Rubrika: Mystická, kultovní a poutní místa

Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.

S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.

A tohle je úryvek z našeho deníku:

Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.

Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.

Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.

Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.

Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.

Velehrad najdeme 6 km severozápadně od Starého Města u Uherského Hradiště. Jde o kraj zlínský, arcidiecéze olomoucká, děkanát Uherské Hradiště, je to jedno z nejvýznačnějších poutních míst v ČR, spojeno s tradicí cyrilometodějskou. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, dělá z Velehradu poutní místo, které přesahuje významem hranice našeho státu.

Něco málo z historie Velehradu

Počátky dnešního Velehradu datujeme na začátek 13. století, kdy byl zde postaven první cisterciácký klášter na Moravě založený moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem v románském stylu s vlivem rané gotiky. Jde o rozlehlý komplex spolu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl dokončen ve čtyřicátých letech 13. století. Roku 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu obnoven během let 1587–1592, raně barokní přestavba byla realizována v letech 1629–35. Dnešní podoba pochází z přelomu 17 a 18. století.

Roku 1990 se sem znovu vrátil jezuitský řád Tovaryšstva Ježíšova, který zde na velmi významném poutním místě zajišťoval duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje roku 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. A dne 22. dubna 1990 zde proběhla návštěva hlavy římskokatolické církve, papeže Jana Pavla II. Památkou na tuto událost je zdejší kříž s jeho znakem, který je umístěn na nádvoří před bazilikou.

Bazilika na Velehradě

Zdejším klenotem je bazilika minor Nanebevzetí Panny Marie. Součástí komplexu je rovněž barokní kaple sv. Jana, novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje, podzemní katakomby a lapidárium s expozicí románské architektury.

Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie, kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem (obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů), hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a náhrobek kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky s nádhernými mozaikami. Dále je zde umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky (1885).

Poutní cesty jsou různé ale láska a víra zůstává

Velehrad je cílem několika poutních cest. Známá je Poutní cesta růžence. Trasa začíná ve Starém Městě u Uherského Hradiště u železniční trati a směřuje na Velehrad. Lze ji ujít zhruba za hodinku, měří čtyři kilometry.

Můžeme se vrátit do starých dávných časů, kdy náš duchovní život měřil tep srdce, modlitba a naše poutní kroky. Rozjímali jsme, věřili, přemýšleli a nikam nespěchali. Tato poutní cesta přetrvala dodnes a je provázena celkem dvaceti zastaveními růžencové modlitby. Úvod představuje Radostný růženec, pokračuje Růženec světla, Bolestný růženec a vyvrcholením je Slavný růženec. Jednotlivá zastavení symbolizují jedno tajemství, které je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce. Návrhy vytvořil Milivoj Husák.

Poutní cesta Velehrad – Sv. Hostýn

vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa je dlouhá zhruba 59 km je členěna dvaceti pěti zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi. Na tuto základní poutní trasu navazuje poutní cesta Sv. Hostýn – Sv. Kopeček.

Poutní cesta Velehrad – Sv. Antonínek

spojuje Velehrad s jihomoravským poutním místem v blízkosti Blatnice pod Sv. Antonínkem. Na trase dlouhé zhruba 24 km je rozmístěno dvanáct zastavení. Poutní trasa byla požehnána Mons. Janem Graubnerem v srpnu 2012.

Mešní a košer vína

Vše co se místa týká, najdete vyčerpávajícím způsobem na stránkách velehradinfo.cz včetně pozvánky na mezinárodní výstavu mešních a košer vín, která se na Velehradu koná každoročně. Akce se letos bude konat 7. listopadu od 16:00 hodin ve Slovanském sále Stojanova gymnázia Velehrad.

Největší moravské poutní místo Velehrad je již po staletí symbolem setkávání kultur Východu a Západu. Kulturu východní sem přinesli soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj, kulturu západní členové řádu cisterciáků, kteří zde působili v letech 1205–1784. Jedním z důvodů, proč se Matice velehradská, která se stará o všestranný rozvoj poutního místa, rozhodla uspořádat soutěž a výstavu mešních a košer vín, byl fakt, že to byli právě cisterciáci, kteří začali na Velehradě pěstovat révu vinnou.

Cestovat můžete i v okolí Velehradu

Lze navštívit Archeologický skanzen s vyhlídkovou věží, repliku kostela z 9. století. V Modré u Velehradu se můžete projít proskleným tunelem, který vás povede pod hladinou rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život ve vodě, pod hladinou mokřadu. V sousední obci Tupesy najdete Muzeum keramiky.

Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.

Svatý Hostýn je dalším významným mariánským poutním místem na střední Moravě, v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji.

Hostýnské vrchy

Hostýn je také hora, podle které nesou jméno Hostýnské vrchy. Jde o nejzápadnější výběžek moravských Karpat. Hostýn má dva vrcholy, severnější, kde je umístěna 15 m vysoká rozhledna, na kterou se vystoupá po 59 železných schodech. Je postavena v nadmořské výšce 736 m. I dnešní doba zde zanechá dominantu, kterou je větrná elektrárna o výšce 30 metrů s průměrem třílisté laminátové vrtule 27m. Druhý vrchol má výšku 718 m a právě na něm se tyčí poutní chrám a církevní domy. Jde o poutní baziliku Nanebevzetí Panny Marie se sochou Panny Marie, která je obklopena ambity s kaplemi. Na počátku schodiště, které vede až k bazilice, se nachází Vodní kaple s vývěrem zázračné vody. Podél schodiště se nachází desítky krámků se všemi možnými upomínkovými předměty a hlavně s růženci a křížky.

Osídlení tohoto místa je prokázané již ve starší době kamenné. Leží zde dodnes zbytky opevnění tzv. laténské kultury z 1. tis.př.n.l., celkový obvod přes 1800 m, jejímiž představiteli byli Keltové. Zajímavostí je, že z Hostýna pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze.

Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova. Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým Hostýnem. V květnu 2012 v rámci oslav 100. výročí korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské vydala Matice svatohostýnská s podporou Zlínského kraje knihu PhDr. Josefa Paly a kolektivu autorů, která obsahuje medailonky duchovních, historiků, spisovatelů, malířů, sochařů, hudebníků, archeologů, stavitelů i zasloužilých příznivců Svatého Hostýna žijících v různých stoletích. Někteří z nich zde mají svůj odpočinek. Cesta se prochází při duchovních cvičeních, jiný ale dá přednost projít se zastaveními sám a v klidu rozjímat a přes den si člověk může odpočinout, číst si na lavičkách v přírodě nebo vyšplhat na rozhlednu a dívat se do kraje.

