Témata – 62. stránka – Cestovatel.cz

Inckou stezkou na Machu Picchu

Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a
nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si
můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete
údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného
horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu
Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

Ještě před pár lety se dala Incká stezka absolvovat individuálně a velmi levně, ale v současnosti je vše jinak. Čtyřdenní výlet lze uskutečnit pouze s místními cestovními agenturami, avšak volná místa si musíte rezervovat již několik měsíců dopředu, protože zájem turistů z celého světa je obrovský. Navíc ceny každý rok prudce stoupají, v létě roku 2007 jsme platili 315 USD/os., ale dnešní nabídka (na rok 2009) se obvykle pohybuje kolem 400 USD/os. a pokud preferujete malou skupinu, osobního nosiče či další speciální služby, budete si muset připlatit mnohem více.

Navzdory vysoké ceně a širokému spektru omezení by byla rozhodně velká škoda Inckou stezku vynechat. Kromě čtyř dnů strávených v nádherném vysokohorském prostředí dorazíte na Machu Picchu brzy ráno, vyhnete se davům turistů a budete si moci vychutnat zdejší magickou atmosféru, kterou toto místo bezpochyby má.

Start na 82. kilometru

Vstávali jsme 5:30, dobalili batohy a nepotřebné věci ponechali v úschovně hostelu. V 6:15 pro nás přijel minibus cestovní agentury Puma´s Adventure a spolu s ostatními turisty i nosiči jsme kolem 7. hodiny opustili Cuzco.

Po třech hodinách jízdy do celkem slušné silnici jsme dorazili do vesničky Ollantaytambo, kde byla krátká přestávka na občerstvení a kdo chtěl, mohl si dokoupit výbavu potřebnou ke zdolání Inca Trail. Kromě incké pevnosti, kterou jsme však zahlédli pouze z dálky, jsme si prošli hezké náměstí se sochou nějakého slavného Inky, květinovými záhony a řadou stánků a obchůdků, kde se prodávalo všechno možné od látek, čepic a rukavic, přes bambusové hole až po jídlo.

Cesta z Ollantaytamba byla hrbolatá, prašná a místy příliš úzká na to, aby se dvě protijedoucí vozidla dokázala bez problémů vyhnout. V jednom bodě jsme strávili snad 15 minut, kdy se náš minibus opakovaně rozjížděl, zastavoval a couval, aby mohl pustit auta a autobusy jedoucí v protisměru. Nakonec jsme však do místa zvaného Piskacucho, které se nacházelo na 82. kilometru železnice vedoucí z Cuzca, úspěšně dojeli.

Seznámili jsme se s našimi dvěma průvodci a zbytkem turistické skupiny (Američanky, Španělky, Filipínec, Holanďané a Italové), celkově nás bylo čtrnáct. Po úpravě zavazadel jsme si vystáli frontu u vstupní kontroly, přes kterou musel projít bez výjimky každý. Správce v registrační budce všem zkontroloval pas, dostali jsme razítko s místem a datem začátku cesty, a když jsme měli tyto nezbytné formality za sebou, mohli jsme spokojeně vyrazit na první metry nejslavnější jihoamerické túry.

Pohodový první den

Přešli jsme ocelový most a následoval zhruba tříkilometrový nenáročný úsek údolím řeky Urubamba. Během cesty jsme mohli obdivovat nedaleké ruiny Q´anabamba nacházející se poblíž železniční trati a zasněžený vrchol hory Véronica (5 750 m), jež dostala své jméno podle horolezkyně, která ji pokořila jako první. V dalších 2 km přišla dvě stoupání, z nichž zvláště to druhé by se dalo označit za solidní „vrchařskou prémii“. Naštěstí nebylo dlouhé a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na ruiny a rozsáhlé terasy Llactapata. Poblíž se nacházela i menší kamenná pevnost Willkarakay a jakási drobná pyramida porostlá zelení.

Sestoupili jsme dolů po písčitém svahu mezi malými stromky a keři a dostali se do údolí řeky Cusichaca. Po 15 minutách chůze jsme zastavili ve vesničce Tarayoq, kde byla naplánována hodinová přestávka na oběd. Dalších 5 km vedlo do mírného kopce, stezka byla lemována hustou vegetací a dokonce jsme spatřili i pár nádherně zbarvených kolibříků. Ani tento úsek nebyl extra náročný a za necelou hodinu a půl jsme úspěšně dorazili do osady Wayllabamba (3 000 m), kde naše dnešní pouť v 16:30 skončila. Spát jsme šli po večeři asi ve 20:30, abychom byli odpočatí na nejnáročnější den celé trasy.

Nezničitelní nosiči

Průvodci nás vzbudili v 5:45 ranním čajem, v 6:30 se podávala vydatná snídaně a v 7:15 jsme opustili Wayllabambu (ani jsme si nestačili pořádně prohlédnout nedaleké ruiny). Čekalo nás dlouhé nepříjemné stoupání s převýšením 1 200 metrů a po překonání nevyššího bodu celé trasy sestup do kempu Pacaymayo.

Nepostradatelnou součást naší výpravy tvořili nosiči. Vykonávali tu nejtěžší práci, za níž byli bohužel dost bídně placeni. Původním povoláním šlo především o zemědělce, kteří si tímto způsobem přivydělávali, aby mohli uživit své rodiny. K naší skupině jich patřilo asi osmnáct a každý z nich měl na starosti něco jiného – jeden vařil, druzí mu pomáhali, další myli nádobí, starali se o vodu, nosili a stavěli stany, jiní zase nosili židle, stoly, nádobí, potraviny a další potřebné věci. Ačkoli tito lidé neměli žádné vybavení do hor (chodili jen v jednom otrhaném tričku, starých kalhotách a univerzálních černých pantoflích) a na zádech tahali značnou zátěž, přesto dokázali v rychlém tempu, což znamená asi třikrát rychleji než drtivá většina turistů, zdolávat kopce ve výšce nad 4 000 metrů.

Systém fungoval následovně. My, turisté, jsme se nasnídali a vyrazili na cestu. Nosiči mezitím umyli nádobí, složili všechny stany, zabalili veškeré příslušenství do velkých těžkých batohů (odhaduji váhu mezi 20 a 30 kg) a vydali se rychlým tempem za námi. Po pár desítkách minut nás předešli a „pospíchali“ k dalšímu tábořišti, kde buď připravili oběd, nebo pro nás rovnou nachystali stany. My akorát přišli do kempu a zapadli do připravených stanů, kde jsme mohli nerušeně odpočívat. Nosiči šli mezitím vařit, a když bylo jídlo připraveno, vzbudili nás. Zatímco my jsme se najedli a šli spát, oni umyli nádobí a připravili se na zítřek, kdy vše začalo nanovo.

Stoupáme a stoupáme…

Hned za Wayllabambou jsme se napojili na další výpravy a v jakési „frontě“ postupovali ke kontrolnímu bodu, který naštěstí nebyl daleko. V následujícím stoupání, jež by se ještě dalo označit za mírnější, se startovní pole roztrhalo, což člověku umožnilo lépe vstřebávat nádhernou přírodní scenérii.

Po 2 km jsme narazili na můstek z klád přes řeku Llullucha a po chvilce prudšího stoupání došli na místo zvané Trés Piedras (Tři kameny), avšak místo avizovaných kamenů zde byla jen umývárna, záchody a plocha určená ke kempování. Dali jsme si zhruba půlhodinovou přestávku – nejlepší bylo sednout si do stínu stromů, kde nepražilo ostré slunce a v klidu čekat na zbytek výpravy.

Tříkilometrový úsek z Trés Piedras do dalšího tábořiště Llullucha Pampa by se co do obtížnosti terénu dal označit jako nejtěžší úsek z celé Inca Trail. Nejdříve nastalo prudší stoupání po prašné cestě, která byla lemována nízkými stromy a hustými keři. Po necelém půl kilometru se prudší stoupání změnilo na velmi prudké, prašnou cestu nahradily stovky kamenných schodů různého tvaru a velikosti (některé byly snad 60 cm vysoké) a nízké stromy a keře přešly doslova v džungli. Stezka vedla kolem kmenů padlých stromů, kličkovala mezi kořeny a vyhýbala se vodním tokům, ale i tak byly některé schody mokré a kluzké a výstup po nich žádná legrace. Nejen turisté, ale i zdatní nosiči toho měli plné zuby, těžce oddychovali, potili se a museli dělat přestávky.

Krajina v okolí Llullucha Pampa dostala oproti předchozímu úseku úplně jiný ráz – zelené stromy a keře vystřídaly holé rozeklané skály, jejichž úbočí byla pokryta hustými trsy vysušené žlutohnědé trávy, kterou pár desítek metrů od nás spásalo malé stádečko huňatých lam, a na mohutném horském masivu v dáli se bělal věčný sníh.

Průsmyk mrtvé ženy

Nejvyšší bod Incké stezky se nazývá Warmiwañusca (Průsmyk mrtvé ženy) a nachází se v nadmořské výšce 4 215 m. Stoupání o délce cca 2,5 km není extra prudké či technicky náročné, avšak nedostatek kyslíku udělá své. Musím uznat, že posledních 100 výškových metrů bylo poměrně krušných, musel jsem si dát několik povinných přestávek, při kterých jsem se v mírném předklonu a opřen o hůlky snažil nalézt ztracený dech. Nicméně za 45 minut jsem měl jako druhý z naší skupiny výstup zdárně za sebou a mohl se těšit z úchvatných výhledů do okolí.

