Národní parky
Everglades – řeka Tančící trávy
Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme
na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček
rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi,
kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun.
Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.
Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.
Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše
Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.
Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.
Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.
Seminole – indiánský národ z Floridy
Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.
Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.
Země tiché krásy
Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.
Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.
Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.
Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.
Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.
Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše
Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.
Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.
Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.
Seminole – indiánský národ z Floridy
Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.
Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.
Země tiché krásy
Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.
Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.
Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.
Národní parky
Kaňon biblického jména – Zion
I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí
park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu
lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na
podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících
potravu.
Indiáni kmene Pajútů mu kdysi říkali Mukuntuweap, což prý znamená Přímý kaňon. Chovali k němu posvátnou úctu, protože v něm podle starých legend sídlily duše zemřelých předků. Toho využila rodina mormonského osadníka Isaaca Behunina a v roce 1862 se usadila zhruba v polovině kaňonu na úrodné naplavenině řeky Virgin. Vzhledem k nechuti původních obyvatel vstupovat do kaňonu se rodina cítila bezpečně před potencionálními indiánskými útoky. Svoji farmu nazvali po vzoru židovského krále Davida, který pahorek v Jeruzalémě, na němž kdysi postavil svůj hrad, nazval hebrejským výrazem pro bezpečné místo. Sion – v anglické transkripci Zion – se jmenuje i národní park, který zde téměř před sto lety vznikl.
Národní park Zion je nejstarším národním parkem ve státě Utah. Byl ustanoven v roce 1919, ale již deset let předtím byl pod federální ochranou a fungoval s původním indiánským názvem jako Mukuntuweap National Monument. Představitelé nově zřízené Národní parkové správy však byli toho názoru, že by těžko vyslovitelné jméno mohlo odradit potencionální návštěvníky. Dnes řeší parkoví strážci zcela opačný problém. Zion se nachází v dosahu několika hodin jízdy od americké metropole zábavy Las Vegas a zatímco v raných dobách přijíždělo do parku asi 600 automobilů ročně, na konci století se o letním víkendovém dni mohlo uvnitř kaňonu pohybovat až 5000 vozidel.
Ucpané silnice a přeplněná parkoviště nakonec donutily NPS k drastickému opatření a od roku 2000 je po dobu turistické sezony (od počátku dubna do konce září) vjezd do kaňonu vozidlům zakázán. Současně zahájila provoz kyvadlová doprava, která je zdarma, jezdí v rozmezí 5–7 minut a lze do ní na kterékoliv zastávce nastoupit či vystoupit. Ekologické autobusy o dvou vozech jsou poháněny propan-butanem a pohybují se nízkou rychlostí 25 km/h. Uvnitř kaňonu mají šest zastávek a z širokých panoramatických oken nabízejí krásné výhledy na tyčící se skalní útesy. Celá cesta od záchytného parkoviště u vjezdu do parku až na poslední zastávku trvá asi 45 minut.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované jihozápadu USA pořídit.
Průjezd po dně kaňonu patří k opravdovým lahůdkám. Jeho stěny jsou tvořeny z podstatné části navažským pískovcem a patří vůbec k nejvyšším pískovcovým útesům na světě. Hloubka kaňonu dosahuje místy až 800 m a z každé zastávky se naskýtá nový výhled na nebe ohraničené narudlými skalami. Už od návštěvnického střediska se silnice vine kolem říčky Virgin, která poklidně protéká mezi háji topolů Fremontových. Jen těžko si lze představit, že to byla právě tato říčka se skromným průtokem, která monumentální kaňon vytvořila. Podle odborníků se počátek vzniku kaňonu shoduje s počátkem zdvihu Coloradské náhorní plošiny před 5–20 miliony let, kdy řeka začala, díky změně reliéfu, zrychlovat svůj tok.
Řeka Virgin modeluje kaňon dodnes. Její síla se ale projevuje pouze několik dnů do roka, především v době tání sněhu na náhorních plošinách, ale ještě více v období monzunových bouří v červenci a srpnu. Během krátké doby může svůj průtok zvýšit až dvacetkrát, a unáší pak spoustu štěrku a písku, které fungují jako brusná pasta na skalnaté podloží. Množství materiálu přemístěného řekou se odhaduje na 2,7 mil. t ročně.
Za poslední zastávkou Temple of Sinawawa (Sinawawův chrám) se stěny kaňonu k sobě přibližují a tvoří The Narrows – Úžiny. Nenáročná pěší stezka sleduje tok řeky asi jednu míli a pak končí. Dal lze pokračovat pouze vodou. Brodění řeky Virgin patří k oblíbeným letním aktivitám, ale vyžaduje dobrou opěrnou hůl a odolné boty, které se ve vodě nerozlepí po prvním kilometru. V parku je řada dalších stezek, včetně náročných, které směřují na samotné hrany útesů a často vedou po úzkých římsách s jistícími řetězy. Taková je například několikahodinová cesta na Angels Landing, jednu z nejkrásnějších vyhlídek v parku.
