Redakce a kontakty
- Cestovatel.cz
- 23 dubna, 2007
Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení,
dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na
hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“
koukali dolů na tu nádheru.
Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí
spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete
nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás
obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám
podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů.
Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve
kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však
ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka
je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží
ji všemožně „vyzdobit“.
Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje
i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se
to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni
čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně.
Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem,
koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě
vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické
podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je
zaděláno.
Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny
místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu
leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka
suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje
jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“