Connect with us

Mystická, kultovní a poutní místa

Nepál – Tibet 2006

Abych mohl napsat pár řádků o mé cestě do Nepálu a zejména do Tibetu, musím se vrátit k mé prvé cestě do Lhasy před 12 léty. Tenkrát se mně podařilo spatřit ještě část staré, původní Lhasy s uličkami, obydlenými jen Tibeťany, volně otevřený a zcela zaplněný poutníky hlavní templ Joknang a zbytky původní zástavby na úpatí Potaly. Mohu proto srovnávat a posoudit dnešní stav Lhasy a okolí se ztracenou minulostí.

Published

on

Abych mohl napsat pár řádků o mé cestě do Nepálu a zejména do Tibetu, musím se vrátit k mé prvé cestě do Lhasy před 12 léty. Tenkrát se mně podařilo spatřit ještě část staré, původní Lhasy s uličkami, obydlenými jen Tibeťany, volně otevřený a zcela zaplněný poutníky hlavní templ Joknang a zbytky původní zástavby na úpatí Potaly. Tato zástavba pod náporem buldozerů nenávratně zmizela a nahradila ji uniformní zástavba s většinou čínskou populací. Mohu proto srovnávat a posoudit dnešní stav Lhasy a okolí se ztracenou minulostí.


K zásadní změně došlo v tom, jak se dnes do Tibetu vůbec dostat. Před 12 léty jsem na čínské ambasádě v Praze podal žádost a čínské vízum k cestě do centrální Činy, nikoli do Tibetu. Mimo uvedení míst, která chci navštívit jsem musel předložit výpis z devizového účtu svědčící o tom, že mám dostatek valut na úhradu cestovních výdajů. Vízum jsem dostal a odletěl do Nepálu. V Káthmandu jsem prostřednictvím recepčního v hotelu získal letenku do Lhasy. Na letišti Gonkar,vzdáleném asi 80 km od Lhasy jsem bez potíží prošel čínskou pasovou kontrolou. Žádný jiný doklad, turistické vízum a podobný požadován nebyl. Trochu komplikované tenkrát bylo jak se dostat do Lhasy. Podařilo se mně ale připojit se výpravě švýcarských turistů, aniž to zpozoroval čínský průvodce, který výpravu na letišti převzal.

V prvních minutách mého tehdejšího pobytu ve Lhase jsem se seznámil s Číňanem, učitelem angličtiny, který mně s pomocí jeho manželky ubytoval v ubytovně pro čínské stavební dělníky, To znamenalo, že jsem v žádném hotelu pro cizince nevyplnil přihlášku k pobytu a byl ve Lhase bez evidence čínských úřadů. Pří odletu jsem se na letišti připojil k výpravě německých turistů a kontrolou opět prošel bez potíží a odletěl. Poznatky a zážitky z této prvé cesty do Tibetu jsou ve zprávě z roku 1994.

V roce 2001 jsem navštívil Tibet s výpravou organizovanou a zabezpečenou cestovní kanceláří a po celou dobu pobytu doprovázenou čínským průvodcem. Předem bylo nutné obstarat v Káthmandu hromadné, turistické vízum.

Začátkem roku 2006 jsem začal uvažovat o pokusu dostat se do Tibetu podobně jako v roce 1994, jako držitel čínského víza, získaného pro fiktivní cestu do Činy. Vízum jsem dostal 5. června 2006 jsem před Frankfurt a Bankok odletěl do Káthmandu.

Příjemné bylo přivítání na letišti v Káthmandu při žádosti o vstupní vízum. S úmyslem navštívit Tibet znamenalo, že budu potřebovat 2 vstupní víza, druhé při návratu z Tibetu do Nepálu. Na radu pasové úřednice jsem zažádal o vízu jediné a to se nakonec ukázalo být výhodné.

V letištní směnárně vyměňuji prvých 50 US dolarů a opouštím letištní budovu. Venku, jako obvykle na mně zaútočí taxikáři a náhončí hotelů. Nejsem zde ale poprvé, vím že 300 rupií za dopravu do čtvrti Thamel, ve které je soustředěna většina turistických hotelů, je částka přehnaná a že za 150 – 200 rupií mne většina taxikářů dopraví.

Silnice z letiště je jako vždy překrvena, přecpána vozidly všeho druhu, od malých autobusů, přes osobní auta a taxíky a nespočet motocyklistů, až je mi občas úzko z toho, jak těsně se motocykly proplétají mezi jedoucími auty. Po jediném mostě přejíždíme posvátnou říčku Bagmati. Estét by řekl spíše stoka, než říčka, barva vody kalně hnědá, vyschlá část řečiště je skládkou odpadků a přesto je Bagmati posvátná. Několik kilometrů proti proudu je Pašupatinath, významná svatyně hinduistů s chrámem boha Šivy a na břehu říčky ghaty, na kterých se na hranicích spalují nebožtíci, jejichž popel se zbytky kostí jsou smeteny do proudu říčky, aby je voda odnesla kamsi daleko, kde se Bagmati vlévá do posvátné Gangy.

Nedaleko za mostem opouštím silnici a vjíždíme do spleti úzkých uliček, zřejmě zkracujících vzdálenost k cíli. Uličky bez chodníků tak úzké, že lze sotva předjet zastavené auto, navíc pro cestu nelze užít název silnice. Ta se již dávno změnila v soustavu výmolů, kterých se taxík ne vždy může vyhnout a z auta se co chvíli stává kostitřas. Jízda vyžaduje neustále řazení různých stupňů rychlostí a v duchu nechápu, jak může tento nápor rychlostní skříň vydržet, řidič se ale tváří normálně, je zřejmě na tento způsob jízdy zvyklý.

