Rubrika: Témata

Pohoří Bjelasica

6. den – 4. 8. – středa

Rozloučit se s hodným dědouškem, poslat pohledy a pak na autobus. Nakonec jedeme taxikem, který nás sveze do Mojkovace za 40 eur (8 eur/osobu). Jiní taxikáři nám chtěli napálit 70 eur. Naložíme batožinu a frčíme serpentinami, kaňonem Tary, tunely, prudkými zatáčkami a podél prudkých srázů… Při průjezdu tunelem zjišťujeme, že nám nesvítí světla, řidiči to zřejmě nevadí. ;-0 Na nepřehledné silnici předjíždíme slovenský autobus. Chi chi, to jsme jim „dali na prdel“. Taxikář nás vysazuje na vlakovém nádraží, pokyne na pozdrav a odjíždí.

V městečku nakupujeme jídlo a vracíme se k nádraží, odkud vyrážíme do kopců. Zpočátku šlapeme po asfaltce, chvíli nahoru, chvíli dolů, pak už jenom nahoru. Asfaltka se mění v blátivou cestu. Přemýšlíme, že uděláme pauzu na oběd, jakmile vylezeme ten prudkej kopec, nemá ale konce. Je to pakárna! Těch sprostejch slov, co padlo!!! Až v půl třetí přicházíme k salaši, kde konečně dáváme odpočinek. Jsme totálně zpocení a máme toho dost. To jsme ještě netušili, co nás teprve čeká!!! Nějakou dobu lenošíme, doplňujeme energii jídlem, mlskama, nabíráme vodu do zásoby u korýtka, kam chodí pít ovce 😉 a vyhříváme se na sluníčku. Kolem projíždí mladík na bílém koni a volá na nás: „Kako si?“ (v překladu: Jak se máte?). No a já mu pohotově odpověděla: „Češi!“ 🙂 Zřejmě jsem přebrala slunka.

Poté, co zpět posbíráme ztracené síly, vyrážíme. Stále nahoru. Zpočátku po široké pohodlné cestě (červenou značku typu zákaz vjezdu už bohužel nikde nevidíme), která se postupně zužuje, přivádí nás do lesa, stává se stezičkou pro ovce, pak stezičičičkou a pak úplně mizí! Sakra, kam teď? To, co následovalo, byl nejdrsnější úsek naší cesty. Hnusnej prudkej a dlouhej krpál v žáru slunečních paprsků! Takže vzhůru. Budu se muset naštvat, protože to mi vždycky pomáhá „vyběhnout“ kopec :-). Škrábání se nahoru ztěžovali nejen naše těžké krávy (batohy ;-)), ale i vysoká tráva a hlášky od ostatních, že viděli hada. Zdálo se mi to nekonečné, chvílemi to nešlo jinak než po čtyřech. Konečně nahoře! Je něco po šesté odpolední. Lukášovi se leze hodně těžko, zlobí ho koleno! Pavel mu pomáhá s batohem. Klobouk dolů! Poté pokračujeme po vrstevnici dál. Salaš. Hurááá! Tady to dnes zaparkujeme.

Místní jsou moc milí a pohostinní. Ochutnáváme jejich skvělý sýr, borůvkovou šťávu borovnicu, hrušky…, samé mňamky. Když viděli, jakou hrůzu si vaříme, tak se jich nás asi zželelo 😉 Ale naše bramboračka taky nebyla špatná. Mají tu ovce, krávy, prďáckého psíka s úžasnýma kukadlama, bílého koně. Poznáváme mladíka, se kterým jsme se před pár hodinami už viděli. Začíná se citelně ochlazovat, mladík je stále jen v triku, kdežto my klepeme kosu, rychle svetry a bundy. Největší zážitek máme z 1,5 metru vysoké kadibudky. Kdo ji nevyzkoušel, jako by tu nebyl. Ohromně se bavíme tím, jak do ní každej vchází. V první fázi (po otevření dvířek) probíhá zmapovaní situace (vždy vzbudila úsměv na tváří), následuje otočka o 360 stupňů a zacouvání… 🙂 Místní z nás musí být udivení, že se dokážeme tolik řehtat nad něčím takovým. Protože nám začíná být zima, zalézáme do stanů.

7. den – 5. 8. – čtvrtek

Dostáváme další dávku skvělého sýra na cestu, loučíme se a vyrážíme. Lezeme do sedla. Roman jde napřed pro vodu. Docela mu to trvalo, protože voda tekla pomalu a navíc se tam utvořila fronta – přišli býci a telata. Prý se na něj divně koukali, tak je radši přednostně pustil ke korýtku ;-)). Pavel a já obcházíme okolní kopečky, Naďa s Lukášem čekají v sedle. Když se vracíme, je tam už i Roman a vypráví zážitky z „cesty za vodou“.

Nasazujeme bágly a vzhůru na kopec! Jdeme po hřebenovce kolem Razvršie (tam jsou moc pěkné výhledy), skalisek (taky úžasný) a na vršku zastavujeme na oběd. Trošku jsme si pobrečeli při loupání česneku a cibule a pak pokračujem na další kopec a zase dolů a nahoru… Cestou potkáváme děti pasoucí ovce a baču s hráběmi, který nechápal na co máme teleskopické hole a názorně nám převedl, jak je máme zahodit 😉 No, radši jsme ho neposlechli ;-). Počasí se kazí, začíná pršet. Než však pracně nasadíme pláštěnky, v kterých vypadáme jak hrbáči, přestává. Klasika! 🙂

Tato oblast už je rušnější. Proti nám se během chvilky vyřítí dvě terénní auta a pak procházíme kolem opuštěného stanu s ještě opuštěnějším autem. V dálce se tyčí vysílač na Zekově glave. Naprostá příšernost! Monstrum jak z hororu. Potkáváme Poláky, tak se dáváme do řeči. Lukáš zase perlil. Když jsme se s něma zastavili, bylo nám jasné, že to jsou Slované. Jen jsme se chtěli ujistit, co jsou za národnost. Lukáš na ně vychrlil: „Vy jste pšon…?“ (pšonci ;-)) naštěstí se zarazil a dořekl „Poláci?“ Já mám taky „skvělý“ zážitek. Spadla mi do oka mrcha mucha a dělala tam neplechu pěkně dlouho! První pomoc poskytl Lukáš, ale stejně jsem ji ještě minimálně půlhodiny vymrkávala.

Nejvyšší vrchol Bjelasice Crna Glava už je na dohled. Zdolat ji jdeme jen já a Pavel. Roman jde kousek za námi, ale protože mu došly baterky v jednom foťáku a film ve druhém :-), tak to vzdává a vrací se za Naďou s Lukášem. Dobytí Crne Glavy se na první pohled zdá naprosto pohodové. Zmrkli jsme trasu a říkali si: „Jen tady vyběhneme tenhle kopeček a pak už po hřebeni až na vrchol.“ Jenže zrada! Když jsme vyběhli kopeček, objevil se sráz dolů, takže seběhnout dolů a pak znova nahoru. Tak to vlastně bylo pokaždé. Někam se vylezlo, hned se to muselo slézt, aby se to zas mohlo vylézt :-). Takže cesta na Crnu Glavu (2 139 m n m) trvala víc než hodinu, ač jsme to odhadovali na pohodovou půlhodinku. Podle popisu Poláků je někde pod vrcholem pramínek. Pavel se ho snažil najít, ale marně. Vrátili jsme se bez vody.

Všichni pospolu sestupujeme k salaším. Už zdálky na vás volá Baba Jaga (fakticky tak vypadala ;-)). „Co ste? Češi?“ rozhazujíce při tom rukama. „Kupite syr? Koliko kila?“ Odbyli jsme ji tím, že až zítra a šli hledat plácek na spaní. Našli jsme naprosto suprovou travičku, kolem zurčící potůček, jen vysílač nad námi to pohádkové místo kazil. Vaříme večeři. Bohužel česká předvařená rýže zradila, jednoduše se nedovařila a zůstala jak kámen. No i mistr kuchař se utne 😉 Dala jsem tam málo vody. Takže jsme byli o chlebu a Naďa s Lukášem z nás měli srandu: „Copak mají dneska Sivákovci (to jako my ;-)) dobrého k večeři…?“ a dráždili nás svými pochoutkami. Provokatéři jedni ;-)! Aspoň že budeme spát na měkkém: „Travička zelená to je moje POLEŽENÍ!“ Před spánkem očista celého těla (zejména nohou ;-)) ty už úplně „brečí“!) a hup do stanu. Jen co zalezeme, začíná lít jako z konve. Jo a ještě musím žalovat na Pavla. Mytí odkládá až na ráno ;-)).

