Rubrika: Národní parky

Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.

Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.

Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše

Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou  Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.

Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.

Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z  větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.

Seminole – indiánský národ z Floridy

Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.

Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.

Země tiché krásy

Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.

Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.

Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.

Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.

Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše

Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou  Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.

Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.

Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z  větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.

Seminole – indiánský národ z Floridy

Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.

Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.

Země tiché krásy

Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.

Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.

Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle­.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.

Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě

V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.

V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.

Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru

Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.

Vodní dobrodružství uprostřed tropů

Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.

Přírodní bohatství parku Tortuguero

Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.

Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.

Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.

V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.

Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.

Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.

Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.

Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.

Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle­.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.

Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě

V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.

V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.

Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru

Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.

Vodní dobrodružství uprostřed tropů

Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.

Přírodní bohatství parku Tortuguero

Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.

Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.

Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.

V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.

Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.

Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.

Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.

Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.

Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.

Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.

Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.

Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.

Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.

Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.

Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.

Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.

Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.

Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.

Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.

Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.

Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.

Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.

Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.

Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.

Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…

Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem

Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).

Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.

Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.

Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.

Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.

Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…

Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem

Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).

Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější. Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.

Za okny se střídají názvy více či méně známých železničních stanic. Bezděkov, Janovice nad Úhlavou, Petrovice nad Úhlavou se střídají v pravidelném rytmu a teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava. Vykouknete-li z okna vlaku, zjistíte, že se hornatý masív Šumavy přiblížil takřka na dosah. Plíce dychtivě nasávají svěží horský vzduch a nos vtahuje tu omamnou vůni jehličí a dřeva. Tady už železniční trať ztrácí svůj „obyčejný“ charakter a stává se z ní skutečná horská trať. Za nádražím v Nýrsku se ponoří do hlubokých, šumavských lesů, dlouhé, rovné úseky vystřídají táhlé zatáčky a koleje začnou stoupat výše a výše. Jen občas na nás vykoukne hladina Nýrské přehrady na pitnou vodu, která však pokaždé rychlí zmizí za zelenou hradbou lesů.

{{reklama()}}

Bylo by dobré ještě dříve, než vláček překoná velký oblouk nad Dešenicemi a prvním krátkým tunelem a dorazí do žst. Zelená Lhota, si připomenout trochu historie zdejší bezesporu zajímavé stavby, která výrazně ovlivnila život v tomto nádherném koutu Šumavy. Když v druhé polovině 19. století začínal nabývat konkrétních rozměrů projekt Plzeňsko-březenské dráhy, představoval úsek mezi Nýrskem a Železnou Rudou jednoznačně technicky nejnáročnější úsek. Nejenže tu na projektanty a dělníky čekaly nepříznivé sklonové poměry (stoupání až 20 promile), ale především se tu do cesty stavěly šumavské kopce. Když bylo v roce 1877 dílo dokončeno, byla to nejen první trať, která zamířila do samotného srdce Šumavy, ale zároveň první horská dráha Rakouska-Uherska.

Z Nýrska v nadmořské výšce 465 m. n. m. se úzká stužka kolejnic přes Zelenou Lhotu pomalu šplhá do v lesích schované stanice Hamry–Hojsova Stráž, kde dosahuje nadmořské výšky 740 m. n. m. Tady však stoupání ani zdaleka nekončí. Lokomotivy si tu jen trochu odpočinou před dalším obtížným úsekem, který je přivede do zastávky Brčálník, ve svahu nad romantickým údolím Úhlavy. Tady mají vlaky už to nejhorší za sebou, což však nemohli říci dělníci při budování zdejší trati. Čekal na ně totiž ten největší oříšek. Trať zde musela projít pod Špičáckým sedlem na úbočí hory Špičák, která dala jméno nejen tunelu, ale i blízkému a dnes velmi oblíbenému turistickému středisku. Do místa, které bylo poprvé zmiňováno v roce 1569, ale prakticky poprvé osídleno až v roce 1873, se sjelo na tisíc dělníků nejen z Čech, Německa a Slovenska. Jihočeská Firma Lanna, Schebek, Gröbe kromě nich najala i dělníky z Itálie a Chorvatska, kteří se specializovali především na ražbu zmiňovaného tunelu. Řada z tzv. „barabů“ zde našla smrt při nečekaných závalech a pracovních úrazech v temnotách hlubokých šachet. Tunel byl totiž ražen nejen ve směru od obou portálů, ale v trase tunelu byly postupně vybudovány i tři kolmé šachty, z nichž byly postupně raženy další sekce tunelu. Památku dělníků dnes připomíná malá kaplička u zastávky Železná Ruda – město a symbolický hřbitov při železniční trati mezi Špičákem a Železnou Rudou.

