Rubrika: Témata

Laos na kole: prázdné silnice, lenošní Laosané a hektolitry nudlové polévky

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních
asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos
se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů,
bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik
cestovatelů básní?

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Šest týdnů v Thajsku uteklo jako duše po projetí prvních asijských křovin. Je čas na něco nového, čas přejet první hranice. Laos se blíží, očekávání a zvědavost roste. Jaká bude země úsměvů, bambusových chýší a nikam nespěchajících lidí, o které tolik cestovatelů básní?



Překročení Mekongu na thajsko-laoské hranici

První laoská peripetie přichází již na hraničním přechodu mezi Chiang Khong a Huai Xai. Míjíme starý hraniční přechod s přívozem přes Mekong, který sice funguje, ale nejsou zde imigrační úředníci. Jakožto cizinci máme smůlu, na přívoz nás bez razítka v pase nepustí. Jedeme tedy 10 km ke Čtvrtému mostu thajsko-laoského přátelství, kde sice razítko obdržíme, ale pro změnu nemůžeme na kole překonat 200 metrů betonu nad Mekongem. Proč? Král tak rozhodl a strážci mostu jsou neústupní. Nabízí se možnost jet s razítkem v pase zpět k přívozu, přejet na laoskou stranu, jet 10 km k druhému konci mostu pro laoský štempl a 10 km zpátky k přívozu, odkud nám nazítří vyplouvá loďka do Pak Bengu. Zkoušíme se hádat, navrhujeme, že si domluvíme korbu, co nám kola převeze, ale celníci jsou neoblomní. Zbývá poslední varianta: naložit kola do busu a za nehorázný poplatek (desetkrát vyšší než cena přívozu) přejet dvě stě metrů nad řekou tímto potupným způsobem. Lenost vítězí, skláníme hlavy, sundáváme brašny a vezeme se do Laosu.

Tento článek je druhým dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko na kole.

Lenošení na Mekongu a první „Sabajdííí“

Jedna z věcí, kterou chci v Laosu absolvovat je plavba po Mekongu. Bručení drahé polovičky mě překvapuje, vždyť to není žádný velký sportovec. Ale když ráno sedíme pohodlně usazeni v autosedačkách, bahnitý veletok šplouchá, kola se vezou na střeše kocábky a my degustujeme Lao Beer a laoské bagety, přechází bručení ve spokojené mručení. V Pak Bengu opouštíme posádku pokračující do Luang Prabang a vrháme se vstříc laoským dobrodružstvím. První kilometry slavíme lepením dvojího defektu za asistence zvědavých dětiček všech věkových kategorií. Děti jsou všude a hrozně rády křičí, každý průjezd bambusovou vesnicí doprovází stovky výkřiků „Sabajdííí“. Jsem nadšena, takhle mě ještě nikde nevítali. Přemýšlím, kdy nadšení opadne a správně tuším, že brzy.



I cyklistický ráj má své mouchy

Laos oplývá relativně malým vozovým parkem a vydáte-li se mimo hlavní tahy, jistota, že na vozovce budete sami, je téměř stoprocentní. Znovu přicházíme na chuť rozbitému asfaltu a šotolině a radost nekazí ani absence thajských pouličních jídelen a klesající venkovní teplota. Alespoň přes den. Po nocích klepeme kosu v pozemcích buddhistických chrámech a v brzkých ranních hodinách, vyprovázeni bušením do gongů, teskníme po zimních rukavicích. Nejedno ráno trávíme ohříváním zmrzlých končetin před chýšemi pohostinných domorodců. Chýše jsou stejně jako náš stan nezateplené, a tak u ohně nejsme sami, alespoň si pokecáme. Už umíme zakřičet „Sabajdí“ a víc není potřeba.

Když přijde hlad, nejezte vejce

Týden jízdy po laoském severu přináší otužení, ale i lehké hladovění. Pohled na bambusové chýše a ušmudlané polonahé děti začíná ztrácet své romantické kouzlo, v bříšku kručí a chuťové buňky se děsí dalšího talíře nudlové polévky. Nudlová polévka dle šéfkuchařů laoského venkova skrývá nejrůznější zvířecí i jiné těžko identifikovatelné součástky. Co by zhýčkaný Evropan, doporučuji konzumovat se zavřenýma očima. Slabším povahám radím zůstat na banánech, které jsou při troše štěstí k sehnání každých padesát kilometrů, smíchané se zahuštěným mlékem (k sehnání každých dvacet kilometrů) poskytnou dost energie i pro strmé laoské kopce. A nezvedá se po nich žaludek. Hlavně neexperimentujte s vejci tvářícími se, jako by byly uvařeny na tvrdo. S velkou pravděpodobností z nich vyteče neskutečně smrdutá černá hmota. Laosané totiž s oblibou zakopávají slepičí vejce do země a po několika letech vyčkávání je servírují jako výtečnou lahůdku.



Koloniální oáza Luang Prabang a pálenka Lao Lao

Banánová dieta nás žene rychle kupředu až k branám Luang Prabangu. Dříve hlavní město Laosu pyšnící se starými buddhistickými chrámy a přívětivou koloniální architekturou otvírá konejšivou náruč civilizace. Nic proti bambusovým chýším, nudlovým polévkám a stloukané rýži, ale kuřecí bagety v Luang Prabang jsou samy o sobě důvodem k několikadennímu odložení bicyklu. Pětidenní oraz ospravedlňujeme vyřizováním vietnamských víz, na způsob Křováků plníme žaludky do zásoby, testujeme rýžovou pálenku Lao Lao (vřele doporučuji zejména v kombinaci s mangovým koktejlem) a sbíráme síly vyrazit dál.

Thakek loop, krasojízda laoským krasem

Čím dál na jih, tím více přibývá civilizace. Jízda po hlavních silnicích dokazuje, že Laos je pro cyklistu skutečně země zaslíbená. Cesty slušné, provoz minimální, jen ta černá vajíčka straší všude. Zase jsme se nachytali. Odpočinková etapa podél Mekongu zpočátku těší zmožená lýtka, jenže třetí den na rovině působí již značně monotematicky. Nejvyšší čas udělat odbočku do hor a projet si Takhek loop. Čtyři sta padesát kilometrů dlouhá trasa vede pohádkovou krajinou kolmých vápencových stěn a krasových jeskyní, máme v plánu projet tu hezčí část. Zadaří se, ale trochu jinak, než si představujeme. Drahá polovička kolabuje pod dojmy z nudlové polévky s kohoutími hřebínky a já odchytávám první kolemjedoucí vozidlo. Pantomimou předvádím aktuální stav a projevy partnerovy trávící a vylučovací soustavy, majitelé automobilu s korbou a dalších asi 10 zúčastněných patřičně oceňují herecký výkon a odváží umělce o 150 km dál do Takheku, kde se chorý zavírá na záchod a já si otvírám Lao Beer. Zbytek laoské krasojízdy se odehrává ve znamení rozryté silnice, strachu z nudlových polévek a těšení se do Vietnamu.



Můj cyklotyp:

Nová cesta z Luang Prabang do Kasi

Délka 130 km, nadmořská výška 300 – 1930 m.n.m., nastoupáno a naklesáno téměř 5000 výškových metrů. Šotolina připravená k asfaltování, zbrusu nový asfalt, půdní sesuvy a nedodělané úseky díky nimž na cestě nejezdí téměř žádná auta (únor 2014). 2 dny pohodové jízdy.

Část Takhek Loop: Vieng Khan – Na Hin – Lak Sao – Nakai – Takhek

Délka 270 km, nadmořská výška 150 – 900 m.n.m., nastoupáno a naklesáno kolem 4000 výškových metrů . Šotolina a asfalt (občas lemováno minovým polem). 4–5 dnů jízdy. Pro milovníky podzemí stojí za to zajet si 40 km z Na Hin ke Konglor Cave (7km dlouhá jeskynní řeka, kterou lze prozkoumat z pronajaté loďky).

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Sýrařem v rakouském Vorarlbersku

Jestliže máte rádi hory a dobré jídlo, ve Vorarlbersku,
nejzápadnější spolkové země Rakouska, se vám nemůže nelíbit. Během
pár dní, které jsem tu strávila, jsem si užila nejen krásné výhledy na
Alpy, ale také zjistila a vyzkoušela, jak si vyrobit sýr.

Jestliže máte rádi hory a dobré jídlo, ve Vorarlbersku, nejzápadnější spolkové země Rakouska, se vám nemůže nelíbit. Během pár dní, které jsem tu strávila, jsem si užila nejen krásné výhledy na Alpy, ale také zjistila a vyzkoušela, jak si vyrobit sýr.


Do tajů sýrového tajemství jsem „vplula“ v podniku Käsehaus Montafon, který se nachází ve zhruba čtyřtisícovém městečku Schruns, jenž leží hned u hranic se Švýcarskem ve známé lyžařské oblasti Montafon. Před pár lety zde otevřeli sýrařskou školu, ve které si za 39 euro vyrobíte vlastní sýr, vychutnáte oběd nebo večeři, a také se o lahůdkách z mléka dozvíte řadu zajímavostí.


