Témata – 84. stránka – Cestovatel.cz

Vánoce v Melbourne a Silvestr na Tasmánii

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Vánoce v australské rodině v Melbourne

K našim hostitelům Prue a Markovi jsme dorazili den před Štedrým dnem. Tak tak jsme to tedy stihli. Na Štědrý den jsme téměř celý den odpočívali, neboť jsme měli za sebou dlouhý úsek, museli jsme hodně spěchat, abychom dorazili včas. Samotný Štedrý den se v Austrálii neslaví tak jako u nás. U protinožců není státní svátek a lidé jdou běžně do práce. Neprobíhá ani štědrovečerní večeře, ani se nerozdávají dárečky. Spíše se všichni na Vánoce připravují, shánějí poslední dárky, vaří se, zdobí atd. Jakási „štědrovečerní hostina“ je až 25.12. odpoledne a dárky se rozbalují hned po snídani, kterou pro nás byl ovocný salát s jogurtem. Mezi rozdáváním dárků a odpolední hostinou mnohé rodiny ještě chodí na procházku do parku, zahrát kriket atd. Nelze ale říci, že je toto typický průběh australských Vánoc. Ten v podstatě ani neexistuje. Austrálie je multikulturní, tradic je mnoho. Ale způsob, jakým svátky slaví naši hostitelé je prý nejčastější. Na hostině se podávají různé pokrmy – v mnoha rodinách ryby či mořské plody a také velmi často pečená krůta (náš případ).A abychom si trošku připomněli naše české Vánoce a ukázali Markovi a Prue naše zvyky, udělali jsme typický český bramborový salát. Pro nás netradičně na stole nebylo žádné cukroví, jenom ovoce a různé druhy oříšků a mandle.

Dlouho jsme s Renčou nevěděli, co našim hostitelům koupit za dárek. Nakonec jsme ale dostali super nápad – koupili jsme jim nádhernou knihu (průvodce) po České a Slovenské republice. Je tištěna na lesklém křídovém papíře s množstvím úžasných fotek československých zajímavostí. Fakt povedená kniha. No a jako doplněk se nám podařilo v Melbourne sehnat i plzeňský Prazdroj. Mark i Prue byli z dárku nadšeni, neboť příští rok plánují dovolenou na kolech do Evropy a tak tato kniha byla pro ně zároveň pozvánkou do naší země. Oba slíbili, že určitě přijedou.

Během následujících dní strávených v Melbourne jsme provedli generální revizi všeho vybavení, vše vyprali, vyčistili, seřídili kola atd. To vše je třeba jednou za čas udělat, aby se mohlo pokračovat dál.

Dalším, pro nás velmi netradičním, zážitkem byla návštěva mezinárodního utkání v kriketu mezi Austrálií a Indií. Kriket je totiž u Australanů velmi populární a zápasů se účastní desetitisíce fanoušků. Tenhle se zrovna konal na obrovském olympijském stadionu, kam se vejde přes 100 tisíc diváků. I když jsme si byli kriket na vlastní kůži vyzkoušet den předem, moc jsme pravidlům neporozuměli a hlavně nechápali, jak davy fanoušků mohou takto šílet. Nám tento sport přišel velmi nudný a zdlouhavý. Jeden zápas se totiž hraje třeba 3–5 dní! Co se nám ale strašně líbilo, byla atmosféra na stadionu. To byl fakt super zážitek. V jednu chvíli dokonce na hřiště mezi hráče vběhl nahý fanoušek a běžel po celém hřišti, než ho ochranka zpacifikovala a odtáhla do zákulisí. Tahle sranda ho prý přijde na 6000 AUD,v přepočtu asi 100 tisíc korun.

Během týdne stráveném v tomto druhém největším městě Austrálie jsme také zavítali několikrát do centra, abychom si ho prohlédli. Melbourne na nás zanechalo velký dojem. Je to krásné, čisté a zelené město s evropským nádechem. Je tu totiž velká komunita Němců, Italů a hlavně Řeků. Pro cyklisty tu mají plno parádních cyklostezek a pro ostatní spousty parků atd. S Renčou jsme se shodli, že tady by se nám na bydlení opravdu líbilo. Velmi zajímavé je, jak zde celkem dobře k sobě zapadají staré kamenné stavby a obrovské skleněné mrakodrapy.

S Markem a Prue se loučíme 29.12. ráno a míříme do přístavu, kde na nás čeká loď, která nás během 9ti hodin převáží na Tasmánii, největší svazovou republiku Austrálie. Cesta trajektem proběhla bez problémů, část jsme prospali a část strávili v lodním kinosále, kde proběhla velmi zajímavá beseda o tasmánské fauně, hlavně o ohroženém živočichu jménem Tasmánský čert (Tasmanian devil).

První kilometry Tasmánií a první dojmy z ní

V podvečerních hodinách připlouváme do přístavu Devonport a odtud se vydáváme k východnímu pobřeží. Hned na prvních desítkách kilometrů poznáváme základní rozdíly mezi pevninskou Austrálií a ostrovní Tasmánií. Tasmánie je mnohem zelenější, je tu mnoho lesů, všude jezera, potoky, řeky… Také je zde hodně kopců a hor, svěžejší vzduch a s tím spojené nižší teploty. Řádově o 5–10 stupňů méně než na kontinentu. Pro cyklisty jedině dobře.

První noc v Tasmánii spíme na pozemku u místních farmářů a ráno když se probouzíme, u stanu vidíme černoušky. Farmářka totiž nemohla mít vlastní děti a tak spolu s manželem adoptovali tři děti z Etiopie. K snídani nás pozvali do sadu, kde bylo mnoho druhů ovoce – maliny, ostružiny, kanadské borůvky a další. To byla dobrota.

Silvestr na Tasmánii uprostřed buše na maďarské farmě

V podvečer před Silvestrem dorazíme do Lilydale na maďarskou farmu, kam nás naši hostitelé pozvali, když jsme se s nimi potkali před mnoha týdny na Nullarbor Plain. Tato, původem maďarská rodina emigrovala v 80. letech do Perthu a když už je komerční způsob života ve městě přestal bavit, koupili si část pralesa na Tasmánii a odstěhovali se tam. První měsíce žili ve stanu a postupně káceli stromy, z nichž si pak postavili srub, na vykáceném prostranství začali pěstovat zeleninu, ovoce a vinnou révu. Vše pouze pro vlastní potřebu. Pan domácí, Sandor, je technik a konstruktér a tak si sestavil svou vlastní vodní elektrárnu, která vyrábí energii pro celou farmu. Vodu mají přímo z pramene z hor, pečou si vlastní chleba, pěstují zeleninu a ovoce, takže jsou v podstatě soběstační. Tento život všichni velmi milují a jsou také patřičně hrdí na vše, co si sami uprostřed pralesa vlastníma rukama vybudovali.

S těmito přátelskými lidmi jsme strávili Silvestr a zůstali u nich celkem 3 noci. Na silvestrovský oběd jedeme všichni na další maďarskou farmu poblíž, kde je celkem asi 20 lidi různých národností, kteří se pravidelně setkávají. Oslava Silvestra probíhala u našich hostitelů ve srubu uprostřed buše ve velmi přátelském a klidném duchu. Žádné opíjení se nebo ohňostroje, prostě jen pohodové klábosení, hraní karet a celkově fajn atmosféra. Nový rok trávíme ještě na farmě a druhého ledna už vyrážíme dál vstříc dalším tasmánským zážitkům…

O Tasmánii více v další reportáži.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocestovani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Cyklocestovatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Domov objektivem cestovatelů na festivalech a veletrzích

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů skončila loni
v říjnu na veletrhu Invex, kde byli vyhlášení vítězové. Snímky
z finálového kola jsme vytiskli na formát A3+ a vystavili na několika
cestovatelských akcích. Z prostorových důvodů ale nebylo vždy možné
vystavit všechny fotografie. Připravili jsme proto i menší
prezentační variantu výstavy.

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů skončila loni v říjnu na veletrhu Invex, kde byli vyhlášení vítězové. Snímky z finálového kola jsme vytiskli na formát A3+ a vystavili na několika cestovatelských akcích. Z prostorových důvodů ale nebylo vždy možné vystavit všechny fotografie. Připravili jsme proto i menší prezentační variantu výstavy. Velké fotografie poputují převážně po galeriích a malou prezentační výstavu potkáte na dalších akcích, kterých se budeme účastnit.

Snímky z fotosoutěže, termíny výstav a informace o dalším ročníku naleznete na webu fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů, kde naleznete i mapy s vyznačenými místy pořízení fotografií a popisem místa. Získáte tak 363 tipů pro vaše další cesty po České a Slovenské republice.

Invex – vyhlášení výsledků

Na loňském Invexu (23.-27. 10. 2007) proběhlo vyhlášení výsledků v rámci doprovodného programu na stánku hlavního partnera soutěže – firmy ZONER sofware. Vítězové získlali program Zoner Photo Studio 10, knihy a slevové kupóny na kurzy IDIFu, kupóny na nákup u HUMI a knihy z vydavatelství Zoner Press a Oftis. Na snímcích z fotosoutěže se také prezentovala nová funkce Zoner Photo Studia 10 pro vyhledávání dalších snímků v okolí místa pořízení. Velké fotografie zbobily jednací prostory stánku a několik návštěvníků mělo vážný zájem o jejich zakoupení.