8. den – 6. 8. – pátek

Hned zrána se k nám řítí krávy a za nimi Baba Jaga. Tahá mě za rukáv, ať jdu kupit syr a ať si vezmu igelitku. Naďa jde se mnou. Bereme víc jak kilo a dáváme jí 3 EUR. Balíme se. Myslím, že jsme pěknou atrakcí pro místní „publikum“ (babu Jagu, jejího vnuka a ještě jednu Jagušku ;-)) Čučí jak puci. Spřátelujeme se s jejich psíkem. Je k „sežrání“. Má takovej úžasnej kukuč. S krávami se však moc nekamarádíme, začíná jich tu být ňáko mnoho. Už jen nabrat vodu a pryč.

Z kopce do kopce, chvíli po cestě, chvíli po stezičce a pak cestou necestou. Jdem po hřebeni a na jednom z jeho vrcholků, který jsme si pojmenovali „prs“, obědváme. Ženou se černé mraky, dost se ochlazuje a začíná foukat. V dálce řádí bouřka. Radši se rychle pakujeme z kopce dolů. Pobíhá tam zamilovaný pár koní. Jak romantické! Vlézáme do lesa, kde narážíme na širokou lesní cestu. Jdeme po ní, bohužel špatným směrem. Zbytečně to celé obcházíme. No, jo, no za blbost se platí! Je to otrava. Cesta se pořád stáčí doleva a doprava a zase doleva a doprava, je to nekonečný. Jediné co nám to zpříjemňuje, jsou spousty slaďoučkých lesních jahod. Takové dobrůtky!

Slízáme ke Ski areálu, kde se k našemu velkému překvapení opět potkáváme s českým autobusem CK Alpina. Radost máme nejen my, ale i řidiči. Příjemné setkání! Kluci si dávají českého Kozla za dvacku, já s Lukášem kapučino. Shazujeme naše krávy, relaxujeme a vyprávíme si zážitky. Vodu nabíráme v místní speciál sprše. Je to taková hadice trčící ze země a z ní nepravidelně tryskající proud vody. Nejprve bylo nutné vysledovat pravidelnosti v nepravidelném tryskání a pak ve vhodnou chvíli načepovat PET láhve. Stejně jsem byla celá mokrá ;-).

Když se začínají scházet turisti od Alpiny, loučíme se a scházíme po silnici do Kolašinu. Nepříjemná, úmorná cesta! Stále po asfaltce! Jsme z toho unaveni a už se nemůžeme dočkat, až narazíme na vhodný flek pro stany. Kolem půl sedmé konečně parkujeme. Sice za keři blízko silnice, otravují tu mravenci, ale na postavení stanů to stačí a je to hned u řeky. Následuje nutné mytí nohou. Voda je sice dost studená, ale i tak je to super. Vaříme gulášovku a jako delikatesu kafíčko 3 v 1. Únava nás dostává, tak uleháme. Dobrou noc. V noci máme zajímavý zážitek. Náš plácek je zřejmě domorodci používán jako místečko lásky ;-). Přijelo auto, trochu na nás posvítilo, pak vypnulo světla, hodinu stálo a poté odjelo. Ráno jsme našli na zemi jisté svršky.

07.07.2005 čtvrtek

V noci jsem mile překvapen a to tím, že mi je teplo. Sice, vyslíct se v tom spacáku bylo hodně těžký, ale všechno jde, když se chce. Vstávám v osm. Modroha. Vaříme, balíme, fotíme Ushbu, sebe s Ushbou, Ushbu s námi. Já se polokoupu v ledovcový říčce. Dokonce i zuby si čistím. Trošku. Vyrážíme údolím kde se koně střídají s krávama. Pořád do kopca, jak jinak taky. Začínají první sněhová pole.

Za šest hodin chůze jsme v sedle Irikchat, někde kolem 3600 m. No, chůze, závěrečná půlhodinka byla dobrý supění. Naproti nám jdou navázaní čtyři lidi, chodí od jedný trhlině k druhý a jsou z toho očividně zmateni. Nicméně cestu nacházejí, žádný drama se nekoná. Škoda.

Vidíme Elbrus. Je to teda hromada šutrů a ledu, vypadá impozantně. Další pětitisícovka tady je až v Bezingerský stěně. Pěkný.

Za závětřím z kamenů, který ještě vylepšujeme, stavíme stan na docela rovný ploše, ale na bahýnku. Ble. Dáváme proto pod podlážku bashu, to je lepší. Minulej rok tu údajně všude byl sníh. Jsme trochu pod hřebenem na návětrné straně, tak to se stanama mlátí fest. Pár lidí si staví stany na hřebeni, ale tam se už musí zakopávat do sněhu. Honza s Jiřím si od nás pučují lopatu a staví si kolem stanu sněhovou zábranu, vypadá to spíš, jak kdyby ten stan chtěli obstavit iglú.

Vaříme bramborovou kaši s chilli a kouskem sejra, už mi to začíná chutnat. Pro jistotu se pak ale musím dezinfikovat zbytkem slivovice. Dvakrát. Tavíme sníh do flašek, ať máme pitnej režim, kterej oba silně podceňujeme. Ale víme o tom, to je hlavní.

Ještě dotvářím závětří kolem stanu. Je tu docela bordel po našich předchůdcích, jako všude v rusku. Jsou to hovada. Jdeme se mrknout na jeden vrchol, co je mezi naším sedlem a Elbrusem. Jmenuje se, jak jinak, Irichat a má 3667 metrů nad mořem. Mám zase vejškovej rekord, he he. Jinak, Vrocholky se jménem Irikchat jsme tady našli tři a není to tu nic neobvyklýho, jedno jméno pro víc věcí tu je na denním pořádku. Ještě prozkoumáváme trhlinu, respektive poměrně slušněj odtrh sněhu a hopkáme zpátky. Pořád řešíme možnost průstupu východní stěnou na Elbrus, ono by to šlo, ale já absolutně nemám potuchy co se mnou udělá výška, Karaf zase není úplně zběhlej v horověcech. Ale brbláme o tom dlouho.

Je nádherná viditelnost, pod námi jsou mraky, zapadá slunce a začíná foukat. Studeně.

Na platu Jikaugenkioz se pohybuje skupinka devíti lidí (asi na jednom laně) a začíná pomalu stoupat k nám. Když se k nám dosápou, vypadne z nich něco jako že jsou z Moskvy a že jdou ještě dnes dolů. Co mne ale zaujalo, že sedm z nich jsou ženský.

Je zima, jdeme spát. Ještě zašívám pracovní tenkou rukavicu a Karaf u toho počítá prachy. Protože se motá v dolarech, korunách Českých i Slovenských, rublech, hřivnách, rupiích, francích, eurech a bůh ví v čem ještě je z toho poměrně dost zmatenej.

V noci vítr mlátí se stanem jak blbej, my za ochranným valem z kamenů jsme v pohodě. Ač to je neuvěřitelný, je mi zase teplo.

08.07.2005 pátek

V 7:30 lezu ze stanu. Zase pere slunko a je modrý nebe. Kontroluju tropiko, protože jisté poryvy nočního větru dávaly tušit, že ten stan uletí i s námi. Chceme vařit kaši s chilli, ale po zapálení vařiče hoří všechno okolo, jenom ne ten Var.

„Jsem si už večer říkal, že tu smrdí plyn, sakra.“ „To bude asi zacpaná tryska.“;

Demontujeme vařič a strunou, která je pořád přilepená na reklamačním listu i přes to že je už dva roky neplatnej, šmrdolíme v nějakým průřezu abychom pak zjistili, že tryska je na tý části, co jsme odmontovali. Tak čistíme tu trysku, profukujeme a smontováváme zpět.

