Connect with us

Nejlepší články roku 2012

Maslenica – moskevský masopust

Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo
dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok,
říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou
prožívá Moskva a Podmoskví.

Published

on

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes


Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny


Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.


Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Autor: Pavla Tomášková, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd Moskva a Petrohrad.

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo. Všude okolo létají sněhové koule, roste jeden sněhulák za druhým a mezi tím vším se na saních a bobech prohánějí malé i větší děti. Radost a veselí čiší snad z každého. A tak to má být. Kdo dobře oslaví týden maslenice, bude šťastný a úspěšný celý rok, říká staré přísloví. Taková je atmosféra oslav maslenice, kterou prožívá Moskva a Podmoskví.

Maslenica kdysi a dnes


Maslenica je svátkem jara, probouzením přírody ze zimního spánku, začátkem práce na polích a vyjádřením naděje, že i v dalším roce bude bohatá úroda. Slaví se po celý týden před Velkým půstem, tedy sedm týdnů před Velikonocemi. Avšak už v době maslenice lidé nejedí maso. Poslední den, kdy jej smí jíst, je na tzv. Masnou neděli (Мясное воскресенье), poslední neděli před maslenicí, obdobou našeho masopustu. Stejně jako masopust i maslenica je pohanský svátek a uchoval se i po přijetí křesťanství v 10. století. Avšak samotné pojmenování svátku je docela mladé, „maslenica“ se mu říká teprve od 19. století.

V dnešní době si obyvatelé Moskvy užívají, že už zase mohou svobodně slavit příchod jara. Po celých 85 let byl tento svátek oficiálně zakázán, ale to už patří historii. Od roku 2002 je maslenica ruským oficiálním svátkem a slaví se stejně jako kdysi. Prý už sice nemá tak mytický charakter, je uspěchaná, ale jedno přetrvává: všichni se baví, tancují a cpou se bliny. Přitom neváhají počkat si třeba půl hodiny na tuto pochutinu v teplotách hluboko pod nulou a v typických moskevských frontách, které jsou tu snad na všechno, a zaplatit za jeden blin a dvě dcl medoviny v přepočtu pět eur.

Typický pokrm – bliny


Jídlem spojeným s maslenicí jsou bezesporu bliny, řekněme něco jako palačinky mnoha chutí. Najdeme bliny naplněné jak marmeládou, tak i houbami, lososovou pastou nebo třeba kaviárem. Dozlatova propečené, kulaté a horké bliny symbolizují slunce, bohatou úrodu, šťastná manželství a zdravé děti. Maslenica je tedy obdobím hodování, návštěv a je svátkem všech: bohatých, chudých, zdravých, nemocných, ale hlavně mladých lidí. Vždyť již od dávných dob byl tento svátek se spoustou tradic a zvyků jedinečnou příležitostí seznámit se a po Velikonocích, po Velkém půstu vystrojit svatbu! „Dnes už bohužel není čas na takové návštěvy jako kdysi,“ říká obyvatelka Moskvy, „vzdálenosti v Moskvě jsou obrovské a čas je drahý. Rusové to alespoň dohánějí tím, že si zavolají.“

Od pondělí do neděle

Oslavy trvají týden. Každý den má své jméno i smysl a prováděly se na něj jiné obyčeje. Pondělí (Встреча, „Den uvítání“) patřilo dětem, na vesnicích děti vytvořily ze slámy strašáka Maslenici, pořádně ho vyparádili a pak obcházeli dům od domu a hospodyně je vítaly s tácy plnými blinů. Pak přišla na řadu další oblíbená zábava: sáňkování a závodění o to, kdo dojede dál. Tomu, kdo dojede nejdál, vyroste nejdelší len. V úterý (Заигрыш) přišla řada se sáňkováním převážně na novomanžele a ve středu (Лакомки) na nezadané. Mladí muži také ve středu chodili „k tchýni na bliny“.