Tradiční poutě na sv. Hostýn

Padesát kilometrů měří trasa mezi dvěma moravskými poutními místy, Svatým Kopečkem, minulým zastavením, a Svatým Hostýnem, kam se podíváme dnes. Poutníci chodívají již tradičně na pěší noční postní pouť. Cílem je bazilika minor na Svatém Hostýně, kam docházeli dle svých možností po zhruba osmi až jedenáctihodinovém putování ze Svatého Kopečku. Stezka ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýn byla otevřena v roce 2010. Na padesátikilometrové trase je instalováno 19 informačních panelů. Věřící pouť pojmenovali Moravská Compostela podle pěších poutí do španělského města Santiago de Compostela, asociuje dobu pěšího putování a délku překonané vzdálenosti. Další poutní cestou, která je ještě starší je Poutní cesta Velehrad – Svatý Hostýn, která vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa, která má délku cirka 60 kilometrů je lemována 25 zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi určenými poutníkům.

V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně uvidíte nad hlavním oltářem sochu Panny Marie v životní velikosti s malým Ježíšem na ruce a ten metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Oni ohrožovali Evropu a roku 1241 dorazili až na Moravu, kde zabíjeli a ničili vše, nač přišli. Lidem nezbylo, než se uchýlit do lesů a hor jen s tím nejnutnějším k přežití. Podle tradující se pověsti byli ti, kdo našli útočiště na Hostýně zachráněni přímluvou Panny Marie, která údajně bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Úctu k Panně Marii šířili na Moravě sv. Cyril a Metoděj. Podle legendy i oni došli až na Hostýn a zde rozmetali pohanské obětiště a postavili na místě mariánskou kapli. Poprvé se o tomto zázraku dočteme u Balbína v Dodatcích k dílu Diva Montis Sancti z roku 1665. V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 je napsáno, že „lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky“. Básní Josefa Lindy Jaroslav v Rukopisu královédvorském (1819) se pověst šířila po celém kraji a Hostýn se stal posvátnou horou českého národa. Nejstarší zápis o poutích na Hostýn je ale z roku 1625 a píše se v něm, že je zde stará svatyně, kam dvakrát ročně chodívá procesí.

Exercicie pro celou rodinu na Hostýně

Podrobnou a spletitou historii místa si můžete přečíst na výše uvedených webových stránkách místa. Na Hostýně se každoročně konají exercicie, program pro letošní rok najdeme zde: hostyn.cz/exer­cicie

Exercicií jsem se zde zúčastnila před třemi lety. Matice svatohostýnská je pořadatelem veřejně přístupných duchovních cvičení, do kterých se může přihlásit každý věřící člověk. Tento termín označuje několikadenní duchovní obnovu, kterou vede obvykle kněz a která má dalekou tradici v naší historii z dob pradávných, kdy naši předci, křesťané, pobývali na osamělých místech, aby zde mohli prožít čas s Bohem a se sebou samým. Už ve středověku byly v mnohých klášterech takto zařízené místnosti, prostě a jednoduše. Známe z té doby i pojem poustevna. Samota, klid, rozjímání, mystické zážitky a spojení úzce spojené s askezí. Známá kniha s názvem „Exercitia spiritualia“ – Duchovní cvičení od Ignáce z Loyoly pochází z 16. století a je v ní popsána asketická praxe. Duchovní cvičení zde bývají třídenní, týdenní nebo měsíční. Já zvolila zlatou střední cestu. Program si každý účastník může vybrat dle svých potřeb a nabídky. Často cvičení absolvují i partnerské páry nebo rodiny s dětmi. Víkend, pár dní nebo dovolená v klášteře nebo v exercičním domě patří stále častěji k psychohygienické praxi dnešní doby, kdy si člověk potřebuje odpočinout od stresu všedního dne, ujasnit si svoje postoje, touhy, splynout s přírodou či daným řádem věcí, srovnat si své žebříčky hodnot nebo pochopit pravý význam božských ctností víry, naděje a lásky. A někdy v životě člověk dostane i něco navíc, co vůbec nečeká.

Svatohostýnské muzeum v Jurkovičově sále

Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská, která do přízemí umístila exponáty z historického vývoje Hostýna a na galerii expozici fauny a flory Hostýnských vrchů. Toto muzeum bylo založeno roku 1913. Založili ho hostýnští jezuité. Sbírky během krátké doby obsahovaly přes 100 exemplářů.

Zajímavá je sbírka starých svatohostýnských písní z roku 1773 a také nálezy archeologické, jako např. šípy, kopí, úlomky z popelnic a tuhových nádob na obilí, brousky, kamenné koule apod. Najdeme zde portrét světitele hostýnského kostela v roce 1845 P. Šlosara, obraz Svatého Hostýna z roku 1886, dva obrazy sutin zpustošeného chrámu od prof. Veselého z roku 1827, obraz Zakončení poutí roku 1883 od bystřického rodáka Františka Ondrušky, obrázek nemocné matky barona Laudona konající pouť v roce 1842, obraz blahoslaveného Jana Sarkandera a jiné obrazy, staré pohlednice, medailky, a další umělecké předměty. Původní muzeum mělo své místo v rozhledně, v roce 2007 bylo obnoveno právě v Jurkovičově sále v areálu poutních domů.

Köhlerovi mozaiky

Filmaři v těchto dnech dokončují natáčení dokumentárního filmu o akademickém malíři Jano Köhlerovi, který je zaměřen na proces restaurování keramických mozaiek. Vznik tohoto dokumentárního filmu finančně podpořil Olomoucký kraj a Arcibikupství Olomoucké. Premiéra filmu je plánována na jaro 2016. Štáb navštíví v souvislosti s natáčením dokumentárního filmu sv. Hostýn také v neděli 11. října 2015, kdy v 11:00 hod. proběhne slavnostní odhalení restaurované mozaiky Pilátův soud na sv. Hostýně za přítomnosti akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka. Bude tak možno spatřit světový unikát. Dne 20. října 2015 v 17 hod. v sále Okresního archívu v Prostějově se mohou zájemci zúčastnit přednášky akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka s názvem “Dílo, které prošlo ohněm. Pilátův soud na sv. Hostýně”. Uvidíte model mozaiky prvního zastavení na sv. Hostýně v měřítku jedna ku jedné.

Olomoucký kraj je však krásný celý. Jeho prozkoumání by vám mohlo zabrat celé týdny a my se v dalších článcích určitě vydáme i do jeho dalších zákoutí. Zatím se můžete pustit do jeho objevování sami ze zázemí některého z jeho 202 ubytovacích zařízení.

*Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.* Svatý Kopeček (382 m. n. m.) je historické město, městská čtvrť na severovýchodě statutárního města Olomouce a to od roku 1974. Jde o významné moravské poutní místo, basilika Minor Navštívení Panny Marie, barokní chrám, který patří svou architekturou a interiérem k velmi významným barokním stavbám s nesmírnou církevní, historickou a kulturní hodnotou.

