Rubrika: Témata

Obora, která je kusem krásné zušlechtěné přírody na okraji Prahy, se rozprostírá mezi ulicemi Ruzyňská, Na Vypichu a Moravanů v nadmořské výšce 320 až 370 metrů. Zřídil ji Ferdinand I. na místě bývalého lesa Malejov, který vykoupil od kláštera v Břevnově. Právě tam dal v letech 1555 až 8 na své náklady a podle svého návrhu arcivévoda Ferdinand Tyrolský vystavět ojedinělé dílo, letohrádek vystavěný na půdorysu šesticípé Davidovy aneb Šalamounovy hvězdy. Základem stavby jsou dva protínající se pravoúhlé trojúhelníky. Říká se, že jeden z nich značí pozitivitu a lásku, druhý je negativní. Říká se, že v tomto hexagramu, na překrytí dvou rovnostranných trojúhelníků dokáží citliví lidé pocítit přívaly energie, říká se, že na středu protínajících se trojúhelníků se vychýlí virgule… Půdorys má průměr 40 metrů stejně jako výška budovy. Sám Ferdinand I. dokonce položil základní kámen k letohrádku 27. června 1555 . Ani tento rok zřejmě nebyl náhodou. Šlo o 311. lustrum po narození Ježíše, tj. pětileté období (311×5), po němž se ve starém Římě konaly očistné oběti. Na této stavbě ve stylu renesance se podíleli italští stavitelé pražského královského dvora Giovanni Maria Aostalli a Giovanni Lucchese pod vedením Hanse Tirola, později Bonifáce Wohlmuta. Po poslední rekonstrukci, která probíhala v letech 1995 až 2000 Hvězda patří Památníku národního písemnictví a výstavní činnosti.

Výzdoba celého letohrádku je úzce přimknuta k významu jednotlivých pater. Podzemí je sama země, přízemí voda, první patro je zasvěceno vzduchu a druhé poschodí patří ohni. Druhé poschodí je běžně veřejnosti skryto, jen občas se využívá pro společenské akce. Tady je krásná mozaiková glazurovaná podlaha v tzv. Hodovním sále, která pokrývá nad 500m2 a vzor, který vytváří odpovídá geometrii stavby. Také určitě zaujme štuková výzdoba stropů s klenbou, kterou zdobí 334 polí s motivy z řecké mytologie, řeckých i římských dějin. Ostatní patra je možno si běžně prohlédnout.

Málo kdo ale ví, že letohrádek dal zbudovat velmi zamilovaný Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn Ferdinanda I., pro svoji vzdělanou a úchvatně krásnou milenku Filipinu Welserovou. Nebyla urozeného původu ač pocházela z velmi bohaté bankéřské rodiny a nemohla tedy dlít na Hradčanech. Snažil se jí tedy toto příkoří vynahradit vzácnou výzdobou letohrádku, mytologickými postavami a alegorickými výjevy. Ona se mu odvděčila láskou a tajným sňatkem na zámku v Březnici roku 1557 a povila mu syny Andrease a Karla. Žila s ním také po mnoho let na hradě Křivoklát. Jejich manželství uznal papež za právoplatné až roku 1576 a jejich synové získali svá práva. Štěstí Filipiny ale netrvalo dlouho, roku 1580 zemřela. Ferdinand Tyrolský měl vzor ve svém otci, který nechal zbudovat pro svoji manželku Annu Jagellonskou Letohrádek královny Anny a založil Královskou oboru, dnes známou jako Stromovka. Snad se mu snažil vyrovnat a sám také budoval mimořádné sídlo pro svoji lásku. Sem si ji přivedl hned po svatbě .

Původně sloužila obora ke královské honitbě, často byla využívána při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace nebo diplomatické návštěvy . Během doby své dlouhé a dramatické minulosti vývoj královské obory zahrnoval nejen období slávy a lesku, ale často krušná období válek, ničení cizími i vlastními vojsky, válečná loupení i pálení a místní i velkoplošná kácení stromů. Jako by opravdu po celou historii v tomto místě proti sobě působily dvě energie, dobro a zlo z půdorysu hexagramu.

