Džungle Bornea ukrývají tajemný svět láčkovek

Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce
indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a
jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu.


Nejvyšší hora Malajsie – Gunung Kinabalu

Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.

Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.


V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.

Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“

Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.


Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.


Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.


Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.


Bizarní pasti

Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.

Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.

Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).


Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.


Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.

Cesta džunglí „Do nebes“

Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.


Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.

Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.


Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).

Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…


Nejvyšší hora Malajsie – Gunung Kinabalu

Aki Nabalu, „Svaté místo předků“, tak zní v jazyce indonéského domorodého národa Kadazan Dusun jméno nejvyšší hory Bornea a jihovýchodní Asie vůbec – mytického Mt. Kinabalu. Unikátní tropická lokalita Gunung Kinabalu, ležící v oblasti severního Bornea, malajském Sabahu, se vyznačuje ryzí nedotčenou přírodou s výskytem mimořádně ohromného množství endemických druhů rostlin a živočichů.

Tuto do široka rozeklanou horu, připomínající ohromné dračí hnízdo, s výškou 4095 m, prozkoumal jako první anglický botanik sir Hugh Low v roce 1851. Objevil zde četné druhy podivuhodných, dosud neznámých a nepopsaných rostlin, včetně rostlin hmyzožravých. V úspěšném botanickém bádání pak pokračovala r. 1910 britská botanička Lilian Gibbsová. Poté následovala Londýnská Královská společnost dvěma významnými vědeckými expedicemi v letech 1961 a 1694 vedenými britským botanikem E. J. H. Cornerem.


V roce 1964 byl založen národní park Kinabalu s rozlohou 754 km2, jenž se stal jednou z nejvýznamnějších biologických lokalit v celé Asii. V roce 2000 byl tento národní park Kinabalu zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO jako první lokalita v oblasti Malajsie.

Mt. Kinabalu a hmyzumilovné „konvice“

Tropická flora a fauna národního parku Mt. Kinabalu je nesmírně rozmanitá. Roste zde kolem 4500 druhů rostlin, z toho například orchidejí kolem 800 druhů, kapradin kolem 600 druhů, nechybí unikátní rudá Rafflesia s největším květem na světě a další stovky druhů epifytů. Mezi vzácné endemické druhy rostlin Starého světa patří především hmyzumilovné láčkovky. Celkově jich lze v oblasti národního parku nalézt kolem 30 druhů, z toho jen 16 druhů je horských. Hora Kinabalu je také domovem kolem 100 druhů savců žijících převážně v korunách stromů. Sluch potěší půvabné trylkování 320 druhů ptactva a dokonalá kakofonie zvuků stovek až tisíců druhů tropického hmyzu. V nížinách se nacházejí především dipterokarpové lesy s mohutnými tropickými stromy dosahujících až šedesátimetrových výšek.


Vegetační hustota na zdejší oblasti je dána především nadmořskou výškou horských svahů, dostupností vody a speciálním chemickým složením půdy, která sestává z ultramafických vulkanických hornin. Se stoupajícími svahy se mění druhové složení flory z ohromných dubů, kaštanů, eukalyptů, fíkovníků a jehličnanů na zakrslé druhy dubů, vavřínů, jehličnanů, čajovníků, myrt, bambusu, rhododendronů a stromových kapradin, které jsou hojně obaleny epifytickými rostlinami – nesčetnými druhy orchideí, zázvoru a bromelií. Větve hostitelských stromů se pod jejich množstvím ztrácejí a pod jejich váhou prohýbají. Ve výši nad 1000 m se deštný les promeňuje v tajuplně vyhlížející mlžný prales s nesčetnými, jako vlasy vlajícími druhy epifytů – mechů, lišejníků a kapradin, a vytvářejí tak bizarní scenerii hodnou pohádkově čarovných lesů. Vlhkost vzduchu je zde vysoká – 70–80%, stromy se ztrácejí v oblacích bílé vlhké mlhy.


Právě v této lokalitě jsme objevili pozoruhodné láčkovky horského rodu Nepenthes, které jsou endemity pouze této oblasti. Rostou jak epifytně tak na půdách nebo jako liány dlouhé až 20 metrů. Chladnomilné Nepenthes rostly ve výši 1200 m a výše ve velice divokém, obtížně dostupném terénu roklin, téměř úplně zahalené v tropické vegetaci z kapradin, mechu a tlejícího listí. Vyšplhat se k nim příkrým terénem nebylo snadné. Přesvědčili jsme se ale velice rychle „in vivo“, jak zázračně působí kouzelné řecké slůvko „nepenthes“- „nápoj tišící žal“, jenž si zapůjčil Carl Linné z Homérovy Odyssei a věnoval je tomuto unikátnímu druhu. Po spatření půvabných láčkovek jsou rázem zapomenuty všechny strázně náročného putování a nekonečného šplhání po strmých svazích. Duše botanikova jásá nad možností bádat tento nevšední druh v jeho přirozeném prostředí a obdiv nad ladným tvarem hmyzumilovných konvic nebere konce.


Během našeho putování po svazích hory Kinabalu jsme objevili dva druhy horské láčkovky rodu Nepenthes. Nepenthes villosa se nacházela v nepřístupných vegetačních zakoutích, na zastíněných místech skalisek ve výši kolem 2000 m. Baňaté rudé džbánky s víčkem ve tvaru srdce, dlouhé asi 20 cm, rostly při zemi v husté změti listoví, rašeliníku, větviček a lišejníků. Oku se téměř ztrácely. S fotoaparátem byla láčkovka dostupná poměrně obtížně, příkrý terén vyžadoval úchop oběma rukama. Balancování s optikou na skalách byla záležitost poměrně veselá. Tajemná Nepenthes villosa ale za riziko „dostižení na místě činu“ jistě stála. Láčkovku rodu Nepenthes tentaculata jsme objevili v hustém rašelinném podrostu mlžného pralesa ve stínu zakrslých stromů, kapradin a epifytů ve výši kolem 1500 m. Její elegantní, jemně zelené láčky s červeným žilkováním ve tvaru štíhlé konvice, s délkou kolem 12 cm, vábily nejen naše oči, ale i místní tropický hmyz, jenž se stává denně její potravou a výživou. Láčkovka tohoto druhu je malý horolezec, jež obtáčí okolní vegetaci podobně jako divoká réva. Některé její láčky visely nad sebou na stonku dlouhé liány jako průsvitné lampionky, jiné se pohupovaly jednotlivě na zakroucených úponcích konečků špičatých listů.


Bizarní pasti

Mechanismus výživy těchto pozoruhodných rostlin, rostoucích na půdách chudých na živiny, stojí jistě za zmínku. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti. Obústí pastí má většinou žebroví příčně pruhované, jež navede nektaruchtivý hmyz až ke kluzkému okraji. Po jeho hladkém, voskovém povrchu, jsa omámen alkaloidy obsaženými v nektaru, sklouzne. Propadá se do nitra „gravitačních pastí“ a utone. Uvnitř pasti je pod žláznatým kluzkým hrdlem zóna se zvláštními hrotitými buňkami, které umožňují pouze pohyb kořisti směrem do nitra „padací jámy“, nikoli však ven.

Veronika doporučuje využívat mezinárodní biologickou encyklopedii www.BioLib.cz, kam i sama aktivně přispívá. Jedná se o nekomerční vzdělávací projekty, který ve formě Encyklopedie nabízí jak taxonomický systém, tak i bohatou galerii fotografií, výkladový a překladový slovník, databázi odkazů, biotopů a chráněných území, diskuzní fórum a řadu dalších funkcí souvisejících s biologií. Chcete-li přesně pojmenovat rostliny nebo živočichy na vašich fotografiích, není nic jednoduššího.

Po zemi lezoucí hmyz, např. mravenci, je naváděn k hrdlu štětinatými lištami sbíhajícími po vnějších stěnách. Láčky tohoto druhu jsou vybaveny nepohyblivým víčkem, aby déšť nezředil trávicí tekutiny v baňce (navíc má úlohu jak nektarového vábidla pro hmyz tak „přistávací plochy“).


Trávicí tekutina uvnitř pasti obsahuje enzym na štěpení chitinu, z něhož má většina hmyzu vytvořen pevný krunýř. Enzym je schopen rozkládat živočišné bílkoviny a obsahuje konzervační látku, která uchovává kořist v původní podobě, dokud ji rostlina nezpracuje. Láčka je touto trávicí tekutinou naplněna minimálně do jedné třetiny. Není to vždy jen hmyz, kdo je váben vůní sladkého nektaru. Kořistí se mohou stát též drobní obratlovci, hlodavci, ještěrky či žabky. Některé druhy hmyzu však žijí s rostlinou v symbioze. Např. pavouk rodu Misumenops si spřádá lehkou pavučinu těsně pod obústím, což mu dovoluje pohybovat se po kluzkých stěnách. Při vyrušení skočí do tekutiny na dně, kde zůstává, dokud není návrat do pavučiny bezpečný. Rovněž larvy komárů a moskytů obývají tekutinu v láčce, díky své odolnosti vůči kyselému roztoku trávící tekutiny a trávicím enzymům. Místní domorodé obyvatelstvo využívá tento botanický druh zejména jako rostlinu léčivou, například odvar z lodyh či kořenů při léčbě horeček, kašle, infekci močových cest, vysokého krevního tlaku, úplavice či k utišení bolesti břicha. Travicí takutina z neotevřené láčky se užívá jako oční kapky či vlasový olej.