Svatý Kopeček je využíván jako rekreační i jako poutní místo s dlouhou tradicí. Na Svatém Kopečku najdeme množství zákonem chráněných druhů rostlin. Byl roku 1946 vyhlášen botanickou rezervací, od roku 1992 přírodní rezervací. Na vrcholu Svatého kopečku jsou dodnes ve stepním společenstvu původní rostlinné druhy. Na jižní straně roste kosatec nízký, kavyl Ivanův, ožanka horská a je zde k nalezení mnoho druhů teplomilného hmyzu. Východní strana je plná hlohu, severní svahy jsou zalesněny. Dominantou jsou výři velcí, kteří hnízdí v opuštěném lomu.

Procházky a výlety po okolí Svatého Kopečku

Pokud jedete na Svatý Kopeček s dětmi, určitě navštivte zoologickou zahradu, která svou historii datuje až do roku 1952. Od května 1952 započala těžba lesního porostu, byly budovány cesty, stavby, oplocení jednotlivých objektů a budov. Ve výbězích byli prvotně především zástupci české a evropské fauny. Zoologická zahrada byla slavnostně otevřena 3. června 1956. Nyní je tam k shlédnutí kolem 300 druhů zvířat, např. výběhy opic nebo jelenů, vivárium, pavilon kočkovitých šelem, voliéra dravců s jedinečnou zajímavou konstrukcí, zimoviště africké zvěře, kolekce akvárií a terárií, chov velkých afrických kopytníků, pavilon hyen, pavilon žiraf, obří akvárium pro žraloky o objemu 17 000 litrů. V centru areálu zoologické zahrady se nachází dvaatřicetimetrová tříboká ocelová věž z roku 1975 od architekta J. Navrátila, rozhledna, která se tyčí do výšky 32 metrů. Asi 100 metrů za východem ze ZOO radost dětem i dospělým udělá pobyt v Lanovém parku Veverák. Tam můžete na třech trasách vyzkoušet 47 překážek umístěných v lese a často v korunách stromů při aktivním sportovním vyžití.

Turistika a cykloturistika v okolí Svatého Kopečku

Nabízí se tu výšlapy po různých stezkách, které vedou přes Svatý Kopeček. Pro každého je zajímavá zdejší naučná stezka dlouhá 7,1 km, kde. jsou informace jak ze současnosti Svatého Kopečku, tak z jeho historie. I z cyklostezek je na výběr. Vybudované trasy mají různou náročnost, různou délku a navazují na Jantarovou stezku, jednu z evropských základních cyklostezek. Zkuste se po památkách projet elegantně na elektrokole.  

Dominanta Svatého Kopečku – Bazilika Navštívení Panny Marie

Počátky poutního místa jsou spojeny se jménem Jan Andrýsek (1595 – 1673), významný obchodník s vínem, který nechal postavit na kopci nad Olomoucí mariánskou kapli. Ta byla vysvěcena r. 1633 a postavena na pozemku premonstrátského opatství Klášterní Hradisko u Olomouce. Protože poutníků sem chodilo hojně a říkalo se o něm, že je místem vyslyšení modliteb a odevzdání trápení lidí, kteří je sem přicházeli ve víře vypovědět (mnohá jsou dokumentována, ale většina zůstává skryta), navíc v průběhu dějin věhlas zdejšího místa stoupal, až časem byla Panna Maria na Svatém Kopečku vzývána a uctívána jako Královna Moravy a kaple navíc byla později zničena švédskými vojsky při obléhání Olomouce, byl dle návrhu vlašského architekta Giovanniho Pietra Tencalla vybudován na popud premonstrátů v letech 1669 – 79 nový kostel, chrám navštívení Panny Marie. V letech 1714 – 1721 byla podle projektu D. Martinelliho vybudována dnešní rezidence a celý komplex byl doplněn o ambit a kapli P. Marie. Již když přijíždíte silnicí a stoupáte do vrchu z mnoha míst je vidět, jak Basilika Minor Navštívení Panny Marie vytvořila spolu s bočními křídly, hospodářských a obytných budov kláštera a čtyřřadou lipovou alejí zdaleka viditelný kříž v krajině. Chrámové průčelí s bočními křídly má bohatou sochařskou výzdobu a je dobře vidět z dalekého okolí.

Na čelní zdi kolem vchodu jsou umístěny sochy představující božské ctnosti, víru, naději a lásku od J. Winterhaltera, v nikách průčelí jsou sochy Panny Marie s Ježíškem, sv. Štěpána, sv. Augustina a sv. Norberta. Boční křídla chrámu nesou sochy dvanácti apoštolů a sv. Šebestiána a sv. Rocha. Baziliku tvoří hlavní a příčné lodi s kopulí a osmi bočními kaplemi. Dominantou interiéru je zdobení chrámová kopule, která je podpírána čtyřmi sloupy a zdobena freskovými obrazy s výjevy ze života šesti biblických starozákonních žen – Abigail, Betsabé, Ester, Judith, Rebeky a Sáry. Klenba interiéru je bohatě zdobena plastickou štukou a velkými freskovými obrazy s tématy Nejsvětější Trojice, Boží oslavy a nanebevzetí Panny Marie. Poutní chrám Navštívení Panny Marie byl při návštěvě papeže Jana Pavla II. roku 1995 prohlášen za baziliku minor. Každoročně se zde konají velké poutě, protože místo je srdcem římskokatolické farnosti, kde se odehrávají ta nejcennější tajemství víry… V kostele je nutné zachovávat klid, je to dům modlitby a usebrání. V průběhu konání bohoslužeb není dovoleno konat prohlídky ani jinak narušovat průběh bohoslužeb. Moje fotografie u článku jsou staršího data, protože nyní fotografovat interiér je možné pouze se souhlasem Strahovského kláštera a duchovní správy. Na místo jsem se ráda vracela v průběhu času a vždy jsem si našla něco nového, co jsem ještě neviděla a ráda si také upamatovala na místa nebo pocity mě již důvěrně za ta navštívení známá.

Hlavní poutě na Svatý Kopeček

– na svátek Navštívení Panny Marie (31. 5.) – neděle po svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.) a následující pondělí a úterý, poslední neděle v říjnu – novinka: Od 23. 4. 2015 do 30. 9. 2015 probíhá v kostele v rámci projektu Statutárního města Olomouce průvodcovská služba. Průvodce je přítomen každý týden od úterý do soboty mezi 10 a 17 hod.

Kdo byl s místem bytostně spjat?

Je to např. rodiště Karla Svolinského, malíře, národního umělce, pobýval tady Jiří Wolker, který napsal roku 1921 báseň se stejnojmenným názvem Svatý kopeček, roku 1955 zde zemřel jiný malíř, Jindřich Lenthart na jehož hrobě jsou slova „Zde zemřel malíř, jenž miloval tento kraj“, roku 1975 zde zemřel spisovatel Oldřich Králík, bydlel zde spisovatel a překladatel O. F. Babler. Místo samé bylo pro ně inspirací k vlastní tvorbě, k vyjádření svých citů i pocitů ať už kresbou, malbou, básní nebo prózou. Je plné duchovna, klidu a míru v duši.

