Rubrika: Témata

Kniha Konga

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává,
okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě
už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a
z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Kniha Konga – kniha, která by Vám neměla
uniknout.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství… aby o mnoho let později na tajemné Ubangi, největším přítoku Konga, žil dost dlouhá léta na to, aby okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Skutečně, oněch mizérií a strastí nalezl autor ve střední Africe opravdu dost. Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Na druhou stranu, pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je kniha, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku. Výpravy k srdci temnot vás nakazí svým nadšením pro středoafrickou přírodu, místa a lidi.


Na jednom místě knihy se píše o pralese mezi řekami Ubangi a Sangha v severním povodí Konga jako o „posledním místě na zemi“. Zmíněná nejzachovalejší divočina Afriky je jen zlomkem „Pánve Konga“, která je tématem knihy. Přesto čtenář pocítí, že slova o „posledním místě“ ve smyslu netknutosti a původnosti a ve smyslu pocty autorovy patří vlastně celému povodí Konga. V knize proto zažíváme spolu s autorem neopakovatelnost pobytu v místech, která za několik či několik desítek let už budou vypadat nezvratně jinak. Prožíváme silnou autenticitu množství zmíněných příběhů, vždyť i tato kniha je pro autora nikoli cestopisem, ale „pobytopisem“ s velmi uceleným záběrem.

A když tedy Vladimír Plešinger vnímá toto místo jako poslední místo na zemi, vzdává rovnou hold všem těm, kdo ho už takto silně vnímali dříve a kdo s ním zápasili. Mapuje příběhy dobyvatelů této části Afriky, zasazuje je do dobových kontextů a nahlíží na ně s uznáním i kriticky po více než stovce let. Kniha je tak silným a působivým soupisem příběhů dobývání posledního místa na zemi, příběhů obyvatel posledního místa na zemi, příběhů, které toto místo proměnily, ale zároveň dokázaly, že člověk má vůli a sílu žít v i v nejnáročnějších podmínkách, objevovat nepoznané a dovídat se tak víc o světě a sobě samém.


Kniha mapuje povodí Konga v celé jeho komplexnosti a úplnosti – kromě dobrodružné historie jeho objevování a závodů o cestovatelská prvenství z předminulého století nemůže pominout ani paradoxně jeho mnohdy větší nepřístupnost v současné době. Přináší blízký pohled na vzácné druhy zvířat stejně jako na zákonitosti pygmejských kmenů, pojmenuje místní nelítostné diktátorské režimy. Odhalí stopy, které po sobě zanechali v povodí čeští cestovatelé a dobrodruzi stejně jako tajemství obrovských místních zásob diamantů. Kombinuje zkrátka zaujetí pro pánev Konga s šíří záběru a mimořádným rozhledem – do historie i současnosti. Poprávu je to kompletní „Kniha Konga“. Obsáhlý a čtivý text doprovází řada fotografií a mapových podkladů. Grafický vzhled knihy je dílem dalšího známého českého cestovatele a malíře Jana Dungela.

O autorech:

Vladimír Plešinger pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. V době oněch přestávek žil po léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale také v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nejen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tím, že byl prakticky jejich obyvatelem. O pobytech ve Venezuele či střední Africe napsal knihy Ztracené Eldorádo, Na březích Gambie, Anděl v Ďábelských horách či V zemi císaře kanibala.

Jan Dungel vystudoval biologii, ovšem rozhodl se pro kariéru umělce na volné noze. Dosud ilustroval na čtyřicet knih pro děti a také beletrii, nejvíce se však věnuje knihám o zvířatech. Ty byly publikovány v České republice, ale také v Německu, Holandsku, Anglii, Francii, Polsku…Jako malíř zvířat za nimi často cestuje a maluje v terénu. Nyní se specializuje na malování zvířat zejména v oblasti Amazonie a dalších částech jihoamerického kontinentu. Ilustracemi doprovodil např. knihy Zdeňka Veselovského „K pramenům Orinoka“, „Chováme se jako zvířata“ (oceněna Ministerstvem kultury a Památníkem Národního písemnictví jako „Nejkrásnější kniha roku), „Atlas ptáků české a slovenské republiky“ byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera. Na kontě má i vlastní výpravné knihy Tam, kde loví jaguár a Jak se maluje prales.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské zahrady, zastavení dvacáté šesté – Zámecký park v Dolních Počernicích

V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku
podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta
Jaroslava Mayera. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém
se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.


Tenhle park důvěrně znám. Navštěvuji ho pravidelně už skoro 17 let. Nachází se v Praze 9 Dolních Počernicích a jeho část je prodloužená hladinou Počernického rybníka. Má výměru 7,0 ha a leží v nadmořské výšce 224 až 230 metrů. Počernický zámecký park má rozsáhlé travnaté plochy. Mezi nimi jsou velmi vysoké statné stromy, vesměs duby letní, lípy malolisté, javor mléč, jasan ztepilý, najdeme tam ale i topoly, vrby, habry i olše. Také nemnoho jehličnanů. Před zámkem je jeden zajímavý vzrostlý strom, jerlín japonský. Nejširší průměr kmene má lípa malolistá na hrázi rybníka, a to celých 120 cm. Nedaleko zámku se nachází oranžérie z 60.let 19. století , která byla v 50. letech 20. století upravována. Velká část parku je veřejně přístupná. V zámku je dětský domov.

Tam, kde je dnes zámek stávala ve středověku tvrz. V letech 1857 – 1867 byla podle návrhu architekta Bělského vystavěna budova nového zámku v eklektickém slohu. V 70. letech 19.stol. byla budova přestavěna a byla zrušena původní struktura parku. Na jeho základu byl založen novokrajinářský park. Po maďarských Derczényích (zámek a park měli v držbě v letech 1857–1923) přešel majetek roku 1923 na pražskou obec. V letech 1988 až 1997 se po etapách realizovala obnova parku podle návrhu zahradního architekta Drahoslava Šonského a architekta Jaroslava Mayera.

Na tuto dobu dobře pamatuji. Chodívala jsem do parku na procházky se svými malými dětmi, vyřádily se vždycky na ohebném hadovi, který byl vytesán a opracován z jednoho obřího kmene a na konci se pohupoval. Na druhém konci byl jako samorost, plný propletených opracovaných kořenů, kde si holky prolézaly. Je tady v nezměněné podobě dodnes. Nedaleko od hada je také dodnes hrádek, který slouží dětem z jedné strany jako prolézačka s mnoha věžičkami a z druhé strany jako kamenná skluzavka, která jde jako jazyk z hlavy obří kočky. Když holky přestalo bavit houpání a prolézání zaručeně si zaběhly k Rokytce, na které je uměle vybudován vodní kanál s mlýnským náhonem. Celý park leží v přirozené nivě potoka, na kterém se nachází soustavy mostků. Některé jsou velmi krásné a zdobené.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Nejraději si ale dcery brávaly kolo a jezdily nejen parkem ale hlavně po promenádě na hrázi Počernického rybníka. Tam poměrně široká rovná cesta byla vždy lemovaná alejí věkovitých bizarních lip. Měly velmi široké kmeny plné různých boulí a výdutí a vypadaly k večeru velmi strašidelně. Na okraji rybníka byl u hráze odtokový koridor Rokytky. V něm se nacházelo původní zdivo a nad ním kamenný arkádový můstek. Toto místo nebylo běžně při procházkách parkem vidět, protože bylo pod jeho úrovní. Tam zlehka přepadávala voda z rybníka a holky si tady vyhrály úplně nejvíc. Každopádně vždycky byly pěkně zmáčené a celé rozzářené. Odtud jsme obvykle chodívaly rovnou domů.

Na Počernický rybník byl nádherný výhled přímo z hráze nebo mostku a dalo se v něm roky koupat. Ovšem od doby, co jsme v něm všechny tři chytly v roce 2003 sinice a tedy vyrážku, jsme do něj již nikdy neměly odvahu vlézt. Pravdou ale je, že se rybník kompletně celý před nedávnem restauroval včetně překrásného odtokového koridoru. Když jsem viděla jeho bourání a zkázu bylo mi smutno u srdce, ale do roka a do dne na jeho místě stál úplně nový téměř stejný koridor, jen nevím, co bylo důvodem k odstranění toho původního.

Protože mám ta místa za ta léta nafocená nesčetněkrát a to ve všech ročních obdobích , vybrala jsem záměrně fotky podzimní, právě na podzim má totiž zámecký park ten nejsytější barevný náboj a to nejtajemnější kouzlo.