Letohrádek ve svém nitru hostil císařská vojska z Moravy a Slezska roku 1603, byl svědkem velkolepé slavnosti Rudolfa II roku 1610, roku 1611 zde pobyl krátce král Matyáš, roku 1619 zde byl uvítán Fridrich Falcký, který se neslavně proslavil jako zimní král a v roce 1620 postavil svá vojska proti přesile habsburské armády. Tato bitva, tehdy v neděli 8. listopadu byla první bitvou třicetileté války a zpečetila osud českého stavovského povstání. Dopadla proti očekávání císařské strany porážkou českých stavů. Ze zhruba 21 000 mužů v bitvě padlo a bylo zraněno na 5 000, zatímco z protivníkovy armády, která čítala téměř 26 000 mužů padlo a bylo zraněno pouhých 700 lidí. Král Fridrich Falcký hned následující den uprchl ze země.

Hvězda ale zažila i příjemné radovánky, např. hostinu císaře Ferdinanda III roku 1637 ale i roku 1647 a 1648 pompézní císařské hony. Velké hony zde následovaly po korunovaci krále Leopolda, ale i v letech 1723 a 1734 zde byly uspořádány proslavené a velkolepé hony doplněné hostinou a zpěvy.

Od roku 1740 zde působila negativa. Nejdříve bavorský král Albrecht se svým vojskem pobil všechnu zvěř a zpustošil celou oboru. Její ničení pokračovalo i v roce 1742, kdy zde francouzská vojska hledala vojenský materiál. Do roku 1757 se zbytky obory změly takřka v mýtinu. Střídala se zde vojska Karla Lotrinského a Bedřicha II. Právě za Bedřicha II .bylo dřevo ze stromů v oboře použito pro vaření piva pro pruské vojáky v Břevnovském klášteře. Při jejich ústupu pak padlo přímo v oboře přes 1 200 Prusů. Jejich hromadné hroby, prý téměř dvoumetrových vojáků, byly objeveny v roce 1938, když probíhala úprava prostranství okolo letohrádku.

Osud letohrádku zpečetilo nadlouho rozhodnutí Josefa II , který v letohrádku roku 1779 nechal umístit střelný prach. Počátkem 19. století pak místo oživilo pořádání tzv. svatomarkétských poutí, které ale bývaly příliš hlučné a hojně navštěvované a pro časté výtržnosti brzy zakázané. Po mnoha letech roku 1850 zde byla obnovena výsadba stromů a obora nově z 86 % zalesněna. Zablýsklo se na lepší časy. Roku 1867 byla obora krátkodobě zpřístupněna pro veřejnost a roku 1874 byla s konečnou platností zrušena prachárna. Během první světové války se ale časy nehostinnosti opět navrátily. Docházelo k nekontrolovatelné těžbě dřeva. Lidé si zde za úplatu mohli těžit dřevo dokonce podle vlastního výběru. Samozřejmě spousta řemeslníků této nabídky využila a obora byla opět pustošena. Oboru pokrývaly náletové dřeviny, cesty byly i travnaté plochy zarostlé a zpustošené. Až po válce, roku 1918, se obora dostala do rukou správy pražského hradu. Její první rekonstrukce započala roku 1929 ve vlastní oboře a byla dokončena roku 1938 dokonalou úpravou plochy před letohrádkem podle návrhů architekta Josefa Sokola.

Obnovených prostor si ale návštěvníci dlouho neužili, protože opět armáda využila plochy obory při mobilizaci roku 1938. Nejdříve tady měl cvičení telegrafní prapor a pak následoval odvod koní z celé republiky. Táboření vojska i koní poškodilo celou oboru, nejvíce trávníky. Záhy přišla druhá světová válka 1939 až 1945 a místo se stalo opravnou vojenských vozidel a navíc zde probíhala stavba krytů pro oddíly SS.

Od května 1945 zde pobývaly osvoboditelské armády. Nejdříve rudá armáda s několika tisíci koní a velkým počtem hovězího dobytka, který byl určen pro její zásobování. Tuto armádu záhy vystřídala motorizovaná divize československého vojska z anglické armády a samotný letohrádek obsadil následně vozatajský oddíl generála Svobody. Vojáci jakoby byli pro tato místa po celou historii prokletím. Po válce byly částečně opraveny opět trávníky i cesty.