„Jé. Ono když se to utáhne, tak to hoří jenom tam kde má.“ „No, ono to je vlastně logický.“

Kaše nakonec uvařena, chilli máme taky stále větší spotřebu. Začínám chápat, proč to Karaf nepřesypal do filmovky a vzal toho celý balení. Už není sejra, ale Karaf odněkud záhadně vytahuje Korbáčiky. Velikonoční. Je tam i ta stuha. Aspoň to bude mít i funkci solničky, koneckonců mám bejt zvyklej z Maltatalu, tam jsme zas měli vánoční balení.

Dáváme do kupy tři lanový družstva. Jedno vede Fugas, jedno Vlasta a jedno já. To i z důvodu, protože jako jeden z mála mám prsák, tak abych tam zahučel radši já. Probíhá rychlokurs o pohybu na ledovci a zastavování pádu, prusíkování z trhlin se radši vyhýbáme. Stejně půjdeme jenom kousek, to navázání je hlavně z důvodu, aby to trošku přešlo do krve těm, co jsou na laně poprvý. Ještě mě Petr učí vázat butterflye jinou metodou, ta je supr a je to takový blbuvzdornější. Ne tak pro Karafa, kterej tento způsob odmítá a šmodrchá to dál starým způsobem.

Traverzujeme hřeben Kyrtyk, jeho severozápadní stranu. Docela to jde. Závěr do sedýlka je už takový lezení, ale kolmý to není, tak valíme nahoru. Sundáváme mačky, sedáme na prdel a mažeme to do údolí, k řece Subashi. Při jednom zvlášť peprném sjezdu kterej už spíše hraničí s nekontrolovatelným pádem se mi rozpadá treková hůlka a půlka zůstává na svahu. Ani projíždějící Karaf není schopen ji chytnout, tak musím znovu nahoru a absolvovat ten mazec ještě jednou. Dole se sušíme, žereme zbytky jídla, odborně spravuju hůlku a zjišťuju, že se mi zase uvolňuje jeden hrot. To nic zas tak hroznýho není, jenom jej musím co pár kroků utahovat, abych jej neztratil, protože náhradní bych už asi nesehnal. Toto jsem koneckonců dělal minulej rok celej pochod po zimním hřebeni Malé Fatry, tak jsem dobře zautomatizovanej. Ten hrot jsem pak doma zalepil a na druhej jsem se vysral a to je právě ten, co blbne teď. Achich.

Jdeme podél Subashi, všude hromady Rododendronů, je nádherně. Docházíme k soutoku s řekou Mkiara. Rozhodujeme se, zda jít na hřeben Syltran k jezeru Syltran, ale vzhledem k situaci, že by jsme zítra museli poměrně prudce naklesat něco přes výškovej kilometr a naše kolena už nejsou co bejvaly volíme jednodušší cestu kolem řeky Kyrtyk, která vzniká soutokem právě Subashi a Mkiary.

Chvíli hledáme most, když ho vidíme, tak by jsme jej radši ani nenašli, vypadá fakt hrozně. Hledáme brod. A to vše u říčky, kterí je široká tak pět metrů, ale kurevsky rychlá a hluboká. Nakonec to po jednom přecházíme po tom mostku. A ono to jde.

Všude smrdí bylinky. To už zase jdeme údolím po širokých pastvinách po cestě, která tu byla vytvořena kvůli těžbě něčeho, ale nakonec se na několika místech propadla, tak se tu netěží, nic tu nemůže jezdit a to je moc dobře. Stačí, že kousek na východ je v kopcích neutronová laboratoř. Kempujeme u řeky kousek od potůčku s relativně pitnou vodou. Vaříme polívku, jaká to změna po těch kaších, s chilli. Sypeme tam toho hromadu.

„Hele, mě to vůbec nepřijde ostrý.“ „No, mě taky teda ne.“ „Fugas, pojď to otestovat, to je nějaký divný.“ „He, teda jako ostrý to je!“ „Fakt jo?“

On, když člověk žere tejden chilli ve všech jídlech a pořád zvedá dávky, tak se na to nějak adaptuje. A chilli údajně vyplavuje endorfiny, takže se cejtíme šťastně. Prej teda.

Jsme asi tak v 2500 metrech, stanujeme na trávě, na severu se tyčí Elbrus, svítí slunce, sem tam připluje mrak. Vařím čaj, Karaf se učí Hindi, spíš opakuje, protože to už kdysi uměl a zdárně to zapomněl. Nevím teda, kde se to tady chystá využít.

Karaf se jde mejt do potoka, vzhledem k tomu, že se vrací skoro suchej nevím jak to dělal. Slunce zapadá, citelně se ochlazuje, tak lezu do spacáku a komunikuju z něj, po chvíli tak činí i Karaf. Někdy před desátou definitivně usínáme.

09.07.2005 sobota

Po ránu mě něco šimrá na držce. Protože v rámci snížení rosnýho bodu ve stanu nezavíráme ložnici, má sem přístup všelijaká havěť jakožto i třeba Fugas s kusem trávy, což je příčina onoho šimrání. Vylízám tedy. Je půl devátý, modrý nebe a slunko.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Balíme, vaříme kaši s chilli. Pučujeme plynovou bombu Fugasovi, kterýmu ten jeho supr vařič s plamenem srovnatelným s odpalem nějaký balistický střely vyžral veškerej plyn. Ten toho využívá a vaří jak o život. Z hůlek a repky děláme sušák na prádlo, protože Karaf šel pro změnu prát a tentokrát má ty věci teda fakt mokrý. Pavla zase dělá čaj s mateřídoušky a vytahuje slivovici s naloženou a vyluhovanou mateřídouškou, tož to do sebe lejem.

Jdeme zase po cestě, která je místy propadlá, místy zasypaná. Nad námi krouží Orlosup. Karaf to chce fotit, ale ten jeho fotopřístroj, kterej je zvláštní tím, že mu bezchybně funguje elektronika ale už ne mechanika, pořád zaostřuje a to tak dlouho, že fógl mu mizí za obzorem.

Řvou na nás dva ovčáci, že musíme kolem nich, protože voda vzala cestu, taky tak činíme, dokonce nás ani nesežrali ti dva psi velikosti telat. Po chvíli potkáváme čtyry Bělorusy s vybavením jako před čtyřiceti lety, rifle vyztužený na kolenech a na prdeli kůží, pletený svetry, kanady a že jdou na Elbrus. Tak nevím.

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

A jsme v magazinu, neboli obchodu. Kupuju pivo a několik balíků cigaret pro kamarády doma, jeden balík stojí 3,5 ruble. Po příchodu Karafa, kterej tu má i funkci peněženky kupujume další piva, sejra, bonbóny a na závěr 300 gramů chalvy. Karaf ještě letí koupit vajíčka, já kupuju za sto rublů pravý vlněný chlupatý ponožky pro Hanku. Velikost beru tak od oka do doby, než tam zůstanou poslední, tak se po tom sápu a je to vyřešený.

Autobusem, co sem přivezl zbytek lidí a teď pro nás přijel jedeme do base campu. Stavíme stan a jdeme mrknout do půjčovny, co tam ještě mají. Fugas kupuje starej cepín za tři stovky, ještě s dřevěným toporem, težkej jak sviňa. Taky nad tím přemejšlím, ale pak na to kašlu, kupuju jednu skrutku, už za ni chce dvě stovky ale ukecáváme to zase na kilo a ještě dvě tam sprostě kradu, dyť jich tam má ještě hromadu. Ivan jich bere sedm, Roko čtyři celokovový cepíny, ty ještě ukecává na tři stovky za kus z původního pětikila a mažeme zpátky.

Jdu do sprchy. Fakt. Ani se moc nevyslíkám, kraťase, trenky a ponožky stejně potřebujou trochu vody. Vlastně docela dost vody. Pak natahujem mezi stromy repku, suším to, Karafovým nožem si stříhám nehty. Vaříme vajca. Kudrnovci dělaj školení na pochod přes ledovec, to je docela sranda.

„Ivane, proč máš někde navázaný butterflye a někde vůdcáky?“ „No přece aby věděli, kam se maj cvaknout.“

A sakra, tak toto má logiku. Stejně to je prdel. Zděšeně zjišťuju, že stav mých světaznalých pohorek už není úplně ideální. O popraskaný kůži vím, ale že se mi začíná pomalu rozpadat podrážka, to mě docela překvapilo. A nasralo.