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny II. díl – Istanbul a cesta do Sýrie

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu.
Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. Pokud nejsou ženy do mešity vhodně
oblečeny, žádný problém, u vchodu je možné vypůjčit si modrý
šátek.

Daly jsme si kufry a batohy ke Gurenovi domů, rychlou sprchu a rovnou do oblíbené čtvrti Taksim plné klubů, restaurací, obchodů, hotelů, a tedy rušného nočního života. Mrkli jsme do pár klubů, najedli se, vypili pár piv, a protože některé z nás byly unavené z cesty, šlo se domů.

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu. Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. U vchodu je možné vypůjčit si modrý šátek, pokud není ženy vhodně oblečena. Dokonce focení uvnitř bylo možné. Návštěvu této mešity mohu opravdu doporučit. Je obrovská, nádherná. Snad jen všudypřítomní turisté narušují atmosféru, kterou můžete na takových místech vnímat (snad nikdy nezapomenu na atmosféru v mešitě Sultána Hasana v Káhiře).



O to hůř bylo před Hagií Sofií. Když jsme venku viděly tu frontu na lístky, udělaly jsme jen pár snímků zvenčí a šli pryč.


Kousek od mešit – na nábřeží – je pár stánků z pečenými rybami. Holky neodolaly a při zpáteční cestě se na tuto lahůdku opět utíkalo. Na nábřeží je pěkně. Příjemný vzduch i větřík, můžete si odpočinout na některé z restauračních zahrádek přímo u vody, dát si pečenou rybu, koukat přímo na rybáře a jejich práci, k tomu lahodné studené pivko,…a hlavně, žádné davy turistů, jste mezi místními, mezi jejich běžným životem.


Bylo na čase vrátit se pro zavazadla domů. Jako většina velkých měst, také Istanbul má problémy s dopravou. Autobusové nádraží je navíc docela daleko od Gurenova bytu. Využily jsme tedy městské dopravní lodi. Cesta z jedné části Istanbulu do druhé, přes moře, trvá sice max. 15 minut, ale je to zážitek.

Na autobusovém nádraží nastaly opět zmatky. Miliarda lidí a prodejců lístků, kteří mají za úkol venku odchytávat zákazníky. Takže vás pořád někdo otravuje, nabízí, snaží se táhnout do té své kanceláře, která je přeci nejlevnější, má nejlepší servis,… a v neposlední řadě prodavači nápojů.

Náš autobus dlouho nepřijížděl. Kvůli zácpě v centru měl skoro hodinové zpoždění. Dalším problémem byla zavazadla cestujících. Každý jich měl tolik, jakoby se stěhoval. Než řidič s pomocníkem naskládali do nákladového prostoru všechna zavazadla, utekla další hodina. Já měla smůlu, můj kufr zůstal venku pro nedostatek místa

Byl umístěn do uličky. Během pauzy lidé vystupovali z autobusu, tak jej stěhovali ven a při odjezdu zase dovnitř. Musím říct, že jsem z této situace byla celkem nervózní. Při představě, že se někde ztratí, a já strávím měsíc v Sýrii s tím, co mám na sobě, jsem zrovna nejásala. Také všechny učebnice, slovníky, sešity… Bylo v něm vše, co jsem potřebovala. A tak jsem jen ostražitě hlídala svůj kufr.

Ale to nebylo zdaleka vše. Dva z našich lístků byly prodány dvakrát. Takže na další zastávce přistoupil mladý manželský pár a obsadil naše sedadla. Nás pět posadily na různá místa – na sedadlo s dalšími dvěmi dětmi, ostatní mezi ostatní spolucestující. Jediné, co se hlídá, aby cizí žena neseděla vedle muže.

Vřelá atmosféra v autobuse nebyla. Lidé se k nám chovali nepřátelsky, až na jednu syrskou rodinu, se kterou jsme se daly po cestě do řeči. Nevím, zda to bylo jejich neznalostí řečí, či opravdu neochota k cizincům, ale pokud něco chtěli řešit, např. špatný zvuk ve sluchátkách, když se chtějí dívat na film během cesty, zavolali si pomocníka řidiče, který nám 3 anglickými slovy přikazoval, že mobily musí být během cesty vypnuty. A bylo samozřejmé, že za to neseme vinu my, a taktéž zákaz mobilních telefonů směřoval pouze nám.

No a aby nebyla nuda, muselo být něco do třetice. Když jsme dorazily do Antákie, kde jsme měly pouze přesednout na jiný autobus a pokračovat v cestě, po výstupu z autobusu k nám přišel jeden chlápek, a kam že to chceme jet? Říkám, jedeme do Damašku a ukázala jsem mu lístek. Chlápek se jen usmál a říká: „Šám? Mafi bus.“ Jen jsem na něj koukala a opakovala: „Mafi bus?“ (V Turecku se častěji používá pro Damašek název aš-Šám, „mafi bus“ znamená v arabštině – žádný autobus).

Takže nastalo asi dvouhodinové hádání se zaměstnanci firmy JET, že nám přeci prodali lístek z Istanbulu do Damašku, a že nám najednou teď nemohou říct, že autobus nejede. A že možná, ale opravdu jen možná, pojede zítra. Během tohoto dohadování k nám přišli ještě policisté a upozornili nás, ať si bedlivě hlídáme zavazadla, že se zde hodně krade. Další důvod, proč zde nezůstávat déle, než je nezbytně nutné. Nakonec se nám podařilo vyhádat alespoň část peněz zpět a jediným řešení bylo jet do Damašku taxíkem. Stačilo sice dojet do Aleppa (arabs. Halab)na severu Sýrie a odtud jet autobusem do Damašku. Autobusy mezi Aleppem a Damaškem jezdí každou hodinu za opravdu „směšnou“ částku 150 SYP. Toto jsme ovšem nevěděly, a jelikož jsme byly na cestě již čtvrtý den, zvolily jsme nejrychlejší a nejsnazší možnost, i když ne nejlevnější.


Přijel taxikář, jak jinak než Mohamed. První co nám řekl bylo, že bude taxík vybaven klimatizací. Ne, že bychom ji zrovna požadovaly. Ukázalo se, že klimatizace znamená okna bez skel se záclonkou. Řidič si jel vyřídit povolení k cestě, pak nás zavezl k rodině, kde umyl auto a my si mezitím poprvé pochutnávaly na pravé arabské kávě s kardamonem a k ní křoupaly bezr (slunečnicová a dýňová semínka).

Konečně bylo vše nachystané a mohli jsme vyjet. Cesta na hranice byla krátká a docela pěkná. Kopcovitá krajina, zelená díky olivovníkům. Na hranicích byla neskutečná fronta kamiónů, kterou jsme naštěstí mohli předjet. Přijeli jsme před hraniční budovu. Mohamed řekl, že bude lepší, když zůstaneme v autě a on vše zařídí. Asi věděl, proč to říká. Jenže i když jsme měli záclonky v oknech, vzbudily jsme pozornost ostatních čekatelů, a jakmile odešel, naše auto obstoupila skupinka asi tak 20 řidičů – Indové, Pakistánci, Turci… Stáli kolem auta, pořád něco jeden přes druhého volali, usmívali se a smáli. Já z toho měla nejdříve srandu, avšak když už se jeden odvážil a chtěl auto nastartovat, tak jsem jej z auta pěkně hnala. Čekaly jsme nekonečně dlouho, než se Mohamed vrátil. Skoro se přes skupinku nemohl k autu prodrat.

Přejeli jsme hranici, vjeli do Sýrie, kde najednou byla cítit pohoda, mohly jsme vylézt z auta, vyřídit si vízum, vidět usměvavé celníky, slyšet tolik častou odpověď na všechno: „Mafí muškíla a ahlan wa sahlan “ (žádný problém, ahoj a vítej) a neskutečný klid po uřvaných a zmatených Turcích.

Jsme tu, naše syrské dobrodružství začíná a proč jej nezačít v restauraci, konečně zase jíst chlebem, výborný hommos, faláfely, fetuš, tabule, fúly…


BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Ke krajanům do Banátu

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci
si dodnes zachovali původní češtinu, životní styl a způsob hospodaření.
Je docela zajímavé se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem
ocitnout ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným
přízvukem či spíše nářečím a kde se asi tak před sto lety zastavil
čas.