Rajbas – Outdoor – Kotlík, Blansko

Na tomto vydařeném cestovatelském festiválku v Blansku (23.-24. 11. 2007) se nám povedlo vystavit všechny snímky na velmi exponovaném místě v předsálí. Návštěvníky zaujaly nejen fotografie, ale i GPS souřadnice místa pořízení. Několik cestovatelů se zajímalo i o techniku tisku. Všechny snímky jsou vytištěné na fototiskárně EPSON Photo Stylus R2400, která tiskne pomocí osmi pigmentových inkoustů. Díky technologii tří černých inkoustů lze vytisknout i černobílé fotografie a perfektní světle šedá místa na snímcích s tekoucí vodou…

Po těchto akcích začala příprava snímků na výstavu. Některé z nich jsme museli vyčistit nebo přetisknout, protože se během převozu a instalací v exponovaných prostorách nechtěně poškodily. I z tohoto důvodu vznikla prezentační varianta výstavy, která se bude používat na akcích. Velké fotografie jsou nyní nalepeny na deskách a zapaspartovány. Vypadají tak elegantněji a mělo by se snížit i riziko poškození při přepravě.

RegionTour 2008, Brno

Na veletrhu RegionTour (10.-13. 1. 2008) jsme měli poprvé vlastní stáneček, kde jsme prezentovali naši činnost. Fotografie zdobily stěny stánku a také jsme promítali všechny snímky včetně popisků. Lidé se zastavovali a prohlíželi fotografie míst, o kterých často ani nevědí. Velmi častý dotaz zněl na místo, kde se nachází větrný mlýn Vrátno zachycený Tomášem Kyptou. Snímek v loňském ročníku zvítězil a jeho autor získal hodnotné ceny od partnerů. Správnou odpověď jistě naleznete pomocí mapy na stránkách fotosoutěže, ale malá nápověda zní: 50° 26′ 40″ N, 14° 42′ 05″ E.

Camera Slovakia 2008, Bratislava

Tento cestovatelský festival plný promítaní a výstav fotografií velmi dobře doplňuje slovenské veletrhy cestovního ruchu. Výstavu snímků jsme měli na stánku firmy Zoner, kde jsme podobně jako na RegionTouru promítali všechny snímky s popisky. Po této prezentaci „v cudzině“ se do příštího ročníku snad zapojí i více slovenských fotografů, kteří představí skrytá místa jejich domoviny…

Pořádáte cestovatelské akce nebo promítání? Máte nevyužitý výstavní prostor? Máme několik ještě volných termínů, kdy bysme u vás mohli uspořádat výstavu nebo prezentovat projekt. Napište mi na milank (at) cestovatel.cz nebo zavolejte na 733 518 070.

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny VII. díl – Volný čas a informace

V komentářích v předešlém dílu mě bylo vyčteno, že
nepíšu faktické informace. Nedělám to ze dvou důvodů. Za prvé mě
redakce nežádala napsat seznam jízdních řádů a ceníků, a za druhé
cestování po Sýrii je natolik jednoduché, že i nezkušený cestovatel
se musí zorientovat během pár dní. Ale v případě velké potřeby
číst pouze fakta a čísla, doporučuji zakoupit nějakého knižního
průvodce, který je vším tímto přímo přeplněn.

V komentářích v předešlém dílu mě bylo vyčteno, že nepíšu faktické informace. Nedělám to ze dvou důvodů. Za prvé mě redakce nežádala napsat seznam jízdních řádů a ceníků, a za druhé cestování po Sýrii je natolik jednoduché, že i nezkušený cestovatel se musí zorientovat během pár dní. Ale v případě velké potřeby číst pouze fakta a čísla, doporučuji zakoupit nějakého knižního průvodce, který je vším tímto přímo přeplněn.

Pravdou je, že z každého města vyrážejí autobusy na všechny strany každou hodinu, dá se domluvit i mikrobus, taxík. Možností je hodně. Všechny tyto možnosti jsou pro nás neskutečně levné. Např. cesta autobusem z Damašku do Aleppa (Halab, حلب) – trvá 6 hodin, stála 150 SYP. Většinou máte 3–4 autobusové firmy, které vyrážejí ve stejnou dobu a liší se malými částky. V létě 2007 byl kurz – za 40 Kč 100 SYP.

Jídlo je také levné, nemusíte se bát jíst na ulici, pít vodu z kašen. Voda v Sýrii je čistá a nezávadná, a když to večer a ráno vydezinfikujete slivovicí nebo místní kořalkou Araqem, nebudete mít problém. Pokud samo má někdo imunitu slabší, balená voda je k zakoupení v obchodě na každé ulici. Přeci jen to není severní Afrika a klima je blízké tomu našemu, tak žádné strachy.

Různé výborné placky, které jsou od masových, sýrových, zeleninových, stojí od 6 – 10 SYP. Miska chummusu (kaše z cizrny), fůlů (boby) s arabským chlebem a zeleninou stoji od 50 SYP.

Doporučuji pít hodně jejich výborný černý, silný čaj, většinou hodně sladký, který v horkém létě zažene lépe žízeň a tekutina vydrží v těle lépe než voda. Vodu hned vypotíte a můžete mít problém s dehydratací.

Prostě ve zkratce řečeno, největší náklad je cesta, letenky se v průměru pohybují kolem 16tis. Kč (zpáteční), přímý let z Prahy zatím není, ale myslím, že jej mají ČSA v plánu, let trvá kolem 4 hodin, autobusem nám to vyšlo na 5tis. Kč (zpáteční), cesta trvala 3 dny a přesedalo se v Sofii, Istanbulu a Antákii. A ostatní věci, jako ubytování, cestování, vstupy, strava je ve srovnání s cenami v ČR zanedbatelná. Jako v každém městě máte hotely levné, dražší a drahé. Pro levné ubytování je lepší hledat hotely ve staré části Damašku či ostatních měst. Ceny v létě díky sezóně mohou být vyšší než na podzim a na jaře. Také se dá domluvit v některých hotelích spaní na střeše za symbolickou cenu. Většinou se ubytování pohybuje od 240 SYP do 500 SYP za dvoulůžkový pokoj. Spaní na střeše bylo v roce 2004 za 80 SYP.

Jak už jsem několikrát naznačila, krásu země tvoří lidé. To by vás mělo zajímat více, než jen ceny a kolik co stálo. Proto jediná má rada je, otevřít mysl, sbalit se a vyrazit… Vše ostatní již pochopíte na místě.

Byla jsem požádána, abych napsala něco ze svých osobních zkušeností, které jsem doposud za 9 roků cestováním po Blízkém východě a severní Africe získala. A o to se také snažím. Chápu, že někoho mé povídání nemusí bavit, ale to je přeci to nejjednodušší, články prostě nečíst. Všichni víme, že zavděčit se všem prostě nejde.

Pochopitelně se mnou ani nemusí všichni souhlasit, např. o postavení žen v muslimské společnosti. To už je tak přeci dané, že každý máme svůj názor, svoji zkušenost. Já jsem jen chtěla poukázat na to, že nemůžeme soudit jejich kulturu a prastaré tradice dle našeho systému a úhlu pohledu, a že v mnohém je žena v muslimské společnosti více chráněná a má větší práva než žena v Evropě. O vzrůstajícím počtu domácího násilí například v České republice ani raději hovořit nebudu. Je potřeba dělat rozdíly rodiny od rodiny, země od země, neboť zde najdeme velké problémy. Já jsem jen chtěla poukázat na chybu, kterou se západ snaží dělat a to uměle nastolovat nějaké naše systémy. Každá země má svůj vývoj, svůj čas. V každém národě žijí lidé dobří a zlí a dle toho se odvíjí zbytek. Zkusme pootevřít nejen oči, ale i naši mysl a srdce, s větším pochopením a úctou k jiným zvykům a tradicím. A velkou dávkou tolerance, která dnešnímu světu tolik chybí. Chtěla jsem jen poukázat na to, že se globálně nelze dívat na islámský svět jako na odpůrce ženských práv, a že žena v Islámu je méně než pes, což se někteří lidé snaží tvrdit.

Teď bych vám ráda napsala pár řádků, jak jsme trávily volný čas po škole, a která místa byste rozhodně v Damašku neměli vynechat.

Jak jsem již uvedla v některém z předešlých dílů, škola nám končila v půl jedné. Ještě jsme stihly prohodit pár vět s novými kamarády a poté jsme jezdily do centra místním MHD – autobusem. Jízdenka stála 5 SYP a koupíte si jí přímo u řidiče. Je dobré mít u sebe nějaké drobné, připravené na cestování. V mikrobuse platíte tuto cenu také. Je to vždy na jednu cestu, bez přestupu, jedno, jak daleko cestujete. Poté jsme se šly většinou někam najíst, v blízkosti trhu Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية) je spousta malých restaurací, kde si můžete zakoupit již zmíněné placky, které vám vždy ohřejí, sednout si na chummus nebo si koupit do ruky faláfel sendvič – 20 SYP (karbenátky z cizrny, zabalené s dresinkem a zeleninou do arabského chleba). Na syrské jídlo se těšte. Syrská kuchyně je výborná.

Projít tržištěm Hamidijja není zrovna jednoduché, neboť je celodenně narvaný lidmi a vy si musíte zvyknout na to, že se prostě musíte cpát davem. Tržiště je jedno z prvních tržišť na světě a je opravdu veliké. Je rozděleno na několik části. Máte část s oblečením, jídlem, kořením, masem, domácími potřeby, oblečením pro děti atd. Na většině zboží jsou již dneska cenovky, na kterých je rovnou vyznačena 10–15% sleva. Smlouvání zde je již na ústupu, ale můžete to určitě zkusit. Ale většinou vám vyrazí dech již nízká cena. Arabská bavlna je velice kvalitní a dlouho vydrží, proto si rozhodně kupte pár triček či košilí nebo oblečení pro děti, které je oproti našemu výběru v obchodech nepoměrné.

Na trhu je k dostání také výborná zmrzlina z mléka plná oříšků. Porce stála 25 SYP.

Já, i když jsem Damašek již navštívila několikrát, jsem tento rok naprosto propadla kráse starého města, křivých uliček a domků. Nenechte si namluvit, že ve staré části stojí za vidění pouze trh Hamidijja a Umajjovská mešita. Méně známý je také Azem palác (Azem palace, قصر العظم), kde můžete vidět život v osmanském domě, výstavu miniaturních Koránů a sůr, osmanské lázně a ostatní záliby, kterým se v té době rodiny věnovaly.