Konečně jsme v Thamelu, nedaleko „mého“ hotelu Polata. Ale kámen úrazu, můj hotel je mimo provoz, je v rekonstrukci. Vracím se do uliček Thamelu a nedaleko vstupuji do pouze obrazně řečeno „recepce“ jiného hotýlku. V ponuré místnosti dřímají 3 mladíci. Jeden z nich vstává a jde mi nahoru ukázat pokoj – cena 700 rupií – 10 US dolarů. Domlouvám pobyt pouze na l den (noc), na delší pobyt to nevyhlíží. Ráno platím a odcházím za majitelem cestovní kanceláře Green Horizont, panem Govindou, zjistit možnosti cesty do Tibetu. Pan Govinda mne vítá s úsměvem, dokonce si pamatuje i mé jméno, objednává černou kávu a začíná jednání. Letenku do Lhasy je schopen zajistit za 590 dolarů tam a zpět. Ale pro návštěvu Tibetu, i jen Lhasy je nutné míti turistické vízum, které zde vydává prostřednictvím cestovních kanceláří, čínská ambasáda, pro organizované zájezdy. Všechny zdejší cestovní kanceláře nabízí 4 denní zájezdy do Lhasy a okolí, pátý den odjezd. Moje čínské vízum je k ničemu. Cena za 4 denní zájezd 400 dolarů, za použití platební karty, provizi, obstarání víza dalších cca 80 dolarů, jiná možnost není.

Z návštěvy Tibetu či jenom Lhasy se stal pro Číňany výnosný byznys, cesty jen organizovaně, na letišti Hongat převezme do své péče čínský průvodce na celou dobu pobytu.

Lhasu chci naposled ještě jednou navštívit, odevzdávám panu Govindovi pas a jelikož nemám dostatečnou hotovost platím letenku Evinou kreditní kartou, zbytek hotově. Do Lhasy odletíme 2. Mým společníkem bude 71 letý Švýcar, se kterým se setkám až v den odletu, 13. června.

Počasí je trochu zamračené, o něco chladnější, známými ulicemi odcházím na Durbar Square, do srdce Káthmandu s více než 50 velkými a menšími temply. Durbar přeloženo z nepálštiny znamená král a mezi velkými chrámy stojí i někdejší královský palác. Procházím napříč mezi hlavními temply k paláci Kumar Bahal. Vchod hlídají dva barevně kolorovaní kamenní lvi, nad vchodem dvě větší okna zdobená dřevořezbou znázorňující páva, ukázkou vynikajícího řezbářského umění. Také všechna další okna jsou ozdobena dřevořezbami, na některých hinduistická božstva a symboly. Palác byl postaven v roce 1757 a po dobu posledních 200 let slouží jako příbytek živé bohyně Kumari, lidské převtělení bohyně Taleju, která je opět převtělením manželky boha Šivy, bohyně Parvati.

Vcházím do paláce, na nádvoří je malá stupa, podobná stupě Swayambunata, kterou navštívím v příštích dnech. Další výzdobou jsou dvě mandaly, symbolizující universum. Nemám ale štěstí, z žádného okna na mne neshlídne Kumari, mladá dívka, vyvolená žít zde od dětství (5let) do dospělosti, pak je vystřídána další. Veřejnosti se ukazuje jednou do roka v pestrém průvodu. Volba nové Kumari je podřízena řadě přísných podmínek.

Vracím se mezi temply, po příkrém schodišti vystupuji nahoru, kde chráněn přečnívající střechou přečkávám dlouho trvající, drobný déšť. Nikam nespěchám, pozoruji ruch na Durbar Square, snažím se přiblížít se atmosféře prostředí s vědomím, že tentokrát se opravdu s tímto místem loučím. Drobný déšť ustal, sestupuji dolů a usedám vedle vchodu do paláce Kumari Bahal. Sedím se skupinou mužů, jeden z nich cosi vášnivě vykládá, gestikuluje rukama, ale nikdo na jeho vodopád řečí nereaguje. Přede mnou se zastavuje žena a z šátku vybaluje svazek přívěsku, stejných, jaké jsem zde již jednou nakoupil pro všechny „mé ženy“ v roce 2001. Za chvíli další dívka, nenápadně nabízí taštičky, ale ani ona neuspěje, i toto jsem zde již kdysi nakoupil. Opodál, na velkém prostranství žena rozhazuje několik hrstí kukuřice, kterou zde lze nakoupit. Snad je to pro věřícího dobrý skutek, krmit zde mnoho desítek holubů.

Uplynulo několik hodin a mně nezbývá než se definitivně s Durbar Square rozloučit. Tentokrát zde nejsem proto, abych jako západní turista, a průvodce v ruce procházel od jednoho templu k druhému, pročítal kdo a k čí poctě chrám postavil. Dnes jsem zde proto, abych se pokusil vdechnout trochu toho, co vyzařuje z chrámů zasvětcených hinduistickým božstvům, Višnuovi, Ganešovi, bohyni Taleju, opičímu králi Hanumanovi či bohyni Parvati. Chrámy zakládané již ve 14., ale převážně v 17 a 18. století. Loučím se i s touto minulostí, s kdysi královským centrem Káthmandu.

Cestou do hotelu se snažím vyfotografovat scény ze všedního života obyvatel města, bohužel je oblačno a při fotografování dávám přednost slunečnímu počasí. Nedaleko hotelu si kupuji koláče a k večeři bude polévka ze sáčku.

Dne 8. června, dnes bude pozornost opakování dávné návštěvy starého města Bnaktapur, vzáleného asi 13 km od Káthmandu. V roce 1994 jsem do Bnaktapuru jel trolejbusem, který kdysi postavili Číňané. Již tenkrát byly vozy trolejbusu v desolátním stavu, přecpané cestujícími. Dnes již trolejbus neexistuje, nahradily je autobusy, jízdenka je velmi laciná, několik rupií. (Kurs 1 US dolar – 70.4 Rupií).

Autobus zastavuje na parkovišti, ze kterého je do středu města asi 10 minut chůze, širokou ulicí,v domech krámky se suvenýry, převážně sošky Budhů a jiných božstev. Za několik minut se v průhledu ulice objevuje prvá, věžovitá, historická budova, nelze zabloudit.