V následující půlhodině dorazili téměř všichni členové výpravy, společně jsme se vyfotili, a protože v průsmyku nepříjemně foukalo, nastal čas pokračovat po kamenitém chodníčku dolů do kempu Pacaymayo (3 600 m). Krajina vypadala velmi podobně jako v posledním stoupání k Warmiwañusca, ale tato část byla rozhodně příjemnější – z mírného kopce se rozhodně chodí lépe a ve vysokých horách to platí dvojnásob.

Pár desítek metrů před kempem jsme uviděli jednoho nosiče s vlaječkou cestovní agentury Puma´s Adventure, který nás nasměroval přímo ke stanům. Stejným způsobem usměrňovaly své „ovečky“ i ostatní společnosti, čímž se zabránilo zmatenému bloudění turistů po tábořišti. Kolem 14. hodiny jsme se ocitli u stanů téměř všichni a na uvítanou dostal každý z nás hrneček sladkého teplého nápoje rudé barvy, který se nazýval „chicha“, což bylo něco mezi čajem a punčem s přibližně 2 % alkoholu – moc dobré.

Zbytek dne se odehrával především ve znamení jídla a odpočinku – v 15:00 oběd, následovala zasloužená relaxace, v 17:30 se podával čaj a malá svačina (při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na další den) a před večeří, která byla naplánována na 19:30, jsme si s ostatními členy výpravy krátili dlouhou chvíli hraním společenských her. Po vynikajícím jídle jsme zalezli do stanů a sbírali síly na zítřek.

Ruiny Runkuraqay v mlze

Na noc se obloha zatáhla a začalo pršet, což nás příliš nepotěšilo. Déšť trval několik hodin, k ránu však naštěstí ustal. Naši průvodci říkali, že na tomto místě prší snad každý den v roce, období sucha nevyjímaje. Nebylo se čemu divit, nedaleko od kempu začínalo pásmo horského pralesa, ze kterého stoupala hustá mlha přímo k nám.

V 7:30 jsme opustili tábořiště Pacaymayo a vydali se opět do kopce k tzv. „Druhému průsmyku“, který se nacházel v nadmořské výšce 3 998 metrů. Stoupání sice nebylo náročné jako včera, ale i tak jsme museli překonat čtyřsetmetrové převýšení. Situaci nám navíc komplikovala nejen mlha a mokro, ale především mračna dotěrných malinkatých mušek, kterým ošklivé počasí vyloženě vyhovovalo, a jejich štípnutí byla dost bolestivá – naštěstí zafungovalo kouzlo repelentu.

Kamenná stezka se místy měnila ve velmi strmé a úzké schodiště, ale po 40 minutách jsme byli za námahu odměněni ruinami Runkuraqay (3 780 m) neboli „Domem ve tvaru košíku“, ale průvodce nám říkal, že správný název by prý měl být Runturaqay. Tato stavba okrouhlého tvaru kdysi bývala inckou pevností a strategickým pozorovacím bodem, prohlédli jsme si ji i zevnitř a na závěr si vychutnali pohled na průsmyk Warmiwañusca a mlžný prales pod námi.

Zbývající části výstupu vedla serpentinami až k planině se dvěma malými jezírky a odsud už chyběl jen kousek nejvyššímu bodu dnešní trasy. Nahoře měla být hezky vidět zasněžená Cordillera Vilcabamba, ale jelikož bylo sychravo a mlha, zůstalo vše skryto za bílou clonou. Alespoň jsme se tedy porozhlédli po nejbližším okolí, spatřili jednoho kolibříka a dali si svačinu.

Čnící město Sayacmarca a horský mlžný prales

Sestupovou cestu do údolí tvořil kamenný chodníček lemovaný vysokou a suchou trávou, poté jsme míjeli jezero pokryté velkým množství zelených řas a pokračovali mezi nízkými stromy a keři až k rozlehlým ruinám Sayacmarca (3 580 m) neboli „Čnícímu městu“. Přístup na skalní ostroh, kde se zachovalý komplex staveb nalézal, umožňovalo dlouhé a strmé kamenité schodiště, a proto bylo nejlepší vylézt sem nalehko bez batohů.

Sayacmarca nebyla jen další z řady strategicky umístěných pevností, které měly inckou říši chránit před vpádem nepřátel, ale měli zde např. i obřadní místo s kamenným oltářem, kde se konaly náboženské rituály, prostory s astronomickým významem a důmyslný systém inckých vodovodů. A jelikož se hustá bílá oblaka protrhala a mlha opadla, naskytly se nám úžasné výhledy do všech světových stran.

Vrátili jsme se pro batohy, prošli kolem menších ruin Qonchamarca a pokračovali pásmem horského mlžného pralesa, což byl opravdu nevšední zážitek. Obrovské množství rostlin (např. bambus či orchideje), keřů a stromů vytvářelo dohromady neprostupnou zelenou hradbu často zasahující i nad kamennou stezku, a tak si člověk místy připadal jako v zeleném tunelu. Chvíli nato jsme stanuli na planině s tábořištěm, kde už na nás čekali nosiči s připraveným jídelním stanem a vzápětí se podával oběd.

Najedení a trochu odpočatí jsme se vydali na další pouť krásným horským pralesem. Znovu začalo pršet, ale to v žádném případě nemohlo pokazit úžasný prožitek z okolní krajiny – řeka Urubamba, zalesněné hory, strmé srázy a hluboká údolí, ve kterých stále ležela mlha. Tato část cesty nebyla nijak náročná a vedla převážně po vrstevnici. Zpestřením byl incký tunel vytesaný do skály, kde se však s velkým batohem na zádech nedalo pořádně projít.

Phuyupatamarca a 2500 schodů

Po necelých 4 km jsme opustili prales a ocitli se na menším tábořišti poblíž krásného a zachovalého inckého naleziště Phuyupatamarca (3 620 m), což v překladu znamená „Město nad mraky“. Skutečnost by však odpovídala spíše označení „Město pod mraky“, protože kromě několika krátkých okamžiků byly ruiny neustále zahaleny neproniknutelným závojem husté mlhy.

Dolů k Phuyupatamarce vedlo prudké kamenné schodiště a po jeho úspěšném zdolání jsme si mohli v klidu prohlédnout kaskádovité obřadní lázně a zemědělské terasy. V následujících několika kilometrech pralesa nás čekalo nepříjemných 2 500 schodů různé výšky, šířky a délky. Člověk se musel pohybovat velmi obezřetně, protože drtivá většina schodů měřila sotva 20 cm, což přibližně odpovídalo polovině trekové boty bílého turisty.

Asi za hodinu jsme přišli k rozcestí, odkud byly vidět nedaleké terasy Intipata, ale pohled z dálky nám bohatě stačil. Počkalo se na zbylé členy výpravy a všichni společně jsme zahájili čtvrthodinový sestup serpentinami do kempu, poblíž kterého se nacházely i další ruiny Wiñaywayna.

V 16:30 jsme byli konečně na místě a už jsme se nemohli dočkat, až se po třech dnech osprchujeme, a navíc v teplé vodě. Dostat se do sprchy byl poměrně složitý proces – každý musel nejdříve navštívit recepci hostelu, kde si za 5 solů koupil lístky, poté si šel stoupnout do své fronty a nezbývalo mu než trpělivě čekat (i přes půl hodiny), až na něj přijde řada.

Večeře byla naplánována na 19:30 a při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na poslední den, kterého jsme se už nemohli dočkat. Mělo se vstávat před 4. hodinou ranní, abychom byli včas u kontrolní brány a dostali se na Machu Picchu za svítání. Následovalo poděkování všem našim nosičům – průvodce nám je po jednom představil, oni řekli, co dělají a my jim zatleskali. Jelikož tady jejich práce skončila (na Machu Picchu s námi už nešli), dostali od každého z nás nějaký ten finanční obnos, který byl alespoň malou odměnou za jejich tvrdou a namáhavou práci.

Poslední kilometry

Alarm na hodinkách nás probudil ve 3:50, sbalili jsme si věci, nasnídali se a v půl páté byli připraveni vyrazit, bohužel jako jedni z mála. Zatímco některé výpravy byly již na odchodu, my museli čekat na ostatní. Tábořišti jsme dali sbohem až ve 4:50, následoval přesun za svitu baterek ke strážní budce, kde jsme se zařadili do fronty za ostatní turisty.

Před půl šestou se závora strážnice konečně otevřela a my se mohli vydat na poslední kilometry, které nás dělily od vytouženého Machu Picchu. Stezka vedla mlžným pralesem téměř po vrstevnici, takže jsme nemuseli překonávat žádné velké převýšení. Zpočátku byla ještě tma, ale po 20 minutách se za zpěvu ptáků začalo rozednívat a i přes poměrně hustou mlhu se dalo spatřit údolí řeky Urubamba a světla městečka Aguas Calientes.

Jediný obtížnější úsek přišel po hodině a půl cesty. Čekalo nás velmi prudké, asi padesátimetrové schodiště, které vedlo k Intipunku (2 650 m) neboli „Sluneční bráně“. Když jsme se sem všichni úspěšně doplazili, hodinky ukazovaly 7:15.

Zasloužená odměna

Intipunku mělo být místem, odkud poprvé uvidíme Machu Picchu, ale okolí bylo zahaleno do mlhy husté tak, že by se dala krájet, takže jsme neviděli nic. Pokračovali jsme husím pochodem po kamenité stezce, u které jsme narazili na údajně největší orchideu celé Jižní Ameriky. Měla růžovou barvu a její květ měřil v průměru cca 20 cm. Za dalších 10 minut jsme se ocitli u obřadního místa s kamenným oltářem, a když jsme se podívali dolů, zmocnily se nás pocity štěstí.