Nebojte se procházet starými uličkami, kde můžete vidět krásu architektury. Pokud se večer vydáte do místních restaurací, téměř se stoprocentní jistotou si můžete být jistí, že uvidíte nějaký kulturní program. Syřané jsou velice kulturní a vzdělaný národ. Je zcela normální vidět v restauracích tančící derviše s živým zpěvem a kapelou, básníky recitující verše, živé kapely hrající na lidové nástroje staré písně. Je to neskutečný zážitek.

Jednou se nám také stalo, že za námi zpěvák přišel a zeptal se nás, odkud jsme. Krásnou spisovnou arabštinou jsme vykřikly, že zde studujeme arabštinu, a že jsme z České republiky. Lidé v restauraci nás přivítali velkým potleskem, poté jsme se představily, a jelikož pravé jméno Natálky je Jana, a oni mají krásnou píseň o Janě, už se zpívalo.

V Sýrii se vůbec nemusíte stydět, naopak, když se pokusíte si s místními zazpívat, zatančit, oplatí vám to neskutečným přátelstvím, radostí a pohostinností.

Využijte možnosti, když vás lidé budou zvát na návštěvu domů. Pokud u nás existuje rčení, že host do domu, Bůh do domu, v arabské společnosti toto platí trojnásobně. Pro ně je to velká pocta, přivítat cizince doma, pohostit je a mít možnosti si s nimi popovídat.

Umájovská mešita (Ummayad Mosque, جامع بني أمية الكبير) je opravdu překrásná. Je to jedna z nejstarších mešit na světě a je otevřena také pro nemuslimy. Turistky si za 120 SYP zapůjčí takový šedý dlouhý kabát s kapucí. Muži by měli mít dlouhé nohavice. Boty můžete nechat buďto u vchodu nebo je nést v rukách. Ale pokud bude mít žena šátek, dlouhý rukáv a nohavice, je možné projít i bez kabátu.

Mešita má krásné nádvoří, na kterém si můžete prohlídnout mozaiku a výzdobu na budovách, sluneční hodiny a překrásné lucerny. Z nádvoří pak vstupujete dovnitř mešity, kde můžete vidět modlící se lidi, sedící, rozjímající, učící se studenty. Je zde také pohřbena hlava Jana Křtitele. U vstupu do mešity pro turisty je také hrobka Saladina. Také tam se můžete jít podívat. V mešitě i na nádvoří se dá fotit, i když se doporučuje nefotit modlící se lidi, abyste neměli problém. Ale to záleží na štěstí. Může se vám stát jako nám, že se sami lidé stavěli před fotoaparáty. Nemusíte se bát, jelikož Sýrie není zkažená turismem, místní lidé nečekají finanční odměnu.

Rozhodně musíte navštívit náměstíčko vedle mešity s překrásnou kavárničkou Noufarou, kde jsme trávily několik večerů v týdnu. Je to neskutečně nádherné a příjemné místo.

Krásná také může být večeře v jedné z mnoha restaurací u řeky Barady, která Damaškem protéká. Večer je tam příjemné klima.

Rozhodně si nenechte ujít nejoblíbenější místo všech damašanů, pohoří Qásijůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون). Před pěti roky tam byla pouze silnice a vysílač. Před čtyřmi tam byla první restaurace. Dnes je silnice obklopená jednou restaurací vedle druhé. Ale ten výhled stojí za to. Damašek jako na dlani. Určitě si tam zajeďte v noci, kdy je tam nejvíce živo. Lidé tančí, jedí, kouří dýmku. Můžete si domluvit taxíka, který vás tam přiveze, aby pro vás přijel v domluvený čas. Buďte si jistí, přijede a najde si vás.

V neposlední řadě můžete navštívit muzea, ať již historické, kaligrafické či novodobé kultury a umění. Výhodou je, že většina těchto míst je blízko sebe a v centru.

Většina taxíků má již v sobě tachometry, tudíž odpadá dohadování o ceně. Toto je také velké ulehčení pro turisty. Naše cesta do školy např. stála od 60–80 SYP, dle typu auta, trvala kolem 20ti minut. Škola byla až ve čtvrti al-Mazza (Mezzeh, المزة), což je od centra poměrně daleko.

V neposlední řadě můžu doporučit navštívit lázně. Ty jsou rozděleny na mužské a ženské. Jsou dodnes ve stylu, ve kterém vznikaly v osmanské době. Můžete si napařit kůži, nechat se namasírovat, nechat si odstranit starou kůži… Zde jsme platily za každou proceduru 80 SYP.

Tak doufám, že dnešní příspěvek, více informační, zahřeje na srdíčku ty, kterým ty faktické informace tolik chyběly.

A příště bude pokračování o našem výletě do Jordánska.

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.albaraka.cz/

Lyžování v Andách

Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne
podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: „lyžování je
zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který
bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný.

Když jsme se v Santiagu de Chile dívali na tu hradbu hor, která nás čekala při přejezdu do Argentiny, na jejich zasněžené vrcholky, nápad přišel sám, bez velkého tlačení. Zajedeme tam do nějakého lyžařského střediska a okusíme latinskoamerické sjezdovky!

Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: „lyžování je zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný. To mne trochu zaskočilo. Opravdu, strávili jsme u Internetu celý večer, kdy jsme procházeli webové stránky jednotlivých lyžařských středisek, a ceny skutečně odpovídaly spíše Rakousku v největší sezóně, než Latinské Americe. Navíc, v kombinaci s mizernou infrastrukturou (rozumějte, jinak než drahým taxíkem to nešlo), jsme podmínky vyhodnotili jako nepřijatelné.

Alespoň v Chile. Druhá strana hor patří Argentině, která je ke kapse cestovatelů mnohem přívětivější. Los Penitentes sice nepatří k největším střediskům v Argentině, to je jižněji, v Las Leňas, ale zas se zdálo o moc levnější a navíc přímo na cesté do Mendozy.

Puente del Inca

Ze Santiaga jedeme minibusem směrem na Mendozu. Cenu jsme s agenturou pilovali celou hodinu, nějak jsme si nebyli jisti, že je to cena správná. Za chvíli vjíždíme do hor, klikaté cesty po svazích And vedou vzhůru. Předjíždíme kamiony, míjíme kamiony, které se to bojí dolů pustit rychleji, než dvacítkou. Sledujeme železniční trať Ferrocarril Trasandino, která na 68 kilometrech překonává 2362 výškových metrů. Trať v současnosti nefunguje, i když se mluví o jejím znovuzprovoznění. Více o této technické zajímavosti najdete na wikipedii. Projíždíme tunelem a zastavujeme v takovém hangáru, kde musíme dostat povinná razítka do pasu. Čekáme asi hodinu, než se to všechno vyřídí, abychom po pěti minutách vystupovali z minibusu v Puente del Inca.

Puente del Inca je taková osadička v horách, v nadmořské výšce 2017 m n. m., kde je pár hostelů, pár restaurací, stará železniční zastávka, vojenská posádka (která cestovatelům poskytuje levné ubytování i horského průvodce), trh se suvenýry a staré lázně. To vše je v nádherné opuštěné andské krajině. Ubytováváme se v bytě jednoho vojenského horského vůdce, chodíme po okolí, jdeme se podívat na Aconcaguu, čemuž slouží naučná stezka směrem asi čtyři kilometry zpět k Chile.

Je zajímavé vidět, kolik autobusů plných turistů projíždí po silnici mezi Mendozou a Santiagem. Za celou dobu pobytu jsme neviděli žádného jiného cizince. To místo přitom opravdu stojí za zastavení a minimálně dva dny přestávky.

Los Penitentes

Ráno vstáváme brzo a pěšky jdeme čtyři kilometry dolů po silnici, kde má být lyžařské středisko. Jdeme tam s nejistotou v očekávání, protože je září, zima končí, svítí sluníčko a sníh je jen na vrcholcích. Opět máme cestovatelské štěstí, když zjišťujeme, že středisko nejen funguje, ale má zrovna nějaké mimořádné a mimosezónní slevy na vleky. Kupujeme permanentku, půjčujeme si prkna a jdeme na svah. Moderní sedačková lanovka nás vyváží až úplně nahoru a my se rovným, tvrdým, dlouhým a prudkým svahem pouštíme dolů. Obtížností je to těžká červená. Z noci je to všechno hodně namrzlé a tvrdé, tak si několik prvních jízd tak úplně nevychutnáváme, ale jakmile to malinko nataje, je to super. Jsme tam skoro sami a každou cestu po sjezdovce, která je sevřena v údolí mezi dvěma kopci si vychutnáváme až do konce.

Svah není tak dobře upravený, jak jsme v Evropě zvyklí, ale možná je to jen proto, že s končící sezónou už schovali rolby. To nám samo nevadí, protože je tento den parádním zpestřením našeho léta a když slunce zajde za okolní kopce a sjezdovka opět začne namrzat, vracíme výbavu a domů se vydáváme opravdu spokojení.

Poezie domácích mikrosvětů – rozhovor s fotografem Alešem Ostrýtem

Aleš Ostrýt se fotografování plně věnuje teprve necelých pět let, je samouk, učil se z odborných fotočasopisů, knih a od jiných fotografů. Nemalou roli sehrála metoda pokusu a omylu. Fotografuje různé žánry, není námětově vyhraněn, rád experimentuje. Nejčastěji však fotí krajinu, jak přírodní, tak městskou. Díky své profesi poznal atmosféru starého Žižkova, kterou rád zachycuje ve svých fotografiích. Od prvopočátku pracuje s digitální technikou. Neopovrhuje ani případným postprocesem. Do svých fotografií se snaží vložit osobitost a pocity. Ke svým snímkům píše kratičké básně, které tím celý snímek dotvářejí a podtrhují. Alešovy práce byly součástí výstavy Praha fotografická v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze a jeho fotografie byly prezentovány na stránkách časopisu Digitální foto. Nyní probíhá jeho samostatná autorská výstava Doteky světla v Galerii pod radnicí, na Havlíčkově nám. 9, v Praze 3 (10.1. – 1.2.2008). Sám o sobě říká, že je se svou prací spokojen ve chvíli, když má divák při pohledu na jeho snímky emoční prožitek.