Ani dnes zde nejsem zvědavý turista, jsem pomalý poutník, hledající poklid do duše. Bnaktapur je staré město, postavené z cihel, jeho střed se do dneška zachoval téměř bez změn takový, jaký byl postaven v 17. století. Tam, kde zub času zapůsobil, jsou i nová okna zastíněna bohatě vyřezávanými okenicemi. Město má ještě jednu pozoruhodnost, tradiční hrnčířské dílny s ruční výrobou nádob všech velikostí, sušených na slunci, jako ve středověku. Historické jádro města začal před 300 lety budovat král Bupatnindra Malla, chrámy jsou i zde zasvětceny hinduistickým božstvům, Šivovi, Višnuovi, Branmovi apod. Vchod de chrámu Sun Smoka, nebo Zlaté bráně je mistrovským dílem z tepaného kovu, bezpochyby největším dílem tohoto druhu umění v Nepálu. Chrám, zasvěcený bohyni Taleju nechal vybudovat v polovině 18. století král Ranjit Malla. Tepané, bronzové ozdoby jsou zlacené, brána je ozdobena postavami bohyně Kali, nad kterou je bájná postava Gardy, napůl ptáka, napůl lidská postava.

Zůstávám ve středu města, usedám na schodiště jednoho chrámu, životní tempo se zde zdá být zpomalené, skupiny turistů se mezi chrámy neprochází. Asi za hodinu se loučím a stejnou třídou se vracím na parkoviště autobusů. Obchůdky, které byly ráno ještě zavřené již nabízí sošky, náramky, přívěsky, jen kupující zde chybí, snad se turisté později přece jen objeví. Já si odnáším několik záběrů z uliček města.

Pašupatinath a Boudhanath jsou cílem mé další cesty, hinduismus a buddhismus. Obě posvátná místa jsou příliš daleko a neprozřetelně volím k prvému místu dopravu cyklorikšou. Netušil jsem, že cesta vede místy do kopečka, který nelze šlapáním do pedálu zdolat. Slézám z rikši a pomáhám do kopce tlačit, potím se, jsem zadýchaný, uznávám, že takto vozit turisty, je práce pro útlé, chlapecké postavy zdejších mužů náročná a na konci cesty platím více, než bylo dohodnuto.

Poslání Pašupatinathu je dvojí. Stojí zde nejposvátnější hinduistický chrám v Nepálu. Kolem něj protéká posvátná říčka Bagmati a zde, na jejím břehu jsou ghaty, na kterých jsou spalovány těla zesnulých.

Chrám, zasvěcený bohu Šivovi, je nehinduistům nepřístupný, vstup hlídá stráž a jediné co lze spatřit je zadní část velké sochy býka, dopravního prostředku boha Šivy.

Uvnitř areálu je dvoustupňová pagoda, uvnitř jako předmět uctívání je obří lingham, symbolizující mimo jiné plodivou moc boha Šivy. Před vstupem do svatyně kupují věřící dlouhé řetězce z žlutých květů.

Větší pozornost věnují turisté kremačním ghátům, kam i já docházím. Dle množství převážně mužů je zřejmé, že se připravuje kremace významného zesnulého. Z jednoho ze dvou můstků přes řeku je vidět n ghát, kde leží na zemi tělo nebožtíka, zahalené do oranžové textilie, ozdobené mnoha řetězy žlutých květů a přikryto rudou vlajkou se žlutým srpem a kladivem, symbolů komunismu.

Odcházím ke ghátům méně bohatých nebožtíků. Na jedné hranici jsou vidět polospálené holení kosti a zčernalá lebka – oheň dohořívá. Pohřební bratrstvo rozdruží zbytky kostí a spolu s popelem hranice, vše končí ve vodě říčky Bagmati. Nikdo u zbytků tělesné schránky neprodlévá, žádný pozůstalý. Na sousedním ghátu se kremace připravuje, odkrývají nebožtíkovu hlavu a za okamžik z úst mrtvého plane ohýnek, jako kdyby duše opouštěla tělo.

Vracím se na můstek, dole již leží nebožtík, zahalený do rudé vlajky, na hranici, která začíná hořet.

Podobně jako před pěti léty se vydávám na cestu vzhůru, do opačného svahu, než jsem přišel. Ze svahu ještě fotografuji svatyni, kterou jsem nemohl navštívit. S přestávkami zdolávám kamenné schodiště, nahoře míjím větší počet malých svatyní. V některých je Šivův lingham zasazený do ženského symbolu joni. Další linghamy v joni stojí mezi svatyněmi. Cesta začíná klesat, na úpatí nahlížím do nádvoří menšího buddhistického kláštera, do kterého nemá vstoupit nikdo, kdo má cokoli z kůže, opasek, řemínek k fotoaparátu, obuv apod. Podél úpatí svahu opět protéká Bagmati, přes ni po kovovém mostě pro pěší přecházím na druhou stranu do roviny. V dáli je vidět vršek stupy Boudhanath, cíl mé cesty. Rozbitá polní cesta, místama kaluže, domky chudinské čtvrti, periferie.

Boudnanath je daleko, téměř hodinu chůze, občas se ptám na cestu, abych se zbytečně nezapletl do změti uliček.

Boudhanath, největší stupa v Nepálu. Dle legendy požádala stará žena krále, aby jí věnoval pozemek, na kterém by postavila Budhovu svatyni. Král souhlasil, ale pozemek neměl být větší, než jaký pokryje kůží vodního buvola. Žena rozřezala kůži buvola na tenké řemínky, navzájem je spojila a ohraničila jimi velký, kruhový pozemek, který se stal obvodem stavby stupy.

Okolní zástavba stupy je dnes obývána převážně Tibeťany, emigranty z Tibetu, ve většině domů jsoutibetské obchody s thankami, náboženskými předměty a suvenýry.


