejně přístupný a slouží ke krátkodobé rekreaci. Kromě původního porostu akátů, které byly vysázeny už roku 1886 za probošta Karlacha se zde nyní nacházejí nové generace stromů z přirozeného náletu. Park místy prosvětlují travní plochy. Je vhodný ke krátkým vycházkám a romantickým pohledům na Prahu. Zaujme především panorama Pražského hradu s majestátní dominantou Chrámu sv. Víta. Krásná je na pohled také Vltava se spoustou lodí a lodiček, které z výšky vypadají jak malé modely na baterky.
Přijďte sem přivonět. V podrostu jsou skalničky, sem tam cibuloviny, ale hlavně barvínek menší, stálezelený po celý rok, na jaře kvetoucí malými modrými drobnými kvítky. Břečťan popínavý zase krásně místa ozelení a prodchne romantikou.
socha Mikuláše Karlacha
jezdecká socha sv. Václava
Karlachovy sady
Karlachovy sady, východní část s novogotickou studnou
novogotická studna
lavičky pod lipami
Čertovy sloupy
fontána v Karlachových sadech
Karlachovy sady, socha sv. Jana Nepomuckého
budova Kapitulního dvora
budova a zahrada Nového proboštství
Štulcovy sady se sochou sv. Václava
část budovy kapitulního dvora a socha Václava Štulce
socha Václava Štulce
socha Václava Štulce
část budovy Kapitulního dvora
část budovy Kapitulního dvora, v pozdí kostel sv. Petra a Pavla
Na koleně vyráběné traktory budou již tuto sobotu závodit v Rudici
u Blanska. Jejich výrobci a majitelé si změří schopnosti
v jízdě zručnosti a také v jízdě do vrchu na 10. ročníku
oblíbeného závodu Vehicle Cup.
Na koleně vyráběné traktory budou již tuto sobotu závodit v Rudici u Blanska. Jejich výrobci a majitelé si změří schopnosti v jízdě zručnosti a také v jízdě do vrchu na 10. ročníku oblíbeného závodu Vehicle Cup.
Vehicle Cup je závod a přehlídka strojů sestavených doma na „koleně“, takže k vidění jsou roztodivné „vehikly“ poskládané z různých dílů automobilů všech možných značek. Myšlenka uspořádat Vehicle Cup se zrodila v roce 1996. To ještě po Rudici jezdilo 43 různých „úmaků“. Původním záměrem pořadatelů bylo tento závod prezentovat jako přehlídku dovednosti kutilů s motem „není důležité zvítězit, ale rozjet se, projet a zabrzdit“. Už ale první ročník ukázal, že člověk je tvor soutěživý, takže pro mnohé to byl závod naostro.
Ve druhém ročníku Vehicle Cupu došlo nehodě (za asistence vrtulníku ZS), protože si někteří neuvědomovali, že stroj nemají na závody v rychlosti, ale do lesa. Následně pak byla trať upravena tak, aby k takovým situacím nemohlo dojít.
V současné době se Vehicle Cup jede na trati, která nemá delší rovinky, o to víc se musí závodník snažit, aby zvládnul náročný terén se spoustou zatáček a převýšení. Je paradoxem, že na závod se sjíždějí (kromě pár rudických) hlavně „přespolní“ závodníci. To dokazuje, že „VEHIKL“ má už takřka republikové renomé.
Letos je to jubilejní 10. ročník, proto pořadatelé připravili i bohatější doprovodný program se spoustou ukázek a zajímavostí. Další informace získáte na stránkách závodu: www.vehiclecup.cz
Nebýt zdejší přehrady a filmu Postřižiny, bylo by městečko Dalešice
neznámým zapadlým místem nedaleko Třebíče a žilo by nejspíš svým
poklidným ospalým rytmem daleko od velkých turistických cílů. Přitom je
to jedna z nejstarších obcí na našem území.
Nebýt zdejší přehrady a filmu Postřižiny, bylo by městečko Dalešice neznámým zapadlým místem nedaleko Třebíče a žilo by nejspíš svým poklidným ospalým rytmem daleko od velkých turistických cílů. Přitom je to jedna z nejstarších obcí na našem území.