Džungle Bornea, které v sobě ukrývají tajemný svět unikátních láčkovek, jsou oblastí jejich původního vzniku. Odtud se rostliny rozšířily na četná souostroví Velkých Sund, do blízké Asie a Číny. Vyskytují se rovněž na Madagaskaru, Seychelách a Nové Kaledonii. Ostrov Borneo zůstává však pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě.

Cesta džunglí „Do nebes“

Pro milovníky „gravitačních pastí“ , chystajících se do lokality NP Mt. Kinabalu, nutno dodat pár podstatných informací. Národní park je velice významnou, jak botanickou, tak horolezeckou lokalitou, je proto bedlivě chráněn a hlídán strážci parku. Na čtyřtisícový vrchol vedou dvě stezky. My jsme vstupovali na horu velmi příkrou pralesní stezkou jménem Mesilau. Veliká cedule na počátku cesty hlásá výčet chorob a neduhů, se kterými se výstup vzhůru nedoporučuje.


Při vstupu do parku je nutná registrace a platba poplatku ve výši kolem 300 Kč na den. Brána parku se zavírá v 17 hod. odpoledne, v 18 hod. pak padá tma, návrat je tedy nutný v požadovaném čase. Dvoudenní výstup na vrchol hory s přespáním v horské chýši čítá kolem 1000 Kč a je nutno si najmout horského domorodého vůdce.

Cesta vzhůru vede třemi vegetačními pásmy, tropickým deštným lesem, který se mění ve výši 1000 m na tropický mlžný prales, ve výši kolem 3000 m pak nastává subalpínské a skalnaté pásmo. Strmá stezka, klikatící se džunglí po svazích hory, je zarostlá v bujné tropické vegetaci a sestává ze stovek a tisíců schodů z kamení, bláta, kořenů stromů, skal a dřevců. Mnohdy jsou schody poničené vodou, obtížně schůdné, zborcené a rozbité, klouzavé. Často jejich výše přesahuje běžnou výšku schodu a chůze s koleny v úrovni brady se stává zanedlouho rutinou. Pro podkolenní vazy je nekonečně „schodovité“ putování poměrně velkou zátěží.


Místy se v nekonečném přírodním schodišti „Do nebes“ zjeví toužebně očekávaná desetimetrová rovinka, kde možno odpočinout a obdivovat krásu zelené záplavy tropů. Občas se ve světlince džungle radostně zjeví pomalu se přibližující majestátní relief Mt. Kinabalu. Během výstupu tropickým pralesem lze spočinout v jednoduchém přístřešku, ukrýt se zde před deštěm, pojíst a nabrat síly na další pouť vzhůru. Na horské stezce se nachází tři takovéto zastřešené oddychové chýšky. V poslední chýši Laban Rata (ve výši 3300 m) je možno přespat před ranním výstupem na vrchol. Je nutno počítat s tím, že v horském pásmu nad 3000 m se stoupání zpomalí v důsledku řidšího vzduchu a nutné aklimatizace (výšková nemoc).

Cesta zpět z pralesního ráje je vždy málo radostná. Nezapomenutelné zážitky však hřejí u srdce jasným plamínkem, jenž útěšně s nadějí šeptá „Na brzký návrat“…

Argentinská Patagonie – pustina bez konce

Argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která
leží ve srážkovém stínu And a většinou má polopouštní a místy až
pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá
travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali
z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je
písčitá či štěrkovitá.

Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.


Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.

Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.

V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.

Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.


V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.

Město Puerto Madryn

Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.

Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)

Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.

Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.

Trelew a paleontologické muzeum


Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.

Rezervace tučňáků Punta Tombo

107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.

Malebné městečko Gaiman

Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.

Dopravní uzel Rio Gallegos

Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).

Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.

Argentina je velká země. Stačí se podívat na mapu: ze severu Argentiny až na jih, do Ohňové země, je to přes 5000 kilometrů, což je vzdálenost asi jako z Prahy do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Pokud přes celou zemi poletíte, nemůžete si ty rozměry pořádně představit. Ale pojedete-li například z Buenos Aires na jih do Patagonie autobusem, uvědomíte si teprve, jak je Argentina obrovská. Celou dobu pojedete téměř úplně placatou krajinou. Zpočátku převažuje pampa, argentinská step, která je intenzívně zemědělsky využívána pro produkci obilí či jako pastvina pro dobytek. Ale někde za řekou Colorado je krajina čím dál tím sušší a nejenomže se tu nic pořádně nedá pěstovat, on ten místní porost ani krávy nežerou. Jen ovce, které jsou méně náročné, tu sem tam potkáte, proto je i tato pustina oplocená. Ploty uprostřed ničeho působí dost zajímavě.


Chilská a argentinská Patagonie se diametrálně liší. Zatímco chilská Patagonie je nesmírně hornatá a jsou zde mimořádně vysoké srážky, argentinská Patagonie se rozkládá na ploché Patagonské tabuli, která leží ve srážkovém stínu And (větry vanou převážně od západu) a většinou má polopouštní a místy až pouštní charakter. Ne že by tu nic nerostlo, ale kdeže je šťavnatá travička Laplatské nížiny, na kterou jste se ještě včera dívali z oken jedoucího autobusu; tady rostou jen suché keříky a půda je písčitá či štěrkovitá. V zimě tu je pořádný mráz – nejnižší teplota v Jižní Americe (-32.8°C) byla naměřena právě zde, ve městě Sarmientu. Ale v létě tu může být i slušné vedro, přes 30°C. Pravda, jenom přes den, protože ráno je i v létě obvykle docela chladno. A hlavně se po zdejších nedozírných pláních prohání vítr, který všechno vysušuje.

Krajina v Patagonii je fascinující. Ty rozměry! Jedete třeba celý den, tisíc kilometrů, a krajina je v podstatě úplně stejná. Pustina bez konce! Málokde na světě uvidíte něco tak obrovského a přitom tak prázdného, jako je argentinská Patagonie. Vydat se tady do hor, tomu se dá říkat skutečně aktivní dovolená.

V Patagonii nežije moc lidí. Není divu. Říček zde teče jenom pár a i ty, které naleznete v mapě, se v létě často mění v pouhé větší potoky, přičemž další takový vodní tok najdete třeba 500 kilometrů daleko. Významnější města leží hlavně na pobřeží. Ale po pravdě řečeno, zdejší města nejsou vůbec hezká. Kvůli architektuře do Patagonie prostě nejezděte.

Co je však v argentinské Patagonii nejhezčí, to je mořské pobřeží. To ostře kontrastuje s vnitrozemím, hlavně co se fauny týče. Neboť zde můžete vidět kvanta tučňáků, tuleňů a lachtanů, a pokud přijedete ve správném ročním období, spatříte téměř určitě i velrybu.


V následujícím přehledu krátce popíšu zajímavá místa, která jsem v argentinské Patagonii navštívil. Jen poslední poznámku: pokud do Patagonie pojedete, určitě navštivte její chilskou i argentinskou část. Takový kontrast, to se jen tak někde nevidí.

Město Puerto Madryn

Toto město je samo o sobě nehezké a nezajímavé, jako ostatně skoro všechna města v Patagonii. Avšak přesto ho navštěvuje mnoho turistů, neboť slouží jako výchozí bod pro výlety na poloostrov Valdés. Mimochodem, autobus z Buenos Aires sem jede pěkných 19 hodin.

Poloostrov Valdés (Valdés Peninsula)

Nejúžasnější místo na pobřeží argentinské Patagonie. Tento poloostrov je velice výrazný a s pevninou je spojen pouze uzoučkou šíjí. Zatímco vnitrozemí je suché, pobřeží je krásně zelené (rostou tu nějaké řasy či co), hlavně je ale osídleno bohatou faunou. Viděli jsme tu tučňáky magellanské, lachtany a tuleně a sem tam lze zahlédnout i lamu. A ovce, které se chovají i zde. Ty snad sežerou úplně všechno. Prý se tu někde ve vnitrozemí potulují i pumy, ale na ty jsme nenarazili. Jsou mimořádně plaché, protože zdejší farmáři je střílejí, aby jim nežraly ovce.

Co je však jednoznačně zdejší tahák číslo jedna, to jsou velryby jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci, dorůstající až 18.5 metru, sem pravidelně připlouvají jen v sezóně, která začíná v červnu a končí kolem 15. prosince. Pak odplují zpět do Antarktidy, kde mají více potravy. Pokud sem ale přijedete ve správný čas, určitě velryby uvidíte! Neboť se vyskytují v zálivu Golfo Nuevo, který není velký. V městečku Puerto Pirámides, ležícím na úpatí poloostrova, se nalodíte na člun a jede se. Velryba je, jak známo, savec, a proto se musí občas nadechnout. Nemůže se tedy stát, že by se za celou dobu nevynořila. My jsme viděli velryby jen tři (samici a dvě mláďata), ale to bylo tím, že jsem zde byl až v půlce prosince a většina velryb už odplula na jih. Doporučuji sem tedy vyrazit nejpozději v listopadu, kdy velryb určitě uvidíte víc.

Trelew a paleontologické muzeum


Opět docela velké a dost nepěkné město, ležící kousek na jih od Puerto Madryn. Přesto doporučuji sem zajet, protože tu mají krásné paleontologické muzeum. Patagonie je totiž jedním z největších světových nalezišť dinosaurů, jejichž kostry se ve zdejších sedimentech díky suchému podnebí skvěle zachovaly. Největší zdejší dinosaurus, Argentinosaurus, měřil na délku 35 metrů! To by i Brontosaurus zblednul závistí. Trelew je dále hlavním výchozím bodem pro výlety do rezervace Punta Tombo.