Žereme ty vajca, zapíjíme heřmánkovou slivovicí a že jako skočíme na jedno. Karaf zase něco zašívá a že dojde. Dávám si chičin, kdosi šašlik z berana a pak na něj čeká tři hodiny. Tady se zkrátka nikam nespěchá. Ke všemu je to maso takový gumový. Pivo bylo teplý, tak to nalupali do mrazáku, takže teď mi v lahváči plavou zmrzlý kry. Jeden místní děda popíjí venku s průvodcema od Kudrny, ti aby to vydrželi, tak se musí střídat. Vypadaj dost hrubě, ale uchlastali ho. Pivo taje pomalu a dost klouže jak má na sobě tu ledovou krustu. Tak to nemůže dopadnout jinak, než že se chce Petr napít a po vyklouznutí flašky z ruky sprchuje čtyři lidi naproti. Kdybych mezi nimi neseděl já, tak se bavím ještě o něco víc.

Chci odejít, ale Karaf zrovna došil, tak jsem rychle vrácen zpátky. A že dáme panáka. Putinku s percem. Čili vodku s papričkou.

„Kurva, tak to je hrubý.“

Podle nálady obsluhy nám ji dávají někdy za patnáct, někdy za dvacet rublů. A už to lítá. Ivana už Osman odnáší, ten je total. A repete. A pivo. Fugas kalí s jedním borečkem, co se mě tu snažil první večer opít nad borščem, ne bez neúspěchu, a vypadá taky už nějak sešle. Chlápek se furt ptá po mně, alpinist Robert (to že jsem horolezec mu silně imponovalo), naštěstí jsem zapřen.

„…no, a pak … vylezeme severní vrchol … Elbrusu….“

No, Martin v tom má teda taky jasno. Vlasta, kterej je jako druhej průvodce donucen chlastat s místníma nám tajně nosí panáky vodky. Vždycky to do sebe klopnu, až později mě dochází, že tady se pod deci nepije. Pozdě. Roko tancuje kavkazské tance.

„Umění být průvodce je umění chlastat.“

No hotovo. Všichni našrot a pořád jeden panák za druhým. Putinka.

n.p. Durmitor, kaňon řeky Tary

4. den – 2. 8. – pondělí

Čekáme na slunce. Dokud nevyleze, tak nevylezem ani my. Do takové zimy? Ani omylem! Naďa s Lukášem jsou ve výhodě. Postavili stan o pár metrů výš než my a už se „opalují“ na sluníčku. My zatím závidíme :-), ale už brzyyyyy………. už se blíííížíííí…… pomaloučku polehoučku… a už je u nás. Hurá.

Když se tak dívám po ránu kolem našeho stanu, musím uznat, že jsme jak kočovní cigáni. Všechno vyházené, všelijak poházené a co toho je! 🙂 Takže pěkně to natlačit do batohů a vyrážíme. Jdeme podél špičatých skalisek, zvaných Zupci, obdivujeme úžasně zvrásněné Šareni Pasovi, prostě se kocháme přírodou. Když však před sebou vidíme krpál, který musíme zdolat, tak nás ta „kochací se nálada“ hnedle přejde ;-). Výstup do sedla je celkem rychlý a ještě si vybíháme na okolní vyhlídky. Zde se dělíme na dva týmy: tým LUNA (Lukáš + Naďa) a tým ALPARO (Alča, Pavel, Roman). LUNA sestupuje k jezeru. Tým ALPARO zvolil variantu traverzování přes skály. Bylo to náročné na soustředění a udržení rovnováhy ve velmi krkolomném terénu (aspoň pro mě). Lozíme po skalách jak kamzíci a několikrát musíme přejít nakloněnou rovinu 😉 sněhových polí. Představa, že mi to uklouzne a pojedu po sněhu až tam dolů……. brrrrrrrr!!!! Ale zvládli jsme to bez úhony. Ještě nás čeká výstup do sedla. Hooooooodně prudkej. S nabírajícími metry lezeme po čtyřech. Jinak se to nedá. Konečně nahoře! Dáváme oběd a odpočíváme. Kousek od místa, kde právě lelkujeme má být ledovec, ale znamená to slézt dolů a pak se zase vrátit nahoru, abychom mohli pokračovat do údolí Lokvice. Kluci se rozhodli, že to půjdou omrknout. Jdu kousek s nima, ale po těch skalách mi hapruje koleno, tak se vracím zpět k batohům. Jako klasicky to zase netrefím a objevím se úplně jinde, než jsem měla být, ale nakonec přeci jen úspěch! Nečekám dlouho a už se vrací kluci. Ledovec sice nenašli, ale připadali si prý jak horolezci. Vyprávěli mi to asi takto: „Viseli jsme na pacičkách! Občas jen na jedné! Nožičkama mrskali ve vzduchu…..!!!“ Jen jestli nekecali? ;-).

Zase nahodit na záda ty naše krysy (batohy ;-)) a traverzujem na protější sedlo. V dálce vidíme tlupu asi dvaceti lidí, která právě dobývá blízký vrchol. Radši rychle prcháme :-). Jdou jak housátka za sebou…. Sestupujeme do údolí Lokvice, kde máme sraz s týmem LUNA. Určitě už tam na nás budou dlouho čekat. Aspoň jsme si to mysleli. Omyl! K lokvické salaši přicházíme oba týmy zároveň. Poté, co nám Naďa s Lukášem převypráví svůj strastiplný sestup, chápeme, proč dorazili až teď. Nebýt jednoho Srba, který je zezdola navigoval, tak tam na skalách lezou ještě teď.

V okolí salaše je postaveno několik stanů a je tu i pár dalších Čechů. Hned se k nám žene bača a jen, co zjistí, že jsme Češi, vyvěsí na salaši českou vlajku. Dojemný co? 🙂 Pověsil ji sice obráceně (Lukáš to nějak nemůže zkousnout), ale je tam. Dostáváme nabídku, že můžeme přespat v salaši-boudičce. Přijímáme. Aspoň nemusíme stavět stany. Ochutnáváme sýr, mléko a něco jako kyselou smetanu a na oplátku mu dáváme koštovat českou slivovici. No, trochu to s ním zaklepalo. Doufejme, že s námi nezaklepe to zkyslé mléko ;-). Jako večerníček sledujeme super biják: shánění ovcí. Je to sranda, jak si ty holky pěkně cupitaj. Docela dobře se tím bavíme 🙂

Večer je táborák. Přála bych vám vidět ty plameny! Bodejď by ne, když tam hodili takovej maxi pařez. Snad nám neshoří noclehárna! Měl tam s námi spát i jeden domorodec, ale rozhodl se, že přespí venku. Vždyť je přece krásný počasí, ne? Láká nás, abychom s ním ve dvě v noci vyrazili na Bobotov Kuk a že tam dorazíme právě za východu slunce. Zní to lákavě, ale dáváme přednost spánku. Chvíli sedíme u ohně, čučíme do plamínků a sledujeme, jak se místní baví. Sice nerozumíme ani slovo, ale poněvadž se smějí a to dost nahlas, tak zahajujeme salvu smíchu i my. Jen tak, aby poznali nefalšovaný český smích :-). A pak už hajdy na kutě, tam ale chytáme druhý dech, tak kecáme blbinky a chechtáme se jak blázni. Ti venku si o nás asi musí myslet své ;-))).

5. den – 3. 8. – úterý

Ráno od bači kupujeme sýr (chtěl 5 euro, tak jsme mu je dali, ale sýr měl jednu velkou vadu, byl neslaný) a vyrážíme – zpět k Černému jezeru. Cestou potkáváme tlupy turistů (kompletní zájezd). No, docela to tady v Durmitoru žije. U Černého jezera se odvážně vrháme do jeho chladných vod. Byla tak ledová, že nás pálilo tělo, ale to jsme ještě neznali řeku Mrtvici!!! (o tom až později…) Proti ní je toto jezero úplné kafíčko. Nutností je vyprat, takže si z jezera děláme pračku, máchárnu a ždímárnu, abychom se zkulturnili ;-)). Nedaleko je pramínek. Tak po provedení kompletní očisty těla a svršků a obědové pauze jdeme nabrat vodu.