Mlha, která do té doby halila celé údolí, se pozvolna začala zvedat a za pár okamžiků jsme s úžasem hleděli na Machu Picchu v celé své kráse. Pohled na ztracené město Inků obklopené mlžným oparem, zalesněnými horami a neprostupným pralesem byl prostě ohromujícím, úžasným a nepopsatelně silným zážitkem, na který se zkrátka nezapomíná.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Myjavský kopaničiarsky kraj

„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“
Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi
kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako
kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje
nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez
ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.

Kraj vŕškov, slivkových sadov a stále žijúcich tradícií.

Na úvod

„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“ Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.

Kto je to kopaničiar

Škriepky, ženská závisť, bitky v krčme, ale i spoločné dožinky, fašiangy, krstiny a svadby. Správanie kopaničiara je nevyspitateľné. Nečudo. Veď jeho povahu dlhé stáročia formoval tvrdý život medzi kopcami. Pytlikári, mlynári, kožkári i obyčajní roľníci žijúci vo svojich malých domčekoch ukrytých medzi vŕškami museli tvrdo pracovať, aby v tomto kraji prežili.Dnes už to majú podstatne ľahšie, ale svojej tvrdej povahy sa nevzdali.

Slivovivca

A tak ako sa nemožno zbaviť povahy a zvykov, pravý kopaničiar sa nemôže vzdať svojho každodenného „tekutého chlebíka“ v podobe páleného. Reč nie je o ničom inom ako o mjavskej slivovici, jabĺčkovici či hruškovici. V kraji slivkových sadov to inak ani nejde. Pálenice sa pred neúprosnými očami richtárov schovávali takmer v každej domácnosti. Mládenci si dajú kalíšok – dva aby boli silní, dievčence zasa pre krásu. Nemožno sa diviť. Veď ide o životodarnú tekutinu, ktorou bol každý kopaničiar odkojený. Tekutinu, bez ktorej sa nekoná žiadna svadba, jarmok, zabíjačka či pohreb.

Tí, na ktorých se nezabúda

Kraj opradený povesťami sa rozprestiera medzi Veľkou Javorinou a Bradlom. V minulosti patril striedavo braneckému a čachtickému panstvu. Z hradov sú dnes už len zrúcaniny. Ale povesti o nich a ich pánoch stále žijú a nedajú spať nejednému historikovi. Veď kto by nepoznal čachtickú pani Alžbetu Báthoryovú ako „krvavú grófku“, ktorá sa kúpavala v krvi mladých panien, či Mórica Beňovského, z ktorého sa stal kráľ Madagaskaru. Kraj, ktorý odchoval svetu osobnosti ako boli generál Milan Rastislav Štefánik, architekt Dušan Samuel Jurkovič, primáš Samko Dudík, spisovateľka Ľudmila Podjavorinská a iní. Z tých súčasných možno spomenúť napríklad veľkého dobrodruha a horolezca Petra Ondrejoviča z Beckova, ktorý splavil africkú rieku Omo či zlanil stolovú horu Venezuely a ďalších mladých úspešných športovcov.

Stopy minulosti

„Hore, za česť, slobodu, slovenskému národu!“ Pokrik, ktorý v meruôsmych rokoch, v čase maďarského útlaku, znel z úst dobrovoľníkov z radov Myjavčanov, Turolúčanov, Vrbovčanov,… Na čele tohto zápasu za národnú slobodu stáli ako inak Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban a Michal Miloslav Hodža. Tí sa tajne stretli v Dome pani Kolényovej (dnes súčasť SNM Múzea SNR v Myjave), kde sa ukrývali a celé povstanie naplánovali. Okrem múzeí sa na myjavských kopaniciach nachádza nespočetne mnoho pamätníkov dokumentujúcich bohatú históriu utláčaných, ale vzdorovitých a nebojácnych sedliakov.

Bohatstvo přírody

Nielen bohatstvo histórie, ale najmä na mnohých miestach ešte stále nedotknutej prírody môže očariť nejedného návštevníka kopaníc. Hustá sieť turistických a cykloturistických trás ponúka jedinečné zážitky na čerstvom vdzuchu. Chodníky vedú na zaujímavé miesta, k pomníkom, kultúrnym pamiatkam, naprieč chránený-mi oblasťami Bielych i Malých Karpát či na vrcholky kopcov, odkiaľ je nezabudnuteľný výhľad. Ak sa lepšie rozhliadnete, určite neprehliadnete množstvo chránených druhov rastlín. Takisto si nemožno nevšimnúť lesnú zver, ktorá pred Vami nečakane prebehne k najbližšej skupinke stromov či jastrabi, ktoré počas výletu v prírode neustále krúžia nad hlavami.

Agroturistika

Bezrohý americký Charolais, škótske plemeno Hailander, Muránsky Norik, Belgický ardénsky chladnokrvník, Lipicana, Furióza. Okrem poznávania kopaničiarskeho spôsobu života, či týchto pre tento kraj nezvyčajných zvierat, sa na Biofarme v Podkylave ponúka neopakovateľný zážitok v podobe jazdy na voze ťahanom koňmi naprieč touto krajinou (v zime je to jazda na saniach), prvotriedny jazdecký výcvik pod dohľadom profesionálnych inštruktorov v krytej jazdiarni i pokojná jazda v konskom sedle voľne v prírode po poliach, ktoré striedajú pásy lesov. A veľa ďalších aktivít spojených s vidiekom.

Podujatia počas celého roku

„Tu bratia vždy sa stretať budú.“ To prehlásili štúrovci a platí to dodnes. Každoročne sa na najvyššom vrchu Bielych Karpát – na Veľkej Javorine koná spoločné Stretnutie Čechov a Slovákov. Každodenný život tu domácim i hosťom spestrujú i ďalšie pravidelné podujatia ako sú akcie v rámci Kultúrneho leta, Michalský jarmok, Vianoce v divadle, Rodeo Lubina v štýle divokého západu, megakoncerty spevákov i skupín súčasnej scény, ale i príležitostné akcie, kedy napr. na trati Myjava – Veselí nad Moravou premávala parná lokomotíva s historickou súpravou.

Medzinárodný folklórny festival a festival európskej tradičnej kultúry

V júni 2009 sa bude konať už 50. ročník MFF a 5. toho európskeho. Ak ste z tých, ktorým slovo folklór nič nehovorí, skúste sa raz prekonať, prísť na trojdňový festival, ktorý sa koná v Myjave a nebudete vedieť, čo fotografovať skôr. Začína sprievodom všetkých účinkujúcich cez mesto, pokračuje oficiálnym otvorením v prírodnom amfiteátri uprostred príjemného prostredia a následným programom všetkých súborov. Účinkujú tu nielen domáce súbory zo Slovenska a Európy, ale i z ďalekej Ázie, čiernej Afriky i temperamentnej Južnej Ameriky. Veď nie pre nič za nič sa tento festival koná pod hlavičkou C.I.O.F.F., ktorá je súčasťou UNESCO. Vidieť toľko rôznorodých etník na jednom mieste skutočne stojí za to!

Zvyky a tradície všade, kam se pozrieš

Fašiangy, ručné stavanie mája, dožinky, dupanie humna, čepčenie nevesty, pravá kopaničiarska svadba, tradičná zabíjačka, priadky, driapanie peria, varenie lekváru, koštovka páleného, kopaničiarske majstrovstvá v jedení slivkových gulí, vystúpenia domácich folklórnych súborov Kopaničiarik a Kopa. To všetko a mnoho ďalšieho možno zažiť na kopaniciach. Stačí sa len lepšie poobzerať okolo seba a zistíte, že v Gazdovskom dvore v Turej Lúke či na námestí v Myjave sa stále niečo deje.

Adrenalín stúpa

Ak si myslíte, že tento kraj je len pre rodiny s deťmi či seniorov, ste na veľkom omyle. Mladí ľudia a nadšenci športu si tu každoročne merajú sily v rôznych športoch od cyklistiky cez futbal až po orientačné behy. Každoročne sa tu tiež konajú Majstrovstvá Slovenska v motocrosse. A kto nechce byť len ďalšou hlavou v dave divákov, nič mu nebráni zobrať si výstroj a zlaniť skaly, rozbehnúť sa z kopca a voľne obdivovať krajinu z vtáčej perspektívy ako rogalista či nechať sa voľne unášať v balóne počas vyhliadkového letu. Pre tých, ktorí radi riskujú, no predsa sa radšej držia pri zemi, je tu možnosť využitia vleku na Starej Myjave či Veľkej Javorine. Lyže, snowboard či bežky v zime i crossové bicykle v lete v kvalitnom lesnom teréne dajú zabrať aj tomu najväčšiemu športovcovi. Jedinou nevýhodou týchto športov je fakt, že kopanice zatiaľ, bohužiaľ, nie sú vybavené požičovňami tohto športového vybavenia a profesionálnymi inštruktormi. Takže ak nemáte vlastnú výstroj, zážitok v podobe adrenalínu sa nekoná.

Niečo málo pre podnikatelov

Kongresové centrá miestnych hotelov v Myjave či Starej Turej ponúkajú klasické kvalitné služby na vysokej úrovni. Keďže ubytovacie zariadenia sa ešte len budujú či sú práve novootvorené, nemožno povedať, že myjavské kopanice sú stálou destináciou v tejto oblasti. Avšak plná obsadenosť týchto zariadení naznačuje, že kongresy, školenia, zasadnutia či rokovania sa tu bežne konajú, a je teda len otázkou času, kedy sa dostanú do povedomia firiem.