Tak například už vím, že Bergkäse je tvrdý druh sýra, který se prodává v různých stádiích svého zrání. Skladuje se dva až tři roky, přičemž čím je starší, tím je suší a pak chutná podobně jako parmazán. Vyráběn je z bezsilážového mléka, což znamená, že krávy žerou jen čerstvou trávu. Další lahůdkou, kterou ve Vorarlbersku běžně dostanete, je také SuraKees neboli kyselý sýr. Ten zraje zhruba 10 měsíců a to zvenku dovnitř, tudíž je uprostřed tvarohový. Je oblíbený především u sportovců, protože má pouze 2 % tuku.

Sýr a zástěra jako suvenýr

Dost už ale bylo teorie, hurá do praxe. V sýrařské škole jsem si během dvou hodin vyrobila ještě jiný druh sýra – měkký Frischkäse, tedy čerstvý sýr. Musím říct, že potom, co jsem oblékla bílou zástěru a uviděla všechna ta udělátka vyskládaná na stole, říkala jsem si, jaká bude výroba sýra věda, ale nakonec to zase nic tak složitého nebylo. Nejprve jsme zahřála 2 litry čerstvě nadojeného plnotučného mléka na teplotu od 32 °C do 35 °C. Pak jsem přidala bakterie mléčného kvašení. Jde o takzvanou LAB kulturu, která se vyrábí z žaludků mladých telat, která pila jen mléko a nežrala ještě trávu. Je pravda, že po této informaci mě chuť na sýr trochu přešla, ale naštěstí následovala půlhodinová pauza potřebná pro zhoustnutí mléka, takže jsem se z toho při pití dobrého rakouského vína dostala.



Hmotu, která připomínala puding, jsem potom rozkrájela dlouhým nožem na malé kostičky (čím jsou kousky menší, tím je sýr tvrdší) a zahřála na 40 °C. Pak už zbývalo jen odlít žlutou vodu – syrovátku (tam se používá při výrobě kosmetiky) – a sýr byl na světě. Respektive jak chutná, jsem ale zjistila asi až po čtyřech dnech, protože tento typ sýru je potřeba nechat uzrát. A ještě zajímavost na konec – z 2 litrů mléka vzniklo 150 g sýru, který obsahoval 40 % tuku. Takže nic dietního, ale chutnal skvěle.


Pálenka od kněze

K sýru se podává víno a také místní pálenky. Jedním z místních známých výrobců lahodného moku je dvaasedmdesátiletý farář Josef Egle.

Vitální muž přezdívaný Joe žije v sousedním městečku Gaschurn a ročně vyrobí kolem tisíce litrů nejrůznějších šnapsů, třeba z kořene hořce nebo šišek borovice limby. Jak sám říká, snaží se lidem starat nejenom o duše ale i o jejich těla.

Sýrová degustace

Při degustaci sýra se ochutnává od toho nejjemnějšího po nejvýraznější, a čím je sýr aromatičtější, tím se k tomu pijí sladší vína nebo nápoje. Nepřikusuje se chléb, ale hruška, která má zvláštní aroma a neutralizuje ústa.


Thajsko na kole: rýžoviště, převislé kopce a tekutí sloni

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na
pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Najeli
jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a
zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a
v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti.

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. V tomto miniseriálu se s vámi podělím o své nejen cyklistické zkušenosti a zážitky z pestrobarevného asijského světa.



V prosinci na kole? Proč ne? V Thajsku!

Druhý prosinec, to je nejvyšší čas nasednout na letadlo a nechat se přenést někam, kde málokdo tuší, co jsou zimní gumy. Tentokrát padá volba na Bangkok. Teplo tam je, lacino taky, na dobré lidi a dobré jídlo snad také narazíme a proč to tentokrát nezkusit na kole? Času máme dost na to abychom se po jihovýchodní Asii trochu projeli, a navíc ulehčíme rozpočtu za místní dopravu a nervům za nekonečné stání na stopu. Je rozhodnuto, balíme bicykly do krabic a letíme.

Na sever či na jih?

Z Bangkoku mizíme, co nám kola stačí. Zprvu mě láká odjet na jih a kouknout se na zapomenuté ostrůvky a pláže, o nichž mořemilní cestovatelé tolik básní, ale pak dám na radu zkušenějšího a poslušně namířím azimut k severu. První kilometry jsou ve znamení děsu a hrůzy na bangkokských dálnicích, které korunuje levostranný provoz. První zkušenost s asijskou dopravou a hned takhle z ostra. Nezbývá než zdrhnout do rýžových polí a doufat, že cestičky podél zavlažovacích kanálů neskončí v hladové tygří tlamě. Promotat se spletí cest a kanálů pomáhá GPS, mapy z openstreet maps kupodivu znají kdejakou ovčí stezku. Bod pro satelitní navigaci. V bývalém hlavním městě Ayutthaya slavíme královy narozeniny. V Sukothai, centru prvního thajského království, obdivujeme hromady cihel z 13. století a v Lopburi si necháváme ohlodat sedlo drzým makakem. V každém městě velebíme naše dvoukolé oře, slouží nám jako dokonalá obrana proti všudypřítomným tuktukářům (taxikářům).



Projektanti silnic, běžte raděj pěstovat rýži!

Čím dál na sever, tím méně provozu, krajina se stává hornatější, jízda příjemnější, džungle přibývá a civilizace ubývá. Nejkrásnější úseky na nás čekají v divočině thajsko-barmského pohraničí a v horských oblastech kolem města Chiang Mai. Ale zadarmo rozhodně nejsou. Thajští inženýři mají jednu velmi nepěknou vlastnost: stavějí silnice do převisu. Nad takovým sklonem zůstává rozum a kolo nejprve stát a posléze i s cyklistou padá na zad. A nedej Buddha, když skončí asfalt, pak už se poměr šlapání do pedálů a tlačení bicyklu povážlivě naklání k druhé variantě. Po několika vytlačených kopcích slibujeme absolutní věrnost asfaltu. Jenže pak se objeví lákadlo v podobě výrazné terénní zkratky v údolí řeky Kok.



Tento článek je prvním dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Vydařený single track aneb „Kokská cyklostezka“

Trasa vedoucí kolem řeky musí vést zákonitě po rovině a kolem klikatících se meandrů a rybářských vesniček jsme ještě pořádně nejeli. Dle map odhadujeme pohodový, mírně se houpající terén s minimálním převýšením. Chyba. Kokskou cyklostezku záhy překřtím na Kokotskou. Rozbitá bahnitá cesta sice vede pár metrů od řeky, ale to jí v žádném případě nebrání, aby svým profilem připomínala záznam z EKG silně rozrušeného slona. V polovině trasy, kdy už není úniku se i cesta plná hlubokých kráterů ztrácí a zbývá úzká pěšinka obrostlá trnitým křovím, což ocením, když uhýbám dvojici členů thajského motorkářského gangu (tento gang zahrnuje asi 96,7 % thajského národa). Jinde bych si řekla, že je to v pohodě, když projede motorka, projedu i já, jenže tady platí zcela jiná pravidla. Za chvíli už tlačíme do převisu, nohy podkluzují v bahně a písku, kloužeme z kopce dolů a takhle stále dokola až do setmění. Odteď už to s asfaltem myslím opravdu vážně, dost bylo experimentů.

Kam hlavu a bicykl složit?

Rozpočet jako tradičně našponovaný, takže rozmazlování se pod střechou hotelů omezujeme na minimum a většinu nocí trávíme ve stanu. Kde ho postavit? V poli rýžovém, banánovém, třtinovém či papájovém. Záleží na tom, která plodina právě lemuje silnici. Pole jsou téměř všude a najít v nich dvakrát dva metry pro plátěný domek není problém, jenže chybí voda na umytí zaprášené a zpocené tělesné schránky. Na radu domorodkyně zkoušíme žádat o azyl v buddhistických chrámech, které jsou úplně všude. Dobrotiví mnichové poskytují kus trávníku, bezpečí a brzký ranní budíček v podobě bušení do gongů. Co si budeme namlouvat, má to své rezervy. Po týdnu nocležení v polích a chrámech postupujeme do dalšího levelu: noclehy na hřištích škol. Na večer se zde schází sportů chtivá omladina a mezi ní nechybí ani několik dospělých. Pantomimou se ptáme, zda lze na hřišti přenocovat a jsme vítáni, přesněji řečeno, nejsme vyhozeni. Bonus v podobě hadice s vodou motivuje k zahájení pravidelné školní docházky. Na seznam kurióznějších nocležišť zapisujeme uprchlický tábor Mae La a zahradu thajské armády.



Když Asie, tak se slony a tygry

Opravdu se jich prvních pár týdnů bojím. Poprvé v asijské džungli, úzká provozuprostá silnička, nikde nikdo… zdá se mi vcelku pravděpodobné, že za zatáčkou číhá tygr a čeká právě na mě. Dobrodružného setkání se vzácnou šelmou se nedočkáme, zato slonů je dostatek. Slon, thajsky Chang, je totiž nejen chobotnatec, ale i značka dobrého a silného thajského piva. Doporučují dva ze dvou členů výpravy.