{{reklama()}}
O Dalešicích se zmiňují zakládací listiny Třebíčského kláštera pocházející z roku 1101. Během dvanáctého století zde byl postaven románsko-gotický kostel a o století později klášter kajícnic sv. Máří Magdaleny. Ten byl v roce 1430 vypálen husitskými vojsky Prokopa Holého. Na čas se ho sice podařilo obnovit, ale roku 1550 zanikl a v průběhu druhé poloviny 16. století ho Kraličtí z Kralic přestavěli na barokní zámek. V roce 1708 přibyla ještě empírová kaple sv. Kříže, v jejíž blízkosti byl roku 1763 zřízen hřbitov, který nahradil hřbitov u kostela přeměněný v zámecký park. Kaple byla roku 1788 upravena do současné podoby a roku 1803 byla vysvěcena na kapli svatého Kříže. Na konci druhé světové války, kdy byl při bombardování poškozen místní kostel, sloužila kaple i k bohoslužbám. Pivovar, ve kterém v roce 1980 režisér Jiří Menzel natáčel příběh krásné paní sládkové, jejího poněkud sucharského manžela Francina a víc než hlasitého švagra Pepina, byl založen koncem 16. století. Nebýt slavných filmových Postřižin, pivovar by dnes již nejspíš nestál.
Pivovar, který se stává cílem či zastávkou zejména cyklistických výprav, byl založen nejspíš někdy na konci 15. století. První písemné záznamy o něm pocházejí z roku 1609. Ze sedmnáctého století jsou také nejstarší části současných budov. Až do konce devatenáctého století se jednalo jeden z několika malých místních pivovarů, kde se veškerá práce vykonávala ručně a prakticky veškerá produkce sloužila potřebám místního panství. V roce 1882 koupil dalešické panství podnikatel baron Anton Dreher a podobně jako později v dalších svých podnicích zde zavedl průmyslovou výrobu s množstvím technických vymožeností. Od roku 1887 postupně provozovali sládci, kteří jej měli v pronájmu, od roku 1925 fungoval jako Družstevní pivovar a sodovkárna a za socialismu byl součástí národního podniku Jihomoravské pivovary Brno. V roce 1977 byl kvůli nedostatku vody a zastaralosti provozu jako neefektivní uzavřen. Areál pak byl postupně majetkem MNV Dalešice, JZD Hrotovice a v devadesátých letech společnosti DORS s.r.o., která jej použila jako zástavu na bankovní úvěr společnosti ZMK. Ta před svou likvidací stihla v roce 1994 v areálu provést demoliční práce. Pivovar pak chátral až do roku 1999, kdy jej koupili současní majitelé.
V současné době má pivovar statut technické památky a je rekonstruován do podoby co nejbližší té, kterou znají diváci Menzelových postřižin a která odpovídá i stavu z první poloviny dvacátého století,kdy měl pivovar i vlastní sladovnu. S průvodkyní se můžete vydat do staré části pivovaru, kde je vybudováno muzeum rakousko-uherského pivovarnictví . Budova v zadní části pivovarského dvora skrývá moderní provoz minipivovaru, kde se vaří dalešické pivo, které si získává stále větší popularitu. Na rozdíl od takzvaných „europiv“ produkovaných velkými pivovary, se místní pivo vaří podle starého pivovarského zákona, který říká, že k výrobě piva smí být použito toliko vody, sladu, chmele a kvasnic a do piva by během jeho výroby nemělo být nic přidáváno ani odebíráno. Dalešické pivo je vařené výhradně ze sladu pocházejícího z Hodonic na Znojemsku a nejsou používány žádné náhražky nebo další příměsi. Na chmelení je používán žatecký chmel a nejsou přidávány žádné extrakty. Pivo je kvašeno ve sklepích v otevřených spilkách a dokvášeno v tancích po dobu až tří měsíců. K zákazníkům dalešičtí dodávají buď pivo filtrované přes křemelinu, nebo pivo kvasnicové. Neprovádějí zde pasterizaci, ani dořeďování silnějších piv. Místní produkci můžete ochutnat buď přímo v pivovarské hospodě, nebo v létě ve výčepu na dvoře pivovaru. Odebírají ho také hospody nejen v nejbližším okolí, ale i v Třebíči či Brně.
Do Dalešic se dostanete buď autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova, nebo autem po silnici č. 152 z Ivančic do Moravských Budějovic, ze které odbočíte u Hrotovic. Z druhé strany se sem dostanete po silnici č. 23 spojující Třebíč s nájezdem na dálnici D1 u Rosic. V Náměšti nad Oslavou odbočíte na Hrotovice. Daleko lepší je využít síť okolních cyklostezek procházejících krajinou v okolí dalešické přehrady. Pěší dostupnost je trochu horší. Dalešicemi prochází stezka regionem Hrotovicko.