Podle projektu architekta Pavla Janáka byl v letech 1949 až 51 letohrádek rekonstruován. Až období let 1952 až 1996 přineslo místu klid v podobě muzea Aloise Jiráska. Od roku 1964 byla expozice rozšířena o díla Mikoláše Alše. Rok 1996 přinesl další pozitiva. Obnovu a rekonstrukci letohrádku, aby v květnu 2000 mohl být opět slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu tisíciletí byla také opravena mozaiková podlaha v Hodovní síni. Roku 2004 proběhlo další zušlechtění cest a plochy před letohrádkem. Podle projektu architekta Josefa Dubského byla pak postupně opravena opuková zeď kolem obory a bran.

Celá obora je dnes obehnána kamennou zdí se dvěma vchody, bránami Libockou a Břevnovskou a je prakticky zcela zalesněna. Porost ve Hvězdě má nejspíše návaznost na původní lesy severozápadního okolí Prahy. Bohužel v minulosti byl mnohokrát zcela zničen. Později byly lesní porosty obnoveny dubem, bukem a habrem, pak bohužel i jehličnatými dřevinami, smrkem a borovicí. Přesto jsou v Oboře Hvězda zachovány všechny rekonstrukční geobotanické jednotky. V porostech existují dosud některé unikátní staré exempláře dubů a buků. Keřové a bylinné patro se skládá převážně z nitrofilních druhů jako je bez černý, ostružiník, kuklík městský, kerblík lesní.Díky tomu je Hvězda refugiem pro velké množství živočichů, především ptáků. Ve Hvězdě bylo v roce 2002 vytipováno na 40 starých stromů, které jsou a budou ponechány až do svého úplného rozpadu. Mnohé z nich jsou stromy doupné a v nich hnízdí druhy dutinových ptáků. Pro ptáky je příznivé, že na Hvězdu navazuje i stará původní zástavba plná zahrad. Celkem se ve Hvězdě vyskytuje až na 46 druhů ptáků. Nejznámější z nich jsou pěnkava obecná, drozd zpěvný, kos černý, červenka obecná, pěnice černohlavá, sýkory a budníčci. Pravidelně zde hnízdí strakapoud velký a obě žluny. Ze savců se tu můžete potkat s ježkem západním, rejskem obecným, žijí tu ale i netopýři, bělozubka šedá, veverky obecné, zajíc polní, plšík lískový, plch velký.

Dokonce i šelmy zde mají své zástupce v podobě lišky obecné, kuny skalní a lasice kolčavy. Z plazů je tady zastoupena ještěrka obecná, vyjímečně slepýš křehký. Kdo se ale rád pokochá něhou motýlích křídel na loukách zde najde okáče Lasiommata maera, můru Dichonia aprilina a motýlka Fabiola pokornyi. Žije zde i několik druhů brouků, z nichž nejvzácnější je Eutheia scydmaenoides orientalis, který žije právě v dutých stromech. Najdeme zde množství cest a cestiček už původních vedoucích a sbíhajících se přímo u letohrádku nebo volně vyšlapaných neoficiálních cest a cestiček od náruživých návštěvníků obory. Po cestách se dá nejen procházet, ale i jezdit na kole a běhat. V zimě tu najdete i běžkaře.V létě se dá v poklidu relaxovat na nově zatravněných plochách s kvalitním trávníkem vhodným k piknikům a dlouhodobému odpočívání. V roce 2006 zde dokonce proběhnul orientační závod vozíčkářů, na jaře 2007 tréning ve cvrnkání kuliček, 7.7. 2007 zde proběhla soutěž 30. ročník Běhu oborou Hvězda. Místo je velmi často užíváno k různým sportovním akcím. Letohrádek byl roku 1962 zařazen na seznam národních kulturních památek.

Jako malá holka jsem pochopitelně milovala pohádky, ale o to víc jsem dokázala hodiny večer před spaním poslouchat babiččiny zážitky. Vždycky, když se mě zeptala, jestli pohádku odpověděla jsem: „ Ani ne babi, raději zase něco ze života“. Několik generací naší rodiny prožilo svůj život v těsné blízkosti Královské obory. Byla takovou naší zelenou mámou, útočištěm radostí i bolestí, mládí i stáří. Kdysi jsem tu psala o řece Vydře a nazvala jsem jí svou srdeční záležitostí. Z pražských zahrad a parků je takovou mou opravdovou srdeční záležitostí obora Stromovka a tak bude mé vyprávění o ní poněkud delší než jsem původně plánovala.