Mnoho výrazných míst v parku nese biblická jména a lidé se často domnívají, že je to zásluhou mormonských osadníků. Ve skutečnosti názvy jako Dvůr patriarchů, Přistání andělů či Velký bílý trůn pocházejí z roku 1916, kdy kaňonem procházel metodistický kněz Frederic Fisher se svými přáteli a bavili se vymýšlením jmen pro velkolepá díla přírody.
Další významnou aktivitou v parku je skalní lezení. Zion je jedním z národních parků, kde NPS tento sport povoluje. I když jsou zdejší pískovcové útesy nižší než legendární El Capitan v Yosemitech, vyžaduje výstup po kolmých stěnách mnoho zkušeností a fyzické zdatnosti. Cesty trvají obvykle několik dní a horolezci vesměs absolvují adrenalinové nocování v krkolomných bivacích.
I pro ty, kteří pro svoji relaxaci adrenalin nepotřebují, nabízí park mnoho zajímavých procházek. Při putování po stezkách na dně kaňonu lze narazit na jelence ušaté přežvykující ve stínu topolů, zatímco na podzim se tu často zahlédnou hejna divokých krocanů hledajících potravu. Téměř všudypřítomní jsou sysli skalní žebrající o něco k snědku a neúnavně pózující před objektivy nadšených turistů. Kdo se vydá mimo lidské hemžení na stezky do odlehlých částí parku, může při troše štěstí narazit na bobra či plachou pumu. Budeme-li pokračovat po klikatící se silnici číslo 9 směrem na východ a projedeme téměř dvoukilometrovým tunelem, dostaneme se do horních částí parku, které jsou královstvím ovcí tlustorohých. Tito vynikající lezci se pohybují po šikmých skalnatých plotnách s nebývalou grácií a odvahou. S trochou štěstí je lze spatřit, aniž by člověk opustil vozidlo.
Fauna parku je nebývale bohatá. Zahrnuje na 286 druhů ptáků včetně vzácného kondora kalifornského, který si po svém opětovném vysazení v sousední Arizoně oblíbil stoupavé proudy Zionského kaňonu. Vloni tito majestátně plachtící ptáci s největším rozpětím křídel mezi všemi severoamerickými ptačími druhy na území parku poprvé úspěšně zahnízdili a vyvedli mláďata.
Také zdejší flóra je velmi rozmanitá a zahrnuje na tisíc druhů. Místním unikátem jsou hanging gardens – visuté zahrady, jejichž původ se odvozuje od geologického složení skal. Navažský pískovec, který tvoří hlavní stavební materiál útesů, je za normálních okolností pro vodu nepropustný. Není však monolitický, ale obsahuje řadu hlubokých puklin, do nichž se shromažďuje srážková voda. Pokud se vytvoří dostatečně vysoký vodní sloupec, prostor mezi křemennými zrnky uvnitř pískovce přestane odolávat vysokému tlaku a začne propouštět vodu. Ve spodní části pak prostupující voda narazí na starší a mnohem hustší vrstvu kayentské formace a začne postupovat horizontálně, až dosáhne stěny kaňonu. Tam se vyroní a poskytne vláhu řadě vlhkomilných rostlin, které se zde začnou uchycovat. Mezi nejslavnější visuté zahrady patří Weeping Rock (Plačící skála). Někteří vědci odhadují, že vodě může trvat až neuvěřitelných 800 let, než pronikne skalami a objeví se opět na světle. Kdo chce ochutnat tuto zajímavou vodu filtrovanou staletími a tunami skal, může si ji na několika místech napustit do přinesené láhve. Národní park Zion byl jeden z prvních průkopníků, který na svém území zrušil prodej vody v plastových lahvích, a snížil tak neúnosnou ekologickou zátěž.
Zajímavostí rostlinné říše jsou též zakrslé borovice a jalovce, které živoří na neúrodných skalních svazích v horní části parku, poblíž východního vjezdu. Hovoří se o nich jako o „trpasličím lese“ a vzbuzují dojem, že tvoří horní hranici lesa, nad níž vegetace končí. Opak je však pravdou. Hojnějšími srážkami zásobené náhorní plošiny jsou domovem rozsáhlých lesů statných douglasek a borovic těžkých. Jen jejich odlehlost je v osadnických dobách zachránila před dřevorubeckými sekyrami.