Narážíme na dva Čechy – holku a kluka. Mysleli si, že jdeme do Žabljaku a že jim tam hodíme pohledy. Smůla! Máme namířeno jinam. Pak si všimli, že máme mapu (lepší než mají oni) a už jsme je měli na krku. Ach jo, jsme z nich celí nakřivo. Nejsme zastánci velkých skupin a s něma nás už je sedm! Přemýšlíme, jak se jich střepat. No, aspoň se tváříme kysele a moc nekomunikujeme. To jsme byli zlí, co? Zeptali jsme se jich aspoň na jména a odkud jsou. „Jmenuji se Jiří.“ povídá ten jeden „A já jsem Viktorie.“ říká jeho přítelkyně. My jsme jim stejně říkali smraďoši. Jiří totiž neskutečně, šíleně a příšerně… hádejte co? Nápověda: asi se dlouho nemyl a ani nepral svoje svršky…. Už víte? 😉

Opouštíme Durmitor, jeho vrcholky nám jsou pouhou kulisou za zády. Cesta vede po asfaltce, je to nezáživné a únavné. Takto budeme muset jít bohužel až ke kaňonu řeky Tary, který je naším dalším cílem. Smraďochy máme stále v patách. ;-( Ale! Na jedné z křižovatek, kde odpočíváme, jim přenecháváme jednu z našich mapek a prcháme pryč. Už nás nedohoní, sbírají si tam jahody ;-). Tak si zase vyšlapujeme v pěti. K naší smůle začíná pršet. To nám teda scházelo! Zkusíme stopovat, ale pochybujem. Jediná auta, která vidíme, je spousta vraků v příkopech. Náhle však silný hukot! „To bude něco velkého!“ A on to, věřte nevěřte, autobus a dokonce českej. Takže tímto díky velmi milým a příjemným řidičům CK Alpina, kteří se nás ujali :-). Autobus byl úplně prázdnej, protože osazenstvo právě výletuje v kaňonu Tary a řidiči je jedou vyzvednout. Tak jsme se s nimi svezli až k vyhlídce na Taru (tam to mezi kapkami deště okoukli) a pak zpět do Žabljaku. A to vše bezplááátno.

V Žabljaku vbíháme na poštu, kupujeme pohledy a pak zjišťujeme jak jezdí busy či taxi. Přesouvat se do dalších černohorských končin budeme až zítra, dneska jen najít plácek na spaní. Odchytává nás jakási bába a táhne ke své švagrové, která nás prý ubytuje. Snažíme se jí vysvětlit, že nám stačí jen kus zeleně, na kterou bychom postavili stany, ale nechápe nebo spíš nechce chápat. Stále nám vnucují pokoj a postele, a když pak řeknou cenu, tak jdem pryč. Dost přemrštěná! Radši půjdem někam do lesa.

Téměř na konci Žabljaku zahlédneme před rodinným baráčkem sympatického dědouška, který (jak jsme později zjistili) nekouří, nepije a nemluví. Zkoušíme se ho ptát, zda bychom si na jeho zahradě mohli postavit stany. Můžeme! A dokonce za to ani nechce zaplatit. Tak to je super! Už bylo načase něco najít, abychom nestavěli potmě. Poté co se „ubytujeme“ a sníme něco ze svých zásob, vyrážíme na noční prohlídku městečka. Moc nás neuchvátilo, všude spousta turistů (spousta Čechů)… Máme radši klid hor. Vracíme se ke stanům a chystáme se spát. Mě bohužel chytly „jisté obtíže“, takže trávím dlouhý čas opodál u lesíku a blokuju klukům baterku. Pavlovi se moje nepřítomnost zdála jakási dlouhá, tak mě šel hledat. No, věřte nevěřte, našel mě, našel… V noci spíme opět jako sardinky.

04.07.2005 pondělí

První co ráno vidím je ta jedna včerejší blondýna z družby, která na mě mává se snahou mě vzbudit. Nevím jak se jí to povedlo, ale fakt mě to vzbudilo. Je pět ráno a jsme v Minerálních Vodách. To znamená, že vystupujeme. Jdeme do nádražní haly, kde u vchodu sedí policajt a chce doklady. To že se všude uplácí nám je věc známá, tak z toho moc nadšení nejsme. Tento je ale nějakej charakterní nebo taky ospalej, tak mu stačí pas Fugasův, naše ani nechce, tak to je v pohodě. V hale zjišťujeme co a jak vlaky, taky zjišťujeme, že jsme mohli ještě pár zastávek jet tím vlakem z kterýho jsme vylezli a taky zjišťujeme, že tu není směnárna. Ven musíme zase kolem kontroly, protože ten fiškuntál si zamčel protilehlý dveře, aby mu nikdo neunikl.

Venku se na nás hned věší nějakej vekslák s hubou plnou zlata a že nám dá 25 rublů za dolar. To neberem, jdeme omrknout okolí a nacházíme bankomat. Protože zdejší ulice jsou plný poměrně velkých toulavých psů není náhodou, že při dobývání bankomatu musíme dva probudit a odstranit. Ti se tak lekli, že vyskočili metr vysoko, houpli na Karafa kterej šel první a vystřelili pryč. Vybíráme 9.000 rublů s tím, že kurs se pohybuje okolo 28 rublů za dolar, sežereme tatranku, vyhneme se babě co tu zametá ulicu koštětem připomínajícím vytrhlej mladej stromek a jdeme hledat autobusový nádraží. To nakonec nacházíme, ale je to štreka jak sviňa. Směrem kam míříme nejede nic, aspoň to tak vypadá.

„Jedete do Nalčiku?“ „Ne, to musíte na letiště.“ „Aha, a jak se tam dostaneme?“ „Tam zrovna jedu.“

No, tady nikdo nic navíc zbytečně neřekne. Holt, líná huba, holý neštěstí. Platíme každej 5 rublů, vsedáme do minibusu, kterej má za sebou nejen svá nejlepší léta, ale i ty horší a kodrcáme se na letiště.

Letištní hala zvenku vypadá jako vybydlenej panelák z roku 1960, radši jdeme pryč, kdyby to náhodou spadlo, ať to není na nás. Na jakýmsi autobusáčku na nás hned skáčou tři taxikáři a jsou neodbytní, že jedním z nich nakonec jedeme. Do Vierkhniho Baksanu za tři kila dohromady. Je to nějaký divný, protože to je sto osmdesát kilometrů, tak se ho ještě pětkrát ptáme, na místo i cenu a prej jo. Skáčeme do Lady staré jak já, borec na to dupne a stočtyřicítkou to maže po dvouproudé silnici, z které se chvílemi stává až pětiproudá. Zkrátka, jak je potřeba. Na plný kule pustí rádio s nějakou údernou hudbou. Předjíždí se zleva, předjíždí se zprava, no hotovo.

Při další komunikaci z něho lezou otázky typu kolik u nás stojí kilometr taxíkem, kolik děvka a hned se nabízí, že nějakou sežene, a taky to, že do Baksanu s náma nepojede, ale že nás vyhodí u maršrutky v Piatigorsku. A ve finále to nebude za tři kila, ale za šest a tak všelijak to zdůvodňuje. Nakonec mu dáváme 550,- hajzlovi. Faktem je, že nás nenatáhl finančně, délka cesty při místní taxe byla přijatelná, ale obchcal nás ohledně dovozu. No, ale ještě že nás tento sebevrah nevezl až tam.

Na okraji Piatigorsku na tržnici lezeme do Gazely, což je novej dodávkovej typ Gazu, maršrutka tady tomu cestovnímu prostředku říkají, borcovi, co po nás chce tisícovku bereme iluze a dáváme dohromady jenom šest stovek a čekáme až se to naplní. Pak se pojede. Probíháme ještě kousek tržiště, měníme tisícovku s jedním maršrutkářem, co beze slova vytáhne z tepláků pakl bankovek všech tvrdých měn a rublů a beze slova to vymění, testnu zdejší záchod, kterej je tureckej a vím, že další tři tejdny to nebude lepší a jedeme už do toho Vierkhniho Baksanu, kterej je už jen 15 kilometrů od Elbrusu, místa, kde se nalézá náš base camp.