První královská obora se rozkládá dnes vedle holešovického Výstaviště, mezi ulicemi Za elektrárnou, Nad Královskou oborou a slepým ramenem Vltavy, tzv. Malou říčkou. Její dnešní výměra je přibližně 90 ha a leží v nadmořské výšce 185 až 220 metrů. Pro všechny generace je od nepaměti čistým a rozsáhlým místem pro procházky, některé cesty umožňují dokonce jízdu na koni. Přístupná je z Letné, Bubenče a od Výstaviště. Do Stromovky se lze dostat i z Tróji, přes Trojskou lávku – pouze pro pěší. Po vyznačených trasách můžete jezdit na kole nebo kolečkových bruslích. Na rozlehlých travních plochách si můžete udělat piknik, projít se dá kolem jezírek a posedět na mnoha lavičkách.

Podle dochovaných zpráv založil oboru patrně již v 60. letech 13. století český král Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) na území osady Ovenec. Víme ale, že první přímé písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1319. V této době zde byla postavena první stavba a to tribuna pro rytířské turnaje. Na přelomu 15. a 16. století v ní z podnětu českého krále Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516) vyrostl lovecký hrádek. O oboru se zpočátku starali královští lovčí, později písaři a inspektoři Pražského hradu. Rozloha v roce 1536, po zaměření a po obehnání zdí, činila cca 84 ha. Přesně to bylo 1500 krát 1000 kroků – pro porovnání nyní po sloučení se štěpnicí a různých úbytcích ploch má cca 89 ha.

Vrcholu své existence obora dosáhla v 16. století za panování císaře Rudolfa II. (1576 – 1612), který nechal v 90. letech přestavět lovecký hrádek na vyhlídkový letohrádek. 1585 byla rozšířena západním směrem k „Císařskému mlýnu“, který byl přestavěn v roce 1583. V roce 1594 zde byla vybudována podle plánů Jana Gargioliho grotta s portálovým průčelím. Za galerií byla založena terasová zahrada s obdélným bazénem. Ve stejné době došlo k výraznému rozšíření stávajícího rybníka a vybudování dalších tří menších za účelem chovu pstruhů a vodního ptactva. Byla založena i bažantnice. Kvůli zásobování velkého rybníka vodou z Vltavy byla pod Letnou proražena štola, známá pod názvem Rudolfova, dlouhá 1097 metrů. Sloužila a opět slouží k napájení rybníků vodou z Vltavy. V roce 1598 byl ve východní části obory založen Zelený rybník.

V období třicetileté války (1618 – 1648) došlo ke zpustošení porostů i staveb obory. Po válce byly obnoveny oborní zdi, aby se zde koncem 17. století mohla chovat četná lovná zvěř. Od Prašného mostu vedla k oboře přímá alej, původně vysázená lípami, později jírovci Od roku 1664 je obora propojená s Hradem. V letech 1689 – 1691 byla u velkého rybníka zbudována Královská dvorana s velkým sálem, zdobeným freskami Jana Jakuba Stenifelse z roku 1691, představující Apollona na slunečném voze a další mytologické výjevy a mostek na ostrov. Dvorana – dolní letohrádek byl v roce 1791 upraven na zahradní restauraci. Ta byla 1855 architektem Bernardem Grueberem přestavěna v novogotickém stylu. Roku 1882 získal objekt do pronájmu Václav Šlechta, jehož rodina zde provozovala restauraci (původ lidového názvu „Šlechtova restaurace“). Byly to doby velké slávy restaurace i královské obory. V dnešní době je tzv. Šlechtova restaurace v katastrofálním stavu.