Čtvrtkem (Разгул) začínaly hlavní oslavy. V těchto dnech se mělo jíst alespoň tolikrát, kolikrát pes zavrtí ocasem nebo kolikrát vrána zakráká. Vždyť po masopustu, v období 40 denního Velkého půstu, pořádně vyhládne! A doplňovat energii bylo třeba i ve čtvrtek, kdy se sváděly nejrůznější bitvy třeba o dobytí ledových hradů. Možná v nejhorším vnitřním boji museli obstát mladí zeťové v pátek (тёщины вечёрки): teď byla řada na nich, aby na oplátku pozvali své tchýně, jak jinak než na bliny.


Sobota (проводы) se stala osudnou pro strašáka Maslenici. Na nosítkách a s pánvičkou v ruce, na které se pekly bliny, byla dovlečena na kraj vesnice a na hranici upálena. Někde ji ještě obřadně pohřbili, jinde z ní zbyla jen hromádka popela. V neděli, v „Den odpuštění“ (Прощённое воскресенье), měl ještě každý jedinečnou šanci omluvit se za vše, co kdy provedl svým blízkým a nezapomínalo se ani na zesnulé, kterým na hrob lidé přinášeli opět bliny. Po týdnu radovánek, hodování a křepčení je třeba připravit se na půst. Všechno začíná nanovo. Zima je u konce, jaro, vítej!

Autor: Pavla Tomášková, průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd Moskva a Petrohrad.

Continue Reading

Nejlepší články roku 2012

10 nejlepších článků za rok 2012

Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral
deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro
připomenutí přinášíme v malém souhrnu.

Published

on

Náš sofistikovaný počítač karmy u jednotlivých článků vybral deset nejlépe hodnocených článků za rok 2012. Články vám pro připomenutí přinášíme v malém souhrnu.

Díky všem autorům (nejen těm z vybraných článků) za prima spolupráci v roce 2012 a díky i všem čtenářům.

Vybrané články v abecedním pořadí:

Albánie: Prokleté Alpy

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Celý článek


Borneo – pralesní domov trpasličích slonů

Sabah, „Země pod větry“, tak zní název jedinečného domova slona trpasličího (Elephas maximus borneensis), území státu Malajsie, který se nachází na severu Bornea, a často ho protínají tajfuny zuřící v oblasti blízkých Filipín.

Celý článek


Do Jižní Afriky na zkušenou

Jako asi každý člověk podléhám tu a tam všelijakým trendům a nejsilnějším vlivům okolí. Dnes se kupříkladu já i moji vrstevníci ze všech stran dovídáme, že bez vynikající znalosti cizího jazyka/jazyků a bez zkušenosti s pobytem v zahraničí jsme v budoucnu zcela jistě ztracení. Proto jsem se před časem rozhodla, že opráším svou angličtinu a vycestuji na stáž ještě před dokončením studií.

Celý článek


Indonésie, svět sám pro sebe

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.

Celý článek


Jak se cestovalo dříve

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

Celý článek


Maslenica – moskevský masopust

Je neděle 26. března odpoledne, poslední den jednoho z nejživějších svátků v Rusku. Maslenica je v plném proudu. Lidé tančí na hudbu, která roztančí snad každého. Mrznou ve frontách na medovinu a bliny, hrají volejbal na sněhu a v parku u stolečků hrají šachy, jako by se nechumelilo.

Celý článek


Tanzánia tak, ako ju nepoznáte

Tanzánia, krajina Východnej Afriky, krajina prekrásnych prírodných scenérií, rozmanitej fauny a flóry, miesto na Zemi, na ktorom sa čas akoby zastavil. Krajina usmiatych a veselých ľudí… aj napriek chudobe, v akej žijú.

Celý článek


Tanzanie: viděno dvojíma očima

Přistáváme večer na letišti v Nairobi. Na základě informací z webu sleepinginair­ports.net by se zde mělo dát přespat. K mému drobnému překvapení příletová hala není větší než vlakové nádraží na maloměstě a protože je otevřené, je tu nepříjemná zima.