A co na závěr? Pivovar na Svatém Kopečku!

Svatokopecké pivo, možná již vyplývá z názvu, se vaří přímo v pivovaru na Svatém Kopečku. Pivovar vznikl v červnu 2009, kdy byla uvařena první domácí „hrncová“ várka, ale komerčním pivovarem, třetím v Olomouci, se stal až 3. 1. 2012. Při Vašem výletu nebo poutní cestě jistě osvěží a vy můžete zjistit, jakou má chuť. Jestli stejně zemitou jako tento kraj.

Řím a křesťanství, Vatikán a papež František – to jsou cíle cest pro dnešní křesťanské poutníky, stejně jako pro cestovatele obdivující Vatikánský stát, město a zahrady. Rozlehlostí a noblesou starých časů Vás ohromí náměstí sv. Petra, kde se vám zatají dech tváří v tvář stejnojmenné bazilice, ve které můžete s pokorou spočinout u hrobu prvního z papežů, apoštola Petra. Historií Vás prodchnou Vatikánská muzea a po srdci pohladí procházka Vatikánskými zahradami. Strávili jsme v Římě a Vatikánu jeden květnový týden. Prošli přes osmdesát památek během těch dní. Vycházeli jsme ráno na osmou a vraceli se večer na osmou a v noci šli fotit noční Řím. O Římě toho bylo napsáno mnoho a tak bych Vás v tomto článku ráda provedla Vatikánem.

Co je třeba vědět o Vatikánu z historie?

Vatikán, s původním etruským názvem vatico, se rozkládá na pravém břehu Tibery. První záznamy o osídlení tohoto břehu Tibery jsou z konce období římské republiky. Už v 1. pol. 1. stol. po Kristu tam založila zahrady Agripina, manželka Germanikova a matka císaře Caliguly, a Dominicia Lepida, Neronova teta (později zahrady dostal právě Nero). Tehdy byl nejvýznamnější stavbou na této půdě cirk, postavený za císaře Caliguly a obnovený později Nerem. Po něm také dostal své jméno circus Gai et Neronis. Místu vévodil obelisk, který byl přivezen speciální lodí z Heliopole u Káhiry v Egyptě. Je až neuvěřitelné, že byl dopraven roku 37 n. l. a na náměstí sv. Petra jsem ho obdivovala nyní i já ve 21. století. Nikde jinde na světě jsem necítila tak dokonalé propojení s historií, s řetězcem generací přede mnou. Nikde jinde na mě nedýchaly skutečnosti časů dávno minulých jako právě zde. Kdysi v cirku byly pořádány právě Nerem ukrutné a krvavé nelidské hry se životem, vozatajské umění, které končívalo smrtí. Dnes zde křesťanům káže papež František lásku k Bohu a k bližním.

Na tomto místě bylo r. 67 umučeno mnoho křesťanů. Zde byl umučen i apoštol sv. Petr, který byl v cirku ukřižován hlavou dolů a vedle něj pohřben. Roku 324 zde byla postavena první bazilika, která byla zasvěcena právě sv. Petrovi. Papežský stát má své počátky vývoje v době římského vévodství. Roku 752 se stal hlavou vévodství papež. Roku 756 papež Štěpán III. dostal darem velká území mezi Apeninami a Jaderským mořem (na nich známá místa jako Ancona, Gubbio, Faenza, Bologna…) od franckého krále Pipina Krátkého.

Ale historie bylo už dost, přeneseme se do doby vzniku samostatného státu na území Říma, Stato della Cittá del Vaticano, který vznikl na základě lateránských dohod 11. 2. 1929 mezi tehdejší italskou vládou a Svatým stolcem na přání papeže Pia XI., který toužil po svobodném, nezávislém Svatém stolci.

Vatikán – vlastní známky i telekomunikace

Celková plocha státu je 0,44 km2, z toho 0,26 km2 zabírají budovy. Zbytek plochy patří Giardini Vaticani – Vatikánským zahradám a komunikacím. Vatikán je obehnán starobylými hradbami z let 1550–1640. Když navštívíte Vatikán, opustíte nejen hranice města Říma, ale i italské státní území. Jste v nejmenším státě na světě! Suverénní stát je uznán podle práva a udržuje vztahy se 145 zeměmi světa. Disponuje vlastními pořádkovými silami, má vysoce ceněné vlastní mince, vydává známky, má poštu, své telekomunikace. Vlastní žlutobílou vlajku se zkříženými klíči a tiárou a vlastní registrační značku vozidel (SCV, CV). Má svá tisková média a „Radio Vaticana“,.

Rozhlas z Vatikánu do celého světa

Vlastní rozhlasová činnost byla svěřena Tovaryšstvu Ježíšovu, tedy jezuitům, už od doby vzniku VR od 4. února 1931, kdy Pius XI. zahájil první vysílání. První vysílačku vybudoval vynálezce radia Guglielmo Marconi. Generace pamatující II. světovou válku ví, že tehdy bylo upuštěno od původního záměru vysílání pouze proslovů Svatého Otce, ale sloužilo okupovaným národům a také pronásledovaným místním církvím. České pravidelné vysílání se datuje už od 24. 12. 1947 v češtině i slovenštině, první vysílání proběhlo 22. 12. téhož roku a zasloužil se o ně pražský arcibiskup Josef Beran. Ne každý ví, že jako znělky se od počátku vysílání používalo úderů hodin baziliky sv. Petra. Po II. světové válce zněla melodie písně českého skladatele Jana Kunce „Kristus vítězí, Kristus kraluje“.

Dnes při přípravě a vysílání programů Vatikánského rozhlasu ustupují stále více tradiční analogové technologie technologii digitální. Každý den připravují různé redakce, vybírají a překládají zpravodajský materiál, nahrávají ho, stříhají digitální záznam a vybírají i hudbu. Při montážích často ještě spolupracují s techniky, kteří dokončují verbální i hudební tvorbu programů nebo asistují při přímém přenosu zpravodajských a kulturních pořadů. Při tvorbě, ukládání a vysílání programů je využívána kvalitní počítačová síť, která tvoří základ automatizovaného vysílacího systému. Profesionální software byl vytvořen speciálně pro potřeby rozhlasu a je instalován v systému výkonných serverů a umožňuje tak obsluhovat stále rostoucí masu dat. Každý den se odtud rozlétají do celého světa pořady ve 40 jazycích na krátkých vlnách, do Evropy a Itálie také na středních vlnách. Programy je možné poslouchat také na živo na internetových stránkách Svatého stolce a Vatikánského rozhlasu.