Muzeum je otevřené v dubnu, květnu a září o víkendech a svátcích od 13 do 16 hodin, od června do srpna pak denně mimo pondělí od 10 do 17. Hospoda je otevřená denně od 10 do 22, v pátek a v sobotu o dvě hodiny déle.
Kaple svatého Kříže u místního hřbitova a panorama Dalešic
Komín pivovaru byl dějištěm jedné z klíčových scén Postřižin. Ve skutečnosti se vše točilo na maketě na dvoře nedalekého zemědělského družstva a na komín lezli kaskadéři.
Původní klášter byl nedlouho po vypálení husitskými vojsky zrušen a přeměněn na barokní zámek.
Dalešice jsou jedno z našich nejstarších sídel. Svědčí o tom i tom, že místní kostel pocházející z počátku dvanáctého století má románsko-gotický základ.
Dalešický pivovar je známý z Menzelova filmu Postřižiny
Dalešický pivovar je známý z Menzelova filmu Postřižiny
Dalešický pivovar je známý z Menzelova filmu Postřižiny
Kotelna pivovaru, který známe z Postřižin
Strojovna
Osvětlení původního pivovaru bylo napájeno nízkým napětím, takže dráty mohly být vedené volně po stěnách.
Varna pivovaru známá z Postřižin. Scéna s koupající se paní sládkovou se do filmu málem nedostala. Paradoxně ne kvůli nahé Magdě Vašáryové, ale proto, že se během natáčení rozbila petrolejka, kterou si svítila a nebyla k dispozici náhradní.
Stará varna
Pivovarská hospoda
Dalešický pivovar není jen mrtvé muzeum. V nové části se dál vaří pivo.
Místní pivo je k dostání nejen v pivovaru, ale i v hospodách v okolí a dováží se i do Třebíče a do Brna
Vždy to bolo tak, že slováci opúšťali Slovensko. Prv to bolo najčastejšie za vidinou lepšieho živobytia, neskôr za slobodou ducha a názorov. V dnešných časoch „koktail“ dôvodov na odchod do cudziny obsahuje štipku z jedného i druhého. Pridáva sa túžba po spoznaní neznámeho a možnosti štúdia v cudzine.
Vždy to bolo tak, že slováci opúšťali Slovensko. Prv to bolo najčastejšie za vidinou lepšieho živobytia, neskôr za slobodou ducha a názorov. V dnešných časoch dôvodov na odchod do cudziny obsahuje štipku z jedného i druhého. Pridáva sa túžba po spoznaní neznámeho a možnosti štúdia v cudzine. Slovákov možno nájsť vo všetkých krajinách Európy. Aj v dánsku. Ja som sa vybrala navštíviť naše študentky v Arhuse. Slovákov a Čechov možno, prirodzene, nájsť i tu na severe Európy. V druhom najväčšom meste dánska študujú naši mladí krajania v rámci európskych vzdelávacích programov najmä na arhuskej univerzite a na ekonomickej univerzite. Naše študentky získavali vedomosti a skúsenosti na dánskej škole žurnalistiky. Boli jedinými slovákmi na tejto škole, dokonca ani bratia česi doteraz neobjavili tento stánok vzdelania pre budúcich novinárov.
Škola žurnalistiky v Arhuse je v Dánsku najväčšia a najstaršia vzdelávacia inštitúcia pre novinárov. Budúcim adeptom tohto povolania poskytuje bakalársky stupeň vzdelania. Podľa tvrdenia mojich dánskych kolegýň bakalársky stupeň vzdelania sa tu považuje pre novinárov za postačujúci a väčšina dánskych novinárov má len tento stupeň vzdelania. K získaniu bakalárskej hodnosti je potrebné absolvovať šesť semestrov na škole a povinne dva semestre na partnerskej škole v zahraničí. V tejto krajine, ktorá je veľkosťou a počtom obyvateľov takmer totožná s našou, si už dávnejšie jasne uvedomujú význam získavania skúseností v zahraničí a povinne vysielajú študentov na zkušenou. Mimochodom, školu navštevuje asi tisíc študentov. Našich novopečenýchstudených liberálov by mohlo azda zaujímať, že školstvo a takmer všetky zdravotnícke výkony sú v Dánsku pre všetkých občanov bez rozdielu bezplatné! Podľa nedávnej štúdie univerzity v anglickom Leicestri vysoká úroveň zdravotníctva, fungujúci školský systém a vysoké tempo rastu sú dôvodom toho, že Dáni sa cítia v porovnaní s ostatnými obyvateľmi planéty najšťastnejší a najviac spokojní so životom.
