Vítání jara v Průhonicích

I když to podle záplav sněhu tak nevypadá, přišel po letošní zimě-nezimě první jarní den. Jedním z míst, která na jaře přímo lákají k návštěvě plné barev a vůní je zámecký park v Průhonicích.


Venku to během pár slunečných dní vypadá jako na jaře. Ale na to pravé jaro si každý rok počkám a vstřebám ho plnou silou vůní až v dubnu a to v Dendrologické zahradě v Průhonicích. Tam se totiž několik let po sobě koná Výstava tulipánů a jarních cibulovin, převážně narcisů. Dokud to člověk nespatří na vlastní oči ani obvykle netuší jaké nespočetné množství druhů jich vlastně existuje a dokud to sám neucítí tak mohutně jakoby se vznášel samovolně v éteru, neví jaké množství vůní je zde možné najednou zachytit a prožít! A jaké množství barev se vejde na paletu jara! A právě tady máte možnost tohle všechno zažít najednou! Pocítit absolutní pocit harmonie! Minulé ročníky mám úspěšně za sebou, tak bych Vás ráda provedla místy, kde se konaly a na fotkách Vás trochu nalákala na možnost shlédnutí té letošní výstavy.

Nejdříve ale něco o místě. Průhonice najdete jihovýchodně od Prahy. Díky tomu, že se zde v posledních letech hodně staví brzy s ní budou takřka sousedit. Již zdálky si všimnete zámku s vysokou úzkou věží, který je místní dominantou. Pro veřejnost je uzavřený, přístupná je v něm pouze stálá expozice o hraběti Silva Taroucovi, historii zámku i parku. Zámek byl v minulosti několikrát přestavěn. Z původní románské opevněné tvrze ze 12. století se ve středověku stal gotický hrádek a v 16. století dostal podobu renesančního zámku. Po roce 1800 jej koupil hrabě Nepomuk Nostitz-Rhineck a ten jej nechal klasicistně přestavět. Poslední úpravy na něm nechal provést po roce 1889 hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca architektem Stibralem ve stylu české novorenesance. O sochařskou výzdobu se postaral Celda Klouček, malířské části výzdoby zámku se ujal Hanuš Schwaiger a tak vypadá zámek dodnes. Na malém nádvoří před ním je imitace kašny z Malého náměstí v Praze a v ní je každoročně vidět množství rybek. Úplně nejstarší památkou v parku je románský kostel Narození Panny Marie, vysvěcený již v roce 1187 biskupem Jindřichem Břetislavem. Dodnes se uvnitř kostelíka dochovaly gotické nástěnné malby z první poloviny 14.století.


Výstava tulipánů a narcisů v letošním roce proběhne v Dendrologické zahradě průhonického parku od 11. do 29.4.2007. Bude otevřená vždy od úterka do neděle od 9,00 do 18,00 hodin.

K zámku přiléhá rozsáhlý zámecký park, který mnozí z vás možná znají z řady českých pohádek. Park založil už v roce 1885 hrabě Arnošt Emanuel Silva – Tarouca, kterému se podařilo zrealizovat své představy do puntíku. Trvalo to léta. Od roku 1885 až do jeho smrti roku 1936. Snažení jeho následovníků trvá dodnes. Pozemky, které byly průběžně vykupovány tvoří dnes rozlohu 240 ha a jsou považovány za jeden z největších přírodně krajinářských parků Evropy. V současné době je park ve správě Botanického ústavu AV ČR. Park je rozdělen silnicí na vlastní park přiléhající k zámku a Oboru, dendrologickou zahradu, kde se každoročně koná výše jmenovaná výstava. Osou parku umístěného v členitém údolí je meandrující říčka Botič, na které jsou vybudované jezy a přepady a uměle rozšířené plochy 3 rybníků. Při romantické procházce se můžete toulat jak lesem s původním porostem míchaným s cizokrajnými dřevinami, tak volnými rozlehlými loukami. Na skále nad Botičem je Alpinum. Je zde vysazeno okolo 1500 druhů a kultivarů dřevin a 600 druhů a kultivarů trvalek. Nejvíce je ale průhonický park proslulý svými zhruba 8000 kusy Rhododendronů, kvůli kterým ho každoročně v květnu navštíví množství lidí milujících jaro a rozkvetlé keře plné vůní. Těm, kteří se nemohou dočkat pestrých jarních květů a rádi se procházejí mezi koberci tulipánů a narcisů, milují harmonii vůní a barev doporučuji dubnovou výstavu. Jistě oceníte cit, se kterým byla původní zemědělská krajina během let přetvořena na doslova umělecký skvost, plný průhledů a výhledů na zámek i na rybníky a oceníte 40 kilometrů dodnes zachovaných a udržovaných cest, které kdysi nechal vybudovat hrabě Silva – Tarouca. To, že park poskytuje množství příležitostí fotografům, snad není třeba zdůrazňovat. Obě části parku jsou vhodné k romantickým procházkám po celý rok, ale prožít alespoň jeden jediný jarní den v těchto místech je nenahraditelný zážitek.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.cz

Soutěž Scoutdoor: Autostopem přes Bulharsko

Druhý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíce strachu“.

Že je Bulharsko zvláštní země, to potvrdí asi každý, kdo tam byl, nebo minimálně, kdo o tomto státě něco četl či slyšel. A právě nic se však nevyrovná vlastní zkušenosti.


V Bulharsku je naše parta, skládající se ze 7 členů, již více než 14 dní, za sebou máme trek v pohoří Rila (s dobytím nejvyšší hory Bulharska – Musaly) a rovněž pochod přes pohoří Pirin (dobyta 2. nejvyšší hora Bulharska – Vichren). Z vnitrozemské hornaté krajiny pak odjíždíme vlakem přes celé Bulharsko k Černému moři, kde hodláme strávit celý týden.

Pro mě a Honzu bylo však moře tak trochu utrpením, několik dní se jenom válet a jíst prostě není nic pro nás, jsme děti dobrodružství a adrenalinu, a proto se po pár dnech pobytu u moře rozhodujeme, že odjíždíme – pojedeme cestu, kterou jsme přijeli vlakem, zpět (tzn. +- 420 km Bulharskem) autostopem a na zbytek party počkáme v hlavním městě – v Sofii -, dokud nám jede za několik dní autobus zpátky do naší rodné vlasti. Návrh prošel, ostatní konstatovali, že nám nemůžou řídit životy a ať si děláme, co chceme. Nás už však nic nepřesvědčí, balíme si věci, některé odevzdáváme, jiné nabíráme a hlavně – bereme karton na cedule pro řidiče a lihovou fixu, kterou jsme za draho koupili v jednom obchodě. Loučíme se a odjíždíme ze slunného pobřeží Černého moře, v kapse máme poslední peníze, které si šetříme na vlak, kdyby se něco nepovedlo a museli jsme do Sofie dojet narychlo.

Procházíme kousek přímořským městečkem, stavíme se na příhodné místo a začínáme stopovat. Naším prvním záchytným bodem je velkoměsto Burgas. Po půl hodince stopování nás bere mladý kluk svým novým Nisanem. Pro jistotu mu nefunguje tachometr, takže se nedozvíme, jak rychle jel. Bylo však vidět, že auto neřídí poprvé, a tak jsme byli podělaní jenom trochu. Když udělal ze dvou jízdních pruhů tři a projížděl mezi dvěma autobusy, tak jsem opravdu chtěl vystoupit, ale cesta naštěstí trvala jenom asi 10 minut (=20 km). Šťastni vystupujeme v Burgasu na benzínce, máváme mu, děkujeme a pokračujeme na výpadovku do Sofie (cedule ukazuje už jenom 397 km). Otáčíme náš karton, tvoříme ceduli s nápisem COФЯ (čti SOFIJA) a stopujeme kousek za benzínkou dál.

Sluníčko je dost silné a navíc za 2 hodiny nezastavilo ani jedno auto. Honza odchází poprosit na benzínku a po chvíli na mě mává, že nás někdo vezme. Super! Pán dokonce umí česky (studoval češtinu) a má auto s klimatizací, ve kterém je nám po chvíli dokonce zima. Bohužel nás bere jenom 10 km na další benzínku. Děkujeme, on nám ještě dává rady a píše na papír něco pro Bulhary, aby pochopili situaci, protože přeci jenom naše azbuka není tak dobrá. Loučíme se.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Je zhruba 14,00 a dáváme oběd (rychlý oběd..). Začínám stopovat a ani nestihneme vytáhnout ceduli s nápisem a zastavuje nám mladý pán s bílým starým Oplem. První borec, který mluví anglicky, takže je domluva úplně v pohodě. Chceme jet aspoň do Ajtosu (další záchytné město na trase Černé moře – Sofie), ale raději mu ukazujeme plán naší cesty a když dochází na konec seznamu, kde je napsaná Sofie, říká, že se tam teď vrací, ba dokonce, že tam bydlí! Asi 3× se ho ptáme pro ujištění, ale odpověď byla vždy stejná – YES! S Honzou si plácneme, nastupujeme do auta a těšíme se na 5 hodinovou jízdu. Cestou se bavíme úplně o všem – zjišťuji, že zná fotbalový tým Levskij Sofia, který letos postoupil do Ligy Mistrů a navíc dělá bookmakera a podobné funkce. Docela si rozumíme a pořád je o čem se bavit, on mi navíc děkuje, že aspoň neusne a těch několik strašných hodin v autě se nenudí.

Projíždíme Ajtos, míříme na Starou Zagoru a navazujeme na dálnici přes Plovdiv a směr Sofia. Cestou stavíme na kávě, pán už pro nás není „Ten pán, co nám zastavil auto“, ale už je to prostě Georg, náš přítel. Naše společnost ho očividně baví. Pořád se bavíme a bavíme, a tak cesta utíká.


Čím blíže jsme však Sofii, tím horší je počasí. Cestou si také všímám dodržování pravidel na silnici – nikdo nebliká, nedodržuje rychlost, směr jízdy apod. Značení je také super – např.: značka červený trojúhelník s krávou ve znaku, která je náhle v rozdělovacím trávníku mezi dálnicemi může opravdu leckoho zmást. Pár kilometrů před hlavním městem začalo slušně pršet, ale po několika hodinách vydatné jízdy v autě je studený vzduch velice příjemný. Máme 19,00 a my vysedáme KDESI v Sofii. Georg, nám píše na kus papíru, který mám náhodou u sebe, linkové autobusy, kterými se dostaneme k hlavnímu vlakovému nádraží, kde už to s Honzou známe skoro jako vlastní boty. Dostávám od něho také mejl na důkaz přátelství, podáváme si ruku a bílý Opel mizí kdesi mezi paneláky a my jsme opět sami se sebou. Po chvíli stání na dešti nám je pěkná zima, a tak se na zastávce MHD převlékáme do suchých věcí (a hlavně teplých! – rozuměj: z kraťasů od moře do kalhot do města) a jakýsi bar naproti nám nám velí jasně: u piva toho vyřešíme nejvíce.

Ujet přes 400 km autostopem není asi zase tak zvláštní, pokud tuto trasu nezvládne člověk skoro naráz a za 6 hodin. Inu, dobrodružství to bylo, nevěděli jsme, do čeho jdeme, koho potkáme v této zvláštní zemi, jak to vůbec dopadne, ale byli jsme odhodláni podat stoprocentní výkon – povedlo se, a to dokonce tak, že jsme byli o 2 dny rychlejší, než jsme čekali (i když to pak byly dva dny utrpení a čekání..). Jak tak o tom zpětně přemýšlím, byl to jeden ze způsobů dopravy v mém životě, který mi nahnal nejvíce strachu, ale zároveň mi přinesl hodně radosti a spokojenosti, že se zase něco povedlo a dobře dopadlo…

Soutěž Scoutdoor: Červnová sněháňka v Krkonoších

První článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.
Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je na
téma „Sníh, tichý nepřítel“.