Největší římské náměstí – Piazza di San Pietro

Piazza di San Pietro – náměstí sv. Petra s výše zmíněným obeliskem a monumentální bazilikou sv. Petra se celé nachází na území Vatikánu. Ohromená jsem byla elipsou monumentální kolonády a nástupním schodištěm do baziliky. Neméně jsou návštěvníci ohromeni frontou pro vstup do baziliky, která se táhne po celé elipse kolem dokola. Než tu frontu vystojíte, detailně se seznámíte s celou plochou, mistrovským dílem Berniniho (1598–1680). Bránu střeží Švýcarská garda v uniformách. Po smrti papežů se brána uzavírá a je opět otevřena po zvolení papeže nového. Při čekání zvedněte oči na horní římsu kolonády, po každé straně uvidíte sedmdesát světců. Nad středem barokní fasády je umístěna socha Ježíše Krista. Dole pod schodištěm upoutají zrak dvě monumentální sochy sv. Petra vlevo a sv. Pavla vpravo. Egyptský obelisk z dob císaře Nerona je uprostřed, sem byl obelisk přenesen roku 1586 dle příkazu papeže Sixta V. aby zde na očích všem připomínal Petrovo mučednictví a smrt. Po stranách obelisku jsou dvě kašny ze 17. století. Pravá je od Carla Maderny a vznikla za pontifikátu Pavla V. Levá, je od Carla Fontany z dob papeže Inocence XI. Zajímavostí tohoto místa je osazení kulatého kamene mezi každou kašnou a obeliskem. Když se právě sem postavíte, podívejte se na sloupy po šířce kolonády. Napovím, že vzniká dojem jediného sloupu u celé kolonády, sloupy jsou v zákrytu. Každou středu, pokud je to možné, se tu koná generální papežská audience a každou neděli ve 12 hodin pronáší papež modlitbu Anděl Páně a požehnání z okna své pracovny v Apoštolském paláci. Náměstí je tak plné lidí, dosahuje až 80 000 přítomných.

Ohromující interiér baziliky sv. Petra

Impozantní interiér, 187 metrů délka baziliky, 11 kaplí, 45 oltářů. Dřevo a mramor, ze kterých dýchá dlouhá a bohatá historie. Láska zakletá v grandióznosti provedení, detailech a harmonii – množství uměleckých děl, na něž slova nestačí. Prolínání dob a generací. Jsou zde díla původem z první baziliky, jiná na objednávku v době pozdní renesance a baroka. Ohromující dílo Berniniho ze 17. století. Pod Michelangelovou nebetyčnou kopulí se sbíhají dvě boční lodě, které mají délku 76 metrů!!! Opět ohromující prostory, kde jako kapka v moři utonou ty stovky návštěvníků, kteří se jako had linou dovnitř a ven, postávající s němým úžasem pod papežským oltářem nebo pod Berniniho propracovaným baldachýnem mezi čtyřmi robustními pilíři či u mistrovského díla Michelangela, Pietá, kterou dokončil již ve svých 25 letech!!! Slavné mramorové sousoší je z roku 1499. I jiné mramorové sochy a sousoší působí svou velikostí a mohutností stejné pocity úcty. Pokud se rozhodnete navštívit Petrův hrob pod bazilikou v Nekropoli, vstup je vedle Ufficia Scavi, zvnějšku baziliky. Nekropole byla objevena roku 1939, když se osazoval náhrobek papeže Pia XI. a výzkum trval až do roku 1951. Bylo zde nalezeno celkem 18 mauzoleí a hrob sv. Petra. Než baziliku opustíte, můžete se pokochat výhledem na Řím z kopule.

Vatikánské zahrady

Vatikánské zahrady jsou ohraničeny na severu, západě a jihu hradbami, na východě basilikou sv. Petra a Vatikánskými muzei. V zahradách najdeme nejvyšší bod celého Vatikánu a to v 75 metrech nad mořem. Předzvěstí dnešních zahrad byl malý park ve 13. století, který si nechal vyrůst papež Mikuláš III., kolem svého sídla. Ale až v 16. – 17. století zahradní návrháři a architekti Ligorio, Bramante, Tempesta, Maggi a Falda počali budovat zahrady, které rozčlenili do teras propojených schodišti podle návrhu Bramanteho a v té době také vznikly první zahradní plochy osázené stromy, květinami, doplněné fontánami a sochami.

Feferonky a banánovník – dar pro papeže

Tehdejší nunciové měli také za úkol posílat do Vatikánu semena a sazenice rostlin, které v Itálii nerostou. A tak se přes velvyslance u španělského krále Filipa II. dostal k papežovi tabák nebo feferonky. Podobným způsobem – darem dostal papež banánovník. Téměř od počátku své existence zajišťovaly Vatikánské zahrady také čerstvou zeleninu. Tradice darů pokračuje dodnes, ještě roku 2011 Izraelská vláda a nezisková asociace Keren Kayemeth LeIsrael (KKL), která se zabývá bonifikací a zalesňováním rozsáhlých území Izraele, věnovala do Vatikánských zahrad olivovník starý čtyři století.

Zahrady jsou protkané historickými a uměleckými díly ze všech epoch lidského vývoje. Každá generace zde zanechává svou stopu, ať už ve stavbách, fragmentech antických sloupů a sarkofágů, sochách, fontánách, svatyních, kamenných lavičkách či jiných uměleckých dílech, především ale v práci zahradníků, kteří zahrady udržují krásné a svěží, plné květin, nejrůznějších rostlin, skalek, sestříhaných keřů či růžové zahrady po všechny uplynulé generace. Stíny dávají dnes už mohutné stromy všeho druhu. Prý je zde více než 6500 rostlin z různých míst světa, které reprezentují více jak 300 druhů. Známé jsou javory ze Severní Ameriky, libanonské cedry, tasmánské eukalypty nebo čínské jasmíny. I když se v zahradách žádní živočichové dnes cíleně nechovají, našli zde svůj domov ptáci, užovky, veverky, kuny a ježci a dokonce ve fontánách žáby.

Modlitby růžence ve Vatikánu

Každoročně se ve Vatikánských zahradách scházejí věřící k rozjímání a modlitbě růžence. Tradice modlitby růžence ve Vatikánských zahradách na svátek svaté Marty existuje od roku 1995 z iniciativy mons. Raffaella Lavagna, který tak chtěl reflektovat dva způsoby vztahu k Ježíši, způsob činný a kontemplativní, které Marta a Marie, tak jak je popisují evangelia, představují. Křesťany je vnímána jako duchovní srdce parku Lurdská jeskyně (La Grotta di Lurdes), možná i proto, že je právě věrnou kopií jeskyně v Lourdech. Byla věnována papeži Lvu XIII. biskupem Schoeperem a francouzskými katolíky roku 1902, medailony obou jsou umístěny v horních rozích čelní stěny. Uvnitř jeskyně je exponován originální oltář z Lurd, který byl darován Janu XXIII. Nedaleko této jeskyně je instalována bronzová socha Panny Marie z Fatimy a mramorová socha Zjevení panny Marie Guadalupské. Pod sochou je umístěna Žabí fontánka se čtyřmi bronzovými soškami žab, chrličů vody. V zahradách najdeme budovu Etiopského semináře a Italskou zahradu s fontánami, oleandry, granátovými jablky i banánovníky, která je vybudována ve stylu italské renesanční zahrady ale bez květin.