Môj krátky pobyt v Dánsku ma neoprávňuje k potvrdeniu či vyvráteniu tohto zistenia. Môžem však potvrdiť, že Dáni na mňa pôsobili vyrovnane, pokojne ba až spokojne a vždy mi boliochotní pomôcť či hoci len poradiť.
Dánsky štát financuje i Dánsku školu žurnalistiky v Arhuse. Treba dodať, že škola získava prostriedky aj z európskych fondov. Už šestnásť rokov tu pracujú s medzinárodnými vzdelávacími programami. Skúsenosti s výučbou sú bohaté, k študentom sa pristupuje rovnako bez ohľadu na krajinu pôvodu alebo farbu pleti. Dôležitý je výkon, snaha pracovať a integrovať sa. O štúdium na Dánskej škole žurnalistiky v Arhuse je veľký záujem medzi mladými Dánmi, ako mi naznačili niekoľkí náhodne oslovení neúspešní záujemcovia.
Naše študentky si vysoko cenili najmä symbiózu novinárskej teórie a novinárskej praxe. Na škole uplatňujú heslo: Naučiť sa cez praktickú činnosť. Škola má niekoľko perfektne vybavených počítačových miestností pre študentov, moderné rozhlasové a televízne štúdiá, bezdrôtový internet je samozrejmoťou. Ťažiskom úspešnej školy sú študenti v zaujímavom priateľskom a profesionálnom vzťahu. Študenti spomínanej školy majú samostatné vysielanie v miestnom rozhlase i televízii, vydávajú vlastný dvojtýždenník. Naozaj praktická prax.
Študentky si vybrali z ponuky školy medzinárodný semestrálny program zameraný na zostavovanie a podávanie medzinárodných správ, tvorbu a podávanie správ v rizikovom prostredí a žurnalistické stereotypy. Škola ponúka ešte fotožurnalistický kurz, kurz televízneho žurnalizmu a kurz s názvom Európa vo svete. Študentky si pochvaľovali ubytovanie na internátoch, ktoré sú doslova na míle (či kilometre) vzdialené našim panelákovým internátom. Internáty v Dánsku bývajú obyčajne umiestnené v záplave zelene, často v blízkosti mora. Mimochodom, Dánsko doslova oplýva parkami. Zeleň je tu akosi prirodzene upravená, pozostáva najmä z trávnatej plochy, krovín a stromov.
O parky sa stará mesto. Neviem, kedy pracovníci príslušných služieb pracujú, ale ja som za týždeň pobytu v tejto krajine nevidela nikoho upravovať plochy parkov. V porovnaní s našimi mestami je v dánskych mestách nepomerne viac verejnej zelene. Možno aj to spôsobuje, že človek sa v dánskych mestách necíti taký obmedzený budovami a celým mestským prostredím. V tunajších parkoch môžete bez obmedzenia robiť veľa vecí, napríklad aj voľne chodiť po tráve. Mladí ľudia sa tu často slnia len v spodnej bielizni, hrajú karty či iné spoločenské hry, brnkajú na gitare a pospevujú, ale tiež pokojne popíjajú pivo, i tvrdý alkohol a nechajú za sebou odpadky na tráve alebo vo fontáne.
Ale späť k internátom v Arhuse. Tvorí ich systém prízemných domcov so samostatnou izbou pre každého študenta. O kuchyňu, obývaciu izbu a kúpelňu sa delia viacerí. Campus je bežne vybavený zariadeniami, po ktorých priam piští mladá duša: sú tu obchody, sauna, solárium, študentský bar…
Nostalgiu po domove pomáha isto potlačiť aj medzinárodné študentské centrum ako samostatná inštitúcia, ktorú si prevádzkujú samotní študenti. V študentskom centre si všetci študenti môžu posedieť pri pive či káve alebo zapožičať (alebo hoci i kúpiť) bicykel, veľmi užitočný to dopravný prostriedok v tejto severskej krajine. Centrum i samotná škola organizujú pre študentov rôzne spoločenské udalosti.
Naše študentky boli uchvátené spôsobom vyučovania na Dánskej škole žurnalistiky, a najmä medzinárodnou dimenziou prostredia. Necítili potrebu udržiavať styk s krajanmi v mieste svojho semestrálneho pobytu.