Na jaře letošního roku jsme zavítali do rumunského Banátu, do kraje, kde se nachází šest vesnic s česky mluvícím obyvatelstvem : Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál, Šumice . Zdejší lidé jsou potomci českých přistěhovalců, které sem nalákal jistý obchodník se dřevem, což byl prvotní impuls k počátkům osídlování. Pro život zde bylo nutno krajinu z velké části vykácet. Za práci byla lidem přidělena půda, svoboda od daní a vojenské služby.

Přestože první Češi tu začali žít již od roku 1823, jejich potomci si dodnes zachovali původní jazyk, životní styl a způsob hospodaření. Je zajímavé ocitnout se po několikahodinové cestě Maďarskem a Rumunskem ve vesnici, kde se mluví plynule česky s velmi nepatrným přízvukem, možno říci nářečím, a kde se zhruba před sto lety zastavil čas. Banát leží na jihozápadě Rumunska , přičemž řeka Dunaj kopíruje hranici se Srbskem. Zmíněných šest vesnic je rozmístněno v krajině strmě nad Dunajem, kam nevedou žádné asfaltové silnice.

Při odbočení ze silnice, která dále pokračuje podél Dunaje, se nám znásobily pocity zvědavosti a očekávání cíle naší cesty, Svaté Heleny. V této nejstarší české vesnice v Banátu žije přibližně pět set obyvatel. Na návsi, před hospodou a obchodem současně, jsme snadno nabyli dojmu , že jsme se v čase při stoupání posunuli lehce vzad a ocitli se v české vesnici v dobách mládí našich babiček a dědečků. Leč linoucí se srbský ,,turbofolk“ z hlasitého rádia dává na vědomí, že jsme v ,,Čechách“ až někde na Balkáně…

Ubytování turistů je pro místní obyvatele velice dobrý přivýdělek. Na naše poměry za nízký peníz ( v našem případě 250,– Kč plná penze, ta se zde ale pohybuje do cca 350,– Kč )můžete s veškerým komfortem prožít ve světnici v chalupě pár zajímavých dní. V podstatě jsme už pak utráceli jen za osvěžení v ,,terénu“. Ceny občerstvení jsou jako v celém Rumunsku pro nás příznivé. Ač jsme přes den podnikali i dvaceti – třicetikilometrové túry, shodit nějaké to kilo se nám díky výtečné kuchyni paní domácí a jejím svačinám, v podobě domácího sýra, klobás, špeku,chleba a podobných dobrot, zabírajícím polovinu baťohu, nepodařilo.

Přestože je část mužské populace zaměstnána v okolních rudných dolech v různých profesích, jsou zdejší lidé kvůli nedostatku pracovních příležitostí živi hlavně zemědělstvím. Díky této skutečnosti lze pocítit onu romantickou smyčku let minulých. Většina práce se provádí ručně, místo motorových strojů jsou všude v krajině v ,,akci“ vidět krávy a koně. Což jistě pozitivně ovlivňuje zachování panenského vzhledu banátské malebné krajiny. Působí dost hornatým dojmem přestože nejvyšší vrchol dosahuje výšky jen 1225 m n. m. Údolí jsou dosti hluboká spadající až k Dunaji, takže jsme se my ,,knedlíci“ při výšlapech občas nafuněli, odměnou byly ovšem překrásné výhledy do krajiny. Jsou zde i přehledně značené turistické trasy, ale i tak se pro lepší orientaci vyplatí mít mapu. My jsme ji zakoupili před cestou v internetovém obchůdku CK Kudrna.


Při toulkách neunikne smyslům rozmanitost místní flóry a fauny, například louky zdobící orchideje či intenzivní vůně divokého česneku v lesích. Lze pozorovat lišku v dáli, v okolí vesnice Bígr prý i medvěda nebo přes cestu ,,přebíhající“ suchozemskou želvu. Se zmijí růžkatou jsme naštěstí neměli tu čest se nějak nevhodně setkat. Zato setkání s pasteveckými psy bývá adrenalinový zážitek, ale sehnutí se pro kámen nebo hůl v ruce na ně kupodivu spolehlivě zabírá. Důležité je především zachovat klid, protože i když hrozí nekompromisním útokem, nezaznamenali jsme, že by nějakého turistu někdy pokousal pes.

Co se týče Svaté Heleny, určitě se vyplatí občas zastavit v místní hospodě-obchodu a dát si něco k pití . Mají tu dokonce celkem obstojné čepované pivo a platí se tu bez problémů i českou korunou. Zajímavé je sledovat společenské dění kolem, postarší lidi, děti nebo turisty kteří nakupují, vedou rozhovory. Většinou si přisedne někdo místní, kdo se rád dá do řeči . Pokud za pultem natrefíte na výřečného pana Pěničku a jste komunikativní leccos se o zdejším kraji dozvíte . Totéž platí i o druhém „výčepním“, po němž se podnik mezi turisty nazývá U Pepsiho (přeplaval za komunismu Dunaj, dostal se do USA, kde dělal taxikáře a prý nějaký čas pravidelně vozil i Ivanu Trumpovou).

Kromě hovorů o životě v obci za různých období se můžete mnoho zajímavého dozvědět o rumunské obci Coronini ležící u Dunaje pod Svatou Helenou. Coronini má vlivem nedávné války v bývalé Jugoslávii také svojí specifickou atmosféru. Za zmíněné války zde Rumuni přes Dunaj pašovali do Srbska pohonné hmoty, které v bylo v té době zakonzervováno mnoha embargy. Což byl pochopitelně velmi ziskový podnik, který přopimínají honosné vily bijící do očí. mezi ostatními staveními. U zdejších obyvatel nevidíte žádné známky bohatství jenž by ,,kopírovalo“ těch několik okázale luxusních domů z nichž některé jsou od doby jejich postavení viditelně neudržované. Inu, vydělané peníze jsou asi utraceny a náklady na opravy těchto domů jsou vysoké.

S místním životním stylem souvisí i silná náboženská víra krajanů, která jim jistě s jejich přizpůsobivostí a pracovitostí pomohla přemoci i letošní obrovská jarní sucha. Boží přítomnost návštěvník pociťuje na každém kroku, ať už je to v domácnosti nebo poté v dalších souvislostech v krásné a těžce obhospodařované krajině. Zajímavým umocňujícím zážitkem je návštěva baptistické mše ve zdejším kostele. Během mše se poměrně často zpívá za doprovodu hudebního souboru ve kterém jsou velmi početně zastoupené mandolíny evokující silnou „etno“ atmosfěru. Kostely jsou ve Svaté Heleně dva, katolický a baptistický. Naše paní a pan domácí jsou baptisté, těch je ve Svaté Heleně menšina, víře jsou velmi oddaní, nekouří se u nich, nepije a jsou moc milí. Jejich starost o naší spokojenost u nich byla obrovská. Na uvítanou jsme dostali lahvinku domácí pálené, přestože se u nich nekonzumoval alkohol a přípitkem z ní jsme pak zakončovali den. Byla na obsah alkoholu citelně slabší, než na jakou jsme zvyklí u nás, ale i tak nám přišla chutná. I chlapi U Pepsiho si většinou během dne ředili paňáky tvrdého alkoholu vodou. I když je zde konzumace alkoholu celkem hojná, tak je většinou rozumně pod kontrolou. Člověk musí od brzkého rána přes den ,,fungovat“ .

Zážitkem pro nás byla také jízda na koňském povozu na jedno z políček našich hostitelů, vzdálené 2–3 km polní cestou, místy dlážděnou obrovskými vystupujícími balvany. Tuto jízdu jsme absolvovali vlastně díky tipu pana domácího na krásný výhled nad Dunajem jenž je kousek od onoho jednoho jejich políčka.

Skvělé stránky o Banátu obsahující také kontakty na ubytování a kontakt na pana Josefa Hrůzu, jímž jsme byli z Prahy do Svaté Heleny a zpět přepraveni najdete na www.banat.cz


V obchodu-hospodě se běžné potraviny kromě chleba neprodávají , myšleno ty klasické, základní – maso, pečivo, mléčné produkty. Místní si vše potřebné vypěstují, přebytky prodají na trhu v nejbližším rumunském městě. Při zdejších nedobrých ekonomických podmínkách jsou tedy soběstační a nezávislí. Pobyt zde proto budí v porovnání s Rumunskem dojem jakési oázy řádu a pořádku. Rumunsko sice díky zájmu o vstup do Evropské unie již prodělalo značné pozitivní změny. Náš dojem je snad ovlivněn pýchou nad flexibilitou krajanů v tak nehostinných podmínkách a pocitem ,,domácího“ prostředí. Ovšem i Rumuni v okolí jsou velmi přátelští a například náš fotbalista Pavel Nedvěd je tu velmi populární, asi i díky jeho předkům žijícím kdysi v rumunském Banátu. Na svých internetových stránkách na otázku fanouška ohledně tohoto odpověděl: ,,Předkové mé matky žili nějaký čas v Rumunsku, kam přišli v minulosti za prací a když se dosídlovalo pohraničí, vrátili se zpět do Čech“.