Procházka zahradami při pěkném počasí a dobrém světle člověka zklidní a zharmonizuje. I nám se zdálo, že nás Vatikán nabyl energií a láskou. Pokorou a příslibem. Řím byl pro nás jeden velký shon a ruch, přeplněné metro, občas ulice plné odpadků, smutek žebráků prakticky u každého menšího kostela. Odměnou nám bylo ticho a nevyslovitelná krása interiérů kostelů, kterých je v centru města na 350, mnohotvárná městská architektura složená ze všech časů lidského pokolení do jednoho celku a jednotlivé budovy jak kamínky zapadaly do mozaiky věčného města Říma a v magické síle se zapsaly do našich srdcí.

ROMA čtena pozpátku je AMOR. I pro nás se Řím stal láskou a už při odletu jsme plánovali návrat co nejdříve, protože přece: „Všechny cesty vedou do Říma”.

Amritsar je více než milionové městečko ležící na severozápadě Indie, zhruba 30km od hranic s Pákistánem. Amritsar je známý jako spirituální centrum sikhského náboženství a turisticky vyhledávaný pro svůj Golden Temple (Zlatý chrám). Pro nás představuje Amritsar především neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek.

Návštěva Zlatého chrámu

Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů, Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců. Návštěvnost dokonce předčí i jeden ze sedmi novodobých divů světa – Taj Mahal. Jako důkaz sikhské pohostinnosti může chrám navštívit úplně kdokoliv a za nic se nemusí platit. Turisté se mohou vyspat pár metrů od Zlatého chrámu v jakési ubytovně nebo také najíst v obrovské jídelně. Obojí je skvělý zážitek. Na oplátku se samozřejmě očekávají příspěvky do společné sikhské kasy.

My se do Amritsaru dostáváme těsně po poledni. V průvodci se dočteme, že se v komplexu nachází speciální ubytovna, která je zřízena speciálně pro zahraniční turisty. Nacházíme ji až s pomocí Sikhy a ihned jsme uvedeni dovnitř. Hlavní část tvoří v podstatě chodba, po jejíž celé délce je postavena několik metrů dlouhá postel. V noci tedy ležíme vyskládáni jeden vedle druhého, my konkrétně vedle dvou izraelských rodinek s dětmi v batolecím věku.

Přes den se na přímém slunku příliš kolem chrámu korzovat nedá, proto se ven vydáváme až se západem slunce. Někteří Indové si zrovna dávají lázeň v bazénu kolem chrámu, většina z nich se už ale pomalu připravuje ke spánku a rozkládá své deky podél celého bazénu. My se vydáváme na prohlídku Zlatého chrámu.

Nekonečná fronta s rozcvičkou

Cesta po molu vedoucí přímo k němu je trochu strastiplná. I když se v průběhu celého dne snažíme vychytat okamžik, kdy bude trochu kratší než stometrová jako obvykle (v šestistupu), jsme neúspěšní. Ta fronta tam prostě stojí pořád. Jakmile padne tma, stavíme se tudíž na její konec a pomalu se po molu přibližujeme k chrámu. Po zhruba půlhodinovém čekání již vidíme na začátek fronty, z čehož máme poměrně velkou radost, to čekání nám připomnělo již dávno zapomenuté mačkanice ve školních jídelnách.

Najednou však všichni Sikhové kolem nás začnou zpívat jakousi modlitbu, při které se nikdo nesmí hýbat, fronta se tak na dalších 20 min zastavuje. Dokud všichni stojí, zdá se vše v pořádku. Ve chvíli, kdy se však součástí další modlitby stává sednutí na zem a její políbení, z nevinného čekání na prohlídku chrámu se stává trochu adrenalinová záležitost. Sedím na nohou nějakého Inda (tomu to evidentně nevadí, je plně pohroužen do modlitby), jiný Ind sedí na nohou mně (mně to trochu vadí, ale co mohu dělat?). Po 10 minutách vše utichá, my vstáváme a fronta se opět dává pomalu do pohybu.

V Chrámu

Návštěva Zlatého chrámu je zážitkem nejen z architektonického hlediska. Uvnitř chrámu sedí zasloužilý Sikha, který celé dny čte ze svaté knihy měřící na šířku asi dva metry, hmotnost si netroufáme odhadovat. Jiný Sikha nám nabízí svatou vodu nabranou před našimi zraky přímo z bazénu, ve kterém se i teď v noci koupe nejeden Ind. Máme strach, abychom neurazili, ale více se bojíme se vody napít. Zdvořile odmítáme.

Pak už si ale sedáme se zkříženýma nohama na okraj bazénu a pozorujeme dění a hluk kolem nás. Takovou atmosféru jsme nikde jinde v Indii nezaznamenali, prostě nádhera. Zanedlouho se k nám připojuje Ind, který si chce procvičit angličtinu (známý trik, jak se jednoduše dostat do kontaktu s turisty a pak je okrást). Tento se nám zdá být docela milý. Pak se ovšem stane něco, co dodnes nechápeme. Přijde pán s kopím (strážce chrámu), něco v hindi zakřičí a tento chlapec se ve vteřině zvedá a bleskem mizí v davu. Odpovědí onoho strážce na naši otázku, co se stalo, je střihnutí prsty. Všichni okolo se smějí, nikdo nám to nechce vysvětlit a my tomu nerozumíme. Vymýšlíme tedy několik vlastních teorií, které naši zvědavost sice částečně uspokojí, ale pokud někdo víte, napište nám to do komentářů pod článek. Děkujeme!

V největší jídelně na čaji

Ráno vstáváme na úsvit, což podle průvodce stojí za to, a průvodce opravdu neklame. Slunce vycházející přímo za Zlatým chrámem ukazuje úplně novou tvář celého komplexu. Jakmile se dostatečně nabažíme, necháme se zlákat další frontou Indů, tentokrát mířící do obří jídelny. U vstupu dostáváme misku a snažíme se zapadnout mezi místní. Po vlnách jsme vpouštěni do obrovské jídelny, odhadem pro 500 až 800 lidí, po jejíž celé šířce je nataženo několik koberců (takových těch na gymnastiku). Podle vzoru ostatních sedáme jeden vedle druhého na volné místo na koberci, nohy křížíme do tureckého sedu, misku pokládáme před sebe na zem.