Rezervace tučňáků Punta Tombo

107 kilometrů na jih od Trelewu leží tučňáčí rezervace Punta Tombo. V létě (od září do dubna) tu hnízdí tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), který v chladnější části roku odplouvá do Brazílie. V Punta Tombo je největší kolonie tučňáků na světě mimo Antarktidu, najednou tu hnízdí až 500.000 tučňáků! Tolik jich tedy najednou určitě neuvidíte, protože jsou roztroušeni po celém pobřeží, a navíc se do všech částí rezervace nedostanete. Ale pár tisíc jich tu určitě potkáte. Turisté musí chodit jen po značených cestách, a pokud vám náhodou zkříží cestu tučňák, pak vězte, že na přechodu má přednost! V některých místech jsou pro tučňáky vybudovány i jakési podchody. Jinak jsou ale zdejší tučňáci na turisty zvyklí a klidně si je můžete vyfotit třeba ze dvou metrů.

Malebné městečko Gaiman

Výše jsem tvrdil, že města v Patagonii jsou nehezká a nezajímavá. Avšak Gaiman je významnou výjimkou. Toto malé historické městečko (žije tu 6000 obyvatel) bylo založeno roku 1874 přistěhovalci z Walesu a dodnes si uchovalo původní ráz. Argentinu to tu tedy moc nepřipomíná, spíše to vypadá, jako kdybyste se ocitli ve staré dobré Anglii. Nebo ve Walesu. Však i informační tabule jsou tu ve třech jazycích – ve španělštině, angličtině i waleštině. Část místního obyvatelstva opravdu stále walesky mluví a tento jazyk se tu dokonce vyučuje ve školách. A waleští draci tu jsou také hodně k vidění. A je tu také spousta čajoven, kde si můžete dát waleský čaj.

Dopravní uzel Rio Gallegos

Toto město leží dalších 16 hodin autobusem (přesně 1111 kilometrů) na jih od Trelewu. Sem nejezděte, není tu nic k vidění. Ale kdybyste tu přesto zkejsli jako já (neboť Rio Gallegos je poměrně důležitým dopravním uzlem), jděte se podívat na zdejší řeku Rio Gallegos. Ta tu vytváří široké estuárium, široké několik kilometrů. Toto místo je proslulé především mimořádně velkým přílivem: maximální výškový rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem činí 18 metrů! Vyšší hodnotou se pyšní jen záliv Fundy v Kanadě (19.6 metru).

Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Argentiny a Chile.

Bournemouth a okolí: skvost jižní Anglie

Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel.
Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především
Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a
přímořským životem.

Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel. Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a přímořským životem. O tom, že je Bournemouth skvělý cíl pro návštěvu svědčí i fakt, že se toto město nachází na Jurském pobřeží, 135 km dlouhém přímořském úseku, který byl dokonce zapsán do Světového dědictví UNESCO. Z Londýna to sem navíc není daleko, cesta trvá jen pár hodin.


Při své návštěvě Bournemouthu by měl každý navštívit Bournemouth Eye, vyhlídkový balón, který zároveň slouží jako rozhledna. Turisty vynese až do výšku 150 m, odkud je možné vidět 32 km dlouhé panorama okolí. Bournemouth si každý turista užije trochu jinak, jelikož toto město nabízí pro každého trochu něco jiného. Ti, kteří chtějí nasát tu pravou rekreační a letní atmosféru tohoto letoviska by mohli ocenit možnost pronajmout si malé plážové chatičky. Mladí lidé si zase zamilujou Bournemouth, jelikož to zde opravdu žije. Sídlí zde dvě univerzity a přes léto se sem vypraví spousta studentů na kurzy do jazykové školy. Ti si zde pak uživají především nejen nespočetné množství barů a typických anglických hospůdek, ale i výstavy, představení a koncerty ve vyhlášeném Bournemouth International Centre, ve kterém už vystoupilo nemálo světově známých celebrit.

Bournemouth se pyšní i nádherným okolím. Zajímavá jsou například blízká městečka Poole a Christchurch, město Salisbury nebo lázeňské město Bath. Bournemouth je i výhodné výchozí místo pro návštěvu vyhlášeného monumentu Stonehenge. A pokud vás zajímají raději přírodní skvosty, zalíbí se vám místa podél Jurského pobřeží, ke kterým patří například přírodní oblouk u Durdle Door, zátoka u Lulworth Cove nebo ostrav Isle of Portland. Dále na východ pak najdete i národní park New Forest National Park oblíbený k turistice a jízdě na kole.

Bournemouth je čím dál oblíbenější destinací pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty cizinců. Spousta se jich sem vypraví na jazykové kurzy anglie. Takový pobyt je skvělou kombinací ke studiu angličtiny a prožití rekreační dovolené. Zdejší jazyková škola/jazykové školy se pyšní kvalitními lektory, skvělým vybavením a bohatým odpoedním programem. Dlouhodobě sem odjíždí nemálo Čechů za prací nebo studiem na jedné z univerzit.

Bournemouth si ale užijete i pokud máte na návštěvu jen pár hodin. Rozhodně na něj proto nezpomeňte při plánování vaší dovolené!

Bournemouth je město na jihu Anglie čítající 160 000 obyvatel. Bournemouth je známý jako letní letovisko pro Angličany, především Londýňany, kteří sem jezdí za slunným počasím, plážemi a přímořským životem. O tom, že je Bournemouth skvělý cíl pro návštěvu svědčí i fakt, že se toto město nachází na Jurském pobřeží, 135 km dlouhém přímořském úseku, který byl dokonce zapsán do Světového dědictví UNESCO. Z Londýna to sem navíc není daleko, cesta trvá jen pár hodin.


Při své návštěvě Bournemouthu by měl každý navštívit Bournemouth Eye, vyhlídkový balón, který zároveň slouží jako rozhledna. Turisty vynese až do výšku 150 m, odkud je možné vidět 32 km dlouhé panorama okolí. Bournemouth si každý turista užije trochu jinak, jelikož toto město nabízí pro každého trochu něco jiného. Ti, kteří chtějí nasát tu pravou rekreační a letní atmosféru tohoto letoviska by mohli ocenit možnost pronajmout si malé plážové chatičky. Mladí lidé si zase zamilujou Bournemouth, jelikož to zde opravdu žije. Sídlí zde dvě univerzity a přes léto se sem vypraví spousta studentů na kurzy do jazykové školy. Ti si zde pak uživají především nejen nespočetné množství barů a typických anglických hospůdek, ale i výstavy, představení a koncerty ve vyhlášeném Bournemouth International Centre, ve kterém už vystoupilo nemálo světově známých celebrit.

Bournemouth se pyšní i nádherným okolím. Zajímavá jsou například blízká městečka Poole a Christchurch, město Salisbury nebo lázeňské město Bath. Bournemouth je i výhodné výchozí místo pro návštěvu vyhlášeného monumentu Stonehenge. A pokud vás zajímají raději přírodní skvosty, zalíbí se vám místa podél Jurského pobřeží, ke kterým patří například přírodní oblouk u Durdle Door, zátoka u Lulworth Cove nebo ostrav Isle of Portland. Dále na východ pak najdete i národní park New Forest National Park oblíbený k turistice a jízdě na kole.

Bournemouth je čím dál oblíbenější destinací pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty cizinců. Spousta se jich sem vypraví na jazykové kurzy anglie. Takový pobyt je skvělou kombinací ke studiu angličtiny a prožití rekreační dovolené. Zdejší jazyková škola/jazykové školy se pyšní kvalitními lektory, skvělým vybavením a bohatým odpoedním programem. Dlouhodobě sem odjíždí nemálo Čechů za prací nebo studiem na jedné z univerzit.

Bournemouth si ale užijete i pokud máte na návštěvu jen pár hodin. Rozhodně na něj proto nezpomeňte při plánování vaší dovolené!

Isle of Wight – ostrůvek u ostrova

Kolem ostrova na kole, dlouhé písečné pláže, rušná přímořská
letoviska, skvělé restaurace a mořské plody… to vše vám nabízí
ostrov Isle of Wight u jižního pobřeží Anglie.


V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát na ostrov Isle of Wight. Ostrov Wight leží u jižního pobřeží Anglie a je znám svými přírodními krásami, bílými útesy (hlavně na západním pobřeží), prázdninovými letovisky a dlouhými písečnými i oblázkovými plážemi. Celý ostrov se dá poklidnou 2–3 denní cyklotúrou objet, což vřele doporučujeme.

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste projet ostrov na kole v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

Východní pobřeží

Doporučujeme vyjet z Londýna do přístavního města Portsmouth. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 40min. Zpáteční lístky nás stály okolo £30 na osobu, vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte slevu.


Pokud máte v Portsmouth volnou chvíli, navštivte tamní rozhlednu ve tvaru plachty – Spinnaker Tower, www.spinnaker­tower.co.uk. Na Isle of Wight do letoviska Ryde se přepravíte lodí, která odjíždí přímo od nádraží, nebo unikátním vznášedlem. To doporučujeme, je to neopakovatelný zážitek (www.hovertra­vel.co.uk) a zpáteční lístek stojí £21.