Dílo, které tu v samém srdci Šumavy vzniklo, bylo na svou dobu vskutku unikátní. 1747 metrů dlouhý, jednokolejný (byť budovaný jako dvoukolejný) tunel, se stal ve své době největším tunelářským dílem v tehdejším Rakousku-Uhersku a až do nedávné doby byl naším nejdelším jednokolejným tunelem. Již více jak 130 let protíná zdejší sedlo a přivádí kolejnice do nejvýše položené stanice na této trati – žst. Špičák. Dnes si už jen těžko představíme, kolik úsilí a umu museli vynaložit jeho stavitelé, či kolik rizika si vyžádalo odpálení téměř půl miliónu dynamitových náloží. Stavba tunelu umožnila nejen propojení české a bavorské strany hranice, ale přinesla výrazné oživení do zdejšího kraje. Snad nejmarkantněji se to projevilo na samotném Špičáku. Bývalá kantýna pro dělníky byla přebudována na hotel Prokop, který společně s dalším hotelem Rixi v roce 1890 položil základ ke vzniku turistiky na Šumavě. A že Šumava lákala, svědčí pohled do knihy návštěv – Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Eliška Krásnohorská,…

Za Špičákem už trať rychle klesá do údolí Řezné a míří ke státní hranici. Proběhne žst. Železná Ruda – město, aby se vzápětí protáhla poslední překážkou. Tou je 198 metrů dlouhý tunel prakticky v centru Železné Rudy, bezprostředně před nově vybudovanou zastávkou Železná Ruda – centrum. A pak už je to jen kousek cesty do Alžbětína, kde přímo na hraniční čáře vzniklo společné česko-bavorské nádraží, s jehož existencí je spojena celá řada, někdy až paradoxních příběhů. Ale o tom snad zase někdy příště.

Máme za sebou krátké putování jedním z nejkrásnějších úseků šumavských železnic. Nechme teď stranou spekulace týkající se možné elektrifikace této trati. Nevšímejme si toho, zda z německého Plattlingu zajíždí na hranici moderní vozy RegioShuttle, zatímco od nás míří ke hranici „brejlovci“, stařičké motorové vozy, či problematické RegioNovy. Na to máme experty, lobbisty, politiky. Zastavme se raději na Brčálníku a shlédněme do romantického údolí, pohlédněme z Hojsovy Stráže k nádherně zelenému hraničnímu hřebeni, zadívejme se ze Špičáku na nádherné panorama okolních kopců, radujme se ze slunečných jiter a dnů. A až se budeme v romantickém večeru vyhřívat na stráni a údolí pod námi naplní „bafání“ motoráčku spěchajícího ke státní hranici, vzpomeňme umu a pracovitosti našich předků, kteří právě zde, v samém srdci Šumavy vybudovali dílo, před kterým nezbývá nic jiného, než se hluboce poklonit.

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější. Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.

Za okny se střídají názvy více či méně známých železničních stanic. Bezděkov, Janovice nad Úhlavou, Petrovice nad Úhlavou se střídají v pravidelném rytmu a teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava. Vykouknete-li z okna vlaku, zjistíte, že se hornatý masív Šumavy přiblížil takřka na dosah. Plíce dychtivě nasávají svěží horský vzduch a nos vtahuje tu omamnou vůni jehličí a dřeva. Tady už železniční trať ztrácí svůj „obyčejný“ charakter a stává se z ní skutečná horská trať. Za nádražím v Nýrsku se ponoří do hlubokých, šumavských lesů, dlouhé, rovné úseky vystřídají táhlé zatáčky a koleje začnou stoupat výše a výše. Jen občas na nás vykoukne hladina Nýrské přehrady na pitnou vodu, která však pokaždé rychlí zmizí za zelenou hradbou lesů.