Aleši, protože tvoji tvorbu znám již několik let, dovoluji si tvrdit, že tvé vnímání světa má určitý nadstandard. Na tvé tvorbě velmi oceňuji harmonii ve spojení vizuálního obrazu světa s verbálním projevem. Každá tvá fotografie je doprovázena krátkým a velmi výstižným textem – většinou básní a to v dokonalé symbióze slova a obrazu. Můžeš nám prozradit jak tato potřeba u tebe vznikla?

Básničky jsem psal vlastně odjakživa, teda spíš než básničky jsem psal písničky. Když mi bylo asi 14, tak jsem začal hrát na kytaru. Před tím jsem hrál na flétnu, ale kytara byla jaksi společenštější záležitostí. Ruku v ruce s tím jsem se pokoušel o vlastní písně, byl jsem ovlivněn svým tátou, který také v mládí napsal pár textů a také samozřejmě tehdejší folkovou hudební scénou. Nikdy jsem nebyl žádný ortodoxní „kotlíkář“, ale folkové písničky na mě působily svojí opravdovostí, Portu jsem zažil vlastně jen jednu, ale osobnosti jako např. Ivo Viktorin, Karel Markytán, Blanka Táborská, Vlasta Redl, Slávek Janoušek byly pro mě naprostým fenoménem co do opravdovosti a kvality. No já jsem prostě měl taky tendenci se ze svých pocitů vyzpívat. Později, když jsem začal fotit, jsem vlastně stále častěji odkládal kytaru a na dlouhé texty již nezbývalo tolik času, ale tu potřebu něco doříct jsem měl stále. Jakoby ve mně obraz probouzel další navazující emoce, o které jsem se chtěl podělit. Většinou texty prvoplánovitě nesouvisejí s fotografií samotnou, jde skutečně jen o nápady s ní související.

Fotografování, zejména krajiny, je mnohem více spojeno s cestováním než třeba jiné profese. Tvoje fotografie ale nejvíce zachycují Prahu, kde žiješ nebo Moravu. Cestuješ rád i do zahraničí nebo se snažíš najít nějaké náměty, které ti učarují ve svém nejbližším okolí, v místech, která máš rád a znáš je?

No, já vlastně do ciziny nikdy moc nejezdil. My jsme totiž byli tři děti (brácha a ségra), já z nich byl nejstarší. To víš, že to pro rodiče nebylo nikdy jednoduché, tak jsme byli rádi, když jsme jeli v létě na tábory a k příbuzným k Máchovu jezeru, do Nového Města nad Metují a tak. Na nějaké cestování do ciziny nebyly prostředky a ani doba. Když už cestovat šlo, měl jsem malé děti. Vlastně spíš objevuji takový mikrosvět některých mému srdci blízkých míst jako je Morava, kam jezdíme za příbuznými mojí ženy nebo nám všem blízké Krkonoše a nebo i Praha zase jiná – ne ta pohlednicová místa. Hledám neotřelá zákoutí, která mají svůj půvab, náboj – duši. Vlastně bych lhal, že jsem v cizině nefotil. V loňském roce na jaře jsem splnil své ženě její dětský sen a jeli jsme do Egypta.

Prozradíš, zda tato cesta v tobě zanechala nějaký nezapomenutelný náboj či zážitek ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu?

Když jsem se vydal sám do egyptských uliček starého města, viděl jsem hrozný nepořádek, spousta odpadků, prachu, nepojízdné vraky aut, kuchyně místních venku před domem. Pokud jsem tam chodil se ženou a dcerou pořád na nás místní pokřikovali a plácali mě po ramenou, že mám dvě ženy. Když jsem byl ale sám, mohl jsem se dostat i tam, kam bych holky nevzal. S místními byl problém jen na turisticky frekventovaných místech, protože očekávali bakšiš. To člověk pak musí dlouho čekat, protože nechce strojené fotky, ale bezprostřední zachycení skutečnosti (samozřejmě nějak slušně výtvarně pojaté). Něco se ale fotit vůbec nedá. To už asi musíš mít náturu, abys fotil lidské utrpení. V Káhiře jsme viděli zřejmě těžce nemocnou ženu, ležela v prachu na ulici, jedno dítě kojila a druhé ani ne tříleté běhalo jen v krátké košilce kolem ní, to jsem prostě vyfotit nemohl. S těmito situacemi mám etický problém, a pak si říkám, jak to ti profíci dělají …a jestli není lepší fotit hory. No, na druhou stranu krásné byly situace, když oni jako muslimové slavili Velikonoce, bohatší rodiny si koupily vstup k hotelovým bazénům, dámy (leckdy i evropsky oblečené) jen seděly na lehátkách a vybalovaly z příručních zavazadel svačiny pro své muže a děti. Muži a děti se koupali, tvořili hloučky a cachtali se jako malí. Téměř neuměli plavat. Celý den ty ženy seděly v dlouhém černém oblečení na lehátkách, v lepším případě pod stromem, nebo pod slunečníkem a klevetily – vypadaly spokojené, smířené. Ženy do bazénu nešly, vstupovaly v dámských hloučcích pouze do moře, celé oblečené (takto je do bazénu nepustili a bez toho by nemohly nebo nechtěly). Z dálky tento výjev vypadal zvláštně – jako by černé sochy nebo vrány obsadily celé pobřeží. Byla v tom ale určitá magie.

Máš kromě fotografování čas ještě na něco jiného?

Málo, ale mám. Nejde totiž jenom o focení, protože krajináři mezi které se počítám, skutečně prochodí spousty kilometrů a čekají na dobré světlo, hledají neokoukaná místa nebo hledají neotřelé způsoby svého vyjádření. Jde o to, že nad fotografií sedíte i večer a „doděláváte“. Tu tam je potřeba odstranit dopravní značku, nebo jiný objekt, který výpověď obrazu ruší, tu tam si pohrajete s barvami. S digitální fotografií to tak prostě je… Ale i přes to si chodím zahrát volejbal a fotbálek, v létě jezdím na kole, jezdíme na výlety, na vodu. To mám rád, dát si trochu do těla. Když v hornatém terénu ujdeš třeba (pro někoho třeba „jen“) 20 kiláků a pak si dáš dobře vychlazený pivo a z té výšky koukáš na tu nádheru, není co řešit…. A o prázdninách jezdím jako vedoucí na dětské tábory. Děláme taky ryze pánské vandry. No a samozřejmě koncerty, a to i v té festivalové formě, divadlo, kino a tak. Jednou za čas jezdím na textovou dílnu Slávka Janouška. Kdo by nevěděl, tak Slávek je písničkář s úžasně nápaditými texty a stejně tak nápaditými melodiemi. Ten na sebe nabalil šikovné lidi, muzikanty, textaře a ti se zpravidla jednou za půl roku scházejí na víkend na textové dílně. To je takový workshop, jak se dnes říká. Například na jaře jsme se sešli v České Kamenici, to je krásné prostředí Šluknovských skal a tady v jednom penzionku tak 30 lidí tvořilo až do večera texty vždy na nějaké téma, no a večer se jamovalo a nahrávalo. Mělo to úžasnou atmosféru a pak z toho vznikla skvělá deska s úžasnými texty a tu jsme pak křtili zase v Českém ráji o půl roku později. Nemělo to chybu. Navíc na takových akcích potkáváš nové lidi.

Je leden, máš už nějakou představu kam pocestuješ letos?

Určitě zase na tábor, je tam prima parta lidí, sportovci – je to hodně o cyklistice, hodně o volejbalu, fotbálku… hrách obecně. Organizovat hry a hrát je a pobavit se u toho, blbnout a vidět, že to baví i ty ostatní a pak si sednout a zahrát písničky, třeba jsou to ty starý věci Greenhornů či rané pecky Wabiho Daňka, kdy s vámi všichni zpívají, to mě baví. Je to prostě o lidech, když se sejde dobrá parta, kdy si lidi sednou, tak nehledíš moc na to, že jsi unavenej a je ti tam i přes to fajn. Prostě vypadnout z toho dennodenního stereotypu… Nabrat síly, inspiraci. I když minulý rok jsem neměl moc štěstí, měl jsem rok starý (tedy spíš pro mě nový) foťák (pozn. zrcadlovku Canon EOS 350D) a když jsem šel večer na táboře fotit, tak se mi foťák převážil i se stativem a spadnul do potoka a zkratoval, prostě byl na vyhození. No a pak určitě pojedeme na Moravu, v daný termín se tam každoročně schází celá rodina mojí ženy, peče se prase, pije pivo i víno nebo slivovička a hraje se u ohně na kytaru a zpívá, nemá to chybu. Jezdím tam rád, ta krajina Buchlovských hor má své kouzlo, ranní opar nad vinicemi ve zvlněném kopcovitém terénu je poetický. Každý rok chodíme na stejná místa a stejně nás to po každé baví. Výklad průvodkyně na zámku v Buchlovicích nebo na hradě Buchlov jsem slyšel už snad dvacetkrát, ale to se neomrzí, je to jako když se člověk vrací po dlouhé době někam, kde to má moc rád. Klidně si ty stejné historky poslechne znovu. No a určitě pojedeme šlapat po Krkonoších a na prodloužený víkend na vodu – letos se vrátíme zase na Vltavu, vždycky jsme jezdili i tu horní část nad Lipnem a pak to převáželi do Vyššího Brodu. Teď ale začneme asi až v Rožmberku a pojedem zase kus dál, než jsme to běžně stíhali. A vlastně v březnu se chystáme na lyže do Rakouska, tak snad ulovím obrázky těch pravých zasněžených horských velikánů. Jinak nás nic exotického nečeká.

