Historické památky a města
List z Vilniusu
Po pristátí na letisku Oro Uostas vo Vilniuse som mala pocit, že všetko
v Litve musí byť malé. Malé a šťavnato zelené. Vilniuská letisková
hala nie je väčšia ako polovica haly bratislavskej hlavnej stanice, odlety sa
dokonca odbavujú na prvom poschodí. Zato má však Vilnius priame letecké
spojenie so všetkými metropolami Európy.
Po pristátí na letisku Oro Uostas vo Vilniuse som mala pocit, že všetko v Litve musí byť malé. Malé a šťavnato zelené. Vilniuská letisková hala nie je väčšia ako polovica haly bratislavskej hlavnej stanice, odlety sa dokonca odbavujú na prvom poschodí. Zato má však Vilnius priame letecké spojenie so všetkými metropolami Európy. Opravím sa, azda so všetkými, okrem Bratislavy.
Po opustení priestorov letiska sa snažím dostať čo najrýchlejšie do hotela. Nie je to také jednoduché. Na sivastej zastávke neďaleko niet čísel spojov. Priebežne prichádzajú staršie i novšie žlté autobusy, čosi ako naše Karosy z osemdesiatych rokov a sivé dodávky. Po treťom pokuse nadviazať komunikáciu v angličtine som pochopila, že turistickí sprievodcovia znalosti angličtiny Litovčanov asi trocha zveličujú a miestnych spolucestujúcich treba osloviť v starej, dobre osvedčenej ruštine.
Niet divu, približne desať percent obyvateľstva Litvy sú etnickí Rusi. Litva bola ešte v roku 1991 fakticky súčasťou Sovietskeho zväzu, ruštinu sa učila a aktívne používala celá dnešná stredná a staršia generácia. V samotnom Vilniuse žije podľa posledného sčítania len čosi viac ako 50% Litovcov a až 19% Poliakov a 14% Rusov. Litovčania pozitívne reagujú na ruštinu. Po oslovení v ruštine sa hneď dobrosrdečne vyzvedajú, odkiaľ ste a vzápätí s nostalgiou zaspomínajú, kedy a kde všade oni boli v Česko – Slovensku a z toho na Slovensku. Ako je to u malých národov bežné, nemajú problém s odlíšením Čiech a Slovenska. Zdá sa, že mladí Litovčania sú ochudobnení o znalosti ruštiny. Z praktickej skúsenosti viem, že mladí rusky už zväčša nehovoria a angličtinu zasa tak často doma nepoužívajú.
Moje rozpačité habkanie v ruštine mi napokon pomohlo dostať sa do správneho autobusu a zbaviť sa neodbytného taxikára, ktorý síce anglicky hovoril, ale vycítiac príležitosť, nedbal na cudzinke zarobiť štyrikrát viac ako bola bežná taxa. Situácia s taxikármi je asi všade podobná.
Vilnius je pôvabné veľkomesto približne rovnako veľké ako Bratislava. Staré mesto Vilniusu je zaradené na listinu svetového dedičstva UNESCO. V blízkej budúcnosti, už v roku 2009, v roku tisícročného výročia prvej historickej zmienky o Litve v germánskej Quedlinburgovej kronike, sa Vilnius stane spolu s Linzom Európskym hlavným mestom kultúry. Sympatický Vilnius sa na túto poctu náležite už teraz pripravuje. Napríklad v srdci starého mesta na katedrálnom námestí hneď v blízkosti Gediminovho pomníka sa usilovne renovuje dolný Gediminasov palác, ktorý má byť v roku 2009 zasvätený kultúrnym a vzdelávacím potrebám Litovčanov.
Vilnius leží na sútoku riek Neris a Vilnelé. Žiada sa mi pridať, že Vilnius je i zelené veľkomesto. Parky vo všeobecnosti neuveriteľne poľudšťujú veľkomestá. Priamo v centre Vilniusu, v tesnej blízkosti hlavnej tepny mesta, Gedimino prospektas, pomenovanej podľa zakladateľa mesta, veľkokniežaťa Gedimina, sa rozprestiera veľký park a o pár domov ďalej nájdete akoby len parkové zákutie so zopár stromami, trávnikom, sediacou sochou ženy a zopár lavičkami. Parky, úradné budovy, námestia či kostoly Vilniusu mi trochu pripomínali ruský štýl. Spoločnou črtou všetkých je, že sú veľké a masívne. Parky sú a to nielen vo Vilniuse ale i v Kaunase, Trakai a inde, rozľahlé, neuveriteľne čisté a udržiavané prirodzeným štýlom, s rozsiahlymi trávnatými plochami, skupinkami stromov; hriadky kvetov sú skôr zriedkavé, ale keď sú, tak tiež starostlivo udržiavané. Oproti parku priamo na Gediminas prospekte pri malom pomníčku obetiam sovietskej tyranie postavenom z akoby voľne navŕšených skál boli živé kvety a horeli sviece. Na chvíľu som sa zamyslela, ako dlho by vydržali u nás…
I horný, najstarší, tzv. Gediminov hrad zo štrnásteho storočia, sa rozkladá v príjemnom a šťavnatom lesoparku. Od čias zakladateľa hradu a mesta, litovského veľkokniežaťa Gedimina, hrad stráži mesto a dnes ponúka skvelý výhľad na staré i nové časti veľkomesta.