{{reklama()}}

Bylo by dobré ještě dříve, než vláček překoná velký oblouk nad Dešenicemi a prvním krátkým tunelem a dorazí do žst. Zelená Lhota, si připomenout trochu historie zdejší bezesporu zajímavé stavby, která výrazně ovlivnila život v tomto nádherném koutu Šumavy. Když v druhé polovině 19. století začínal nabývat konkrétních rozměrů projekt Plzeňsko-březenské dráhy, představoval úsek mezi Nýrskem a Železnou Rudou jednoznačně technicky nejnáročnější úsek. Nejenže tu na projektanty a dělníky čekaly nepříznivé sklonové poměry (stoupání až 20 promile), ale především se tu do cesty stavěly šumavské kopce. Když bylo v roce 1877 dílo dokončeno, byla to nejen první trať, která zamířila do samotného srdce Šumavy, ale zároveň první horská dráha Rakouska-Uherska.

Z Nýrska v nadmořské výšce 465 m. n. m. se úzká stužka kolejnic přes Zelenou Lhotu pomalu šplhá do v lesích schované stanice Hamry–Hojsova Stráž, kde dosahuje nadmořské výšky 740 m. n. m. Tady však stoupání ani zdaleka nekončí. Lokomotivy si tu jen trochu odpočinou před dalším obtížným úsekem, který je přivede do zastávky Brčálník, ve svahu nad romantickým údolím Úhlavy. Tady mají vlaky už to nejhorší za sebou, což však nemohli říci dělníci při budování zdejší trati. Čekal na ně totiž ten největší oříšek. Trať zde musela projít pod Špičáckým sedlem na úbočí hory Špičák, která dala jméno nejen tunelu, ale i blízkému a dnes velmi oblíbenému turistickému středisku. Do místa, které bylo poprvé zmiňováno v roce 1569, ale prakticky poprvé osídleno až v roce 1873, se sjelo na tisíc dělníků nejen z Čech, Německa a Slovenska. Jihočeská Firma Lanna, Schebek, Gröbe kromě nich najala i dělníky z Itálie a Chorvatska, kteří se specializovali především na ražbu zmiňovaného tunelu. Řada z tzv. „barabů“ zde našla smrt při nečekaných závalech a pracovních úrazech v temnotách hlubokých šachet. Tunel byl totiž ražen nejen ve směru od obou portálů, ale v trase tunelu byly postupně vybudovány i tři kolmé šachty, z nichž byly postupně raženy další sekce tunelu. Památku dělníků dnes připomíná malá kaplička u zastávky Železná Ruda – město a symbolický hřbitov při železniční trati mezi Špičákem a Železnou Rudou.

Dílo, které tu v samém srdci Šumavy vzniklo, bylo na svou dobu vskutku unikátní. 1747 metrů dlouhý, jednokolejný (byť budovaný jako dvoukolejný) tunel, se stal ve své době největším tunelářským dílem v tehdejším Rakousku-Uhersku a až do nedávné doby byl naším nejdelším jednokolejným tunelem. Již více jak 130 let protíná zdejší sedlo a přivádí kolejnice do nejvýše položené stanice na této trati – žst. Špičák. Dnes si už jen těžko představíme, kolik úsilí a umu museli vynaložit jeho stavitelé, či kolik rizika si vyžádalo odpálení téměř půl miliónu dynamitových náloží. Stavba tunelu umožnila nejen propojení české a bavorské strany hranice, ale přinesla výrazné oživení do zdejšího kraje. Snad nejmarkantněji se to projevilo na samotném Špičáku. Bývalá kantýna pro dělníky byla přebudována na hotel Prokop, který společně s dalším hotelem Rixi v roce 1890 položil základ ke vzniku turistiky na Šumavě. A že Šumava lákala, svědčí pohled do knihy návštěv – Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Eliška Krásnohorská,…