Jakmile se všichni usadí, vběhnou do jídelny desítky Sikhů a rozlévají extrémně sladký masala chai. Sikhové ho mají místo snídaně a je pravda, že po jeho vypití už ji nepotřebujeme ani my. Do stejné jídelny zavítáme na doporučení nějakého pána i na oběd. Kromě misky dostáváme i talíř na thalí (tuším, že i lžíci). Tentokrát se obsluha ještě rozrůstá, Sikhové s obřími kýbly a naběračkami obchází postupně celou jídelnu. Některý s rýží, jiný se sabdží, dalem, rýžovým pudinkem. Nesmí samozřejmě chybět chapatí a masala chai. Při jídle s nohama křížem z talíře na zemi se sice trochu pokydáme, ale o to větší a autentičtější zážitek z toho všeho potom máme. Během celého jídla jsme velkou atrakcí, zdá se, že mnoho zahraničních turistů se zde nestravuje. Na pochvalu jídla, které bylo opravdu vynikající, nám jeden milý Sikha odpovídá: „It’s a gift from the God.“ (je to dar od Boha).

My si uvědomujeme diametrální odlišnost tohoto světa od toho v Dillí, Agře nebo mimo areál Zlatého chrámu a konstatujeme, že Indie by potřebovala více takovýchto Sikhů.

Indonéské souostroví, to je v pravdě smaragdový náhrdelník ležící mezi dvěma světadíly – Asií a Austrálií.

Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají balijský hinduismus.

Nerozlišuje se zde jaro, léto, podzim, zima, ale platí zde jen doba sucha a období dešťů. Přesto už ani tady tato období vždy neplatí, o čemž se mohla přesvědčit řada turistů na vlastní kůži.

Kolik je chrámů na Bali?

Když vidíte na celém Bali nespočet chrámů, neodpustíte si otázku, zda se vůbec ví, kolik těchto svatyň na ostrově stojí, jestli je někdy někdo spočítal. Proto jsem se zvídavě zeptal svého balijského přítele.

Počet, který mi Adi po chvíli váhání řekl, mě doslova šokoval. „Nevím, jestli je někde oficiálně tento počet zveřejněn, ale pokusím se ti ho alespoň trošku přiblížit“, řekl mi. „Začít musíme od hlavních chrámů přes svatyně v horách a u moře. Každá domácnost také vlastní svůj chrám a ne jeden. Na každém rýžovém poli u každého hřbitova také. Ve vesnicích jsou vždy tři…“, a začal vyjmenovávat bajnary – vesnické sněmy, danauy – jezera, nebo pura dalem – chrám mrtvých a řadu dalších, až nakonec došel ke sto tisícům chrámům. Shodli jsme se, že počet určitě není nadsazen.

Chrám, neboli pura, je otevřená, čistá, nazdobená hinduistická stavba, aby bohové kterým ostrované stále oznamují veškeré dění a záměry, zde měli ten nejjednodušší vstup. Jinak se můžou bohové rozhněvat, tak jak to udělali v roce 1963. To jim pak je jedno, že je to uprostřed stoleté slavnosti, a připraví o život mnoho lidí.

Sliny – sliny, ale též pálenka nežádoucím duchům

Zato démonům se hlavní vchod „zatarasí“ zdí postavenou z cihel, které místní říkají sliny – sliny. Navíc u hlavních vchodů můžete vidět strašidelné sochy a obrazy, které mají démony co nejvíce vystrašit a od chrámu odradit.

Sliny – sliny se staví proto, že balijci jsou přesvědčeni, že démoni chodí či létají přímo a náraz do této zdi je odradí a více se zde nevrátí. Pro zlé duchy tu místo není. Přesto démoni nepřijdou zkrátka, pravidelně i oni, stejně jako bohové, dostávají své dary, protože by se mohli rozhněvat. Dary jsou dávány na zem a jde o věci často zkažené, plesnivé, ale nechybí tam rýže, či kapky pálenky araku.

Abychom se na Bali zbavili zlých a nežádoucích duchů, pořádá se jednou za sto let na sopce Gunung Agung slavnostní rituál trvající několik dní.

Na Bali je každý sebemenší kopec, potůček sídlem nějakého boha či ducha.

Duchům moře patří Tanah Lot chrám který je postaven na skále kterou omývá oceán a leží na jihozápadním pobřeží. Založil ho údajně potulný jávský hinduistický kněz jménem Nirarthou. Z krátkého povídání se opět dozvídám, že pro našince a normálního evropského smrtelníka jsou místní zvyky, obyčeje, legendy, báje i tradice naprosto nepochopitelné. Čím více jsem se o zvyklostech dočítal a hlavně dovídal, tím méně jsem jim i já rozuměl.

Porozumět a pochopit život na Bali by nám nepomohlo ani nestačilo, kdybychom zde žili celý život. Pro poznání balijské víry bychom tu museli prožít hned několik životů.

Chrám je pro místní místo, které jim přináší pohodu a radost.

Pro turistu je rajský ostrov Bali zemi překvapení, kde stále prožívá skutečná dobrodružství a je svědkem exotických rituálů, které nikdy neviděl. Žijí zde krásní lidé s jedinečnou tradicí hudby, tance, divadla i poezie, ale také malování, sochařství a architektury. Salamat jalan Bali! Šťastnou cestu na Bali!

Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.

Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.

Okolí

Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.

Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.

Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.

Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.

Kostel Nejsvětější Trojice

Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.

Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.

Rozhledna

Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.

První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.

Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.

Lanové centrum

Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.

Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.

Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.

Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.

Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.

Odkazy a zdroje

• Lanové centrum – informace, provozní doba a ceník
• Křemešník – popis na Wikipedii
• Poutní místo Křemešník
• Naučná stezka Křemešník – texty na tabulích
• Rozhledna Pípalka – informace
• Bohoslužby na Křemešníku

Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.

Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.

Okolí

Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.

Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.

Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.

Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.

Kostel Nejsvětější Trojice

Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.

Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.

Rozhledna

Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.

První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.

Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.

Lanové centrum

Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.

Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.

Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.

Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.

Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.

Odkazy a zdroje

• Lanové centrum – informace, provozní doba a ceník
• Křemešník – popis na Wikipedii
• Poutní místo Křemešník
• Naučná stezka Křemešník – texty na tabulích
• Rozhledna Pípalka – informace
• Bohoslužby na Křemešníku

Bulharsko jistě v minulosti patřilo a i dnes stále patří k jedné z oblíbených destinací našich dovolenkových cílů. Zlaté písky, Sluneční pobřeží, Primorsko, Albena, obrovské a klimatizované hotelové komplexy se službami na nejvyšší úrovni.

Nemohu posoudit, tuto tvář Bulharska neznám. Ale dovolil jsem si Vás v několika článcích pozvat k návštěvě míst, kam noha davového turisty většinou nevkročí. Jsou to pravoslavné monastýry a jižní černomořské pobřeží.

Letos v srpnu jsem strávil několik dní u přátel v městě Kazanlak. Nachází se v centrálním Bulharsku nedaleko Staré Zagory. Přátelé jsou čeští salesiánští misionáři, kteří zde již téměř dvacet let pracují s mladými lidmi. A tak jsem přijal jejich pohostinnost a čas využil k návštěvě výše zmíněného Sokolského monastýru.