Celý článek


Třídenní přechod Nízkých Tater v zimě

Pokud patříte mezi milovníky hor, ale nějaké pěti- a vícedenní túry po rozeklaných hřebenech s těžkým batohem na zádech vám nejsou přímo po chuti, je pro vás tenhle pohodový výlet na dvě noci ideální.

Celý článek


Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj.

Celý článek


Continue Reading

Nejlepší články roku 2012

Jak se cestovalo dříve

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec
sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou
oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co
tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

Published

on

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.


Výběr míst, kde strávit dovolenou, byl ale mnohem jednodušší než dnes. Rozhodující podíl na trhu měly tři velké cestovní kanceláře, Čedok, Rekrea a Cestovní kancelář mládeže. Všechny nabízely především zájezdy do socialistických zemí a velmi omezenou nabídku pobytů v ostatních zemích. Pro individuální turistiku to bylo obdobné. Cestování do nesocialistických zemí bylo omezeno, neboť na cestu bylo nutné mít směnitelnou měnu a koruna mezi ně tehdy nepatřila. Směnitelné měny nebylo u nás tehdy možné volně nakupovat. Každý rok proto podávali lidé, kteří chtěli cestovat na Západ, žádost o takzvaný devizový příslib. K tomu určená komise ze žádostí vybrala část žadatelů a těm pak bylo přiděleno omezené množství směnitelné měny.

Samotný devizový příslib však k cestě nestačil. Vedle pasu a víza, byla ještě nutná takzvaná výjezdní doložka. Jednalo se o zvláštní povolení, které bylo zaznamenáno v cestovním pase. Získat tuto doložku však bylo velmi složité. Do nesocialistických zemí mohlo proto cestovat jen malé procento lidí. Všem ostatním tak prakticky zbývalo cestování do evropských socialistických zemí, do kterých nebyla, až na výjimky, výjezdní doložka nutná. Nejčastěji proto lidé vyjížděli k chladnému Baltskému moři do tehdejší NDR a do Polska, k maďarskému „moři“ Balatonu a k Černému moři do Rumunska, nebo Bulharska.


Příprava na cestu

Jelikož mám rád teplo, volíme jako místo pro naši dovolenou, teplé Černé moře. Při cestě bylo možné využít jen trasu vedoucí přes Maďarsko a Rumunsko. Do rumunského letoviska Mangalia, kam máme namířeno, nás čeká přes tisícosmset kilometrů dlouhá cesta. Dálniční síť u nás, ale i v Maďarsku a Rumunsku byla ještě v plenkách. Na celé trase byl tehdy částečně zprovozněn úsek dálnice mezi Prahou a Bratislavou a pak asi sto kilometrů v Rumunsku. Zbytek trasy představují nepříliš kvalitní silnice. Při průměrné rychlosti šedesát kilometrů za hodinu, na nás čeká asi třicet hodin jízdy. K tomu je nutné připočítat zdržení na dvou hraničních přechodech, nutné přestávky na odpočinek a čas na průjezd Budapeští a Bukureští. Doba jízdy se pak přibližuje ke čtyřiceti hodinám. Při třech asi dvanácti hodinových „směnách“ za volantem a dvou přenocování, na nás tedy čekají tři dny a dvě noci na cestě.


