Dnešní vyprávění začnu vzpomínkami na první návštěvu Jordánska,
neboť ta druhá s ní tak trošku souvisela. Tenkrát jsme cestovaly
s kamarádkou Martinou. Bylo to v říjnu 2003. I když jsme
neměly dopředu vyřízená víza, přejezd ze Sýrie byl bez problémů.
Bohužel nám ujel autobus z Damašku do Ammánu (Amman, عمان), ale
hned na nádraží, když jsme se poptávaly po dalším autobuse, k nám
přiskočil nějaký chlápek s nabídkou, že zrovna do Ammánu jede a za
500 SYP na osobu nás může do Ammánu dovézt. Jelikož se nám nechtělo
čekat až do večera, nabídku jsme přijaly.

V komentářích v předešlém dílu mě bylo vyčteno, že
nepíšu faktické informace. Nedělám to ze dvou důvodů. Za prvé mě
redakce nežádala napsat seznam jízdních řádů a ceníků, a za druhé
cestování po Sýrii je natolik jednoduché, že i nezkušený cestovatel
se musí zorientovat během pár dní. Ale v případě velké potřeby
číst pouze fakta a čísla, doporučuji zakoupit nějakého knižního
průvodce, který je vším tímto přímo přeplněn.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmýry. Cesta byla
příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme
v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také
ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu
přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel
Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu,
který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního
moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za Tartůsem.“ Tak jsme
jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve
čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na
víkend.

Do nového domova jsem dorazily až za tmy. Ale nadšení nás nabylo takovou
energií, že jsme se hned daly do úklidu a vynášení harampádí
z pokojů. Pan Nabíl nám ukázal volný pokoj v prvních poschodí,
kam jsme mohly všechno nanést.

Jelikož jsme se na úzkých schodech do prvního patra všechny motaly,
rozhodla jsem se jít prozkoumat cestu na nejbližší zastávku autobusů a
mikrobusů, abych zjistila cestu do školy.

Abú Ivan je blízký kamarád od mých kamarádů žijících
v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli
s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný
problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu,
kvůli horku, kdy Syřané se vrací na prázdniny domů, je složité.

Ráno jsme se vydali navštívit některé ze slavných míst Istanbulu.
Nejdříve jsme vešli do Modré mešity. Pokud nejsou ženy do mešity vhodně
oblečeny, žádný problém, u vchodu je možné vypůjčit si modrý
šátek.

Možná neznámý, nezvyklý, ale krásný jazyk. Jiné písmo, pro většinu
„rozsypaný čaj“, složitá gramatika, léta dřiny, a přesto nás nic
z toho neodradilo a vydáváme se dál na „cestu studií“. Ano, mluvím
o arabštině, o řeči u nás málo známé.