Stupa samotná je postavena ve formě mandaly, symbolu universa, který je často používán k buddhistickým meditacím. Stupa současně symbolizuje 5 prvků, zemi, vodu, oheň, světlo a etér. Dole kolem stupy jsou stovky modlitebních mlýnků, roztáčených tibetskými poutníky. Na stupu vystupuji barevně kolorovanou branou, roztáčím několik mlýnků, míjím několik soch bájných postav a nahoře se pokouším stupu obejít. Část stupy je ale v rekonstrukci, na zemi sedí snad 30 – 40 žen, v rukách mají dřevěné plácačky, kterými v rytmu zpěvu nesrozumitelné písně plácají do vlhké zeminy. Obvyklý způsob zpevňování zdiva.

Naproti výstupu byla dokončena stavba většího tibetského-buddhistického templu, další vznikly v okolí. Od doby čínské invaze do Tibetu v roce 1950 se Boudhanath stal důležitým centrem studia tibetského buddhismu.

Nakonec pomalu putuji dole kolem stupy, prohlížím si vystavené thanky a sošky, ale nejsem zákazníkem, je to mé putování pro potěch očí a duše, potěšení moci pozorovat poutníky, mnichy, těšit se tiše z toho, že mně bylo dopřáno doputovat ještě jednou až sem, kde přemítání neruší nic z toho, co se děje v tisíce kilometrů vzdálené Evropě.

Swayambunath. Dle staré pověsti bylo údolí Káthmandu zalito rozsáhlým jezerem ve kterém kvetl obrovský lotosový květ, zalitý božským světlem prvotního Budhy. Tibetský bůh Manjušri se doslechl o existenci tohoto Budhy, opustil Tibet, aby byl svědkem božského světla. Když dorazil na břeh jezera zjistil, že se nemůže přiblížit k lotosovému květu Budhy, protože ten byl daleko uprostřed jezera. Manjušri tasil svůj meč, uťal část hor na jižní straně , vysušil jezero a tak vzniklo údolí Kátmandu. Květ přistál v západní části údolí a na tom místě postavil Manjušri svatostánek k poctě Buddhy.

Základy dnešní stupy mají být dle nejstarších zpráv z 5. století i když archeologové věří, že na tomto místě byla svatyně již před 2 tisíci léty.

Z hotelu ke stupě je opět daleko. Před léty jsem se k ní nechal dovést rikšou. Ta ale dojede jen na prvé úpatí a dále je nutné stoupat pěšky tam, kam až vyjedou taxíky a kde začíná vlastní výstup. Jedu proto taxíkem, který je mnohdy i cenově výhodnější. Vlastní výstup ale odkládám, z pravé strany přichází skupiny poutníků a mnichů. Jdou podél stěny, opět s mnoha modlitebními mlýnky a několika mlýny velkých rozměrů, více než 2 vysokými, umístěné v jakýchsi kaplích, roztáčených pomocí kovové konstrukce. Teprve po vykonání této části poutí, kdy pravou rukou roztočili všechny mlýnky, vydávají se na cestu vzhůru ke stupě Swayambunath a dalším svatyním. Dole musí ještě projít kolem tří velkých soch Buddhů, pestře kolorovaných, mohou obdarovat několik prosebníků a vydat se po 360 schodech vzhůru, někteří věřící věří, že jich je 365.

Pomalu, zadýchán a s přestávkami, pomáhaje si rukama, využívaje kovové zábradlí blížím se k vrcholu, k obrovskému symbolu, vajre. Nahoře nikdo neunikne očím Buddhy, shlížející na poutníky z výše stupy. Míjím zmíněnou vajru, hromovládný klín, který ničí veškerou nevědomost a je důležitým symbolem tibetského buddhismu. Spolu s poutníky se vydávám na cestu kolem stupy, tyčící se k nebi do výše několika desítek metrů. Putuje se ve směru hodinových ručiček, posvátná místa vždy při pravé ruce. Každý detail stupy, od výklenků se sochami Buddhů až po zlaté disky a jakýsi deštník na vrcholu mají opět svůj hluboký, symbolický význam a smysl. V dalších kaplích se poutníci klaní dalším sochám Buddhů, prapůvodnímu Šakjamunovi i soše vlastního Buddhy, královskému synovi a zakladateli buddhismu. Poutníky je vždy obklopen malý chrám bohyně Hariti Devi, uctívané buddhisty i hinduisty. U vedlejší kaple sedí na zemi početná skupina žen, jediný muž předříkává jakýsi texr, který ženy sborově prozpěvují, další svatyně je zasvěcena bohyním indických řek Ganze a Jamuně. Míjím další symboly a kaple a zaskočen drobným ale vytrvalým deštěm ukrývám se do chrámu s pozlacenou sochou Buddhy. Zmiňuji se jen o zlomku staveb a symbolů jednoho z nejposvátnějších míst zdejších buddhistů. Jsem zde již potřetí a také zde spíše přemítám, než abych pátral po všem, co zde lze spatřit, jsem osamělým, pomalým poutníkem.

Swayambunath opouštím jinou cestou, sestupuji zalesněným svahem k silnici na úpatí. Skupinky poutníků přicházejí z pravé strany, z opačného konce, než bych se měl vracet. Jdu proto proti proudu putujících k místu, kde se buduje nová svatyně. S podporou sponzorů vzniká sousoší tří obřích Buddhů. Dokončen je jen prostřední, stojí již v celé své kráse, zlatožlutý, oba po jeho bocích jsou obklopeni lešením a ještě betonově šedí. Nejen stupa na vrcholu zůstává nejposvátnější, ale i kolem úpatí vzniká posvátný okruh, stálá renesance buddhismu, živého.

11. června, zbývá mně poslední pamětihodnost, staré královské město Patán.