Do této zahradní restaurace chodívala moje prababička s manželem na pivo, které zde bývalo vyhlášené. Nosívala podle tehdejší módy hedvábné vycházkové šaty až na zem a velký klobouk zdobený ovocem nebo květinami. Když byla velká horka nad hlavou nosila bílý látkový slunečník s krajkou. Tyhle dobové fotky mám opravdu ráda. Časy dávno minulé. Na fotce jsem našla i moji babičku. Právě tam po Stromovce ji vozívali v proutěném kočárku s obrovskými kolečky. Později moje babička tam v těch stejných místech v doprovodu své chůvy vozívala v kočárku panenky a v bílých krajkových šatičkách až na zem poskakovala přes zablácené cesty, tenkrát tam prý bývala jen tráva a rozježděná hlína. Restaurace měnila své speciality, i babička vyrostla a chodívala do Stromovky na tajné vycházky s mládenci a vždycky se prý zastavila na krátké posezení právě v této restauraci. Nechodila na černé pivo, ale prý na vídeňskou kávičku. Po letech, když byla vdaná, pobíhal po Stromovce můj otec s bratrem a vůbec to prý nemívali lehké. Babička se sice zabavila s přítelkyněmi, ale oni chlapci byli pod bedlivým dohledem dvou babiččiných služek. Obzvlášť Nan bývala velmi přísná, ale uhlídat se je většinou stejně nepodařilo. Často prý v krátkých bílých sportovních kalhotách a bílé košili s kravatkou nebo v klasickém námořnickém oblečku skončili v některém z rybníků nebo na dně říčky obalení blátem. Když byla Nan dobře naladěná, dovolila jim vzít s sebou velké dřevěné koloběžky s ohromnými koly. To se pak rychle dalo dostat z dozoru a jezdit s větrem o závod.

V lednu 1950 zemřel majitel restaurace, která byla známá a hojně navštěvovaná takřka všemi Pražany. Šlechta zemřel na infarkt hned poté, co odmítl začlenit svůj podnik do podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy. Doby slávy a romantiky byly ty tam. Babička tenkrát i slzu uronila, protože tím skončila celá jedna další její životní epocha. Těch slz návazně uronila mnohem víc, protože vzápětí přišla i o svého manžela, mého dědečka, který jako akcionář všech velkých továren v republice přišel komplet o všechno, co celý svůj život budoval. Jediné, co dodnes zbylo byly výpisy tehdejších velkých bank s nulovými konty. Tenkrát jsem ještě nebyla na světě, příběhy lidských osudů spojených se Stromovkou a s rodinou znám z vyprávění, ale roztomilé na tom bylo, že Nan, tatínkova chůva ( jmenovala se Anna, ale tatínek jako maličký jméno neuměl pořádně vyslovit) k nám chodívala do svých 87 let dokud nezemřela, tedy v době, když jsem se sem na svět dostala i já, a tatínek jí celý život říkal Nan a ona mé babičce milostpaní. Nasmály se spolu a navyprávěly a taky navzpomínaly (mimo jiné i na Stromovku) a vídeňskou kávičku jsem jim k tomu vařila já. Vzpomínaly na krásné romantické písně a tancovačky pod širým nebem a na to jak se právě tady ve Stromovce scházela skoro celá Praha a místo koukání na televizi, se prý vedl čilý společenský život.

Restaurace pak byla v provozu do 70. let 20. století.To jsem tam občas zašla já se svými rodiči, kteří si dávali pivko na obyčejných dřevěných lavicích venku. Bylo to tam takové zkrátka prosté hospodské posezení pod stříškou. Žádné zahradní slavnosti nebo čaje o páté, žádné říhající koně na cestě, prostě samota u cesty z asfaltu. Vždycky jen pár lidí. V roce 1978 a 1980 objekt vyhořel, byla to dokonalá zkáza. Babičce bylo už přes 80 let a neváhala se vydat na cestu spolu s Nan, aby se na místo podívala. A nebyla by to babička, aby zase slzičku neuronila. Do roku 1989 byl objekt provizorně zastřešen. Královská dvorana byla v majetku ministerstva kultury a následně Státních restaurátorských ateliérů. Později přešla na Fond národního majetku, v roce 1995 na hl. m. Prahu. O rok později byla svěřena Praze 7.

Dnes je na toto místo velmi smutný pohled, posoudit můžete na fotografiích pod článkem. Na torzo Šlechtovy restaurace z boku navazuje oplocená plocha s jírovci maďaly, kdysi využívaná za mého dětství jako letní restaurace. Bývalé komunistické lavice a stoly s provizorním zastřešením o kus dál tam za plotem stojí opuštěné dodnes. Je tam i napůl zničený stánek pro rychlé občerstvení a skrz poničený plot můžete nahlédnout.