Červnová sněháňka v Krkonoších

(Jak mě na Medarda převezlo počasí)

Je 8. června 2005 a já vstávám poměrně brzo ráno. Nedávno v televizi hlásali, že v Krkonoších cestu na Luční boudu lemují několikametrové závěje sněhu. A já to rozhodně musím vidět na vlastní oči. Nedávno jsem si koupil nové trekové botičky, takže to bude i bezva příležitost, jak si je otestovat.


Autobusy mě dovezly až do Pece pod Sněžkou. Vítá mě tady zamračená nevlídná obloha. Vypadá to, že dneska asi svítit slunko nebude, což je teda škoda. Pomalu vycházím do kopce, směrem na Výrovku. Před budkou Krnapu stojí zajímavá rolba, neodolám a okukuji ji. Koukám, koukám a on mě pozoruje krnapáckej dědeček. Dává se se mnou do řeči. Díví se, že v tomhle počasí vůbec někam jdu. Chvíli tlacháme o ničem a zas stoupám do vršku.

Začíná pršet, zatím mi to je v celku jedno. Schválně jdu korýtkem u cesty, ve kterém teče voda, abych vyzkoušel botičky, jak moc odolají vodě. V botičkách sucho, asi s nimi budu spokojený. Na sobě mám nepropo bundu i kalhoty, jako bych to hnusné počasí čekal. Prší, výš už drobounce chumelí a pod Výrovkou chumelí a všude je docela dost nového sněhu. To je teda ale ošklivé počasí. To z focení těch metrových závějí sněhu na mapě republiky asi nic nebude. Škoda. Na Výrovku jsem dorazil docela brzo, vypadá to, že bouda je asi ještě zavřená. Přemýšlím, co dál. Čekat se mi nechce, tak to tedy zkusím projít až na Luční. Hned za Výrovkou stojí podél silnice několik zasněžených aut. Jejich majitelé asi také nečekali sníh.


Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem. Zatím tam ale žádný není :-)

Přicházím do míst, kde by měli začínat ty ohromné závěje sněhu, ještě včera skrz ně prý vedla vyfrézovaná silnice, dnes ji však marně hledám. Je zavátá a zafoukaná novým sněhem. Najednou se všude kolem válí hustá mlha, nevidím na krok, nevím, kam vlastně jdu. Mám se vrátit, nemám se vrátit? A hele, lidi, nejsem sám cvok. To potěší! Aha, oni jsou od horský. Prý jestli to tu znám, kam jdu a jestli se nechci náhodou vrátit, abych prý nezabloudil. Nojo, nojo, to jsou řeči. Dyť východní Krkonoše znám jak svý boty. Ti dva mizí v mlze a co já. No, já to tu přeci znám, ale cesta není nějak vidět,… hm, tak se teda vrátím na Výrovku.

V restauraci si popíjím čajíček s rumíčkem, suším se a čekám, kdy se konečně ukáže sluníčko. O jednom čajíčku asi v hospůdce dvě hodiny být nemůžu, tak platím a venku zas přemýšlím, co dál. Proč jsem musel jet na výlet zrovna dneska ?! Když si pospíším, stihnu dřívější bus domů. Ale co doma, no, co vlastně tady v mlze, že jo? Takže hurá dolů. Chvíli jdu pomalu, chvíli zas utíkám a nějak ani nevnímám, že už neprší.


Opět mě zastavuje dědeček krnapáček a zve mě k sobě do budky. Má v ní teplíčko, čajíček (bez rumíčku), a tak si povídáme a povídáme. Po delší době se s ním loučím a mířím pár posledních kroků k busu. Samozřejmě, že mi ujel. Hnal jsem se na něj zbytečně. A jaká to změna na obloze?! Obloha je modrá a slunko svítí. Tady po sněhu ani památky, všude jen krásně kvetoucí zelená travička. Koukám směrem na hřeben. Taky je tam hezky, a jak hezky! Že já slézal dolů. Měl jsem zůstav v hospůdce na Výrovce ještě nějakou dobu a mohl jsem se tam teď slunit v závěji sněhu. Jaká škoda. Potvora počasí, zas mě dostalo. Ale já se tam nahoru vrátím!

Uplynulo deset dní a já jsem zpátky na Výrovce. Dneska se nebrodím korýtkem s vodou, žádná voda v něm totiž není. Neprší, ani nechumelí, zato slunko svítí na plné pecky. Marně hledám sníh, který při mé poslední návštěvě zavál auta zaparkovaná u cesty. Sníh už roztál, auta odjela. Snad tu ale ještě budou o kousek dále ty několikametrové závěje sněhu kolem cesty. Opravdu, jsou tu. Část cesty z Výrovky na Luční je lemována po obou stranách sněhovou hradbou. Takže televize měla pravdu. Užívám si sněhu, snažím se na něj vylézt. A nejsem jediný blázen. Tolik lidí tu je, všichni jsou těmi závějemi uneseni. Prostě senzace.

Jen je škoda, že se mi ten kousek sněhu nepovedlo zdolat na první pokus. Holt i Krkonoše jsou hory, kterým ani Trautenberk neporučí.

Italská trojka: Julské Alpy

Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde… A přišlo!

21. července

Auto jsme nechali v údolí Saisera a vyrazili na Rifugio Grego (1389 m). Stále jsem se necítila dobře. Celý předešlý den jsem ležela. Dále jsme stoupali k bivaku Stuparich (1578 m), kde se mi už udělalo lépe, a vyrazila jsem vpřed nadšená tím, že už jsem zase v horách. Můj návrh na výstup 800 m dlouhou nezajištěnou trojkou Direttogy byl zamítnut. Lehounce rozmrzelá jsem tedy vystartovala „Amálkou“ Via Amalia k vrcholu. Výhledy byly úžasné a tak se moje rozladění velmi rychle rozplynulo v pocitu svobody a radosti z pohybu a hor.

Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde… A přišlo! Traverzovala jsem travnatým úbočím až jsem se dostala na stezku jakoby vykousnutou ve skále. Střežili ji kozorožci.


Stezka zatáčela za roh a tam byl zářez trošku větší a v něm seděl bivak Suringar (2430 m). Krásnější místo na přenocování jsme si vybrat nemohli.


Usadila jsem se na skalním výběžku nad propastí a kolem mě nebyla žádná skála, jen úžasný prostor okolo mě a pode mnou a asi čtyři či pět dalších hřebenů v dáli, jen tmavě modré siluety proti večernímu nebi, kde se v záplavě zlatavých a nachových mraků koupalo rudé zapadající slunce. Pode mnou zakroužil orel královský a poté zmizel v modravé dálce. Připadala jsem si, jako bych také letěla nad krajinou jako on. Na travnatých úbočích dováděly kozorožčí samice s mláďaty.


Večer jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a mně se pak zdály strašidelné sny.

22. července

Jako ranní rozcvičku jsme podnikli výstup na Jôf di Montasio ohrožováni kameny shazovanými krvelačnými kozorožčicemi.


Pak jsme slézali dolů šedesátimetrovým lanovým žebříkem. Houpal se.


Dále jsme šli cestou Sentiero attrezz. Ceria Merlone a potom hřebenovkou s malou odbočkou na mapou nejmenovaný vrchol (když se řekne že tam má být oběd, tak mě nezajímá, že to není po cestě). Zplesnivěl nám chléb, tak jsme poobědvali piškoty se sýrem. Na mapě byla černými tečkami naznačena cesta přímo po hřebeni. Nikdo z ostatních nesdílel mé nadšení pro průzkum této varianty, tak jsem se tam vydala sama. Zpočátku to bylo velmi příjemné a dokonce to vypadalo, že je tam pěšinka. Později jsem zjistila, že ne všechny stezky kudy chodí kozorožci jsou vhodné a bezpečné i pro mě.


Ukázalo se, že postup po hřebeni by byl velmi pomalý a velmi nejistý a pěšinka se již definitivně ztratila, tak jsem se rozhodla sestoupit zpět na cestu.

Šli jsme dále značenou hřebenovkou směrem k Jôf Fuart. Na jednom místě vedla cesta z hřebínku kousek dolů a tam se proti mně najednou vynořil jako duch starý kozorožec, samec s obrovskými rohy, jeho silueta proti obloze vypadala opravdu hrozivě. Podívala jsem se na nebe a tam plul krásný mrak s okraji rozzářenými sluncem a paprsky kolem něj pronikaly dolů, scéna jako z barokních obrazů s anděly a čerty, podívala jsem se zpět na kozorožce…

Mraků na obloze přibývalo a některé začínaly vypadat podezřele. Postupovali jsme dále po hřebeni, zatáhlo se úplně a začaly nás znepokojovat vzdálené zvuky bouře. Ochladilo se a zvedl se vítr. Na obou stranách od hřebene se během chvilky vytvořila hrozivá hradba černých bouřkových mraků. Zrychlili jsme, ale do sedla bylo ještě daleko. Bouře se k nám blížila z obou stran, spadlo pár kapek a ve vzduchu bylo cítit napětí. Všechno ztichlo, setmělo se a jako by se zastavil čas, bylo zvláštní světlo a nic se nehýbalo. Pak přišla bouře. Oblohu na obou stranách od hřebene křižovaly blesky a dunění hromu rezonovalo všude kolem. Konečně jsme dorazili na jedno ze dvou míst hřebene, odkud se dalo sejít dolů. Sestupovala jsem co nejrychleji, litovala jsem, že jsem si sundala úvazek, ale už jsem se nemohla zdržovat jeho oblékáním. Bouřka nebouřka, musela jsem se držet ocelového lana, protože skála byla kluzká jako zrcadlo. V jednom místě se mi noha smekla na kameni, kousek jsem sjela po mokré skále, ale naštěstí se mi podařilo opět se chytit lana. Zastavila jsem se na chvilku, uklidnila se a dál postupovala opatrněji. Ale ani dole jsem neměla ještě vyhráno, čekal mě přechod suťoviště k sedlu Forc. Livinal dell’Orso a z toho jsem neměla vůbec dobrý pocit, jeden malý človíček vyčnívající ze suti… jak jsme křehcí a zranitelní tváří v tvář zuřivosti živlů. Uvědomila jsem si, že mi z batohu trčí hroty teleskopických holí a to mi klidu nepřidalo. Utíkala jsem po cestičce stále dolů, suť vystřídala příjemná tráva. Na hraně údolíčka jsem se zastavila, úplně dole byla nějaká stavení, vypadala lákavě, ale značka k chatě Rifugio Corsi ukazovala směrem k úbočí hory, za kterým se rýsovala temná mračna a křižovaly blesky. Dohodli jsme se, že se sejdeme tam, tak jsem se rozběhla nahoru po úbočí. Po cestě jsem viděla černého mloka. I Janča ho viděla, nejspíš toho stejného. Na chatě bylo samozřejmě narváno, v jediné místnosti nás spalo asi šedesát a ne všichni oplývali ohleduplností. Uvařili jsme si v kuchařově domku – dřevěné kůlničce za chatou.

Měli jsme štěstí, tři další lidé ve Francii ten den takové štěstí neměli…

23. července

Ráno jsme vyrazili do sedla Forc. Mose. Čekal nás sestup cca 1500 výškových metrů. Moje včerejším sprintem zmožená kolena vypovídala službu. Došli jsme zpět na sedlo Livinal dell’Orso a teprve teď jsem si všimla, že ve skalním výklenku je soška Ježíše. Možná nad námi včera držel ochrannou ruku. Sestoupili jsme adrenalinovým suťoviskem (zejména pro ty níže sestupující) a poté krásným údolím, kde se mísila středomořská a horská flóra, kolem nádherných vodopádů a jezírek (i koupání bylo) dolů a k autu.


Náš výlet skončil.