Prozkoumávat východní pobřeží ostrova Wight je asi nejlepší na kole. Vypůjčte si ho u TAV Cycles (www.tavcycles­.co.uk), pronájem stojí £12 na den. Cyklotrasa vede z města Ryde, kolem pláže přes letovisko Sandown do malého městečka u moře, Shanklinu. Tam si odpočinete na pláži a můžete zajít do jedné z restaurací např. na námi doporučované grilované sardinky na olivovém oleji.

Západní pobřeží

Na západní pobřeží doporučujeme vyjet z Londýna do vesničky Brockenhurst v New Forestu. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 35min, zpáteční lístky nás stály okolo £20 na osobu. V Brockenhurstu si u Cyclexperience půjčte kolo (www.newfores­tcyclehire.co­.uk, pronájem stojí £14 na den) a po cyklostezkách a málo frekventovaných silničkách přejedete k moři do městečka Lymington. Odtud jezdí na Isle of Wight, do malého přístavu Yarmouth, pravidelný trajekt.

Yarmouth je krásné městečko, kde stojí za to chvíli pobýt a zajít si na něco dobrého. Pak se již po cyklostezkách vydejte ke známým The Needles, což jsou bílé útesy ve tvaru jehel majestátně vyčnívající nad hladinu moře.


Doporučujeme se zastavit na večeři v restauraci The Water Front (www.thewaterfront-iow.co.uk) v Totland Bay. Kromě dobrého jídlo (mořských plodů) jsou tam úchvatné výhledy na moře při zapadajícím slunci, prostě ráj pro romantiky.

Mapy cyklostezek najdete na našem webu (viz odkaz níže) nebo na www.cyclewight­.org.uk/routes­.html. Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se ostrov Isle of Wight zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.


Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS. Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.


V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát na ostrov Isle of Wight. Ostrov Wight leží u jižního pobřeží Anglie a je znám svými přírodními krásami, bílými útesy (hlavně na západním pobřeží), prázdninovými letovisky a dlouhými písečnými i oblázkovými plážemi. Celý ostrov se dá poklidnou 2–3 denní cyklotúrou objet, což vřele doporučujeme.

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste projet ostrov na kole v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.

Východní pobřeží

Doporučujeme vyjet z Londýna do přístavního města Portsmouth. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 40min. Zpáteční lístky nás stály okolo £30 na osobu, vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, získáte slevu.


Pokud máte v Portsmouth volnou chvíli, navštivte tamní rozhlednu ve tvaru plachty – Spinnaker Tower, www.spinnaker­tower.co.uk. Na Isle of Wight do letoviska Ryde se přepravíte lodí, která odjíždí přímo od nádraží, nebo unikátním vznášedlem. To doporučujeme, je to neopakovatelný zážitek (www.hovertra­vel.co.uk) a zpáteční lístek stojí £21.

Prozkoumávat východní pobřeží ostrova Wight je asi nejlepší na kole. Vypůjčte si ho u TAV Cycles (www.tavcycles­.co.uk), pronájem stojí £12 na den. Cyklotrasa vede z města Ryde, kolem pláže přes letovisko Sandown do malého městečka u moře, Shanklinu. Tam si odpočinete na pláži a můžete zajít do jedné z restaurací např. na námi doporučované grilované sardinky na olivovém oleji.

Západní pobřeží

Na západní pobřeží doporučujeme vyjet z Londýna do vesničky Brockenhurst v New Forestu. Cesta vlakem trvá přibližně 1h 35min, zpáteční lístky nás stály okolo £20 na osobu. V Brockenhurstu si u Cyclexperience půjčte kolo (www.newfores­tcyclehire.co­.uk, pronájem stojí £14 na den) a po cyklostezkách a málo frekventovaných silničkách přejedete k moři do městečka Lymington. Odtud jezdí na Isle of Wight, do malého přístavu Yarmouth, pravidelný trajekt.

Yarmouth je krásné městečko, kde stojí za to chvíli pobýt a zajít si na něco dobrého. Pak se již po cyklostezkách vydejte ke známým The Needles, což jsou bílé útesy ve tvaru jehel majestátně vyčnívající nad hladinu moře.


Doporučujeme se zastavit na večeři v restauraci The Water Front (www.thewaterfront-iow.co.uk) v Totland Bay. Kromě dobrého jídlo (mořských plodů) jsou tam úchvatné výhledy na moře při zapadajícím slunci, prostě ráj pro romantiky.

Mapy cyklostezek najdete na našem webu (viz odkaz níže) nebo na www.cyclewight­.org.uk/routes­.html. Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se ostrov Isle of Wight zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.


Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS. Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.

Cornwall – putování na konec světa

Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií,
dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat
v průzračně modrém moři, navštívit historická města
i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých
romantických plážích, ochutnat mořské speciality a třeba se
i naučit surfingu.

V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát do Cornwallu (www.visitcor­nwall.com), nejzápadnějšího cípu Anglie. Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií, dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat v průzračně modrém moři, navštívit historická města i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých romantických plážích, ochutnat mořské speciality a nezapomeňte ani na sport (cykloturistika, turistika nebo se naučte surfovat – Cornwall je tímto sportem vyhlášen).

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.


Objevujeme Cornwall

Naše cesta do Cornwallu začíná v Londýně na nádraží Paddington. Vlakem jedeme do města Penzance (www.pznow.co­.uk), kde budeme po celou dobu ubytováni v Backpackers hostel, ceny jsou od £16 za osobu a noc).

Cesta trvá dlouhých šest hodin, nicméně je velice komfortní. Můžete se kdykoliv občerstvit v bufet voze a protáhnout se. Navíc vlak jede kolem krásného pobřeží, takže je na co se koukat a cesta tak ubíhá rychle. Vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, můžete získat výraznou slevu. My jsme zpáteční lístky měli za přibližně £45 na osobu.

Po příjezdu do Penzance jsme se ubytovali, poobědvali tradiční Cornish pasty, což je zapečená taštička s náplní dle vašeho přání, a vydali se na první procházku do nedaleké rybářské vesničky Mousehole (viz mapka na našem webu – odkaz níže). V Mousehole si zajděte do hospůdky The Ship Inn, pokud budete mít štěstí, bude tam i živá hudba. Kupte si pak k večeři tradiční fish and chips (rybu s hranolky) a snězte ji na pláži při západu slunce.


Výprava na konec světa (Land’s End)

Land‘s End je nejzápadnější cíp Cornwallu a celé Anglie. Můžete z něj, i pouhým okem, dohlédnout na souostroví Isle of Scily. Z Penzance jsme se tam dopravili autobusem číslo 300. Kromě kaváren a prodejen suvenýrů zde najdete i informační centrum. Můžete se tam také nechat vyfotit u rozcestníku, kam vám na požádání přidají i Českou Republiku a vzdálenost mezi Land‘s End a ČR.

Po ranní kávě na „konci světa“ jsme se pak už vydali na cestu. Stezka (viz mapka na našem webu – odkaz níže) vede celou dobu kolem pobřeží a nabízí opravdu úchvatné pohledy na moře a impozantní útesy. Cesta neustále stoupá a klesá k malým romantickým plážím, kde je potřeba se samozřejmě zastavit na malý odpočinek. Naše výprava končila u nejznámější pláže Porthcurno Beach a divadla Minack Theatre.

Určitě vám doporučujeme navštívit Minack Theatre (www.minack.com), je to skrytý poklad Cornwallu. Divadlo s otevřeným hledištěm i pódiem je postaveno na útesech s impozantním výhledem na moře. Ještě více zajímavé je to, že nebylo postaveno Římany, jak se mnozí domnívají, ale ženou s velkou vizí, odhodláním a silou, Rowenou Cade. Pokud budete mít čas dostat se tam na večerní hru, určitě to udělejte. Bude to zážitek na celý život. Od Porthcurno Beach jsme se pak vrátili autobusem číslo 300 zpět do Penzance.


Návštěva St Michael’s Mount

Pokud jste někdy ve Francii navštívili Mont Saint-Michel, bude se Vám zdát, že máte „déjà-vu“. Anglický St Michael’s Mount je ostrůvek s hradem a přístavem a s jeho francouzským větším bratříčkem si je velmi podobný. Samozřejmě pokud se zeptáte Angličana, tak vám určitě řekne, že právě ten jejich je nejkrásnější a největší a že ten francouzský je určitě jen nějaká napodobenina. St Michael’s Mount se stává ostrůvkem jen při přílivu, při odlivu je možno se na něj dostat suchou nohou.

St Michael’s Mount je z Penzance velmi dobře vidět, doporučujeme si k němu udělat procházku po pobřeží – viz mapka na našem webu (odkaz níže). Odpoledne si pak můžete prohlédnout Penzance a večer vyrazit zpět do Londýna.

Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se Cornwall zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.


Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS). Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.

V posledních sedmi letech našeho pobytu v Anglii jsme se vydali několikrát do Cornwallu (www.visitcor­nwall.com), nejzápadnějšího cípu Anglie. Cornwall je proslulý svojí nádhernou přímořskou scenérií, dramatickým pobřežím a velmi mírným klimatem. Můžete si tam zaplavat v průzračně modrém moři, navštívit historická města i malebné rybářské vesničky. Pak si můžete odpočinout na malých romantických plážích, ochutnat mořské speciality a nezapomeňte ani na sport (cykloturistika, turistika nebo se naučte surfovat – Cornwall je tímto sportem vyhlášen).

Pokud by se vám líbili přiložené fotografie a chtěli byste jít v našich stopách, doufáme, že vám níže uvedený průvodce přijde vhod.