Za Špičákem už trať rychle klesá do údolí Řezné a míří ke státní hranici. Proběhne žst. Železná Ruda – město, aby se vzápětí protáhla poslední překážkou. Tou je 198 metrů dlouhý tunel prakticky v centru Železné Rudy, bezprostředně před nově vybudovanou zastávkou Železná Ruda – centrum. A pak už je to jen kousek cesty do Alžbětína, kde přímo na hraniční čáře vzniklo společné česko-bavorské nádraží, s jehož existencí je spojena celá řada, někdy až paradoxních příběhů. Ale o tom snad zase někdy příště.

Máme za sebou krátké putování jedním z nejkrásnějších úseků šumavských železnic. Nechme teď stranou spekulace týkající se možné elektrifikace této trati. Nevšímejme si toho, zda z německého Plattlingu zajíždí na hranici moderní vozy RegioShuttle, zatímco od nás míří ke hranici „brejlovci“, stařičké motorové vozy, či problematické RegioNovy. Na to máme experty, lobbisty, politiky. Zastavme se raději na Brčálníku a shlédněme do romantického údolí, pohlédněme z Hojsovy Stráže k nádherně zelenému hraničnímu hřebeni, zadívejme se ze Špičáku na nádherné panorama okolních kopců, radujme se ze slunečných jiter a dnů. A až se budeme v romantickém večeru vyhřívat na stráni a údolí pod námi naplní „bafání“ motoráčku spěchajícího ke státní hranici, vzpomeňme umu a pracovitosti našich předků, kteří právě zde, v samém srdci Šumavy vybudovali dílo, před kterým nezbývá nic jiného, než se hluboce poklonit.

Haleakala

Haleakala NP se od Hawaii Volcanoes NP oddělil 1. července 1961. Dnes ho tvoří především kráter přibližně dvanáct kilometrů dlouhý a široký čtyři kilometry. Tento obří kráter vznikl erozí původně asi 4 000m vysoké sopky. Nikdo neví, kdy sopka vybuchla naposledy. Téměř jistě však vybzchne v příštích sto či dvěstě letech. Kombinace vody, větru, střídání teplot postupně vytvořila ve stěnách sopky dvě obří údolí – Ke’anae a Kaupö. Jak se údolí více a více zařezávala do hory, časem se spojila a vytvořila tak dnešní kráter. Dnes nejvyšší bod – 3 307m může být v zimě i pokrýt sněhem. Průměrná nadmořská výška dna kráteru činní 2 211m.

V průběhu času se sopka několikrát probudila a její exploze byly dokonce silnější nežli při jejím původním vzniku. Na dně velkého kráteru se vytvořily nádherné sopečné kužele. Také obě údolí, jež vytvořily kráter byla částečně naplněna černou lávou. Především ve východní části kráteru je povrch dna pokryt rozsáhlými lávovými poli. Východní stěny kráteru kde se často vyskytují mlhy a více prší, jsou pokryty pralesním porostem. Zde se nachází mnoho ojedinělých druhů ptactva. Západní část je více poznamenána erozí a barevně bohatší. Často připomíná povrch na Měsíci.

Kráter je zpravidla ráno obklopen oblaky jenž jsou zadržovány vně kráteru jeho stěnami. V odpoledních hodinách s oteplující se atmosférou se oblaka zvedají a především v oblastech Paliku (havajsky – vertikální útes) a Holua se provalují do kráteru v podobě hustých mlh. Počasí je ale těžko předpovídatelné a mění se každým okamžikem.