Do Ruska

Vyprávění Přípluva o výletě na Altaj.
„Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce.“

1. kapitola – do Ruska

24.07.2006 Pondělí Sedím v autobuse do Prahy a systematicky se mstím mému spolujezdci. Teda, začal si on. Zcela neomaleně si hodil svůj baťůžek v kufru autobusu na jediné volné místo, kam by se vešel můj totálně narvanej Corazon. Tak jsem to hned vyřešil tím, že jsem mu z toho jeho zavazadla udělal placku. Takže se tam Corazon nakonec stejně vešel. Kdyby spolujezdec tušil, že máme místenky vedle sebe a že si hodlám při jízdě číst noviny, který, když jsou rozložený zabírají obě naše místa, jistě by si onen baťůžek vzal radši s sebou dovnitř. Vydržel se vzpouzet celé tři kilometry cesty, pak radši simuluje spánek.

Do Prahy přijíždím na čas, Roberta nacházím taky hnedle, jenom Karaf, kterej měl dorazit na minutu přesně jak já, tu není. V době mobilních komunikací v podstatě žádnej problém, ale Karaf svůj telefon pro jistotu ztratil. Vsedáme proto na lavičku, ať máme nádraží pod kontrolou.

„Jestli už nečeká v tý hospodě.“ „No jo, ale já jsem zjistil, že nevím, kde to je.“ „Má se tam lízt po schodech dolů.“ „To jsem si právě myslel, že o ní vím, ale pak jsem si uvědomil, že do tý mý se leze po schodech nahoru.“ „Aha, sakra.“

Načež se objevuje Karaf. Po zhlédnutí jeho batohu se loučím s představou, že mu dám půlku stanu. „Ty vole, ono mi to ujelo…“ Vlastně mne to nepřekvapuje, jenom má štěstí, že z Brna mu to jezdí co pět minut. Kdyby mi to ujelo v Třebíči, tak můžu jít maximálně tak na stopa. Po zjištění, že se ještě potáhneme na Václavák pokoupit nějaký věci, Robert sedá na kolo a mizí pryč. A že máme dorazit. Metrem se tedy dopravujeme k obchodu Foto Škoda, kterej prvně nemůžeme najít. Karaf kupuje asi deset filmů, slečna za pultem je z nás poměrně veselá, no ani se jí nedivím.

„A chcete na to pytlík?“ „Ne, to je dobrý, já mu to někam narvu.“ „Prosím tě, nikam mi to nervi a vezmi si ten pytel!“


Slečna prodavačka už ani nemaskuje pobavený úsměv a směje se naprosto veřejně. To je teda konec směny. Lezeme opět do metra, pak do autobusu a jedeme k Robovi do Dubče, což je údajně část Prahy, ale spíš je to vesnice za polem. Což je docela výhra, jakož i to, že tam jezdí městská hromadná doprava. Tam vážíme a přebalujeme batohy, já mám těsně pod dvacet kilo, Karaf těsně pod pětadvacet. Tak vyhazujeme nepotřebný věci, teda kecky, který tu chtěl stejně nechat a ruský slovník, což je docela odvaha, na to, že ani jeden z nás rusky neumí. A jdeme na Sokolovnu na pivo, ať se nám o něco hůř vstává.

25.07.2006 Úterý

Vstává se mi opravdu hrozně, po čtyřech hodinách spánku, žádná sláva. Poměrně rychle opouštíme byt a ranním během se přesouváme k autobusu, kterej nás veze na konečnou, lezeme do metra, který nás veze z konečný na konečnou a přelézáme do autobusu, kterej nás veze zase skoro na konečnou a jsme na Ruzyni. Uf. Ivča nám řekla něco jako zdar a odešla do práce, kterou má odtud asi pět minut pěšky. My jsme se přesunuli na terminál, zabalil jsem si batoh, šoupli jsme to na pás, vykšeftovali letenku za palubní lístek, koupil jsem si předražený kafe z automatu a vyvalujeme se na lavičce před letištěm a čekáme odlet. Po projití všemožnými rentgeny, se dostáváme do letadla. Ač máme vše přes Aeroflot letíme, asi smluvně, s ČSA. Odlétáme na čas, což je pro mne nezvyk, ale je to fajn. Letíme Airbusem A-320-200, mažeme to 800 kilometrů v hodině a naše letová výška je 10 kilometrů. Sedím u okna a protože je toto můj první let, tak si to i užívám. Pak si užívám i to, že po donesení jídla, což je nějaký maso a zmenšenina dvou bramborových knedlíků, to maso dostávám od vegetariána Karafa.

Po jídle dle vzoru vyplňujeme migrační kartičky, což je veliká sranda, prvně ta azbuka a potom letuška, která se nás sevřeným hlasem snaží informovat o zvýšené turbulenci. Takže podle toho vypadá i to vyplnění. A to ještě ty karty nevyšly na všechny, byli jsme poslední, kdo se jich zmocnil. Karaf ještě pro jistotu bere ten vyplňovací vzor.

V Moskvě na letišti, po tom, co konečně nacházíme Karafův batoh, shozenej vedle pásu, to odsejpá taky dobře, na hodinkách přidávám dvě hodiny a venku se hned cpeme do jednoho autobusu, o kterým si myslíme, že by mohl jet na vnitrostátní letiště Šeremetěvo 1. Pro jistotu ještě nastupujeme zadnímu dveřmi, takže neplatíme lístek.

Na místo určení se doopravdy dostáváme a protože máme nějakej čas, jdeme schovat batohy do úschovny a že vyrazíme do města. V úschovně mají taky rentgen. U mýho batohu se ten chlapík, co tam u toho seděl tvářil tak všelijak, u Karafova už úplně koulil oči. Běžím se podívat na monitor a tam modře svítí dva zobáky od technických cepínů.

„To jsou ledoruby, my alpinisti.“

Moc ho to neuklidnilo. Potom, co jsme pojistnou hodnotu snížili na minimum, platíme nějaký ruble a jdeme na autobus 851, co nás odveze na Rečnoj vokzal. Cpeme se však do maršrutky, cíleného to minibusu, a jedeme přímo, v sedě a hned. Sedl jsem si vedle řidiče, ať mám rozhled, což je na zdejších komunikacích spíš za trest. Za třicet rublů. Na nádraží si každej kupujeme dvě jízdy na metro, po patnácti rublech jízdu, a jedeme na Rudé náměstí. Místní metro, to je taky něco. Jsou to ty samý vagóny jako v Praze v osmdesátých letech, jen to jezdí trochu rychleji, tipujeme tak sto, sto dvacet kilometrů v hodině a to už i v zastávce. Protože linek je zde podstatně víc, tak se stává, že nějaký zastávky jsou třeba tři v jednom místě a každá má jinej název. Nicméně se nám daří vystoupit na zastávce Těatrálnaja a po chvíli se dostat k červeným obvodovým zdím Kremlu, které jsou vysoké 5 až 17 metrů, dlouhé přes dva kilometry a posílené dvaceti věžemi. Hlavní vchod tvoří Vykupitelova věž vysoká 81 metrů. Na náměstí stojí za zmínku chrám Vasila Blaženého, dokončený v roce 1559, což je jeden z nejznámějších symbolů Ruska, mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina, což je taková kostka z mramorových kvádrů dokončená v roce 1930, muzeum historie a obchodní dům Gum, zařazený mezi deset nejluxusnějších obchodních domů světa, tak tam ani nejdeme.


Jdeme ale na pivo a metrem se vracíme na Rečnoj vogzal. A že na letiště pojedeme městskou hromadnou dopravou, čili asi čtyřicet let starým autobuse s řidičem, co vypadá jak po opici, nebo ještě spíš v průběhu opice. Cesta busem je taky zážitek, na tříproudé silnici jedeme v šesti pruzích, přednost má větší, což jsme většinou my a bezohlednější, což jsme taky my. Asi v polovině trasy řidič zastavuje v pravým odbočovacím pruhu a mizí v keři. Vrací se po pěti minutách, mokrej a motající se, nasedá a dováží nás na letiště. Tam se po dalším pivu se jdeme odbavit, sundali mi i boty, projeli všechny kapsy a po projití rentgenem jsem si batoh na odbavovací pás nesl sám. Tam to šlo rychle, baba nám oba batohy odbavila na Karafa a jdeme čekat na let. Mezi místní jsme zapadli okamžitě, vypadáme tu jako největší socky. A to jsme na cestě tam.

Potkáváme čtyři Čechy, co nemůžou pochopit, že na Sibiř jedeme jen ve dvou. Takhle samotincí. Po předraženém kafi z automatu nastupujeme do letištního autobusu, kterej nás veze k letadlu, TU-154. Tyto třímotorové letouny Tupolev tvoří páteř flotily většiny ruských aerolinií a přepraví kolem poloviny všech Rusů používajících k přepravě letadlo. Byl projektovány jako protiváha amerického Boeingu 737, mají však schopnost startovat z kratších ranvejí. Jak jsme si poměrně rychle ověřili.

Jsme ve vzduchu asi minutu a už zatáčíme nad Moskvu. V letadle se všechno klepe a prapodivně skřípe. Od roku 1968, kdy poprvé stroj tohoto označení vzlétl, jich už havarovalo minimálně třicet. Což se ani nedivím, když se tak rozhlížím kolem sebe. Odlétáme opět přesně na čas, chvíli před půlnocí, Moskva pod námi nádherně svítí. Letuška demonstrující záchranu při havárii má zjevně trému, takže po tom, když jí někdo na úvod zatleská, přestává demonstrovat a mizí pryč.

„Asi je tu holka na brigádě, dneska poprvé.“ „Mám dojem, že i ten pilot tu je na brigádě. Dneska poprvé.

Na jídlo je kuře s bramborama a ryba s rýží, takže já mám kuře s rybou a Karaf brambory s rýží. Pak ještě nějaký zákusky a usínám. Nalevo od nás je den, napravo noc.

26.07.2006 Středa

Budí mne nějakej hlas z reproduktoru, ale stejně tomu nerozumím, tak znovu usínám. Za chvíli se ozvala rána jak z děla, nějak to s náma celý škublo. Za okýnkem už nejsou mraky, ale nějaký pole, podle pohybů letadla bych se ani nedivil, kdybychom právě dělali novou ornici. Po chvíli zjišťujeme, že jsme sice na ranveji, ta ale vypadá jak dálnice D1 v úseku Devíti Křížů, takže taková skládačka z panelů. To ovšem nemůže cestující odradit od toho, aby tleskali jak trhlí. Asi z radosti, že to přežili.

Vystupujeme přímo na letištní plochu a dav lidí nás vede do odbavovací haly, kde se po čase dokonce dostáváme k našim zavazadlům. Někdo se mi po tom batohu sápe, když kolem něj jede po páse, ale poměrně rychle jsem mu vysvětlil, že by to takhle dál nešlo. Pak mám menší problém babě vysvětlit, že když je jméno Karafiát na dvou batozích a my jsme dva, že to půjde k sobě, moc se jí nechce to chápat, ale nakonec vyhráváme. Lezeme do jedinýho přistavenýho autobusu, kterej se za půl hodiny dává do pohybu a veze nás na autobusový a vlakový nádraží. Lístky si zase nekupujeme. Hodinky přesouvám o další tři hodiny dopředu. Před nádražím se motáme kolem maršrutek a hledáme nějakou do hlavního města Gorno-Altajska, když nás odchytá milice. Nacpali nás po jednom na jejich služebnu, což je plechová budka třikrát tři metry, která se mimochodem vyskytuje na každý druhý křižovatce. Uvnitř je stůl, židle a minimálně tři policajti. Budka je v polovině přepůlena mříží, takzvaným zaklopnikem. Po ukázání dokladů, prohledání kapes a tvrzení, že na co by nám jako byly drogy jsme propuštěni a hned je k nám postaven řidič maršruty. Takže místní milice je mafie stejně jako na Kavkaze.