Možno to tak bolo len tento raz. Možné je však i to, že tieto dievčatá sú vzorkou dnešných mladých ľudí, ktorí už nepociťujú silné väzby k Slovensku a túžobne čakajú na chvíľu, kedy ho opustia a začnú niekde žiť ako Európanky.
Nie je to aj dôsledok výchovy v školách a celým spoločenským prostredím, ktoré panuje u nás na Slovensku? Veď človek, ktorý v tejto krajine vyhlási, že je Slovák, dostáva akosi prirýchlo nálepku nacionalistu. Preto je azda pohodlnejšie byť nejakým bezprizorným a anonymným Európanom. Lenže, ako hovoria (dokonca aj!) Američania, človek, ktorý nepatrí nikam a je bez koreňov, je podozrivý.
Ďalšia vec je, či sa títo naši Európania ešte niekedy vrátia do rodného mesta. A tým nemám na mysli len fyzický návrat.
knižnica
rozhlasové štúdio
vnutorna hala školy
knižnica
jedáleň – bufet
koordinátorka pre studentov, pracovníčka Anna
televízne štúdio
seminár
vystúpenie speváckeho zboru pred najväčším evanjelickým kostolom
Většina našich čtenářů si možná spojuje cestování
s odpočinkem, dovolenou a cestami za dobrodružstvím a poznáním. Mnoho
lidí ale cestuje z důvodů mnohem prozaičtějších. Jak vnímá
cestování reprezentant ČR kanoista Vítězslav Gebas, se
dozvíte v našem rozhovoru.
Na Vašich webových stránkách jsem našla zajímavou větu, u které jsem se zlehka pousmála. Cituji: „Trénuji od listopadu do konce září. V říjnu je čas volna“. Přitom ještě studujete na fakultě strojní ČVUT Praha. Můžete nám prozradit, jak to všechno lze vůbec stíhat? Jak se skloubí náročné tréninky se studiem a se závody?
Ano a to není veškerá činnost, kterou provozuji. Zabývám se ještě propagací, reklamou a marketingem . A času mi opravdu moc nezbývá. Každý den mám striktně naplánován hodinu po hodině a často mám pouze dvacet minut na přejezd z tréninku do školy nebo na pracovní schůzku. Každý den vstávám v šest hodin a do postele se dostávám kolem jedenácté. V zimním přípravném období mívám dva až tři tréninky každý den, kromě neděle… Tu si nechávám volnou.Recept na to, jak vše stíhat nemám.Ne vždy vše stihnu vždyť i tento rozhovor Vám posílám s malým zpožděním.Často jsou situace stresující, ale mám to raději než nic nedělání. A jak se to dá skloubit?No,nejdříve si udělám rozvrh ve škole a pak společně s šéftrenérem reprezentace Jirkou Pulterou si sedneme a vyřešíme časy tréninků a jejich množství a v čase, který mi zbude se věnuji ostatním aktivitám.
Z čeho všeho se vlastně takový trénink skládá? Počítám, že krom ježdění na vodě taky posilujete, běháte? Zbývá Vám pak čas ještě na jiné sporty jako lyžování, běžky, cykloturistika a pod.? Máte rád ještě jiný sport nebo není čas už na žádný další?
V zimním přípravném období se trénink skládá z hodin trávených na vodě, posilovně, bazénu, běhu, v tělocvičně. Když je dostatek sněhu, každý víkend trávím na českých horách na běžkách, které kombinuji s jízdou na snowboardu. V závodním období jsem většinu času na vodě a ostatní sporty dělám jako aktivní odpočinek. Vesměs mám rád všechny sporty, některé jsou mi více některé méně sympatické. Nejvíce mě přitahují sporty, kde je určité množství rizika a nutné šikovnosti.
Vítězslav Gebas je reprezentantem ČR v kategorii do 23 let a B teamu mužů ve vodním slalomu na divoké vodě v disciplině C1 singl kanoe. Více se o něm a jeho disciplíně dozvíte na jeho stránkách www.gebas.cz
Předpokládám, že při své kariéře hodně cestujete, jezdíte i na zahraniční soustředění?
Ano, jezdím i na zahraniční soustředění, ale často je to otázka finančních prostředků. V rámci Evropy jsem navštívil většinu zemí. Cestuji automobilem a při větších vzdálenostech se dopravuji letecky. Letošní přípravu jsem absolvoval pouze v České republice a v loňském roce v řeckých Athénách a Nafpaktosu. V budoucnu bych chtěl zimní přípravu trávit měsíc až dva v Australském Penrytu nebo někde v teple , ale jak říkám je to otázka financí a partnerů, kteří mě budou chtít podpořit.
