Italská trojka: Dolomity

0
522


(14. – 23. července 2006)

Účastníci expedice

Janča, Míša, Honza, Já

14. července

Ráno jsme vyrazili s Míšou a Honzou z Náměště a zpátky jsme se vraceli jen jednou. Směr Znojmo a hraniční přechod Hatě, poté údolí Dunaje se starobylými zříceninami, vinicemi a upravenými vesničkami. Cíl – Jižní Tyrolsko a vesnička Klobenstein, rezidence rodiny Müllerů, odkud jsme plánovali unést Janču. Unést? Ale ano… takové místo by totiž nikdo neopustil dobrovolně! Jako by před vás umístili fotografii z reklamního letáku lákajícího turisty do Dolomit – nádherné panorama vápencových věžiček Rosengartenu a masiv Schlernu, vše osvětleno zapadajícím sluncem. A na to celé se díváte z bazénu. Večer probíhaly orgie obžerství – příprava do hor.

15. července

Janča bohužel onemocněla, tak jsme ji museli odložit v kempu a vydat se do hor jen ve třech. Zvolili jsme kemp Castelpietra a první den jsme kvůli nepřívětivému počasí šli pouze prozkoumat okolí a objevili jsme stejnojmenný hrad a u něj skálu. Krásný, neolezený vápenec měl pouze jedinou vadu – byl celý převislý. Vykoupali jsme se v jezírku, které bylo tak čisté, že v něm bylo tolik ryb, až nebylo vidět dno.


16. července

Dopoledne jsme se rozhodli vylézt si alespoň některé cesty u hradu, abychom mohli doma říkat, že jsme „lezli“ v Dolomitech.




Po vydatném obědě jsme se vydali do hor, směr masív Pala. Rozhodli jsme se, že si cestu vychutnáme hned od začátku, a šli jsme lesem vedle silničky. Poté, co jsem udělala i s batohem několik kotrmelců v drnech, jsme se vrátili na cestu. Stoupali jsme úbočím masívu příjemným lesíkem. Občas se tu a tam otevřela průrva mezi kamennými věžemi, kterou jsme nahlédli do uzavřených prostor mezi skalami a stromy. Pak už byla jen holá skála. Nahoře jsme se usadili v bivaku Minazio (2250 m), byl skutečně luxusní – dva pokojíky a kuchyňka i se stolem a lavicemi. Povečeřeli jsme, shlédli nádherný západ slunce a pak přišli Italové.


17. července

Ráno jsme posnídali a vydali se do sedla Passo delle Lede (2696 m). Nad námi čistě modré nebe, mezi štíty se převalovala mlha.


Se sedla jsme sestoupili na chatu Rifugio Pradidali (2278 m). Poté, vyplašeni hlasy blížících se turistů, zamířili jsme na Ferratu del Porton a tou jsme vystoupali až na Passo Porton (2480 m). To jsme si ale mezi námi přejmenovali na „Bránu do pekel“, zejména z dálky, plná šedé neprostupné mlhy, vypadala opravdu pekelně.


Zanechali jsme Honzu znechuceného ocelovými lany a žebříky u batohů a vydali jsme se s Míšou na Ferrata Nico Gusella, ale počasí nevypadalo příznivě, tak jsme se vrátili, vyfotili pár horských bylin a skrze Ferrata del Velo jsme zamířili na chatu Rifugia Velo della Madonna, kde jsme přenocovali.

18. července

Cestou Sentiero Dino Buzatti jsme vystoupali na Cimerlo (2503 mnm).

Odtud jsem ještě naposledy měla možnost obdivovat ladné tvary místní krásky, věžičky Sass Maor, od které jsem už od včerejška nemohla oči odtrhnout… inu láska na první pohled.




Pak jsme sešli více než 1400 výškových metrů dolů zpět do kempu, kde jsme našli Janku k naší obrovské radosti živou a zdravou. Po obědě jsme se sbalili a zamířili směr Benátky. Ubytovali jsme se v kempu Serenissima.