Maršrutkář chce 400 rublů na hlavu, tak dostává 350 a hned odjíždíme. Ve voze značky Gazel nás sedí třináct. Přejíždíme sibiřský veletok Ob a jedeme po Čujském traktu, což je místní magistrála. Trakt byl vybudován za socialismu jako jediná asfaltová silnice vedoucí do Mongolska a spojuje města na horním Obu s Mongolským Ulánbátarem. Lidé, co při stavbě zemřeli jsou prý pohřbeni přímo pod jejím asfaltem. Tři sta kilometrů zvládáme za tři hodiny. Ručička tachometru klesá zřídkakdy pod hodnotu sto, víceméně jen u policejních gajek, což je něco jak ty jejich plechový budky ve městech. Tady to je po sto kilometrech na silnicích, je to betonovej barák a má to i závoru. Maršrutkáři mají ale stejně s policií dohodu, že se do sebe nebudou vzájemně srát. Výhodný to je pro obě strany, maršrutáři mají klid a vsadil bych se, že policajti zase prachy.

Přes Bijsk projíždíme v plné rychlosti. Vzhledem k tomu, že jsem od pondělí naspal jen sedm hodin a to ještě polovinu v sedě, usínám a všelijak se klátím na spolucestující. Karaf, kterej je na to se svojí znalostí ruštiny přece jen o něco líp než já, takže umí asi o deset slov víc, všem na otázku odkud jsme, odpovídá kam jedeme. Nicméně toto zase chápu já, tak to dávám na pravou míru. Ale jo to sranda.

V Gorno-Altajsku necháváme batohy v úschovně na autobusáku a městským autobusem jedeme hledat OVIR. V Rusku se totiž cizinec musí nejpozději třetí den po příjezdu do oblasti zaregistrovat. Proto jsme v letadle fasovali ty migrační kartičky. V autobuse je zajímavý, že krom řidiče tady sedí ještě děžurná, která má jediný úkol a to prodávat lístky. Parádní job. Po chvilce hledání adresy zjišťujeme, že ji máme špatnou, ale jen o deset popisných čísel. Což tady dělá asi půl kilometru. Nakonec se cpeme na jeden úřad na adrese Komunistyčeskaja 107. V třetím patře dokonce pochopili, co po nich chceme. Nicméně nám ženská oznamuje, že máme pozvání do Barnaulu, kterej není v Altajské republice a že máme smůlu. Ale že můžeme zavolat do Moskvy na centrálu, ať faxnou nové pozvání a nejlepší bude, když to do rána pošlou rovnou do Usť-Koksy, že jim tam na OVIR zavolá a že už budou vědět. Představa telefonování kamsi do Moskvy nás nutí volat Honzovi Odehnalovi do Brna. Což je člověk, přes kterého máme sehnaný zvací dopis a vyřízený víza. Ten sice z nového úkolu, vyřídit to s Moskvou, moc nadšenej není, ale zdá se, že to zvládne.

Jedeme tedy na autobusák, kde chytáme maršrutu do Usť-Koksy. Sedíme v ní asi hodinu, když přijde řidič s tím, že dneska nikam nejede, ať si přesedneme vedle. Tentokrát to je terénní UAZ. Tam sedíme dalších pět hodin, čekáme na poslední dva cestující, jinak se nikam nejede. Jak jinak. Ale zase za cestu platíme pět set padesát rublů na jednoho, což je o stovku míň, než jsme měli platit vedle.

Seznamujeme se s jedním fotografem z Barnaulu co jede na Multinská jezera, jede tam na dva měsíce, táhne čtyřicetikilovej batoh s vycpávkami na ramenech, prý vlastní výroba. A to ještě chce dokupovat produkty. Měsíc bude běhat po lese, pak sejde, dokoupí produkty a měsíc bude běhat po lese. Krmí nás čokoládou s 75% kakaa a nalévá nás nějakým svým domácím čajem, umíchaný to je z převážně z kopřiv a dalších všemožných léčivek a kytek. Borec, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl hned, jak mi ho řekl, fotí pro časopis Krasnodar. Ukazuje nám pár fotek. Na Altaj jede asi po třicáté, z toho byl pětkrát na Multinských jezerech. Byl tu ve všech ročních obdobích. V zimě tu prý není tak hrozně, půl metru sněhu a mínus 35°C. Prostě pohoda.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Nakonec místo jednoho cestujícího přicházejí tři, tak probíhají ještě nějaký přesuny a jedeme. V autě pro jedenáct nás jede čtrnáct a bagáž. Na zadních třech sedadlech sedíme tři, což by šlo, ale máme tu jeden batoh, zrovna ten největší. Já sjíždím na stranu k oknu, Karaf na Rusa. Jedeme okolo Katuně, kde je čas od času vidět raft. V noci opouštíme asfaltový Čujský trakt a pokračujeme po prašné kamenité cestě. Už vím, proč většina dopravních prostředků má popraskaný čelní sklo. Čas od času je na silnici stádo krav, případně koní. Altajská republika vznikla v roce 1992 z Gornoaltajské autonomní oblasti SSSR. Ekonomicky je ale zcela závislá na Rusku. Její velikost lze srovnat s Maďarskem nebo Portugalskem, má 92.902 km2. A je tu pouze nějakých dvě stě tisíc obyvatel.

Dnes obývá oblast Altaje více než sto národností. V Altajské republice to jsou zejména Rusové, Altajci a Kazaši. Kromě jazyka se národnostní pestrost odráží i v tradičním způsobu života včetně charakteru obydlí, oděvu, stravy, umělecké tvorby a osobitých lidových slavností.Více než 90% povrchu republiky tvoří hory. Takže tu jsme správně. Původními obyvateli hor jsou Altajci, přišli sem v dávných dobách ze sousedního Mongolska. Jak je toto napadlo, to nevím, ale asi to je z hovna do kravince. Jestli Mongolsko, nebo Rusko. Definitivně se tedy blížíme k Sibiřskému pohoří Altaj. Tento název pochází z mongolského Altan, čili Zlaté hory. Je to nejvyšší sibiřský masiv táhnoucí se okolo 2000 kilometrů od východu na západ v samém srdci Asie na rozhraní Mongolska (Mongolský Altaj), Číny (Gobi Altaj), Ruska a Kazachstánu. Prudce se zvedá ze západosibiřské roviny a vytváří tak mohutný vlnolam vzdušných proudů směřujících z moře do vnitrozemí. Z čehož mimo jiné vyplývá, že tu každou chvíli prší. Altaj, společně se Sajanským pohořím tvoří severní část středoasijského systému velehor, navazující přes Tian-Šan a Pamír na Himaláje.

Ze Špindlu do Špindlu

Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily…

Čekám na počasí, na horách stále sněží, na Labské je už skoro 3 metry sněhu. Tolik ho v Krkonoších nebylo ani nepamatuju. Na sněžnicích jsem od ledna pilně trénoval, postupně přidával kilometry. Naplánoval jsem si krásnou trasu, kterou znám z léta i z běžek. Ale na sněžnicích je to něco jiného. Cesta začíná na Špindlerovce a pokračuje přes Petrovku a Dívčí kameny na Vysoké kolo, Sněžné jámy a dále na Labskou, Vrbatovu boudu a Kotel. Pak už jen seběhnout (ano, seběhnout, na sněžnicích to nejede) dolu do Špindlu. Celková porce asi 21 km. Teď už jen to počasí… Jsem připraven, bágl sbalený, foťák připravený. Konečně přichází ten správný den, přestává sněžit, zítra bude sluníčko, sice trochu chladněji, na horách hlásí „až“ -15°C. Ale co, ruším schůzky v práci, beru si dovolenou, šéf má pochopení . Večer ještě vše zkontroluju, uvařím 2 litry čaje do termosky a už se nemůžu dočkat…


Ráno vyrážím z Prahy směr Špindl, v 8:30 musím stihnout autobus na Špindlerovku. Dole je -15°, přidávám jednu vrstvu, a už frčím nahoru. Na Špindlerovce to pěkně fouká, teploměr na chatě ukazuje -20. Tak to nám to pěkně začíná. Nikde nikdo, stopy zaváté, se mnou přijeli jen dva policajti, kteří se statečně vydávají na cestu na Petrovku. Tak přidám ještě jednu vrstvu – kamaše, flísku, druhé rukavice , foťák za bundu. Ještě namazat klasickým jelením lojem, ten v sobě nemá žádnou vodu, krásně ochrání před mrazem a větrem.

Připínám sněžnice, za tu chvilku mám ruce jak rampouch. Vyrážím vstříc sluníčku a záplavě sněhu. Courám se chvíli Polskem, chvíli Českem, najednou na mě křičí orgánové, co že to je za turistiku a ať ukážu občanku. To teda hoši moc daleko nedošli…. Samozřejmě, občanka je na parkovišti v autě. Poté, co jsem jim vysvětlil, že jim uteču, kdy budu chtít, se se mnou dali do řeči. Prý by se jim ty prkýnka docela hodily… No nic, pokračuju v cestě, mám lehké zpoždění, první zastávka bude až na Dívčích kamenech. Mrzne opravdu fest, nad Petrovkou docela fučí, ale stoupání mě rozehřeje. Je mi fajn, je krásně, takovou nádheru jsem fakt dlouho v Krkonoších neviděl. U Dívčích kamenů zalezu za šutry a dávám první občerstvení. Nikde v dohledu nikdo není, jsem na hřebenech úplně sám, jen vítr mi dělá kulisu a sem tam křupání sněhu pod nohama. Obloha je krásně čistá, světlo ještě příjemně měkké a stíny dlouhé. Poflakuju se kolem, fotím, co mi přijde pod ruku.

Vyrážím směrem k rozcestí na Martinovkou. Je tam taková budka, tam si dám znovu oraz a trochu toho čaje. Pít se musí – spíš víc než míň. Po cestě je krásně vidět Labský důl, Mužské kameny, při pohledu zpět je už vidět Sněžka a celé Kozí hřbety. Konečně se objevují i sněžné jámy. Od rozcestí nad Martinovkou se po odpočinku dávám mírně doprava na první cíl mé cesty – vrchol Smielec. Odtud je krásný výhled na Sněžné jámy. Pekelně tam fouká. Stativ nemá vůbec cenu vybalovat, tak vše z ruky…. Ale výhledy jsou to překrásné. Po chvíli začínám stoupat na Vysoké kolo (1.508 m.n.m.) – nejvyšší vrchol dnešní cesty. Stoupání opravdu zahřeje, sundávám vrchní rukavice, je fakt teplo…. V poledne jsem na Sněžných jámách, tam se opravdu zdržím…. Focení nemá konce, musím sebou trochu hodit, mám zpoždění. Čeká mě cesta na Labskou boudu – přes Labskou louku nebo Tabulovou pláň – není to přesně popsáno. Je to plochá pláň, není se kde schovat, trochu se oteplilo, tipuju to tak na -15°, ale vítr si tady fakt dává záležet. Probíjím se směrem k Labské, viditelnost je opravdu skvělá, i když se nad Kotlem začínají vytvářet lehké řasy. Ze Sněžných jam vyrážím asi ve ¾ na jednu, mám za sebou něco přes 1/3 cesty. Snažím se trochu přidat, ale proti větru to moc nejde. Bojuju s mrazem a větrem, zima mi není, ale musím kontrolovat uši, nos a tváře. Přece jen počasí přeje omrzlinám … Ve dvě jsem na Labské, 3 km mi trvaly 1 ¼ hodiny. To je teda rychlost….Ach to focení….


Na Labské je zasloužený odpočinek, svlékám vše, co můžu, abych se moc neprohřál. Foťák je hned orosený, jo, jo. Musím počkat… Ale mají slušnou svíčkovou, dávám si 2x kafe, trochu energetických bonbónů a ve 3 hodiny odpoledne vyrážím na zbytek cesty. Cestu si zase komplikuju pobíháním kolem Labského dolu a dalším focením. Ve čtyři dorážím ke Kotli. Je nad ním takové divné světlo, jsou tam takové divné řasy. Už se trochu smráká, ale viditelnost je perfektní. Nakonec jsem tu udělal nejhezčí fotky Kotle, co mám. Ale to zjistím až po čase….