Můj cyklotip

Thajsko-barmské pohraničí mezi městy Mae Sot a Mae Hong Son Délka: 380 km, nadmořská výška 108 – 861 m.n.m., nastoupáno a naklesáno přes 4000 výškových metrů, asfalt různé kvality s několika šotolinovými úseky. S plnými brašnami a pohodovým tempem 6 dnů.

Antalya – poklad Turecké riviéry

Je Antalya je součástí Turecké riviéry a je jednou
z nejvyhledáva­nějších oblastí pro nádherné písečné
i skalnaté pláže a dlouhodobě teplé moře nejen během slunečného
léta. Můžete se sem vydat za teplem i na jaře nebo na podzim. smrtelný
nebo ne?

Antalya je součástí Turecké riviéry a je jednou z nejvyhledáva­nějších oblastí pro nádherné písečné i skalnaté pláže a dlouhodobě teplé moře nejen během slunečného léta. Můžete se sem vydat za teplem i na jaře nebo na podzim.

Na pláž, do přístavu nebo toulání po krámcích?

Do Antalye se jezdí nejen za odpočinkem na rozlehlých plážích, ale také za přírodními krásami či za poznáním architektury. K této oblasti se také váže jedna prastará pověst, která říká, že král Attolos II. pověřil své muže, aby našli nejkrásnější oblast na světě. Něco jako „ráj na zemi“. Trmáceli se širým světem dlouho, předlouho až našli tuto oblast v dnešním Turecku, kde král založil město Attaleia, později přejmenována na Adalie a dnešní Antalya. Po smrti krále se zde rozšířilo křesťanství a země připadla Římanům, 5. a 6. století bylo byzantskou érou, kdy byly zbudovány například městské hradby. Město sílilo a stávalo se díky přístavu větším a významnějším.


Dnes zde leží malebný přístav, do kterého se dostanete po dlouhých schodech nebo po příkré točící se silnici, která se zdá, že nemá konce. Silnice je lemována krámky, pobřeží kavárničkami. Nad přístavem, který je večer plný lodí, zapadá slunce a vytváří překrásné pohledy na zlatavé večerní moře. Kolem něj se rozkládá město, kterým kráčela historie. Antalya je město, kde se podepsaly různé architektonické vlivy a je velmi multikulturní. Dnes je plné kontrastů, najdete v něm unikátní historické památky, starobylé a malebné úzké uličky s dřevěnými domky, staré části zástavby, které pamatují doby římského impéria, spousty malých drobných krámků a obchůdků stejně tak kostely i mešity a minarety. Město se dělí na Staré město – Turci ho nazývají Kaleici a nové město, což není oficiální název, spíše se tak říká ostatní výstavbě kromě starobylého centra a přístavu. Většina starých domů na starém městě je přestavěna na penziony a v jejich spodní části jsou obchůdky nebo kavárny či restaurace. Město dlouhodobě prochází rekonstrukcí, což je vidět jak na opravených domech, tak na nové dlažbě, která je zde od roku 2008.


V nové části města je dominantní bulvár Şarampol na severu od starého města. V domech se nacházejí velké bazary, kam chodí starousedlíci. Nejlépe je tam jít v pátek. Procházeli jsme jimi asi hodinku, ale člověk nakonec zjistí, že zboží je stejně všude totožné a stačí projít jen část. Také jsme si dali pár místních zmrzlin, ale jelikož jsme zhýčkaní zmrzlinou italskou nebo chorvatskou, byli jsme zklamaní. Zdály se nám příliš drahé, příliš sladké a lepivé. Místním evidentně chutnají, jsou skoro na každém rohu, jde jistě o zvyk.

Jak v bazarech, tak ve výlohách drahých obchodů s oděvy mě zaujaly oděvy pro zvláštní příležitosti, na křtiny nebo pro miminka, hlavně pro chlapce, na obřízku. Oděvy vypadaly jako pro prince s korunkami a pláštěm nebo pelerýnkou s peřím, žezlem a motýlkem pod krkem, bohatě vyšívané. Všude mnoho různých modelů.

Domy jsou zde většinou šestipatrové v téměř čtvercové síti. Občas překvapí prosklená stavba. Dámy ale určitě upoutávají rozlehlé prosklené výlohy, za nimiž jsou desítky modelů dlouhých plesových, společenských či svatebních šatů, luxusní boty a kabelky. Je to kontrast ke klasickým tureckým trhům na starém městě s obchůdky plných koberců, výrobků z kůží, zlata a jiných šperků z polodrahokamů a orientálního koření. Nás na trzích nejvíce zaujaly ručně malované hrnky, talířky, mísy s tisícerým druhem zdobení hýřící plejádou barev. Přivezla jsem si hrníček tmavě modrý zdobený květinami a listy jen z teček a dotyků kulatého štětce vyrobený z velice tenkého porcelánu. Více se zde ale vyskytují především výrobky místní keramiky.



Bájná Hadriánova brána

V novém městě jsou skvostné paláce, moderní architektonická zástavba, drahé exklusívní obchody, pěší zóny a rozlehlé ulice s moderní architekturou. Do centra Antalye jsme jezdili dolmuší (šestnáctimístný kříženec taxíku a minibusu). V Antalyi je jich plno a cesta většinou stála přes jednu liru (15 až 20 korun). V Antalyi je stále co objevovat. Ať jsme šli od zastávky dolmuše na jakoukoliv stranu, všude jsme narazili na množství starých architektonických památek i zajímavých současných staveb. Zastavila bych se jen u těch nejznámějších, kam řadíme Hadriánovu bránu, která byla vystavěna v roce 130 na počest císaře Hadriána, který v té době Antalyi navštívil. Jde vlastně o tři oblouky ve formě vítězného oblouku. Tyto tři obloukové průjezdy mají z přední strany čtyři korintské sloupy, které jsou z výrazně světlejšího kamene a září do dálky. Vršek brány je vyzdoben hlavami zvířete. Možná jde o běžnou kočkovitou šelmu, ale pověst říká, že jde o zvíře bájné s nadpřirozenými schopnostmi a obrovskou silou a svou přítomností chrání město. Zajímavé na její historii je to, že byla odhalena až v 50. letech 20. století a ta neuvěřitelně dlouhá léta před tím byla skryta v seldžuckých hradbách, zastavěna mezi hromadami kamení, které chránily město.

Město dávno přesáhlo své historické hranice, a tak se Hadriánova brána, podle níž se na obě strany táhnou hradby původního starého města, ocitla přímo v městě moderním. Jen je jí na škodu, že je obklopena v přílišné blízkosti spoustou obchůdků a prodejců. Zboží je ale levné a ještě se dá smlouvat. Další významnou památkou Antalye je Hodinová věž jednoduchého vzhledu, postavená roku 1244, která původně označovala horní hranici starého města. Na počátku byla věž součástí obranného systému.


Další historické poklady v Antalye

Další dominanta okolí má název Hidirlik Kule. Jde o vysokou věž, která má výšku 17 metrů a slouží jako maják. Je postavena na jihovýchodní straně zálivu a pochází z 2. století před Kristem. Další štíhlou útlou stavbou, která je postavena vedle byzantského chrámu, jež byl roku 1207 přestavěn na mešitu a která Vás upoutá je flétnový minaret Yivli Minare ve tvaru píšťal, tzv. Žlábkovaný minaret, který v roce 1219 nechal postavit seldžucký sultán Alaeddin Keykobad I.. Právě tato mešita spolu se zříceninou školy koránu jsou součástí flétnového minaretu. Ve městě nepřehlédnete starý byzantský kostel Kesik minare, zvaný Useknutý minaret. Významnými mešitami, které potkáte ve městě, jsou i Murat Pascha a Tekeli Mehmet Pascha. Pocházejí z 16. a 18. století.

Za návštěvu také stojí Městské archeologické muzeum – Suna a Inan Kirac Kaleici Museum, jedna z nejvýznamnějších sbírek antického umění v celém Turecku, které leží kousek od útesu nad pláží Konvaalti ve východní části města. Spodní patro plné exponátů od doby kamenné až po současnost, v prvním patře místnosti, které ukazují každodenní život Turků.


Kam na výlet z Antalaye? Rozhodně do Pamukkale!

První místo, které jsme obdivovali, bylo Pamukkale, místo tektonického zlomu, kterému se říká „bavlněný hrad“. Jde o nejstarší přírodní turecké lázně. Již z dálky září ve slunci bílý kopec, který se rozléhá v jihozápadní části země nedaleko města Denizli.

Právě tímto místem je Turecko proslavené a má proč. Po tisíciletí vzniká toto neuvěřitelné místo tím, že mineralizovaná voda stéká po skále a tak vznikají usazeniny, které tvoří působivé terasy, kaskády, kapsy a jezírka různých velikostí. Velmi horké prameny s rozpuštěným uhličitanem vápenatým stékají po svahu a jak chladnou, vznikají tam známá jezírka z travertinu. Nad travertinovým svahem jsou zříceniny starého římského města Hierapolis s velkým amfiteátrem a nekropolí s mnoha typy hrobů.