Rozhodně můžeme potvrdit pocity jiných cestovatelů, kteří tvrdí, že se do nádherné krajiny Banátu po první návštěvě opět rádi vrátí. Především samotný pobyt u zdejší rodiny je velice osobní a tudíž sbližující, a to hlavně mimo turistickou sezónu – tedy na jaře , na podzim a v zimě. Každopádně tu lze díky malovaným chalupám, domácímu zvířectvu, starosvětsky oblečeným a vstřícným lidem zažít atmosféru připomínající záběry z našich českých filmových pohádek. Tedy onen typický ,,Ladovský kolorit“.

Je milou pozorností hostitele něčím obdarovat , například běžnými léky u nás, které si vezeme na cestu, klidně i dobrou kávou, plzeňským pivem. Je to jen malá oplátka za maximální pohostinnost během pobytu. Navíc, v našem případě, pak o výbavě sýra a špeku na cestu nemluvě.


Těžko předvídat, kolik let se do Banátu ještě bude dát za touto romantikou jezdit. Po pádu komunistické diktatury se mladí lidé z této krásné ale poněkud izolované oblasti ( zabírající prostor asi 25 km na šířku a 50 km na délku nad Dunajem ) většinou stěhují do Česka, což je pochopitelné. Oproti začátkům 90. let se současný počet obyvatelstva ve zdejších vesnicích rapidně snížil, někde téměř o polovinu. Důsledkem toho lze zahlédnout i velký počet neobydlených stavení.

Jistě je na místě zmínit, že skrze svého zástupce, který v pravidelných intervalech pobývá ve Svaté Heleně zde působí společnost Člověk v tísni. Její činnost se týká podpory místního podnikání , agroturistiky, vzdělávání mládeže, zkvalitnění zdravotnické péče. Za cíl si klade snížení migrace současných dětí navštěvujících základní školy, zlepšení životní úrovně obyvatel a tím i zachování jazyka a zdejší společnosti. V různých cestopisech či článcích o Banátu si lze přečíst povzdech nad pravděpodobným koncem oné romantiky této unikátní oblasti. Návštěvník tohoto kraje se těmto myšlenkám opravdu nevyhne. Na druhou stranu nelze nepřát místním obyvatelům zlepšující se životní úroveň podporovanou turismem a celkově zlepšující se ekonomickou situaci v Rumunsku po vstupu do Evropské unie.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté páté – Zámecký park v Hloubětíně

Při dávných procházkách do těchto míst jsem milovala malý zahradní
pavilon v jihozápadním rohu zahrady. Byl umístěný úplně nahoře nad
srázem skalního ostrohu. Stavba byla kdysi motivovaná středověkým
opevněním a býval z ní krásný výhled. Dnes se na ni prakticky nedá
dostat.


K tomuto parku mám tak trochu osobní vztah. Chodívala jsem se tam toulat s dcerou Markétkou, když byla maličká a já na mateřské dovolené. Vždycky se mi moc líbil objekt pseudogotického tudorovského zámečku. Pamatuji ho v 90.letech opuštěný a prázdný, v době kdy byl odtud vystěhován Obvodní dům dětí a mládeže. Na stěnách prázdné tajuplné nemovitosti zůstaly viset jen obrázky od dětí a zahrada zámku byla tajemná, romantická a zarostlá.

Počátkem 90. let byl areál navrácen pražské Židovské obci v rámci restitucí a zároveň s tím začaly probíhat postupné rekonstrukce objektů. Krásně opraveno bylo celé nádvoří a přilehlé bývalé hospodářské budovy včetně zámku. Před patnácti lety (22. 5. 1992) tady zahájilo provoz GynCentrum. Důvěrně to tam znám, nachodila jsem se tam celé těhotenství s dcerou Karolínkou. Budovy byly jako nové, ale zahrada se žádných větších úprav krom občasného pokosení vzrostlé trávy mezi velmi vysokými stromy nedočkala. Při dnešní procházce tam jsem zavzpomínala, nafotila a zjistila, že se zahradou se celkem nic nezměnilo. Nejsou tam ani žádné lavičky pro ležící pacientky a jejich návštěvy k odpolední siestě. Je stejně zarostlá a divoká jako dřív. Stejně ale je to místo víc než krásné a inspirující.

Park je rozložen západně od zámku nad skalním ostrohem. Na jižní a západní straně parku jsou zbytky rozpadající se kamenné ohradní zdi. Pod ní je mírný sráz a tam pokračuje zeleň a cesty. Nahoře v parku směrem k severu více než polovinu zahrady zabírá ovocný sad. Sem tam jejich pravidelnost narušuje dospělý okrasný strom. Dodnes je tam malý dětský koutek.

Při dávných procházkách do těchto míst jsem milovala malý zahradní pavilon v jihozápadním rohu zahrady. Byl umístěný úplně nahoře nad srázem skalního ostrohu. Stavba byla kdysi motivovaná středověkým opevněním a býval z ní krásný výhled. Dnes se na ni prakticky nedá dostat. Gotická hradní věžní hláska bývala ze zahrady přístupná ze dvou stran dvěma schodišti. Dnes je vše zadrátováno a zarostlé kopřivami a planým černým bezem. I přes zákaz jsem polorozpadlými rozlámanými schody vylezla na vyhlídku a nakonec zjistila, že přes vzrostlé divoce rostoucí stromy není výhled ani na zámek ani do kraje. Je vidět jen silnice s proudícím hadem aut. Jediné co z celé stavby ještě drží pohromadě a nedrobí se, jsou nárožní věžičky s jehlancovými stříškami. Jinak je celý tento malý objekt doslova v havarijním stavu. Lépe na tom není ani pískovcová socha Flóry na pravé straně západního schodiště. Je bohužel také značně poškozená, ale zahradu pečlivě hlídá se svým historickým odkazem.


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Park se nachází v Hloubětínské ulici č. 3, má rozlohu 0,87 ha a nadmořskou výšku 218–227 metrů. Zámecký park částečně sousedí s kostelem sv. Jiří a jeho přilehlým hřbitovem. Kdysi v tomto místě stávala usedlost, jejímž majitelem byl od roku 1788 Jan Zeman. Vystřídal ho v roce 1841 hloubětínský sedlák Svoboda a roku 1870 přešla nemovitost do rukou pražského advokáta Linharta. Právě ten tady postupem času vybudoval sídlo nové připomínající zámek. Dnešní vzhled tudorovského zámečku nechal vytvořit továrník Židlický. Ten jej nakonec prohospodařil a prodal v roce 1911 továrníku Salomonovi, který zde chtěl zřídit továrnu na chemické výrobky ale nedostal povolení a tak zámek postoupil Židovské obci, která z něj udělala útulek pro slabomyslné.

Tento park není určen veřejnosti, měl by být využíván v režimu soukromých zdravotnických zařízení. Aby ale mohl být využíván k odpočinku pacientů nebo jejich návštěv je nutná jeho rehabilitace. Protože místo je to beze sporu velmi krásné.

Dnes je zámek v dobrém stavu, navazuje na něj hospodářský dvůr, okolo něhož je zástavba opravených hospodářských budov se sedlovými střechami. Středu nádvoří dominuje kašna, okolo nádvoří jsou plastové bílé stolky a židle pro personál. V budově za kulatým průjezdem, už mimo areál funguje lékárna a na stěně do areálu je umístěn Baby box. Byl to první Baby box v České republice a zachránil život už několika odloženým dětem. Z historie i současnosti Baby boxů pro vás bude možná zajímavá skutečnost, že existovaly již v 9. století v Itálii. Tehdy měly podobu otočného zařízení ve dveřích nebo zdech nalezinců, klášterů či nemocnic. Matka, která dítě odložila jej otočením přemístila do objektu a zazvoněním na zvonek upozornila personál.

Zasněžené Rysy dobyty!

Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista
nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a
málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam
nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem, dokáže být
pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat
se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.

