Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde
se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a
to buď pěšky nebo lanovkou. Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a
vyrázíte ještě dál a ještě výše…
Na začátku července krásně vyšly dva svátky na čtvrtek a pátek, se sobotou a nedělí to dělalo rovné čtyři dny volna. Už ve středu navečer jsme naskákali do auta a jeli do Švýcarska. Cíl vysublimoval v průběhu cesty: Bernské Alpy.
První zastávka byl Bern. Zaparkovali jsme v centru na hlídaném parkovišti, stálo to pár korun a šli na procházku. Bern je pěkné, malé město, s mostem vysoko na čistou horskou řekou.
Druhá a další zastávky už byly horské. Já vám tu popíšu tip na jeden výborný výlet. Začátek cesty je v městečku Kandersteg. Je tam i kempík, kde se dá za celkem normální ceny spát. Cesta vede k jezeru Oeschinensee a to buď pěšky nebo lanovkou.Vystoupáte až k jezeru, dáte odpočinek a vyrázíte ještě dál a ještě výše. Vše směrem na horskou boudu na hřebeni – Blümlisalphütte. Nejprve vylezete do jezera na další výškovou úroveń, kde je pár chatiček. Odtud vede cesta zpět do Kanderstegu po vrstevnici nad jezerem Oeschinensee, což je naprosto úžasná cesta.
Pokud ještě máte dost sil, vyplatí se pokračovat dále na hřeben, do šílenýho kopce až k ledovcům. Úžasná scenérie pro fotografy. Odtud se můžete vrátit stejnou cestou k chatičkám, nebo pokračovat až na horskou boudu Blümsalphüte. Ta je na hřebeni a vás opět bude čekat rozhodnutí, vrátit se stejnou cestou k chatičkám a pak po vrstevnici nad jezerem do Kanderstegu, nebo překročit hřeben a sejít do Griesalpu, v sousedním údolí. Půjdete-li do Griesalpu, doporučuji jít delší cestou přes Gamchi podél řeky Gamchibach. Spektakulární.
My to udělali tak, že jeden den jsme šli z Grisalpu k hřebeni a přes Gamchi zpět a druhý den to samé z Kanderstegu.
Samozřejmě, že v oblasti bude takových tipů na výlety spousta. Je to prostě parádní krajina. Našemu výletu bych dal pět hvězdiček z pěti. Ještě jsem zapomněl jeden údaj: cesta trvala 10 hodin.
Na prodloužený víkend do Švýcarska s Jáchymem, Radimem a Petrou
Keywords: krajina;hora;příroda
Žádný cestovatel si neodpustí zakoupení suvenýru v zemi, kterou
navštívil, kde trávil úžasné chvilky a čas, na který nezapomene. Tento
předmět nebo předměty mu pak tyto krásně prožité chvíle připomínají
kdykoliv na nich spočine cestovatelův zrak
Žádný cestovatel si neodpustí zakoupení suvenýru v zemi, kterou navštívil, kde trávil úžasné chvilky a čas, na který nezapomene. Tento předmět nebo předměty mu pak tyto krásně prožité chvíle připomínají kdykoliv na nich spočine cestovatelův zrak, ať už se jedná o pohled, magnet na lednici, vodu z moře (velice populární zvyk Čechů) či písek z pláže, bižuterii nebo oblečení, zkrátka cokoliv evokujícího vzpomínky.
Kromě tak trochu „masově“ vyrobených suvenýrů s často kýčovými motivy ale existují i mnohem specifičtější a originálnější výrobky. Výrobky, které jsou ručně vyrobeny a charakterizují tradice země či specifikují určitý region. Z Maďarska se vozí pálivé papričky, ze Slovenska ovčí sýry, z Ruska matrjošky, z Francie miniatury Eiffelovky, z Holandska dřeváky a z České republiky si turisté vozí třeba české sklo nebo častěji pivo či slivovici. Nejinak tomu je ve Slovinsku, kde existuje také pestrá škála tradičních výrobků a produktů.
Velmi moderním suvenýrem, který si můžete přivést z okolí jezera Bled, je tzv. zvoneček přání, kopie zvonu nacházejícího se na jediném bledském ostrově, na který návštěvníci ostrova zvoní a věří, že přání, které v tu chvíli v duchu vysloví, se splní. Bohinj, alpské jezero ležící nedaleko Bledu, je známé díky výbornému bohinjskému sýru Mohant. Pro celý alpský region jsou pak typické různé výrobky ze dřeva, mezi nimiž jsou nejznámější vyřezávaní dřevění holoubci symbolizující Ducha Svatého, kteří dodnes visí nad stolem nejednoho domu v této oblasti. Města a vesnice po celém regionu Gorenjska, tedy regionu vysokých hor, jsou domovem mnoha excelentních včelařů, jejichž domácí med, medovina a další produkty z medu tvoří část typických přírodních výrobků Slovinska.
Slunečný region Primorska a slovinská Istrie jsou místy se skvělými podmínkami pro pěstování vinné révy. Tradičními produkty obou regionů jsou tedy vysoce kvalitní vína a likéry, mezi nimiž je nejznámější krasové víno Teran či trochu silnější teranový likér. Dalšími známými víny jsou Refošk, Malvazija a Rebula. Kromě vín je ale dalším důležitým artiklem tohoto území tzv. krasový pršut, který se mimochodem velice dobře hodí ke konzumaci Teranu. Malebná slovinská Istrie se svými mírně svažitými kopci, které pokračují dále do sousedního Chorvatska, produkují také excelentní olivový olej, který zde má též ochrannou známku původu. Kromě olivového oleje jsou ale vysoce kvalitním a ceněným suvenýrem výrobky z mořské soli a solné květiny, které jsou produkovány pod značkou Solnce a vznikají na solných polích v Sečovlje, kde se sůl ještě stále vyrábí tradičním způsobem.
A teď se vydáme tak trochu „do hloubky“. O slovinské krasové oblasti již byla zmínka, proto není žádným překvapením, že se zde nachází dvě unikátní světově proslulé jeskyně: Škocjanska a Postojna. V jeskyni Postojne žije kuriózní živočich, kterému se přezdívá člověčí ryba. Tento tak zvaný Proteus Vivarius žije hluboko v jeskyních, kam nepronikne světlo, proto je takřka slepý a jeho barva kůže se podobá barvě té lidské. Proto ta trefná přezdívka. Zvířátko vypadá trochu jako malý dráček nebo ještěrka. Jeho napodobeninu je možné koupit v suvenýrech nacházejících se v areálu jeskyně, kde můžete najít i expozici s velkými akvárii, kde můžete Protea spatřit na vlastní oči.