Je nás uvnitř 13 a řidič, tedy všechny sedadla jsou zaplněný, mazi náma batohy a další krámy, borec to maže zase 140 kiláků v hodině, na silnici kličkuje mezi krávama aniž by zpomalil, no zase veselo. Naproti nám sedí nějaká alpinistka s obrovskejma kozama a vedle ní nějakej alpinista s obrovským pupkem, teda, kam jedou tady tito mi je záhadou. Sedím úplně u zadních dveří a čekám, že co nevidět vypadnu. Po cestě lidi porůznu vysedají, do Baksanu dojíždíme už jen v pěti, tam vylízají ti dva a my na borca, jestli nás hodí do Elbrusu. Chce za to od každýho stovku, to je logika toto, tak stopadesát kiláků nás veze za dvě stovky a za zbylých patnáct chce polovinu toho. Posíláme ho do prdele a vystupujeme. Jdeme na stopa. Ten má tady tu výhodu, že každej zastaví, ale tu nevýhodu, že za autostop se tady platí. Proto každej staví. Nás bere jakejsi dědula s vnukem, chce za to jenom stovku dohromady. Jsme tedy namačkaní v žigulu a mezi krávama se přibližujeme k cíli.

Jsme už nějakou dobu v Kabardino-Balkarské republice, autonomní republice Ruské federace. Jdeme omrknout camp, hledáme majitele Osmana, nacházíme jenom manželku s tím, že Osman jel do Minerálních vod na letiště pro lidi, co sem letí letadlem a budou tu pobývat částečně s námi, částečně s Kudrnou.

Necháváme si tu věci a jdeme mrknout na další dva campy a zjistit cenu základních potravin jako je pivo a vodka. Pak jdeme mrknout na vesnici Elbrus která se sestává z pár chýší, čtyř paneláků, z toho dva jsou totálně vybydlený, a asi sedmi obchodů. Někde vzadu je benzina s poštou. S Karafem kupujeme instantní bramborový kaše a asi kilo a půl sejra a jdeme na chičin, což je placka z bramborovýho těsta plněná sejrem nebo masem. Dáváme ještě kafe a pivo. To pijem ze sklenic na koňak.

Ležíme v campu, kolem nás pobíhají lidi co tu narychlo dodělávají záchod. Tureckej záchod vyřešili tak, že Osman koupil klasickou záchodovou mísu a celou ji zabetonovali do podlahy. Tam jak někdo uklouzne, tak je doslova v hajzlu. Dochází sms od Vlasty, že právě na gajce, což je policejní kontrola co je na silnici pravidelně každých sto kilometrů a která staví snad jen zahraniční vozidla, zaplatili úplatek 250 $, aby mohli jet vůbec dál a že dorazí po půlnoci.

Nad campem vlaje vyvěšená Ruská, Česká a ještě nějaká vlajka. Přijíždí letci. Deset lidí. Dáváme nějaký piva, chičiny, kafe. Časem jsem zabloudil do kuchyně, kde pán domu Osman nalejvá Fugase jakožto hlavního průvodce vodkou. Hned mě usazuje ke stolu, dostávám boršč, pivo a panáka. Během konzumace polívky do sebe narvu tři panáky, nejde to jinak a jedno pivo. Potom začnou krájet okurky a rajčata a sypat na to kila soli, neklamný znamení, že se s panákama zdaleka nekončí.

Ve finále jsem po muslimsku stačil urazit Osmanovu ženu a to tak, že si hážu nohu přes nohu, ta ve vzduchu trčí směrem k ní, což je tady něco jako kdybych ji přímo poslal do prdele. Jí to je teda jedno, už je asi zevropštělá, ale vyloženě to irituje jednomu dědulovi, kterej mimochodem pořád pohledem zkoumá tu mou bradku. Asi to tu fakt má nějakej význam. Jenom zatím nevím jestli pro mě dobrej nebo špatnej.

Poslední vodku už nedopíjím. Protože můj spacák a stany jedou někde v autobuse, Osman nás nechává přespat v hotelovým pokoji, respektive v místnosti s vlhkými zdmi a jednou postelí. Karaf, protože se nevintegroval mezi nás, chrápe někde u někoho ve stanu, ale bez spacáku. Ale, co tě nezabije, to tě posílí. Zkouším ještě sprchu a už su tuhej…

05.07.2005 úterý

Ve dvě ráno nás budí Vlasta, že jsou jako konečně tady. Mírně prší. Definitivně vstávám v osm. Včera jsme v opilecké pýše domluvili jednodenní trek dolinou Těrskol do sedla Těrskolak. Odjezd v devět. Hledám batoh, přebaluju do malýho batůžku, vskakuju do maršrutky a za řevu nějakýho šílenýho rapu nás Osmanův syn veze do Těrskolu. Dva letci, tedy jako ti, co přiletěli letadlem, jedou lanovkou na Prijut 11 a jelikož si vezou snowboardy, pokusí se na nich, pod záminkou aklimatizace, zmrzačit. Prvně vyhazujeme je, potom vystupujeme my. Což jsem moc nepochopil, protože lanovka je až za Těrskolem. Nás zbylých je osm.

Jdeme dolinou, všude spasená tráva, sem tam kráva, jdeme kolem potůčku, no romantika jak sviňa. Teda, jen do doby, kdy musíme asi 400 výškových metrů nahoru po suti, sněhu a trávě. Nicméně to jde.

Sedíme asi v 3500 metrech což už je jen tak mimochodem můj výškový rekord, všichni se kochají pohledem do krajiny a já zbavuju svý oblečení čokolády, co se mě roztekla do báglu. Kurva.

Jdeme dolů, za našimi zády se tyčí Elbrus, vždycky když se otočím, tak je v mraku, ale tuším, že si ho ještě budu užívat dlouho, tak mě to zas tak moc netankuje.

Při jedný zastávce jsem atakován krávou, která tupě běží dopředu, přímo na mne, jí to moc nevadí, mě dost, tak se zvedám, kráva se lekla, hodila smyk doleva a skončila v potůčku. Tupý zvíře.

U vesnice potkáváme partu Čechů obtloustlíků, co sem jeli z Prahy autem a že to chtěli zkusit. Dobrý. Ve vesnici pivo, já jdu na horskou službu zeptat se, kde by se tu daly koupit šrouby do ledu. Jak se řeknou rusky nevím, ale přes pomocná slova jako je ledorub (cepín) a kožky (mačky) se nakonec dorozumíváme. Ten boreček byl výstavní člen horské služby, celej ksicht od omrzlin, no hotovo.

Dle domluvy nás bere mladej Osman a veze do base campu. Tam Fugas s Vlastou marně zápolí s erárním čtyřplotýnkovým vařičem, tak jsem se rozhodl to spravit. Já, technickej antitalent. Nicméně jsem to spravil. Stylem, že jsem to nadzvedl, ono se to rozpadlo, tak jsem to složil, pak ještě dvakrát a už to frčí. Blejská se a hřmí a začíná lejt, narychlo tedy stavíme stan a jdeme konzumovat nějaký to pivo a nudle, jedno z našich posledních smysluplných jídel.

Ještě je malý setkání, je nás tedy 19, z toho čtyři ženy. Ti co nemají a řekli si fasujou mačky a cepíny a úvazky a tak, já se do noci bavím tím, že jim to seřizuju.

V hospodě je zatím kalba, to chlastaj ti, co trpěli tři dny v autobuse a nemohli se tomu chlastání tolik věnovat. Roko, jeden z průvodců u Kudrny učí místní lid tancovat Kavkazské tance. Očividně to nedělá poprvý. A očividně mu to teda jde.

„Vrch těla musí být napjatý jako struna, jenom nohy jedou.“ „A jak jsou kroky?“ „To je jedno, hlavně rychle!“

Když jdeme spát zjišťuju, ža jsme kokoti, protože jsme nezavřeli průduchy na tropiku, takže zatímco ostatní lezou do spacáků, my vytíráme kaluž přes čtvrt stanu. Za chvilu na to ale serem a zalýzáme taky. A leje a leje a leje.

06.07.2005 středa

Ráno je nádherně a modroha. Posléze zjišťuju, že jsem větší kokot než jsem si myslel. I přes to, že jsem boty nechal v apsidě, jsem je ze zvyku automaticky položil na bok. To by nevadilo, ale já jsem je položil tak, že mi do jedný nateklo od země. No, je toto normální? Běhám proto bosky a snažím se tu botku vysušit. Stejně tak stan, abych ho balil mokrej jak pár lidí tady okolo, zas tak blbej teda nejsem.