Vrbatka je už zavřená, mají jen do 16 hod., ale není čas. Vítr se uklidňuje s tím, jak klesá nadmořská výška, ale zase přituhuje mráz. Nikonek už odmítá spolupráci, přece jen displej dostává zabrat. Ale jinak ještě fotí…. Před sebou mám posledních 8 km, 5 na Mísečky a 3 km do Špindlu na parkoviště. Zase je to z kopce. Už cítím únavu v nohou, mráz taky silám nepřidá. Za chvíli je tma, nasazuju čelovku a asi km na Mísečkama si dávám RedBull. Nikdy jsem to nepil, ale kluci tvrdí, že to zabírá… Za chvíli jsem fakt fit, už za úplné tmy scházím na Mísečky a za další ¾ hodiny do Špindlu. K autu přicházím o půl sedmé večer. Jsem unavený, ale šťastný. Za sebou mám 22 km cik-cak pochodu přes hřebeny v počasí, které bylo sice slunečné, ale přesto teplotně mírně extrémní. Na cestě jsem byl skoro 10 hodin.

Převlékám se do čistého a jedu domů. Fotky počkají až na víkend. Ráno sem jak po výprasku gumovou hadicí. Necítím nohy, pálí mě obličej, bolí lýtka a stehna. Za dva dny ale o ničem nevím, zůstaly perfektní vzpomínky. Byl to určitě vrchol sezóny, prostě to všechno klaplo a vyšlo. Dnes už je to pro mě úsměvná historka, trasa se dá zvládnout za 7 hodin, celou trasu jsem od té doby šel několikrát, ale takové jako poprvé to už nikdy nebylo. Kdo fotí, tak by neměl spěchat. Večerní vrcholky Krkonoš jsou nádherné.

Shrnutí: Klasická krkonošská túra, která vede spíš „dolu“. Přesto je agregované převýšení kolem 600m. Délkou trasy ale patří k těm delším, proto nepodceňovat. Za hezkého počasí nádherné výhledy na celé Krkonoše.

Zajímavá místa * „Mrtvý les“ od Špindlerovky na Petrovku – opravdu úchvatné * Dívčí a Mužské kameny * Smielec – od rozcestí nad Martinovkou se stočte mírně doprava směrem na malý vrcholek pod Vysokým kolem. Ze Smielce jsou nádherné výhledy na celé Krkonoše a do Sněžných jam * Vysoké kolo a Sněžné jámy – Vysoké kolo je nejvyšší bod na celé trase, zaslouží si vaši návštěvu, Sněžné jámy jsou nádherným fotogenickým místem. * Labský důl – od Labské boudy se můžete courat směrem na Zlaté návrší podél hrany Labského dolu – ale pozor, ať to nepřeženete!!! * Kotel – krásný je zejména navečer, kdy je osvětlen příjemně teplým světlem

Vybavení Na zimní turistiku – viz předchozí příspěvky – Začínáme na sněžnicích a Na nejvyšší vrcholy Krkonoš

Čas Ráno vyjeďte na Špindlerovku autobusem ze Špindlerova mlýna v 8:30. Ušetříte si mačkanici a nahoře budete alespoň chvíli sami. Opravdu loudavým krokem trvá túra max. 10 hod., standard by neměl přesáhnout 7 hodin.

Vhodná doba Od chvíle, kdy napadne sníh, optimální doba je první polovina března – už je dlouho vidět a je ještě hodně sněhu.

Martin Filip, * 1963, aktivně lyžuje od 6 let, na sněžnice se specializuje od roku 2005. V Krkonoších podnikl během dvou let kolem 20 tůr především do míst méně naštěvovaných nebo v zimě těměř pustých. Ke sněžnicím již přivedl řadu kamarádů a přátel.

Italská trojka: Benátky

Náměstí sv. Marka, patrona města, může být možná krásné, ale přes neskutečné davy turistů a holubů (za euro si můžete koupit krmení a nechat je po sobě lozit a trousit výkaly) ani není vidět.

19. července – Prohlídka Benátek.


Ačkoliv nemám ráda horko a turisty, Benátky stály za překonání mých averzí. Procházeli jsme labyrintem spletitých uliček a nasávali atmosféru města.


Gondoly pluly úzkými kanály a gondoliéři ve svých tradičních oblečcích a slamácích zpívali a lákali turisty na projížďku.


Náměstí sv. Marka, patrona města, může být možná krásné, ale přes neskutečné davy turistů a holubů (za euro si můžete koupit krmení a nechat je po sobě lozit a trousit výkaly) ani není vidět.


Chrám sv. Marka je pěkný, ale fronta na vstup dlouhá.


Ano, ikony jsme viděli, tak hurá pryč! Navštívili jsme ještě několik kostelů a poté se rozdělili, neboť Janča s Míšou mířili na koncert Keitha Jarreta. Procházela jsem se uličkami města. Večerní vánek od moře byl příjemný a na ulicích a náměstích se začali objevovat hudebníci, loutnista v režných kalhotách, bílé haleně a slamáku jako by vyskočil ze selanky. Lidí v ulicích ubývalo. Odevšud čišela starobylost, nebylo zahrady bez kamenných soch rozmístěných s rozmazlenou ledabylostí. Ve dvoře s převrácenými vázami u domu s oprýskanými zelenými okenicemi seděl malíř. Koupila jsem si zmrzlinu za dvě eura a místní jedinečný naprosto unikátní vdoleček a jela jsem zpět do kempu.

Yavapai – Lidé od Červené hory

Když jsem jako malý kluk hltal Mayovky a zakázané rodokapsy, netušil jsem, že jednou budu žít v místech, kde se osídlování amerického západu odehrávalo. Všechno. co jsem o indiánech věděl, pocházelo z pár amerických filmů a té trošky literatury, která byla tenkrát dostupná. Za mého pobytu ve státu New York, kde jsem měl poprvé možnost vidět „pravého“ indiána, jsem se začal o kulturu původních obyvatel USA zajímat hlouběji. Když jsem se pak přestěhoval do Arizony, můj zájem o indiánský život a kulturu se ještě prohloubil a trvá dodnes.


Když jsem jako malý kluk hltal Mayovky a zakázané rodokapsy, netušil jsem, že jednou budu žít v místech, kde se osídlování amerického západu odehrávalo. Všechno. co jsem o indiánech věděl, pocházelo z pár amerických filmů a té trošky literatury, která byla tenkrát dostupná. Za mého pobytu ve státu New York, kde jsem měl poprvé možnost vidět „pravého“ indiána, jsem se začal o kulturu původních obyvatel USA zajímat hlouběji. Když jsem se pak přestěhoval do Arizony, můj zájem o indiánský život a kulturu se ještě prohloubil a trvá dodnes.

Historie kmene Yavapai je zajímavá především tím, že Lidé od Červené hory, jak se jim také říká, nikdy nepřestali bojovat za svá práva a jejich boj trvá prakticky dodnes.

Střední Arizona byla v době osídlování západu domovem dvou kmenů, bojovných Apačů a mírumilovných Yavapai. Po té, co se Apačům povedlo vypálit několik osídleneckých farem a přepadnout několik kolon táhnoucích na západ, nastal na indiány hon. Podle hesla, mrtvej indián – dobrej indián, nedělala americká kavalerie a osídlenci rozdíl mezi kmeny a tak byl kmen Yavapai systematicky vyvražďován a jeho příslušníci byli prodáváni do otroctví. V roce 1875 pak byl zbytek kmene nahnán do rezervace San Carlos. Až po úporném vyjednávání s vládou byla v roce 1903 kmeni, který kdysi obýval 10.000.000 akrů, vyhrazena v Sonorské poušti rezervace o velikosti 24.000 akrů. Oblast leží asi 50 km severně od města Phoenix. Konečně roku 1917 vláda podepsala dohodu, která zaručovala plné vlastnictví půdy indiánům. Boj a vyjednávání však neustaly. Rezervací protéká řeka Verde a podle zákona vlastnictví půdy nezaručuje právo na řeky. Vyjednávání o právo na vodu trvalo od roku 1923 až do roku 1927, kdy konečně byla podepsaná smlouva.



Přestože v roce 1924 bylo indiánům garantováno právo na americké občanství, nesměli podle arizonských zákonů volit. Opět to byli indiáni kmene Yavapai, kteří pozvedli svůj hlas proti bezpráví. Vítězství dosáhli v roce 1948, kdy jim nejvyšší soud Arizony přiznal právo volit ve všech volbách.

V šedesátých letech se město Phoenix začalo rozrůstat a senát schválil výstavbu přehrady na Verde river, která měla zaplavit větší část rezervace s tím, že indiánům bylo nabídnuto odškodné. Indiáni jsou tradičně velmi silně spojeni s půdou (země je vnímána jako jejich matka) a proto návrh odmítli. K velké nelibosti americké vlády se většina obyvatel Arizony tehdy postavila za právo indiánů rozhodnout o svém osudu. Po letech pochodů do Washingtonu, stávek a vlnách odporu, byl projekt konečně v roce 1981 zrušen. Yavapaové si každý rok připomínají vítězství velkou, několik dnů trvající slavností, jejíž součástí je Pow-wow, indiánské rodeo, různé soutěže a turnaje. Tak vznikla další tradice nazývaná Orme Dam Victory Days



Protože zákon o rezervacích zaručuje určitá práva a míru samosprávy, rozhodli se příslušníci kmene Yavapai otevřít malou halu pro bingo s tím, že později postaví kasino. V USA, s výjimkou Nevady a měst Atlantic City a New Jersey, jsou hazardní hry zakázány. Dovedete si tedy představit reakci federální vlády. Přes výhrůžky a sankce bylo začátkem roku 1992 kasino otevřeno i bez požehnání federálních i státních úřadů. Zbývalo jen očekávat reakci. Ta se dostavila v podobě dvou set agentů FBI, kteří 12. května 1992 obklíčili kasino a do připravených nákladních aut začali nakládat hrací automaty. To bylo příčinou obrovské vlny odporu v podobě zablokovaných silnic. Když místní rozhlasová stanice odvysílala ve zprávách, co se v rezervaci děje, občané města Phoenix se připojili a zablokovali všechny silnice a dálnice, aby FBI zabránili odvézt zabavené automaty. Po třech týdnech blokády vláda nakonec přistoupila k podpisu smlouvy umožňující fungování kasina. Indiánské kasino je v provozu dodnes a z jeho výtěžku byla postavena škola, nemocnice, benzínová stanice a hřiště.

Rád se do indiánské rezervace každý rok vracím, zvláště na Orme Dam Victory Days, kam se síždějí zástupci mnoha kmenů z USA a Mexika. účast na této slavnosti vřele doporučuji každému návštěvníkovi jihozápadu USA.

Nepál – Tibet 2006

Abych mohl napsat pár řádků o mé cestě do Nepálu a zejména do Tibetu, musím se vrátit k mé prvé cestě do Lhasy před 12 léty. Tenkrát se mně podařilo spatřit ještě část staré, původní Lhasy s uličkami, obydlenými jen Tibeťany, volně otevřený a zcela zaplněný poutníky hlavní templ Joknang a zbytky původní zástavby na úpatí Potaly. Mohu proto srovnávat a posoudit dnešní stav Lhasy a okolí se ztracenou minulostí.

Abych mohl napsat pár řádků o mé cestě do Nepálu a zejména do Tibetu, musím se vrátit k mé prvé cestě do Lhasy před 12 léty. Tenkrát se mně podařilo spatřit ještě část staré, původní Lhasy s uličkami, obydlenými jen Tibeťany, volně otevřený a zcela zaplněný poutníky hlavní templ Joknang a zbytky původní zástavby na úpatí Potaly. Tato zástavba pod náporem buldozerů nenávratně zmizela a nahradila ji uniformní zástavba s většinou čínskou populací. Mohu proto srovnávat a posoudit dnešní stav Lhasy a okolí se ztracenou minulostí.