Oblíbeným suvenýrem, který si můžete přivést při návštěvě hlavního města Ljubljana, je miniaturní ljubljanský drak, který je replikou draků nacházejících se na známém Dračím mostě přes řeku Ljubljanicu, který můžete najít v centru města. Dalším místním suvenýrem je velikonoční svazek butarica, který je vyrobený z mnoha nabarvených dřevěných odřezků a z „věčně zeleného keříku“ a lidé si s ním o Velikonocích chodí do kostelů pro požehnání.
Pojďme se přemístit do úplného severovýchodního cípu Slovinska do okolí řeky Mury. Pro Prekmurje je typická unikátní černá keramika. Dodnes je toto umění uchováváno pouze díky výrobě suvenýrů ruční prací jednotlivců, kteří toto umění předávají z generace na generaci. V tomto regionu se stále vyrábí také věci z lýka a známá je též prekmurská šunka, která má chráněný původ vzniku, je velmi ceněná a drahá. V oblasti Bela Krajina se pak již tradičně vyrábí zdobená velikonoční vajíčka, která jsou většinou černé barvy a jsou zdobeny velice spletitými ornamenty kreslenými jehlami.
Pestrý výčet tradičních suvenýrů, které si můžete ze Slovinska přivést, by měla ukončit myšlenka, že nejdůležitějším suvenýrem jsou snad jen vzpomínky, protože ty vám nikdy nikdo nesebere. Nicméně nezapomeňte podporovat tradiční výrobu a řemesla koupí některého z výše uvedených suvenýrů – uděláte radost sobě, výrobci toho krásného předmětu i zemi, kterou jste navštívili, neboť šíříte povědomí o ní daleko za její hranice.
Autor: Barbora Nová, spolupracovnice CK Mundo, která pořádá zájezdy pod stan nejen do Slovinska.
Že jste ještě nikdy nebyli v Budapešti? Chyba! Je vzdálená, co by
kamenem dohodil a navíc výlet vyjde jen o trochu víc než v Praze.
Připravili jsme si pro vás sedm míst, která stojí za to navštívit!
Že jste ještě nikdy nebyli v Budapešti? Chyba! Je vzdálená, co by kamenem dohodil a navíc výlet vyjde jen o trochu víc než v Praze. Připravili jsme si pro vás sedm míst, která stojí za to navštívit!
Na úvod je třeba říci, že prodloužený víkend v Budapešti není vůbec nákladná záležitost. Cenově je o podobné jako v Praze. Pokud jde o dopravu, autem z Prahy do maďarské metropole dostanete zhruba za pět hodin. V autobusu sice strávíte o trochu času více, ale zase vás cesta vyjde doslova na pár stovek. Hezké tříhvězdičkové hotely se snídaní můžete bez problémů rezervovat za padesát Euro pro dvě osoby na noc. A pokud jde o hospody, restaurace a bary, tak to lze velmi jednoduše přirovnat k našemu hlavnímu městu. A atrakcí, které vás u Maďarů budou bavit, je také celá řada. Tady je těch sedm nejlepších:
1. Hradní čtvrť Buda se skvělým výhledem na město
Nad městem nelze přehlédnout scenérii několika krásných historických budov. Tato výše položená městská čtvrť se jmenuje Buda, stejně jako onen nejrozsáhlejší památkový komplex budov v zemi. Stavby jsou staré zhruba osm století a přežily několik požárů, nepokojů a válek, dokonce i zemětřesení. Na vrchol kopce lze vyjet lanovkou, do níž se nastupuje hned za známým budapešťským Řetězovým mostem. Výhled, který se vám naskytne, je opravdu famózní. Vidíte prakticky celé město.
2. Světově proslulé termální lázně – Széchenyi a Gellért
Byla by velká škoda vyrazit do Maďarska a neokusit kouzlu tamních termálních lázní. V Budapešti jsou dvoje. Svým provedením si jsou velmi podobné. Všude si můžete vybrat bazén dle teploty vody a to jak venkovní, tak i vnitřní. K dispozici jsou masáže a nejrůznější blahodárné relaxační kůry. U lázní je navíc snadné parkování. K dispozici je občerstvení v kavárnách. O ručníky se bát také nemusíte, neboť vše je k zapůjčení, i když za poplatek. Ačkoli budovy lázní vypadají poněkud staře, servis v lázních je kvalitní. Připravte se ale na to, že sem míří opravdu hodně turistů, výjimkou nejsou ani pravidelné autobusové zájezdy českých turistů. Rušnější jsou lázně zvané Széchenyi, zatímco Gellért jsou o trochu méně navštěvované.
3. Náměstí hrdinů
Náměstí hrdinů je první zastávka většiny turistů. Samotné náměstí je v Budapešti tak trochu raritou, neboť náměstí v Maďarsku obecně příliš hojně nebudovali. Toto navíc patří na seznam UNESCO.
Zastavují zde snad všechny zájezdy, stejně tak tu začínají i nejrůznější městské „bus tour“. Nedaleko náměstí je několik dalších zajímavých budov, například Dům Umění a Muzeum krásných umění. Nedaleko se nachází rozsáhlý park, kde se několikrát do roka pořádají tradiční maďarské trhy, třeba adventní, vánoční, velikonoční či akce pro děti.
To, co jen tak nikde jinde ve světě neuvidíte, je rozhodne zdejší interaktivní Pinball muzeum. Při vstupu se vás možná na první pohled zmocní panika, neboť vše vypadá, jako by se jednalo o muzeum hracích automatů. Ale tak to není. Ony barevné a často svítící boxy či poloprosklené stoly jsou nejrůznější variace na hry s míčkem či kuličkou, kam lze pro příklad zařadit třeba, u nás populární, stolní fotbálek. Toto muzeum obsahuje desítky podobných her, od starších až po ty nejmodernější. A návštěvníci si je samozřejmě mohou vyzkoušet. V muzeu vidíte děti i dospělé.
5. Maďarská restaurace s Michelinskou hvězdou
Maďarská jídla není třeba dlouze představovat, stačí uvést příklady jako segedín nebo paprikáš a každý se hned orientuje. Tamní kuchyně je podobná té naší, jen občas trochu pikantnější. Pokud chcete ochutnat tradiční maďarské jídlo za příznivou cenu, lze doporučit restauraci VakVarjú v centru města. Jedná se o velkou, čistou a stylovou tradiční hospodu. Budapešť nezklame ale ani ty nejnáročnější turisty. Je zde totiž restaurace BorKonyha, která se dostala až do věhlasného Michelinského průvodce. Ta vedle tradičních maďarských jídel nabízí i francouzskou kuchyni.
