Rubrika: Témata

Vstoupíte a omámí Vás tisíce vůní. Vstoupíte a uslyšíte němou mluvu květin, keřů a stromů. Vstoupíte a uslyšíte ptačích křídel šum a když se pozorně zahledíte a zaposloucháte možná i mnohé uvidíte na vlastní oči.

Botanická zahrada leží v Praze 2 na Novém Městě, Na Slupi 16. Zahrada má rozlohu 3,5 ha. Její nejnižší místo je u ulice Na Slupi a to 195,56 metrů nad mořem a nejvýše položená plocha je nad velkým alpinem ve 227.51 m.n.m. V jejím areálu se nachází budova katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK, Ústav životního prostředí a sídlí zde i studijní oddělení Přírodovědecké fakulty UK. Expozice zahrady jsou rozděleny na skleníkové (interiéry) a přírodní venkovní (exteriéry).

Ve sklenících je stálá expozice tropů a suchých subtropů (sbírka kaktusů a sukulentů). Sbírka rostlin z vlhkých subtropů je v létě instalována pod širým nebem podle světadílů původu rostlin, které jsou pak v zimním období uskladněny ve velkém studeném skleníku. Vedle rozsáhlé sbírky sukulentů stojí za zmínku velké a staré exempláře cykasů, kamélie, myrty a další rostliny pocházející ze sbírek někdejší smíchovské univerzitní zahrady z 19. století. Z venkovních expozic je významný unikátní exemplář jinanu dvoulaločného, Ginkgo biloba cv. Praga. Je to vlastně někdejší obří bonsaj, jejíž stáří se odhaduje na přibližně 130 let. Uvidíte tady například jednu z prvních do Evropy introdukovaných metasekvojí a další dřeviny. Nejcennější zdejší expozicí je prý kolekce středoevropské květeny založená v roce 1904 a kontinuálně udržovaná po celých předchozích sto let.

Zahrada je pravidelně pořadatelem mnoha různých výstav. Já tam viděla výstavu exotického ptactva, později různých kaktusů a nedávno bonsají. O zahradu prý pečuje v současné době přibližně 20 zahradníků a kurátorů a roční náklady na její provoz, hrazené Přírodovědeckou fakultou UK, se pohybují kolem 6 milionů Kč.

Ještě něco málo z její historie. Na větší části pozemků byl až do poloviny 19. století ovocný sad. Roku 1845 tyto pozemky zakoupila společnost pro zvelebování zahradnictví Böhemische Gartenbaugese­llschaft za finančního přispění hraběte Rohana a právě zde založila Společenskou zahradu. Roku 1862 dostal prostor z ulice Na Slupi litinový plot na podezdívce z pískovce a od roku 1882 byl budován komplex skleníků. Od počátku byly brány jako výstavní pavilony a pořádaly se zde spousty výstav. Krásná byla centrální kopule se spoustou světla. O zahrady se v té době staral zahradní architekt Eduard Fiala.

Po velké povodni roku 1890 odkoupil zahradu stát pro pražskou univerzitu. V letech 1897 a 1898 sem byla přenesena velká část sbírek ze Smíchova, z tamější zahrady, která utrpěla povodní a byla zrušena. Roku 1898 byl tady v české zahradě vybudován orchidejový skleník a skupina dalších sedmi skleníků. Z téže doby je i dřevěný altán v zahradě. Ten byl roku 1994 opraven.V le­tech 1900 až 1902 vzniklo první alpinum, v letech 1906 až 1907 druhé. Roku 1938 přibyl skleník pro tropické vodní rostliny. V červenci 1940, po uzavření českých vysokých škol, byla česká botanická zahrada připojena k německé nacházející se hned nad ní a oddělené jen plotem.

Při spojeneckém náletu na Prahu dne 14.2.1945 byly německé skleníky i části zahrady vážně poničené. Došlo pak k trvalému sloučení obou zahrad a byly rozšířeny o svah s výměrou 1795 m2. Místo původních náletem zničených skleníků byly postaveny nové s původní kompozicí, ale ocelové. Původní kopule a dvě křídla zde zůstaly dodnes. Venkovní expozice se neustále mění podle potřeb školy. Větší revitalizace zahrady započala v roce 1992. V letech 1996 až 1998 byly rekonstruovány skleníkové komplexy.