V těchto specifických podmínkách vzniklo několik ojedinělých druhů rostlin jenž nežijí nikde jinde na světě. Mezi nejznámější patří silversword. Tato rostlina žije čtyřicet až padesát let nežli jednou vykvete a pak zahyne.

Od visitor center vede do kráteru asi nejčastěji používaná stezka – „Sliding Sands“.

Kempy – v samotném kráteru jsou celkem tři místa, kde se dá přenocovat. V Paliku, Holua a Kapalaoa jsou postavené chatky. O místa se pro velký zájem pořádá loterie a za permit se platí. Kempy Paliku a Holua jsou určeny i pro stanování. Zde je nutný permit vydávaný zdarma v informačním centru. Celkem je povoleno v kráteru nocovat třikrát. Na všech třech místech je voda která se ale před použitím musí upravit.

Mimo kráter jsou další dva kempy. Povolení není vyžadováno. Zde mohu jenom doporučit přespat dvakrát v kempu Holua, třetí den se přesunou k Paliku a vyšlápnout si neudržovanou stezku vedoucí na severní okraj kráteru. Další den sejít po 11,5 kilometrů dlouhé stezce skrze Kaupo Gap k popbřeží na jihovýchodě ostrova. Při tomto sestoupení překonáte 2 013m výškového rozdílu. Na konci stezky je malinký obchod. Litr vody zde stál $2. Odtud můžete stopovat do pobřežní části parku zvané Kipahulu. Ačkoliv jde o několik kilometrů nezpevněné cesty, provoz zde byl docela velký (jde o jedinou silnici kolem ostrova, takže kdo se nechce vracet musí projet).

Kipahulu – část Haleakala National Park ležící vně kráteru na návětrné straně ostrova se od barevně pestrého vnitřku kráteru velmi odlišuje. Srážky zde dosahují až 1 570mm. Svahy jsou porostlé bujným nepůvodním pralesem.

Přímo u silnice vedoucí kolem ostrova se nachází Ohe’o Gulch – několik bazénků lemovaných černou lávou vytvořených potokem a kaskádovitými vodopádky. Tyto bazénky přímo vybízejí k osvěžení. Koupel uvítáte o to více protože se pro častý výskyt žraloků a nebezpečných proudů, nedoporučuje koupat v moři. Hned v sousedství na břehu je také jeden ze dvou kempů u kterých se nevyžaduje povolení. Kemp ale není vybaven zdrojem pitné vody. Voda z potoka údajně není pitná ani po úpravě pomocí tablet, filtru či varu.

Na svazích kráteru se vyskytuje mnoho vodopádů. Aby se člověk k některým dostal, musel by podniknout náročnou túru. K jiným jako k Waimoku Fals (120m) a Makahiku Falls (55m) vede již pohodlná tři kilometry dlouhá stezka. Již samotná stezka je plná zajímavostí. Např.vede skrze hustý bambusový les, či kolem pro mne neznámeho druhu stromu jenž má vodorovné větve rozprostírající se do velké dálky a vyrůstající z prapodivného kmene připomínající svazek prutů.

Hawaii Volcano

Mnoho lidí, stejně jako já, je při prvním setkání se sopkami v tomto národním parku překvapeno. Nejde o žádné strmé kuželovité kopce jako Mt. Rainier či Mt. Fuji ale o velice pozvolna se od hladiny oceánu zvedající si se kopce jenž jsou na svém vrcholu zakončeny obrovskými krátery zvanými caldera – kotel. Taková rozměrná rokle vznikla propadnutím vrcholu hory pod kterým se láva smrštila či odplavila do okolí. Erupce havajských sopek mají většinou pomalý ale dlouhotrvající průběh. Proto lze relativně bezpečně a z blízka pozorovat tekoucí lávu.

Přímo v centru parku se nachází Kilauea Caldera (Chrlící kotel). Kráter dlouhý 4 a široký 3,2 kilometry je ohraničen na 120 metrů vysokými stěnami. V době, kdy jej navštívil Mark Twain byl vyplněn rozžhavenou lávou a představoval lávové jezero hluboké až 400m. Postupem času se dno kráteru zaplňovalo další lávou až se vyzdvihlo na dnešní úroveň.