6. Prolézání jeskyní pod Budapeští
Pro příznivce trochu adrenalinovějších zážitků nabízí maďarské hlavní město možnost podívat se pod zem. Turistické agentury nabízí cesty v podzemí prakticky na každém rohu. Vybrat si můžete podle času, jak dlouho chcete v podzemí s průvodce strávit, a podle místa. Připravte se ale na to, že vylezete trochu prochladlí a špinaví (ačkoli každý dostane k zapůjčení speciální oblečení a helmu). Malou nevýhodou jsou obrovské zástupy turistů, které na atrakci čekají. Doporučuje se proto objednat si podzemní tour předem na internetu, a to na pevné datum a čas.
Historická budova parlamentu, ležící těsně u břehu Dunaje, patří k opravdovým skvostům města. Zajímavostí je, že při stavbě této budovy bylo použito přes čtyřicet kilogramů zlata. Pokud si zaplatíte prohlídku budovy, čeká vás jedna zasedací síň (druhá slouží pro účely parlamentu), řada soch, reliéfů, maleb, ale také celoročně vystavené korunovační klenoty. Prohlídky jsou možné pouze s průvodcem a trvají padesát minut.
Je to jak sama cesta do nebe, schodů je zde opravdu značné množství.
Pokud se vám v průběhu výstupu bude zdát, že cesta je příliš
náročná, pak vězte, že po těch samých schodech v minulosti poutníci
stoupali často po kolenou.
Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.
Na poutní místa putují nejen věřící, aby pobyli v tichu, klidu s Kristem, s láskou Boží a dospěli tak k duchovní obnově a posílení víry v život věčný a ve spásu, ale také ateisté, kteří milují architekturu, staré časy a potřebují se na chvíli zastavit, zamyslet se nad sebou, nad svými vztahy k životu, k lidem, ke svým nejbližším. Lidé, kterým srdce překypuje láskou, kterou nemají komu dát, lidé osamělí, unavení, na prahu duševního vyčerpání a nechuti k dalším zítřkům stejně jako mladí plní elánu, optimismu a víry, kteří se zde dokážou nabít další silou a užít si nejen ticho a noblesu kostelů, ale i krásnou přírodu kolem každého z nich. Mnohá místa posilují svou energií.
Někdo zde cítí Boží přítomnost, jiný jen pospolitost nebo sounáležitost a kdo nenajde nic z duchovní obnovy, najde alespoň krásná místa, která jsou zde po staletí a každé z nich žije svým vlastním životem a čeká na lidskou přítomnost.
Prvním naším zastavením bude středočeský kraj, 60 km jihozápadně od Prahy, kde leží nad městem Příbramí jedno z nejvýznamnějších a nejkrásnějších mariánských poutních míst ve střední Evropě.
Svatá Hora u města Příbram
Za Pannou Marií Svatohorskou sem na Svatou Horu u Příbrami přichází každý rok na tisíce poutníků z mnoha míst Čech i ze zahraničí.
Většina poutních míst v Čechách i na Moravě se nachází na kopcích, na jejich vrcholcích, nejinak je tomu i tady. Můžete využít dvě velká parkoviště, jedno pod Svatou Horou v Balbínově ulici, odkud pak vystoupáte k poutnímu místu zvolna po silnici asi 200 metrů, druhé je ideální pro zdravé a silné poutníky, kteří se chtějí vrátit do dob minulých a vyjít si na kopec po vlastní ose. Mohou k tomu využít Svatohorských schodů, po kterých vystoupají od centra města – parkoviště na náměstí T. G. Masaryka, u kostela svatého Jakuba, rovnou do areálu Svaté hory nebo do její přilehlé rozsáhlé zahrady. Je to jak sama cesta do nebe, schodů je zde opravdu značné množství. Pokud se vám v průběhu výstupu bude zdát, že cesta je příliš náročná, pak vězte, že po těch samých schodech v minulosti poutníci stoupali často po kolenou. Je dobré si předem na webových stránkách zjistit, zda jsou otevřené.
Svatá Hora je pro návštěvníky otevřena od pondělí do soboty od 6.30 do 18.00 hodin a v neděli od 6.30 do 16.45 hodin. Na webových stránkách Svaté Hory najdete také rozpis pravidelných bohoslužeb i informace o vícejazyčných organizovaných prohlídkách s průvodcem a podrobnosti o provozu v zimě.
Ambity i barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie Svatohorské si ale můžete projít sami, případně nakoupit upomínkové předměty u stánkařů, ale i v obchůdku v ambitu, kde se nabízejí krásné knížky, křížky, růžence, pohlednice a další drobné upomínkové předměty. U stánkařů mě zaujaly nádherné prastaré motivy hrníčků se Svatou Horou, ale i motivy drobných modrých pomněnek. Přesně takové hrníčky mívaly naše babičky a voníval z nich mátový, šípkový, lipový nebo pampeliškový čaj s medem (z roztlučených sušených šípků, žádné aromatizované a barvené pytlíčky, ale pravá vůně sušených šípků nebo bylinek.) A člověk si pak i v zimě a na podzim vzpomněl, kdy a kde a s kým bylinky trhal a sušil a jaké vzpomínky se k výletům vázaly. Tichý úsměv na rtech.
Exercicie – únik z reality všedního dne
Sto padesát metrů od poutního areálu se nachází Exerciční dům, kde je možné se ubytovat. Dům má kapacitu 76 míst a pořádají se zde pravidelná duchovní cvičení jak pro budoucí kněze, tak příležitostně i pro každého zájemce. Každé duchovní cvičení znamená duchovní obnovu jednotlivce v rámci skupiny lidí. Jde především o přednášky na určitá témata podle zaměření duchovního cvičení, o duchovní spočinutí v tichu a v modlitbě jak ve společné, tak v modlitbě vlastní, kdy v mlčení se člověk dotýká svých nejhlubších citů, svého samého já. Kurzy završí společné bohoslužby, společná zpytování a rozjímání, společná posezení. Člověk tady pozná nové lidi, nové osudy a životní příběhy.