Rysy, zrádný to vrchol Vysokých Tater. Nejeden vysokohorský turista nevyšplhá až do výše 2503 m. Chata pod Rysmi praská ve švech a málokomu se chce po polívčičce a teplém čaji šplhat ještě někam nahoru. Rysy, ta hrouda kamení s vrcholovým patníkem (který jste již někdy na fotkách určitě viděli, neboť když se fotí na Rysech, tak jedině u patníku, protože jinak by se dal tento vrchol klidně zaměnit za ledasjaký jiný, tedy pokud nejste takoví machři, že byste z mlhavého pozadí poznali určité panoráma hor, které mají jen a jen Rysy), dokáže být pořádně zrádná a turistovi, který má ještě dost sil a chuti vyšplhat se až úplně nahoru, často přichystá nejedno překvapení.

Šlapu si, ani nevím jak


Naše auto parkuje u Štrbského plesa a my se vydáváme na celodenní túru směr Rysy. Naprosto pohodovou první část cesty komplikuje déšť a my, poučeni neblahým zážitkem z nedokončené cesty na jiný vrchol, okamžitě nasazujeme pláštěnky na batohy i sebe. Co je to platné, když po půlhodince vytrvalého deštíčku stejně kalhoty vlhce pleskají o naše vypracovaná lýtka a kapky se pomalu ale jistě začínají propracovávat i do bot. Naštěstí na křižovatce těsně před Popradským plesem déšť ustává, pláštěnky si však přesto necháváme, neboť pořád se zastavovat v prudkém kopci kvůli jakémukoliv účelu není zrovna dobré. Všechna čest, ten den už nám nepršelo.

5 kilo za čaj

Starý a známý dřevěný přístřešek necháváme bez povšimnutí. Každý turista si tu může nabrat jakýkoliv náklad a vynést ho až do Chaty pod Rysmi. Jsou tu krabicová mléka, pytle jablek, plynové bomby a hromady uhlí. Samozřejmě každý dobrý skutek má být po zásluze odměněn: zde za každých pět kilo dostanete čaj. O tom, co se stane s těmi, kdo přecení své síly a zásoby nechají na půli cesty, se tu už nic nepíše. Je pravda, že dříve se vynášelo víc než dnes. I přesto jsme nahoře svědky vynesení zhruba třicetikilové plynové bomby. Za 6 čajů… proč ne.

Nahoru


Další cesta probíhá bez problémů, nenaložili jsme si žádná mléka, takže za těžké batohy můžeme nadávat jen naší neschopnosti se efektivně sbalit. Výstup nám komplikuje jen stále větší zima a hlavně vítr. Ten je obecně v horách hodně nebezpečný, člověk se často pohybuje na hřebenech, kdy ho prudký náraz může snadno shodit. Dnes fučí slušně, ale rozhodně ne tak, jako o pár dní později na Kriváni, kdy musíme pečlivě vybírat okamžiky, kdy není nebezpečné vylézt zpod kamene a vstoupit do volného prostranství. Ovšem zima, ta je tedy pořádná. Výstup od Popradského plesa k Chatě pod Rysmi trvá zhruba 2 hodiny 15 minut. Jako obvykle nabíráme zpoždění, přece jen nejsme žádní zdatní turisté, jen otec s dcerou, co si jednou za čas vyrazí někam zasportovat. Když se dostaneme tak vysoko, že už tu kleč (natož stromy) nemá šanci, už naše pohorky křupou po sněhu. Vítr vytváří ze sněhové pokrývky nebezpečně kluzkou záležitost a pohled vzhůru napovídá, že bude ještě hůř…

Výše

Stojím před cedulí království Rysů, která je symbolicky přibita na skále kousek pod chatou, a doslova „klepu kosu“. Nechápu to. V tričku z moiry, mikině a lyžařské bundě, v teplých turistických botách, v rukavicích a čepici, jsem přežila už tuhou zimu před dvěma lety, kdy nám na horách teploměr ukázal i mínus 30. Tak proč je mi teď, 7. července, taková zima? Počasí na Rysech je zrádné. Ty samé prázdniny, kdy jsem se musela překonávat, abych se moc zimou neklepala kvůli ostré fotce, se kamarádka na tom samém místě v kraťasech spálila. V chatě plakát inzeruje soutěž o nejlepšího sněhuláka, která tu proběhla o pár dní dříve…

Nejvýše


Vydáváme se na vrchol. Cesta má trvat hodinu. Dobře, při naší rychlosti alespoň dvě. Omyl! Předbíháme několik skupinek mladých kluků a u patníku jsme přesně za 45 minut. Výhled neexistuje, všude nás obklopuje šedivý závoj. Čaj se dá pít jen v pozici skrčenec, schovaní za největším balvanem. Jedna fotka (u patníku, no jistě) a honem dolů. Několik bleskurychlých dřepů při nárazech vichru, několik chtěných i nechtěných sklouznutích, sjezd po botách po sněhovém poli a už jsme opět na chatě. Zvládli jsme to!

Až budete v Tatrách, vydejte se na Rysy. Pro jistotu s sebou však vezměte nejen opalovací krém, ale i čepici a rukavice…

Rysy (2503 m. n. m.) jsou jedním z nejvyhledáva­nějších turistických cílů ve Vysokých Tatrách. Mají tři vrcholy a tvoří hranici mezi Slovenskem a Polskem. První, kdo Rysy zdolal, byl správce Starého Smolivce Eduard Blásy v roce 1840.

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny I.

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu
„rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic
z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím
o arabštině, o řeči u nás málo známé.

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu „rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím o arabštině, o řeči u nás málo známé.

Mnoho lidí se mě za ty roky ptalo: „K čemu ti to bude? Proč se raději neučíš anglicky, německy,…?“

A i kdyby mě znalost arabštiny nepřinášela výhody, ať již osobní, či profesní, stejně bych nemohla studia zanechat. Stala se pro mě životním koníčkem. A nejenom pro mě, jak je patrné z našich sobot a nedělí strávených výukou v pronajaté třídě.

Já, Pavla a Markétka jsme se poznaly vloni v lednu. Spojila nás náhoda. Navštívila jsem v Praze dr. Bahbouha, dříve mě učil arabštinu na dálkovém studiu v Praze. Dal mi kontakt na Markétku, že dohromady připravují již zmíněné víkendové vyučování v Brně. Markétce jsem zavolala, vyměnily jsme si pár mailů a přátelství bylo na světě.

A když se pan Bahbouh zmínil o možnosti studia letního kurzu arabštiny v Damašku v místním jazykovém institutu, neváhaly jsme ani chvilku.

Zařizování bylo snadné. Stačilo pár telefonátů a mailů do jazykového institutu. Stačilo jen naplánovat cestu do Damašku. Jelikož Pavla i Markétka jsou studentky, rozhodování bylo rychlé. „Pojedeme autobusem!“ – zněla jasná odpověď od holek. A protože se přesedá v Istanbulu, který jsem chtěla již dlouho navštívit, nijak jsem se tomuto nápadu nebránila.

Na výběr byly dvě společnosti, které nabízejí pravidelné denní linky Brno – Istanbul, ceny i podmínky jsou podobné. Jedna z těchto společností nemá nejlepší ohlasy týkající se spolehlivosti, zašly jsme do kanceláře druhé a lístky koupily tam.

S vízem problém není. Pro žádost jen vyplníte formulář (možné stáhnout na internetových stránkách Syrské ambasády ), k němu přidáte své fotografie, doklad o studiu či zaměstnání. Vízum obdržíte do tří pracovních dnů.

V té době se k nám přidaly další dvě kamarádky – Veronika a Natálka – které se rozhodly s arabštinou začít. Tak a bylo nás pět.


Je pondělí, 25. června, půl hodiny před polednem. Pomalu se scházíme na Zvonařce. Odjezd neproběhl beze zmatků. Na dotaz, ze kterého nástupiště jede náš autobus, nám paní na informacích sděluje, že jediný autobus do Sofie odjel již před hodinou. Lehce jsme znervózněly. Zavolala jsem proto do kanceláře autobusové společnosti, a tam mě paní ujistila, že autobus vyjel ráno z Prahy a určitě je na cestě a míří rovnou do Brna. A opravdu, asi za půl hodiny přijel.

Takže se vydáváme na cestu, vybaveny nějakým tím vínkem, pivkem a samozřejmě nezbytně nutnou slivovicí. Když začala večer po autobuse kolovat, bulharští spolucestovatelé s obdivem koukali a pokyvovali hlavami, jaké silné a dobré pití jsme schopné pít. Ráno se pak smáli, když jsme spaly, … nechápali, že jsme si povídaly do brzkého rána, zatímco oni dřímali již od večera. Slivovice s tím neměla pranic společného.