Na konci sedmdesátých let byla spolehlivost našich automobilů dost vzdálena dnešním standardům a infrastruktura pro automobilismus byla jen málo rozvinutá. Vzdálenost mezi benzínovými čerpadly se měřila v desítkách kilometrů a jen málokteré z nich bylo otevřeno i v noci. Autoservisů a pneuservisů bylo rovněž málo. Podobné to bylo i v Maďarsku a Rumunsku. Asistenční služba v dnešním pojetí neexistovala a o mobilních telefonech se psalo jen v science-fiction. Za těchto okolností musel být tehdy řidič připraven, pomoci si při poruše během cesty sám. Tomu také odpovídá naše výbava na cestu. Samozřejmostí je kanistr plný benzínu, náhradní duše, montovací páky na sejmutí pneumatiky z disku, hustilka, náhradní hlava rozdělovače, raménko a palec rozdělovače, cívka, kondenzátor, zapalovací svíčky, klínový řemen, různé kabely a hadičky a také sada nářadí.

Článek je převzat z Vladislavova cestovatelského blogu Poznámky z cest. Další vzpomínky na tuto cestu najdete v sekci Rumunsko.

Rovněž odpočívadel s možností občerstvení a motorestů bylo tehdy velice málo. Proto přibalujeme na cestu smažené řízky, vařená vajíčka, zeleninu, trvanlivý salám, tatranky, termosku s kávou a vodu na pití, vše v množství potřebném na tři dny cesty. Ve směnárně si kupujeme cestovní šeky na rumunskou měnu. K růžovému řidičskému průkazu přidáváme zelenou pojišťovací kartu. Zdravotní pojištění není potřeba, neboť naši občané měli tehdy v Rumunsku nárok na bezplatnou akutní lékařskou péči.


Jednoho pátečního, prázdninového odpoledne nakládáme stan, kempinkový stůl s křesílky, kempové nádobí, propanbutanový vařič, spací pytle a trvanlivé potraviny na začátek pobytu. Přibalujeme kanistr s vodou na nezbytnou osobní hygienu během cesty a výlet začíná.

Čím se dříve jezdilo

Na začátku cesty tankujeme plnou nádrž a kanistr benzínu speciál. Dále plechovku motorového oleje Mogul na doplňování během cesty. U tehdejších škodováckých motorů bylo vlivem netěsností běžné, že spotřebovávaly kromě benzínu i určité množství oleje. Přes Prahu projíždíme bez problémů a vyjíždíme směrem na Brno. Během cesty vjíždíme na zprovozněný úsek dálnice. Nyní je jízda o trochu rychlejší, naše Škoda 100 dosahuje na rovinách rychlosti ke stodvaceti kilometrům. V táhlých stoupáních je to ale horší, motor auta zde vadne a ztrácí výkon. Auta, která potkáváme cestou, jsou většinou škodovky. Dále míjíme Wartburgy, Trabanty, Moskviče a Dacie. Sem tam kolem nás projede Tatra a jen ojediněle auto ze Západu.

Mnohá auta mají střešní nosič plný zavazadel a také vozidel s obytnými přívěsy potkáváme plno. Nejvíce je jich se značkou DDR. Úsměvný je pohled na trabanty táhnoucí přívěs. Je až neuvěřitelné, co tyto „bakelitové“ minivozy, s motorem o výkonu dvacetšest koní dokáží. Zvládnou více něž dvatisíce kilometrů dlouhou cestu z NDR k Černému moři a to ještě s přívěsem.


Nezřídka rovněž míjíme motocykly s postraním vozíkem, lidově zvaným „sajtkára“, nebo s přívěsným vozíkem „pávíkem“. To podle jeho obchodního označení PAv 40. Odpočívacích ploch je podél silnic málo a tak řidiči využívají k odpočinku každé vhodné místo. Je již večer, když překonáváme řeku Moravu. V současnosti je zde státní hranice se Slovenskem, která ale tehdy neexistovala. Následně projíždíme klidnými večerními ulicemi Bratislavy a podél Dunaje přijíždíme do Komárna.