Filmy

Pokojný kraj kopcov si ako miesto natáčania vybrali viacerí režiséri. Filmy, ktoré sa tu natočili: Bathory, Štúrovci, Sváko Ragan z Brezovej, Bičianka z Doliny a ďalšie.

Pražské ostrovy – Trojský ostrov a Císařský ostrov

Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka na jihu Prahy a
nejsevernější z pražských ostrovů, ostrov Císařský. Ten je stále
častěji místo Císařský nazýván Trojský. Aby těch nejasností ale
nebylo málo, tak Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní spodní
části ZOO Praha, která v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně
pro vodní ptactvo a krásně jej využila.

Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní části ZOO Praha. Ta v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně pro vodní ptactvo a krásně jej využila. Území bývalo odděleno odpadním ramenem Trojského mlýna, který byl roku 1845 přestavěn na sýpku a dnes je v soukromých rukách.

Císařský ostrov (někdy nazývaný také Trojský) je nejsevernějším a tedy posledním pražským ostrovem a se svou rozlohou 29 hektarů také ostrovem největším. Najdeme ho mezi Bubenčí a Trójou. V minulosti se nazýval též Císařský a Purkrabský.

Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka (na jihu Prahy) a ostrov Císařský (na severu Prahy). Proto je stále častěji místo Císařský nazýván Trojský. Přesto na mapy.cz se Trojský ostrov nenajde. Jen ostrov Císařský, což je jeho oficiální pojmenování.

Pro nás Bubeňáky a Dejvičáky byl ostrov odjakživa jednoduše Troja a často býval výletním místem a také Stromovka – Královská obora , která se rozkládá hned za ním. Obzvlášť romantická místa byla zezadu od vody jak od Vltavy, tak od Malé říčky, slepého ramena. Ještě tady dodnes zbyly pozůstatky luk a palouků, kde bývalo za doby Rudolfa II. místo pro jeho rozlehlou bažantnici. Dodnes tam u Malé říčky stojí staré vrby a osiky, plave spousta kačen a dalších ptáků.

Kdysi tu byly rozsáhlé louky a palouky a v 17. století byl velký zájem o pronájem těchto pozemků. V té době byl ostrov rozparcelován, protože právě na něm se stýkaly majetky tří vrchností a měly zde své malé pozemky i další držitelé. V 18. století naproti ostrovu Troja voda naplavila další tři ostrovy s názvem Císařské Bubenečské ostrovy, které časem byly spojeny v jeden ostrov. Právě tento ostrov leží na nejkrásnějším místě Prahy. Sám je obestřen krajinou s kouzelnou přírodní scenérií. A jak by ne, když jižně leží rozsáhlá Královská obora a severně od ostrova Drahaň – Troja, chráněné území přírodního parku, na který za Klecany navazuje přírodní park Střední Povltaví. Přírodní park Drahaň-Troja leží na pravém břehu Vltavy od Pelc-Tyrolky v Troji až po Drahaňské údolí, na východě a severovýchodě jej bezprostředně ohraničují městské části Dolní Chabry, Čimice a Bohnice. Místo je cenné jak ekologicky, tak biologicky, geomorfologicky a z velké části také historicky. Z přírodních hodnot je to řada zvláště chráněných území: Zámky, Čimické údolí, Bohnické údolí, Podhoří, Salabka, Havránka, Velká skála, Trojská a Jabloňka chránící unikátní biotopy vzácných rostlin a živočichů.

Najdete nedaleko odtud Pražskou zoologickou zahradu, Botanickou zahradu v Troji a překrásný barokní zámek Troja s dokonalou zahradou a kapli sv. Kláry s rozlehlou vinicí. Místa, o kterých jsem tady na cestovateli v minulosti již psala. Dokážete si tedy už dobře představit jakým koloritem a čistou krásou je tato oblast Prahy opuncována. Korunu jí dává jižní špička ostrova, kde je umístěn Trojský jez, za nímž ostrov Vltava obtéká zprava. Na regulovaném toku u břehu je známá umělá vodní slalomová dráha jak pro tréninky slalomářů, tak pro závody. Zleva Vltava teče plavebním kanálem Podbaba, který pochází z let 1899 až 1902 a je zakončen zdymadlem.

V roce 1927 byl na ostrově vybudován parkurový stadion. Koně dodnes na ostrově jsou, i když povodeň roku 2002 přinesla mnoho problémů a proud odnesl mnoho postrojů, sedel… Koně naštěstí byly včas v bezpečí. Stáje pak musely projít velkou rekonstrukcí. Dnes mají ustájeno 18 koní, které se připravují na policejní akce. Nedaleko od policejních koní je další jezdecký areál TJ Žižka Praha, který byl po povodních také obnoven. Povodně vydržela také jezdecká hala IN-EXPO GROUP, kde bývají závody v parkuru i drezuře.

Počátkem 20. století na ostrově vznikla také rozsáhlá zahrádkářská kolonie. Ta dopadla při povodních 2002 nejhůře. Na tři sta chatiček vzala voda a pouhých deset, které vydržely nápor živlu muselo být stejně strženo pro narušenou statiku. Stejně tak do nenávratna zmizelo cvičiště pro psy a již nebylo obnoveno. Severní část ostrova je známa Ústřední čistírnou odpadních vod, která je od roku 1991 nemovitou kulturní památkou, ve které je umístěno Ekotechnické muzeum.

V současnosti je ostrov využíván pro sportovní a rekreační účely a všechna místa na ostrově i v širokém okruhu kolem něj doporučuji od srdce navštívit. A nečekejte, že byste všechno dokázali stihnout za jediný den.

Nenechte se zmást sychravými fotografiemi místa, které je zachyceno za ranních mlh a končícího podzimu, kdy je všechno studené a syrové a nevzhledné a beze světla. Jaro a léto je tady naprosto kouzelné. Zkuste také někdy vyjít na skalní srázy nad údolím Vltavy. Z výšky okolo 200 metrů nad hladinou řeky jsou odtud okouzlující výhledy přímo na Trojský ostrov a na téměř celou Prahu.

Mistrovství světa v klasickém lyžování Liberec 2009

Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to
je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování
v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na
běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská
špička.

Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská špička.

Mistrovství světa v klasickém lyžování se koná každé dva roky, v Česku přitom bude úplně poprvé (www.liberec2009.com). Pro soutěže ve skocích na lyžích byly upraveny dosavadní skokanské můstky na úpatí vrcholu Ještěd, pro běžecké lyžování byl vybudován zbrusu nový areál ve Vesci u Liberce.

Mistrovství představí také atraktivní premiéru: poprvé se totiž na skokanských můstcích utkají také ženy, pro které byla tato soutěž dosud uzavřena. Na to, jak se jim bude ve vzduchu dařit, se diváci mohou přijít podívat 20. února. Oproti tomu disciplína skoků pro muže už je dobře zavedená. Hlavní boje na velkém můstku se svedou 27. 2., soutěž týmů pak 28. 2. Do Liberce dorazí loňský vítěz světového poháru Rakušan Thomas Morgenstern, legendární Adam Malysz z Polska či vítězka kontinentálního poháru žen Ulrika Grässler hájící barvy německého týmu.

Nový běžecký areál ve Vesci přivítá závodníky na dvou okruzích dlouhých 3,75 km, jejichž kombinací vzniknou tratě o délce 5 a 7,5 km. Závodit se tu bude hned od začátku šampionátu, finálové závody ve sprintu, štafetě a maratonu mužů a žen se odehrají od 24. 2. do 1. 3. České publikum vkládá své naděje v loňského vítěze světového poháru Lukáše Bauera, který si dobré umístění v Liberci stanovil jako prioritu letošní sezony. Česká běžkyně Kateřina Neumannová byla na posledním mistrovství v Sapporu zlatá, na tom nynějším bude jako jeho prezidentka fandit rovněž svým bývalým soupeřkám Norce Kirstin Steiraové nebo Italce Follisové.

Vstupenky je možné koupit v předprodeji v síti TICKETPRO (www.ticketpro.cz). Na zahajovací ceremonii stojí od 300 do 750 Kč, na finále od 250 až do 1500 Kč. Nabídku hotelů, penzionů a ubytování v soukromí najdete na portálu www.liberechotels.com.

Město Liberec (www.infolbc.cz) divákům a sportovcům nabídne také jiné než sportovní vyžití. K jeho atrakcím patří symbol kraje, televizní vysílač a hotel Ještěd, botanická zahrada či zábavní a relaxační komplex Centrum Babylon.

Infolinka FIS MS v Liberci: +420 840 111 308

Turín – metropola čokolády a médií

Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho
skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto
Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného
Talianska.

Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného Talianska.

Máte-li problém se čtením slovenštiny, zkuste stránku přeloženou do češtiny pomocí automatického překladače od Googlu (a není to vůbec zlé):

Turín – metropole čokolády a médií ČESKY

Pre súčasníkov je Turín predovšetkým významným priemyselným centrom, v ktorom sa vyrábajú autá značky Fiat a Lancia. Ďalej mestom futbalu, sídlia tu až dva známe futbalové kluby: Juventus Turín a FC Turín. Na štadióne posledne menovaného sa v roku 2006 otvárali a ukončovali zimné olympijské hry. Supermoderný štadión je známy tým, že diváci vychutnávajú dianie na otvorenej hracej ploche spod zastrešených priestorov a tiež dômyselným zabezpečením štadióna pred výtržnosťami fanúšikov. V blízkosti štadióna stojí, možno ako istý druh amuletu, stavba Metafyzický tieň. Ide o otvorený kváder s dvoma radmi okien na všetkých stenách s tou vlastnosťou, totiž nevrhá v žiadnu dennú dobu tieň. Rovnako ako nepadol ani najmenší tieň na spomínané olympijské zápolenie v Turíne.