Pěti denních exercicií jsem se právě tady zúčastnila v loňském roce. Šlo nejen o pobyt v klidu a tichu kostela a přilehlých zahrad, plných starých vzrostlých stromů, pod nimiž byly lavičky a rozsáhlé travnaté plochy, kde se krásně četla duchovní literatura, ale o vskutku duchovní obnovu, kdy do člověka vstoupí sama láska, potřeba pomáhat bližním, podělit se o svou energii, rozdávat úsměv a odjíždět s předsevzetím žít méně sobecky a více čistě, průhledně jako dítě, které dává svou dlaň všude tam, kde to je potřeba. Člověk odjede z každodenního stereotypu, z každodenních úvazků, ze stresu a únavy z velkoměsta a pracovních povinností a v rozjímání hledá věci, které naplňují smysl života, sounáležitost, lásku k bližním. Kurz dává optimálně sílu k různým odpuštěním a očištěním duše, která se může při určitých životních situacích cítit těžká jako kámen. Pomáhá vzlétnout a uvolnit se z pout každodenní přítomnosti stereotypu a únavy, mnohdy i z pocitů bezmoci, která občas každého z nás potká. A když se podaří dotknout se věčnosti, lásky a naděje, duše až euforicky létá volná jako pták. Ach ta předsevzetí.
Očištění vrací sebeúctu a naději, okolní příroda, staleté stromy, lány luk, květiny a motýli vrací do lůna Ráje stvoření a člověk pak lépe nese lidskost svého údělu. Vždyť právě pro ni a pro tuto cestu stojí za to žít.
„Adoptujte si píšťalu a darujte jí hlas. Na oplátku na sobě ponese navždy vaše jméno.“
Člověka často nadnáší umění, zejména hudba. Je to laskavý útěk z reality všedního dne a tady na Svaté Hoře je jedinečná příležitost rozeznít do roku 2015 varhany. Můžete pomoci adopcí jednotlivých píšťal rozeznít královský nástroj, který se nyní staví, více se dočtete opět na webových stránkách místa.
Ohromující barokní komplex na Svaté hoře
Kdo pojede na Svatou Hou pouze za architekturou, ohromí ho barokní komplex budovaný jezuity od 17. století dle konceptu, v němž ústřední svatyni obíhají ambity o rozměrech 80 krát 72 metrů se čtyřmi osmibokými kaplemi v rozích (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická). Uvnitř tohoto komplexu stojí na vysoké kamenné terase původně gotický kostel Panny Marie. Kostel má čestný papežský titul „basilica minor“ a byl po přestavbě vysvěcen roku 1673. Na severní straně ambitů přiléhá k areálu klášter.
Od východu můžeme vstoupit do areálu. Projdeme okolo Mariánského sloupu, který je z roku 1661. Můžeme obdivovat východní křídlo ambitů, které je uprostřed prolomeno Pražským portálem z let 1702 až 5 s plastikami proroků a svatých králů od sochaře J. Brokoffa. Nad sloupovým portálem uprostřed je umístěna socha Panny Marie Svatohorské. Pochází z roku 1732 a jejím tvůrcem je K. I. Dienzenhofer. Uprostřed jižního křídla je kamenný Březnický portál z roku 1707. Zdobí ho sochy z dílny O. F. Quitainera.
Dotek světla skrze oltář z příbramského stříbra
Svým leskem Vás ohromí stříbrný tepaný hlavní oltář z let 1684–1775 vyrobený z příbramského stříbra. Perlou zde je lidová gotická soška Panny Marie Svatohorské, jejíž lem chodí lidé líbat a doufají, že vyplní jejich prosby a přání. Podle pověsti měl sošku vyřezat z hruškového dřeva sám arcibiskup Arnošt z Pardubic, v jehož majetku soška původně byla.
Madoně Svatohorské byla zasvěcena 34. Kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena jezuity v letech 1674 – 1690. Zhruba sto metrů jižně od ambitů najdete pramen, studnu s kaplí. Místní klášter je součástí poutního komplexu. Původně byl rezidencí Jezuitů a dnes zde žije komunita Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, Redemptoristé, kteří zde mají provincialát a starají se o duchovní správu místa i pár farností v okolí. Nezapomeňte se podívat do krápníkové kaple svaté Máří Magdalény a projít se kolem křížové cesty. Místo je čisté a velmi romantické. Naplňuje touhou být lepším člověkem.
Pro letošní skupinovou dovolenou jsme si vybrali střediska Zillertalského
údolí, která jsou vzdálena přibližně sedm hodin jízdy autem
z moravské metropole a nabízejí více než 400 km sjezdových
tratí na jeden jediný skipass, včetně ledovce.
Pro letošní skupinovou dovolenou jsme si vybrali střediska Zillertalského údolí, která jsou vzdálena přibližně sedm hodin jízdy autem z moravské metropole a nabízejí více než 400 km sjezdových tratí na jeden jediný skipass, včetně ledovce. Během týdenního pobytu jsme si díky počasí celou dobu připadali jako pokusní králici – zažili jsme totiž fujavice i naprostá azura, déšť i sníh.
Útočiště pro nadcházejících šest dnů jsme našli na samém okraji městečka Schwendau v dřevěném domě u starší paní domácí, s možností koupě domácí pálenky a kravského mléka. Selské stavení s veškerým komfortem stojí přibližně 500 m od nástupní stanice na kabinovou lanovku Horbergbahn, vedoucí z údolí až k restauraci Bergrestaurant Horberg. U ní najdete i velmi zábavný aprés-ski bar, dětskou školku, servis, půjčovnu a další zázemí.
Většinu času jsme vzhledem k přívalu jízdychtivých turistů strávili ve středisku Mayrhofen, kde se davy lidí alespoň částečně dokázaly rozprostřít. I přes to byly svahy více než plné spíš horších a středně dobrých lyžařů, což ještě více vybízelo k ostražitosti.
Co dokáže počasí aneb Dnes se nejezdí
K naší velké smůle bylo středisko první den pobytu zavřené z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek. Jinak na tom nebyl ani protější vrchol Ahorn. Na možnosti lyžování v okolí jsme se zeptali dvou lidí na pokladě a dostali jsme stejnou odpověď – jediná možnost široko daleko je Eggalm. Nevěřili jsme a navíc nám bylo jasné, že tam budou mířit všichni z celého Zillertalu. Hledali jsme proto i vzdálenější střediska jako Kaprun, Saalbach, Kitzbühel a další s relativně rozumnou dojezdovou vzdáleností – vše se stejným výsledkem, zavřeno kvůli větru. Trošku pech na první den. Nevěšeli jsme ale hlavy a vyrazili tedy na doporučený Eggalm.
Po příjezdu jsme ale neměli kde zaparkovat a to ani podél silnice. Otočili jsme tedy auto a vrátili se na ubytování, kde jsme po komunikaci s dalšími lidmi přes telefon zjistili, že se dalo jezdit v 18 km vzdáleném středisku Hochzillertal – Kaltenbch, kam nám dokonce platí skipas. To by ale dámy na pokladně musely být lépe informovány. Pro dnešek tedy jen nadáváme a těšíme se na další den.
Mayrhofen se představuje v plné kráse! A ten Freeride!