Pokračující zastavba již spojila Káthamandu s okrajem Patánu. Od konečné stanice autobusu je střed Patánu, obvyklý Durbar Square vzdálen asi 15 minut chůze. Také zde jsem byl v roce 2001 a dle plánku v průvodci jsem tenkrát věnoval pozornost každé z 12. staveb ba Durbar Square, většinou zasvěcených hinduistickým božstvům a postaveným většinou v 17 a 18. století. Oslaven je zde bůh Krišna, Višnu, bohyně Taleju a další. Každá stavba má svoji bohatou historii, která by zabrala mnoho místa. Jen o jedné se zmíním, Zlatém templu, živém buddhistickém klášteru. Nad vchodem vítají z kamene vytesané božstva. Úzkým vchodem vstupuji do malého, skulpturami zaplněného nádvoří, uprostřed za nízkou mříží modlitební mlýn, v rozích sochy božstev, hromovládná vajra, malá svatyně se sochou Buddhy, socha opice držící ovocný plod, modlící se postavy, kovová, pozlacená žebra spadající ze střechy a další ukázky vynikajícího kovotepeckého umění. Svatostánek byl postaven již v 12. století, nejstarší zprávy jsou ale až ze století patnáctého.

Obnovil jsem si vzpomínky a pak již jen procházím uličkami Patánu, kolem vodních nádrží, pozorují pradleny, na lanech se sušící vlnu a kolem chrámů na Durbar Square se vracím k autobusu.

Je 12. června, po deváté hodině, kdy zde začíná pracovní den, odcházím do cestovní kanceláře Green Horizon, dojednat s panem Govindou podrobnosti cesty do Tibetu. K 600 US dolarů připojuji 400 US dolarů za organizaci cesty a další poplatek za turistické vízum, za použití platební karty a provizi. S partnerem, 71. letým Švýcarem se setkám zítra, před ráno, stejně tak všechny doklady dostanu až zítra, před odjezdem na letiště. Vše je definitivně dohodnuto, odlet 13.6. a návrat 17. 6. 2006

Přesnost je zde zřejmě relativní pojem a tak se skoro hodinovým zpožděním nás ráno pan Govindo vybavuje doklady a odjíždíme na letiště. Tam se bez úspěchu snažím dostat „palubenku“ na levé straně u okénka v letadle, ze kterého bude pohled na Mt. Everest.

Na letišti Gondar nás již očekává průvodkyně, mladá Číňanka Lili a řidič světlé limuzíny, kterou budeme míti po dobu pobytu k dispozici. Dvoulůžkový pokoj v hotelu Flora je na dobré úrovni, včetně TV, jídelna, kde budeme snídat v přízemí. Po ubytování se vydáváme k Joghangu a dále, novou, širokou třídou až na dohled Potaly.

Ani do Tibetu, do Lhasy jsem se tentokrát nevydal na objevenou cestu, poznat něco nového, dosud nevídaného. Mám v úmyslu pokusit se najít zbytky staré Lhasy, uličky kolem Joghangu a zachytit ještě něco z toho, co nenávratně mizí. Marná snaha, ze staré Lhasy, kterou jsem měl možnost poznat před 12. léty nezůstalo nic, vše je zbouráno a nahrazeno novou, pseudotibetskou, uniformní architekturou, na širokých bulvárech pompézní budovy obchodů, na velkém prostranství před Pomalou stojí nedávno odhalený jehlancový pomník. Zmizelo někdejší jezírko s barevným pavilonem. Vše je jiné, čínské, Lhasa je několika násobně větší, příliv Číňanů neustává, staví se stále nové bloky domů a počet obyvatel překročil 400 000. Obchod, podniky, banky, úřady, vše ovládají Číňané. Tibeťany, většinou poutníky, lze potkávat na posvátném okruhu kolem Joghabgu, nebo kolem Potaly. Potala je sice jako kulturní památka přístupná, ale dle informace naší průvodkyně, již jen bez fotoaparátu. Ukrýt by se dal jen malý, digitální fotoaparát, moje Minolta nikoliv. Navíc nejsou prý již přístupné horní terasy a střechy, které jsem kdysi navštívil.

Průvodkyně Lili nám oznamuje, že druhý den pro nás do hotelu přijede v 9 hodin 30 minut a odjedeme do kláštera Drepung, asi 8 km západně od centra Lhasy, do kdysi největšího kláštera na světě s 10 000 mnichy. Klášter byl založen v roce 1416 a za kulturní revoluce Rudými gardami značně poškozen. Za předchozí mé návštěvy jsem měl dostatek času projít většinu velkých svatyní, dnes jen jedinou.

Totéž se opakovalo při návštěvě kláštera Sera, ve které bývalo kolem 5 000 mnichů, dnes v obou klášterech snad několik set. Klášter Sera patří řádu Gelugpa, tj, řádu žlutých čepic. Po prohlídce hlavního objektu se sochami Buddhů, Šakjamuniho, Maitreji a Manjušri, všechny v nadživotní velikosti – fotografovat lze jako všude, pokud není zakázané, po zaplacení dalších 30 Juanů, (l US dolar – 7 Juanů) budovy opouštíme. S návštěvou dalších není počítáno, bohužel. Odcházíme s ostatními návštěvníky do ohraničené zahrady, kde se pod stromy schází ke každodenní disputaci mniši. Několik desítek jich ve trojicích či dvojicích začíná diskuse, doprovázené gestikulacemi a tleskáním do dlaní.

Ve stejném duchu je organizovaná omezená návštěva letního sídla dalajlamů Norbulinka. Přístupný je jen nový letní palác a palác 8. dalajlamy. V interieru je přísný zákaz fotografování. Z Nového letního paláce uprchl současný 14. dalajlama z obavy o svoji existenci do exilu v indické Dharamsale. Proč nemůžeme navštívit další paláce je mně řečeno, že jsou v rekonstrukci, což je očividně pouhá výmluva, jakou dostávám i jinde.

Nesmutnější je návštěva nejposvátnější svatyně uprostřed Lhasy, kláštera Jognangu, kolem kterého se soustřeďuje nejvíce poutníků.