Mormonští osadníci kultivovali především dno kaňonu s úrodnými naplaveninami. Činili tak stejně jako farmáři indiánských kultur více než tisíc let před nimi. Využívali řeku jako zdroj vody a speciální mikroklima, způsobené akumulací slunečního tepla v pískovcových stěnách. Díky tomu se tu dařilo některým teplomilným rostlinám, i když dno kaňonu leží v nadmořské výšce kolem 1300 m. Traduje se, že zde Isaac Behunin, zcela v rozporu s mormonskými tradicemi, pěstoval víno a tabák, což ho nakonec přivedlo k vážné roztržce s náboženským centrem v Salt Lake City. Autoritativní vůdce mormonů Brigham Young dokonce místo proklel a nazval ho Non-Zion, což pak prý jeho věrní nohsledové pilně používali až do Youngovy smrti.
Dnes už mormonské osadníky připomíná jen expozice a film v malém muzeu, stejně jako jejich indiánské předchůdce. Jejich příběhy zmizely a kaňon prožívá zcela odlišné období. Ten největší příběh však zůstává. Je to příběh utváření naší planety a jejích nekonečných proměn. Zůstává navždy vyryt do narudlých stěn kaňonu s biblickým jménem.
Národní parky
Vánoce na Novém Zélandu
K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty,
sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky,
pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo
zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je
v čase vánočním léto v plném proudu?
K vánočním svátkům patří sníh, mráz, co leze za nehty, sněhuláci, sáňkování, posedávání u kamen, koukání na pohádky, pití grogu a baštění cukroví. Jaké to bude oslavit první Vánoce mimo zavátou valašskou chaloupku? A rovnou na druhém konci světa, kde je v čase vánočním léto v plném proudu?
22. 12. 2012 – Hurá na hory!
Slézám z rozviklaného žebříku a liji do sebe litr vody, je vedro jako na Sahaře. Poslední hodinka v práci je za námi a začíná týdenní dovolená. První po dvou měsících dřiny na jablečných sadech. Mizíme odsud dřív, než si to šéfové rozmyslí a vymodlené volno o pár dnů zkrátí. Dva měsíce na Novém Zélandu a ještě jsme pořádně nevyrazili do hor, to je ostuda. Balíme pár nezbytností a hurá na stopa směr národní park Nelson Lakes.
Stopování na Zélandu je hračka, pokud je na silnici alespoň minimální provoz. Dnes je rušno, valí kolem nás jeden vůz za druhým, jenže všechny špatným směrem. Proč se všichni Kiwáci rozhodli slavit Vánoce v Motuece? Propadáme zoufalství neb vidina romantického večera u jezera Rotoiti se pomalu ale jistě rozplývá. Jedno z protijedoucích aut najednou brzdí, vyskakuje mladík v červené čapce s bambulí a podává nám dva studené lahváče. Prý abychom se na té silnici neupekli, když jsou ty Vánoce za dveřmi… Miluji Zéland. Nálada se zlepšuje a i ta správná vozidla nakonec přijíždí a přemístí natěšené výletníky do hor. Za svitu měsíce vyrážíme k první chatě, jsme vysoko nad jezerem, nikde nikdo, jen hvězdnatá jižní obloha. Vánoce začínají.
Národní park Nelson Lakes tvoří dvě obrovská ledovcová jezera Rotoity a Rotoroa, nad nimi se tyčí hory přesahující 2000 m a v jejich srdci se skrývá nespočet menších jezírek. Vybíráme populární hřebenovku Robert Ridge k Angelus Hut. Jsme tu sami, lidé tam dole pod námi rozpalují zahradní gril, chystají sváteční dobroty, pořizují poslední dárky a spěchají ke svým blízkým. Ti moji jsou víc jak 17 000 kilometrů daleko. Večer jim pošlu alespoň pozdrav po hvězdách.
Štědrý den v kopcích Nového Zélandu
Je další horký slunečný den, dokonce i tady nahoře se teploty šplhají vysoko nad dvacet stupňů. Jakou radost udělá malé sněhové pole. Koulovačka, sněhulák a zmrzlé prsty, skoro jako doma. Po posledním stoupání slavnostně vytahuji krabičku s cukrovím a lahev slivovice – vánoční pozdrav z Valašska, díky Ježíšku, panáčku. Večer se blíží a my stále nejsme u konce. Zase jsme si ukousli trochu větší sousto a dvoudenní trek spojili do jednoho. Jenže kdo by v tak krásných horách odolal? K chatě, která má být dnešním nočním útočištěm, se doslova plazíme. Je to miniaturní domeček, kde se tak tak vejdou dva poutníci, naštěstí prázdný. Kdo by se taky na Štědrý Večer motal po kopcích?