Pre istý druh milovníkov toho lepšieho v našom živote je Turín európskym hlavným mestom čokolády. Koncom 18. storočia tu istý vynaliezavý konštruktér menom Doret zostrojil stroj na výrobu čokolády v pevnej forme. Každý rok koncom októbra mesto Turín organizuje dvojtýždňový festival čokolády. Milovníci daru Mayov si môžu zakúpiť špeciálny čokoládový pas, s ktorým ochutnajú vo vybraných zariadeniach až päťdesiat druhov čokolády vyrábaných v regióne.

Hoci v Taliansku vládne prísna odluka štátu od cirkvi, 95% Talianov sa hlási ku katolíckej viere. Mesto Turín je baštou viacerých katolíckych cirkevných rádov, najmä však je kolískou rádu svätého Don Bosca, tzv. Saleziánov. Spomínaný rád, v ktorom vychovávajú aj slovenských Saleziánov, tu má päť kostolov a viacero viacúčelových zariadení, ktoré sa orientujú na teraz tak prepotrebnú prácu s mládežou.

Najmladší a najmodernejší zo všetkých turínskych kostolov, je kostol Svätej tváre, dielo švajčiarskeho architekta Mária Bottu, dokončený tiež v roku 2006. Moderný a nanajvýš originálny kostol bol postavený, tak povediac, ekologicky. Z klasického materiálu: tehál a dreva, ktoré sa využili zo starších budov priemyselnej turínskej štvrte Thorn 3. Za obetným stolom sa skromne a nič si nenárokujúc vynára tvár trpiaceho Bohočloveka. Moderná pripomienka známeho Turínskeho plátna je vytvorená z dômyselne zošikmených tehál a s pomocou umne vedených lúčov svetla. Tento skvost modernej sakrálnej architektúry príznačne zapadá do priemyselnej časti Spina 3. Z jednej strany kostol obklopuje klasický štrnásťposchodový obytný činžiak s obitými balkónmi, z druhej strany múr s kresbami grafitti, za ktorým sa rozkladá odstavená ale nie zbúraná továreň premenená na múzeum v prírode. Nič príliš vzdialené, všetko prvky našej doby.

Turín sa právom hrdí minimálne ešte jedným prvenstvom. V meste je najmladšie a určite najmodernejšie metro v Európe a možno aj vo svete. Prvá línia turínskeho metra, Metropolitana di Torino, bola otvorená krátko pred zahájením spomínaných Zimných olympijských hier v roku 2006. Jazda turínskym metrom, v ktorom vlakovú súpravu neriadi vodič, ale počítač, vozne sú obuté v gumených kolesách a pohybujú sa na betónových koľajniciach, je pôžitkom pre milovníkov výdobytkov techniky. V turínskom metre umne zamedzili možnosť znesvätiť tento stánok technickej moderny spáchaním samovraždy. Vstup na koľajiská metra a do samotných vozňov vymedzuje stena z plexiskla, ktorá sa otvorí len keď na zastávke zastane vlaková súprava.

Mnohí predstavitelia našich miest ba aj štátu by si mohli vziať príklad z nápaditosti otcov mesta Turína, ako v dobrom zmysle spropagovať svojeť a udržať mesto stále na pulze času. V roku 2008 napríklad vyhlásili mesto Turín za hlavné mesto svetového dizajnu, na znak toho na kandelábroch hlavných tepien doteraz vlajú charakteristické zeleno-čierne zástavky s príslušným nápisom. Predtým, v roku 2006 organizácia UNESCO vyhlásila Turín po Alexandrii, Madride, Antverpách a Montreale za hlavné mesto svetovej knihy.

Kniha, dizajn, alebo iné produkty, ktoré jedinec sprostredkúva iným, úzko súvisia s médiami. Mesto Turín sa právom nazýva aj metropolou médií. Okrem iných periodík, vydávajú tu aj jeden z najstarších talianskych denníkov, dodnes mienkotvorný denník La Stampa s celoštátnym rozšírením.

Každý súdny človek uzná, že veľmi silným médiom je kinematografia. A to už viac ako sto rokov. Ešte v 20. rokoch 20. storočia vyjadril ruský revolucionár Trockij nádej, že kiná pomôžu vyprázdniť kostoly, že pritiahnu ľudí lákavejším prostredím a oblečením ako občania nachádzajú v kostoloch. Celkom tak sa síce nestalo, no i tak sa kinematografickému priemyslu podarilo vytvoriť báječný fantastický svet, ktorý premieňa ľudské predstavy na realitu, hoci často len podenkovú. Mýty, príbehy, sny, najrozličnejšie fantázie, to všetko film úplne demokraticky poskytuje miliónom. Vďaka kinematografickým technológiám sa vysnívané aj nadprirodzené stáva reálnym. A práve kinematografii je v Turíne zasvätený v prenesenom význame a doslova chrám – Múzeum kinematografie, ktoré sa nachádza v budove Mole Antonelliana. Budova Múzea kinematografie sa vyznačuje takou originalitou a impozantnosťou, že sa stala nielen symbolom mesta, ale Taliani Mole Antonelliana umiestnili aj na svojich dvojcentových eurominciach. Upomienka na chrám nie je márna, architekt Alessandro Antonelli naprojektoval budovu v 60. rokoch 19. storočia ako synagógu. Neskôr, keď turínska židovská obec pre neustále rastúce náklady a megalomanské vízie architekta odstúpila od stavby, budovu získalo mesto Turín. V čase dokončenia v roku 1889 bola Mole Antonelliana so svojimi viac ako 167 metrami najvyššou tehlovou budovou na svete. Nielen budova, v ktorej múzeum od roku 2000 sídli, je impozantná. Tiež ráz a vnútorné stvárnenie budovy ohromuje. Vnútro múzea tvorí jedna celistvá výstavná plocha rozdelená len podlažiami. Expozície múzea dávajú návštevníkovi možnosť nahliadnuť do sveta kinematografie od počiatkov až k najsofistikovanejším prvkom tohto žánru, ako ich poznáme dnes. Pozostávajú z častí: vývoj kinematografie od prvopočiatkov, dejiny fotografie, plagáty k filmom, počiatky filmových záznamov: zbierka a ukážky nemých a zvukových filmov, najrozličnejšie filmové kulisy a rekvizity. Súčasťou múzea je knižnica a archív.

Autori výstavy sú toho názoru, že žáner filmu sa zrodil zo snahy človeka zabaviť druhých. Prvé obrazy človek vytvoril a poskytoval pomocou rúk, svetla a tieňa. O kúsok ďalej vo vývoji sa už nachádzalo poskytovanie obrazov cez jednoduché a zložitejšie okuláre. Na ceste k dnešnej kinematografii nasledovali rôzne optické schránky na prezeranie obrázkov. Na konci 18. a začiatkom 19. storočia dobyla svet zábavy laterna magica. Mimochodom, múzeum vlastní okolo stovky týchto zariadení, starších či novších, stále funkčných a asi 2000 obrázkov na prezeranie. Cesta vývoja potom viedla k fotografickému zachyteniu pozitívneho obrazu na kovových doskách – k dagerotypii a ešte neskôr k prvým fotografickým aparátom. Návštevník sa môže pokochať staručkými fotografickými prístrojmi zo začiatku 20. storočia spolu s kompletným vybavením na vyhotovenie fotografií, azda ani netreba spomínať bohaté ukážky vyhotovených starých fotiek. Čo všetko, ako detailne a v akej kvalite vedeli zachytiť priekopníci filmovania v rokoch 1880–1902, si uvedomí návštevník, až keď sa posadí v jednej z okrúhlych sál na prvom poschodí a zahľadí sa na ukážky nemých filmových snímok, ktoré zachycujú napríklad let muchy, pohyb svalov na nohe pri behu, pohyb svalov na tvári pri vyslovení pozdravu, chôdzu kozy, ovce a podobne.

Sála na druhom poschodí múzea kinematografie sa volá jednoducho chrám. Všetko a všetkých v chráme sleduje obrovský byvol so svetielkujúcim tretím okom na hlave a Božím okom uprostred Dávidovej hviezdy na hrudi, ktorý sedí na tróne. Žeby boh kinematografie? Alebo azda symbol toho, že podaktorí túžia urobiť z kinematografie božstvo, ktoré kontroluje naše mysle a vtláča nám cez pohybujúce sa obrázky do podvedomia svoje predstavy? Tak či onak alebo úplne ináč, božstvo je k svojmu trónu symbolicky pripútané reťazami. Určite však pozorne sleduje všetkými štyrmi očami aj dianie na dvoch veľkých filmových plátnach, na ktorých bežia paralelne rôzne filmy. A tiež divákov pohodlne ležiacich v leňoškách pred nimi. Do polovice septembra bol chrám zasvätený tvorbe všestranného talianskeho umelca a režiséra Uga Nespola. Jeho expozícia Čas po čase, ktorá dáva nahliadnuť do umelcovej tvorby od roku 1967 do súčasnosti, sa nesie v duchu umelcovej myšlienky, že umenie má zobrazovať všetky aspekty reálneho života. Súčasťou výstavy sú fotografické zábery z filmov, plagáty k Nespolovým filmom, videoprojekcie a časti filmových exteriérov z tvorby režiséra. Nespolo je známy tým, že rád využíva aj v nových filmoch už použité exteriéry a tých je po bokoch chrámu nepreberné množstvo. Mimochodom, Ugo Nespolo víta návštevníka už z plagátu pri vchode do samotného múzea.