Celní kontrola

Zastavujeme u poslední čerpací stanice na našem území, abychom ještě za koruny doplnili benzín. Stejný nápad mají však desítky dalších řidičů a tak si tu vystojíme skoro hodinu ve frontě. Pak přijíždíme na hraniční přechod, ten je umístěn před obloukovým mostem přes Dunaj, za kterým již leží Maďarsko. Nějakou dobu popojíždíme v koloně vozidel, až přijíždíme k hraniční závoře. Cestujeme sice do takzvaně spřátelené země, ale přesto jsme podrobeni důkladné celní kontrole. Nutností je rovněž celní a devizové prohlášení. Do tohoto tiskopisu, opatřeného kolkem, zapisujeme všechny vyvážené „hodnotnější“ předměty. V našem případě hodinky, fotoaparát, stan a další. Podobně musíme zaevidovat i převážené peníze.

Celníci si namátkově vybírají cestující k osobní prohlídce. Nás osobní prohlídka naštěstí minula. Celník v zelené uniformě se ještě pouští do kontroly zavazadlového prostoru našeho auta. Zatím si pečlivě uschováváme celní a devizové prohlášení, neboť jej budeme muset při návratu znovu předložit ke kontrole, zda přivážíme všechny deklarované předměty zpět. Prohlídka zavazadlového prostoru končí, celník dává razítko do pasů a my opouštíme hraniční přechod, který zde v současnosti již neexistuje, protože není pro překročení hranice potřeba.

Jak jste tenkrát cestovateli vy? Podělte se s námi v diskuzi pod článkem nebo na našem Facebooku

Continue Reading

Nejlepší články roku 2012

Indonésie: Svět sám pro sebe

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce
ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli
v dobrodružných knížkách.

Published

on

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.


Udělejme si alespoň malý výlet na ostrovy, které jsem po čas dvou návštěv poznal, kde si ostrované žijí svůj svět, kteří milují a uctívají nejen bohy, démony, duchy, ale i sopky a možná to může být i tip pro vaší příští dovolenou.

BALI- kde tradice předků se bezmezně a stále dodržují

Nádherný ostrov plný pláží vroubený palmami, s korálovými lagunami i nebetyčnými sopkami, se právem stal synonymem pro vše krásné a exotické. Každý prožitý den na tomto rajském ostrově, můžete vyplnit neskutečnými možnostmi.

Z chrámu stojí za pozornost nejen Besakih, který leží na úbočí sopky Agung a pro balijské hinduisty je nejposvátnějším místem, ale i Pura Luhur Ulu Watu, který se tyčí na holé skále, sedmdesát metrů, nad Indickým oceánem a pokud zde zavítáte večer, nenechte si ujít představení tance Kecak a chůzi ohněm. Dále Tanah Lot a chrám Ulun Danu Batur, který ochraňuje lidi na severu ostrova od zla.



V oblasti Bedugulu a Bratanu se můžete vydat na sopku Batur, navštívit večerní kohoutí zápasy, případně navštívit známou agabalijskou vesnici Trunyan, kde místní odmítli změny v životě a žijí si svůj život. Tradice svých předků si zde nejenže stále uchovávají, ale i bezmezně dodržují. Obdobně žijí lidé i ve vesnici Tenganan. Obávat se, že neuvidíte terasovitá pole s rýží, není na místě. O Balijském umění se nejvíce dozvíte ve městě Ubud a v Celuku, můžete vidět jedno z největších středisek výroby šperků.

Jáva – úrodná „Zahrada Východu“

Jáva jeden z mnoha pohádkových ostrovů Indonésie. Svoji rozlohou jen o něco větší, než bývalé Československo a je domovem více jak šedesáti procent celkové populace, jedinečného světa Indonésie. Žádná návštěva Jávy, by nebyla úplná bez výletu do Yogyakarty za jedním z nejzáhadnějších divů světa. Bájný budhistický chrám Borobodur, se stal symbolem Indonésie a totéž lze říci i komplexu hinduistických chrámů Prambanan, který míval 244 chrámů a svatyní.