Objevujeme Cornwall

Naše cesta do Cornwallu začíná v Londýně na nádraží Paddington. Vlakem jedeme do města Penzance (www.pznow.co­.uk), kde budeme po celou dobu ubytováni v Backpackers hostel, ceny jsou od £16 za osobu a noc).

Cesta trvá dlouhých šest hodin, nicméně je velice komfortní. Můžete se kdykoliv občerstvit v bufet voze a protáhnout se. Navíc vlak jede kolem krásného pobřeží, takže je na co se koukat a cesta tak ubíhá rychle. Vlaková spojení je možno najít přes www.nationalra­il.co.uk, pokud koupíte lístky s předstihem, můžete získat výraznou slevu. My jsme zpáteční lístky měli za přibližně £45 na osobu.

Po příjezdu do Penzance jsme se ubytovali, poobědvali tradiční Cornish pasty, což je zapečená taštička s náplní dle vašeho přání, a vydali se na první procházku do nedaleké rybářské vesničky Mousehole (viz mapka na našem webu – odkaz níže). V Mousehole si zajděte do hospůdky The Ship Inn, pokud budete mít štěstí, bude tam i živá hudba. Kupte si pak k večeři tradiční fish and chips (rybu s hranolky) a snězte ji na pláži při západu slunce.


Výprava na konec světa (Land’s End)

Land‘s End je nejzápadnější cíp Cornwallu a celé Anglie. Můžete z něj, i pouhým okem, dohlédnout na souostroví Isle of Scily. Z Penzance jsme se tam dopravili autobusem číslo 300. Kromě kaváren a prodejen suvenýrů zde najdete i informační centrum. Můžete se tam také nechat vyfotit u rozcestníku, kam vám na požádání přidají i Českou Republiku a vzdálenost mezi Land‘s End a ČR.

Po ranní kávě na „konci světa“ jsme se pak už vydali na cestu. Stezka (viz mapka na našem webu – odkaz níže) vede celou dobu kolem pobřeží a nabízí opravdu úchvatné pohledy na moře a impozantní útesy. Cesta neustále stoupá a klesá k malým romantickým plážím, kde je potřeba se samozřejmě zastavit na malý odpočinek. Naše výprava končila u nejznámější pláže Porthcurno Beach a divadla Minack Theatre.

Určitě vám doporučujeme navštívit Minack Theatre (www.minack.com), je to skrytý poklad Cornwallu. Divadlo s otevřeným hledištěm i pódiem je postaveno na útesech s impozantním výhledem na moře. Ještě více zajímavé je to, že nebylo postaveno Římany, jak se mnozí domnívají, ale ženou s velkou vizí, odhodláním a silou, Rowenou Cade. Pokud budete mít čas dostat se tam na večerní hru, určitě to udělejte. Bude to zážitek na celý život. Od Porthcurno Beach jsme se pak vrátili autobusem číslo 300 zpět do Penzance.


Návštěva St Michael’s Mount

Pokud jste někdy ve Francii navštívili Mont Saint-Michel, bude se Vám zdát, že máte „déjà-vu“. Anglický St Michael’s Mount je ostrůvek s hradem a přístavem a s jeho francouzským větším bratříčkem si je velmi podobný. Samozřejmě pokud se zeptáte Angličana, tak vám určitě řekne, že právě ten jejich je nejkrásnější a největší a že ten francouzský je určitě jen nějaká napodobenina. St Michael’s Mount se stává ostrůvkem jen při přílivu, při odlivu je možno se na něj dostat suchou nohou.

St Michael’s Mount je z Penzance velmi dobře vidět, doporučujeme si k němu udělat procházku po pobřeží – viz mapka na našem webu (odkaz níže). Odpoledne si pak můžete prohlédnout Penzance a večer vyrazit zpět do Londýna.

Pokud se tedy chystáte do Anglie, pokuste se Cornwall zařadit do vašeho cestovního plánu. Nebudete zklamáni.


Jakub a Eva přispívají do Nezávislého průvodce Londýnem, Anglií a Skotskem MINTY TRIPS). Najdete tam vše, co jste kdy potřebovali vědět při vašich cestách do Velké Británie. Průvodce je sestaven lidmi, kteří v Británii žijí, obdivují její krásy a místa, která doporučují, dobře znají.

Do Jižní Afriky na zkušenou

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho,
evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný.
Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky –
angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech
základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také
s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak
zvlášť levno.

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.


Netradičně příznivá volba – JAR

Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.

Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.


Život ve stínu Table Mountain

Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.


Informace o životě v Jižní Africe a tipy na výlety v okolí Kapského Města. Rady a zajímavosti pro cestovatele i zájemce o stáž či jazykový pobyt v JAR. Vše přehledně, stručně a čtivě najdete na internetových stránkách jinastaz.cz.

Příroda, kam oko dohlédne

Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.

Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.


Netradičně příznivá volba – JAR

Nebylo jednoduché si vybrat cílovou zemi. Lákaly mě Amerika, Kanada i daleká Austrálie. Nechtěla jsem však být v cizině obklopena Čechy (popřípadě našimi Slovenskými bratmi), čímž by se celý výlet za zdokonalením angličtiny stal sice jistě zajímavým, ale poněkud promrhaným létem. Raději jsem chtěla do země, kde na našince hned tak nenarazím, abych byla nucena mluvit anglicky pokud možno pořád. V tomto ohledu byla Jižní Afrika skvělou volbou. Možná tou nejlepší možnou. I když jsme národ cestovatelů a dobrodruhů, Kapskému Městu se (možná kvůli obavám o bezpečnost) zatím vyhýbáme. A tak na jižním cípu Afriky natrefíte na spoustu Němců, Holanďanů, Australanů ale třeba i Indů a dalších asiatů, Češi se tam však vyskytují spíše vzácně. Tím se také tato destinace liší od ostatních běžně vyhledávaných míst, kam mladí lidé nejčastěji jezdí za pracovními zkušenostmi.

Kromě každodenního využití angličtiny byla mou další podmínkou i práce alespoň vzdáleně blízká mému studijnímu oboru. Díky správné volbě agentury jsem pak dostala zajímavou práci v malé poradenské firmě přímo v centru Kapského Města. Přípravy na cestu mi vyplnily celé jaro. Nákup letenky, pojištění, hledání vhodného bydlení, očkování (žádná nejsou povinná) a samozřejmě i střádání finančních prostředků. S prací to v JAR máte složité. Stážisty firmy rády uvítají, obzvláště na pozice, které jsou z různých důvodů poněkud zanedbávány. Šikovný student z Evropy zvládne práci levou zadní a firmu to nestojí nic. Jelikož jsou pozitivně diskriminováni místí obyvatele (hlavně ti původní), cizinec skutečně nemůže jet do Jižní Afriky s představou, že si něco vydělá. Občas vám sice za vaši námahu zaplatí, bylo by však s podivem, kdyby to pokrylo běžně požadovaný vysoký nájem.


Život ve stínu Table Mountain

Když pominete všechno to negativní, co se o Jihoafrické republice říká, je to doslova ráj na zemi. Jenže je těžké odmyslet si všudypřítomné nebezpečí, jemuž jsou zde lidé denně vystavováni. Těžko si vám bude zvykat na to, že nemůžete v noci vystrčit paty z domu. A když už se tedy jó chcete někam zajít pobavit, tak jedině autem a s větší skupinou lidí. Zajisté vás také na první pohled zaujmou robustní ploty s elektrickým vedením kolem domů. Je to nezbytnost. Celkem běžné jsou také různé alarmové systémy a nonstop hlídací služba u některých objektů. Prostě jiný kraj, jiná míra kriminality. S jistotou mohu říci, že se těžko budete smiřovat s tamějším pojetím vzdáleností. Jihoafričan řekne „Je to co bys kamenem dohodil,“ vy pak strávíte půlden za volantem a cíl stále v nedohlednu. Je to skutečně obrovská země, a jestli ji chcete důkladně propátrat, bez auta se neobejdete. Ve městech se připravte na mírný chaos na silnicích a trochu zběsilý styl řízení některých domorodců. Jezdí se vlevo, takže pokud v tomto ohledu máte již zkušenosti, přijdou určitě vhod.

Život Jihoafričanů je sice značně odlišný od toho našeho, evropského, při bližším zkoumání je mu ale také v lecčem podobný. Určitě třeba oceníte, že se dá všude bez problémů domluvit anglicky – angličtina je jedním z jedenácti úředních jazyků. Úroveň všech základních služeb je velmi dobrá, počítejte však také s odpovídající cenou. Ono vůbec v Jižní Africe není nijak zvlášť levno. Z tohoto pohledu vám bude pobyt v kterékoliv Jihoafrické metropoli připadat stejný, jako pobyt v některém ze Západoevropských velkoměst. Také tam mají stejný kulturně-národnostní mix a podobně uspěchanou atmosféru. Jihoafričané si ale ve spěchu příliš nelibují. Snaží se co nejlépe a nejpohodověji využít svůj volný čas. Aby o víkendu nemuseli myslet na úklid domácnosti, většina z nich (za pár randů měsíčně) zaměstnává služebnou. U nás je takovýto životní styl spojován s luxusem, v JAR to nikomu divné nepřijde. Z našeho pohledu je ale více než divná absence centrálního vytápění domů – věřte mi, že i přes mírnou Africkou zimu by se některé večery náramně hodilo.