Vzbudily jsme se v Srbsku. Musím říci, že po Maďarsku už bylo na co koukat. Tamější hory a příroda vůbec opravdu stojí za vidění. Přestávka v Sofii a vyzvednutí jízdenek do Istanbulu proběhla hladce, dokonce jsme stihly i kafe v místní restauraci.


Spolucestující se vystřídali, z Bulharů se stali Turci. Různorodost lidí a kultur po cestě v autobuse byla příjemná. Jak se měnila krajina a příroda, tím víc si člověk uvědomoval blížící se zážitky.

Na hranici s Tureckem začaly peripetie. Prohledávání autobusu a zavazadel zabralo více než dvě hodiny nesmyslného čekání. Tři mladíci z UK dokonce se stejným pasem EU jako byly ty naše, si museli koupit vízum do Turecka. Proč nikdo neví, ale možná je zbytečné se ptát a řešit to.

Konečně v osm hodin večer druhého dne jsme dorazily do Istanbulu. Chtěly jsme si rovnou koupit lístky do Damašku, zjistit vůbec možnosti a časy odjezdů a naplánovat návštěvu Istanbulu.


Na nádraží nás čekali „naši kamarádi“ – Guren a Barish. Tedy kamarádi… S Gurenem jsem v kontaktu díky své práci poměrně často. Pozvání k němu domů bylo tedy přijato bez problémů.

Kluci se nabídli, že nám pomohou najít nějakou kancelář, kde si budeme moci koupit zmíněné lístky do Damašku. V tuto večerní hodinu jsme však našli otevřenou pouze jednu – společnosti JET. Nastalo asi půl hodinové dohadování v turečtině, kterému jsme samozřejmě nerozuměly.

Nakonec vypadla nějaká částka a nabídka, že autobusy jedou dva, jeden v sedm večer, druhý v devět večer, a že by nám radili, abychom jely tím dřívějším a měly větší jistotu, že stihneme navazující autobus v Antakyi do Damašku.

Tak fajn, lístky máme, tak hurá do víru dění, vždyť je celý večer před námi. A můj první večer v Istanbulu.

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Kréta – ostrov slnka, olív a nekonečného vzdoru

Kultúrna verejnosť považuje najväčší grécky ostrov Kréta, ležiaci
v Stredozemnom mori, za duchovnú vlasť Európy. A právom.
Dvetisícšesto rokov pred Kristom sa na ostrove zrodila jedna
z najstarších svetových civilizácií – minojská kultúra, ktorú
si vysoko cenili už starí Gréci. Za dejisko svojich mýtov a bájí si
nezvolili Peloponézsky poloostrov, lež Krétu. I samotný najmocnejší
boh gréckych bájí, Zeus, mal po zrodení matkou Gaiou nájsť útočište
v jaskyni na malom krétskom ostrove.

Kultúrna verejnosť považuje najväčší grécky ostrov Kréta, ležiaci v Stredozemnom mori, za duchovnú vlasť Európy. A právom. Dvetisícšesto rokov pred Kristom sa na ostrove zrodila jedna z najstarších svetových civilizácií – minojská kultúra, ktorú si vysoko cenili už starí Gréci. Za dejisko svojich mýtov a bájí si nezvolili Peloponézsky poloostrov, lež Krétu. I samotný najmocnejší boh gréckych bájí, Zeus, mal po zrodení matkou Gaiou (matka Zem) nájsť útočište v jaskyni na malom krétskom ostrove. Gaia chcela takto ochrániť Dia pred otcom Kronom, ktorý konzumoval vlastné deti, aby si uchoval moc nad svetom. Dia potom v jaskyni kŕmili svojím mliekom divé kozy kri-kri a vychovávali ho grécki bojovníci. Mimochodom, všetky spomínané subjekty možno na Kréte nájsť doteraz. Diov ostrov leží v Egejskom mori v tesnej blízkosti terajšieho hlavného mesta Heraklión, bojovníkov a bojov bolo na tomto ostrove nekonečného vzdoru v priebehu dejín požehnane, len kozy kri-kri, tieto endemické zvieratá, možno dnes uvidieť už iba v národnom parku – v rokline Samária, ktorá je jedinečným prírodným skvostom. Kritickí znalci Kréťanov tvrdia, že obyvatelia Kréty sú ako spomínané bledohnedé kozičky s charakteristickým čiernym pásikom vedúcim od nosa až na koniec chvosta. Ak im máte čo poskytnúť, vezmú si to od vás; keď z vás už nemajú úžitok, jednoducho odídu. Minimálne s kozami kri-kri, ktorých stav sledujú dokonca aj príslušné orgány Európskej únie, je to naozaj tak. Sú roztomilé, dajú sa kŕmiť priamo z ruky, nevezmú si však hocičo. Keď vyčerpajú vaše zásoby, zvrtnú sa na odchod. Neviem, aký úžitok mali kri-kri z Dia. Možno cítili rešpekt.


Na Kréte si prídu na svoje všetky kategórie turistov: tí, ktorí sa nevedia nasýtiť slnka a mora, prípadne turistiky ale aj tí, čo sú lační po historických pamiatkach a kultúrnych zaujímavostiach. Ostrov olivovníkových hájov, ktoré sú pozasekávané aj do príkrych svahov, bol obývaný od nepamäti. Najstaršia je už spomínaná minojská civilizácia. Výstavný šperk tejto kultúry bol a stále zostáva Knossos, len päť kilometrov vzdialený od hlavného mesta Herakliónu. V sezóne je Labyrint, ako volali starí Gréci palác v Knossose, neskutočne prepchatý turistami všetkých národností. Dá sa povedať, že kto nebol v Knossose, nebol vari ani na Kréte… Na niektoré pozoruhodnosti, napríklad megaron kráľovnej alebo trónny sál treba stáť dokonca i hodinu trpezlivo v rade a to všetko na prudkom slnečnom úpeku.

Palác v Knossose je dnes vyzdobený už len kópiami originálnych fresiek hýriacich fantastickými farbami a vyobrazeniami života Minojcov. Originály týchto fantastických malieb, napríklad chlapec s fialovými ľaliami, dámy v modrom, vyobrazenie hier s býkom, vybavenie paláca, šperky, zbrane a ďalšie vzácnosti z Knossosu, ktoré objavil začiatkom 20. storočia britský archeológ, sir Arthur Evans, sú dnes uložené v archeologickom múzeu v Heraklione. To sa v súčasnosti rekonštruuje, ale turista má i tak možnosť prezrieť si hlavné pamiatky aspoň v krátkom dejinnom priereze. Je zaujímavé, že turista si môže odfotografovať hoci všetky vystavené vzácne originálne pamiatky, ale v múzeu je zakázané fotografovať exponáty spolu s ľuďmi.

Cez ostrov sa v priebehu dejín prehnali najrozličnejší dobyvatelia: Dóri, Rimania, Gréci, Saracéni. Z novších Benátčania, Turci, za druhej svetovej vojny tu operovali Nemci, Briti a Austrálčania. Aj pri nepatrnom nahliadnutí do histórie Kréty v človeku vzniká pocit, akoby všetci menovaní „príšelci“, staršieho či novšieho vydania, chceli ostrov, podobne ako Maltu, len využiť na svoje momentálne strategické záujmy a pritom často ani nevedeli, akú budúcnosť mu nadeliť. Samozrejme, takmer všetok bojový virvar na Kréte prebiehal na účet bežného obyvateľstva. Na Kréte sa až do pripojenia ostrova ku Grécku v roku 1913 takmer neustále, najmä za tureckej nadvlády, bojovalo. Často priamo so zbraňou v ruke, a keď nie, tak aspoň na neistých poliach diplomacie… Iste, mnohí prišelci boli aj prínosom, na ostrove zanechali stopy svojej kultúry a pamiatky. Napríklad doteraz pobrežie ostrova lemujú majestátne benátske pevnosti. Pri prehliadke pamätihodností si však rýchlo všimnete aj boľavé rany na duši ostrova, ktoré tu stále sú a na ktoré sa nezabúda.