K zásadní změně došlo v tom, jak se dnes do Tibetu vůbec dostat. Před 12 léty jsem na čínské ambasádě v Praze podal žádost a čínské vízum k cestě do centrální Činy, nikoli do Tibetu. Mimo uvedení míst, která chci navštívit jsem musel předložit výpis z devizového účtu svědčící o tom, že mám dostatek valut na úhradu cestovních výdajů. Vízum jsem dostal a odletěl do Nepálu. V Káthmandu jsem prostřednictvím recepčního v hotelu získal letenku do Lhasy. Na letišti Gonkar,vzdáleném asi 80 km od Lhasy jsem bez potíží prošel čínskou pasovou kontrolou. Žádný jiný doklad, turistické vízum a podobný požadován nebyl. Trochu komplikované tenkrát bylo jak se dostat do Lhasy. Podařilo se mně ale připojit se výpravě švýcarských turistů, aniž to zpozoroval čínský průvodce, který výpravu na letišti převzal.

V prvních minutách mého tehdejšího pobytu ve Lhase jsem se seznámil s Číňanem, učitelem angličtiny, který mně s pomocí jeho manželky ubytoval v ubytovně pro čínské stavební dělníky, To znamenalo, že jsem v žádném hotelu pro cizince nevyplnil přihlášku k pobytu a byl ve Lhase bez evidence čínských úřadů. Pří odletu jsem se na letišti připojil k výpravě německých turistů a kontrolou opět prošel bez potíží a odletěl. Poznatky a zážitky z této prvé cesty do Tibetu jsou ve zprávě z roku 1994.

V roce 2001 jsem navštívil Tibet s výpravou organizovanou a zabezpečenou cestovní kanceláří a po celou dobu pobytu doprovázenou čínským průvodcem. Předem bylo nutné obstarat v Káthmandu hromadné, turistické vízum.

Začátkem roku 2006 jsem začal uvažovat o pokusu dostat se do Tibetu podobně jako v roce 1994, jako držitel čínského víza, získaného pro fiktivní cestu do Činy. Vízum jsem dostal 5. června 2006 jsem před Frankfurt a Bankok odletěl do Káthmandu.

Příjemné bylo přivítání na letišti v Káthmandu při žádosti o vstupní vízum. S úmyslem navštívit Tibet znamenalo, že budu potřebovat 2 vstupní víza, druhé při návratu z Tibetu do Nepálu. Na radu pasové úřednice jsem zažádal o vízu jediné a to se nakonec ukázalo být výhodné.

V letištní směnárně vyměňuji prvých 50 US dolarů a opouštím letištní budovu. Venku, jako obvykle na mně zaútočí taxikáři a náhončí hotelů. Nejsem zde ale poprvé, vím že 300 rupií za dopravu do čtvrti Thamel, ve které je soustředěna většina turistických hotelů, je částka přehnaná a že za 150 – 200 rupií mne většina taxikářů dopraví.

Silnice z letiště je jako vždy překrvena, přecpána vozidly všeho druhu, od malých autobusů, přes osobní auta a taxíky a nespočet motocyklistů, až je mi občas úzko z toho, jak těsně se motocykly proplétají mezi jedoucími auty. Po jediném mostě přejíždíme posvátnou říčku Bagmati. Estét by řekl spíše stoka, než říčka, barva vody kalně hnědá, vyschlá část řečiště je skládkou odpadků a přesto je Bagmati posvátná. Několik kilometrů proti proudu je Pašupatinath, významná svatyně hinduistů s chrámem boha Šivy a na břehu říčky ghaty, na kterých se na hranicích spalují nebožtíci, jejichž popel se zbytky kostí jsou smeteny do proudu říčky, aby je voda odnesla kamsi daleko, kde se Bagmati vlévá do posvátné Gangy.

Nedaleko za mostem opouštím silnici a vjíždíme do spleti úzkých uliček, zřejmě zkracujících vzdálenost k cíli. Uličky bez chodníků tak úzké, že lze sotva předjet zastavené auto, navíc pro cestu nelze užít název silnice. Ta se již dávno změnila v soustavu výmolů, kterých se taxík ne vždy může vyhnout a z auta se co chvíli stává kostitřas. Jízda vyžaduje neustále řazení různých stupňů rychlostí a v duchu nechápu, jak může tento nápor rychlostní skříň vydržet, řidič se ale tváří normálně, je zřejmě na tento způsob jízdy zvyklý.

Konečně jsme v Thamelu, nedaleko „mého“ hotelu Polata. Ale kámen úrazu, můj hotel je mimo provoz, je v rekonstrukci. Vracím se do uliček Thamelu a nedaleko vstupuji do pouze obrazně řečeno „recepce“ jiného hotýlku. V ponuré místnosti dřímají 3 mladíci. Jeden z nich vstává a jde mi nahoru ukázat pokoj – cena 700 rupií – 10 US dolarů. Domlouvám pobyt pouze na l den (noc), na delší pobyt to nevyhlíží. Ráno platím a odcházím za majitelem cestovní kanceláře Green Horizont, panem Govindou, zjistit možnosti cesty do Tibetu. Pan Govinda mne vítá s úsměvem, dokonce si pamatuje i mé jméno, objednává černou kávu a začíná jednání. Letenku do Lhasy je schopen zajistit za 590 dolarů tam a zpět. Ale pro návštěvu Tibetu, i jen Lhasy je nutné míti turistické vízum, které zde vydává prostřednictvím cestovních kanceláří, čínská ambasáda, pro organizované zájezdy. Všechny zdejší cestovní kanceláře nabízí 4 denní zájezdy do Lhasy a okolí, pátý den odjezd. Moje čínské vízum je k ničemu. Cena za 4 denní zájezd 400 dolarů, za použití platební karty, provizi, obstarání víza dalších cca 80 dolarů, jiná možnost není.

Z návštěvy Tibetu či jenom Lhasy se stal pro Číňany výnosný byznys, cesty jen organizovaně, na letišti Hongat převezme do své péče čínský průvodce na celou dobu pobytu.

Lhasu chci naposled ještě jednou navštívit, odevzdávám panu Govindovi pas a jelikož nemám dostatečnou hotovost platím letenku Evinou kreditní kartou, zbytek hotově. Do Lhasy odletíme 2. Mým společníkem bude 71 letý Švýcar, se kterým se setkám až v den odletu, 13. června.

Počasí je trochu zamračené, o něco chladnější, známými ulicemi odcházím na Durbar Square, do srdce Káthmandu s více než 50 velkými a menšími temply. Durbar přeloženo z nepálštiny znamená král a mezi velkými chrámy stojí i někdejší královský palác. Procházím napříč mezi hlavními temply k paláci Kumar Bahal. Vchod hlídají dva barevně kolorovaní kamenní lvi, nad vchodem dvě větší okna zdobená dřevořezbou znázorňující páva, ukázkou vynikajícího řezbářského umění. Také všechna další okna jsou ozdobena dřevořezbami, na některých hinduistická božstva a symboly. Palác byl postaven v roce 1757 a po dobu posledních 200 let slouží jako příbytek živé bohyně Kumari, lidské převtělení bohyně Taleju, která je opět převtělením manželky boha Šivy, bohyně Parvati.

Vcházím do paláce, na nádvoří je malá stupa, podobná stupě Swayambunata, kterou navštívím v příštích dnech. Další výzdobou jsou dvě mandaly, symbolizující universum. Nemám ale štěstí, z žádného okna na mne neshlídne Kumari, mladá dívka, vyvolená žít zde od dětství (5let) do dospělosti, pak je vystřídána další. Veřejnosti se ukazuje jednou do roka v pestrém průvodu. Volba nové Kumari je podřízena řadě přísných podmínek.

Vracím se mezi temply, po příkrém schodišti vystupuji nahoru, kde chráněn přečnívající střechou přečkávám dlouho trvající, drobný déšť. Nikam nespěchám, pozoruji ruch na Durbar Square, snažím se přiblížít se atmosféře prostředí s vědomím, že tentokrát se opravdu s tímto místem loučím. Drobný déšť ustal, sestupuji dolů a usedám vedle vchodu do paláce Kumari Bahal. Sedím se skupinou mužů, jeden z nich cosi vášnivě vykládá, gestikuluje rukama, ale nikdo na jeho vodopád řečí nereaguje. Přede mnou se zastavuje žena a z šátku vybaluje svazek přívěsku, stejných, jaké jsem zde již jednou nakoupil pro všechny „mé ženy“ v roce 2001. Za chvíli další dívka, nenápadně nabízí taštičky, ale ani ona neuspěje, i toto jsem zde již kdysi nakoupil. Opodál, na velkém prostranství žena rozhazuje několik hrstí kukuřice, kterou zde lze nakoupit. Snad je to pro věřícího dobrý skutek, krmit zde mnoho desítek holubů.

Uplynulo několik hodin a mně nezbývá než se definitivně s Durbar Square rozloučit. Tentokrát zde nejsem proto, abych jako západní turista, a průvodce v ruce procházel od jednoho templu k druhému, pročítal kdo a k čí poctě chrám postavil. Dnes jsem zde proto, abych se pokusil vdechnout trochu toho, co vyzařuje z chrámů zasvětcených hinduistickým božstvům, Višnuovi, Ganešovi, bohyni Taleju, opičímu králi Hanumanovi či bohyni Parvati. Chrámy zakládané již ve 14., ale převážně v 17 a 18. století. Loučím se i s touto minulostí, s kdysi královským centrem Káthmandu.

Cestou do hotelu se snažím vyfotografovat scény ze všedního života obyvatel města, bohužel je oblačno a při fotografování dávám přednost slunečnímu počasí. Nedaleko hotelu si kupuji koláče a k večeři bude polévka ze sáčku.

Dne 8. června, dnes bude pozornost opakování dávné návštěvy starého města Bnaktapur, vzáleného asi 13 km od Káthmandu. V roce 1994 jsem do Bnaktapuru jel trolejbusem, který kdysi postavili Číňané. Již tenkrát byly vozy trolejbusu v desolátním stavu, přecpané cestujícími. Dnes již trolejbus neexistuje, nahradily je autobusy, jízdenka je velmi laciná, několik rupií. (Kurs 1 US dolar – 70.4 Rupií).

Autobus zastavuje na parkovišti, ze kterého je do středu města asi 10 minut chůze, širokou ulicí,v domech krámky se suvenýry, převážně sošky Budhů a jiných božstev. Za několik minut se v průhledu ulice objevuje prvá, věžovitá, historická budova, nelze zabloudit.

Ani dnes zde nejsem zvědavý turista, jsem pomalý poutník, hledající poklid do duše. Bnaktapur je staré město, postavené z cihel, jeho střed se do dneška zachoval téměř bez změn takový, jaký byl postaven v 17. století. Tam, kde zub času zapůsobil, jsou i nová okna zastíněna bohatě vyřezávanými okenicemi. Město má ještě jednu pozoruhodnost, tradiční hrnčířské dílny s ruční výrobou nádob všech velikostí, sušených na slunci, jako ve středověku. Historické jádro města začal před 300 lety budovat král Bupatnindra Malla, chrámy jsou i zde zasvětceny hinduistickým božstvům, Šivovi, Višnuovi, Branmovi apod. Vchod de chrámu Sun Smoka, nebo Zlaté bráně je mistrovským dílem z tepaného kovu, bezpochyby největším dílem tohoto druhu umění v Nepálu. Chrám, zasvěcený bohyni Taleju nechal vybudovat v polovině 18. století král Ranjit Malla. Tepané, bronzové ozdoby jsou zlacené, brána je ozdobena postavami bohyně Kali, nad kterou je bájná postava Gardy, napůl ptáka, napůl lidská postava.

Zůstávám ve středu města, usedám na schodiště jednoho chrámu, životní tempo se zde zdá být zpomalené, skupiny turistů se mezi chrámy neprochází. Asi za hodinu se loučím a stejnou třídou se vracím na parkoviště autobusů. Obchůdky, které byly ráno ještě zavřené již nabízí sošky, náramky, přívěsky, jen kupující zde chybí, snad se turisté později přece jen objeví. Já si odnáším několik záběrů z uliček města.