Díky nočnímu sněžení ve dvou po sobě jdoucích nocích jsme si mohli dopřát kromě upravených sjezdovek i sluníčkem zalitý freeride. Jestli středisko Mayrhofen trošku znáte, tak se vám jistě vybaví ten nádherný skalnatý kopec pod gondolovou kabinovou lanovkou 150er Tux nebo žleby mezi horou Horbergjoch a Horberg, tak ty jsme si zvolili pro naše „prášení“. A byla to paráda.
Po pár sjezdech mimo sjezdovky jsme se vydali do všech směrů a hledali ty nejlepší svahy. Po chvíli hledání jsme je našli pod vrcholkem Horbergkarspitz. Šlo o červenou trať 27 a červenomodrou 7 – obě velmi dobré na carvingový oblouk. Vede odtud navíc přímá cesta zpět k hlavní kabince do údolí, což výrazně usnadňuje návrat před uzavřením sjezdovek. Je zde i jeda opravdu kvalitní černá (číslo 17) a naprosto báječná restaurace s obsluhou Unterbergalm, kde si dejte bezmasé špecle nebo suverénně nejchutnější hamburger široko daleko (ano jeden z nás usilovně testoval každý den).
Při ježdění v této oblasti, jste-li zdatnější lyžaři, byste neměli zapomenout na jednu z nejprudších sjezdovek v Evropě se sklonem 78 % s příznačným názvem Harakiri (vtipný video spot). Máte-li možnost, pak ji otestujte v pátek po 13:00, kdy vás při sjíždění vyfotí fotograf a vy pak máte možnost na internetu dohledat svoji fotku.
Večerní lyžování HochZillertal-Kaltenbach
Jste-li v Zillertalském údolí na více dní, určitě se neomezujte pouze na Mayrhofen. Za návštěvu stojí již zmiňovaný protější kopec Ahorn. Zde totiž přes zimu stojí sněhová vesnička z iglú s bary. Skipas platí i do dalšího obřího areálu HochZillertal – Kaltenbach, takže ani ten byste neměli vynechat. Když už do těchto končin nezavítáte přes den, tak si zde užijte alespoň páteční noční lyžování za neuvěřitelných 10 euro (19:00 – 22:00). Ze zkušenosti vám ještě mohu doporučit nepříliš veliký, ale dostačující krytý bazén s atrakcemi v Marhofenu, stojící u hlavní silnice probíhající údolím. Za zmínku v něm stojí především 101m dlouhý tobogán, který jen tak někde nemají.
V údolí zároveň najdete pivovar, který však bohužel není veřejně přístupný. Pokud však toužíte po exkurzi s alkoholem, pak navštivte v Zillertalském údolí domácí palírnu.
Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.
Rožmberk je jedním z mnoha jihočeských turistických cílů, za
kterými se můžete vydat. Z Prahy zde budete za dvě a půl hodiny a
ujedete 198 kilometrů. Pokud se ovšem do těchto míst dostanete, bylo by
rozhodně škoda, zamířit pouze sem. Míst, kterých je hodno vaší
pozornosti, je mnohem víc. Český Krumlov, Vyšší Brod a další.
V tomto článku bych se však ráda zaměřila na Rožmberk.
Rožmberk – město v šumavském Podhůří
Rožmberk je jedním z mnoha jihočeských turistických cílů, za kterými se můžete vydat. Z Prahy zde budete za dvě a půl hodiny a ujedete 198 kilometrů. Pokud se ovšem do těchto míst dostanete, bylo by rozhodně škoda, zamířit pouze sem. Míst, kterých je hodno vaší pozornosti, je mnohem víc. Český Krumlov, Vyšší Brod a další. V tomto článku bych se však ráda zaměřila na Rožmberk.
Od října 2006 byl obci vrácen status města a dnes jde o nejmenší město v České republice.
Cca 25 km od Českého Krumlova leží v Rožmberku další z hradů Jižních Čech. Jde o komplex původně dvou hradů, tzv. Dolní hrad a Horní hrad. Z Horního hradu stojí dodnes pouze kamenná hláska Jakobínka a další přestavěná část patří České poště. První písemné zmínky jsou z roku 1250, z dob vlády Přemyslovce Václava I.. Hrad založili Vítkovci, městečko v podhradí v roce 1262 Vok z Rožmberka, a když roku 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců hrad se dostal do rukou Rožmberků, pánů pětilisté červené růže. Červená růže na bílém (či stříbrném) poli připadla panu Vokovi z Rožmberka.
Dolní Hrad byl postaven ve 30. letech 14. století jako zmenšenina krumlovského zámku a prošel mnoha přestavbami. Nejvíce je na něm patrná éra renesance a anglické novogotiky. Od 19. století, kdy zde žili poslední majitelé zámku, rod Buquovců, byl interiér přeměněn na romantické muzeum, které je dnes přístupné veřejnosti. Najdeme zde sbírky zbraní, obrazů, nábytku, ale i porcelánu a skla. Na hradě si můžete zvolit ze dvou prohlídkových tras. My jsme prošli obě trasy, jak první patro, kde se lze seznámit s prostředím posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka ale i se slavným rodem Buquoy, který měl hrad v rukou od roku 1620 do konce druhé světové války. Interiéry jsou upraveny též do romantické gotiky. Již ve vstupní hale zaujme krásně zdobené dřevěné schodiště a tzv. Křižácká galerie (portréty pouze fiktivních vůdců křižáckých výprav). Se sbírky obrazů zaujmou jména jako K.Škréta, J.Kupecký, N. Grunda.
Bílá paní z Rožmberka
V hradě visí mnoho portrétů, z nichž nejznámější je paní Perchta z Rožmberka, známá pod přezdívkou Bílá Paní. Na obraze má skutečně pleť bílou jak alabastr, bílé zdobené šaty a šňůru bílých perel kolem krku a je o ní známo, že žila v nešťastném manželství. Z období let 1449 až 1470 se zachovalo jejích 32 dopisů otci a bratrům, v jak nešťastném vztahu s manželem Janem z Lichtenštejna žije. Zemřela roku 1476 a od 17. století je ztotožňována s Bílou paní rožmberskou, která se zjevuje na rožmberských sídlech.
V pověstech je Bílá paní duchem zemřelé ženy, která se zjevuje v nebezpečí. Na druhém patře, druhá trasa prohlídek, ukazuje soukromí šlechtického rodu Buquoy v polovině 19. století. Pokoje vznikaly v době, kdy Jiří Jan Jindřich Buguoy budoval rodové muzeum. Nedávno prošla jídelna, salón, herna i pracovna a rytířský sál nákladnou rekonstrukcí. V rámci prohlídkové trasy soukromé pokoje je možné vyjít téměř dvě stě schodů na vyhlídkovou Anglickou věž.