Zůstanou někdy uvnitř Vás ta místa pobytu nebo je tam takový pracovní a sportovní výkon, že ani pořádně nevnímáte, kde vlastně jste?
Určitě vnímám pokaždé, kde jsem a než do dané země odjedu, zjistím si nejvíce informací o místě pobytu a místech, které by bylo dobré navštívit. Čas trávený v zahraničí se snažím maximálně využít. Samozřejmě aby nebyla narušena kvalita tréninku a přípravy.
Máte v Česku nebo někde ve světě místo, které je Vašemu srdci nejbližší? Místo, kam se rád vracíte?
Vracím se rád tam, kde je mi dobře. Rád se vracím do jižních Čech, pod lipenskou přehradu. Je tam parádní voda i příroda okolo. A když vyjde počasí tak je to úplně bájo. V cizině se mi líbí ve Španělsku nejen proto, že se španělsky učím, ale i kvůli místu Seo de Urchel, kde jsem závodil na světovém poháru v roce 2004. Je to těsně pod Pyrenejemi a kousek od Andorry.
Takže se spíš dá říci, že Vaše sportovní aktivity jsou spojené doslova a do písmene s neustálým cestováním. Cestujete rád nebo Vás to už někdy zmáhá?
Cestuji opravdu hodně. Během týdne někdy necestuji až 1000 kilometrů po ČR , ale nevadí mi to, protože řídím rád. I když je pravda, že občas mě to unavuje.
Pokud vůbec máte ještě nějaký svůj volný čas dostanete někdy touhu vyrazit jen tak někam do přírody, na lehký trek nebo na vandr?
Na takovéto aktivity bohužel čas nemám. Ale dal jsem si předsevzetí, že bych rád vyrazil na vodu a pod stan s partou kamarádů. Alespoň na nějaké dva, tři dny. Nejpíš na Vltavu.Vypnu si mobil a budu si užívat vodácké turistiky se vším všudy.
A ještě jedna ženská otázka. Když jsem Vás byla fotit 5.5.na Českém poháru ve Špindlu, kde jste získal 4. místo obdivovala jsem (samozřejmě krom Vašich svalnatých paží) jak skvěle máte sladěný design lodi s oblečením a helmou? Máte na své image nějaké poradce nebo si tyto záležitosti ladíte sám ve vlastní režii?
Dříve mi pomáhal s designem lodi můj bratr, od kterého jsem k tomu také získal vztah a začal jsem se o to více zajímat. V současné době si tyto záležitosti navrhuji sám. Stříbrno černou kombinaci, kterou můžete vidět na fotografiích z letošní sezóny mám celkem oblíbenou. Je to má již čtvrtá loď v tomto barevném provedení.
Pro zajímavost bych z Vás ještě ráda vytáhla jak asi finančně náročné je vybavení potřebné k soutěžení? Mám tím na mysli loď, neoprenový oděv do vody a další nezbytnosti? Jaké všechny nezbytnosti to jsou a nač tak zhruba přijdou?
Záleží na tom, do jak kvalitních výrobků chcete investovat. U výběru lodi záleží jaké chcete složení materiálu, ze kterého je loď vyrobena. Protože v lodi a oblečení trávím každý den několik hodin, vybírám si věci nejlepších vlastností Cena lodi, na které závodím se pohybuje okolo 40 000 korun, neoprenový oblek okolo 5 000 korun, pádlo také tak. Vestu, helmu a neopren kraťasy a botičky – každou z těchto položek pořídíte do 2000 kč. Celkem se vybavení pohybuje kolem 70 000 kč.
Jste mladý ambiciózní člověk, ale student bez příjmů. Na webu jsem viděla seznam Vašich sponzorů. Je dostačující nebo hledáte ještě další?
Partnery hledám celoročně v rámci mých aktivit v reklamě a propagaci. Protože smlouvy většinou uzavírám na dobu jednoho roku. Pokud jde o seriózní nabídku není problém uzavřít delší spolupráci. Tuto činnost jsem začal především dělat pro zkvalitnění podmínek pro trénink a s tím související větší výkonnost. V současné době hledám partnera, který by mi umožnil kvalitní přípravu na olympijskou nominaci a nominaci do reprezentace ČR, která proběhne na jaře příštího roku. Pro všechny mé partnery se snažím zajistit maximální zviditelnění a medializaci.
Děkuji Vám za rozhovor a držím pěsti v další kariéře.