Procházka kráterem představuje neopakovatelný zážitek. Z trhlin stoupají k nebi sloupce dýmu a vy můžete cítit horký dech sopky….Kam se podíváte najdete surealistické útvary vytvořené lávou. V jihozápadní části se nachází současný domov Pele (Bohyně ohně) Halema’uma’u – kráter v kráteru hluboký na 90 metrů s kilometrovým průměrem.

Východně od kráteru se nachází Thurston Lava Tube – tunel který vznikl prouděním lávy pod již zpevněnou vrstvou vrchní části lávy jež vychladla dříve. Jak láva postupně odteče vznikne tunel. V okolí je ukázka původního pralesa jenž se již téměř nikde jinde nevyskytuje.

Pouze necelý kilometr od Kilauea Caldera je u silnice #11 postaven Namakani Paio kemp. V tomto kempu můžete týden stanovat zdarma. Je zde pitná voda. Okolí kráteru tvoří řídká vegetace, keře porostlé mechem, poušť ale i hustý deštní prales. Takto pestrému okolí umožnil vzniknout fakt, že jednotlivé oblasti byly pokryty vytékající lávou v jinou dobu a tak i vegetace měla v různých místech jiný časový prostor se usadit.

Chain of Craters Road na 30 kilometrů dlouhá silnice vede kolem několika lávových polí a kolem Pu’u Loa Petroglyphs – geometrické obrazce, zvířata i lidé ztvárnění v lávě. Hlavní atrakce je ale na „pohyblivém“ konci této silnice. Pohyblivém protože toto místo se vlivem proudící lávy neustále mění. Silnice je přerušena lávou. Pod černošedou hmotou bizardních tvarů se několika proudy teče láva do moře. Místo kontaktu lávy s mořem lze identifikovat pomocí plynů jež se zde uvolňují. Budete-li mít štěstí spatříte vytékající lávu. Byl jsem překvapen, jak během pouhých několika málo minut žlutočervená žhavá láva (až 1 160°C) změní vzhled a splyne s okolní černošedou. I na starší lávě jsem vnímal sálající žár a teplo. Pohyb v oblasti aktivní sopky stejně jako na lávou tvořených plážích znamená určité riziko. Doporučuji shlédnout info.

Západní okraj národního parku je tvořen vrcholem nejmohutnější (měříme-li ode dna oceánu) sopky světa – Mauna Loa.

Kauai

Čtvrtý největší ostrov s přezdívkou „Zahradní ostrov“. Mezi největší přírodní atrakce patří útesová oblast na severozápadě ostrova zvaná Na Pali Coast a Waimea Canyon. Severně od tohoto kaňonu se rozprostírá Koke’e State Park a bažiny Alaka’i Swamp. Těmito bažinami vede několik stezek. Pokud by jste ale chtěli navštívit místo s největšími dešťovými srážkami na Světě, průměrně kolem 2 000mm za rok, museli by jste si pravděpodobně najmout vrtulník. Nejmokřejší místo se nachází v blízkosti Mt. Wai’ale’le. Do kaňonu ani do Koke’e SP se neplatí vstup.

Dobrým výchozím bodem je Koke’e Museum (808-335-9975) kde je velice ochotný personál jenž vám laskavě doporučí nejzajímavější stezky, možnost zakoupení map, pitná voda a i kemp. Toto museum společně se sídlem parku leží na 25 kilometru Waimea Canyon Road což je na pomezí dvou posledních jmenovaných parků.

V městečku Waimea na jižním pobřeží je vyznačeno místo, kde poprvé přistál se svými loďmi Resolution a Discovery Capt. James Cook považovaný za prvního Evropana na Hawaii. Také Rusové se snažili získat Havajské ostrovy pro sebe. Dnes tu po nich ale zbyla pouze památka v podobě několika základových zdí bývalé pevnosti Russian Fort.