Potkávám Slávka, se kterým jsem se na tomto domlouval v lednu, už jsem si myslel, že ho cestou zapomněli někde na parkovišti.

Jdeme do půjčovny lezeckýho matroše, půjčit jeden úvazek, protože ne na všechny se včera dostalo, ten je teda starej desítky let jako všechno tady. Ukecávám borca aby mě prodal jeden ledovcovej šroub za stovku. Hodně starej šroub teda, ale jako prchačka ze stěny dobrej. Radši tam nechám tohle, než nějakej novej Raveltik. A aby se neřeklo, tak mu ještě jeden čóruju. Tak. K tomu jsem byl ale naveden, i když mě to taky napadlo hned při vstupu sem J. Balíme, u toho mne pozoruje jeden Rus a jako že zná Pokornýho a Růžičku, ne hokejisty ale horolezce, tak chvíli komunikujeme, jenom do doby teda, kdy začne mlet o Jágrovi.

Vaříme instantní bramborovou kaši, těch jsme koupili deset po deseti rublech a na kopcích to bude jedna stogramová kaše pro dva lidi, jako Karafa a mě, na celej den. Je to hroznej brut, s tím co jsme dostali v tom kupéčkovým Kavkazským Expresu se to vůbec nedá srovnat. Karaf do toho krájí sejra. „Nedávej tam to chilli, ať to jde žrat.“ „Právě proto to tam sypu.“

V 11:00 vyrážíme na první čtyřdenní trek. Kudrni už jsou dvě hodiny v trati. Poslední nákupy v Elbruse a jdeme do kopce. Krpál jak sviňa. Nahoře trochu oddych a po vrstevnici, lesem a po pastvinách a přes potoky a mokřiny k ledovcové moréně nad kterou se zvedá další hebl. Potkáváme dva němce na který Fugas mluví rusky, pak se teda přechází na angličtinu.

Supíme nahoru a vidíme pod námi Kudrnovce jak už mají postavený stany. To toho teda moc neušli.

Na kopci odpočíváme do doby, kdy nás přichází navštívit osel a furt se mezi náma motá tak musí bejt každej v pohotovosti. Potom, co mi přišlápl tkaničky a chystal se na boty mi už dochází trpělivost, ale osel je tupec a je mu to všechno jedno.

Chvíli ještě jdeme, jsme asi v 2700 metrech když rozbíjíme tábor. Všude kolem nás běhají koně, ale ti se s námi nebaví.

Vaříme kaši se sejrem a chilli a čaj. Zjišťuju, že tu je jeden borec, Goráč se mu říká, co byl před třemi lety s tatou v Laosu, Thajsku a Kambodži. Přišli jsme na to podle stejnejch lžiček. Karaf si spravuje výstroj, takže už hodinu zašívá. Slunce se pomalu schovává za kopce a začíná bejt pěkná kosa. Kdosi vzadu sprejem impregnuje stan, to je mazec.

Večer dostáváme od Boučků naprosto vyčerpávající přednášku na téma snowboarding. U toho zase pár lidičkám seřizuju mačky. Ještě že Vlasta vzal ty kombinačky a šroubovák s sebou.

Ještě děláme jeden čaj a lezu do pelechu. Karaf furt šije…

Tento den vyrážíme autobusem CK GEOS z brněnské Zvonařky do Bělehradu. Zpáteční lístek stojí 1800,- pro osoby nad 26 let a 1620,- do 26 let. Opouštím (Alča) své svitavské pracoviště po obědě a zpožděným spěšňákem se řítím (věřte nevěřte fakticky jede rychle) do Brna. No, představte si ten luxus. Mám celé kupéčko sama pro sebe. V Černé Hoře už takový „přepych“ nebyl. V TESCU ještě dokupuju vodu a courám se na autobusák. Pavel to má jednodušší o to, že pracuje přímo v Brně, takže se svým pěším pohonem přesouvá přímo z práce k odjezdovému místu. A Roman? Tomu málem ujel bus z Mikulova, ale rychlými sprinty situaci zachránil.

A už se nasáčkováváme do autobusu jugoslávské společnosti Lasta. Za batoh po nás chtějí 50 kaček. Vydřiduši! Platíme a nasedáme. V 16:00 odjezd! Cestou busem se seznamujeme s Naďou a Lukášem. Zjišťujeme, že mají v Černé Hoře stejné cíle jako my, takže se dáváme do kupy a už je nás pět. Jsou to bezva lidi a hlavně je s nimi úžasná legrace. Slovenské hranice projíždíme bez problémů, zastávku děláme v Bratislavě. Rychlá okupace záchodu a ještě utratit poslední Pavlovy slovenské koruny. Jak jinak než za nanuky :-). Jdeme do prvních potravin, na které natrefíme a už si do košíků skládáme dva ledňáčky pro Pavla, dva ledňáčky pro Romana a jednoho tvaroháčka pro mě. S nadšením spěcháme k pokladně. Paní to namarkuje na kasu a teď přišla ta chvíle pravdy. Zjišťujeme, že máme nějak málo. Pavel skládá drobák vedle drobáku na ruku a ještě se přitom tak provinile tváří…. prostě dokonalá socka :-). Pokladní na něj koukne a mávne rukou: „To máte grátis.“ Óóó, děkujeme.

2. den – 31. 7. – sobota

V noci přejíždíme maďarské hranice. Opět WC pauza. Mají tam super označení „muški a ženski“, ale jinak jsou jejich toalety dost šílený. Jsou dvě hodiny v noci. Většina lidí pospává a všichni té cesty už máme plný zuby. Nevíme, jak se zkroutit a kam s nohama. Srbské hranice! Po šesté hodině ranní přijíždíme do Bělehradu (po srbsky – za Beograd). Urychlený přesun na vlakové nádraží. Je to celkem blízko. Zjišťujeme odjezd vlaku (v 10:10) a velmi pracně se dozvídáme cenu jízdenky do Prijepolje. Běháme od okýnka k okýnku a pořád nás posílají od jednoho k druhému, od druhého k prvnímu, totální kocourkov. Ani moje amatérská srbochorvatština moc nezabírala, ale nakonec jsme to trpělivě vyběhali. Cesta z Beogradu do Prijepolje nás vyšla v přepočtu zhruba na 220,- Kč. Poněvadž máme ještě čas, dáváme batohy do garderoby (to jako do úschovny), jdeme omrknout město a vyměnit si eura za jugoslávské dináry, abychom měli na jízdenku. Bankovní úředník z nás byl asi dost udivený, neboť mu tam postupně přišlo pět Čechů a každý chtěl proměnit 10 eur.

Město mě vůbec nezaujalo. Jen snad pevnost a park Přátelství plný kanónů a děl! 🙂 Opravdu se tak jmenoval. 😮 Ve čtvrt na deset se shromažďujeme zpět u garderoby. Batohy tam naštěstí ještě máme, platíme 60 JUD a už si ty těžké krávy a krysy (jak jsme zanedlouho začli oslovovat naše milá zavazadla) neseme na nástupiště. Čekáme na čtvrté koleji. Všude kolem spousta lidí. Asi taky někam jedou. 😮 Ale je jich nějak moc! V tom se ozývá drážní hlášení (spíše huhlání). Všichni se přesunují na jinou kolej, ale my jsme jaksi mimo. Jen stojíme a čučíme. Používám naučenou srbochorvatskou frázi a ptám se místní paní odkudže jede vlak směrem do Baru. A jak se dalo předpokládat: z té koleje, kam se všici urychleně přesouvají. Vlak už najíždí, ale pozor!!! Couvačkou. Začíná zběsilá tlačenice! Někteří nečekají na zastavení vlaku a naskakují za jízdy. Bereme to jako zdejší normál a činíme také tak. Uvelebujeme se v kupé. Paráda! Jenže ouvej. Z chvilky blaha nás brzy vyvede paní s místenkou. Smůla. A další přesun po vagónech. Musíme se rozdělit – Naďa s Lukášem do jednoho kupé, Pavel, Roman a já do dalšího. Naďa a Lukáš to však nenechávají náhodě a promyšleně místním týpkům vysvětlují, že by se mohli přesunout do kupéčka, kde sedíme my a že my bychom se zase přesunuli sem. Používají takovou formu vysvětlování a počty propočty, že je totálně zmatou. No, ale konečný efekt byl ten, že jsme všichni čecháčci seděli pěkně pohromadě. 🙂

Sledujeme z okna okolní krajinu. Samá kukuřice, viadukt, most a tunel. Nabíráme zpoždění, protože v jedné díře čekáme hodinu. Netušíme proč, ale asi si Černohorci dali pauzu na oběd. Bylo právě poledne. Vlak zastavil, několik lidí vyskákalo ven a pokuřovalo a za hodinu jsme se zase rozjeli. Podle „tradice“ na této trati (Beograd – Bar) „musí“ mít každý vlak aspoň několikahodinové zpoždění. Další půlhodinku jsme nabrali před tunelem, kde vlak zastavil a my jsme si mysleli, že čeká na nějaký protijedoucí. Po půlhodině jsme se však rozjeli, aniž by projel jakýkoliv jiný vlak :-).