Rozloha Pamukkale je 2 700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku. Kvůli maximální snaze o zachování původního rázu krajiny je od roku 1997 koupání v jezírkách zakázané. Proto byla vytvořena umělá jezírka, na nejvyšším místě můžete brouzdat většími vodními ploškami naboso a užívat si výhled do celé krajiny. V přírodních travertinových jezírkách se koupat nesmí, přílivy turistů jsou obrovské a místo dnes potřebuje ochranu. Pro zajímavost i v Čechách máme travertin. Hodně velmi starého travertinu je v okolí Berouna. Kdybyste u nás chtěli vidět usazování travertinu, zajeďte na Kodu u Srbska nebo k Cikánskému dolíku na Slánsku.




Z Pamukkale do antických lázní Hierapolis

Antické lázeňské městečko Hierapolis, které se nachází přímo nad „Bavlněným hradem“ jsme prošli asi za dvě hodiny. Vyšplhali jsme k amfiteátru římského typu, viděli impozantní Byzantskou bránu, Plutonium, Apollónův chrám a monumentální fontánu. Je zde turisty oblíbený funkční mramorový bazén, ale tam jsme již nešli. Jedná se o koupání mezi antickými sloupy a známí, kteří ho navštívili, pěli chválu. Sloupy ve vodě prý pocházejí z přilehlé Hierapole, voda je z Pamukkale. Terasy v Pamukkale jsou památkou Unesco (ještě spolu s vykopávkami Hierapole). My jsme se pohybovali v horní části podél parku, odkud je vidět většina přirozených teras. Horní park je uměle vysázený podél horní hrany teras. Po okraji parku nad okrajem teras vede dřevěný chodník s kouzelnými výhledy na všechny světové strany. Druhý přístup je po vysekané monumentální cestě do svahu podél něj. Odtud je vidět spíše umělá jezírka a regulaci vody. Chodí se po něm na boso.

Vodopodáy v Antalyi

Nenechte si ujít při cestě do Antalye oblast vodopádů nedaleko turistických letovisek u Středozemního moře. Patří sem vodopád Manavgat, který je zajímavý svou až zářivě tyrkysovou barvou, vodopád Kursunlu u města Antalya a nejznámější vodopády Turecké riviéry Yukari Düden (Horní Düden) a Asagi Düden (Dolní Düden), který padá z třicetimetrové výšky rovnou do moře kousek od pláže Lara na okraji Antalye, kam jsme si udělali druhý výlet. Sem vyjíždí pravidelně vyhlídková loď i z řady ostatních míst Turecka.


Phaselis – starobylá obchodní křižovatka

Dalším naším výletním místem byla plavba lodí z města Kemer do starobylého antického města Phaselis, které kdysi leželo ve starobylé Lýkii (Lýdii) a bylo založeno roku 700 př.n.l. Rhodskými osadníky. Město v době své slávy bývalo hodně přepadáno piráty, vystřídala se zde spousta panovníků…

Bylo parno, ale na lodi nám vál příjemný vánek, posilnili jsme se čerstvě grilovanými rybami. Posilnění bylo potřeba, dlouho jsme procházeli různými ruinami starobylého města, kde byly k vidění zbytky domů celé jedné ulice, klenbový akvadukt, ruiny římských lázní, agora a divadlo. Byly zde nalezeny sarkofágy a hrobky. Památky pochází z 2. až 8. století před naším letopočtem. Nejslavnější budovou je chrám zasvěcený řecké bohyni Athéně, kde býval vystavený oštěp Achilla, slavného vojevůdce a nejznámější je Hadriánův akvadukt. V dobách svého největšího věhlasu bývalo Phaselis čilou obchodní křižovatkou mezi Tureckem, Řeckem, Asií, Fénicií a Egyptem. Rozvaliny jsou skryty pod vysokými mohutnými stromy, a tak jsme se nepohybovali na pražícím slunci. Město Phaselis je od Antalye asi 56 km v oblasti nedaleko Národního parku Olympos. Lze sem kromě lodí dojet i po silnici. V místě jsou tři přístavy a několik zátok a pláží ke koupání. Pláže tvoří hrubší písek či oblázky.

Pražské zahrady – Petřín

Na 1. máje na Petřín! Tradiční romantika
s netradičním programem!

Kouzelné, tiché a romantické jsou zahrady Petřína. Spousta zeleně,
stromů a vysoké trávy, spousta cestiček a zákoutí, spousta ticha, které
se tu prolíná se zpěvem ptáků a cinkotem tramvají projíždějících dole
Újezdem k Andělu nebo na Malou Stranu.


Pokud si někde chcete opravdu odpočinout, vychutnat ticho a krásný ničím nerušený výhled na hlavní město, doporučuji procházku a spočinutí právě na vrchu Petříně, který dosahuje výšky 327 metrů. Sice tady občas zakopnete o milence, kteří jsou vidět prakticky všude ale chovají se velmi tiše. A proč by tu nebyli právě milenci, když je tu sousoší Polibek od J. Mařatky z roku 1910. Proč by tu nehledali útočiště, když jsou tu pod ochranou sochy Panny Marie od neznámého autora. A tak jen zlehka pár kratičkých zpráv o tomto místě.

Den s Máchou na Petříně 2014

Ve čtvrtek 1. 5. 2014 bude v parku Petřínské rozhledny v době od 14 do 17 hodin připraven program pro všechny zamilované lidi, ale nejen pro ně.

Na programu bude show na skákacích botách, které si pak můžete obout a vyzkoušet si, jak se v nich chodí i skáče. Můžeš si také zkusit jízdu na jednokolce nebo slackline. Celé odpoledne bude moderovat kouzelník Grino, který předvede některá ze svých magických představení.

Večer akce vyvrcholí besedou s Danem Přibáněm o cestě žlutým trabantem do Jižní Ameriky v budově muzea na Florenci.

Více informací na muzeumprahy.cz.

Historické poklady Petřína

Právě z vrchu Petřína kdysi zazněla slova kněžny Libuše o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Právě na vrchu Petříně byli zavražděni Slavníkovci (ti, které Přemyslovci nestačili vyvraždit už na Libici). Nedaleko kostela sv. Vavřince bylo popraviště až do dob stavby Hladové zdi…. Ta zde byla postavena za Karla IV. V letech 1360 – 62, snad aby stavba poskytla obživu pro chudé…. Délka zdi je dnes 1178 metrů, šířka je v průměru 170 cm a výška místy i 8 m.

Na mýtince mezi stromy najdete dřevěný pravoslavný kostel sv. Michala, který je též nazýván „Karpatský“. Byl postavený v 17. století a sem na Petřín převezen v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva. Je celodřevěný včetně 3 věží a jeho střecha je pokrytá šindeli….Stal se součástí sbírek Národopisného muzea.



Na Petříně najdete sloupové sluneční hodiny ze 17. století. Na stranách hodin jsou reliéfy ukřižovaného Krista, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Pokud budete mít čas na na občerstvení, navštivte restauraci Nebozízek, která byla postavena jako výletní restaurace už v roce 1763! Po té naštivte Letohrádek Kinských z roku 1827 až 1831, empírovou stavbu architekta Jindřicha Kocha. Velkou zajímavostí Petřína je, že po dlouhá léta lámala opuka, tedy kámen, z něhož je postavena velká část města Prahy.

Na Petřín jezdí pozemní lanovka, dlouhá 511 metrů, lanovka, která vznikla roku 1891. Lanovka má 3 stanice: Újezd – Nebozízek – Petřín. Petřínská rozhledna, stojící na vrcholku kopce pochází také z roku 1891. To proto, že byla stejně jako lanovka postavena pro Zemskou jubilejní výstavu a otevřena 20. 8. 1891 díky zakladatelům Klubu českých turistů V. Kurzovi a V. Pasovskému, kteří dali podnět k její výstavbě, byla navržena podle Eiffelovy věže v Paříži a 5 krát zmenšena.



Atrakcí nejen pro děti je již od roku 1893 Bludiště s křivými hravými zrcadly či od roku 1928 planetárium Štefánikova hvězdárna kousek od Hladové zdi. Mimochodem je v něm i knihovna přístupná veřejnosti s více než 10 000 knihami.

Na Petříně také najdete kouzelnou studánku, kterou napájí pramen s léčivými a prý afrodisiakálními účinky. A proč by tedy ti milenci nechodili právě sem… Možná k tomu mají i jiný důvod. Právě sem chodíval český básník Karel Hynek Mácha narozený pod Petřínem a od roku 1912 dodnes tu má svoji sochu, jejímž autorem je sám Myslbek.

Petřín je obklopen mnoha krásnými zahradami. Nechte se inspirovat na jarní procházku v dalším článku o Petříně Pražské zahrady – zahrady Petřína.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách ivanafilipova­.ic.cz.

Svoji sochu zde má další český básník Jan Neruda, spisovatel a novinář, který se narodil také na úpatí Petřína. Jeho socha je zde od roku 1970 a jejím autorem je Jan Simota. Socha sedící postavy s dvěma génii u nohou představuje dalšího českého básníka, Jaroslava Vrchlického. Je z pískovce a pochází z rukou Josefa a Antonína Wagnera a Jana Sokola z roku 1960. Jsou tu ale ještě další sochy, socha hudebního skladatele Vítězslava Nováka, astronoma a politika Milana Rastislava Stefánika, houslového virtuosa Ferdinanda Lauba a české herečky, členky Národního divadla Hany Kvapilové. Socha sedící postavy s kyticí v klíně je umístěna vedle Letohrádku Kinských a pod pomníkem je uložena urna s hereččiným popelem. Socha je z bílého mramoru od Jana Štursy z roku 1913. Herečka zemřela roku 1907.