Ale zpět k historii. Roku 1689 – 1693 byl na břehu rybníka vybudován altán a současně na ostrově uprostřed rybníka byl zbudován malý pavilonek. Tehdejší modelace terénu je dodnes patrná. Jsou dodnes zachovány hráze velkého rybníka (ve tvaru podkovy) i ostrov (vyvýšenina – tzv. dubový pahorek) je patrný se svými vzrostlými duby dodnes. V průběhu 17. a 18. století se stávala obora častou obětí válek, její částečná obnova se uskutečnila v období po roce 1742. Roku 1792 při korunovaci Františka I. zde probíhala dožínková slavnost, kdy byl opraven letohrádek. Později se zde pořádaly ukázkové svatby dle národních zvyklostí. Z téhož roku je zmínka o vypuštění rybníka, na jehož dně byl zřízen taneční parket.

Stromovka se proslavila dnem 30. 10. 1790, kdy zde uskutečnili hrabata Blanchard a Šternberk první let balónem v Českých zemích. V roce 1804 pak byla Stromovka díky Rudolfu Chotkovi zpřístupněna veřejnosti. Připomínkou je deska osazená do nástavce vstupní brány z Gotthardské ulice. V letech 1805 – 1811 došlo k novogotické přestavbě rudolfínského letohrádku, který se následně stal letním sídlem královských místodržících, odtud název Místodržitelský letohrádek. Během 19. století prošla zeleň Stromovky změnami a byl vybudován krajinářský park (částečně podle projektu J. Braula a J. Wünschera), ve 2. polovině století byl vysušen rybník a upraveno jeho dno s parketem, vybudována restaurace, kočárová silnice a založeno rosárium podle zahradníka Karla Rozínka.

V letech 1840 – 1845 do parku zasáhla stavba železnice Praha – Drážďany, která jej rozdělila na dvě části, a stavba Buštěhradské dráhy v roce 1867, vedoucí po jižním okraji. V roce 1891 pak byla východní část obory vyhrazena pro pořádání Zemské jubilejní výstavy a získala zahradní úpravu, výrazně odlišnou od celku. Hlavními projektanty výstavy se stali Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl, sadovou úpravu garantoval František Thomayer. Vyměřovací práce začaly v březnu 1890. Současně byl císař František Josef I. požádán, aby nad výstavou přijal protektorát. V květnu 1890 započala stavba výstavních budov. Začala se stavět Strojovna a vyrůstat konstrukce Průmyslového paláce. Na sklonku roku 1890 přišla do Prahy povodeň, která neměla obdoby. Pobořila Karlův most a staveniště pro budoucí výstavu v Královské oboře proměnila v ohromné jezero. Přesto dne 15. května 1891 byla výstava slavnostně zahájena za zvuků Dvořákových fanfár. Úvodní projev měl arcivévoda Karel Ludvík. Slavnostního otevření se zúčastnili ministři vídeňské vlády Gautsche, Pražák, Bacquehem, Záleský, místodržitel hrabě František Thun, maršálek kníže Jiří Lobkovic, poslanci zemského a říšského sněmu, představitelé české šlechty a podnikatelů, mimo jiné i moje prababička a pradědeček. Až do roku 1991 nám zůstal doma uschován certifikát, který opravňoval opět 2 návštěvníky k výstavě za celých 100 let zdarma. Tenkrát roku 1991 jsem ho ráda využila, akorát jsem se v tom roce vdávala a certifikát jsem použila se svým novomanželem a dodnes mě mrzí, že jsem o něj jako o raritu přišla, protože mě pořádající donutili jej skutečně odevzdat. Je jen škoda, že žádný certifikát pro rok 2091 pro svá pravnoučata jsem nedostala. Určitě bych ho stejně jako prababička a babička nosila jako oko v hlavě.

Ještě bych ráda připomněla, že Křižíkova fontána rozkládající se za Průmyslovým palácem byla tehdy největší technickou atrakcí výstaviště. Tenkrát tam byly barevné proudy vody nasvětleny a vrhány až do výšky 25 metrů. Teprve večer ožívala výstava zvláštní atmosférou, kterou s sebou přinášelo elektrické světlo. Byly to desítky žárovek a obloukovek rozmístěných po celém výstavišti. Ani parabolický reflektor neupoutal prababičku tolik jako elektrický vodotrysk. Světelná fontána, kašna plná barevných světel, která ožívala se setměním. Tento zážitek si pečlivě zapsala do deníčku.