Pašupatinath a Boudhanath jsou cílem mé další cesty, hinduismus a buddhismus. Obě posvátná místa jsou příliš daleko a neprozřetelně volím k prvému místu dopravu cyklorikšou. Netušil jsem, že cesta vede místy do kopečka, který nelze šlapáním do pedálu zdolat. Slézám z rikši a pomáhám do kopce tlačit, potím se, jsem zadýchaný, uznávám, že takto vozit turisty, je práce pro útlé, chlapecké postavy zdejších mužů náročná a na konci cesty platím více, než bylo dohodnuto.

Poslání Pašupatinathu je dvojí. Stojí zde nejposvátnější hinduistický chrám v Nepálu. Kolem něj protéká posvátná říčka Bagmati a zde, na jejím břehu jsou ghaty, na kterých jsou spalovány těla zesnulých.

Chrám, zasvěcený bohu Šivovi, je nehinduistům nepřístupný, vstup hlídá stráž a jediné co lze spatřit je zadní část velké sochy býka, dopravního prostředku boha Šivy.

Uvnitř areálu je dvoustupňová pagoda, uvnitř jako předmět uctívání je obří lingham, symbolizující mimo jiné plodivou moc boha Šivy. Před vstupem do svatyně kupují věřící dlouhé řetězce z žlutých květů.

Větší pozornost věnují turisté kremačním ghátům, kam i já docházím. Dle množství převážně mužů je zřejmé, že se připravuje kremace významného zesnulého. Z jednoho ze dvou můstků přes řeku je vidět n ghát, kde leží na zemi tělo nebožtíka, zahalené do oranžové textilie, ozdobené mnoha řetězy žlutých květů a přikryto rudou vlajkou se žlutým srpem a kladivem, symbolů komunismu.

Odcházím ke ghátům méně bohatých nebožtíků. Na jedné hranici jsou vidět polospálené holení kosti a zčernalá lebka – oheň dohořívá. Pohřební bratrstvo rozdruží zbytky kostí a spolu s popelem hranice, vše končí ve vodě říčky Bagmati. Nikdo u zbytků tělesné schránky neprodlévá, žádný pozůstalý. Na sousedním ghátu se kremace připravuje, odkrývají nebožtíkovu hlavu a za okamžik z úst mrtvého plane ohýnek, jako kdyby duše opouštěla tělo.

Vracím se na můstek, dole již leží nebožtík, zahalený do rudé vlajky, na hranici, která začíná hořet.

Podobně jako před pěti léty se vydávám na cestu vzhůru, do opačného svahu, než jsem přišel. Ze svahu ještě fotografuji svatyni, kterou jsem nemohl navštívit. S přestávkami zdolávám kamenné schodiště, nahoře míjím větší počet malých svatyní. V některých je Šivův lingham zasazený do ženského symbolu joni. Další linghamy v joni stojí mezi svatyněmi. Cesta začíná klesat, na úpatí nahlížím do nádvoří menšího buddhistického kláštera, do kterého nemá vstoupit nikdo, kdo má cokoli z kůže, opasek, řemínek k fotoaparátu, obuv apod. Podél úpatí svahu opět protéká Bagmati, přes ni po kovovém mostě pro pěší přecházím na druhou stranu do roviny. V dáli je vidět vršek stupy Boudhanath, cíl mé cesty. Rozbitá polní cesta, místama kaluže, domky chudinské čtvrti, periferie.

Boudnanath je daleko, téměř hodinu chůze, občas se ptám na cestu, abych se zbytečně nezapletl do změti uliček.

Boudhanath, největší stupa v Nepálu. Dle legendy požádala stará žena krále, aby jí věnoval pozemek, na kterém by postavila Budhovu svatyni. Král souhlasil, ale pozemek neměl být větší, než jaký pokryje kůží vodního buvola. Žena rozřezala kůži buvola na tenké řemínky, navzájem je spojila a ohraničila jimi velký, kruhový pozemek, který se stal obvodem stavby stupy.

Okolní zástavba stupy je dnes obývána převážně Tibeťany, emigranty z Tibetu, ve většině domů jsoutibetské obchody s thankami, náboženskými předměty a suvenýry.


Stupa samotná je postavena ve formě mandaly, symbolu universa, který je často používán k buddhistickým meditacím. Stupa současně symbolizuje 5 prvků, zemi, vodu, oheň, světlo a etér. Dole kolem stupy jsou stovky modlitebních mlýnků, roztáčených tibetskými poutníky. Na stupu vystupuji barevně kolorovanou branou, roztáčím několik mlýnků, míjím několik soch bájných postav a nahoře se pokouším stupu obejít. Část stupy je ale v rekonstrukci, na zemi sedí snad 30 – 40 žen, v rukách mají dřevěné plácačky, kterými v rytmu zpěvu nesrozumitelné písně plácají do vlhké zeminy. Obvyklý způsob zpevňování zdiva.

Naproti výstupu byla dokončena stavba většího tibetského-buddhistického templu, další vznikly v okolí. Od doby čínské invaze do Tibetu v roce 1950 se Boudhanath stal důležitým centrem studia tibetského buddhismu.

Nakonec pomalu putuji dole kolem stupy, prohlížím si vystavené thanky a sošky, ale nejsem zákazníkem, je to mé putování pro potěch očí a duše, potěšení moci pozorovat poutníky, mnichy, těšit se tiše z toho, že mně bylo dopřáno doputovat ještě jednou až sem, kde přemítání neruší nic z toho, co se děje v tisíce kilometrů vzdálené Evropě.

Swayambunath. Dle staré pověsti bylo údolí Káthmandu zalito rozsáhlým jezerem ve kterém kvetl obrovský lotosový květ, zalitý božským světlem prvotního Budhy. Tibetský bůh Manjušri se doslechl o existenci tohoto Budhy, opustil Tibet, aby byl svědkem božského světla. Když dorazil na břeh jezera zjistil, že se nemůže přiblížit k lotosovému květu Budhy, protože ten byl daleko uprostřed jezera. Manjušri tasil svůj meč, uťal část hor na jižní straně , vysušil jezero a tak vzniklo údolí Kátmandu. Květ přistál v západní části údolí a na tom místě postavil Manjušri svatostánek k poctě Buddhy.

Základy dnešní stupy mají být dle nejstarších zpráv z 5. století i když archeologové věří, že na tomto místě byla svatyně již před 2 tisíci léty.

Z hotelu ke stupě je opět daleko. Před léty jsem se k ní nechal dovést rikšou. Ta ale dojede jen na prvé úpatí a dále je nutné stoupat pěšky tam, kam až vyjedou taxíky a kde začíná vlastní výstup. Jedu proto taxíkem, který je mnohdy i cenově výhodnější. Vlastní výstup ale odkládám, z pravé strany přichází skupiny poutníků a mnichů. Jdou podél stěny, opět s mnoha modlitebními mlýnky a několika mlýny velkých rozměrů, více než 2 vysokými, umístěné v jakýchsi kaplích, roztáčených pomocí kovové konstrukce. Teprve po vykonání této části poutí, kdy pravou rukou roztočili všechny mlýnky, vydávají se na cestu vzhůru ke stupě Swayambunath a dalším svatyním. Dole musí ještě projít kolem tří velkých soch Buddhů, pestře kolorovaných, mohou obdarovat několik prosebníků a vydat se po 360 schodech vzhůru, někteří věřící věří, že jich je 365.

Pomalu, zadýchán a s přestávkami, pomáhaje si rukama, využívaje kovové zábradlí blížím se k vrcholu, k obrovskému symbolu, vajre. Nahoře nikdo neunikne očím Buddhy, shlížející na poutníky z výše stupy. Míjím zmíněnou vajru, hromovládný klín, který ničí veškerou nevědomost a je důležitým symbolem tibetského buddhismu. Spolu s poutníky se vydávám na cestu kolem stupy, tyčící se k nebi do výše několika desítek metrů. Putuje se ve směru hodinových ručiček, posvátná místa vždy při pravé ruce. Každý detail stupy, od výklenků se sochami Buddhů až po zlaté disky a jakýsi deštník na vrcholu mají opět svůj hluboký, symbolický význam a smysl. V dalších kaplích se poutníci klaní dalším sochám Buddhů, prapůvodnímu Šakjamunovi i soše vlastního Buddhy, královskému synovi a zakladateli buddhismu. Poutníky je vždy obklopen malý chrám bohyně Hariti Devi, uctívané buddhisty i hinduisty. U vedlejší kaple sedí na zemi početná skupina žen, jediný muž předříkává jakýsi texr, který ženy sborově prozpěvují, další svatyně je zasvěcena bohyním indických řek Ganze a Jamuně. Míjím další symboly a kaple a zaskočen drobným ale vytrvalým deštěm ukrývám se do chrámu s pozlacenou sochou Buddhy. Zmiňuji se jen o zlomku staveb a symbolů jednoho z nejposvátnějších míst zdejších buddhistů. Jsem zde již potřetí a také zde spíše přemítám, než abych pátral po všem, co zde lze spatřit, jsem osamělým, pomalým poutníkem.

Swayambunath opouštím jinou cestou, sestupuji zalesněným svahem k silnici na úpatí. Skupinky poutníků přicházejí z pravé strany, z opačného konce, než bych se měl vracet. Jdu proto proti proudu putujících k místu, kde se buduje nová svatyně. S podporou sponzorů vzniká sousoší tří obřích Buddhů. Dokončen je jen prostřední, stojí již v celé své kráse, zlatožlutý, oba po jeho bocích jsou obklopeni lešením a ještě betonově šedí. Nejen stupa na vrcholu zůstává nejposvátnější, ale i kolem úpatí vzniká posvátný okruh, stálá renesance buddhismu, živého.

11. června, zbývá mně poslední pamětihodnost, staré královské město Patán.

Pokračující zastavba již spojila Káthamandu s okrajem Patánu. Od konečné stanice autobusu je střed Patánu, obvyklý Durbar Square vzdálen asi 15 minut chůze. Také zde jsem byl v roce 2001 a dle plánku v průvodci jsem tenkrát věnoval pozornost každé z 12. staveb ba Durbar Square, většinou zasvěcených hinduistickým božstvům a postaveným většinou v 17 a 18. století. Oslaven je zde bůh Krišna, Višnu, bohyně Taleju a další. Každá stavba má svoji bohatou historii, která by zabrala mnoho místa. Jen o jedné se zmíním, Zlatém templu, živém buddhistickém klášteru. Nad vchodem vítají z kamene vytesané božstva. Úzkým vchodem vstupuji do malého, skulpturami zaplněného nádvoří, uprostřed za nízkou mříží modlitební mlýn, v rozích sochy božstev, hromovládná vajra, malá svatyně se sochou Buddhy, socha opice držící ovocný plod, modlící se postavy, kovová, pozlacená žebra spadající ze střechy a další ukázky vynikajícího kovotepeckého umění. Svatostánek byl postaven již v 12. století, nejstarší zprávy jsou ale až ze století patnáctého.

Obnovil jsem si vzpomínky a pak již jen procházím uličkami Patánu, kolem vodních nádrží, pozorují pradleny, na lanech se sušící vlnu a kolem chrámů na Durbar Square se vracím k autobusu.

Je 12. června, po deváté hodině, kdy zde začíná pracovní den, odcházím do cestovní kanceláře Green Horizon, dojednat s panem Govindou podrobnosti cesty do Tibetu. K 600 US dolarů připojuji 400 US dolarů za organizaci cesty a další poplatek za turistické vízum, za použití platební karty a provizi. S partnerem, 71. letým Švýcarem se setkám zítra, před ráno, stejně tak všechny doklady dostanu až zítra, před odjezdem na letiště. Vše je definitivně dohodnuto, odlet 13.6. a návrat 17. 6. 2006

Přesnost je zde zřejmě relativní pojem a tak se skoro hodinovým zpožděním nás ráno pan Govindo vybavuje doklady a odjíždíme na letiště. Tam se bez úspěchu snažím dostat „palubenku“ na levé straně u okénka v letadle, ze kterého bude pohled na Mt. Everest.