Před dvanácti lety byl hlavní vchod do svatyně během dne trvale otevřen. Před vchodem, na kamenných deskách mnozí poutníci, převážně ženy i stařeny vykonávaly fyzicky nejnáročnější úkon, tzv. prostrace. Stojící postava, s rukama sepjatýma před obličejem si lehá tváří k zemi s rukama nataženýma vpřed, pak se vztyčuje a totéž až 108 krát opakuje, dle počtu kuliček v růženci.

Spolu s poutníky jsem tenkrát vstoupil do Joghangu a spolu s nimi postupně procházel 16 kaplemi v nichž uprostřed byly sochy Buddhů, opět Šakjamuniho, Maitreji, vlastního Buddhy, Avalokotešvary, socha Guru Rinpočeno, Tsongkapy, Manitabhy, Songtsen Gampy a dalších postav a osobností buddhismu. Před sochami nespočet světélek, hořících knůtků a peněžitých darů. Fotografie 14. dalajlamy již zmizenly.

Obdobný počet kaplí se procházel v prvém poschodí. Tentokrát po zaplacení značného vstupného je přístupná jen vstupní hala a po schodech nahoru na střechu s pohledem na Potalu. Vše ostatní, všechny kaple jsou uzavřené, prý opět v rekonstrukci. Jognangem neprochází zástupy tibetských poutníků, kteří přicestovali mnohdy ze vzdálených oblastí země a pro které je tato pouť životním zážitkem. Hlavní vchod je uzavřen, otvírá se jen po kratší dobu ráno. Vstup jinak jen postraním, malým vchodem, kde se vybírá vstupné.

Je to smutný pohled na prostředí kdysi plné poutníků, kteří sice i dnes putují kolem Joghangu po posvátném okruhu Banknot, ale nikoli někdejšími uličkami staré Lhasy, ale novou, čínskou zástavbou a mezi krámkami se suvenýry.

Kdysi jsem řekl, že zachrání-li něco tibetskou kulturu a tibetský národ, je to buddhismus. Jognang je smutným příkladem toho, jak Číňané omezují a potlačují i buddhismus tím, že jim znemožňují přístup do zbytků svatyň, které jim zůstaly po řádění Rudých gard za kulturní revoluce. Přes 6 000 klášterů bylo zničeno.

Dnešní návštěvník, turista z dalekých zemí, který nemá možnost srovnávat současnost s minulostí, může sice obdivovat vnější podobu staveb a vzhled některých zrekonstruovaných největších klášterů. Jejich duchovní život dnes živoří, pokud to Číňané dovolí.

Jen samotná historie Jognangu sahá až do období let 639 – 647, pokračuje v průběhu staletí a jen stručný popis by zabral mnoho prostoru.

I v novodobé historii Tibetu uplynulo mnoho času od doby kdy francouska David O. Neelová pronikla a putovala v přestrojení Tibetem. Několik desítek let uplynulo od doby, kdy do Lhasy dorazili horolezci Barter a Aufschneiter s popsali tuto dobrodružnou cestu v populární a zfilmované knize „Sedm let v Tibetu“.

Také já jsem do Tibetu třikrát zavítal, spíše jako poutník než zvědavý turista. Snažil jsem se přiblížit se duchu tibetského buddhismu, projít kláštery a svatyně, být nenápadný mezi tibetskými poutníky, zastavit se před sochami Buddhů, bodhisattvů, zakladatelů klášterů a sekt, postát před náhrobky dalajlamů a pancenlamů.

Snad jsem něco málo z buddhismu pochopil a z cest do Tibetu si do paměti uložil mnohá poznání.

Definitivní tečku za poslední cestou do Tibetu byl pohled z letadla na masiv Mt. Everestu a okolní himalájské velikány a několik posledních cvaknutí uzávěrky fotoaparátu.

Poslední volný den v Káthmandu bude věnován nákupu dvou thank, jedna kolo života, druhá mandala a pak již jen dlouhá cesta přes Bangkok a Frankfurt nad M. domů. S díky, že mně bylo dopřáno…

Dne 16. července 2006

Continue Reading

Mystická, kultovní a poutní místa

Pouť do Santiaga na vozíku

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi
nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou
pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro
nás byla jen o to větší výzva.

Published

on

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.


S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.

A tohle je úryvek z našeho deníku:

Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.

Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.


Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.

Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.

Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.

Celý deník, který Linda diktovala a Kačka zapsala, najdete ke stažení ze stránek sdružení Ultreia

Continue Reading

Mystická, kultovní a poutní místa

Velehrad – tip na výlet

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv.
Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého
poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie,
kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem.

Published

on

Velehrad najdeme 6 km severozápadně od Starého Města u Uherského Hradiště. Jde o kraj zlínský, arcidiecéze olomoucká, děkanát Uherské Hradiště, je to jedno z nejvýznačnějších poutních míst v ČR, spojeno s tradicí cyrilometodějskou. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, dělá z Velehradu poutní místo, které přesahuje významem hranice našeho státu.


Něco málo z historie Velehradu

Počátky dnešního Velehradu datujeme na začátek 13. století, kdy byl zde postaven první cisterciácký klášter na Moravě založený moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem v románském stylu s vlivem rané gotiky. Jde o rozlehlý komplex spolu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl dokončen ve čtyřicátých letech 13. století. Roku 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu obnoven během let 1587–1592, raně barokní přestavba byla realizována v letech 1629–35. Dnešní podoba pochází z přelomu 17 a 18. století.

Roku 1990 se sem znovu vrátil jezuitský řád Tovaryšstva Ježíšova, který zde na velmi významném poutním místě zajišťoval duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje roku 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. A dne 22. dubna 1990 zde proběhla návštěva hlavy římskokatolické církve, papeže Jana Pavla II. Památkou na tuto událost je zdejší kříž s jeho znakem, který je umístěn na nádvoří před bazilikou.


Bazilika na Velehradě

Zdejším klenotem je bazilika minor Nanebevzetí Panny Marie. Součástí komplexu je rovněž barokní kaple sv. Jana, novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje, podzemní katakomby a lapidárium s expozicí románské architektury.