Asi najstrašnejšia bola pre Krétu turecká poroba, táto trvala viac ako dvestopäťdesiat rokov. Proti Turkom vzdorovalo nielen bežné obyvateľstvo. Do odporu sa zapojila i ortodoxná krétska cirkev, ktorá je doteraz autokefálna. Nad dverami kostolov na Kréte si možno všimnúť dvojhlavú zlatú orlicu držiacu jablko a cisársku korunu. Je to znak pravoslávnej cirkvi, naznačujúci, že pravoslávna cirkev sa orientovala na západ i na východ a zároveň, že krétska ortodoxná cirkev patrila pod carihradského patriarchu. Odpor Kréťanov voči Turkom nadobúdal často až absurdné rozmery, ale aj odplata bývala strašná.


V roku 1866 predstavený kláštora Moni Arkadi, Igoumenos Gavriel schválil, aby bola vyhodená do vzduchu pracháreň menovaného kláštora, v ktorej sa pred Turkami ukrývalo civilné obyvateľstvo, najmä ženy a deti a duchovné osadenstvo kláštora. Ukrývaní rozhodli o samovražednej explózii demokraticky, hlasovaním. Volili radšej istú smrť ako porážku, ale zároveň chceli do náručia smrti stiahnuť čo najviac nepriateľov. Podarilo sa. Výsledok bol strašný. Zomrelo sedemstopäťdesiat Kréťanov, Turkov však dvojnásobne toľko. Explóziu prežilo jedno jediné dievčatko, ktoré sa potom dožilo veku sto rokov. Deň vyhodenia prachárne kláštora Moni Arkadi do vzduchu, 9. november, sa doteraz oslavuje na Kréte ako štátny sviatok.

V blízkosti iného krétskeho kláštora, Moni Prevelli, neďaleko chýrnej Palmovej pláže na juhu ostrova, nájdete pozoruhodné súsošie. Súsošie znázorňuje vojaka a ortodoxného popa, obaja s puškou v ruke. Pamätník bol postavený ako pripomienka a znak vďaky zato, že opát kláštora Moni Prevelli za druhej svetovej vojny pomohol ukryť pred fašistami veľký počet britských a austrálskych vojakov. Opát umným presúvaním spojeneckých vojakov po blízkych osadách a horách dosiahol, že austrálskym a britským vojakom sa nakoniec podarilo nalodiť sa na britské lode a odplávať do Egypta. Nemci následne vykradli kláštor a poškodili krásny kláštorný dvojloďový kostol, v ktorom doteraz uchovávajú zlatý kríž s úlomkom dreva z Kristovho kríža. Podľa ústneho podania má tento relikviár pomáhať pri liečení očných chorôb. Pri kostole je múzeum starých ikon a bohoslužobných predmetov. Prekrásne.

Dnešní krétski mnísi na jednej strane zachovávajú tradície: ženy musia mať už pri vstupe do objektu zahalené plecia a nohy, nech je vonku ľubovoľne horúco; a na strane druhej veľmi zručne využívajú modernú techniku. Múzeum i kostol sú dôsledne monitorované kamerami. Mnísi kričia do svojich mobilných telefónov aj v kostole za prítomnosti modliacich sa veriacich.

Ale späť k nekonečnému utrpeniu ostrova. Utrpenie obyvateľov ostrova nepripomínajú len pomníky a tabule. Tých je, mimochodom, na Kréte veľmi veľa. Druhú svetovú vojnu na Kréte veľmi výrečne a nevtieravo pripomínajú aj početné domy bez striech. Takýchto budov možno vidieť veľa napríklad v druhom najväčšom meste ostrova, v Chánii, ktoré bolo do roku 1972 hlavným mestom Kréty. Tieto budovy sú akoby hlava bez pokrývky, otvorené memento. Vlastníci domov ponechali stavby v stave po druhej svetovej vojne. Niekde si na takto otvorených poschodiach zriadili terasovité záhrady.

Ťažké obdobie tureckej poroby sa stalo jedným z námetov pre tvorbu azda najznámejšieho krétskeho autora, Nikosa Kazantzakisa. Tureckou okupáciou rodnej Kréty sa spisovateľ zaoberá v diele Sloboda alebo smrť. Kazantzakis nezískal za svoju bohatú literárnu tvorbu Nobelovu cenu ako jeho rodák z Herakliónu, básnik Odysseas Elytis. Predsa len, keď sa spomenie grécka kultúra, mnohým sa okrem gréckych bájí a povestí vybaví v mysli film Grék Zorba s Anthonym Quinnom v hlavnej úlohe alebo film Martina Scorseseho Posledné pokušenie Ježiša Krista, oba natočené podľa Kazantzakisových románov. V tomto roku si Kréťania a znalá kultúrna verejnosť pripomína päťdesiate výročie smrti tohto do svojho ľudského konca hľadajúceho človeka a autora. Nie je pravdepodobne veľmi známe, ale Kazantzakis počas svojej pestrej životnej púte strávil v tridsiatich rokoch minulého storočia nejaký čas aj v Čechách, v osade Myslivny u Božího daru. Spisovateľ podľa vlastných slov prešiel náboženským fanatizmom, ateizmom, nadšením pre komunistické, národné a rôzne estetické ideály, a nič z toho ho nemohlo viac oklamať. Kazantzakis istý čas dokonca pracoval ako vysoký štátny úradník na ministerstve sociálnych vecí za čias chýrneho krétskeho štátnika, Eleftheriosa Venizelosa, ktorému Kréta vďačí za Enosis – pripojenie ostrova ku Grécku v roku 1913.


Kazantzakisov stav ducha na konci životnej púte presne vystihuje nápis v gréčtine na jeho jednoduchom hrobe na benátskej bašte Martinengo v rodnom Heraklione: „V nič nedúfam, ničoho sa nebojím, som slobodný.“ Duchu výrečného citátu zodpovedá i vzhľad spisovateľovho hrobu – jednoduchá betónová platňa a holý drevený kríž. Ale nakoniec, čo viac človeku v definitívnom štádiu života ostane? V blízkosti spisovateľa odpočíva jeho druhá manželka Elenis, ktorá zomrela v roku 2004 ako storočná. Nad oboma bdie jedna z posvätných krétskych hôr, hora Jouchtas. Jouchtas, hôrny spiaci bojovník s majestátnou bradou, je podľa miestnych samotný Zeus.

Ale život ide ďalej, z druhej strany bašty Martinengo, pod Kazantzakisovým hrobom sa na futbalovom štadióne odohrávajú futbalové boje mladých krétskych futbalových bojovníkov. Dúfajme, že na Kréte zostane už len pri futbalových potýčkach, pretože tento nádherný slnečný ostrov si dosiaľ veľa vytrpel akurát dosť. Mesto Heraklión venuje výročiu úmrtia svojho slávneho rodáka náležitú pozornosť. V Krétskom historickom múzeu má Kazantzakis stálu expozíciu, v tomto roku ju doplnili o ďalšiu expozíciu s názvom Nikos Kazantzakis – putovanie vo svetle i tme. Výstava sa zameriava na spisovateľove cesty do Číny, Sovietskeho zväzu, Palestíny, Egypta, Španielska a Talianska. Na výstave možno uvidieť Kazantzakisove fotografie z ciest a dokonca aj jeho fotoaparát. Rozličné podujatia pri príležitosti päťdesiateho výročia úmrtia Kazantzakisa sa konajú na Kréte a v Thessaloniki už od januára tohto roku. Do konca roku budú pokračovať koncertmi, divadelnými a baletnými predstaveniami inšpirovanými životom a dielami veľkého krétskeho rodáka.

Na Kréte, ako vo všetkých južanských krajinách, vládne dlho do noci čulý nočný život. Reštaurácie zvyknú priťahovať návštevníkov rôzne: kvalitným jedlom, nápojmi, výbornou zmrzlinou, ale i nainštalovanou obrovskou plazmovou obrazovkou a prenosom športových zápasov, živou hudbou alebo živou produkciou typického krétskeho tanca sirtaki. Sirtaki nie je pôvodne ľudový tanec, tento tanec iba zľudovel. Skomponoval ho hudobník Mikis Theodorakis pre preslávený film Grék Zorba. Theodorakis musel byť veru výborným znalcom Kréty a jej obyvateľov. Tanec Sirtaki je totiž ako Kréta sama – divý, vášnivý, stále rýchlejší a rýchlejší, vyzývajúci smrť i život, je to výraz krétskeho života. Pravdivo kričí mladý pastier oviec na muzikanta v románe Grék Zorbas: „Hraj, Fanurios, hraj! Na život! Tak, že i smrť musí zomrieť!“

Sponzorem tohoto článku je cestovní kancelář Greece-tours.cz, s níž na Krétu můžete zavítat.