Na letišti Gondar nás již očekává průvodkyně, mladá Číňanka Lili a řidič světlé limuzíny, kterou budeme míti po dobu pobytu k dispozici. Dvoulůžkový pokoj v hotelu Flora je na dobré úrovni, včetně TV, jídelna, kde budeme snídat v přízemí. Po ubytování se vydáváme k Joghangu a dále, novou, širokou třídou až na dohled Potaly.

Ani do Tibetu, do Lhasy jsem se tentokrát nevydal na objevenou cestu, poznat něco nového, dosud nevídaného. Mám v úmyslu pokusit se najít zbytky staré Lhasy, uličky kolem Joghangu a zachytit ještě něco z toho, co nenávratně mizí. Marná snaha, ze staré Lhasy, kterou jsem měl možnost poznat před 12. léty nezůstalo nic, vše je zbouráno a nahrazeno novou, pseudotibetskou, uniformní architekturou, na širokých bulvárech pompézní budovy obchodů, na velkém prostranství před Pomalou stojí nedávno odhalený jehlancový pomník. Zmizelo někdejší jezírko s barevným pavilonem. Vše je jiné, čínské, Lhasa je několika násobně větší, příliv Číňanů neustává, staví se stále nové bloky domů a počet obyvatel překročil 400 000. Obchod, podniky, banky, úřady, vše ovládají Číňané. Tibeťany, většinou poutníky, lze potkávat na posvátném okruhu kolem Joghabgu, nebo kolem Potaly. Potala je sice jako kulturní památka přístupná, ale dle informace naší průvodkyně, již jen bez fotoaparátu. Ukrýt by se dal jen malý, digitální fotoaparát, moje Minolta nikoliv. Navíc nejsou prý již přístupné horní terasy a střechy, které jsem kdysi navštívil.

Průvodkyně Lili nám oznamuje, že druhý den pro nás do hotelu přijede v 9 hodin 30 minut a odjedeme do kláštera Drepung, asi 8 km západně od centra Lhasy, do kdysi největšího kláštera na světě s 10 000 mnichy. Klášter byl založen v roce 1416 a za kulturní revoluce Rudými gardami značně poškozen. Za předchozí mé návštěvy jsem měl dostatek času projít většinu velkých svatyní, dnes jen jedinou.

Totéž se opakovalo při návštěvě kláštera Sera, ve které bývalo kolem 5 000 mnichů, dnes v obou klášterech snad několik set. Klášter Sera patří řádu Gelugpa, tj, řádu žlutých čepic. Po prohlídce hlavního objektu se sochami Buddhů, Šakjamuniho, Maitreji a Manjušri, všechny v nadživotní velikosti – fotografovat lze jako všude, pokud není zakázané, po zaplacení dalších 30 Juanů, (l US dolar – 7 Juanů) budovy opouštíme. S návštěvou dalších není počítáno, bohužel. Odcházíme s ostatními návštěvníky do ohraničené zahrady, kde se pod stromy schází ke každodenní disputaci mniši. Několik desítek jich ve trojicích či dvojicích začíná diskuse, doprovázené gestikulacemi a tleskáním do dlaní.

Ve stejném duchu je organizovaná omezená návštěva letního sídla dalajlamů Norbulinka. Přístupný je jen nový letní palác a palác 8. dalajlamy. V interieru je přísný zákaz fotografování. Z Nového letního paláce uprchl současný 14. dalajlama z obavy o svoji existenci do exilu v indické Dharamsale. Proč nemůžeme navštívit další paláce je mně řečeno, že jsou v rekonstrukci, což je očividně pouhá výmluva, jakou dostávám i jinde.

Nesmutnější je návštěva nejposvátnější svatyně uprostřed Lhasy, kláštera Jognangu, kolem kterého se soustřeďuje nejvíce poutníků.

Před dvanácti lety byl hlavní vchod do svatyně během dne trvale otevřen. Před vchodem, na kamenných deskách mnozí poutníci, převážně ženy i stařeny vykonávaly fyzicky nejnáročnější úkon, tzv. prostrace. Stojící postava, s rukama sepjatýma před obličejem si lehá tváří k zemi s rukama nataženýma vpřed, pak se vztyčuje a totéž až 108 krát opakuje, dle počtu kuliček v růženci.

Spolu s poutníky jsem tenkrát vstoupil do Joghangu a spolu s nimi postupně procházel 16 kaplemi v nichž uprostřed byly sochy Buddhů, opět Šakjamuniho, Maitreji, vlastního Buddhy, Avalokotešvary, socha Guru Rinpočeno, Tsongkapy, Manitabhy, Songtsen Gampy a dalších postav a osobností buddhismu. Před sochami nespočet světélek, hořících knůtků a peněžitých darů. Fotografie 14. dalajlamy již zmizenly.

Obdobný počet kaplí se procházel v prvém poschodí. Tentokrát po zaplacení značného vstupného je přístupná jen vstupní hala a po schodech nahoru na střechu s pohledem na Potalu. Vše ostatní, všechny kaple jsou uzavřené, prý opět v rekonstrukci. Jognangem neprochází zástupy tibetských poutníků, kteří přicestovali mnohdy ze vzdálených oblastí země a pro které je tato pouť životním zážitkem. Hlavní vchod je uzavřen, otvírá se jen po kratší dobu ráno. Vstup jinak jen postraním, malým vchodem, kde se vybírá vstupné.

Je to smutný pohled na prostředí kdysi plné poutníků, kteří sice i dnes putují kolem Joghangu po posvátném okruhu Banknot, ale nikoli někdejšími uličkami staré Lhasy, ale novou, čínskou zástavbou a mezi krámkami se suvenýry.

Kdysi jsem řekl, že zachrání-li něco tibetskou kulturu a tibetský národ, je to buddhismus. Jognang je smutným příkladem toho, jak Číňané omezují a potlačují i buddhismus tím, že jim znemožňují přístup do zbytků svatyň, které jim zůstaly po řádění Rudých gard za kulturní revoluce. Přes 6 000 klášterů bylo zničeno.

Dnešní návštěvník, turista z dalekých zemí, který nemá možnost srovnávat současnost s minulostí, může sice obdivovat vnější podobu staveb a vzhled některých zrekonstruovaných největších klášterů. Jejich duchovní život dnes živoří, pokud to Číňané dovolí.

Jen samotná historie Jognangu sahá až do období let 639 – 647, pokračuje v průběhu staletí a jen stručný popis by zabral mnoho prostoru.

I v novodobé historii Tibetu uplynulo mnoho času od doby kdy francouska David O. Neelová pronikla a putovala v přestrojení Tibetem. Několik desítek let uplynulo od doby, kdy do Lhasy dorazili horolezci Barter a Aufschneiter s popsali tuto dobrodružnou cestu v populární a zfilmované knize „Sedm let v Tibetu“.

Také já jsem do Tibetu třikrát zavítal, spíše jako poutník než zvědavý turista. Snažil jsem se přiblížit se duchu tibetského buddhismu, projít kláštery a svatyně, být nenápadný mezi tibetskými poutníky, zastavit se před sochami Buddhů, bodhisattvů, zakladatelů klášterů a sekt, postát před náhrobky dalajlamů a pancenlamů.

Snad jsem něco málo z buddhismu pochopil a z cest do Tibetu si do paměti uložil mnohá poznání.

Definitivní tečku za poslední cestou do Tibetu byl pohled z letadla na masiv Mt. Everestu a okolní himalájské velikány a několik posledních cvaknutí uzávěrky fotoaparátu.

Poslední volný den v Káthmandu bude věnován nákupu dvou thank, jedna kolo života, druhá mandala a pak již jen dlouhá cesta přes Bangkok a Frankfurt nad M. domů. S díky, že mně bylo dopřáno…

Dne 16. července 2006

Italská trojka: Dolomity

Rozhodli jsme se, že si cestu vychutnáme hned od začátku, a šli jsme lesem vedle silničky. Poté, co jsem udělala i s batohem několik kotrmelců v drnech, jsme se vrátili na cestu.


(14. – 23. července 2006)

Účastníci expedice

Janča, Míša, Honza, Já

14. července

Ráno jsme vyrazili s Míšou a Honzou z Náměště a zpátky jsme se vraceli jen jednou. Směr Znojmo a hraniční přechod Hatě, poté údolí Dunaje se starobylými zříceninami, vinicemi a upravenými vesničkami. Cíl – Jižní Tyrolsko a vesnička Klobenstein, rezidence rodiny Müllerů, odkud jsme plánovali unést Janču. Unést? Ale ano… takové místo by totiž nikdo neopustil dobrovolně! Jako by před vás umístili fotografii z reklamního letáku lákajícího turisty do Dolomit – nádherné panorama vápencových věžiček Rosengartenu a masiv Schlernu, vše osvětleno zapadajícím sluncem. A na to celé se díváte z bazénu. Večer probíhaly orgie obžerství – příprava do hor.

15. července

Janča bohužel onemocněla, tak jsme ji museli odložit v kempu a vydat se do hor jen ve třech. Zvolili jsme kemp Castelpietra a první den jsme kvůli nepřívětivému počasí šli pouze prozkoumat okolí a objevili jsme stejnojmenný hrad a u něj skálu. Krásný, neolezený vápenec měl pouze jedinou vadu – byl celý převislý. Vykoupali jsme se v jezírku, které bylo tak čisté, že v něm bylo tolik ryb, až nebylo vidět dno.


16. července

Dopoledne jsme se rozhodli vylézt si alespoň některé cesty u hradu, abychom mohli doma říkat, že jsme „lezli“ v Dolomitech.




Po vydatném obědě jsme se vydali do hor, směr masív Pala. Rozhodli jsme se, že si cestu vychutnáme hned od začátku, a šli jsme lesem vedle silničky. Poté, co jsem udělala i s batohem několik kotrmelců v drnech, jsme se vrátili na cestu. Stoupali jsme úbočím masívu příjemným lesíkem. Občas se tu a tam otevřela průrva mezi kamennými věžemi, kterou jsme nahlédli do uzavřených prostor mezi skalami a stromy. Pak už byla jen holá skála. Nahoře jsme se usadili v bivaku Minazio (2250 m), byl skutečně luxusní – dva pokojíky a kuchyňka i se stolem a lavicemi. Povečeřeli jsme, shlédli nádherný západ slunce a pak přišli Italové.


17. července

Ráno jsme posnídali a vydali se do sedla Passo delle Lede (2696 m). Nad námi čistě modré nebe, mezi štíty se převalovala mlha.


Se sedla jsme sestoupili na chatu Rifugio Pradidali (2278 m). Poté, vyplašeni hlasy blížících se turistů, zamířili jsme na Ferratu del Porton a tou jsme vystoupali až na Passo Porton (2480 m). To jsme si ale mezi námi přejmenovali na „Bránu do pekel“, zejména z dálky, plná šedé neprostupné mlhy, vypadala opravdu pekelně.


Zanechali jsme Honzu znechuceného ocelovými lany a žebříky u batohů a vydali jsme se s Míšou na Ferrata Nico Gusella, ale počasí nevypadalo příznivě, tak jsme se vrátili, vyfotili pár horských bylin a skrze Ferrata del Velo jsme zamířili na chatu Rifugia Velo della Madonna, kde jsme přenocovali.

18. července

Cestou Sentiero Dino Buzatti jsme vystoupali na Cimerlo (2503 mnm).

Odtud jsem ještě naposledy měla možnost obdivovat ladné tvary místní krásky, věžičky Sass Maor, od které jsem už od včerejška nemohla oči odtrhnout… inu láska na první pohled.




Pak jsme sešli více než 1400 výškových metrů dolů zpět do kempu, kde jsme našli Janku k naší obrovské radosti živou a zdravou. Po obědě jsme se sbalili a zamířili směr Benátky. Ubytovali jsme se v kempu Serenissima.