Ve středu tohoto universitního města, je Sultánův palác i rušný dvoukilometrový bulvár Jalan Malioboro. Jste-li milovníci sopek, tak dýmající kužel sopky Merapi („Chrlící oheň“), nemůžete přehlídnout. Uděláte-li si krátký výlet ze západního pobřeží Jávy, můžete vidět, co napáchala sopka Krakatua. Na druhé straně ostrova vás okouzlí Národní park Bromo – Tengger – Semeru, kde největším tahákem je sopka Bromo a jen o pár kilometru k ostrovu Bali, leží Náhorní plošina Ijen. K největší atrakcí, zde patří kráter sopky Ijen, kde se těží síra, kterou horníci vynáší nahoru v koších k dalšímu zpracování.

SULAWESI – nejexotičtější orchidej světa

Ostrov ve tvaru chobotnice, orchideje, nebo písmene „K“, láká cestovatele hlavně do oblasti Tanah Toraja. Vysoké hory, příjemní lidé a hlavně, jedinečnou kulturou. Tradiční velkolepé domy Torajů, pohřební jeskyně, skalní hroby, dřevěné figurky tau – tau oblečené jako jejich zemřelí, vám budou připadat, že jste se ocitli v pohádce. Neopakovatelným zážitkem jsou jejich několika denní pohřební obřady, při kterých můžete vidět buvolí zápasy a obětování prasat, i buvolů zesnulému. „Vstupenkou“ na tento obřad, kde ze srdcervoucího kvičení zabíjených zvířat, vám běhá mráz po zádech, bývá zpravidla karton hřebíčkových cigaret, nebo kanistr palmového vína balog.


U městečka Sengang se po řece Sungai Wallanae dostanete na mělké jezero Danau Tempe i k plovoucí vesnici Salo Tengah („uprostřed řeky“), která má tucet dřevěných domů, postavených na bambusových vorech. Letecká doprava na ostrov je do měst Manado na severu a Ujung Padang jihu. Malým letadlem se dá přepravit právě z tohoto města do Tanah Toraja, nebo také po silnici. Cesta trvá osm hodin.

Vidět všechno je zcela nemožné, ale to co jsem si naplánoval, jsem stihl a viděl toho i mnohem více. Zažil jsem věci, které když nevidíte, neuvěříte jim. A kdo jim uvěří a nezažil, stejně nepochopí. „Díky“ neplánovanému týdennímu pobytu v denpasarské nemocnici, Kasih Ibu a mému balijskému kamarádovi Rahovi, jsem začínal chápat více a více, tento pro nás podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho uspěchaného.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Indonésie je největší souostrovní republika, kterou tvoří tisíce ostrovů, kde můžete najít všechno, o čem jste v dětství četli v dobrodružných knížkách. Navštívit všechny rovníkové ostrovy od Sumatry, až po Irian Jaye, je zcela nemožné. Stejně tak vybrat ty nejpřitažlivější, které po staletí obdivují cestovatelé celého světa.


Udělejme si alespoň malý výlet na ostrovy, které jsem po čas dvou návštěv poznal, kde si ostrované žijí svůj svět, kteří milují a uctívají nejen bohy, démony, duchy, ale i sopky a možná to může být i tip pro vaší příští dovolenou.

BALI- kde tradice předků se bezmezně a stále dodržují

Nádherný ostrov plný pláží vroubený palmami, s korálovými lagunami i nebetyčnými sopkami, se právem stal synonymem pro vše krásné a exotické. Každý prožitý den na tomto rajském ostrově, můžete vyplnit neskutečnými možnostmi.

Z chrámu stojí za pozornost nejen Besakih, který leží na úbočí sopky Agung a pro balijské hinduisty je nejposvátnějším místem, ale i Pura Luhur Ulu Watu, který se tyčí na holé skále, sedmdesát metrů, nad Indickým oceánem a pokud zde zavítáte večer, nenechte si ujít představení tance Kecak a chůzi ohněm. Dále Tanah Lot a chrám Ulun Danu Batur, který ochraňuje lidi na severu ostrova od zla.