V podzemním sklepení je katovna, kde průvodce ukazuje mučicí nástroje. Pro ženy například pás cudnosti, pro muže koník, na jehož ostrou hranu si trestaní muži museli sedat. Většinou jde o repliky původních modelů.
Z terasy před hradem je shora krásný pohled na Vltavu a most, vodáky v ní, a na Kostel Panny Marie na náměstí. Jde o velmi cennou gotickou stavbu, postavenou roku 1271, která byla do dnešní podoby přestavěna v 15. století. Oltář kostela je raně barokní. Fara je také pozdně gotická stavba z 15. století, i když byla později částečně barokizována.
Další starobylou stavbou, jejíž jádro pochází dokonce z 15. století, je Radnice- čp. 74. Dostavěna byla ve století 19. Na náměstí stojí kašna a socha svatého Jana Nepomuckého. Historické jádro města bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou.
Na Vltavu přes Rožmberk
Město je další perlou na Vltavě. Vltava je v těchto místech střediskem v Čechách oblíbeného vodáctví, proto se i právě tady a v okolí natáčela v roce 2006 komedie: Rafťáci. V letní sezoně se nejvíce vodáků plaví na vltavském úseku přibližně od Vyššího Brodu k Českému Krumlovu.
Láká Vás jízda na voru po řece Vltavě, ochutnávka piva
v místním pivovaru nebo noční toulání městečkem protkaném
hospůdkami s kulinářskými specialitami? Chcete, se navrátit do
starých časů, do města, kde se od 19. století krom zrušení městských
hradeb a bran nezměnilo téměř nic a město si zachovalo svou historickou
podobu?
Český Krumlov – perla na Vltavě
Ano, jako drahocenná perla je město Český Krumlov uloženo v kotlině obehnané masívem Blanského lesa na severu a zvlněným terénem šumavského předhůří na jihu a západě.
Láká Vás jízda na voru po řece Vltavě, ochutnávka piva v místním pivovaru nebo noční toulání městečkem protkaném hospůdkami s kulinářskými specialitami? Chcete, se navrátit do starých časů, do města, kde se od 19. století krom zrušení městských hradeb a bran nezměnilo téměř nic a město si zachovalo svou historickou podobu?
Prastaré křivolaké uličky v kopcovité krajině, kouzelná zákoutí v meandru řeky Vltavy, plno malých hospůdek a kavárniček s výhledem na řeku a na překrásné malebné město, které bylo úzce propojeno s pány z Rožmberka (1302–1602) a bylo jejich sídelním městem. Chcete vidět město, ve kterém se prolíná podoba italské renesance s podobou barokní, ve které bylo postaveno např. barokní divadlo, mimochodem nejstarší barokní divadlo na světě a přebudována zámecká zahrada?
Pak navštivte město kulturního dědictví, které je od roku 1992 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, s třemi sty památkově chráněnými objekty v jeho historickém centru a s druhým největším hradním a zámeckým komplexem v České republice. Můžete sem zajet v době pěti hudebních festivalů, nebo divadelního festivalu, a když tu budete v mezidobí, můžete navštívit třeba WAX muzeum nebo Art Centrum nebo Internacional Art Gallery, či čtyři další galerie, nebo sedm dalších místních muzeí.
Všechny křivolaké uličky jsou vyzdobeny nesčetnými krámky s uměleckými předměty. Prohlédnutím starých měšťanských domů, krásně opravených, se přenesete do atmosféry dnů dávno minulých, najíst se můžete v některé ze středověkých krčem. A kdo má chuť vydat se na putování časem do dávných dob slávy tohoto města, navštivte Hradní muzeum, kde uvidíte život pánů z Krumlova, Rožmberků a jiných významných šlechticů, kteří kdysi sídlili v Českém Krumlově a podíleli se na jeho životě. Jsou tu vystaveny exponáty ze zámeckých depozitářů. Když budete unaveni, můžete v klidu spočinout a v přítmí se posadit u kinematografu, kde jsou pouštěny filmy z počátku 20. století. Po zdech na schodišti je spousta dobových fotografií. Když naberete síly, je možné vyšplhat na Zámeckou věž, která skýtá úchvatné výhledy z 360 stupňů na město a řeku. Z výšky tak vidíte monumentální komplex hradu a zámku Český Krumlov, který je situován na protáhlém vysokém skalním ostrohu, který z jihu obtéká řeka Vltava a na severní straně potok Polečnice. Uvidíte odtud čtyřicet budov a palácových stavení, které jsou soustředěny kolem pěti zámeckých nádvoří. Za nimi leží sedm hektarů zámecké zahrady. Hrad a zámek byl vystavěn nad městem, které je složeno z domů, reprezentujících renesanční a barokní měšťanskou architekturu.
Ze Zámecké věže je dobře vidět kostel svatého Víta. Po prohlídce zámku můžete navštívit zámecké barokní divadlo, které najdete na pátém nádvoří zámku za hradním příkopem. Můžete projít po tzv. Plášťovém mostě s krytou spojovací chodbou. Tento most překlenuje hradní příkop na západní straně Horního hradu a jeho stavba stojí na kamenných pilířích s oblouky.
Cestou napravo se odtud můžete vydat do zámecké zahrady, která se také nazývá letní jízdárna. Dříve sloužila jako prostor pro letní výcvik koní a jezdců. Krásný výhled na pěstěnou zahradu, trsy růží a monumentální stromy je od barokní fontány. Odtud můžete jít nahoru nad fontánu podívat se na Otáčivé hlediště – reprezentanta přírodního plenérového divadla, jehož provozovatelem je Jihočeské divadlo. Na divadelní produkci před otáčivým hledištěm se podílí činohra, opera, balet a loutkohra.
Po té můžete dojít až na konec zahrady k jezírku. Ze zahrady jsme odcházeli branou ke starému městu, kde byl méně známý pohled na město. Přes čtvrť Plešivec jsme sešli po schodech k mostu, odtud jsme popošli doleva po Rybářské ulici a vyfotili kostel sv. Víta, most Na Plášti a zámeckou věž.
Na Český Krumlov je jeden den málo a atmosféra „zapomenutých časů“ stejně jako vysoká kultura dnešního města Vás brzy přivedou zpátky. Město je velmi lehké si zamilovat. Malebná krajina kolem Vltavy na Českokrumlovsku nabízí také úžasné zážitky z jednodenního nebo vícedenního cestování na raftu či kánoi.