O roce 1991 mohu vyprávět já, po sto letech. 15. května 1991, zažila fontána renesanci na svém původním místě. Pod vedením architektů Zdeňka Staška a Milana Honzíka realizoval Projektový a architektonický ateliér Praha novou fontánu. Dnes zabírá vodní plocha 1 500 m2 a světelný zážitek zajišťuje 1 248 světlometů. Před zraky veřejnosti je ukryto 24 čerpadel s výtlakem do dvaceti metrů. Celý systém je plně automatizován a řízen počítačem. I pro mě bylo první spatření hry vody a světel doprovázené hudbou a tmou jedním z nejkrásnějších životních zážitků. A věřte, že se nedalo nevzpomenout na prababičku, která na stejném místě stála před sto lety v němém úžasu jako já po boku svého muže.

Moje babička mi těsně před svými stými narozeninami vyprávěla příhodu, kterou znala od své maminky právě ze Zemské výstavy 1891. Prý po celou dobu výstavy denně putoval tady do výše s účastníky z obecenstva balon captif zvaný Kysibelka, který byl majetkem podnikatele Hoffmanna a velkou atrakcí tady, řízený nezkušeným kapitánem Wolffem . Jednoho dne s ním byla podniknuta první volná jízda, které se kromě dvou zřízenců podniku (bez kapitána) zúčastnil nadporučík p. Vondruška. Po krátkém letu ale tento balon nad Bubny (dnešní Bubeneč) praskl a spadnul s výše asi 700 m na továrnu Ant. Reissenzahna v Bubnech, a tam se vznítil a shořel. Šťastnou náhodou se prý nikomu z lidí v baloně nic moc nestalo a tak se lidé utvrdili v tom, že Bůh létání balonem přeje a další pokrok byl tady.

Roku 1850 došlo původně k částečné úpravě Královské obory, kdy byl v prostoru západně od hráze založen tzv. Tiergarten, dnes Starý park a roku 1886 zde bylo vysazeno více než 8 000 jehličnatých stromů. V roce 1896 došlo k záboru části obory při budování Akademie výtvarných umění.

Od roku 1898 zde stojí Maroldovo panorama s proslulým obrazem Luďka Marolda „Bitva u Lipan“ – nyní součást Výstaviště. Tam jsem byla také nejméně šestkrát. Bylo to takové místo určené k pravidelné návštěvě nás žáků a později studentů z Prahy 6.

Ve vlastnictví a správě hl.města Prahy je Stromovka od roku 1949. Podle projektu architekta Jaroslava Fragnera je tady od roku 1961 Planetárium, kam jsem jako holka chodila později pravidelně se školou. Bylo krásné zaklonit se a vidět stovky hvězd, programy pro školy tady pořádané byly vždy napínavé a hravé, seděli jsme ani nedutali. Roku 1968 došlo k dalšímu rozsáhlejšímu úbytku plochy Královské obory výstavbou zastupitelského úřadu Sovětského svazu. Ten tam také sídlí dodnes.

Královská obora – Stromovka je plochou zeleně I. významové kategorie v systému zeleně města tj. plochou mimořádného významu. Současně je Královská obora Zvláště chráněným územím dle zákona ČNR č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny a podléhá také plánu péče o zvláště chráněné území. Chráněným územím prochází biokoridor lokálního Územního systému ekologické stability se dvěma biocentry. V těsném sousedství prochází nadregionální biokoridor „Vltava“. Tento historický park je rovněž chráněn dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších změn a doplňků. Údržbu provádí firma Pavel Langmayer – zahradnické práce. Královská obora je ve vlastnictví Hl.m.Prahy, ve správě odboru životního prostředí Magistrátu hl.m.Prahy a Městské části Praha 7.

Pamatuji si, když jsem tady jezdívala na kole, jak roku 1974 vypouštěli rybníky a proběhla jejich rekonstrukce. Byly zvýšeny zaplavované plochy původního dna rybníka. Bylo mi v té době 10 let a na rybníky i dozadu na slepé rameno, na říčku jsme s holkama ze školy chodívaly bruslit. Říčky zamrzala jen část, ale pokud byla tuhá zima bruslilo se na dlouhé ploše úžasně. Jen těch modřin a boulí, když zamrzly do ledu kořeny stromů u vymletých břehů. Také si pamatuji na rok 1997, kdy byla zprovozněna po dokončené rekonstrukci Rudolfova štola, pro Prahu 7 to tenkrát byla velká sláva.