Vrch Petřín je nejen výrazným prvkem pražského panoramatu. Rozsáhlý park přitahuje rovněž pořadatele různých aktivit. Od osmdesátých let dvacátého sptoletí se zde například na počest dobytí nejvyšší hory světa jednou za čas pořádá Výstup na Mt. Everest Petřínskou cestou . Na to, aby účastníci vystoupali na pomyslný Everest, musí na kopec vyjít asi osmdesátkrát.


Nesmím opomenout nejnovější sochy na Petříně, jsou symbolem utrpení politických vězňů rané totality, pomník mučedníků 50. let z dílny sochaře Olbrama Zoubka, umístěný na úpatí Petřína na pražském Újezdě. Pomník obětem komunismu byl odhalen v roce 2002. Zoubek na něm spolupracoval s architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem.

Možná ale důvod, proč pražští milenci chodí právě na tato místa, je mnohem prozaičtější. Třeba tím správným důvodem jsou kouzelné, tiché a romantické zahrady Petřína. Spousta zeleně, stromů a vysoké trávy, spousta cestiček a zákoutí, spousta ticha, které se tu prolíná se zpěvem ptáků a cinkotem tramvají projíždějících dole Újezdem k Andělu nebo na Malou Stranu. Ale o zahradách zase příště……

Thajské pláže bez turistů – Songkhla

Thajská kuchyně je nedostižná, ale o tom by se dala napsat spousta
samostatných článků. Chuťové buňky zaplesaly nad polosyrovými
ústřicemi s chilli a zeleninou, pečenými či vařenými rybkami
rozličných druhů s kari a kokosovým mlékem, grilovanými olihněmi
i smaženými krevetovými plackami. Kéž by byl žaludek nafukovací.

Na cestách mám ráda náhody. Přesný itinerář obvykle nevytvářím, občas tuším směr a další dění nechávám osudu. Jenže někdy je přece jen třeba vymyslet konkrétní plán v konkrétní čas, třeba když chcete navštívit dlouho neviděného kamaráda pracujícího pro blaho plážových povalečů na thajském Pukhetu. Mířím na dané místo v jakžtakž dohodnutý čas a ejhle, pár kilometrů před finální destinací zjišťuji, že cíl mého výletu právě odlétá do Čech. Zanadávám, návštěva jedné z nejturistič­tějších částí jižního Thajska ztrácí smysl. Tak co teď? Zabodnout prst do mapy a jet.



Kam? Třeba do Songkhly

„Město dvou moří“ leží na úzkém poloostrově mezi stejnojmenným jezerem a vodami Thajského zálivu. Je centrem provincie Songkhla vzdálené necelých 1 000 km jižně od Bangkoku. Dříve významný přístav hojně navštěvovaný indickými, perskými a arabskými obchodníky, dnes poklidné rybářské město na břehu Thajského zálivu. Do Malajsie bys odsud kamenem dohodil a zbytek dojel stopem, takže se nelze divit početné malajské muslimské menšině. Také Číňanů je v ulicích větší množství, vždyť i oni zde měli a mají nemalé obchodní zájmy. A bledé tváře? Spočítáš na prstech jedné ruky zvlášť, když se turistická sezóna chýlí ke konci.


Vyšplhejte na Opičí horu

Songkhla patří k větším sídlům (80 000 obyvatel), staré centrum však neztratilo atmosféru malého přístavního městečka. Starou zástavbou malebné čínské čtvrti sice prorostla řada nových budov jak jinak než ve stylu čím hustěji, tím lépe, ale celkový dojem z ulic je stále příjemný. Čínské chrámy, vonné tyčinky a nad hlavou se pohupující zářící lampiony. Kousek od starého města vyrůstá Khao Tang Kuan – Opičí hora, na níž se tyčí bílá pagoda. Nahoru se dá vyšplhat (anebo vyjet lanovkou za symbolických 30 bahtů) během pár minut a výhled rozhodně stojí za to. A když už se v odpoledním vedru nechce korzovat po ulicích, nasedněte do tramvaje. Vyjíždí několikrát denně od informačního centra poblíž národního muzea, během hodinky projede čínské město, obkrouží Opičí horu a proveze vás kolem liduprázdných pláží. Thajská průvodkyně vychrlí řadu informací a zajímavostí, ovšem neovládáte-li její rodný jazyk, máte stejně jako já smůlu a nezbývá než se spokojit s koukáním z okýnka. Mně to naprosto stačilo. Na závěr můžete a nemusíte přispět do kasičky na provoz tramvaje a výplatu komentátorky a řidičky.


Když do Songkhly, tak o víkendu. Na tradiční trh!

V pátek, sobotu a neděli se koná večerní market. Ulice starého centra kolem národního muzea naplní desítky stánku s dobrotami, zvláště ty vylovené z moře stojí za to! Další sekci zaplní asijská hadrárna zánovního i obnošeného šatstva za nehorázně nízké ceny, což se hodí, zvlášť když se oděv dovezený z domoviny začne rozpadat. Pro milovnice sekáčů nebezpečné místo, mějte na paměti váhový limit zavazadel letících zpět do Čech. No a zbylý prostor zbývá pro pouliční umělce. V jednom rohu vyřvává karaoke, v dalším sedí starší pán s chraptícím rádiem, uprostřed dvojice teenagerů s kytarou… Máte-li sebou hudební nástroj, zkuste utrhnout kousek místa a zabrnkat, zapískat či zahudat. Thajci mají pouliční všeumělce rádi.



Zakousněte se do ryb na thajský způsob

Thajská kuchyně je nedostižná, ale o tom by se dala napsat spousta samostatných článků. Když u moře, tak ryby, ryby, ryby a občas krab, kreveta či oliheň. Dary moře seženete u každého krmítka – stánkem na trhu počínaje a luxusní restaurací na pláži konče. Doporučuji experimentovat. Chuťové buňky zaplesaly nad polosyrovými ústřicemi s chilli a zeleninou, pečenými či vařenými rybkami rozličných druhů s kari a kokosovým mlékem, grilovanými olihněmi i smaženými krevetovými plackami. Kéž by byl žaludek nafukovací.


Ač byla návštěva Songkhly z hodiny na hodinu vymyšlená nouzovka, zůstali jsme čtyři dny a na plno užívali příjemně ospalou atmosféru přístavního městečka, večerní tržiště, koupačku v moři a hlavně naprostou absenci turistů. Po čtyřech měsících asijské cyklistiky přes hory, doly, města i divočinu ideální místo odpočinku.

Zimbabwe – země krutovládce

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza
hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“
Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih!
Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom
byli připraveni k odjezdu.

Čtyři tůně u Zambezi


Přejíždíme přehradu Kariba vystavenou v padesátých letech, toho času to byla největší přehrada světa. Zvláštností je, že se můžeme zastavit a fotit a nikdo nás nevyhání ani nezatýká. V mnoha afrických zemích je zakázáno fotografování oficiálních, úředních a armádních budov a sídel. Sjíždíme od Kariby a první místo, kam se vydáváme je národní park Mana Pools. Název je odvozen od čtyř velkých jezer na území parku, které jsou „přežitkem“ více než tisíc let staré práce vodního živlu Zambezi, jež územím protékala, než později změnila směr. Mana znamená v místní řeči Shona „čtyři“. 2196km čterečních rozlehlé území příkrých břehů, bažin, plání, písčin, jezírek a ostrůvků lemovaných mahagony, divokými fíkovníky, ebeny a baobaby je jedním z nejméně vyvinutých parků v jižní Africe. Park je domovem mnoha druhů zvěře jednak díky malé návštěvnosti, divoké přírodě, ale i díky řece Zambezi, která je v období sucha nejlepším a jediným zdrojem vody pro veškerou zvěř. Obrovská populace hrochů, slonů a další zvěře včetně 350 druhů ptactva nasvědčuje výborné poloze a ideálnosti parku a také zaručuje nezapomenutelné safari.

Vstupné se nedá zaplatit na vstupní bráně, musíme tedy do kanceláře parku několik kilometrů od brány. Mezitím projíždíme kontrolou much CC. Platíme 15USD na osobu. Vstupné tady v Zim platí na 7 dní. Takže v porovnání s abnormálně předraženou Keňou (80USD osoba/den) je to vlastně zadarmo. Vedle vstupní brány cedule je „Zákaz vstupu s citrusovými plody a banány“. Důkladně schováváme všechny zásoby a pouštíme se hluboko do obrovské rezervace. Do samotného parku přijedeme až za tmy, na recepci již nikdo není. Ubytováváme se v hlavním kempu hned na břehu řeky Zambezi. To jsme ale ještě nevěděli, co nás v noci čeká. Kemp nemá plot, zvěř se zde pohybuje naprosto volně a pak to podle toho ráno vypadá. Pokud nenajdete lvem ožraného nezodpovědného turistu, zajisté najdete po okolí roztahané hrnce, chladicí boxy, zbytky balení od potravin atd. A noc? Neuvěřitelně hlučný orchestr africké divočiny. Z jedné strany výměna názorů skupiny hrochů, z druhé kvílení hyen, nebo hluboké mručení Impal, do toho vytí šakala, občas nějaký lev a to vše je podbarveno vůní čerstvě odloženého sloního bobku.