Domov objektivem cestovatelů na Rajbasu

Fotografie z finálového kola naší fotosoutěže Domov
objektivem cestovatelů zdobí cestovatelský festival Rajbas *
OUTDOOR * Kotlík který právě probíhá v Blansku. Snímky
můžete vidět v předsálí Velkého sálu Kulturního domu
v Blansku. Na festivalu je možné shlédnout i další fotografické
výstavy, promítání fotografií a také filmový festival Okem
dobrodruha.


Fotografie z finálového kola naší fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů zdobí cestovatelský festival Rajbas * OUTDOOR * Kotlík který právě probíhá v Blansku. Snímky můžete vidět v předsálí Velkého sálu Kulturního domu v Blansku.

Domov objektivem cestovatelů

Tuto úspěšnou soutěž uspořádala redakce Cestovatel.cz ve spolupráci s partnery. Soutěžící měli za úkol zaslat snímky s názvem, popisem a GPS souřadnicemi. Soutěžní snímky s popisy a další informace o fotosoutěži naleznete na webu http://fotosou­tez.cestovatel­.cz/domov/

Rajbas * OUTDOOR * Kotlík

Devátý ročník cestovatelsko-outdoorového festivalu RAJBAS – OUTDOOR – KOTLÍK je součástí akce 10 dnů turistiky, outdoooru a cestování v Blansku pod záštitou starostky města Jaroslavy Králové. Na festivalu je možné shlédnout i další fotografické výstavy, promítání fotografií a také filmový festival Okem dobrodruha. Program festivalu ve formátu PDF naleznete na webu sdružení Horizont. Prohlédněte si také seznam přihlášených filmů v PDF.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté čtvrté – zámecký park ve Zbraslavi

Zámecký park a zámek, bývalý konvent, rajský dvůr, bývalou prelaturu,
promenádní terasu, stodolu, kočárovnu a kostel sv. Jakuba najdeme
v Praze 5 na Zbraslavi. Václav II. v těchto místech založil
cisterciácký klášter, aby odčinil smrt Záviše z Falkenštejna,
kterého dal popravit. Určil také klášterní mariánský chrám
s kryptou za královské pohřebiště panující přemyslovské
dynastie.


Zámecký park a zámek, bývalý konvent, rajský dvůr, bývalou prelaturu, promenádní terasu, stodolu, kočárovnu a kostel sv. Jakuba najdeme v Praze 5 na Zbraslavi. Prostor zámeckého parku je vymezen slepým ramenem Berounky, ulicí ke Krňovu a ulicí U Národní galerie. Park má rozlohu 6 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 205 metrů.

O vzniku osady Zbraslav nemáme spolehlivé informace. Roku 1115 byla Zbraslav poprvé uvedena v zakládací listině kladrubského benediktinského kláštera. Ve 13. století ve vsi jménem Zbraslav nechal vybudovat pražský biskup své sídlo, jehož se poté vzdal ve prospěch krále Přemysla Otakara II., který zde vybudoval královský lovecký dvůr. Jeho syn Václav II. v těchto místech založil cisterciácký klášter, aby odčinil smrt Záviše z Falkenštejna, kterého dal popravit. Klášter dostal jméno Aula Regia – Královská síň, což dokládalo značný vliv cisterciáků na Přemyslovce. Václav II. určil klášterní mariánský chrám s kryptou za královské pohřebiště panující přemyslovské dynastie a jako první zde byl roku 1305 pohřben. Po něm sem bylo uloženo i dalších 13 členů rodu Přemyslovců a Lucemburků včetně Václava III. a Elišky Přemyslovny, naposledy roku 1419 tělo Václava IV. Archeologický průzkum v 70. letech minulého století objevil základy chrámu s pohřebištěm v kryptě. Ostatky pochovaných jsou pod náhrobkem Přemyslovců v kostele sv. Jakuba Staršího na Zbraslavi, který se nachází hned vedle zámku.

Víme, že Zbraslavský klášter byl v první polovině 14. století na vrcholu svého rozkvětu, což dokládá Zbraslavská kronika, kterou sepisovali klášterní opati Ota a Petr Žitavský. Tak jako většina ostatních klášterů byl i tento za husitů a poté za třicetileté války zničen. Stavba nového klášterního konventu probíhala v letech 1709 až 1739 podle plánu předního architekta českého baroka Giovanni Santiniho Aichla. Po jeho smrti dokončoval stavbu architekt František Maxmilián Kaňka. Tři křídla konventu obklopující nádvoří s přízemní chodbou, patří k nepřehlédnutelným dílům českého baroka. K chodbě přiléhá refektář upravený v letech 1750 až 62. V patře je Královský sál s bohatou štukaturou, jejíž autoři jsou Martino a Tomasso Soldati a pěti freskami Václava Vavřince Reinera z r. 1728. V refektáři jsou fresky Františka Karla Balka.


Po téměř pěti stech letech dal roku 1785císař Josef II klášter zrušit. Posledním opatem tady byl Celestin Stoy. Objekty zakoupil belgický šlechtic de Souvaigne a ten zde zřídil první rafinerii cukru u nás. Cukrovar byl dalším majitelem Antonínem Richterem roku 1812 přeměněn na chemickou továrnu. Teprve počátkem 20. století začala obnova kláštera zásluhou nového majitele zbraslavského panství Cyrila Bartoně z Dobenína, který objekt zakoupil roku 1910 a celý klášter nechal v letech 1912 – 1925 zrestaurovat. Podle projektu Dušana Jurkoviče opravy prováděl stavitel J. Pacl. Bývalá rajská zahrada byla obnovena roku 1924. Budovu konventu dal majitel již v r. 1939 do užívání Národní galerie. Té patřila i celé poválečné období a představovala zde veřejnosti sbírku českého sochařství. Po restituci majetku byla roku 1995 obnovena smlouva mezi rodinou Bartoňů a Národní galerií o využití konventu pro galerijní sbírky. V současnosti ]2007) zde má Národní galerie expozici, která představuje islámskou kulturní oblast, umění jihovýchodní Asie, Číny, Indie a Tibetu.

Kromě budovy konventu byl součástí areálu kláštera kostel sv. Jakuba Staršího a budova bývalé prelatury přestavěná v 19. st. v pohodlné zámecké sídlo. V novém objektu byla prvním vzácným hostem Marie Terezie, když se v červnu roku 1743 vracela z korunovace v Praze. V letech 1911 – 12 architekt Dušan Jurkovič v budově opravil interiéry. V patře jsou místnosti s freskami od Václava Vavřince Reinera na náměty z dějin kláštera (cca 1739) a freska od Františka Xavera Balka Návštěva Marie Terezie na zámku (1762).


Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Zbraslavský zámek byl používán pro účely státních návštěv a jednání. Po revoluci v 90. letech 20. st. byl vrácen v restituci posledním majitelům Bartoňům z Dobenína a je jejich soukromým sídlem. Přístupná je jižní část areálu s anglickým parkem, přístupovými cestami, travnatými plochami. Co se týká stromoví jsou zde jak solitéry tak menší stromové skupiny. Mezi nimi vyniká galerie soch, která vznikala postupně od 50. let. V nádvoří zámku se nachází kruhová studna s kovanou mříží. V anglickém parku před zámkem, kde jsou rozmístěny různé sochy od známých autorů, je umístěn malý kruhový bazének s plastikou lachtana od Jana Laudy uprostřed. Stejná socha je umístěna i v jezírku v Kinského zahradě. Západní a severní část parku je privátní a nachází se tam socha sv. Jana Nepomuckého a Boží muka. Areál zbraslavského zámku a cisterciáckého kláštera je od r. 1995 národní kulturní památkou.

Krásná procházka parkem je tady právě nyní na podzim, kdy zlátne listí kaštanů, platanů, jírovců. Zahrada má jednu přírodní zvláštnost, napolo dutý strom, kam se rády schovávají malé děti. Ještě když byly mé dcery malé a do tohoto parku jsme chodívaly pravidelně každé léto jejich rozkmitané nožky zamířily bezpečně na tři místa. Do bunkru v dutém stromě, do jezírka k lachtanovi a nakonec si sedly na kovovou kašnu na nádvoří a kmitaly nožkama sem a tam… Park je i dnes vděčným útočištěm pro maminky s kočárky a pobíhajícími malými dětmi, ale i pro důchodce, kteří se sem aktivně přijdou projít. Lavičku k posezení totiž v celém areálu nenajdete.