Zdá sa, že Litovci majú záľubu v bielej farbe. Počínajúc turisticky najvýznamnejšou sakrálnou atrakciou, ktorou je majestátna klasicistická Katedrála na okraji obrovskej pieskovcovo bledej katedrálnej ploščadi, je väčšina kostolov vo Vilniuse biela zvonka i zvnútra, a pravdaže, obrovská. To platí rovnako pre katolícke ako i pravoslávne chrámy, ktorých je tu tiež neúrekom. Výnimkou je azda perla litovskej gotiky, dvojkostol sv. Bernarda a sv. Anny postavený z červených tehiel údajne tridsaťtri rôznych tvarov.
Biely je i bývalý dom najvyšších sovietov Litvy, ktorý pyšne tróni na zelenom kopci v centre mesta na rohu hlavnej triedy a Jasienskio ulice. Polohu svojho sídla vybrali bývalí všemocní funkcionári naozaj veľmi dobre. Soviety akoby strážili mesto a súčasne aj dominovali mu. Dnes sa v okolí nachádzajú diplomatické zastupiteľstvá, napríklad i americké a lotyšské veľvyslanectvo a rozľahlý zelený kopec využívajú hojne psíčkari. Samotná biela centrála sovietov s majestátnym stĺporadím je dnes zanedbaná a priestory prenajali rozličným drobným inštitúciám. Za sovietmi sa v parku krčí sivastá neforemná budova miestnej samosprávy. Ale ako mi vysvetlila bielovlasá bábuška so psíkom na prechádzke, dnes tam nemajú ani koho sobášiť, pretože v Litve je teraz podľa nej viac rozvodov ako sobášov. Pri rozhovore so zhovorčivou spoločníčkou som si všimla smerovku v angličtine k cintorínu nemeckých vojakov. Tak to si nenechám ujsť, prebleslo mi hlavou, aby som sa nepozrela, aký postoj majú Litovci k svojim niekdajším nepriateľom. Po slnkom zaliatej ulici som prešla okolo obytných domov, skvelého Plazza hotel, drevenej chatrče s vybitými oknami hneď v tesnej blízkosti, dvojposchodovej lekárskej fakulty Vilniuskej univerzity, priľahlých internátnych objektov, ďalej popri univerzitnom observatóriu k spomínanému cintorínu, ktorý je umiestnený v najväčšom vilniuskom parku – Vingio parkas. Bola som zaskočená pohľadom, ktorý sa mi naskytol. Predo mnou sa rozprestieralo miesto nebeského pokoja, zelená oáza pre mŕtvych ale najmä pre živých. Niektorí z posledne menovaných sa prechádzali alebo absolvovali kondičný beh či už sami alebo so psíkmi. Názov cintorína nebol celkom pravdivý. Miesto odpočinku je zasvätené nemeckým vojakom druhej ale i prvej svetovej vojny ale i ruským, moslimským, židovským a poľským vojakom prvej svetovej vojny. Je zaujímavé, že v druhej svetovej vojne v samotnom Vilniuse padlo čosi viac ako dvetisíctristo nemeckých vojakov, z ktorých je na cintoríne pochovaných tisícšesto. Hroby vojakov jednotlivých vojen sú skupinovo zoradené a majú spoločné centrálne pomníky. V parku Vingio je zvečnená i spomienka na našich krajanov. V tesnej blízkosti kaplnky Kremlin sa nachádza spoločný pamätník padlým prvej svetovej vojny z krajín Rakúsko- uhorskej monarchie. Na pamätnej tabuli, ktorú inštalovali v auguste 2001 zástupcovia rakúskej, maďarskej, českej a slovenskej armády, sa vzdáva hold početným rakúskym, maďarským, českým jednotkám ale i napríklad dvanástemu pešiackemu regimentu z Komárna a pätnástemu a sedemdesiat prvému pešiackemu regimentu z Trenčína. Musím podotknúť, že na žiadnom pomníku tu, alebo na oplotení cintorína som nevidela žiadne grafiti alebo niečo podobné.
O Vilniuse by sa dalo popísať ešte veľmi veľa osobných postrehov. V meste a azda v celej krajine možno spozorovať dosť pozostatkov z nedávnej minulosti. Napríklad i všade prítomná činžiaková výstavba pre masové bývanie – typické päť- sedemposchodové činžiaky vykladané žltými tehličkami s ošumelými plechovými balkónmi. Alebo uprostred vystavanej triedy opustené drevené domce s vybitými oknami a čpejúcim zápachom. Ale vari je u nás všetko ideálne? Každá krajina má svoje pozitívne a tienistejšie stránky, svoje bohatstvo a pozoruhodnosti, ktoré sa oplatí spoznať alebo aspoň ohmatať pohľadom. My ľudia sme len pútnici na tomto svete. A cieľom pútnikov je ísť a spoznávať. Litva je perspektívna, prosperujúca a ambiciózna krajina s milými ľuďmi, ktorá v každom ohľade stojí za spoznanie.
Historické památky a města
Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Historické památky a města
Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Ideální pro rodinu s dětmi
Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.
Radhošť 1125 m n. m.
Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.
Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.
Sestup do dřevěného městečka
Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.
Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.
Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.
Cesta z (velko)města do Radhoště?
Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.
Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.
Historické památky a města
Marakéš – město mnoha tváří
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Místa, která v Marakéši nevynechat
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Marocká kuchyně
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Poznatky z Marakéše
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.