Do Prijepolje přijíždíme kolem půl páté (odpoledne). Okamžitě se na nás „vrhají“ dva taxikáři. Vydřiduši! Pěkně děkujem za takovou cenovou nabídku! 😮 To radši půjdem pěšky. Nenecháváme se ukecat, tak to vzdávají. Zjišťujeme si autobus. Naďa a já jdeme k vlakové pokladně. Třeba nám poradí, že? Nejenže nám neporadila, ale ještě byla dost nepříjemná. Baba jedna! Nakonec nám radí jedna místní paní. Autobus prý měl přijet už před nějakou dobou, ale prý určitě dorazí, ať počkáme. Po půlhodině se opravdu cosi řítí. Tak se necháváme za 80 YUD odvézt do Pljevljy. Cestou přejíždíme Srbsko – Černohorskou hranici, kde kontrolují pečlivě každé auto. Dnes se však chceme dostat až do Žabljaku. Bohužel autobus tam jede až druhý den ráno. Zvažujeme, zda přespat někde za městem či zkusit stopa. Jdeme na stopa. Asi po půlhodině zastavuje taxikář, Roman mu vysvětluje že taxíka nechceme, ale nabídl nám přijatelnou cenu 5 eur na osobu. Skládáme se – pět dospělých lidí, pět velkých báglů + řidič do auta značky Renault. Je to dost natěsno, ale nějak to přežijem. Snad? Když přijíždíme ke známému mostu přes řeku Taru, řidič zastavuje, abychom se mohli pokochat. Vybíháme z auta a fotíme. 🙂 Úžasný pohled, škoda že je dost pod mrakem.

Pokračujeme v cestě. Konečně Žabljak. Už jsem z toho zkrutu, v kterém celou dobu sedím, úplně zničená. Až vypadnu z auta, tak asi nebudu moci ani chodit :-O! Taxikář projíždí celý Žabljak a snaží se nás vysadit u nějakého hotelu, tak se mu snažíme vysvětlit že chceme spát pod stanem někde mimo město. Nakonec nás zavezl až přímo do kempu na hranici národního parku Durmitor. Musíme připlatit 1 eur, ale už zůstáváme tam, protože se stmívá a bude asi pršet. Tam nás také hned kasírujou – 12 eur za dva stany a pět lidí, což se nám podařilo taky usmlouvat. Z nebe se začínají koulet kapky deště, tak urychleně stavíme stan a zalézáme dovnitř. Už vím, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Do Gemmy určené pro dvě osoby jsme se nasoukali tři + tři bágly. No, řeknu vám, bylo tam hooodně těsno. Když se náhodou někdo potřeboval v noci otočit na jiný bok, museli jsme se otočit všichni. Takže krásné sny!

3. den – 1. 8. – neděle

Ranní výhled ze stanu je úžasný. Durmitor odhalený z mlhy se ukázal v celé své kráse. Po „úžasné“ snídani (kaše z ovesných vloček – kluci tento druh stravy nějak nemohli přijmout :-)), balíme a vyrážíme k Crnemu jezeru. Tam to chvílu okukujem a pokračujem dál. Začíná to stoupat. Cestou předbíháme úžasně čiperné makedonské babči. Vyrazily si na výlet. V jejich věku! Klobouk dolů. Jedna se mě ptá, kam že máme namířeno? Tak jí svým českým přízvukem říkám, že na Leeeedenu peeecinu. Hned se začla smát a vykřikovat: „Ty Čéška, hi hi hi.“ No je dobrá, poznala to :-). Dvě z nich uměli dobře anglicky tak s nimi Roman prohodil pár slov. Jedna byla dokonce i v Praze a uměla pár českých slov jako třeba „malina“ :-). A stále vzhůru. Počasí je dobré, chvílemi je pěkný hic, zejména při prudších výstupech. No, prostě se potíme jak dvéře od chlíva. V jeden moment jsem se dostala jaksi do popředí a co čert nechtěl, ztratila jsem značku, takže jsem zmátla i dalších pár lidí, kteří šli slepě za mnou. Naštěstí jen na chvíli, takže jsme se vraceli pouze malý zato strmý kousek. ;-)) Mám velmi silný pocit, že se dokážu ztratit vždy a všude. Známí mohou potvrdit po zkušenostech se mnou z jiných cest. 😉

U Ledeni pecini (ledové jeskyně) si dáváme pauzu. Musíme to tam dolů jít obhlídnout. Slízáme po sněhu, jsou i tací, kteří to nechtěně sjíždí. Jedna Jugoška sjela po zadku až do jeskynního jezírka. Pěkně se tam holka namočila. Dole to je krásné. Ty ledovcové krápníky, zurčící voda….Roman dělá umělecké fotečky, já takové amatérské. Ale ta kosa! Lezla jsem si dolů jako frajerka v tričku s krátkým a po chvilce se začla klepat zimou. Štěstí, že mě zachránila Pavlova mikina. Jinak by tam přibyl další rampouch. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. V půl třetí dáváme oběd, dělíme se o nadzásoby a pak vzhůru do sedla pod Bobotovým kukem. Začínají sněhová pole a místy je výstup po suťovisku docela drsný. Škrábeme se zuby nehty, sem tam to podklouzne, sem tam ulítne sprosté slovo….

Konečně v sedle! Shazuji batoh a čekám na ostatní. Šíleně fučí. Rychle nasadit bundu a dávat pozor, abych neuletěla. Po chvilce dorazí Roman a po něm Pavel. Kluci jsou ňáci přeenergizovaní, protože ještě vybíhají k jeskyni naproti „Bobotova kuku“, žádná tam ale nebyla, to jen tak zespodu vypadalo. Pak doráží i Naďa s Lukášem. Nejdou s námi na „Boboťák“, ale po krátké pauze sestupují dolů. Ve třech vyrážíme vzhůru až na vrchol. Jeho dobytí je pohoda, bez zátěže (batohy jsme nechali v sedle), s troškou lezení po skalách, ale nic obtížného. Na nejvyšším bodu Durmitoru a Černé Hory vůbec nás čeká překvapení. Roman vytahuje z kapes něco extra, o čemž jsme neměli ani tušení: pravou českou Becherovku!!! (Nebojte se netáhl s sebou půllitrovku či dokonce litrovku, pouze takové miniaturní provedení.) Nejprve pořizujeme vrcholové fotky s Becherem v popředí a pak slavnostní přípitek (každý má právo na miniaturní ločík) a vrcholové čokotyčky. Počasí je stále krásné a navíc – kromě nás není nikde ani noha. Chvíli se kocháme výhledy a pak nás čeká sestup do údolí (pro mě dost nepříjemnej). Pořád padám, zlomila jsem si nehet a ozývá se mi koleno. Kluci tvrdí, že jsem při tom mluvila i sprostě. Já???? To se mi nechce věřit :-). Z dálky vidíme Naďu s Lukášem v právě budovaném táboře u jezírka Zeleni Vir. Byl to super flek. Pojmenovali jsme ho plácek „Pod Kokotem“. Jedno skalisko totiž připomínalo takovou určitou postavičku……. 🙂 V jezírku provádíme akutně nutnou očistu. Slabé povahy smočí pouze nohy, že? 🙂 Ty otrlejší obětují oné ledové vodě i jiné části těla. Po skvělých nudlích s boloňskou omáčkou hybaj na kutě!