V oblasti Bedugulu a Bratanu se můžete vydat na sopku Batur, navštívit večerní kohoutí zápasy, případně navštívit známou agabalijskou vesnici Trunyan, kde místní odmítli změny v životě a žijí si svůj život. Tradice svých předků si zde nejenže stále uchovávají, ale i bezmezně dodržují. Obdobně žijí lidé i ve vesnici Tenganan. Obávat se, že neuvidíte terasovitá pole s rýží, není na místě. O Balijském umění se nejvíce dozvíte ve městě Ubud a v Celuku, můžete vidět jedno z největších středisek výroby šperků.

Jáva – úrodná „Zahrada Východu“

Jáva jeden z mnoha pohádkových ostrovů Indonésie. Svoji rozlohou jen o něco větší, než bývalé Československo a je domovem více jak šedesáti procent celkové populace, jedinečného světa Indonésie. Žádná návštěva Jávy, by nebyla úplná bez výletu do Yogyakarty za jedním z nejzáhadnějších divů světa. Bájný budhistický chrám Borobodur, se stal symbolem Indonésie a totéž lze říci i komplexu hinduistických chrámů Prambanan, který míval 244 chrámů a svatyní.


Ve středu tohoto universitního města, je Sultánův palác i rušný dvoukilometrový bulvár Jalan Malioboro. Jste-li milovníci sopek, tak dýmající kužel sopky Merapi („Chrlící oheň“), nemůžete přehlídnout. Uděláte-li si krátký výlet ze západního pobřeží Jávy, můžete vidět, co napáchala sopka Krakatua. Na druhé straně ostrova vás okouzlí Národní park Bromo – Tengger – Semeru, kde největším tahákem je sopka Bromo a jen o pár kilometru k ostrovu Bali, leží Náhorní plošina Ijen. K největší atrakcí, zde patří kráter sopky Ijen, kde se těží síra, kterou horníci vynáší nahoru v koších k dalšímu zpracování.

SULAWESI – nejexotičtější orchidej světa

Ostrov ve tvaru chobotnice, orchideje, nebo písmene „K“, láká cestovatele hlavně do oblasti Tanah Toraja. Vysoké hory, příjemní lidé a hlavně, jedinečnou kulturou. Tradiční velkolepé domy Torajů, pohřební jeskyně, skalní hroby, dřevěné figurky tau – tau oblečené jako jejich zemřelí, vám budou připadat, že jste se ocitli v pohádce. Neopakovatelným zážitkem jsou jejich několika denní pohřební obřady, při kterých můžete vidět buvolí zápasy a obětování prasat, i buvolů zesnulému. „Vstupenkou“ na tento obřad, kde ze srdcervoucího kvičení zabíjených zvířat, vám běhá mráz po zádech, bývá zpravidla karton hřebíčkových cigaret, nebo kanistr palmového vína balog.


U městečka Sengang se po řece Sungai Wallanae dostanete na mělké jezero Danau Tempe i k plovoucí vesnici Salo Tengah („uprostřed řeky“), která má tucet dřevěných domů, postavených na bambusových vorech. Letecká doprava na ostrov je do měst Manado na severu a Ujung Padang jihu. Malým letadlem se dá přepravit právě z tohoto města do Tanah Toraja, nebo také po silnici. Cesta trvá osm hodin.

Vidět všechno je zcela nemožné, ale to co jsem si naplánoval, jsem stihl a viděl toho i mnohem více. Zažil jsem věci, které když nevidíte, neuvěříte jim. A kdo jim uvěří a nezažil, stejně nepochopí. „Díky“ neplánovanému týdennímu pobytu v denpasarské nemocnici, Kasih Ibu a mému balijskému kamarádovi Rahovi, jsem začínal chápat více a více, tento pro nás podivuhodný svět, svět zcela odlišný od našeho uspěchaného.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Continue Reading