Na zélandských horách je nocování jedna velká radost. Stojí tu téměř tisícovka volně přístupných chat nejrůznějších velikostí od malých budek pro jednoho a půl nocležníka po padesáti lůžkové haciendy. Některé jsou zbrusu nové či postavené před pár lety, některé mají ve zdech zapsanou stoletou historii. Uvnitř je obvykle několik matrací, stolek, kniha hostů a někdy i kamínka nebo plynový vařič. Venku stojí nádrž s filtrovanou dešťovou vodou. Síť chat je zvlášť na jižním ostrově tak hustá, že lze bez problémů naplánovat výlety doslova od chaty k chatě. Rychle sundáváme batohy a zabydlujeme se v naší dnešní útulně. Rázem jsme tu jako doma. Blíží se čas štědrovečerní večeře. Kapřík to nebude, ale tuňák z plechovky je taky dobrý a pár kousků cukroví a Ježíšek panáček do jedné i do druhé nohy udělá za odcházejícím dnem sladkou tečku. Únava se rozlévá po celém těle, tak tak vydržím do setmění podívat se na hvězdy a poslat po nich vánoční pozdrav do zasněžené valašské chalupy.
Národní park Nelson Lakes
Národní park Nelson Lakes byl založen již v roce 1956 k ochraně více jak sto tisíc hektarů bukových lesů, ledovcových jezer, skalnatých hor a čistých pramenů. Žije zde Nestor Kea – jediný horský papoušek na světě. Populární turistická oblast nabízí širokou škálu treků od jednoduchých procházek kolem velkých jezer Rotoiti a Rotoroa, přes jednodenní horské výlety až po náročné několikadenní treky přes skalnaté hřebeny a divoká údolí řek.
Na území národního parku leží 18 chat spravovaných DOC (ministerstvo životního prostředí a turismu). Nejoblíbenějšími treky jsou Travers Sabine Circuit a Robert Ridge. Nelson Lakes nabízí výborné podmínky pro horolezce a v zimním období také pro lyžaře.
Národní parky
Znovu objevený albánský národní park Thethi
V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
V létě 2013 byla stavba silnice do Thethi v plném proudu. Stavební práce se táhly po celé první polovině cesty, a sahaly až k chatě v sedle Shkodra. Tyto práce nás vlastně ušetřily starostí. Dělníci na povel vyskákali z autíčka s korbou a jejich šéfové místo nich naložili nás. A protože ještě nikdy nenavštívili údolí, rozhodli se nás odvést až na druhou stranu hor.
Výzva i pro nejodhodlanější **************************** Přechod posledního sedla je oříšek pro pravé fajnšmekry. Nás, vysokohorské amatéry málem donutil se obrátit zpátky. Dole jsme viděli nějaké jezero, proč se tedy škrábat kolmo vzhůru? Pět set metrů nahoru po cestě, kde se musíte držet kmínků malých stromů, abyste byli schopni se vytáhnout o krátký krok výš, je výzvou i těm nejodhodlanějším. A nahoře ty úspěšné, obuté v pohorkách a stylovém oblečení, jako na všech nepravděpodobných místech v této zemi, budou čekat smějící se, ošuntělí Albánci se stádem koz, obutí v sandálech. K jezerům jsme došli za soumraku. Bylo chladno, všude voněla máta a kolem jezer ležel sníh a nad nimi se tyčily vrcholky Prokletije. Jejich nádheru jsme tak mohli ocenit až ráno. A to spolu s několika dalšími výpravami z Česka. Během našich tří dnů v horách jsme potkali čtyři skupiny Čechů a jednu skupinu Slováků. Člověka tak ani nenapadne mluvit anglicky. Prostě zařve „Ahoooj“ na skupinu na úpatí jiné hory a ta mu odpoví stejně. Ti, kteří pokračují na Jezerce, nechávají stany a batohy u jezer a nahoru vyběhnou nalehko. Ti, kterým se nechce, nebo nemají vybavení na sníh, který zde i v létě může překvapit, můžou sejít na černohorskou stranu do Gusinje tak, jako my. A pak se, stejně jako my, další dva dny stresovat, jak na hraničních přechodech vezmou naše ilegální horské překročení hranic. Naštěstí pro nás, v Albánii a na Balkáně vůbec, je málo problémů, které by nespravila slivovice a přátelský rozhovor v jakémkoliv slovanském jazyce.
Více informací na Bonusový kód