Pěšky mezi predátory?

Park je divoký, leží na břehu řeky s přemnoženými krokodýly, velkými skupinami hrochů. V útrobách parku potkáte snad vše, co příroda nabízí a k tomu Vám bude zpívat symbol afrických vod – Orel jasnohlasý. Mana pools je jediné místo, kde je povoleno opustit auto a vydat se na pěší safari, ať už s rangerem nebo sami. Mně osobně vyhovuje safari v autě, nemusím si adrenalin v krvi zvyšovat setkáním tváří v tvář třeba s buvolem nebo masivním slonem. V parku zůstáváme několik dní, projíždíme po parku, je období sucha, zvěř se stahuje k napajedlům a řece a krajina je díky seschlé trávě a keřům prostupnější. Tady také potkáváme svého prvního lva, sice v hluboké trávě právě relaxujícího po páření, ale máme ho! Na pláních se pokojně pasou antilopy, zebry, buvoli, pobíhají prasata bradavičntá a mnoho dalších druhů ptactva a drobnějšího zvířectva. Na poslední dvě noci jsme se z hlavního kempu přesunuli do soukromých, kde je jen suchý záchod 100m od kempu a ohniště. Není nic krásnějšího, než pozorovat magický západ slunce, poslouchat hlas divočiny a uspokojovat své chuťové buňky dobrou večeří. K relaxu patří i trochu vína, a věřte, že v takovém romantickém večeru chutná obzvášť výtečně. Jenže takové pohody a klidu se v buši nemusí člověk ani dočkat a nebo netrvá věčně…

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Tři u stolu

Sedíme a užíváme si krásného vlahého afrického večera, z poza hlavy od záchodu slyšíme šramot: „To je asi nějaká drobná havěť.“ Bereme baterku a ve světle se nám objeví sloní samec. Ups, průšvih! Takový samotář dokáže být pěkně nevrlý. Rychle se pakujeme, abychom byli připraveni k odjezdu. Vždy, když kempujeme někde na divoko, jak se říká, stavíme auto tak, aby byl předek nastaven na směr jízdy a my v případě potřeby mohli rychle odjet. Slon si vklidu spásá, co najde, až se dospásává až k nám, rovnou to ale bere pod strom, vedle ohniště. Téměř hodinu nám nerušeně dělá společnost, pak se tiše odplouží pryč. Druhý den zase sedíme nad řekou, když tu se za námi opět ozve šramot. Tentokrát si to slon žene rovnou pod strom vedle nás. Trochu, spíš trochu víc nás to zaskočilo, urychleně pakujeme věci okolo auta a čekáme zase za autem. Masivní samec si požírá cosi pod stromem a pak nás v klidu opouští. Teprve teď nám dochází, za čím že to přišel… Odpoledne jsme dělali pomerančo-banánový džem a Renda všechny slupky hodil jen pár metrů od auta. Proto mají na bráně tu velkou ceduli. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten slon dostal chuť na nějaký pomeranč ještě, když byl zavřený v autě. Ani nechceme domýšlet následky. Pro slony není problém udělat i z offroada plechový balíček.



„Nezastavuj na odstavném pruhu (je-li Ti život milý)“

Jedeme směr Harare, přepadl nás z toho ranního safari hlad, zastavujeme na odpočívadle a ohříváme oběd. Kolem prosvištěl pick up. Brzda, kvílení pneumatik a auto se řítí k nám! „ A jsme v háji,“ nenapadá nás nic jiného, než to nejhorší. Zim je zahalena do závoje zla, a i kdyby nám Colin vyprávěl do nekonečna, jaká paráda to u nich je, stejně máme hlavu naplněnou mediálními story. No co, co se má stát, ať se stane, už máme za sebou více jak polovinu trasy. Kdyby se něco stalo na začátku, asi bych byla hodně naštvaná, že jsem si ty těžce vydřené peníze investované v autě a celých přípravách na cestu, ani pořádně nemohla užít… Z auta vyskakuje pohledný běloch, podává nám ruku a s pusou od ucha k uchu, očima vyvalenýma na naší SPZ nás zpovídá. Podává nám vizitku a zve na akci offroad trialového závodu v Harare. V příštích dnech jsme upozorněni, že na odpočívadlech není bezpečné se vůbec zdržovat.

V Harare navštěvujeme Colinovu rodinu, projíždíme město křížem krážem, nacházíme zajímavé obchůdky, trh, opuštěné ulice a spousty lidí. Na Zim je, alespoň dle informací od několika lidí, uvaleno mediální embargo. Neradi provokujem a vždycky se snažíme respektovat pravidla země, kterou navštívíme. O víkendu začíná závod. Mezi závodníky jsou převážně běloši, jen jeden černoch, ale mezi návštěvníky je to skoro naopak. Nebo minimálně vyvážené. Super počasí, super zábava a k tomu poznáváme spousty fajn lidí. Kdo ví, možná někdy také zkusíme štěstí v tomto trialu. Něco takového jsme v zemi, která spadla na samé dno, nečekali.


Hlad, genocida a cholera

Takové byly symboly pro bývalou ošatku Afriky. Kdysi nejlepší a nejproduktivnější země Afriky v roce 2008 padá na samé dno. Prezident Mugabe místo aby byl pyšný, jak jeho země prosperuje, vzal vše za špatný, ten hamižný černošský, konec a v roce 2000 začal nekompromisně sbírat tvrdě vybudované farmy bílým farmářům. Používané způsoby vystěhovávání se vymykaly zdravému lidskému rozumu a nesly známky genocidy, která se stupňovala. Ze zhruba 350tisíc bělochů v zemi zůstalo něco okolo 20tisíc, kteří i přes krutost a nebezpečí nechtěli svou rodnou zemi opustit. Původní plán, respektive Mugabeho lež, odebírání farem špatným bělochům a navracení původním obyvatelům, nějak nefungoval. Farmy sice odebrané byly, ale byly rozdány všem bratrům, sestrám, kamarádům, soudcům a další havěti, která nebyla schopna farmu provozovat. Vše rozprodali, osivo snědli, stavby a pozemky zdevastovali. Stát je neproduktivní, hodnota peněz klesá, na bankovkách se objevuje i deset nul, inflace je nezřízenou střelou. Jeden den jdete pro chleba s igelitkou plnou bankovek, ale druhý den to jsou igelitky dvě. Nejsou pohonné hmoty, obchody jsou prázdné, lidé nemají práci, umírají hlady, cholera se mezi chudými šíří zemí. Nakonec koncem roku 2008 Zimbabwe padá na to nejhlubší dno. Není možné nic dovézt, na Zim jsou z každé strany uvalené sankce. Zim ztrácí i svou vlastní měnu. Počátkem roku se situace začíná zlepšovat, v oběhu je jenom americký dolar. Obchody se pomalu začínají plnit. Země je ale neskutečně drahá. Nemají představu o hodnotě dolaru a vše zaokrouhlují na celé.

Lidi, ať už bělochy, tak černochy z této země obdivujeme. Mnoho z nich jsou odpůrcem Mugabeho a díky tomu, čím si prošli, jsou schopni se stavit na své nohy. V Africe je zažité heslo „ We make a plan“ – to prostě k Africe patří, a nejen k Zimbabwe. A jak je u spousty bělochů vidět, dokáží se poprat s problémy a situacemi, které by Evropana položili. Mám k nim respekt a trochu jim i tu sílu závidíme. A nejen to, také jejich vstřícné a ochotné chování jeden k druhému. To se u nás poměrně rychle ztrácí.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Nepotkali jste krále zvířat? Netruchlete…

Po několika krásných dnech se loučíme, v lednici máme žirafí a pštrosí maso. Jenže co se nám nestalo… v Zimbabwe se platí dolary, ale v oběhu jich není tolik, aby byly zásobeny i bankomaty. „A jsme v pasti!“ Nemáme žádnou hotovost a před sebou ještě více než 1000km na další hraniční přechod. Nezbývá, než se slušně zeptat. Ross, zeť Colina, nám půjčuje 200USD, tak mu je hned posíláme na účet z naší banky. Zachránil nám, jak se říká, zadek.

Nyní konečně můžeme pokračovat dál v naší expedici. Jedeme na jih směr Bulawayo. Po cestě se zastavujeme v jedné safari lodge. Kempování tu není možné a mimo objekt, na divoko, to místní zrovna nedoporučují. Ne, že by Zimbabwané byli násilníci, ale přeci jen se po zemi motá dost krutých, bělochů nenávidících, válečných veteránů (ve věku okolo 20ti let) a ty by mohli způsobit hodně velké nepříjemnosti. Do objektu přijíždí Kevin, lovec a farmář. Přijíždí se svým synem, aby majiteli soukromého parku skolil nějakou impalu. Kevin zrovna neprochází nejšťastnějším obdobím, Mugabemu se zachtělo jeho farmy, a tak se potýká s krutostí a neskutečným rasismem, násilně je vystěhováván z jeho vlastního, po generace vybudovaného zázemí. Kevin nás bere do rezervace a my nocujeme mezi žirafami, buvoly a antilopami.