Návštevník, ktorý sa nasýtil pozlátkom sveta kinematografie, môže sa nechať preskleným výťahom vyviesť na vrchol veže Mole Antonelliana a vychutnať reálny Turín z vtáčej perspektívy.

Mamuti na Donu

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce
mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty
dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali
možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na
světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující
energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak
s vámi.

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak s vámi.

Pravěcí lidé, jejichž způsob života je spojován právě s lovem mamutů, žili v období nazývaném mladý paleolit, zhruba před 20–35 tisíci let. Mamuti, blízcí příbuzní dnešních slonů, obývali spolu s paleolitickými lovci nezaledněné stepní oblasti Evropy a Asie. O našich nejznámějších lokalitách lovců mamutů jste určitě slyšeli, jsou třeba v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Nad okolní krajinu vyvýšené a dodnes zdaleka viditelné vápencové kopce Dolních Věstonic přitahovaly paleolitické lovce a zároveň jim poskytovaly výhodnou pozici pro lov mamutů. Tato místa se sezónně stávala dočasnými tábořišti lovců a sběračů a to opakovaně v průběhu stovek až tisíců let. Existuje však místo, od Dolních Věstonic vzdálené více než tisíc kilometrů na východ, v oblasti jihozápadního Ruska, kam skupiny paleolitických lovců přicházely za lovem mamutů opakovaně, a to po dobu minimálně 15 000 let. Malá vesnice Kostenki, ležící jižně od Voroněže na pravém břehu řeky Don, skrývá více než 21 mladopaleolitických lokalit, rozmístěných na vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Naleziště pravěkých tábořišť jsou situována v bočních údolích, vybíhajících do hlavního údolí řeky Don. Zde se jim říká „logy“, a tak můžete slyšet o nalezištích v Pokrovském, Antosovském či třeba v Popovském logu.

Vesnice Kostěnki byla založena v sedmnáctém století, na vysokém pravém břehu řeky Don, jako nájezdní vesnice proti nájezdům kočovníků z východu. Jméno vesnice získala díky hojným nálezům kostí velkého neznámého zvířete, které lidé nacházeli v zemi. Dnes již poklidná atmosféra zapadlé ruské vesnice nijak nenasvědčuje tomu, že toto místo bylo kdysi významným centrem, kde se při lovu mamutů setkávaly skupiny lovců z přilehlých oblastí Evropy a Asie.

Vesnice vám bude připomínat zapadlou jihočeskou vesničku, ovšem z doby někdy před 100 lety. Tedy pokud si odmyslíte vlnitý plech na střechách a všudypřítomné žluté plynovodní potrubí lemující ve výšce dvou metrů všechny silnice a silničky. Jen nad vraty do stavení se potrubí zdvíhá, aby tudy mohl projet povoz či traktor. Pomalu chátrající malované dřevořezby na oknech však pořád dýchají svou domáckou atmosférou. Vesnice je neuvěřitelně tichá. V letních parnech uslyšíte uprostřed vesnice jen bzukot much a kozí pomekávání. K řece Don je to kousek a její chladivá voda je úžasně osvěžující. Nevede tam však kupodivu přímo z vesnice žádná cesta. To je tím, že je tu tak široká rozlivová zóna řeky a každou cestu by dřív nebo později zničila jarní povodeň. Stejně tak jako před pár lety zchátralý most na vzdáleném okraji vesnice. Nebojte se vydat po úzkých stezkách mezi zahrádkami. Protože vidět Don a vykoupat se v něm je zážitek, na který určitě nezapomenete. Mně osobně se při pohledu na Don vybavovaly příběhy z Tichého Donu a to dodávalo mému cítění ještě jakési větší kouzlo.

Nálezy mamutích kostí odjakživa lidi inspirovaly k vytváření legend o původu ohromných neznámých zvířat. Jedna z legend praví, že mamut žije pod zemí a jeho kosti jsou viditelné a dostávají se na povrch až po jeho smrti. Odtud také pochází slovo mamut. V jednom ze sibiřských nářečí slovo „ma“ znamená země a slovo „mut“ krtek. První sbírky mamutích kostí z Kostěnek organizoval Petr I. S tím, že jde o pozůstatky sloních kostí z výpravy Alexandra Makedonského. Až v roce 1799 Johan Blumenbach popsal podle těchto nálezů nový živočišný druh Mammuthus primigenius Blumenbach. Koncem devatenáctého století bylo již známé, že mamuti byli součastníky pravěkých lidí a mamut se zároveň stal jakýmsi symbolem doby ledové. Mamuti byli rozšířeni v severní Evropě, v Asii a v severní Americe v předpolí glaciálního zalednění. Tato zvířata dosahovala výšku 3,5–4 m a vážila 5–6 tun. Mamuti měli hustou, přibližně jeden metr dlouhou srst. Největšího rozšíření dosáhli v době, kdy severní část Evropy pokrýval rozsáhlý ledovec, jehož předpolí pokrývaly tundrostepi.

Místní obyvatelé jsou vesměs příjemní postarší lidé. Vlastně narazíte hlavně na usměvavé upracované babky. Okopávají maličké zahrádky u domků, tahají obrovské džbery pitné vody domů nebo pasou kozy na návsi. Vypadají smířené a vděčné za to, co jim život dává. A není divu. Když se s některou z nich zapovídáte, po chvíli stočí vždy řeč na to, jaké to bylo za války, když se přes Don v těchto místech honila fronta sem a tam. A potom za komunistů, kdy byli lidé násilně přemisťováni či posíláni rovnou na Sibiř. Mladé lidi práce na vesnici tolik nepřitahuje a s vidinou vyšší sociální úrovně migrují do velkých měst. Tam potom žijí v maličkých garsonkách na špinavých sídlištích. Pravda ale je, že venkov je tu opravdu chudý a sociální rozdíly mezi nejvyšší společenskou vrstvou a tou nejnižší se neustále prohlubují. Město nabízí lepší výdělek, vesnice naopak nedostatek všeho kromě klidné atmosféry a překrásné přírody.

Pavel Lisý (1960) je fotograf a cestovatel. Jeho oblíbeným námětem fotografií je architektura, detaily v ní a dokumentární fotografie. Ta je často spojená s cestováním především do zemí jako je Kyrgyzstán, Rusko, Maroko, Španělsko či do hor východní Sibiře, Pamíru či Tien-shanu. V současnosti fotí na digitální zrcadlovku CANON 5D. Jeho fotografie můžete najít na www.LPhoto.cz

Lenka Lisá (1975) pracuje jako kvartérní geoložka v Geologickém ústavu Akademie Věd ČR v Praze. Při svém povolání, které je jejím největším koníčkem, se ráda věnuje cestování a dokumentární publicistice. Cestuje ráda do zemí východní Evropy a Asie a všude tam kde nachází zajímavé ekosystémy a vstřícné lidi. Více informací o ní získáte na www.gli.cas.cz/lisa

V současnosti pracují ve vesnici Kostěnki a v přilehlé vesnici Borščevo tři týmy archeologů. Odkryvy mamutích kostí spolu s nálezy kamenné industrie však můžete celoročně vidět v místním muzeu postaveném na lokalitě Antosovka II. Pokud se sem přijedete podívat, Kostěnki vás přivítají poklidnou atmosférou a nabídnou vám ponořit se plně do doby pravěkých lovců mamutů. Ani občasné přelety vojenských stíhacích letounů neubraly na energii tomuto místu, jež upoutá jistě i vás.

Jak se tam dostat: Letecky do Moskvy (zpáteční letenka s ČSA stojí cca devět tisíc korun, čas letu přibližně 2,5 hodiny), odtamtud z Paveleckého nádraží vlakem do Voroněže (jízdní řády se dají najít na www.jizdnirady.cz). Přestože je Voroněž od Moskvy vzdálena pouze 563 kilometrů bude vám cesta vlakem trvat jedenáct hodin. Jednosměrná jízdenka v ekonomické třídě stojí 633 rublů. Z jihozápadního autobusového nádraží ve Voroněži potom dvakrát denně odjíždí autobus do Kostěnek (50 km, 45 minut, cena jedosměrné jízdenky 40 rublů)

Rady před cestou: Do Ruska potřebujete vízum a pozvání. To lze vyřídit ve většině cestovních kanceláří, my jsme naše vyřizovali přes Klub cestovatelů po Rusku. Cena víza a pozvání se závisí na době, kterou plánujete v Rusku strávit. Pokud chcete ušetřit, doporučujeme cestovat nočním vlakem z Moskvy do Voroněže a zakoupit si tzv. plackartnyj lístek. Je to typ cestování v otevřeném vagonu pro přibližně 80 lidí, což pravděpodobně způsobí částečnou ztrátu vašeho soukromí, zato však získáte možnost užšího sociálního kontaktu s ostatními cestujícími. K dispozici budete mít čisté povlečení zdarma a nepřetržitě horkou vodu na mytí, čaj či instantní polévku. Ty si můžete zakoupit u tzv. děžurného, neboli stevarda, člověka, který se stará o pořádek ve vašem vagonu. Úroveň čistoty sociálního zařízení se od minulosti značně změnila, takže nemusíte mít strach ani v tomto ohledu. Ve vesnici Kostěnki jsou dva plně zásobované obchody, pošta, lékárna a dokonce i malá nemocnice. Internetové spojení však dostanete nejblíže ve Voroněži.