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie, kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem (obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů), hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a náhrobek kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky s nádhernými mozaikami. Dále je zde umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky (1885).



Poutní cesty jsou různé ale láska a víra zůstává

Velehrad je cílem několika poutních cest. Známá je Poutní cesta růžence. Trasa začíná ve Starém Městě u Uherského Hradiště u železniční trati a směřuje na Velehrad. Lze ji ujít zhruba za hodinku, měří čtyři kilometry.

Můžeme se vrátit do starých dávných časů, kdy náš duchovní život měřil tep srdce, modlitba a naše poutní kroky. Rozjímali jsme, věřili, přemýšleli a nikam nespěchali. Tato poutní cesta přetrvala dodnes a je provázena celkem dvaceti zastaveními růžencové modlitby. Úvod představuje Radostný růženec, pokračuje Růženec světla, Bolestný růženec a vyvrcholením je Slavný růženec. Jednotlivá zastavení symbolizují jedno tajemství, které je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce. Návrhy vytvořil Milivoj Husák.

Poutní cesta Velehrad – Sv. Hostýn

vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa je dlouhá zhruba 59 km je členěna dvaceti pěti zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi. Na tuto základní poutní trasu navazuje poutní cesta Sv. Hostýn – Sv. Kopeček.

Poutní cesta Velehrad – Sv. Antonínek

spojuje Velehrad s jihomoravským poutním místem v blízkosti Blatnice pod Sv. Antonínkem. Na trase dlouhé zhruba 24 km je rozmístěno dvanáct zastavení. Poutní trasa byla požehnána Mons. Janem Graubnerem v srpnu 2012.

Mešní a košer vína


Vše co se místa týká, najdete vyčerpávajícím způsobem na stránkách velehradinfo.cz včetně pozvánky na mezinárodní výstavu mešních a košer vín, která se na Velehradu koná každoročně. Akce se letos bude konat 7. listopadu od 16:00 hodin ve Slovanském sále Stojanova gymnázia Velehrad.

Největší moravské poutní místo Velehrad je již po staletí symbolem setkávání kultur Východu a Západu. Kulturu východní sem přinesli soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj, kulturu západní členové řádu cisterciáků, kteří zde působili v letech 1205–1784. Jedním z důvodů, proč se Matice velehradská, která se stará o všestranný rozvoj poutního místa, rozhodla uspořádat soutěž a výstavu mešních a košer vín, byl fakt, že to byli právě cisterciáci, kteří začali na Velehradě pěstovat révu vinnou.

Cestovat můžete i v okolí Velehradu

Lze navštívit Archeologický skanzen s vyhlídkovou věží, repliku kostela z 9. století. V Modré u Velehradu se můžete projít proskleným tunelem, který vás povede pod hladinou rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život ve vodě, pod hladinou mokřadu. V sousední obci Tupesy najdete Muzeum keramiky.

Continue Reading

Mystická, kultovní a poutní místa

Svatý Hostýn – nejen poutní místo

Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými
mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední
zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova.
Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým
Hostýnem.

Published

on

Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.

Svatý Hostýn je dalším významným mariánským poutním místem na střední Moravě, v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji.

Hostýnské vrchy


Hostýn je také hora, podle které nesou jméno Hostýnské vrchy. Jde o nejzápadnější výběžek moravských Karpat. Hostýn má dva vrcholy, severnější, kde je umístěna 15 m vysoká rozhledna, na kterou se vystoupá po 59 železných schodech. Je postavena v nadmořské výšce 736 m. I dnešní doba zde zanechá dominantu, kterou je větrná elektrárna o výšce 30 metrů s průměrem třílisté laminátové vrtule 27m. Druhý vrchol má výšku 718 m a právě na něm se tyčí poutní chrám a církevní domy. Jde o poutní baziliku Nanebevzetí Panny Marie se sochou Panny Marie, která je obklopena ambity s kaplemi. Na počátku schodiště, které vede až k bazilice, se nachází Vodní kaple s vývěrem zázračné vody. Podél schodiště se nachází desítky krámků se všemi možnými upomínkovými předměty a hlavně s růženci a křížky.

Osídlení tohoto místa je prokázané již ve starší době kamenné. Leží zde dodnes zbytky opevnění tzv. laténské kultury z 1. tis.př.n.l., celkový obvod přes 1800 m, jejímiž představiteli byli Keltové. Zajímavostí je, že z Hostýna pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze.

Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova. Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým Hostýnem. V květnu 2012 v rámci oslav 100. výročí korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské vydala Matice svatohostýnská s podporou Zlínského kraje knihu PhDr. Josefa Paly a kolektivu autorů, která obsahuje medailonky duchovních, historiků, spisovatelů, malířů, sochařů, hudebníků, archeologů, stavitelů i zasloužilých příznivců Svatého Hostýna žijících v různých stoletích. Někteří z nich zde mají svůj odpočinek. Cesta se prochází při duchovních cvičeních, jiný ale dá přednost projít se zastaveními sám a v klidu rozjímat a přes den si člověk může odpočinout, číst si na lavičkách v přírodě nebo vyšplhat na rozhlednu a dívat se do kraje.



Tradiční poutě na sv. Hostýn

Padesát kilometrů měří trasa mezi dvěma moravskými poutními místy, Svatým Kopečkem, minulým zastavením, a Svatým Hostýnem, kam se podíváme dnes. Poutníci chodívají již tradičně na pěší noční postní pouť. Cílem je bazilika minor na Svatém Hostýně, kam docházeli dle svých možností po zhruba osmi až jedenáctihodinovém putování ze Svatého Kopečku. Stezka ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýn byla otevřena v roce 2010. Na padesátikilometrové trase je instalováno 19 informačních panelů. Věřící pouť pojmenovali Moravská Compostela podle pěších poutí do španělského města Santiago de Compostela, asociuje dobu pěšího putování a délku překonané vzdálenosti. Další poutní cestou, která je ještě starší je Poutní cesta Velehrad – Svatý Hostýn, která vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa, která má délku cirka 60 kilometrů je lemována 25 zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi určenými poutníkům.