Fotí ještě někdo z rodiny nebo lovíš fotky při svých toulkách sám?

Jo, trochu s tím začíná syn. Fotí zatím na kompakt. Je mu 13. A já mám rád ty chvíle, kdy je ochotný jít s tátou někam ven a kdy můžeme sdílet podobné zkušenosti, zážitky. Je taky na jedné mojí celkem vydařené fotce, díky které jsem získal předplatné časopisu Digitální Foto. Byl bych rád, kdyby ho to bavilo.

Máš pocit, že ti chybí hlubší vzdělání z oblasti teorie nebo historie fotografování?

Zatím jsem ten pocit neměl, ale čím víc se pouštíš do hlubších vod, máš pocit, že bys toho měl umět ještě víc, aby ses v té hloubce neztratil. Takovéto klasické: „čím víc víš, tím víc máš pocit, že nevíš. Vím ale, že prvotně důležité je najít si svůj styl a že se může stát, že vzdělání může být i determinující, že se pak třeba ani nepustíš do neobvyklých pojetí snímků, protože tě to ani nenapadne, protože se to tak prostě nedělá….Tím ovšem nechci říct, že teorie je něco, co bych nechtěl znát. S těmi praktickými věcmi jsem si schopen pomoci sám, počítačové programy odjakživa využívám velmi kreativně. Je fakt, že jsem ale nyní dostal nabídku na sloupek v jednom časopise o fotografování, tam možná zjistím, že mi ta teorie schází a začnu si to hledat sám. Je fakt, že po nějaké fotoškole, kde budou jak praktické fígle, ale i umění fotografie jako takové, už pokukuji.

Mluvil jsi o tom, že jako krajinář čekáváš na světlo. O čekání na světlo mluvil na tvé vernisáži i nezávislý fotograf PhDr. Josef Louda. Znáte se osobně?

Ta řeč, kterou měl pan Louda byla úžasná a moc mu za ní děkuji. Mluvil o tom, jak pan Sudek čekal na to správné světlo a že dobré fotky by měly mít 3 N – (dobrý) nápad, náladu, ale i náhodu. Je to tak. Ano, známe se. Už dříve jsem mu ukazoval svoje fotky a vlastně on mě navrtal, abych se zúčastnil soutěže Praha fotografická, kterou sám několikrát vyhrál. Já jsem tedy nevyhrál, ale moje čtyři fotografie, byly vystaveny v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze. PhDr. Loudovi jsem vděčný za jakési laskavé oko a kritického přítele… moc si toho cením a děkuji mu.

Budeme ti držet palce nejenom, aby vyšla tato výstava, na kterou do krásného prostředí v podzemí v Galerii pod radnicí v Praze 3 všechny srdečně zvu, ale aby tvoje fotografie splňovaly zmíněnou zásadu 3N a hlavně abys měl stále dobré světlo. Děkuji za rozhovor.

Na vernisáži se starostkou Prahy 3 paní Kozumplíkovou a místostarostou panem Matuškem

Meziprostor mezi životy,
je napětí co nás dva nemine,
bez plotů s nůžkami na ploty,
opět znovu – Da Capo al Fine.

Stejně jako bůh
nehraji v kostky a karetní hry,
stejně tak snímám z těla tvé odpustky,
klaním se
čestně v postroji a širočinou dávám,
rozhřešení pro prostopášné letní sny.

báseň ke kořenům
Poprvé a naposled v tanečních,
hrajou střídmě a značně potichu,
událostí
další sled tlumí smích,
lépe i bídně kořenům bez hříchu.

Pražské zahrady, zastavení třicáté druhé – Vojanovy sady

Vojanovy sady, dříve zvané zahrada anglických panen najdeme v ulici
U Lužického semináře na Malé Straně v Praze 1, takřka
v srdci města. Je to prostor uzavřený a schovaný uprostřed budov a
zdí, nedaleko Karlova Mostu, na místě, kudy chodila historie. Tato oáza
klidu v centru velkoměsta byla kdysi součástí někdejší ovocné
zahrady, která vznikla současně se založením biskupského dvorce
v roce 1248. Právě proto jsou uznány za část nejstarší částečně
zachovalé zahrady v Praze.

Vojanovy sady, dříve zvané zahrada anglických panen najdeme v ulici U Lužického semináře na Malé Straně v Praze 1, takřka v srdci města. Je to prostor uzavřený a schovaný uprostřed budov a zdí, nedaleko Karlova Mostu, na místě, kudy chodila historie. Celá zahrada má výměru 2,4 ha, takže prostoru na trávení volného času habaděj. Nadmořská výška místa je 190 metrů. Prostor je členěný pravidelnými plochami a přímkovými cestami. V sadech najdete také vlastní budovu původního kláštera.

Celý prostor leží východně od bývalých klášterních budov a už sám vstup do sadů je romantický. Vcházíte starou branou s mřížemi, která je umístěna v ohradním zdivu z východní strany. Vstoupíte a před vámi se rozevře dlouhý prostor lemovaný stromy a lavičkami a vy jdete a jdete a máte pocit, že cesta nemá konce… Když tak přemýšlím o tom, kdy jsem nejvíce ve svém životě navštěvovala pražské zahrady a parky zjistila jsem, že to bylo v období mé mateřské dovolené. Co jsem k smrti nesnášela, bylo posedávání na sídlišti na dětském hřišti na lavičkách, kde nebyl jediný vzrostlý strom a slunce pálilo jak o život a kde děti vejdouc na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou udělaly bábovičku spíš ze psího hovínka než z písku. Zkusily jsme to poprvé a naposledy a pak celých mých dlouhých osm let mateřských dovolených jsem s dcerami jezdila za romantickou zelení, za přírodou skloubenou s architekturou starobylého města. Tak jsme také znovuobjevily právě Vojanovy sady. Chodívaly jsme často k Vltavě krmit labutě a to ve všech ročních dobách. Nedaleko místa, kde jich je na Vltavě nejvíce jsou právě Vojanovy sady. Když jsme ptáky nakrmily, skončily jsme tady. I tady bylo odpradávna dětské hřiště, pravda, ne tak krásné jako dnes. Právě tady bylo množství vzrostlých ovocných stromů a v severní části zahrady upravený prostor s jezírkem.

Píše se, že osídlení na území Malé Strany je známo již z 8. století. Byly tady samostatné osady, jako například Obora, Nebovidky nebo Úvoz. Město v těchto místech založil roku 1257 král Přemysl Otakar II. Kdysi se dnešní Malá Strana nazývala Novým Městem pražským, později Menší Město pražské a ležela na daleko menším území. Malá Strana byla rozšířena v letech 1360 – 1362, kdy byla celá jižní hranice posunuta až k Hladové zdi, kterou nechal postavit císař Karel IV. Velký význam pro rozvoj Malé Strany měl nejdříve Juditin a později Karlův most. Ten pojil Malou Stranu se Starým Městem a navíc tudy vedla Královská cesta. Církevní instituce a správní instituce, řády, kupci, řemeslníci, ti všichni se od počátku koncentrovali právě na území Malé Strany. Proto právě toto místo mělo tak podstatný vliv na celou historii Prahy. Malá Strana byla ku Praze oficiálně připojena 1.5.1784. Dnes zde sídlí obě komory Parlamentu České republiky a další významné státní, společenské a církevní organizace. Krom toho právě toto místo dýchá historií, zahradami, architektonickými skvosty a láká největší množství návštěvníků Prahy, především cizinců.

Vojanovy sady, oáza klidu v centru velkoměsta, byly kdysi součástí někdejší ovocné zahrady, která vznikla současně se založením biskupského dvorce v roce 1248. Právě proto jsou uznány za část nejstarší částečně zachovalé zahrady v Praze. Dříve měla také názvy Pytlíkovská nebo Flavínovská podle svých vlastníků. Původní stavbu tady postavil biskup Mikuláš. Hrad byl rok na to vypálen při sporu krále Václava I. se svým synem Přemyslem Otakarem II. Po té byly postaveny a obnoveny stavby na místě původního hradu, které sloužily až do roku 1420 církvi. Roku 1410 zde byly spáleny knihy dle kterých učil Mistr Jan Hus a roku 1420 byly stavby i zahrady zničeny husity. Objekt byl vypálen a ze zahrad vykáceny všechny stromy, aby se mezi nimi nemohlo skrývat Zikmundovo vojsko. Arcibiskupský dvůr byl natolik zničen, že k jeho obnově již nedošlo a jeho majitelé zůstali na Pražském hradě. Následně byla zahrada rozparcelována a rozprodána měšťanům podobojí. Roku 1653 koupil pozemky císař Ferdinand III., zcelil je a daroval klášterubosých karmelitek. Ty zpočátku sídlily ve Valdštejnském paláci. Klášter s kostelem sv. Josefa zde vybudovaly karmelitánky v letech 1673 – 90, nová zahrada byla zřízena kolem r. 1670 a sloužila jim jako užitková. V 17. století mezi zahradou a klášterem vybudovaly arkádovou zeď s výklenky, která je zde dodnes. Prostor byl touto zdí pevně uzavřen, severní část zahrady byla vyplněna barokním glorietem, který vystupuje z klauzurní zdi a byla zde ještě postavena kaple sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně s nástěnnými malbami, které zobrazovaly výjevy ze světcova života, zmrtvýchvstání duší a očistce. Původně pod touto kaplí bylo roku 1663 pohřbeno tělo první převorky pražských karmelitek sv. Elekty, dnes jsou její mumifikované ostatky uloženy v kostele sv. Benedikta na Hradčanech. Psalo se, že její tělo bylo nalezeno po mnoha letech téměř neporušené. Bohužel k dnešnímu dni je Kaple sv. Eliáše v desolátním stavu a jedinou fresku má na stropě.