Informace o životě v Jižní Africe a tipy na výlety v okolí Kapského Města. Rady a zajímavosti pro cestovatele i zájemce o stáž či jazykový pobyt v JAR. Vše přehledně, stručně a čtivě najdete na internetových stránkách jinastaz.cz.

Příroda, kam oko dohlédne

Dosti ale městského života. Do Afriky se jezdí především za přírodou, která tam oplývá pro nás nevídanou pestrostí a rozmanitostí. V okolí Kapského Města mne uchvátily majestátně se tyčící skály vystupující rozpustile přímo z oceánu (ať už Atlantského či Indického). Pokud se budete dívat na Stolovou horu z vrcholku Lion’s head (Lví hlava), všimněte si několika kopců stojících v řadě po její pravici. A schválně se je pokuste spočítat. Jestli vám vyšlo dvanáct, tak srdečně blahopřeji. Pohoří se totiž příznačně jmenuje Twelve Apostels (tedy Dvanáct apoštolů). Výšlap na samotnou Table mountain naplánujte na teplotně průměrný slunečný den. A dejte si pozor na všudypřítomné paviány. Bohužel až na tyto dotěrné opičky, pár volně pobíhajících zeber na úpatí Ďáblova vrcholku, Afrických tučňáků po cestě k mysu Dobré naděje či mlsných veverek v parku si zvířat v Kapském Městě příliš neužijete. Za Velkou pětkou musíte trochu dál od civilizace.

Ve Waterberg Game Reserve na severu JAR jsem strávila jeden červencový týden. Zima v tamních končinách není nijak zvlášť vlhká ani teplotně nesnesitelná, úpal ani popáleniny od sluníčka však také nehrozí. V tomto parku narazíte na lvy, nosorožce i buvoly, slony byste rozhodně neměli minout a leoparda tam údajně také mají, jen já jsem bohužel neměla tu čest. O leopardovi místní vtipně říkají, že je ninjou Africké buše – znenadání se vynoří a rychle také mizí. Už ale jen samotné pátrání po divokých zvířatech v členité a rozsáhlé buši je veliký zážitek. Trpělivost a všímavost bývají odměněny nepopsatelnými výjevy. A když už nablízku žádného živočicha zrovna nevidíte, můžete se jen kochat krásnou nedotknutou přírodou v celé její Africké kráse.

Přednáška: Léčíme se na cestách

Jak známo, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, kteří na hory a do
exotických končin cestují. Odborná zdravotnická pomoc obvykle není
dostupná, navíc si často můžeme nechat jen zdát o standardech
obvyklých v Evropě.


Jak známo, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, kteří na hory a do exotických končin cestují. Odborná zdravotnická pomoc obvykle není dostupná, navíc si často můžeme nechat jen zdát o standardech obvyklých v Evropě. Dokážeme-li si pomoci sami, ušetříme si nejeden traumatizující zážitek. Spektrum možných akutních zdravotních problémů na cestách je velmi široké a závisí od mnoha faktorů. K nejrizikovějším formám cestování patří pobyt mimo větší města a turistické oblasti, individuální cestování, stravování se v pouličních restauracích, nedostatek balené pitné vody, první návštěva dané země bez místních kontaktů, pobyt na venkově a v přírodě, delší doba pobytu, intenzivní kontakt s místními obyvateli nižších sociálních vrstev a rizikové aktivity.

Hostem Alpského klubu Brno je dne 21. března 2012 opět Doc. MUDr. Rastislav Maďar Ph. D., který naváže na svou předchozí přednášku, v níž se hovořilo o prevenci zdravotních rizik na cestách. Bohužel ani sebepečlivější příprava či opatrné chování při návštěvě cizích krajů někdy nezabrání zdravotním komplikacím. Mnohdy si při těchto akutních obtížích mohou cestovatelé pomoci poměrně snadno sami. Autor přednášky poskytne přehlednou formou praktické rady outdoorovým nadšencům týkající se první pomoci a pohotovostní samoléčby různých zdravotních problémů, od výškové nemoci a úrazů přes zvládání infekčních nemocí až po poranění zvířetem.


Termín: 21.března 2012

Začátek: 18:00 hod.

Místo konání: školicí středisko Lipka, Kamenná 20, Brno

Rezervace vstupenek a další informace na www.alpklub.cz.


Jak známo, nemoci nechodí po horách, ale po lidech, kteří na hory a do exotických končin cestují. Odborná zdravotnická pomoc obvykle není dostupná, navíc si často můžeme nechat jen zdát o standardech obvyklých v Evropě. Dokážeme-li si pomoci sami, ušetříme si nejeden traumatizující zážitek. Spektrum možných akutních zdravotních problémů na cestách je velmi široké a závisí od mnoha faktorů. K nejrizikovějším formám cestování patří pobyt mimo větší města a turistické oblasti, individuální cestování, stravování se v pouličních restauracích, nedostatek balené pitné vody, první návštěva dané země bez místních kontaktů, pobyt na venkově a v přírodě, delší doba pobytu, intenzivní kontakt s místními obyvateli nižších sociálních vrstev a rizikové aktivity.

Hostem Alpského klubu Brno je dne 21. března 2012 opět Doc. MUDr. Rastislav Maďar Ph. D., který naváže na svou předchozí přednášku, v níž se hovořilo o prevenci zdravotních rizik na cestách. Bohužel ani sebepečlivější příprava či opatrné chování při návštěvě cizích krajů někdy nezabrání zdravotním komplikacím. Mnohdy si při těchto akutních obtížích mohou cestovatelé pomoci poměrně snadno sami. Autor přednášky poskytne přehlednou formou praktické rady outdoorovým nadšencům týkající se první pomoci a pohotovostní samoléčby různých zdravotních problémů, od výškové nemoci a úrazů přes zvládání infekčních nemocí až po poranění zvířetem.


Termín: 21.března 2012

Začátek: 18:00 hod.

Místo konání: školicí středisko Lipka, Kamenná 20, Brno

Rezervace vstupenek a další informace na www.alpklub.cz.

Maslenica – moskevský masopust

Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo
dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok,
říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou
prožívá Moskva a Podmoskví.

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes


Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny


Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.


Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Autor: Pavla Tomášková, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd Moskva a Petrohrad.

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes


Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny


Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.


Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Autor: Pavla Tomášková, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd Moskva a Petrohrad.

Galway – irské město zábavy a hudebních festivalů

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské
mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým
hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse,
u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým
z dalších přátelských Irů.

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse, u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým z dalších přátelských Irů. A že se nikdy předtím neviděli? Nevadí! Pokud máte rádi irskou kulturu, společnost a veselou zábavu – vítejte v GALWAY!

Městečko, nacházející se na západním pobřeží Irska má asi 70 tisíc obyvatel. Je správním centrem stejnojmenného hrabství a pro turisty je zajímavý především fakt, že již od nepaměti je centrem irské (gaelské) kultury. Najdeme zde plno památek a příběhů, z nichž ten první se váže hned k nedaleké vesničce jménem Claddagh. V tu chvíli se naše skupina zastavuje a hledí na symbol, na kterém jsou zobrazeny dvě ruce nesoucí srdce s korunou: claddaghský prsten.


Claddaghský prsten

Prsten se nosí jako snubní a zároveň je také symbolem přátelství. Srdce symbolizuje lásku, ruce přátelství a koruna věrnost či oddanost. Pokud takový dárek dostanete, nezapomeňte, že je velmi důležité, jakým způsobem si jej navléknete. Pokud jej nosíte na pravé ruce s hrotem srdce směřujícím ven znamená to, že jste svobodný. Stejná ruka, stejný prst, ale hrot srdce obrácený směrem dovnitř znamená, že jste někomu zaslíben. No a konečně, pokud jej nosíte na levé ruce hrotem srdce směrem dovnitř, dáváte okolí najevo, že jste zasnoubený / vdaný. Z uvažování nad symbolem prstenu nás probudí až silná sprcha náhlého deště. A je tu pravý čas odběhnout do hospody a ochutnat klasickou irskou snídani.

Irská snídaně, zpěv a procházka po pobřeží

Zanedlouho už nám na stole přistávají obrovské talíře s rajčaty, fazolemi, vajíčky, houbami a párky. Určitě doporučuji vyzkoušet, i když raději jen jednou, pokud se při svém pobytu v Irsku chcete ještě hýbat :-). Než se nadějeme, je po dešti a opět můžeme vyrazit do ulic. Potkáváme další a další hudebníky, mezi kterými jsou i Češi a Slováci. A světe div se – strhnout se necháváme i my a během několika vteřin stojíme na hlavní galwayské třídě a zpíváme moravské písně. A navíc – máme úspěch! Jednoduše řečeno – živé městečko Galway, které je tak veselé a plné života především díky přítomnosti mládeže z galwayské univerzity, a také díky působení divadla Druid, se nám líbí čím dál víc.


Procházíme se úzkými středověkými uličkami, zavítáme také na náměstí Eyre s parkem, k zámku Lynch‘s castle a také zkoušíme štěstí u mostu Salmon weir – nejlepší v době tahu lososů. Nakonec se přemístíme k přístavu, což je ideální místo k odpočinku a pozorování racků. Pokud jste stejně jako my milovníci moře a klidných procházek, podívejte se směrem na západ města. Tam leží Salthill, místo dnes oblíbené především pro rodinnou rekreaci. Jak určitě sami víte, teplota moře v Irsku je srovnatelná s Baltem a koupají se v něm spíše ti otužilejší. Snad i z toho důvodu jsou všude po ostrově tak oblíbené procházky po pobřeží, což můžete učinit i tady. Dlouhá procházka, šumění moře, vlny narážející na obrovské balvany a všude kolem rozléhající se „smích“ racků. Ideální odpočinek pro tělo i duši!