V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně uvidíte nad hlavním oltářem sochu Panny Marie v životní velikosti s malým Ježíšem na ruce a ten metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Oni ohrožovali Evropu a roku 1241 dorazili až na Moravu, kde zabíjeli a ničili vše, nač přišli. Lidem nezbylo, než se uchýlit do lesů a hor jen s tím nejnutnějším k přežití. Podle tradující se pověsti byli ti, kdo našli útočiště na Hostýně zachráněni přímluvou Panny Marie, která údajně bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Úctu k Panně Marii šířili na Moravě sv. Cyril a Metoděj. Podle legendy i oni došli až na Hostýn a zde rozmetali pohanské obětiště a postavili na místě mariánskou kapli. Poprvé se o tomto zázraku dočteme u Balbína v Dodatcích k dílu Diva Montis Sancti z roku 1665. V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 je napsáno, že „lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky“. Básní Josefa Lindy Jaroslav v Rukopisu královédvorském (1819) se pověst šířila po celém kraji a Hostýn se stal posvátnou horou českého národa. Nejstarší zápis o poutích na Hostýn je ale z roku 1625 a píše se v něm, že je zde stará svatyně, kam dvakrát ročně chodívá procesí.


Exercicie pro celou rodinu na Hostýně

Podrobnou a spletitou historii místa si můžete přečíst na výše uvedených webových stránkách místa. Na Hostýně se každoročně konají exercicie, program pro letošní rok najdeme zde: hostyn.cz/exer­cicie

Exercicií jsem se zde zúčastnila před třemi lety. Matice svatohostýnská je pořadatelem veřejně přístupných duchovních cvičení, do kterých se může přihlásit každý věřící člověk. Tento termín označuje několikadenní duchovní obnovu, kterou vede obvykle kněz a která má dalekou tradici v naší historii z dob pradávných, kdy naši předci, křesťané, pobývali na osamělých místech, aby zde mohli prožít čas s Bohem a se sebou samým. Už ve středověku byly v mnohých klášterech takto zařízené místnosti, prostě a jednoduše. Známe z té doby i pojem poustevna. Samota, klid, rozjímání, mystické zážitky a spojení úzce spojené s askezí. Známá kniha s názvem „Exercitia spiritualia“ – Duchovní cvičení od Ignáce z Loyoly pochází z 16. století a je v ní popsána asketická praxe. Duchovní cvičení zde bývají třídenní, týdenní nebo měsíční. Já zvolila zlatou střední cestu. Program si každý účastník může vybrat dle svých potřeb a nabídky. Často cvičení absolvují i partnerské páry nebo rodiny s dětmi. Víkend, pár dní nebo dovolená v klášteře nebo v exercičním domě patří stále častěji k psychohygienické praxi dnešní doby, kdy si člověk potřebuje odpočinout od stresu všedního dne, ujasnit si svoje postoje, touhy, splynout s přírodou či daným řádem věcí, srovnat si své žebříčky hodnot nebo pochopit pravý význam božských ctností víry, naděje a lásky. A někdy v životě člověk dostane i něco navíc, co vůbec nečeká.


Svatohostýnské muzeum v Jurkovičově sále

Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská, která do přízemí umístila exponáty z historického vývoje Hostýna a na galerii expozici fauny a flory Hostýnských vrchů. Toto muzeum bylo založeno roku 1913. Založili ho hostýnští jezuité. Sbírky během krátké doby obsahovaly přes 100 exemplářů.

Zajímavá je sbírka starých svatohostýnských písní z roku 1773 a také nálezy archeologické, jako např. šípy, kopí, úlomky z popelnic a tuhových nádob na obilí, brousky, kamenné koule apod. Najdeme zde portrét světitele hostýnského kostela v roce 1845 P. Šlosara, obraz Svatého Hostýna z roku 1886, dva obrazy sutin zpustošeného chrámu od prof. Veselého z roku 1827, obraz Zakončení poutí roku 1883 od bystřického rodáka Františka Ondrušky, obrázek nemocné matky barona Laudona konající pouť v roce 1842, obraz blahoslaveného Jana Sarkandera a jiné obrazy, staré pohlednice, medailky, a další umělecké předměty. Původní muzeum mělo své místo v rozhledně, v roce 2007 bylo obnoveno právě v Jurkovičově sále v areálu poutních domů.


Köhlerovi mozaiky

Filmaři v těchto dnech dokončují natáčení dokumentárního filmu o akademickém malíři Jano Köhlerovi, který je zaměřen na proces restaurování keramických mozaiek. Vznik tohoto dokumentárního filmu finančně podpořil Olomoucký kraj a Arcibikupství Olomoucké. Premiéra filmu je plánována na jaro 2016. Štáb navštíví v souvislosti s natáčením dokumentárního filmu sv. Hostýn také v neděli 11. října 2015, kdy v 11:00 hod. proběhne slavnostní odhalení restaurované mozaiky Pilátův soud na sv. Hostýně za přítomnosti akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka. Bude tak možno spatřit světový unikát. Dne 20. října 2015 v 17 hod. v sále Okresního archívu v Prostějově se mohou zájemci zúčastnit přednášky akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka s názvem “Dílo, které prošlo ohněm. Pilátův soud na sv. Hostýně”. Uvidíte model mozaiky prvního zastavení na sv. Hostýně v měřítku jedna ku jedné.

Olomoucký kraj je však krásný celý. Jeho prozkoumání by vám mohlo zabrat celé týdny a my se v dalších článcích určitě vydáme i do jeho dalších zákoutí. Zatím se můžete pustit do jeho objevování sami ze zázemí některého z jeho 202 ubytovacích zařízení.

Úplně nejvíce se o Svatém Hostýně dozvíte na hostyn.cz.

Continue Reading

Nové články