V 18. století byla postavena kaple sv. Terezie z Ávily, která má prvky barokních staveb a je doplněná půlkruhovou alejí lip a vyhlídkovou terasou s nikou. Až do roku 1782 sloužila zahrada podle doložených pramenů skutečně jako užitková a ovocná. V roce 1783 přešel klášter do majetku anglických panen a na začátku 19. století byl původní sad částečně upraven do podoby anglického parku s umělým jezírkem a jehličnany. V roce 1919 se zahrada stala majetkem státu a jižní část jí byla zabrána pro přístavby ministerstva financí. Zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1954 a byla nazvána po významném českém herci Eduardu Vojanovi.

Tento herec se narodil v květnu 1853 v rodině úředníka právě na Malé Straně. Moje prababička ho pamatovala jako jednoho z nejlepších českých herců stojícího od roku 1888 na prknech Národního divadla. Jeho začátky tady u konzervativního publika byly krušné, on chtěl být realistickým hercem, který zakládá své divadelní umění na hlubokém psychologickém prožitku, na vcítění se do hrané osoby, zatím co publikum bylo zvyklé na deklamování a nadnesený přednes. Až roku 1894 se proslavil jako Francek v Maryše, kde odvedl mistrovský výkon. V Národním divadle pak odehrál 309 postav ve 278 divadelních hrách. Partnerkou mu nejčastěji byla Hana Kvapilová, kterou později nahradila Leopolda Dostálová nebo Marie Hübnerová. Babička mi vyprávěla , jak s prababičkou v letech 1900 až 1915 velmi rády chodily do Národního divadla na dramatické kusy jako Hamlet (toho hrál ve svých 52 letech), Othello, Macbeth, kde hrál hlavní roli právě Vojan s velmi realistickým projevem. Babička říkala, že nezapomenulý byl v dramatu Tři sestry v roli Veršinina, vyhaslý, filosofující manžel, který ukázal lidem jak se dá žít a nežít, až zamrazilo. Vojan si svoje poslední bydliště našel v domě u Starých zámeckých schodů, dodnes je na něm Vojanův bronzový reliéf. Zemřel v květnu roku 1920 a právě pro generaci mé prababičky a babičky byl velikánem divadelního umění, Pražané ho zbožňovali a ženy zejména.

Já jsem nejvíce navštěvovala Vojanovy sady v letech 1992 až 2000. Přirostly mi k srdci a jejich okolí pod Karlovým mostem též. Moje nejlepší kamarádka bydlela v Saské ulici, takže s hejnem dětí jsme tady pobyly mnoho hezkých dnů. Na procházku sem chodili jak Pražané tak cizinci, nejvíce se korzovalo okolo jezírka a štěbetalo se tady mnoha řečmi světa.

Jaká pak přišla lítost v srpnu roku 2002. Tyto sady byly během povodně 12. srpna 2002 hodně poničeny. V parku, chráněném vysokou zdí a budovami ministerstva financí, dosahovala voda místy do výšky až 3,8 metru. Ještě po létě se zde držely bakterie, které spálil až zimní mráz. Rekonstrukce se ale podařila a dnes je park stejně krásný jako býval před povodní, jen hřiště pro děti je ještě mnohem hezčí. Obnoven je i skleník. Na jedné ze stěn jsou velmi zdařile zrekonstruované sluneční hodiny. Hlavním námětem fresky je žehnající představená kláštera Bosých karmelitánek, převorka ct. Marie Elekta á Jésu. Hodiny vznikly patrně ve druhé polovině 17. století a v devadesátých letech 20. století byly restaurovány.

V roce 2006 bylo kvůli Vojanovým sadům v Praze rušno. V lednovém čísle Pražanu byli Pražané informováni o záměru MČ Praha 1 propojit Valdštejnskou zahradu s Vojanovými sady přes zahradu mateřské školy v Letenské ulici. Místní obyvatelé ale tvrdili, že propojení by znamenalo konec klidu v posledním uzavřeném parku centra a zničení zahrady školky. Musím říct, že jsem s nimi plně souhlasila, protože měli naprostou pravdu. V pondělí 24. 4. 2006 rozhodlo zastupitelstvo Městské části Praha 1 o zastavení tohoto záměru. Občany zastupoval Čestmír Horák, zastupitel strany Věci veřejné., který předložil návrh na zachování uzavření Vojanových sadů podpořený peticí více než 1200 občanů Prahy, kteří se stihli podepsat během pouhých dvou týdnů. Organizátory petice byla za maminky z Kampy Karolína Peake a předseda strany Věci veřejné Jaroslav Škárka. Udělali a prosadili dobrou věc a za to jim dík. Zahrada zůstala uzavřenou oázou klidu a bezpečí před vnějším ruchem ulic. Na kobercích jejich trávníků dál rostou sedmikrásky a do nebe vzpínají své větve starobylé aleje hrušní, slivoní, jabloní i ořešáků. Zahradě dominuje vzrostlý buk nachový, najdeme zde tisy, jalovce a převislé zeravy. A krásné voňavé lípy chrání Vojanovým sadům jejich minulost i budoucnost.

Otevřeno bývá celoročně od 8 hodin do 17 hod. v zimě, zavírací doba se mění podle setmění, v létě bývají sady otevřené až do 19 hodin.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Kaple svatého Eliáše, jediná dochovaná freska

List z Vilniusu

Po pristátí na letisku Oro Uostas vo Vilniuse som mala pocit, že všetko
v Litve musí byť malé. Malé a šťavnato zelené. Vilniuská letisková
hala nie je väčšia ako polovica haly bratislavskej hlavnej stanice, odlety sa
dokonca odbavujú na prvom poschodí. Zato má však Vilnius priame letecké
spojenie so všetkými metropolami Európy.

Po pristátí na letisku Oro Uostas vo Vilniuse som mala pocit, že všetko v Litve musí byť malé. Malé a šťavnato zelené. Vilniuská letisková hala nie je väčšia ako polovica haly bratislavskej hlavnej stanice, odlety sa dokonca odbavujú na prvom poschodí. Zato má však Vilnius priame letecké spojenie so všetkými metropolami Európy. Opravím sa, azda so všetkými, okrem Bratislavy.

Po opustení priestorov letiska sa snažím dostať čo najrýchlejšie do hotela. Nie je to také jednoduché. Na sivastej zastávke neďaleko niet čísel spojov. Priebežne prichádzajú staršie i novšie žlté autobusy, čosi ako naše Karosy z osemdesiatych rokov a sivé dodávky. Po treťom pokuse nadviazať komunikáciu v angličtine som pochopila, že turistickí sprievodcovia znalosti angličtiny Litovčanov asi trocha zveličujú a miestnych spolucestujúcich treba osloviť v starej, dobre osvedčenej ruštine.

Niet divu, približne desať percent obyvateľstva Litvy sú etnickí Rusi. Litva bola ešte v roku 1991 fakticky súčasťou Sovietskeho zväzu, ruštinu sa učila a aktívne používala celá dnešná stredná a staršia generácia. V samotnom Vilniuse žije podľa posledného sčítania len čosi viac ako 50% Litovcov a až 19% Poliakov a 14% Rusov. Litovčania pozitívne reagujú na ruštinu. Po oslovení v ruštine sa hneď dobrosrdečne vyzvedajú, odkiaľ ste a vzápätí s nostalgiou zaspomínajú, kedy a kde všade oni boli v Česko – Slovensku a z toho na Slovensku. Ako je to u malých národov bežné, nemajú problém s odlíšením Čiech a Slovenska. Zdá sa, že mladí Litovčania sú ochudobnení o znalosti ruštiny. Z praktickej skúsenosti viem, že mladí rusky už zväčša nehovoria a angličtinu zasa tak často doma nepoužívajú.

Moje rozpačité habkanie v ruštine mi napokon pomohlo dostať sa do správneho autobusu a zbaviť sa neodbytného taxikára, ktorý síce anglicky hovoril, ale vycítiac príležitosť, nedbal na cudzinke zarobiť štyrikrát viac ako bola bežná taxa. Situácia s taxikármi je asi všade podobná.

Vilnius je pôvabné veľkomesto približne rovnako veľké ako Bratislava. Staré mesto Vilniusu je zaradené na listinu svetového dedičstva UNESCO. V blízkej budúcnosti, už v roku 2009, v roku tisícročného výročia prvej historickej zmienky o Litve v germánskej Quedlinburgovej kronike, sa Vilnius stane spolu s Linzom Európskym hlavným mestom kultúry. Sympatický Vilnius sa na túto poctu náležite už teraz pripravuje. Napríklad v srdci starého mesta na katedrálnom námestí hneď v blízkosti Gediminovho pomníka sa usilovne renovuje dolný Gediminasov palác, ktorý má byť v roku 2009 zasvätený kultúrnym a vzdelávacím potrebám Litovčanov.

Vilnius leží na sútoku riek Neris a Vilnelé. Žiada sa mi pridať, že Vilnius je i zelené veľkomesto. Parky vo všeobecnosti neuveriteľne poľudšťujú veľkomestá. Priamo v centre Vilniusu, v tesnej blízkosti hlavnej tepny mesta, Gedimino prospektas, pomenovanej podľa zakladateľa mesta, veľkokniežaťa Gedimina, sa rozprestiera veľký park a o pár domov ďalej nájdete akoby len parkové zákutie so zopár stromami, trávnikom, sediacou sochou ženy a zopár lavičkami. Parky, úradné budovy, námestia či kostoly Vilniusu mi trochu pripomínali ruský štýl. Spoločnou črtou všetkých je, že sú veľké a masívne. Parky sú a to nielen vo Vilniuse ale i v Kaunase, Trakai a inde, rozľahlé, neuveriteľne čisté a udržiavané prirodzeným štýlom, s rozsiahlymi trávnatými plochami, skupinkami stromov; hriadky kvetov sú skôr zriedkavé, ale keď sú, tak tiež starostlivo udržiavané. Oproti parku priamo na Gediminas prospekte pri malom pomníčku obetiam sovietskej tyranie postavenom z akoby voľne navŕšených skál boli živé kvety a horeli sviece. Na chvíľu som sa zamyslela, ako dlho by vydržali u nás…

I horný, najstarší, tzv. Gediminov hrad zo štrnásteho storočia, sa rozkladá v príjemnom a šťavnatom lesoparku. Od čias zakladateľa hradu a mesta, litovského veľkokniežaťa Gedimina, hrad stráži mesto a dnes ponúka skvelý výhľad na staré i nové časti veľkomesta.