Ráno na nás čekají dva společníci na toulky bušem. Asi byste nikdy neuhádli, kdo nás doprovází, nebo spíš, koho doprovázíme my… Chaku a White man. To jsou zdvořilá jména 11-ti měsíčních lvů. Dvě hodiny se s nimi touláme bušem, je to zvláštní. To, na co se doma můžeme koukat jen v TV nebo přes silné mříže v ZOO, je nyní vedle mě. Otírá se nám o nohy jako pes a otrávěně čekají, až je dohoníme. Najednou si můžem osahat krále zvířat, který váží minimálně 4krát tolik co my, který kdyby se ohnal jeho „prackou“, srazil by nás k zemi jako mouchu. Dostáváme do ruky jen tenký klacík. A teď holka ukaž, co je v Tobě. Jenže mě po výcviku hyen v Harer v Etiopii nic nezaskočí… I když po informaci, že již několik dní nejedli, nás přelívá zvláštní horký i studený pot. Záměrně jsme si vybrali právě ranní procházku, predátoři, jak je známo, jsou více aktivní večer a v noci. K ránu už to flákají. Vedeme je zpět do výběhu a loučíme se s bezva partou.



Kamenná galerie

Bulawayo je bývalé hlavní město státu Rhodesie, do roku 1981 bylo Zimbabwe Rhodesií, pojmenováno v roce 1888 po hlavním kolonizátorovi Johnu Rhodesovi, v roce 1981 získalo svou nezávislost a získalo zpět svůj název Zimbabwe. Dnes je hlavním městem pro jednoho ze dvou největších kmenů Zim – Ndebele. Kousek za městem je rozsáhlé a svou krajinou jedinečné pohoří zvané Matopos. Šestina oblasti je vyhlášená národním parkem již od roku 1926 – národní park Rhodes Matopos, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. John Rhodes má zde i svojí hrobku.


Kempujeme schovaní za skaliskem a konečně degustujeme žirafí maso. Není špatné, jen trochu tužší, možná chtělo více podusit. Ráno nás vyhání ze spacáků zima, vjíždíme do parku. Tvrdili nám, že je tu jedna z největší populace levhartů a nosorožců. Že nepotkáváme žádné levharty, není nic zvláštního. Umí se dobře maskovat a společnost člověka rozhodně nevyhledávají, tedy pokud si s ním nechtějí v korunách stromů pohrávat. Od zasvěcených osob jsme se jednou dozvěděli, že levhart je jediná kočkovitá šelma (v Africe), která na člověka zaútočí, i když není hladová. Na kolik je tato informace pravdivá, není jisté. Nicméně objevujeme mnoho stop nosorožců, gazel, leopardů a šakalů, ale nikde ani živáčka.

Projíždíme parkem s úžasnými kamennými formacemi, obrovskými balancujícími balvany a stromů mopane. Pouštíme si fantazii z uzdy a nacházíme například velblouda, matku a dítě a jiné siluety. Prostředí jako stvořené pro úkryty nebo zázemí. A nejsme daleko od pravdy. Před několika tisíci lety, zde žili původní obyvatelé jižní Afriky. Sanové. Zanechali zde po sobě zprávy. Matopos je obrovskou galerií jeskynních maleb Sanů. Některé jeskyně jsou lehce dostupné a známé, např. Silozwane a Nswatugi. Jsou položeny vysoko ve skalách s velmi pěknými a zachovalými jeskyními malbami Křováků. Zhruba 5 – 6 set let staré malby lidí, žiraf a nosorožců. V blízkém i dalekém okolí je jich stovky možná i tisíce. Opouštíme tuto krásnou oblast a pomalu se loučíme se Zim.


Dým, který hřmí – Mosi oa Tunya

Se Zim, jak se této zemi říká, se loučíme u nejznámnějšího „highlightu“. Jedeme sem po škvárové cestě paralelně s přehradou Kariba. Již z dálky je slyšet dunivý zvuk a vidět je na desítky kilometrů. Myslím, že víte, kam vedou kroky návštěvníků Zimbabwe. Je škoda, že většina turistů jezdí pouze sem, že si lidé nenajdou čas tuto zemi poznat blíže. Nocujeme kdesi za městem za mrazivého kvílení hyen. Tady už nám tak pohodové nepřipadají. Vstáváme velmi brzy, abychom stihli východ slunce nad nádherným přírodním úkazem. Mluvíme o Viktoriiných vodopádech.

Platíme 20USD a spěcháme do parku Mosi-o-Tunya. Nádherný africký východ slunce nad vodopády opravdu stojí za to. Pocit se nedá popsat a do fotek se atmosféra také přenést nedá. Stojíme tváří v tvář té mase vody, která se řítí z 95metrové výšky. V tuto dobu jsou plné. 3 hodiny jsme bloumali v pralesním buši promočení permanentní sprchou neústupné Zambezi.



Krokodýla na cestu

Poslední kroky, než nadobro opustíme tuto zemi, která nás nadchla a vlezla pod kůži, zajíždíme na farmu plnou krokodýlů. Né pro kůži, ale na ochutnávku masa. Obracíme se na Mika a ten nám za posledních 5 USD nakládá 3kg masa. Něco z krčku, něco z líček a kus ocasu. Lednice je narvaná až do poslední skulinky. Spokojení opouštíme zemi krutovládce a přes Zambii se vydáváme vstříc dobrodružství země sytě oranžových dun.

Pět zapomenutých památek ostrova Krk

Cílem mého cestování po chorvatských ostrovech se tentokráte stal
kvarnerský velikán Krk. Spolu s ostrovem Cresem zaujímají krásné
první místo, co se do rozlohy týče. Krk se pyšní rozlohou 405,78 km2
a prestižním oceněním Modrá vlajka, které mu bylo uděleno za jedny
z nejkrásnějších a nejčistších pláží v Chorvatsku.

Cílem mého cestování po chorvatských ostrovech se tentokráte stal kvarnerský velikán Krk. Spolu s ostrovem Cresem zaujímají krásné první místo, co se do rozlohy týče. Krk se pyšní rozlohou 405,78 km2 a prestižním oceněním Modrá vlajka, které mu bylo uděleno za jedny z nejkrásnějších a nejčistších pláží v Chorvatsku. Já však nepřijel s cílem odpočinku na nejbližší pláži před hotelem, nýbrž s naprosto jiným záměrem – poznat zapomenuté památky tohoto překrásného piniemi a mořem vonícího ostrova.


Krk jako kolébka historie

Pokud patříte mezi milovníky historických památek, je vaše návštěva na Krku více než žádoucí. Památky, které se na ostrově nachází, svědčí o bohaté a poměrně pohnuté chorvatské historii a to z dob již dávno minulých. Krk lze označovat za středisko hlaholského písemnictví. Již ve 13. století zde totiž byly prováděny bohoslužby ve slovanském jazyce. Z této doby se na ostrově zachovalo mnoho hlaholských památek. Jako příklad můžeme uvést Baščanskou ploču (Bašskou desku), Statut vrbnički nebo Vrbnički misal, které byly nalezeny u menší obce Vrbnik. Další písemné vzácnosti jsou dnes uloženy v národopisném muzeu v obci Dobrinj.

Starobylé město Fulfinum Mirine

Tento architektonicky zajímavý komplex se nachází v zátoce v blízkosti obcí Njivica a Omisalj. Postaven byl již v prvním století našeho letopočtu a sloužit měl zejména veteránům císařů Flaviovců. Výhodnou námořní pozici zajistil nedaleký přístav, který ke komplexu náležel. V okolí se nacházelo mnoho úrodných polí a vodních ploch. Město Fulfinum Mirine, z jehož slávy se do dnešních dob bohužel mnoho nedochovalo, vás překvapí svou rozlehlostí i architektonickou výjimečností.

Jeskyně Biserujka


Překrásná jeskyně Biserujka se nachází nad Slivaňskou zátokou nedaleko osady Rudine. Objevena byla před více než 100 lety a své jméno (Biser = perla) si získala na základě nalezeného pokladu perel, který zde čirou náhodou objevili návštěvníci. Teplota v krápníkové jeskyni se pohybuje kolem 11 až 13 stupňů a vlhkost je zde takřka „hmatatelná“. Do jeskyně bylo nedávno instalováno elektrické osvětlení, což jí přidalo na ještě větší atraktivitě a také naději, že i vy naleznete nějaký ten zapomenutý poklad, jehož cenu nebude možno vyjádřit v penězích.

Tajemný hrad Frankopan

Mým favoritem mezi zapomenutými památkami je tajemný hrad na ostrově. O jeho výstavbu se zasloužil kníže Nikola Frankopan a to již v roce 1412. Hrad, jehož krása a důstojnost byla ve velké míře zachována také do dnešních dnů, se může pochlubit kruhovou věží, ve které se nacházejí dvě patra a rozlehlá půda. Věž byla postavena o něco později, přibližně ve 13. století. Hrad byl v průběhu 15. a 16. století restaurován a dnes představuje jednu z nejkrásnějších a nejzachovalejších památek na ostrově Krk.