Do Malého Tibetu je možné vyrazit pomáhat jako dobrovolník vyučovat
děti, pomoci na stavbě, realizovat libovolný vzdělávací projekt nebo
rozvíjet dovednosti školního vedení. Nejvíce dobrovolníků jezdí pomáhat
v průběhu léta. Různé dobrovolnické pozice jsou však vypsány po
celý rok.
Organizace Brontosauři v Himálajích hledá zájemce, kteří chtějí odjet pomáhat do Malého Tibetu. Zájemci mohou jako dobrovolníci vyučovat děti nebo pomoci na stavbě, absolvovat Benefiční kurz buddhismu nebo sportovní Benefiční himálajskou výzvu. Za jejich pomoc jim může poděkovat sám 14. Dalajláma, s kterým jsou každoročně pořádány audience. Účastníci dobročinných cest mohou svou účastí vyjádřit postoj k nedávnému odklonu Česka od otázek lidských práv a odkazu Václava Havla.
„Cítím jako svou povinnost usilovat o přežití odkazu Václava Havla. Jsem rád, že mi v tom pomáháte svou nezištnou pomocí dětem z Malého Tibetu“ sdělil Jeho Svatost 14. Dalajláma skupině Čechů, která pomáhala s organizací Brontosauři v Himálajích v průběhu července 2012. „Jsem rád, že díky vzájemné pomoci si udržujeme naše přátelské vazby“ Dalajláma následně dodal.
Organizace Brontosauři v Himálajích podporuje v rozvoji školu ve vesnici Mulbekh (Malý Tibet, sev. Indie) a je jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt spolufinancuje 14. Dalajláma. Za Dalajlámovu podporu předal v listopadu 2011 Václav Havel Dalajlámovi poděkování. Brontosauři v Himálajích jsou pobočným spolkem Hnutí Brontosaurus a v Malém Tibetu usilují o podporu vzdělávání, rozvoj vztahu ke kulturním tradicím a ekologii.
Do Malého Tibetu je možné vyrazit pomáhat jako dobrovolník vyučovat děti, pomoci na stavbě, realizovat libovolný vzdělávací projekt nebo rozvíjet dovednosti školního vedení. Nejvíce dobrovolníků jezdí pomáhat v průběhu léta. Různé dobrovolnické pozice jsou však vypsány po celý rok.
Benefiční kurz buddhismu je 14 denní cesta v rámci, které je možné se během pěti dnů naučit meditační techniky a význam buddhistické filozofie. Kurz probíhá v malebném klášteře v odlehlé vesnici Mulbekh zcela výjimečně. Absolvováním kurzu se totiž podpoří tamní škola.
Tamní školu je možné podpořit také v rámci Benefiční Himálajské výzvy. Jedná se o 14 denní sportovní cestu do Malého Tibetu, na které je možné objevit kulturní krásy Malého Tibetu, vyrazit na motorce k ledovcovému jezeru, sjet na raftu řeku Indus, zameditovat si ve svaté jeskyni, zdolat horu Stok Kangri vysokou 6200 m n. m. a navštívit podpořenou školu.
Od roku 2008 pomáhalo v Malém Tibetu díky Brontosaurům v Himalájích přibližně 150 Čechů. Z mediálně známých osob absolvovali cestu David Kraus nebo Světlana Nálepková. Společně s rodinou vyrazili manželé Ivana Jirešová a Viktor Dyk s osmiletou dcerou Sofií nebo manželé Martin Bursík a Kateřina Jacques s tříletou dcerou Noemi.
Účastníci dobročinných cest mohou svou pomocí vyjádřit nesouhlas s odklonem české politiky od otázek lidských práv a odkazu Václava Havla. Cesta za pomocí do Malého Tibetu je činem, který ukáže že čechům za vztazích s lidmi s tibetským etnikem záleží, protože ještě nedávno jsme měli stejný osud. Účastníci svou pomocí mohou jednak ovlivnit životy lidí z vesnice Mulbekh, ale zároveň přispějejí k přežití odkazu přátelství 14. Dalajlámy a Václava Havla, které ovlivnilo životy lidí na celém světě.
Škola Spring Dales Public School byla založena 1992 obyvateli vesnice Mulbekhu, kteří chtěli zajistit vlastním dětem kvalitní vzdělání v blízkosti jejich domova. V roce 2008 nastoupil do školy ředitel Tsewang Norboo s vizí vdechnou škole nový život. Vytvořil obsáhlý rozvojový plán pro období 2011–2021, který zlepší kvalitu vzdělávání a navýší kapacitu školy na 350 dětí.
Ředitel Norboo chce, aby děti byly vyučovány moderními vyučovacími metodami podle učení 14. Dalajlámy, aby nové školní budovy byly postaveny tradičními stavebními technikami, aby nový školní kampus byl energeticky závislý pouze na sluneční energii a aby škola byla vzdělávací centrem pro všechny obyvatele vesnice Mulbekh. Doposud se na rozvoj školy podařilo získat přibližně 9 milionu Kč. K rozvoji školy organizace Brontosauři v Himálajích poskytuje finanční prostředky, zajišťuje asistenci odborníků při plánování a realizaci rozvoje a pomoc od dobrovolníků.
14. Dalajláma navštívil školu Spring Dales Public School poprvé v létě 2010 na základě žádosti tamních obyvatel. Návštěva školy se mu líbila a tak následně se na základě na audience v červenci 2011 v indické Dharamsale rozhodl pravidelně finančně podporovat rozvoj tamní školy (doposud přispěl 3,4 mil Kč). Na podzim roku 2011 předal Václav Havel poděkování 14. Dalajlámovi za jeho rozhodnutí podporovat školu v Mulbekhu. A od roku 2012 se 14. Dalajláma každé léto setkává se zástupci organizace Brontosauři v Himálajích k diskuzi a potěšení se nad společným dílem. V průběhu roku 2015 je naplánována Dalajlámova návštěva ve vesnici Mulbekh, při které slavnostně otevře nový školní internát a třídy.
K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty,
sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky,
pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo
zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je
v čase vánočním léto v plném proudu?
K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty, sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky, pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je v čase vánočním léto v plném proudu?
22. 12. 2012 – Hurá na hory!
Slézám z rozviklaného žebříku a liji do sebe litr vody, je vedro jako na Sahaře. Poslední hodinka v práci je za námi a začíná týdenní dovolená. První po dvou měsících dřiny na jablečných sadech. Mizíme odsud dřív, než si to šéfové rozmyslí a vymodlené volno o pár dnů zkrátí. Dva měsíce na Novém Zélandu a ještě jsme pořádně nevyrazili do hor, to je ostuda. Balíme pár nezbytností a hurá na stopa směr národní park Nelson Lakes.