Vzpomínám, jak jsem v letech 1997 – 2000 chodívala do Stromovky se svýma dvěma malýma holčičkama, jezdily tady ještě na koloběžkách právě okolo těch rybníků, kde jsem kdysi bruslívala a zase probíhalo kompletní vyčištění všech rybníků s provedením obnovy břehů. Zase byly po 3 roky vypuštěné, blátivé a smutné. Kačeny běhaly po trávníku a nevěděly co si počít. Krmily jsme je a přitom jsem dětem vyprávěla jak je čistili, když mě bylo 10 let a jak ten čas nezadržitelně letí. Některé věci ale zůstávají po staletí stejné. Dneska sem zase jiné maminky s dětmi chodí krmit ptáky a hlavně všudypřítomné veverky, kterých je tu takřka bezpočet, od zrzek až po černé. Jenže dnes jsou plaché, sotva by přišly a posadily se na ruku jako dřív. Kdysi dávno jsem si jako copatá okatá holka sedla na bobek a natáhla do dáli ruku s rozloupnutým ořechem a tiše čekala. Vždycky přišly, opřely se packama o mé drobné prstíky a v klidu si vydolovaly pochoutku. Dneska si vezmou jen ořech hozený do dáli a rychle jak s větrem o závod s ním odběhnou.

Roky už probíhá revitalizace Stromovky, roku 1998 bylo založeno manžely Maurerovými a Martinou Navrátilovou občanské sdružení 3duby, které má v programu napomáhat při obnově Stromovky. Odvedli spoustu práce. Roku 1998 byly nainstalovány 3 nové dřevěné mostky přes odvodní kanál, jsou krásné a zapadají do prostředí.

Ještě bych se zmínila o některých unikátních stromech v oboře. Najdeme zde největší topol černý v Královské oboře a v Trojské kotlině. Unikátní exemplář roste v luhu u rybníčků. Jeho mimořádně pravidelná koruna převyšuje o kus všechny okolní stromy. Protože roste v zamokřeném místě, vyvinuly se u něj mimořádně mohutné kořenové pilíře, jejichž rozpětí dosahuje až 4 metrů. Výška stromů činí asi 40 metrů. Topol vyrostl v 60. až 70. létech 19. století. Jilm habrolistý u parkoviště za Výstavištěm je jeden z mála starých žijících stromů tohoto druhu v Praze. Jilmy habrolisté a jilmy drsné byly druhy nejvíce postižené tzv. grafiózou, chorobou vyvolávanou houbou Ceratocystis ulmi. Její epidemie vrcholila v 70. a na počátku 80. let a zahubila většinu starých jilmů téměř po celé Evropě. Nejstarší duby letní rostou na vyvýšenině uprostřed parku. Kdysi to býval ostrůvek uprostřed velkého rybníku; koncem 17. století byl upraven a na něm postaven gloriet, který později beze stopy zmizel. Za mého dětství bylo právě toto místo největším útočištěm veverek ve Stromovce, právě tady jsem natahovala tu ručku s oříšky.

Naposledy jsem se byla Stromovkou projít v říjnu 2007 s kamarády se serveru Photopost. Nebyla jsem v těchto místech už řadu let a byla jsem překvapena svěžestí a krásou. Nejen, že na podzim to tu hrálo všemi barvami, dokonalá paleta, ale všechno tady, zelené plochy, rybníky, vzrostlé stromy, dětská hřiště, lavičky, všechno mělo svůj řád a jevilo se to na správném místě. Prostě celá Stromovka byla harmonická, opravená a upravená co se týče zeleně a rybníků. Zase jsem tam potkala spousta ptáků i veverek, a nejen jich i krmítek. A nostalgicky jsem si zavzpomínala. Oboru jsem opustila po té, co jsem prošla okolo Místodržitelského letohrádku, který je hlavním bubenečským vstupním prostorem do obory. Je zde terasa s vyhlídkou na Královskou oboru, horizont Troje i Bohnic.