Zdá sa, že Litovci majú záľubu v bielej farbe. Počínajúc turisticky najvýznamnejšou sakrálnou atrakciou, ktorou je majestátna klasicistická Katedrála na okraji obrovskej pieskovcovo bledej katedrálnej ploščadi, je väčšina kostolov vo Vilniuse biela zvonka i zvnútra, a pravdaže, obrovská. To platí rovnako pre katolícke ako i pravoslávne chrámy, ktorých je tu tiež neúrekom. Výnimkou je azda perla litovskej gotiky, dvojkostol sv. Bernarda a sv. Anny postavený z červených tehiel údajne tridsaťtri rôznych tvarov.

Biely je i bývalý dom najvyšších sovietov Litvy, ktorý pyšne tróni na zelenom kopci v centre mesta na rohu hlavnej triedy a Jasienskio ulice. Polohu svojho sídla vybrali bývalí všemocní funkcionári naozaj veľmi dobre. Soviety akoby strážili mesto a súčasne aj dominovali mu. Dnes sa v okolí nachádzajú diplomatické zastupiteľstvá, napríklad i americké a lotyšské veľvyslanectvo a rozľahlý zelený kopec využívajú hojne psíčkari. Samotná biela centrála sovietov s majestátnym stĺporadím je dnes zanedbaná a priestory prenajali rozličným drobným inštitúciám. Za sovietmi sa v parku krčí sivastá neforemná budova miestnej samosprávy. Ale ako mi vysvetlila bielovlasá bábuška so psíkom na prechádzke, dnes tam nemajú ani koho sobášiť, pretože v Litve je teraz podľa nej viac rozvodov ako sobášov. Pri rozhovore so zhovorčivou spoločníčkou som si všimla smerovku v angličtine k cintorínu nemeckých vojakov. Tak to si nenechám ujsť, prebleslo mi hlavou, aby som sa nepozrela, aký postoj majú Litovci k svojim niekdajším nepriateľom. Po slnkom zaliatej ulici som prešla okolo obytných domov, skvelého Plazza hotel, drevenej chatrče s vybitými oknami hneď v tesnej blízkosti, dvojposchodovej lekárskej fakulty Vilniuskej univerzity, priľahlých internátnych objektov, ďalej popri univerzitnom observatóriu k spomínanému cintorínu, ktorý je umiestnený v najväčšom vilniuskom parku – Vingio parkas. Bola som zaskočená pohľadom, ktorý sa mi naskytol. Predo mnou sa rozprestieralo miesto nebeského pokoja, zelená oáza pre mŕtvych ale najmä pre živých. Niektorí z posledne menovaných sa prechádzali alebo absolvovali kondičný beh či už sami alebo so psíkmi. Názov cintorína nebol celkom pravdivý. Miesto odpočinku je zasvätené nemeckým vojakom druhej ale i prvej svetovej vojny ale i ruským, moslimským, židovským a poľským vojakom prvej svetovej vojny. Je zaujímavé, že v druhej svetovej vojne v samotnom Vilniuse padlo čosi viac ako dvetisíctristo nemeckých vojakov, z ktorých je na cintoríne pochovaných tisícšesto. Hroby vojakov jednotlivých vojen sú skupinovo zoradené a majú spoločné centrálne pomníky. V parku Vingio je zvečnená i spomienka na našich krajanov. V tesnej blízkosti kaplnky Kremlin sa nachádza spoločný pamätník padlým prvej svetovej vojny z krajín Rakúsko- uhorskej monarchie. Na pamätnej tabuli, ktorú inštalovali v auguste 2001 zástupcovia rakúskej, maďarskej, českej a slovenskej armády, sa vzdáva hold početným rakúskym, maďarským, českým jednotkám ale i napríklad dvanástemu pešiackemu regimentu z Komárna a pätnástemu a sedemdesiat prvému pešiackemu regimentu z Trenčína. Musím podotknúť, že na žiadnom pomníku tu, alebo na oplotení cintorína som nevidela žiadne grafiti alebo niečo podobné.

O Vilniuse by sa dalo popísať ešte veľmi veľa osobných postrehov. V meste a azda v celej krajine možno spozorovať dosť pozostatkov z nedávnej minulosti. Napríklad i všade prítomná činžiaková výstavba pre masové bývanie – typické päť- sedemposchodové činžiaky vykladané žltými tehličkami s ošumelými plechovými balkónmi. Alebo uprostred vystavanej triedy opustené drevené domce s vybitými oknami a čpejúcim zápachom. Ale vari je u nás všetko ideálne? Každá krajina má svoje pozitívne a tienistejšie stránky, svoje bohatstvo a pozoruhodnosti, ktoré sa oplatí spoznať alebo aspoň ohmatať pohľadom. My ľudia sme len pútnici na tomto svete. A cieľom pútnikov je ísť a spoznávať. Litva je perspektívna, prosperujúca a ambiciózna krajina s milými ľuďmi, ktorá v každom ohľade stojí za spoznanie.

tiez Vilnius, v tesnej blizkosti prezidentskeho palaca

Tri biele kríže – pamätník obetiam naboženského prenasledovania

Najvacsi park vo Vilniuse, Vingio, zabery na tabulu, na darovani a instalovani ktorej sa podielala aj Slovenska armada /spominane v texte/.

Fotosoutěž Domov objektivem cestovatelů na Camera Slovakia

Po prezentaci Cestovatel.cz na veletrhu RegionTour
v Brně budeme prezentovat snímky z naší fotosoutěže na
Camera Slovakia v Bratislavě. Tento cestovatelský
festival je doprovodnou akcí slovenských veletrhů cestovního ruchu. Budeme
zde mít společný stánek s firmou ZONER.

Po úspěšné prezentaci projektu Cestovatel.cz na veletrhu RegionTour v Brně budeme prezentovat snímky z naší fotosoutěže na akci Camera Slovakia v Bratislavě. Tento cestovatelský festival pořádáný BUBO Travel Agency je doprovodnou akcí slovenských veletrhů cestovního ruchu. Budeme zde mít společný stánek s partnerem festivalu – firmou ZONER (slovenská pobočka ZONER software), na kterém promítneme soutěžní fotografie a vystavíme snímky z finálového kola.

O festivale CAMERA Slovakia

Cestovateľský festival CAMERA Slovakia je pre všetkých, ktorých naša planéta neprestáva fascinovať. Afrika, Amerika, Austrália – Oceánia, Antarktída, Ázia, Európa. Stretávajú sa tu Slováci, ktorí boli na všetkých kontinentoch, napísali o tom knihy, nafotili krásne diapozitívy, zostrihali filmy a vedia o krajinách zaujímavo rozprávať. Slováci cestujú stále viac a vítaný je každý, koho naša planéta ešte stále dokáže prekvapiť, kto sa chce nechať strhnúť jej krásou, kto chce takto prežiť niektorú z expedícií do zastrčených kútov sveta, či zdolať niektorý z vrcholov. Súčasťou festivalu sú tradične unikátne výstavy profesionálnych fotografov, ako aj súťažná výstava amatérov.

Prvý ročník cestovateľského festivalu CAMERA Slovakia sa konal v januári 2004 a oslovil vtedy veľké množstvo ľudí. Pravdepodobne aj preto, že na Slovensku podobné podujatie chýbalo. Odvtedy sa z festivalu stala každoročná tradícia a je najväčším festivalom tohto druhu na Slovensku s rastúcim počtom návštevníkov, aj súťažiacich. Veríme, že aj nasledujúci 5. ročník opäť predčí Vaše očakávania a že latku, ktorú sme predchádzajúce roky postavili tak vysoko, opäť úspešne prekročíme, aby sme tým vytvorili základ pre ešte lepšie ďalšie ročníky.

Program CAMERA Slovakia 2008

Historické tramvaje budou i letos brázdit ulice našich měst

Tramvaj, elektrika, šalina či lokalka jsou různé názvy pro vozidla
pouliční dráhy, bez nichž bychom si dopravu v řadě našich měst už
ani nedovedli představit. Bohatou historii své kolejové dopravy si budou
města připomínat i letos jízdami historických tramvají, které sice
nejsou tak rychlé a pohodlné, jako současná velkokapacitní monstra, ale
dokáží připomenout dobu, kdy i stroje mívaly lidštější rozměry.
Mnohdy se nebude jednat jen o ojedinělé jízdy a někde historické
tramvaje vyrazí do ulic i v zimních měsících.

Na koci devatenáctého století se v našich městech začaly objevovat první pokusy o zavedení kolejové městské osobní dopravy. Jako první na území dnešního Česka a třetí v Rakousku-Uhersku zahájila již v srpnu roku 1869 provoz brněnská koňka. Postupně se přidávala i další města s projekty pouličních drah s koněspřežným či parním provozem. Ty však narážely na ekonomické potíže a byly proto obvykle pro nerentabilitu ukončeny. Jako životaschopné se ukázaly až elektrické tramvaje. Na autobusy a trolejbusy si pak naše města musela počkat až do doby mezi světovými válkami.