Celková dispozice zahrady je dána svažitým terénem, který je terasovitě upraven. V západní části je rovinatý parter ve dvou úrovních. Svahové části jsou osázené dřevinami, mezi cestami vedou schodiště. Z původní Společenské zahrady se tady dochovaly až dodnes sloupovité duby letní, skupina tisů červených nebo nahovětvec dvoudomý. Krásný je také starý trojkmenný platan javorolistý. Ostatní dřeviny jsou mladší, většina jich pochází z posledních let 19. století. Najdeme mezi nimi řadu cenných druhů.

Zahradu ročně navštíví asi 100.000 návštěv­níků. Slouží nejen jako zdroj demonstračního materiálu pro studenty biologie a přidružených oborů jak z Karlovy univerzity, tak ze sesterských fakult, ale i pro studenty středních a žáky základních škol. Zahrada zároveň umožňuje celoživotní vzdělávání obyvatelstva, protože u každé květinky, keře i stromu najdete cedulku s botanickým názvem. Částečně slouží i k relaxaci návštěvníků zejména z řad obyvatel Prahy 2, kteří se zdržují na mnoha lavičkách i cestičkách. Chodí sem ale celá Praha, lidé všech věkových kategorií. Najdete tu na pěšinkách mezi skalkami běhat malé děti nebo líbající se milence v tichých zákoutích či v dřevěném altánku. Nejvíc jsem tady ale dneska potkala důchodců a přišlo mi to velmi romantické. Takoví staříčci co sotva chodí se tu prochází, drží za ruce a pomáhají si do schodů mezi terasami a květinami. Mnozí se nakloní a přivoní k právě kvetoucím rhododendronům až je to přinutí kýchnout. A o tom ta botanická zahrada je. O klidu, o tichu, o vůni a o lásce.

Vedle Letenských sadů, v místě kde stávaly pražské Mariánské hradby leží pečlivě pěstěná zahrada o výměře 1,06 hektarů, v nadmořské výšce 210 až 234 metrů. Obklopuje vilu, kterou nechal postavit v roce 1914 první československý premiér Karel Kramář. Od 18. prosince 1998 slouží jako oficiální rezidence českých premiérů. A tak se zde vystřídali již Karel Kramář, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a Mirek Topolánek. Někteří zde bydleli, jiní využívali prostory jen občasně.

Karel Kramář zakoupil pozemek roku 1911 a nechal zde postavit dům pro svou manželku Rusku Naděždu Nikolajevnu. Celkem pro ni nechal postavit tři vily, jednu na Krymu, druhou tuto a třetí ve svém rodišti ve Vysokém nad Jizerou. Při koupi se zavázal, že budova bude pouze jednopatrová, aby nenarušovala panorama Hradčan. Tyto pozemky včetně onoho inkriminovaného původně roku 1911 vykoupilo město a jeho plánem bylo udělat zde parkové úpravy a připojit ho k Letenským sadům. Změnu v záměrech obce prý způsobila velmi vysoká nabídka na koupi tohoto pozemku a to tehdejších 50 kč za 1m2. Po získání pozemku Kramář zadal projekt vídeňskému architektovi Friedrichovi Ohmannovi. Vilu pak postavili pražští stavitelé pan Čánský a pan Hošek. Zahrada byla svěřena roku 1913 našemu nejlepšímu zahradnímu architektovi Františku Thomayerovi. Jak dům tak zahrada byly ve vzájemné harmonii pojaty částí novobarokně a částí secesně. Došlo k dokonalému prolnutí.

Ve vile o rozloze 700 m2 bylo celkem 56 místností. Většina z nich sloužila od počátku reprezentačním účelům. Vybavení interiéru si vzala na starosti paní Kramářová ve spolupráci s předními českými výtvarníky. Autory výzdoby tak byli Češi – profesoři Umprum Celda Klouček a Jan Beneš, Karel Štipl a další. Součástí areálu jsou ještě dva menší domky pro personál. Stavba trvala 4 roky Není tajemstvím, že byla zařízena velmi luxusně. Například jen pracovna Karla Kramáře se stropem vysokým 7,5 metru měla pracovní stůl potažený pravou buvolí kůží.