K dalšímu čtení: Valoch K. (2007): Kostěnki na Donu, mimořádný doklad stability osídlení v mladém paleolitu.- Acta Mus. Moraviae, Sci. Soc. XCII:53–70, Brno.

Peniscola a Aquarama

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar
– pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben
záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale
i dalších citrusů.

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar – pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale i dalších citrusů.

Peniscole, ležící téměř 200 km jižně od Barcelony, se přezdívá město nad mořem. Její historické centrum leží na skalnatém poloostrově, vysokém 54 metrů, který býval dříve ostrovem a během několika tisíciletí se spojil s pevninou. Dominantou je středověký hrad ze 13. století, postavený templáři. Tuto impozantní stavbu přeměnil do nynější podoby v 15. století papež Benedikt XIII. – ve Španělsku zvaný Papa Luna. Zdejší obyvatelé jej velmi obdivují a jsou na něj hrdí. V noci nádherně nasvícený hrad jakoby přímo vystupoval z černých vln. Pokud stojíte na hradbách, ukáže se vám celá krása zdejšího pobřeží, ať už na severu přibližně 6 km dlouhá písčitá pláž s přilehlou promenádou, nebo na jihu staré městečko a krátké oblázkové pláže lemované skalisky.

Pokud vás již ze samých procházek bolí nohy, můžete využít kyvadlovou dopravu, která pravidelně jezdí mezi Peniscolou a městečkem Benicarlo, které na severu tuto oblast uzavírá.

Aktivnější turisté mají stovky možností, jak zde strávit zajímavou dovolenou. Můžete vyzkoušet téměř všechny vodní i plážové sporty, motokáry, golf, nebo ochutnat zdejší gastronomii v některé ze sta restaurací. Kdo netrpí mořskou nemocí, jistě si zakoupí lístek na hodinovou jízdu na lodi podél celého pobřeží při Peniscole. Začátkem září se konají dvoutýdenní slavnosti, opěvující patronku města Ermitanu. Pořádají se koncerty, průvody, ohňostroje a vše je zakončeno slavnostním přátelským pochodem maurů a křesťanů.

Z Peniscoly můžete také vyrazit na spoustu výletů, například asi hodinu cesty odtud se nachází moderní městečko Benicassim (v překladu „synové Casimu), které je pověstné svými plážemi, měřícími šest kilometrů. Nejvýznamnějšími památkami jsou farní kostel z 18.století, nebo nedaleko stojící karmelitánský klášter.

Nás však nejvíce zajímal místní aquapark Aquarama. Zábavu zde najdou návštěvníci všech věkových kategorií. Možností, jak se vyřádit, je zde spousta. Můžete sjet otevřený i zavřený tobogán, skočit z lana za jízdy jako Tarzan, s parťákem projet Black Hole na nafukovacím kole, zaskotačit si v několika bazénech, včetně toho s umělými vlnami, nebo se nechat masírovat různými vodopády.

Kdo má odvahu, vyšlape pár schodů a sjede Kamikaze. Je nejprudšší a nejvyšší z místních skluzavek. Když jsme stáli nahoře, tak se nám do toho ani nechtělo. Ale jízda byla super! Několikrát jsme si to zopákli a vydali se na největší adrenalinovou atrakci – Space Shot. Je to 60 m vysoká věž, dole jsou po obvodu 4×3 sedačky. Připoutáte se a po odpočítání jste vystřeleni nahoru. Na vrcholu jsme byli za 3 vteřiny! Chvíli jsme pak viseli a rozhlíželi se. Nohy nám trnuly, napětím jsme sotva dýchali, ale ten rozhled byl nádherný. Následoval volný pád do poloviny věže, kde jsme se mohli opět pár vteřin kochat okolím a pak už jsme pomalu sjížděli dolů. Všem vřele doporučuji. Byli jsme tak uneseni, že jsme si znova vystáli frontu a absolvovali to znovu. Podruhé to bylo snad ještě horší!

Vstup do aquaparku stál přibližně 15 euro na celý den. Jednotlivé atrakce se už neplatí, i Space Shot je v ceně. Kdo umí španělsky, může si přečíst podrobnější informace zde: www.aquarama.net

Informace čerpány z www.benicasim.org a turistického průvodce.

Oslo – mladá perla

Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak, jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě příjemné žít. Na různá jména jsou tady ostatně zvyklí, původní název města Oslo dlouho nevydržel a brzy bylo přejmenováno na Christiania, to po slavném králi Christianu IV. Občas se objeví přezdívka Tygří město, kterou nedávno převzala i čiperná radnice, a tak dnes najdeme v ulicích města celou řadu tygřích soch.

Christiania, vybudovaná v roce 1624 na místě původního vypáleného Osla, měla být dokonale vzdorující ohni. Plánovat začal sám král, který nařídil, že domy budou výhradně z kamene a navíc nejméně 15 metrů od sebe, aby oheň nemohl přeskočit z domu na dům. Ze 17. století ale v městě již téměř nic nenajdeme, jen centrum stále do značné míry odráží sít ulic nakreslených osvíceným vladařem. Od roku 1877 se město krátce jmenovalo Kristiania, od roku 1925 pak zase přešlo k původnímu názvu Oslo.

Když před lety začala Norům vadit přítomnost letiště na okraji města, postavili ultramoderní letiště daleko za městem. Staré pozemky vykoupili a dnes je na něm sídliště. Nebe nad městem už neruší vůbec nic. Taxíka si do města vezme jen šílenec, který za to také patřičně zaplatí. Naštěstí Norové mysleli na všechno a mezi letištěm a centrem jezdí levný rychlovlak. Zájemci o architekturu si prohlédnou katedrálu Domkirke posvěcenou v roce 1697, za prohlídku rozhodně stojí královským hrad Akerhus, postavený kolem roku 1300 králem Hakonem V, byť dnešní podoba je mnohem novější. Znalci historie druhé světové války budou vědet, že hrad jedříve sloužil jako vězení pro příslušníky norského odboje, po válce zde byl při krátkém poválečném obnovení trestu smrti popraven domácí zrádce Vidkun Quisling.

Při vyslovení slova Norsko si lidé jistě vybaví nájezdy bojovných Vikingů. Památkám na ně se můžeme obdivovat i v dnešním Oslu, několik jejich 800 let starých lodí je přístupných v muzeu na ostrově Bygdoy v blízkosti Osla. Zajímavý ostrůvek, na který se dostaneme pohodlně autobusem, však nabízí i další skvosty, které dýchnou na dušičku každému pořádnému klukovi. V muzeu Thora Heyerdahla si můžeme prohlédnout nejen Ra II, ale také zbytky slavného Kon-Tiki. Na autentičnost vzorků bych ale poslední kalhoty nevsadil, Kon-Tiky zničily útesy tichomořského ostrova Raroia, většina památek působí poněkud gypsovitě.

Ještě zajímavější pro mne byla procházka po palubě lodi Fram, která se dvakrát vypravila k Severnímu a jednou k Jižnímu pólu. A můžeme si ji prohlédnout opravdu důkladně, od paluby až po kajuty v podpalubí, navíc na všechno si můžeme sáhnout.

V zimě je sněhové království tak blízko, že Fridtjor Nanses trénoval na své polární výpravy právě v předměstí Osla. A pokud nám běžky nestačí, pohodlné a přehledné metro nás pohodlně doveze kousek od známých skokanských můstků Holmenkollen, kde se závodně skáče již od roku 1892. Tehdy se na vítězný skok přišlo podívat deset procent celé tehdejší populace Osla. Na hlavní můstek si můžeme vyšlápnout, cestou nahoru si můžeme prohlížet unikátní muzeum lyžování. Pohled dolů, se kterým se skokané setkávají, je ale jen pro otrlé a při představě, že bych se měl z můstku spustit, mne poněkud mrazilo v zádech.

Oslo je skutečně pohostinné město (pokud netoužíme po alkoholu, který nám udělá pořádnou díru do peněženky), velice příjemná je třeba procházka parkem Vigeland, kde najdeme kolekci soch známého sochaře Gustava Vigelanda, která obsahuje téměř jeho kompletní dílo včetně toho nejslavnějšího, obrovitého monolitu vytesaného z jednoho kusu žuly, vzpínajícího se k nebi. A cestou zpátky do centra si můžeme prohlédnout budovu, kde je každoročně předávána Nobelova cena míru. Nobel byl sice Švéd, ale za jeho života byly obě země spojené, a Nobel si tehdy vynutil, že zrovna cena za mír bude předávána v Oslu.

Oslo rozhodně není pro každého. Pravidelně se objevuje na žebříčku nejdražších měst světa a ceny všeho tomu odpovídají. Poněkud chladná a seversky strohá architektura neuchvátí příznivce jihoevropského zmatku, a architektonické zázraky tady neuvidíme. Kdo si ale chce na vlastní oči prohlídnout způsob jak spojit velkoměsto a přírodu do harmonického celku, bude nadšen.

Zámek Lednice

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového
kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě,
na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu
novogotický zámek Lednice.

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě, na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu novogotický zámek Lednice.