Na jižním pobřeží lze také navštívit kávové a cukrové plantáže.Rozšířené je také pěstování tropického ovoce. Kauai je jediný z havajských ostrovů který má splavné řeky. Můžete si půjčit kajak a plout 4 kilometry po Wailua River k „kotvišti“ a pak jít kilometr k vodopádů s možností koupele. Podél Na Pali Coast se doporučuje spíše letní období kdy je moře klidnější.

Nádherná příroda také přilákala režiséry takových filmů jako Jurassic Park, King Kong, Raider’s of hte Lost Ark či muzikálu South Pacific. Pro omezení vlivu člověka na tuto nádhernou přírodu platí přísná pravidla jako např. budova nesmí býti vyšší nežli palmy.

Maui

Maui je jméno „poloboha“ jenž vyzdvihl havajské ostrovy ze dna oceánu. Legenda také praví, že Maui chytil Slunce a vyžádal si slib dlouhých slunečných dní pro obyvatele a návštěvníky ostrova.

Současný ostrov s přezdívkou „Údolní ostrov“ vznikl spojením původně dvou samostatných sopečných ostrovů. Ostrovy spojily opakované proudy lávy a eroze. Oblast spojení ostrovů je dnes nejvíce osídlena a zemědělsky využívána. Nejvíce se zde pěstuje cukrový „rákos“ a ananas.

Mezi největší zajímavosti patří prvořadě Haleakala National Park. Dále Hana Coastal hwy vedoucí kolem návětrné strany ostrova. Silnice je lemována pobřežím a útesy střídajícími se s údolími. Je zde 51 úzkých mostů, 667 ostrých zatáček. Podél silnice je mnoho vodopádů. Některé jsou blízko k jiným se musí podniknout delší túra. U východní části ostrova se nedoporučuje koupat z důvodu častého výskytu žraloků a nebezpečných mořských proudů.

Na západní části ostrova je Iao Valley State Park v němž je Hawaii Nature Center.

Ve městečku Lahaina se nachází největší banyan tree v US. Navštívit můžete velrybářské muzeum či Sugar Cane Train. Sám jsem jejich služby nevyužil, ale ostatní na ně pějí pouze chválu. Jde o Hostel který pouze za diško nabízí každý den nějaký zájezd po ostrově. Jednou k vodopádu, podruhé do kráteru atd. Sám jsem tyto jejich výpravy potkal dvakrát v rozmezí pěti dnů. Na můj vkus to ale brali hopem 🙁 mauihostel.com.

Velikostí ostrova i hustotou osídlení je ostrov na druhém místě. Přesto i zde se dá velice dobře stopovat směrem k Haleakala či podél Hana Hwy.

Oahu

Díky klidným vodám a pěkným plážím nese přezdívku „Shromažďovací Ostrov“. Tři milióny let starý ostrov tvoří ekonomické, kulturní i vzdělávací centrum celého státu. Žije zde na 75% všech obyvatel Havaje. Nejvíce turistů navštěvuje tento ostrov ale na ostatních ostrovech turisté tráví více času. Důvodem k tomu je jejich větší přírodní rozmanitost. Dalším důvodem může výt fakt, že velká část ostrova slouží vojenským účelům. Armáda je také jeden z největších zaměstnavatelů obyvatel ostrova. Mezi nejrozšířenější pěstované zemědělské plodiny patří ananas.

Hlavním městem je Honolulu s oblíbenou pláží Waikiki lemovanou hotely. Se západem slunce se nejen podél pláže rozhoří louče jenž navozují nádhernou romantickou atmosféru.Na pláž navazuje sopečný kráter Diamond Head s nádherným výhledem na město.

Na jihovýchodní pobřeží ostrova je vyhlášené místo pro snorklování Hanauma Bay. Bohužel dnes již s ne příliš živými korály.