Po smrti Kramářových spravovala vilu Společnost dr. Karla Kramáře. Ta později pronajala vilu Národní galerii. Po roce 1948 ale byla společnost rozpuštěna a vila se dostala do rukou státu. Od roku 1952 byla pod správou komunistického Úřadu předsednictva vlády a postupně ztrácela na své honosnosti, stárla a chátrala. Až v letech 1994 až 1998 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Po ní slouží vila jako rezidence předsedy vlády České republiky.

Zahrada obklopující Kramářovu vilu je upravena ve stylu francouzského parku, který je položen na severojižní ose. Cesta je z obou stran lemována impozantním stromořadím javorů mléčů s kulovitými korunami. Z jižní strany domu je situována terasa, ze které je úchvatný výhled na Prahu a její mosty. Odtud se dá dvouramenným schodištěm sejít o úroveň níže mezi opěrnou zeď terasy a opěrnou zeď někdejšího opevnění. Zahradě dává punc motiv mašle, který Thomayer rád používal. Do imaginární mašle jsou uzpůsobeny cesty v zahradě, které podporují intimitu východní části zahrady. Najdeme zde buky letní, duby letní, lísky, jeřáby, cedry i modříny. Krásné jsou i jedle ojíněná a jedle obrovská, které zahradu provoní spolu s dalším množstvím nižších dřevin a keřů. Široko daleko odtud na jaře voní šeříky.

Kramářova vila, rezidence českých a československých premiérů, byla 28. září 2006 zpřístupněna veřejnosti. Den otevřených dveří zahájil předseda vlády Mirek Topolánek, který sídlo vybudované prvním československým ministerským předsedou Karlem Kramářem využívá k pracovním schůzkách a jednáním. Zájemci se mohli do vily s jedinečným výhledem na Prahu podívat od 9 do 16 hodin a oslavit tak Den české státnosti připomínající svatého Václava. Poprvé tak byly veřejnosti zpřístupněny i místnosti, které obývají premiéři. Součástí prohlídky historicky i architektonicky zajímavé stavební památky byl výklad o historii vily a o jejím prvním majiteli Karlu Kramářovi. Roku 2006 vila přivítala dokonce zpěváka Karla Gotta, který zde vedl rozhovor s panem Paroubkem a téhož roku v říjnu zde byla na návštěvě MISS WORLD Taťána Kuchařová na setkání již s Mirkem Topolánkem. Je vidět, že v Kramářově vile probíhají i příjemná setkání, nejen závažná jednání. Úplně poprvé se ale lidé mohli podívat do části Kramářovy vily 28. října 2005, kdy byl premiérem Jiří Paroubek.

Rezidence českých premiérů se otevřela veřejnosti znovu první červnový týden 2007. Konala se zde výstava, která dokumentovala rodinný život prvního československého premiéra Karla Kramáře a jeho manželky Naděždy. Od Kramářovy smrti uplynulo sedmdesát let. Návštěvníci mohli shlédnout osobní předměty i archivní dokumenty. Nejcennějším předmětem k vidění byl diamantový náhrdelník Naděždy Kramářové. Jeho součástí je totiž jeden z největších zasazených diamantů ve střední Evropě. Návštěvníci se také dozvěděli, že za první republiky nesla vila nemilé přízvisko, a to „vzdorohrad“ . Bylo to kvůli napjatým vztahům mezi Kramářem a prezidentem Masarykem.

Ve vile bydlel naposledy Vladimír Špidla, jeho nástupci Stanislav Gross, Jiří Paroubek ani Mirek Topolánek se nastěhovat nechtěli, využívali však prostory ke schůzkám a jednáním.

Zahrada vily sice dýchá souhrou barev i vůní, ale nikdo si ten dům nezamiluje, protože pobyt v něm je vždycky jen na chvíli. Dobře to vystihla už paní Viktorie Špidlová, která brala místo jako přechodné a neměla při stěhování sebemenší náznak smutku. S tím, že jí Kramářova vila nikterak nepřirostla k srdci, se nikdy netajila. Dobře věděla, že jde o chvilkovou záležitost, a tak si slíbila, že se zde nebude na nic vázat. I tak si podle jejích slov v nádherné ale cizí vile nad Prahou našla koutek, kde ráda trávila volné chvilky. „V obývacím pokoji byl gauč, kam jsem si ráda lehla s knihou a naším Maximem,“ přiznala své oblíbené místo k relaxaci.

A tak se v domě střídají lidé i sny, naděje i touhy a skutečná realita.