Stopování na Zélandu je hračka, pokud je na silnici alespoň minimální provoz. Dnes je rušno, valí kolem nás jeden vůz za druhým, jenže všechny špatným směrem. Proč se všichni Kiwáci rozhodli slavit Vánoce v Motuece? Propadáme zoufalství neb vidina romantického večera u jezera Rotoiti se pomalu ale jistě rozplývá. Jedno z protijedoucích aut najednou brzdí, vyskakuje mladík v červené čapce s bambulí a podává nám dva studené lahváče. Prý abychom se na té silnici neupekli, když jsou ty Vánoce za dveřmi… Miluji Zéland. Nálada se zlepšuje a i ta správná vozidla nakonec přijíždí a přemístí natěšené výletníky do hor. Za svitu měsíce vyrážíme k první chatě, jsme vysoko nad jezerem, nikde nikdo, jen hvězdnatá jižní obloha. Vánoce začínají.
Národní park Nelson Lakes tvoří dvě obrovská ledovcová jezera Rotoity a Rotoroa, nad nimi se tyčí hory přesahující 2000 m a v jejich srdci se skrývá nespočet menších jezírek. Vybíráme populární hřebenovku Robert Ridge k Angelus Hut. Jsme tu sami, lidé tam dole pod námi rozpalují zahradní gril, chystají sváteční dobroty, pořizují poslední dárky a spěchají ke svým blízkým. Ti moji jsou víc jak 17 000 kilometrů daleko. Večer jim pošlu alespoň pozdrav po hvězdách.
Štědrý den v kopcích Nového Zélandu
Je další horký slunečný den, dokonce i tady nahoře se teploty šplhají vysoko nad dvacet stupňů. Jakou radost udělá malé sněhové pole. Koulovačka, sněhulák a zmrzlé prsty, skoro jako doma. Po posledním stoupání slavnostně vytahuji krabičku s cukrovím a lahev slivovice – vánoční pozdrav z Valašska, díky Ježíšku, panáčku. Večer se blíží a my stále nejsme u konce. Zase jsme si ukousli trochu větší sousto a dvoudenní trek spojili do jednoho. Jenže kdo by v tak krásných horách odolal? K chatě, která má být dnešním nočním útočištěm, se doslova plazíme. Je to miniaturní domeček, kde se tak tak vejdou dva poutníci, naštěstí prázdný. Kdo by se taky na Štědrý Večer motal po kopcích?
Na zélandských horách je nocování jedna velká radost. Stojí tu téměř tisícovka volně přístupných chat nejrůznějších velikostí od malých budek pro jednoho a půl nocležníka po padesáti lůžkové haciendy. Některé jsou zbrusu nové či postavené před pár lety, některé mají ve zdech zapsanou stoletou historii. Uvnitř je obvykle několik matrací, stolek, kniha hostů a někdy i kamínka nebo plynový vařič. Venku stojí nádrž s filtrovanou dešťovou vodou. Síť chat je zvlášť na jižním ostrově tak hustá, že lze bez problémů naplánovat výlety doslova od chaty k chatě. Rychle sundáváme batohy a zabydlujeme se v naší dnešní útulně. Rázem jsme tu jako doma. Blíží se čas štědrovečerní večeře. Kapřík to nebude, ale tuňák z plechovky je taky dobrý a pár kousků cukroví a Ježíšek panáček do jedné i do druhé nohy udělá za odcházejícím dnem sladkou tečku. Únava se rozlévá po celém těle, tak tak vydržím do setmění podívat se na hvězdy a poslat po nich vánoční pozdrav do zasněžené valašské chalupy.
Národní park Nelson Lakes
Národní park Nelson Lakes byl založen již v roce 1956 k ochraně více jak sto tisíc hektarů bukových lesů, ledovcových jezer, skalnatých hor a čistých pramenů. Žije zde Nestor Kea – jediný horský papoušek na světě. Populární turistická oblast nabízí širokou škálu treků od jednoduchých procházek kolem velkých jezer Rotoiti a Rotoroa, přes jednodenní horské výlety až po náročné několikadenní treky přes skalnaté hřebeny a divoká údolí řek.
Na území národního parku leží 18 chat spravovaných DOC (ministerstvo životního prostředí a turismu). Nejoblíbenějšími treky jsou Travers Sabine Circuit a Robert Ridge. Nelson Lakes nabízí výborné podmínky pro horolezce a v zimním období také pro lyžaře.
V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
Prokleté hory ************* Thethi se nachází v údolí horského masivu s poetickým jménem – „Prokletije“:http://www.mundo.cz/cerna-hora/prokletije. Pro vesničany hory patrně prokletím byly. Vysoké, ostré, strmé a nepropustné skály paralyzovaly většinu možností na obchod a ekonomický vzrůst v regionu, který až teď zažívá boom, a to díky turismu. Milovníci hor překonávají mizerné cesty, aby se dostali do údolí, kde se na první pohled zastavil čas. Starý způsob života, domy se střechami ze slámy a nepřítomnost nočního osvětlení lákají cestovatele. V době, kdy jsme Thethi navštívili my, stálo ve vesnici několik rodinných hotelů, penzionů a kempů, které vítaly cestovatele hlavně z Evropy. Nová silnice do ztraceného údolí přiláká desítky dalších, kteří místnímu obyvatelstvu snad přinesou lepší životní podmínky. My jsme sem ale přijeli právě za „divočinou“, kterou ještě „dovolená v Albánii“:http://www.mundo.cz/zajezd/albanie nabízí. Auto jsme nechali v poslední vesnici, do které vedla cesta, a rozhodli jsme se čekat na autobus do údolí, který se nikdy neukázal. Na albánskou veřejnou dopravu se spoléhat nedá. A albánští řidiči vás vyděsí k smrti. Kde by český řidič v serpentýnkách nad propastmi nejel více než desítkou, oni se navzájem hecují a smějí se, když zadní kolo podklouzne a shodí do hlubiny několik šutrů. Mezitím se stopaři, kteří sedí na korbě a křečovitě se drží všeho, co je přimontované, tiše se modlí a přemítají, jestli neměli jít pěšky. Z Thethi vede několik cest. Ta nejoblíbenější vás povede proti proudu řeky, přímo do horského masivu a pak dál pod nejvyšší horu pohoří, Jezerce. Stoupání je to pořádné, a když je opravdové horko, prameny po cestě jsou vyschlé. Jediným zdrojem vody se tedy můžou stát napajedla pro kozy, jejichž voda nechutná a ani nevoní nejlépe. Je tedy nejlepší si nést svoje tři litry na zádech aspoň do chvíle, než člověk dorazí k jezerům.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.