Jen několik kilometrů od Honolulu lze nalézt klid a pohodu panenské přírody. Nedaleko od University of Hawaii začínájí stezky vedoucí bambusovým lesem, pralesem k vodopádům. Vodopády jsou kaskádovité. K těm hořením vede strmá stezka ale oficiálně tam je vstup zakázán. Při šplhání se člověk drží kořenů plazících se po skálách. Dalším nebezpečím může být déšť. To pak může hladina vody prudce stoupnout. Pokud vás rovnou nespláchne, tak vám může znemožnit cestu zpět. Vodopády vytvářejí u svých úpatí tůňky, kde se dá koupat.

Na severním pobřeží ostrova se vyskytují největší vlny a proto je Northern shore oblíbeným místem surfařů. Mezi další atrakce tohoto ostrova patří Polynesian Cultural Center jenž má být pěkně udělané ale drahé. V Pearl Harbor se nalézá památník USS Arizona Memorial kde započala 7. 12. 1941 válka mezi US a Japonskem. Prohlídka je zdarma. Pouze sto metrů odsuď se nalézá Mighty Mo – loď, na které se 2.9. 1945 podpisem válka ukončila. Platí se za prohlídku válečné lodi Missouri a za museum v ponorce USS Bowfin .

Hawaii – Big Island

Největší a nejmladší (jeden milión let) z havajských ostrovů byl vytvořen pěti vulkány z nichž Mauna Loa, Kilauea a Hualalai se považují dnes za aktivní. Nacházejí se v Hawaii Volcanoes National Park. Rozloha ostrova je větší nežli součet zbývajících sedmi hlavních ostrovů.

Mezi další hlavní zajímavosti patří nejvyšší hora státu Hawaii – sopka Mauna Kea (4 205m). Pokud by se uvažovala výška hory ode dna oceánu, dosáhla by 9 754m čímž by byla nejvyšší na Světě. V zimním období se na této hoře dá lyžovat. Pro velice výhodné umístění (v okolí nejsou velké světelné zdroje) a klimatické podmínky (na 330 dní v roce je nad vrcholem bezoblačné nebe) je na vrcholu observatoř vybavena nejmodernějšími přístroji. Postavilo ji společně deset zemí. Ve výšce 3 100m je vybudováno informační centrum. Odtud na vrchol vede ještě 8 kilometrů dlouhá cesta.

Za návštěvu také stojí Waipio Valley – také zvané „The Valley of the King“ protože v historických dobách sloužilo jako relaxační místo pro krále. Dnes v deset kilometrů dlouhém údolí žije několik rodin, volně se zde potulují koně. Na 600 m vysokých útesech lemujících údolí jsou jedny z nevyšších havajských vodopádů – až 400m. Údolí leží na severním – návětrném pobřeží, a tak zde můžete spatřit surfaře.

Do údolí vede úzká strmá silnice. Nejstrmější úsek má 42° a vjezd je povolen je 4WD. Po překročení řeky jejíž proud je mírný se dostanete část pláže kde je povoleno kempovat bez jakéhokoliv žádání. I tak zde bylo několik krásných míst s posekanou travičkou a vybudovaným ohništěm.

Kdo chce, může pokračovat po 12 kilometrové stezce do dalšího již neobydleného údolí – Waimanu Valley. Zde je povoleno nocovat pouze s povolením. Čím dále jdete, tím je stezka méně používaná. Na několika místech byla i poničena sesuvy půdy. Celá stezka vede lesním – pralesním porostem. Hned po několika kilometrech se dá osvěžit v kaskádovitém vodopádku.

Mezi historická a posvátná místa patří Pu’uhonua o Honaunau a zátoka Kealakekua Bay kde zahynul objevitel Kapitán James Cook.. Nejen v zátoce Punalu’u Black Sand Beach na východním pobřeží můžete spatřit mořské želvy. Toto místo ale bylo na můj vkus příliš turistické…

Ostrov je nejřidčeji osídlen. Přesto i tak jeho populace v poslední době roste. Po ostrově se dá snadno stopovat.