Od konce devatenáctého století až do první světové války začaly elektrické tramvaje na našem území postupně jezdit v Praze, Teplicích (1895), Liberci (1897), Olomouci, Plzni a Ústí nad Labem (1899), v Brně a Jablonci (1900), v Mostě a na Ostravsku (1901), v Mariánských Lázních (1902), Opavě (1905), Českých Budějovicích, Jihlavě (1909) a Českém Těšíně (1911). Po druhé světové válce pak došlo ke zrušení mnoha tramvajových tratí. Do dnešních dnů využívá tramvajovou dopravu Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Liberec a Jablonec a Plzeň. Po připojení k Schengenskému prostoru připravuje obnovení tramvajové dopravy Český Těšín.

Od devadesátých let minulého století jezdí v turistické sezóně v Praze historická linka 91, která vyráží každou celou hodinu z vozovny Střešovice skrz centrum k výstavišti v Holešovicích, odkud se opět v celou hodinu vrací zpět. Na lince platí zvláštní tarif a nastoupit a vystoupit je možno kdekoli po trase. V roce 2008 bude linka v provozu od 22. března do 17. listopadu na trase Vozovna Střešovice – Pražský hrad – Malostranská – Malostranské náměstí – Národní třída – Václavské náměstí – Náměstí Republiky – Styrossmayerovo náměstí – Výstaviště.

Od loňského roku (2007) vyráží historické tramvaje pravidelně i do Brněnských ulic. Po té, co musela být kvůli rekonstrukci ulice Rašínovy pozastavena linka H jezdící denně po centru města, začaly dřevěné šaliny jezdit na vybraných spojích linky č 10. kde jezdily až do pozdního podzimu a zvládly i sněhovou kalamitu na začátku listopadu. Jakmile to bude možné, vrátí se zas do centra. Na pravidelných historických linkách platí běžný tarif DPMB. Kromě Pravidelných linek pořádá při různých příležitostech Dopravní podnik města Brna i nostalgické jízdy historických vozidel. Největší zátěž čeká na tyto unikáty na přelomu května a června, kdy bude probíhat festival Brno, město uprostřed Evropy, jehož součástí je i mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis. V rámci Dopravní nostalgie se brňané i návštěvníci města budou moci svézt i vozy taženými populární „Karolínkou“ (parní lokomotivou Caroline), která pamatuje nejstarší začátky brněnské městské hromadné dopravy.

V roce 1996 byl za kulturní památku vyhlášen vůz číslo 223 Dopravního podniku města Olomouce. Město na jeho opravu a údržbu vyhlásilo veřejnou sbírku, jejíž součástí je i prodej čestných jízdenek. Od března 2008 plánuje olomoucký dopravní podnik pravidelné jízdy historickou tramvají, které se budou konat mimo jiné i s ohledem na počasí.

Dopravní podnik Ostrava a.s. a Kroužek přátel MHD v Ostravě se chystají vyjet s historickou tramvají už v únoru. V sobotu 18. února 2006 si mimořádnými jízdami připomenou 20. výročí ukončení provozu dvounápravových tramvají v Československu. Vzhledem ke specifikům některých jednokolejných tratí byly staré dvounápravové tramvaje v Ostravě vyřazené z provozu jako v posledním z našich měst. Na vzpomínkovou jízdu vyjede historická souprava v trase Vřesinská – Vřesina – Dolní Lhota – Zátiší. Další historické jízdy plánuje ostravský dopravní podnik při různých příležitostech v průběhu roku.

Plzeňské městské dopravní podniky, a.s. mají ve svém vlastnictví technický unikát. Je jím „primátorský vůz“. Jedná se o nejstarší dochovanou provozuschopnou tramvaj u nás a pravděpodobně i ve střední Evropě. Dne 29. 6. 1899 zahajovala pravidelný tramvajový provoz v Plzni. Vůz je dodnes provozuschopný i s řadou unikátních dílů pocházejících z dílen legendárního Františka Křižíka. Z pochopitelných důvodů vyráží tato tramvaj na různé příležitostné jízdy pouze od jara do podzimu.

Tramvaj Bovera mohou obyvatelé Liberce vídat v ulicích od roku 1929. Po té, co dosloužila, byla využívána dopravním podnikem jako brusný vůz. Od roku 1987 do roku 1999 se jí věnovali nadšenci ze sdružení Boveraklub, kteří ji uvedli do provozuschopného stavu. Nadšením party lidí je tato tramvaj i nadále postupně rekonstruována do původní podoby. Kromě smluvních jízd je vůz Bovera používán při provozu zvláštní historické linky č. 1, která je v provozu v odpoledních hodinách ve dnech státem uznaných jako svátek.

Poslední tramvajovou kuriozitu najdete od letošního roku (2008) v Českém Těšíně. Od roku 1911 zde byla v provozu nejkratší tramvajová linka na našem území. Spojovala polskou a českou část města. Po první světové válce, kdy bylo město rozděleno mezi dva státy, byl provoz lokalky v roce 1921 ukončen a trať byla rozebrána. Se vstupem do Schengenského prostoru plánují Český a polský Těšín alespoň symbolické obnovení linky ve formě vozů v podobě historických tramvají na ekologických autobusových podvozcích. K obnovení tratě zatím asi nedojde nejen z důvodů finančních, ale i proto, že by bylo nutno stavět v historické části města. Pokud by přeci jen byla obnovena, jednalo by se hned o dvojnásobnou kuriozitu. Trať by opět byla nejkratší nejen u nás, ale pravděpodobně i v Evropě a navíc by ležela na území dvou států.

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny VI. díl – Palmyra (Tadmur, تدمر)

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmýry. Cesta byla
příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme
v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také
ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu
přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Dopoledne jsme tedy odjeli do Homsu, kde jsme počkali na řidiče, kterého pro nás Basám poslal, a který měl na starosti postarat se o českou delegaci a v pořádku ji dopravit do Palmyry.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmyry. Cesta byla příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Než jsme ovšem dojeli do Palmyry, už zase svítilo sluníčko a obloha byla modrá bez jediného mráčku.

Řidič nás dovezl přímo před muzeum, kde již karibský ministr s doprovodem procházeli jednotlivé sály. Skočily jsme před prvním shledáním ještě na záchod, pokusit se o nemožné – nějak se upravit. Přeci jen jsme s takovým shledáním nepočítaly a po víkendu u moře a s pár oblečením, které jsme si sebou vzaly (samozřejmě sportovním), se nedaly vymýšlet nějaké moc velké zázraky. Posadili jsme se všichni do kanceláře pana ředitele muzea, kde jsme se představili. Byly jsme představeni jako česká delegace, která je právě na návštěvě v Sýrii. Většina z nás měla vytahané kraťase nebo plátěné kalhoty, tričko… no rozhodně jako delegace, zastupující a reprezentující Českou republiku jsme musely vypadat opravdu legračně. Nevím, zda pan ministr ze slušnosti či lhostejnosti nedal na sobě nic znát, ale choval se k nám velice přátelsky a tvářil se, jako bychom byly ten nejlepší zástup, který mohl z České republiky přijet.

Z muzea jsme jeli přímo na prohlídku hrobek a poté na samotný chrám. Palmyra je opravdu krásná, obrovská a hlavně, bez turistů. V tomto je Sýrie prostě dokonalá.

Nevím, jestli znáte legendu, o královně Zenobii, která Palmyru nejvíce proslavila, která vzdorovala Římu a nakonec do něj byla přivedena v okovech, ale při návštěvě Sýrie mohu toto místo jen doporučit. A toho, koho antické památky až tak neberou, si najde třebas zalíbení v poušti a horách, které se za Palmyrou nacházejí. Dodnes v této poušti žijí beduínské rodiny starým, klasickým způsobem života. Nám se povedlo při mé druhé návštěvě Sýrie je navštívit a strávit s nimi celou noc. Bylo to opravdu moc příjemné.

Tenkrát jsme se ubytovaly s kamarádkou Martinou v jednom hotýlku, ve kterém byl také ubytován nějaký šejk ze Spojených arabských emirátů. To, že je v hotelu nějaká česka, mluvící arabsky se velice rychle rozneslo. Pozval nás k sobě do apartmánu a nabídl nám, abychom jej doprovodily na noční lov v poušti. Nakonec z lovu sešlo, ale noční výlet do pouště a večeře s beduínskou rodinou se uskutečnila. Bylo nám divné, proč je stan plný žen. A tak nám bylo vysvětleno, že beduínky jsou nejdražší nevěsty, neboť umějí žít ve tvrdých podmínkách, starat se o rodinu, stádo, jídlo. Proto po svatbě většina novopečených manželů musí odjet na pár let za prací do zahraničí (nejčastěji do Saudské Arábie nebo do Emirátů), kde vydělávají na manželčino věno. Ale musím uznat, že beduínky jsou opravdu krásné a prastaré zažité tradice a způsob života z nich dělají neskutečně zajímavé lidi. Ale zpět k naší cestě.

Po prohlídce chrámu jsme odjeli do nedaleké restaurace, kde jsme společně povečeřeli a měli možnost si s panem ministrem popovídat o všem možném. Ekologie, politika, způsob života,… témat bylo mnoho. Nás pan ministr jen trošku překvapil svou neskrývanou láskou a obdivem ke kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi. Přiznal, že jeho jeden z nejsilnějších okamžiků života bylo, když vůdci políbil ruku. Byl hrdý za něj na to, že Kubánci nejsou otroci USA. S tím jsme souhlasili, jen už jsme pro jistotu nerozebíraly náš pohled na „diktátorovi“ taktiky a systém, jestli i ten tak trošku kubánský lid neotročí…

Po několika hodinové večeři jsme se rozloučili, předali si kontakty a udělali pár společných fotografií. Doufám, že jestli pan ministr někdy zavítá do České republiky, nebude mu divné, že jej právě tato česká delegace nevítá.

Po rozloučení jsme ještě odjeli na arabský hrad, který byl postaven nedaleko chrámového komplexu, abychom udělaly pár fotek západu slunce nad chrámem a nad pouští.

Poté jsme se vydaly na cestu domů, do naší krásné staré damašské čtvrti, plné arabské kultury, mešit a minaretů.

Pokračování příště…