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit Vracíme se zpět do města, kde se ulice začínají plnit ještě víc. Muzikanti snad i povzbuzeni irskou whisky, mimochodem, určitě vyzkoušejte , přidávají na hlasitosti a z hospod se ozývá smích a zní irská hudba. Chodíme kolem a nakukujeme, kde se dá, někde jen družná zábava, jinde živá hudba, Irové sedící kolem muzikantů, všichni zpívají a baví se. Tu jedinečnou atmosféru jinde než v Irsku nezažijete, myslím si v duchu a zatím prozkoumávám vybavení hospůdky, kde jsme nakonec zastavili i my, účastníci zájezdu do Irska.

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit, ještě k tomu tak, aby to vypadalo hezky a přirozeně. Desky, obrazy, půllitry, korbely, kytary, čepice … neumím si představit žádnou hospodu u nás, které by to prošlo. Tady jsem ale nadšená. A pokud máte tento styl rádi, nevynechejte při svém putování po Irsku ani slavnou čtvrť Temple bar v Dublinu se stejnojmenným barem omítnutým v červených barvách. Rozhlížím se kolem a mé přemýšlení náhle přetíná hlasitý dupot a potlesk.

Irská hudba, tanec a veselá zábava

Obrovský prostor před barem se rázem vylidňuje a několika skoky se na něm ocitají mladí irští tanečníci. Plní energie a oblečení do černo-zelených kostýmů na sebe rázem strhávají veškerou pozornost a jásot publika. Irské tance jsou dnes již i ve světě nesmírně populární a na vrcholné úrovni je umí tančit několik desítek formací. Irská hudba je pojem neméně zajímavý, už jen nástroje, jaké jsou používány, slibují velmi hezký zážitek. Harfa, dudy, buben, píšťala, housle, kytara, banjo. Strhnuti atmosférou ocitáme se na podiu, vlastně ani nevím jak, tančíme, zpíváme, jeden Guiness druhý Guiness a já už teď vím, že tento večer v Galway bude opět nezapomenutelný. No a co zítra? Že bychom se vydali na cestu po nedalekých Aranských ostrovech, kde si můžeme koupit další z tradičních irských suvenýrů, aranské pletené svetry? Ošlehaná a drsná krajina, prehistorické památky a všudypřítomný vápenec. S pocitem, že už teď se nemohu dočkat, vyskakuji a s úsměvem se zapojuji do dalšího tance. Tak přátelé – dobrou noc!

Autorkou článku je Hanka Dekojová z cestovní kanceláře MUNDO, která pořádá do Irska poznávací zájezdy.

Když se řekne Galway, asi nejčastěji se nám vybaví typické irské mrholení, hospůdky a pohled na nejrůznější muzikanty, kteří se svým hraním a zpěvem snaží přivydělat na další rundu Guinesse, u kterého stráví večer v živém rozhovoru s některým z dalších přátelských Irů. A že se nikdy předtím neviděli? Nevadí! Pokud máte rádi irskou kulturu, společnost a veselou zábavu – vítejte v GALWAY!

Městečko, nacházející se na západním pobřeží Irska má asi 70 tisíc obyvatel. Je správním centrem stejnojmenného hrabství a pro turisty je zajímavý především fakt, že již od nepaměti je centrem irské (gaelské) kultury. Najdeme zde plno památek a příběhů, z nichž ten první se váže hned k nedaleké vesničce jménem Claddagh. V tu chvíli se naše skupina zastavuje a hledí na symbol, na kterém jsou zobrazeny dvě ruce nesoucí srdce s korunou: claddaghský prsten.


Claddaghský prsten

Prsten se nosí jako snubní a zároveň je také symbolem přátelství. Srdce symbolizuje lásku, ruce přátelství a koruna věrnost či oddanost. Pokud takový dárek dostanete, nezapomeňte, že je velmi důležité, jakým způsobem si jej navléknete. Pokud jej nosíte na pravé ruce s hrotem srdce směřujícím ven znamená to, že jste svobodný. Stejná ruka, stejný prst, ale hrot srdce obrácený směrem dovnitř znamená, že jste někomu zaslíben. No a konečně, pokud jej nosíte na levé ruce hrotem srdce směrem dovnitř, dáváte okolí najevo, že jste zasnoubený / vdaný. Z uvažování nad symbolem prstenu nás probudí až silná sprcha náhlého deště. A je tu pravý čas odběhnout do hospody a ochutnat klasickou irskou snídani.

Irská snídaně, zpěv a procházka po pobřeží

Zanedlouho už nám na stole přistávají obrovské talíře s rajčaty, fazolemi, vajíčky, houbami a párky. Určitě doporučuji vyzkoušet, i když raději jen jednou, pokud se při svém pobytu v Irsku chcete ještě hýbat :-). Než se nadějeme, je po dešti a opět můžeme vyrazit do ulic. Potkáváme další a další hudebníky, mezi kterými jsou i Češi a Slováci. A světe div se – strhnout se necháváme i my a během několika vteřin stojíme na hlavní galwayské třídě a zpíváme moravské písně. A navíc – máme úspěch! Jednoduše řečeno – živé městečko Galway, které je tak veselé a plné života především díky přítomnosti mládeže z galwayské univerzity, a také díky působení divadla Druid, se nám líbí čím dál víc.


Procházíme se úzkými středověkými uličkami, zavítáme také na náměstí Eyre s parkem, k zámku Lynch‘s castle a také zkoušíme štěstí u mostu Salmon weir – nejlepší v době tahu lososů. Nakonec se přemístíme k přístavu, což je ideální místo k odpočinku a pozorování racků. Pokud jste stejně jako my milovníci moře a klidných procházek, podívejte se směrem na západ města. Tam leží Salthill, místo dnes oblíbené především pro rodinnou rekreaci. Jak určitě sami víte, teplota moře v Irsku je srovnatelná s Baltem a koupají se v něm spíše ti otužilejší. Snad i z toho důvodu jsou všude po ostrově tak oblíbené procházky po pobřeží, což můžete učinit i tady. Dlouhá procházka, šumění moře, vlny narážející na obrovské balvany a všude kolem rozléhající se „smích“ racků. Ideální odpočinek pro tělo i duši!

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit Vracíme se zpět do města, kde se ulice začínají plnit ještě víc. Muzikanti snad i povzbuzeni irskou whisky, mimochodem, určitě vyzkoušejte , přidávají na hlasitosti a z hospod se ozývá smích a zní irská hudba. Chodíme kolem a nakukujeme, kde se dá, někde jen družná zábava, jinde živá hudba, Irové sedící kolem muzikantů, všichni zpívají a baví se. Tu jedinečnou atmosféru jinde než v Irsku nezažijete, myslím si v duchu a zatím prozkoumávám vybavení hospůdky, kde jsme nakonec zastavili i my, účastníci zájezdu do Irska.

Je téměř až k neuvěření, co všechno dokáží na stropy a stěny pověsit, ještě k tomu tak, aby to vypadalo hezky a přirozeně. Desky, obrazy, půllitry, korbely, kytary, čepice … neumím si představit žádnou hospodu u nás, které by to prošlo. Tady jsem ale nadšená. A pokud máte tento styl rádi, nevynechejte při svém putování po Irsku ani slavnou čtvrť Temple bar v Dublinu se stejnojmenným barem omítnutým v červených barvách. Rozhlížím se kolem a mé přemýšlení náhle přetíná hlasitý dupot a potlesk.

Irská hudba, tanec a veselá zábava

Obrovský prostor před barem se rázem vylidňuje a několika skoky se na něm ocitají mladí irští tanečníci. Plní energie a oblečení do černo-zelených kostýmů na sebe rázem strhávají veškerou pozornost a jásot publika. Irské tance jsou dnes již i ve světě nesmírně populární a na vrcholné úrovni je umí tančit několik desítek formací. Irská hudba je pojem neméně zajímavý, už jen nástroje, jaké jsou používány, slibují velmi hezký zážitek. Harfa, dudy, buben, píšťala, housle, kytara, banjo. Strhnuti atmosférou ocitáme se na podiu, vlastně ani nevím jak, tančíme, zpíváme, jeden Guiness druhý Guiness a já už teď vím, že tento večer v Galway bude opět nezapomenutelný. No a co zítra? Že bychom se vydali na cestu po nedalekých Aranských ostrovech, kde si můžeme koupit další z tradičních irských suvenýrů, aranské pletené svetry? Ošlehaná a drsná krajina, prehistorické památky a všudypřítomný vápenec. S pocitem, že už teď se nemohu dočkat, vyskakuji a s úsměvem se zapojuji do dalšího tance. Tak přátelé – dobrou noc!

Autorkou článku je Hanka Dekojová z cestovní kanceláře MUNDO, která pořádá do Irska poznávací zájezdy.

Sydney tak trochu jinak aneb co o Sydney nevíte

Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně
oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení
borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak
sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a
udržuje se fit.

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney


A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.


Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

  • Sydney má téměř pět milionů obyvatel
  • Je největším městem Austrálie, není však hlavním městem
  • V Sydney najdete nejznámější pláže Austrálie, jako je např. Bondi Beach
  • Více info o Sydney a zájezdech do Sydney najdete na www.viva-australie.cz

Podívat se do Sydney je snem mnoha turistů, ale jaké je Sydney z pohledu Čecha, který zde několik let žil?

Začněme několika fakty, Sydney leží na východním pobřeží ve státě Nový Jižní Wales a je největším městem Austrálie, žije zde téměř pět miliónů obyvatel. Fakt, že je největším městem ještě nezaručuje, že je také hlavním městem, tím je město Canberra. Opera v Sydney


A teď už k tomuto úžasnému městu samotnému. Každý z Vás zná slavnou budovy Opery, která je opravdovým skvostem architektury a úžasnou stavbou. Málokdo ví, že tato téměř 50 let stará budova byla několikrát jen o vlásek od zastavení stavby, ať už to bylo z důvodu mnohonásobného překročení rozpočtu (původní rozpočet byl osm miliónů dolarů a byl nakonec překročen více než desetkrát) anebo z důvodu toho, že přední stavební inženýři si dlouhé roky nevěděli rady s konstrukcí tolik známých oblouků Opery, to nakonec vyřešil sám architekt celé stavby Dán Utzon. Zajímavostí je, že on sám dokončenou stavbu Opery nikdy nespatřil na vlastní oči. Pro Australany není Opera jediným symbolem Sydney, tím je také sousedící most, monumentální Harbour bridge, který stojí oproti Opery a spoluvytváří údajně nejhezčí přístav světa. Tento most mimochodem nedávno oslavil svě 75. narozeniny a znát ho můžete ze záběrů novoročního ohňostroje ze Sydney. Musím říci, že pokud nechodíte kolem Opery každý den do práce, tak i po 5 letech je stále úžasné stát v tomto přístavu a kochat se nádherným výhledem.

Přístav Darling Harbour

Pro turisty méně známý je druhý přístav v centru města Darling Harbour, kde najdete spoustu vyhlášených barů a restaurací s rybími specialitami. Zajímavostí zde je největší promítací stěna kina Imax na světě, kde si můžete vychutnat 3D filmy v plné kráse. Turisté obdivují také místní Monorail (jednokolejový vlak), která se Vám elegantně prohání nad hlavami a lehce tak uniká dopravním zácpám. Ta byla vybudována při příležitosti Olympijských her 2000, které se konaly právě v Sydney. Darling Harbour bývá přeplněn k prasknutí při oslavách státního svátku Austrálie, který je zde oslavován zcela jinak než u nás v ČR, Australané jdou slavit do ulic a projevují svou národní hrdost, celé město pulsuje životem, na každém rohu jsou k vidění australské vlajky a vše je završeno úžasným ohňostrojem v Darling Harbour.

Papoušci v Sydney

V Sydney samotném určitě nečekejte klokany ani koaly (pokud nezavítáte do ZOO), ale zato Vás překvapí jinými zvířaty. Úplně běžně zde uvidíte v městských parcích létat papoušky různých druhů, kteří se většinou nebojí za Vámi přiletět na balkón nebo sednout na Váš stůl v restauraci. Opačným zážitkem jsou pavouci, kteří v Sydney žijí, ale běžně na ně nenarazíte, navíc většina z nich není jedovatých. Čeho je v Sydney bohužel hodně, tak to jsou „cocroaches“, obdoba našich švábů, kteří se množí zejména v létě. Abych Vás od Sydney neodradil tak zakončím část o zvířatech pozitivně. Co mne v Sydney vždy vezme dech je neskutečná fauna na pobřeží tohoto města. Nemusíte se vůbec vzdalovat z tohoto pěti miliónového města, stačí, když se projdete po městských plážích a s trochou štěstí můžete přímo z pláže pozorovat migrující velryby s mláďaty, často jsou k vidění delfíni, kteří se prohánějí kousek od pláže a nebojí se přítomnosti lidí a samozřejmě čas od času se dá narazit na žraloka či tučňáka. Pokud se vydáte na jednu z pláží určených pro šnorchlování, tak lehce narazíte na barevné rybky a rejnoky.


Pláže v Sydney a Bondi Beach

Čím je Sydney výjiměčným městem je určitě jeho pobřeží, místní pláže jako Bondi, Bronte a další jsou jen 30 minut vzdálené od samotného centra města, které se nazývá CBD. Zajímavostí je, že v Sydney ůžete běžně jako prostředek MHD využít loď (ferry), která se spolehlivě nedostane do dopravní zácpy. Možná si řeknete, že pláže v téměř pěti milionovém městě nebudou stát za moc, ale opak je pravdou. Sydney nabízí krásné pobřeží s průzračnou čistou vodou, čisté pláže s jemným pískem, které jsou dramaticky rozděleny skalními útesy. Procházka mezi plážemi po útesech se nesmí vynechat. Nabízí se krásné výhledy, při kterých můžete zahlédnout delfíny, rejnoky nebo třeba i velryby. Vůbec nehraje roli, že jste ve velkém městě, voda je tak čistá, že zde uvidíte velkou rozmanitost. Daní je samozřejmě to, že vody oceánu jsou po většinu roku studené a teplota vody se pohybuje v letních měsících kolem 20°C. A nemůžeme vynechat otázku jak je to se žraloky? Ti se zde pohybují také a může se stát, že zaútočí i na plážích, ale běžný turista se nemusí bát. Útoky žraloků jsou ojedinělé a napadenými jsou většinou surfaři, kteří se pohybují dále od břehu. Na nejznámější pláži Austrálie, Bondi Beach, při takové příležitosti spustí sirénu.

Bondi Beach určitě stojí za větší zmínku. Je to jedna z nejvyhledáva­nějších pláží Austrálie a jako taková nabízí jedno z nejlepších dopravních spojení do města, velké množství stylových barů a kaváren. Tato čtvrť si žije vlastním životem a lehce se může stát, že pohltí i Vás. Na každém rohu cítíte, že jste poblíž pláže, lidé chodí ležérně oblečení a zásadně všichni nosí žabky. Po ulicích pobíhají opálení borci se surfařskými prkny, které můžete pozorovat z pláže, jak sjíždějí vlny. Velmi rychle získáte pocit, že na Bondi každý sportuje a udržuje se fit. Minimálně to tak vpadá, každé ráno lidé běhají po pláži, cvičí v parku, serfují anebo plavou v oceánu. Na Bondi najdete také skate park anebo golfové hřiště, zde můžete hrát bez jakékoliv licence či registrace. Oblíbený je také místní bazén Ice Berg, který je zasazený do skály na hraně oceánu. Čas si můžete zpestřit také přilehlou saunou, která je z velké části proskleněná. Vidíte z ní přímo na oceán. Vyhlášené jsou místní kavárny, restaurace a stylové bary. Pro svůj životní styl je zde hodně mladých lidí, a to doslova z celého světa. Zejména pro našince je to opravdu zážitek žít téměř na pláži, což ale není zrovna levná záležitost, jelikož pronájem 2 pokojového bytu na Bondi vás vyjde přibližně na 35.000 Kč měsíčně (bez energie).

Pohodový život v Sydney

Samozřejmě život v Sydney není levná záležitost, především bydlení, restaurace a doprava vás stojí několikanásobně více než v ČR, ale pokud zde pracujete, tak se vám bude nejspíše žít lépe než doma. Veškeré práce (včetně řemeslníků, uklizečů apod.). Jsou zde velmi slušně placení a tak i průměrný člověk má slušné živobytí. Nemluvě o tom, že spousta věcí vás vyjde levněji nebo stejně jako u nás, přičemž průměrný plat v ČR a v Sydney porovnávat nelze (orientačně si člověk v průměru vydělá 60.000 Kč). Navíc ušetříte i na položkách jako je třeba benzín, jeden litr přijde na 25 Kč. Zajímavostí je, že se zde téměř nepoužívá centrální topení v domech. V zimě je teplota přes den kolem 14°C, což znamená, že místní ušetří za zimní pneumatiky na auto. I díky krásnému počasí a oceánu jsou asi místní lidé daleko příjemnější než na co jsme zvyklí doma a nejpoužívanější výraz je No worries (žádné obavy). V Sydney si každý najde svůj kousek ráje a k tomu přispívá určitě i blízkost krásných národních parků. Zmínit bych chtěl dva nejznámější a to Blue Mountains a Royal NP.

Royal National Park je druhým největším národním parkem na světě. Výhodou je, že se nachází jen 40km od města a rázem se tak ocitnete na opuštěných plážích a v divoké přírodě. Zato druhý národní park Blue Mountains se nachází 100km od Sydney ve vnitrozemí a oplývá naopak kaňony a vodopády, je zde nespočet treků všech obtížností a jeho návštěvu doporučuji všem vyznavačům horské turistiky. Sečteno podtrženo, Sydney je i přes své zvláštnosti, množství Asiatů v ulicích a dopravní zácpy, fantastickým městem a po právu považováno za jedno z nejlepších měst pro život. V Sydney najdete odlišnou kulturu, ta vás však velmi rychle pohltí a stane se drogou. Komu by se nelíbila představa každodenního života s výhledem na oceán a pláž zalitou sluncem?

  • Sydney má téměř pět milionů obyvatel
  • Je největším městem Austrálie, není však hlavním městem
  • V Sydney najdete nejznámější pláže Austrálie, jako je např. Bondi Beach
  • Více info o Sydney a zájezdech do Sydney najdete na www.viva-australie.cz