Trocha historie

Původní tvrz založili ve 13. století místní vladykové Adamar a Lipert z Lednice. Dalším vlastníkem byl významný rakouský rod Sirotků, který však své rodinné bohatství prohýřil. Pánem se stal rod Lichtenštejnů a mimo pětileté přestávky v 16. století jím zůstal až do roku 1945. V 16. století byla tvrz přestavena v renesanční zámek. Po celé 17. století byl zvelebován jako reprezentativní letní sídlo, kam přijížděli Lichtenštejnové z Valtic. Karel Eusebius z Lichtenštejna měl významný podíl na rozkvětu Lednicko-valtického panství. Zval a také štědře platil spoustu velkých umělců té doby. Vzniká komplex hospodářských budov, kašna, také barokní jízdárna a konírna podle návrhu Jana Bernhardta Fischera z Erlachu. K posledním velkým úpravám dochází v 19. století, kdy je zámek přestaven v anglickém novogotickém slohu, na východní straně je přistaven skleník, změnou procházejí také interiéry. Projektantem byl Jiří Wingelmüller, rakouský architekt, po jehož smrti dílo dokončil jeho asistent Jan Heidrich. Výsledkem je impozantní komplex budov o osmi křídlech se čtyřmi dvory, dvěma věžemi a skleníkem, ozdoben zámeckým parkem, nazývaným „zahrada Evropy“.

Interiéry

V reprezentačních místnostech zámku vás určitě zaujme řezbářské dílo zdobící podlahy, obložení zdí i kazetové stropy. Pozoruhodné je dřevěné schodiště ve vstupní hale, kde můžete vidět také velký mosazný lustr, který se svými 116 rameny na svíčky váží téměř 700kg. Prohlídka zahrnuje mimo jiné čínský kabinet s ručně malovanými tapetami, letní jídelnu či zámeckou knihovnu, kde můžete obdivovat nádherně vyřezávané schodiště vyrobené z jednoho kusu dřeva.

Zámecký park

Také zámecký park prošel několika úpravami. Založen byl v 16. století, postupně měnil svou podobu přes barokní, klasicistní až při své nejvýznamnější přeměně v začátku 19. století, kterou provedl zahradní architekt Fanti, dostal podobu romantickou. Byl přetvořen do tvaru hvězdy, vznikla zde řada romantických objektů a byl vybudován zámecký rybník s 15 ostrovy. Velká přestavba zámku v 19. století si vyžádala také změny v okolí. Park byl rozšířen a přebudován na francouzskou zahradu. Nachází se zde bohatá sbírka rostlin a dřevin.

Zámecký skleník je 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký. Jeho litinovou konstrukci podpírají sloupy ve tvaru bambusu ozdobeny dekoračními listy. Mezi původní mobiliář patří lavičky, keramická sedátka a čínská ohřívadla. Vodu do skleníku přivádí Maurská vodárna už od dob renesance. Teplotu zajišťuje staré parní topení, na které je napojena automatizovaná kotelna. Největší teplota je v části u zámku 18–25°C, uprostřed je 15–18°C a na druhém konci klesá až na 7–14°C. Mezi nejvzácnější sbírky rostlin patří cykasovité, nejstarší zástupce je 300 let starý. Uvidíte tropické kapradiny, palmy, spoustu kvetoucích rostlin atd.

Odpočinout si můžete při sledování letových ukázek dravců. Probíhají v určené hodiny, kdy se posadíte na tribunu a pak už se jen díváte, jak ptáci útočí na makety zvířat.

Jako dopravní prostředek v zámeckém parku můžete zvolit kočár, který jezdí po čtyřech trasách, nebo loďky na řece Dyji, jezdící od zámku k Minaretu a dále k Janovu hradu. V zámeckém parku je zakázáno jezdit na kole, můžete jej pouze vést vedle sebe.

Minaret

Minaret, tyčící se do výšky 60 m, stojí cca 1,5 km od zámku. Byl dokončen roku 1804. Na rozhledně jsou tři vyhlídkové ochozy, ze kterých je nádherný rozhled po okolí. Při cestě na ten nejvyšší musíte vystoupat 302 schodů. Základna rozhledny má tvar hranolu s arkádami, uvnitř je osm místností s orientální výzdobou, které však nejsou veřejnosti přístupné. Stavitelem minaretu byl Josef Hardtmuth, kterého jistě znáte jako vynálezce tužky a zakladatele firmy Koh-i-noor.

Informace čerpány z www.zamek-lednice.info , www.hrady.cz , www.breclav.info .

Být tak řekou aneb podél Innu na kole

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být,
kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny.
Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem,
protože ten když jde, tak u toho leží.

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být, kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny. Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem, protože ten když jde, tak u toho leží.

Chtěla bych být řekou

Pramenem, jenž osvěžuje a dává lidem pít. Dovádivým potůčkem, uhánějícím průrvami skal, ženoucím se bezhlavě přes balvany i do propastí. Nespoutanou řekou valící se divokou krajinou. A nakonec i mohutným poklidným tokem, osedlaným přehradami s elektrárnami, cestou kudy plují lodě. V době zralosti se připojit k silnějšímu toku, třeba se o něj i trochu opřít. Doběhnout spolu s ním do stříbrné delty života a tam se rozplynout v nekonečném moři.

A přesně takový je Inn. Vydáte-li se na kole stezkou ze švýcarské Maloji do německorakouského Passova, můžete toto 530 km dlouhé vodní dobrodružství okusit na vlastní kůži, neřku-li nohy.

Od alpských velikánů k Dunaji

Bude to jistě nádherný zážitek. Začnete v úzkém průsmyku v klínu dvou až třítisícových alpských velikánů a postupně vyklesáte stále se rozšiřujícím údolím, plným kukuřičných polí, až k soutoku tří mohutných řek Innu, Ilzu a Dunaje. Innská cyklotrasa téměř v celé délce toku věrně kopíruje některý z břehů řeky. Jen tam, kde to opravdu není možné, se občas na chvíli odkloní, aby vám představila i vzdálenější okolí. Jízda po ní je příjemná. Často vede po asfaltových cyklostezkách nebo úzkých silničkách, kde projede jen pár aut za den. Na skutečnou silnici se dostanete jen výjimečně, třeba při průjezdu většími městy. A někdy zase uhání upravenou štěrkovou cestou po přímočaré, zdánlivě nekončící, hrázi. I po té se ale jede dobře. Jediným zádrhelem je, že na některých místech přechází do jednostopé, (resp. dvoustopé, ale automobilově), a pokud po ní šlapete natěžko s naloženým dvoukolovým vozíkem, jako jsme vyrazili my, pěkně si jej na trávě vydrncáte a trochu vám to zpomalí rychlost postupu.

Ptačí ráj

Tuto nepříjemnost vám ale hravě vynahradí pohled na nesčetná mokřadní společenstva plná vodního ptactva a orchideí, která tady již bezmála 30 let chrání podle Ramsarské dohody a zůstávají tak zachována v jejich divoké dokonalosti a kráse. Někde jsou zbudované i dřevěné pozorovatelny s dalekohledem nebo třeba mostky, kde máte mokřad přímo pod nohama a nádherné volavky jako na dlani. V některých úsecích si můžete dokonce vybrat, po kterém břehu řeky chcete jet. Ve svém dolním toku tvoří řeka hranici mezi Německem a Rakouskem, takže můžete třeba přejíždět střídavě mezi oběma zeměmi, jak vás napadne. Doporučuji ale nevynechat německý Wasserburg, město obkroužené řekou jako širokou pentlí, a také rakouský Schörding, barevné barokní sídlo na kopci nad vodou. Pro všestranně založené bude jistě zajímavá i venkovní lezecká stěna Kufstein Wand nedaleko Rosenheimu, ale už na rakouské straně, na které si užijí jak dospělí, tak i děti.

Komfort pro cyklisty

Protože v civilizované Evropě se na cyklisty opravdu myslí, na cestě vás doprovází spousta specializovaných infocenter, kde si můžete zdarma vyzvednout reklamní mapu s vyznačenou trasou pro kola, třeba i s variantami a nabídkou dalších výletů a povyražení. Samozřejmostí jsou také toalety a pitná voda, často i schránka s nářadím pro nejnutnější opravy a údržbu vašich kol. Aby nebylo vše až zas tak úplně jednoduché, cyklotrasa vás v pozornosti udržuje hned třemi typy značení. Startujete na Radroute n.6, tu později střídají zelené značky Inntal-Radweg a označení Naturerlebnisweg Unterer Inn se zeleným cyklistou na bílém podkladu, podle toho v které zemi se zrovna nacházíte. A protože tento výlet rozhodně není jednodenní záležitostí, kolem celé trasy naleznete nespočet různých penzionků a restaurací či občerstvení. Kempů už je méně, pokud jste ale dobrodružnější povahy, můžete klidně nocovat přímo podél stezky a stravování zajišťovat samostatným vařením ze zásob zakoupených v supermarketech na okrajích větších měst.

V létě, a hlavně o víkendech, je na stezce dost rušno, proto je možná vhodnějším obdobím pro poklidný výlet pozdější jaro nebo barevnější babí léto.

Chtěla bych být řekou

My jsme vyrazili v druhé polovině září a velikou řeku jsme si vychutnali v celé její kráse. S ranními mlhami, rudě zbarvenými západy slunce či vlahým podzimním deštěm. Tentokrát jsme to vzali proti proudu a jen do Innsbrucku, tam jsme se oddělili a vystoupali vzhůru do Brennerského průsmyku a odtud hurá na jih k moři. Směřujeme do Maroka za zimním sluncem. I ostatní řeky se k moři dostanou. Chtěla bych být řekou.