Opatství svaté Lucie

Nedaleko Punatu, v malé vesničce Jurandvor se nachází překrásný kostel svaté Lucie, který zde byl vystavěn přibližně v roce 1100. Jak již bylo výše zmíněno, věhlasnou krčskou památkou je Bašská deska, jejíž replika byla umístěná právě v tomto kostele (originál je pak uložen v Chorvatské akademii věd a umění v Zagrebu). Jejím hlavním cílem bylo oddělení chóru od ostatních věřících. Kostel patří mezi raně románské stavby a o jeho výstavbu se zasloužil řád Benediktinů. Uvnitř kostela se nachází umělecké dílo ze 14. století – oltář s polyptichem na dřevě. Pokud se stejně jako já vydáte na prohlídku kostela (vstupné činí 15 kun), těšit se můžete kromě řady významných chorvatských památek také na krátký 10 minutový film, během kterého se dozvíte spoustu dalších zajímavostí. Pokud někdy na ostrov Krk zavítáte, udělejte si čas na jednu z těchto pěti zapomenutých památek. Mně pomohly poznat ostrov lépe, než ho zná běžný turista.

Výstup na Cotopaxi a bezpečí na cestách

Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo
nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný
výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek
dne.

Vystupuji z terénního auta, které nás po klikaté cestě dovezlo nejvýše pod horu Cotopaxi, co to šlo. Zítra, brzo ráno, máme naplánovaný výstup na vrchol. Dnes nás čeká cesta na chatu, kde strávíme zbytek dne.


Nepatřím k typickým českým hazardérům, kteří začínají po světě být docela známí tím, že bez vybavení, či dostatku zkušeností, často ignorují místní zákazy a bezpečnostní doporučení, na výstupy se vydávají na vlastní pěst, aby se vyhnuli organizovaným skupinám, a ještě se tím chlubí. Ale i mě štvou nehorázné ceny, které si “guidi” za své služby účtují, přestože zbytek obyvatel žije za pár dolarů denně, štve mě přehnaná bezpečnost (typicky v USA), kvůli které by turistu nejraději ani nepustili z auta.


A tak jsem vylezl na evropské třítisícovky v sandálích, na šestitisícovce jsem byl v riflích, Grand Canyon jsem, podobně jako další Češi, přes varování a strašidelné příběhy zahynuvších špičkových sportovců, zdolal dolů a zpět v jednom dni.

I když i tady jsou samozřejmě borci lezoucí na vlastní pěst, já znám svoje limity a Cotopaxi se pokusím zdolat s asistencí průvodce. Jak jsem řekl, nejsem úplný hazardér. Dokonce jsem nelenil a na tento výstup se přímo z Ekvádoru přes Internet připojistil na vysokohorskou turistiku a nebezpečné sporty.


Tip: V blízkém městečku Latacunga, velké dopravní křižovatce, se dá nejen posedět v dobré pizzerii, či koupit sladké mango na velikánském barevném trhu, ale taky domluvit cestu na Cotopaxi v jedné z několika cestovních kancelářích. Cena je hodně o vyjednávání, vybavení zánovní, ale lidé a služby fajn.

Pokud vám to peněženka dovolí, zkuste si najmout průvodce jen pro vás, vyhnete se tomu, že se budete muset z výstupu vrátit, projeví-li se u kohokoliv dalšího ve vaší skupině horská nemoc.

Tato hora patří, z pohledu horolezce, mezi choďáky, přesto se vychází v noci, po sněhu, mezi puklinami a já jsem rád, že si mě na provázku vede místní chlapík. Ze začátku, dokud mi stačí dech, konverzujeme a já zjišťuji, jak moc má hory rád a jak moc má rád i svoji práci. Čím výš jsme, tím méně rozumím tomu, že někdo dobrovolně leze na podobnou horu víc než jednou za život. Kousek pod vrcholem přestávám rozumnět i tomu, že tam někdo chce vylézt i jednou.


Nakonec horu zdoláváme, rozednívá se a z Cotopaxi, 5.897 metrů vysoké sopky, se otvírá úžasný výhled do okolí.

Ať už patříte k hazardérům nebo cestovatelům spíše opatrným, ke srovnání různých cestovních pojištění můžete využít třeba portál srovnejto.cz.

Jak cestovat přes časová pásma bez jet lagu?

Už jste někdy letěli do vzdálené destinace nebo cestovali mezi různými
časovými pásmy? A slyšeli jste o tzv. jet lagu nebo ho dokonce
zažili na vlastní kůži?


Už jste někdy letěli do vzdálené destinace nebo cestovali mezi různými časovými pásmy? A slyšeli jste o tzv. jet lagu nebo ho dokonce zažili na vlastní kůži? Pokud ano, určite víte, že se nejedná o nic příjemného. Jet lag dokáže pokazit první dny dovolené nebo proměnit zahraniční obchodní jednání v noční můru.

Co je to Jet lag?

Jet lag, v češtině pásmová nemoc nebo také desynchronóza, vzniká při rychlém překonání několika časových pásem najednou, často se proto stává nepříjemným vedlejším efektem cestování letadlem. Mezi hlavní příznaky se řadí únava, nespavost, dezorientace, bolest hlavy, deprese, nevolnost, podráždění či iracionální chování. Obtíže bohužel mohou přetrvávat i několik dní, než se organizmus aklimatizuje. Členové palubní posádky Emirates cestují napříč časovými pásmy i několikrát týdně, proto dobře vědí, jak se nepříjemným projevům jet lagu vyhnout a jak s nimi bojovat, pokud se objeví. Petr Dibon, člen palubní posádky Emirates, se s vámi podělí o několik zaručených tipů, díky kterým si budete moci svůj zahraniční pobyt užívat od prvního dne.

Nepodceňujte přípravu


Na dlouhý let se začněte připravovat několik dní dopředu, abyste připravili oragnizmus na změny, které ho čekají. Začněte spánkovým režimem. Cestujete-li z východu na západ, jděte spát a vstávejte o něco déle, než jste normálně zvyklí. Pokud naopak poletíte ze západu na východ, zkuste jít do postele dříve než obvykle a ráno si přivstaňte. Petr Dibon říká: „Před každým letem se snažím svůj organizmus připravit, základem je kvalitní a dlouhý spánek. Odchod do postele a vstávání se snažím alespoň částečně přizpůsobit cílové destinaci. Osvědčily se mi i pohybové aktivity. Zkuste si před letem zacvičit nebo jinak zasportovat a uvidíte, že se vám bude cestovat lépe. Nejen, že v letadle rychleji usnete, ale zároveň se budete cítit klidněji a uvolněněji.“

Během letu dodržujte základní pravidla

Na palubě letadla mějte na paměti několik základních pravidel. Nejdůležitější je dostatečný přísun tekutin. „Během letu se já i kolegové snažíme vypít maximální možné množství nealkoholických nápojů bez kofeinu, což doporučujeme i našim cestujícím. Ti nás o nápoje mohou požádat kdykoliv během letu,“ říká Petr Dibon a doplňuje, „abyste se v letadle cítili co nejlépe, nezapomeňte se před cestou pohodlně obléci. Účinné je také pravidelné osvěžování. Zkuste si během letu občas omýt obličej nebo vyčistit zuby. Cestujete-li první třídou, můžete se v našich letadlech osvěžit pomocí luxusní kosmetiky, kterou od nás dostanete jako pozornost. V novém Airbusu A380 mohou navíc pasažéři první třídy využít palubní spa a dát si třeba osvěžující sprchu.“


Cvičení pomáhá nejen před letem, ale také během cesty. Pravidelně se protahujte a čas od času se projděte uličkou. Stimulujete tak krevní oběh a vyhnete se nepříjemnému otékání chodidel. V neposlední řadě pamatujte také na přísun jídla a vitamínů. Během dlouhého letu byste se měli vyhnout těžkým jídlům a raději dát přednost lehké stravě bohaté na vitamíny a minerály. „Na palubě našich letadel cestujícím servírujeme širokou nabídku vysoce kvalitních jídel, včetně odlehčených variant. Naše menu je inspirováno cílovou destinací, takže už předem víte, na co se po přistání můžete těšit,“ říká Petr Dibon, „po příletu se nevyhýbejte pobytu na slunci, právě naopak. Slunce je přírodní lék na jet lag, takže pokud můžete, vyhraďte si nějaký čas, najděte si klidné místo, relaxujte a vychutnávejte sluneční paprsky. Uvidíte, že se váš organizmus přizpůsobí rychleji.“

7 základních tipů, jak zvítězit nad jet lagem

  • Vezměte si na cestu dvoje hodinky – jedny nastavte podle času v cílové destinaci, druhé nechte na čase domácím
  • Slaďte spánek v letadle s časovým pásmem v cílové destinaci
  • Během cesty si dejte lehké, výživné jídlo
  • Hodně pijte (ale zapomeňte na alkohol)
  • Udržujte se svěží – pravidelně si omývejte obličej, vyčistěte si zuby
  • Vyhněte se práškům na spaní, mohou narušit váš biorytmus
  • Po příletu pokud možno alespoň chvíli pobývejte na slunci


Článek vznikl ve spolupráci s Petrem Dibonem, členem palubní posádky letecké společnosti Emirates.