Ten den bylo v Kazanlaku teplo. Slunce hřálo, obloha byla modrá a teploměr ukazoval 28 stupňů. Přátelé měli namířeno do Gabrova a tak slovo dalo slovo a vzali mě sebou. Kousek před jejich cílem jsme odbočili v městečku Etera směrem do hor Staré planiny a po osmi kilometrech jsem již sám stál před branami Sokolského monastýru.

Oblečení dostatečné pro rozpálený a vyhřátý Kazanlak se zde ukázalo jako naprosto nevyhovující. Mlha a chlad panující čas od času v místních horách přišly nečekaně. Jedinou útěchou byl automat na kafe umístěný hned za branami kláštera.

Sokolský monastýr je pravoslavný ženský klášter, který byl založen biskupem Josifem Sokolským v 19. století. Postava zakladatele je vždy významná, ale jeho je navíc i velmi zajímavá. Lze-li to tak říci, jeho původním zaměstnáním bylo zbojnictví. Tak jako mnozí před ním i po něm, prý bohatým bral a chudým dával. Nakolik byla pravdou i poslední část tvrzení, zůstává otázkou.

V určitém životním období prožil zlom, který ho přivedl ke studiu teologie a nakonec byl vysvěcen na pravoslavného kněze. Při zakládání kláštera prý chyběly dostatečné peněžní prostředky a nejistá, snad i lživá (ale kdo to ví jistě) pověst praví, že se dočasně opět uchýlil k osvědčenému způsobu jejich získání.

Pravdou ale je, že další osud tohoto muže byl velmi pohnutý. Myšlenkovým i vnitřním vývojem se nakonec stal východním katolíkem a dokonce byl i vysvěcen na biskupa. To bylo ovšem trnem v oku pravoslavné církvi, a přestože byl i mezinárodně uznávaným diplomatem, byl nakonec unesen a umístěn v jakémsi ukrajinském pravoslavném klášteře, kde žil ještě zhruba dvacet let až do své smrti.

Josif již není, ale klášter jako místo klidu a pokoje zůstal. Je nádherným místem s ještě krásnějším chrámem, který je zvenčí i zevnitř pokryt nejrůznějšími freskami zobrazující nejrůznější biblické příběhy. Budete-li mít štěstí, zažijete v průběhu vaší návštěvy například křest dítěte. Je to nádherný obřad, který je ve východním ritu mnohem barvitější, plný zpěvů a romantiky.

V areálu kláštera je i pramen s uzdravující vodou a všichni z ní pijí a čerpají do barelů. Až se dostatečně pokocháte a zklidníte z rušného světa, můžete se vydat cestou po silnici zpět do Etery. Zde objevíte krásný skanzen, který rozhodně stojí za návštěvu.

Bulharsko jistě v minulosti patřilo a i dnes stále patří k jedné z oblíbených destinací našich dovolenkových cílů. Zlaté písky, Sluneční pobřeží, Primorsko, Albena, obrovské a klimatizované hotelové komplexy se službami na nejvyšší úrovni.

Nemohu posoudit, tuto tvář Bulharska neznám. Ale dovolil jsem si Vás v několika článcích pozvat k návštěvě míst, kam noha davového turisty většinou nevkročí. Jsou to pravoslavné monastýry a jižní černomořské pobřeží.

Letos v srpnu jsem strávil několik dní u přátel v městě Kazanlak. Nachází se v centrálním Bulharsku nedaleko Staré Zagory. Přátelé jsou čeští salesiánští misionáři, kteří zde již téměř dvacet let pracují s mladými lidmi. A tak jsem přijal jejich pohostinnost a čas využil k návštěvě výše zmíněného Sokolského monastýru.

Ten den bylo v Kazanlaku teplo. Slunce hřálo, obloha byla modrá a teploměr ukazoval 28 stupňů. Přátelé měli namířeno do Gabrova a tak slovo dalo slovo a vzali mě sebou. Kousek před jejich cílem jsme odbočili v městečku Etera směrem do hor Staré planiny a po osmi kilometrech jsem již sám stál před branami Sokolského monastýru.

Oblečení dostatečné pro rozpálený a vyhřátý Kazanlak se zde ukázalo jako naprosto nevyhovující. Mlha a chlad panující čas od času v místních horách přišly nečekaně. Jedinou útěchou byl automat na kafe umístěný hned za branami kláštera.

Sokolský monastýr je pravoslavný ženský klášter, který byl založen biskupem Josifem Sokolským v 19. století. Postava zakladatele je vždy významná, ale jeho je navíc i velmi zajímavá. Lze-li to tak říci, jeho původním zaměstnáním bylo zbojnictví. Tak jako mnozí před ním i po něm, prý bohatým bral a chudým dával. Nakolik byla pravdou i poslední část tvrzení, zůstává otázkou.

V určitém životním období prožil zlom, který ho přivedl ke studiu teologie a nakonec byl vysvěcen na pravoslavného kněze. Při zakládání kláštera prý chyběly dostatečné peněžní prostředky a nejistá, snad i lživá (ale kdo to ví jistě) pověst praví, že se dočasně opět uchýlil k osvědčenému způsobu jejich získání.

Pravdou ale je, že další osud tohoto muže byl velmi pohnutý. Myšlenkovým i vnitřním vývojem se nakonec stal východním katolíkem a dokonce byl i vysvěcen na biskupa. To bylo ovšem trnem v oku pravoslavné církvi, a přestože byl i mezinárodně uznávaným diplomatem, byl nakonec unesen a umístěn v jakémsi ukrajinském pravoslavném klášteře, kde žil ještě zhruba dvacet let až do své smrti.

Josif již není, ale klášter jako místo klidu a pokoje zůstal. Je nádherným místem s ještě krásnějším chrámem, který je zvenčí i zevnitř pokryt nejrůznějšími freskami zobrazující nejrůznější biblické příběhy. Budete-li mít štěstí, zažijete v průběhu vaší návštěvy například křest dítěte. Je to nádherný obřad, který je ve východním ritu mnohem barvitější, plný zpěvů a romantiky.

V areálu kláštera je i pramen s uzdravující vodou a všichni z ní pijí a čerpají do barelů. Až se dostatečně pokocháte a zklidníte z rušného světa, můžete se vydat cestou po silnici zpět do Etery. Zde objevíte krásný skanzen, který rozhodně stojí za návštěvu.

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.

Příběh o Bernardetě

Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.

Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.

150-ti leté výročí

Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.

Neobvyklá infrastruktura

Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.

Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.

V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.

Večerní Lurdy

Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.

Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.

Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.

Příběh o Bernardetě

Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.

Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.

150-ti leté výročí

Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.

Neobvyklá infrastruktura

Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.

Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.

V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.

Večerní Lurdy

Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.

Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.

Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…